Japonsko

Když jsme se v srpnu rozhodovali, kam utečeme z katarské výhně, padla volba na Japonsko. Na našem žebříčku zemí k navštívení se nacházelo celkem vysoko a všude líp než v létě v Kataru. Na náš výlet jsme měli osm dní. Ani málo, ani moc. Tentokrát jsme zcela neobvykle jeli téměř celý výlet městskou turistiku pouze s jednou malou procházkou. Vsadili jsme na jistotu a pro naši první návštěvu Japonských ostrovů zvolili víceméně klasický okruh po nejprofláklejších místech. Rozhodně nelitujeme.

Tokio

Začali jsme devítihodinovým letem DOH-HND. Přistávali jsme někdy hodinku před půlnocí, a tak jsme akorát stíhali dojet do města vlakem, resp. monorailem. Našli jsme si tedy hotel umístěný nedaleko zastávky Hamamatsucho, kam jsme dojeli přímo bez přestupu. Hotel byl jednoduchý, pěkný, nově postavený, interiér ve stylu manga. V neděli ráno jsme si to namířili rovnou na Tsukiji market na pořádnou japonskou snídani. Jídlo je v této zemi kapitola sama pro sebe, naprosto skvělé! Procházeli jsme mezi stánky a přemýšleli, kde co ochutnat nejdřív. Nakonec jsme zapadli do running sushi podniku, kde byla příjemná klimatizace a byla to rozhodně dobrá volba. Cestou dál jsme ještě zkoušeli všechno možné u různých stánků - rybí špízy, daifushi, vaječný špíz a nakonec točenou zmrzlinu. Pořádná snídaně je základ dobrého dne. Z trhu jsme se konečně odtrhli a vydali se směr Akihabara. To je ta čtvrť plná obchodů s elektronikou, hernami a taky anime a manga obchody, .. zábava to všechno procházet. A navíc právě v neděli se od 13 do 18 hod. uzavírá místní hlavní ulice pro motorová vozidla a slouží pouze pro pěší. Odpoledne jsme se přesunuli do Shinjuku na trochu nákupů a stavili se na pivo v tzv. Piss Alley, oficiálně Omoide Yokocho, na kterou jsme narazili vlastně náhodou. Tato úzká ulička s malými bary člověka přenese zpátky v čase a určitě je příjemnou zastávku po brouzdání mezi moderní zástavbou kolem. Se západem slunka jsme se dojeli podívat na hemžení na známém přechodu v Shibuya a rovnou tam poblíž také zašli na skvělé sushi. Nenápadná restaurace se nacházela v přízemí obchoďáku a byla celkem těžko k objevení, ale měla výborné hodnocení. Nakonec jsme ji našli a byl to takový skrytý poklad. Jo ale název už si nepamatuju.

Tsukiji market

Akihabara

Tokio

Piss Alley

Na pivu v Piss Alley

Shibuya crossing

V pondělí jsme vstávali brzy, šli jsme se totiž podívat na ranní trénink zápasníků sumo. Místo je potřeba rezervovat předem přes agenturu. Fotky z tréninku publikovat nebudu, jak jsme byli před vstupem do areálu žádáni, nicméně zážitek to byl obrovský. Jste usazeni v malinké místnosti a trénink probíhá pár metrů od vás. Má to tradici a silnou atmosféru. Po tréninku jsme zase naběhli do Tsukiji na snídani a poté se projít okolo bohužel zrovna zavřených zahrad císařského paláce. Po cestě od zahrad jsme aspoň zapadli na bubble tea a vraceli se na hotel. Na hotelovou adresu jsme si totiž nechali doručit balíček s Japan Rail Pass, který se posílá poštou (?!!) ze Španělska. Jinak tyhle užitečné kartičky je již možné koupit také o něco dráž na letišti, což se nám nechtělo řešit vzhledem k času našeho příletu, ale zároveň jsme nečekali, že se to bude v době celkem zaběhnuté elektronické pošty posílat přes půl světa! Každopádně je to výhodné, ušetří to nějaké peníze a samotné používání už je bez problému. Na jejich stránkách je také možné si nechat spočítat předem, jestli koupí ušetříte, když tam zadáte plánované trasy. Po úspěšném vyzvednutí balíčku se setkáváme s kamarádkou a jdeme zase na sushi. Po příjemném posezení se přesouváme na nádraží, kde nám ještě pomáhá s aktivací JR Passů. Potom se loučíme a my kolem osmé večer nasedáme na šinkanzen směr Kyoto, kde vystupujeme do 2 hodinách 15 minutách jízdy. Jdeme pěšky asi dva kilometry na hotel, v němž budeme bydlet následující čtyři noci. Hotel Machiyado Shijokarasuma stojí v klidné ulici, je velice příjemný a stylový.

Procházka kolem zahrad

Tokio

Kyoto

Kyoto, po více než tisíc let japonské hlavní město, je dodnes plné historie, nádherných památek a chrámů. V Kyotu se dá strávit klidně týden a neomrzí vás. My mu věnovali dva a půl dne a zdaleka jsme nebyli všude. Po městě se dá pohodlně dostat autobusy a fajn může být i kolo, ovšem na to bylo při naší návštěvě moc horko. Obyčejně platí, že do většiny zdejších autobusů se nastupuje zadními dveřmi a vystupuje se dveřmi u řidiče, kde se také zaplatí. Cena je stejná, ať jedete jednu nebo deset stanic. Nebo se dají taky koupit celodenní jízdenky.

Úterý jsme začali nákupem snídaně ve Family Martu. Onigiri, nějaký japonský sladký dezert a sójové mléko byla obvyklá kombinace našich snídaní ze sámošky. Potom jsme sedli na bus a vyrazili do bambusového lesa Arashiyama. Lesíkem vede stezka dlouhá jen pár set metrů a rozhodně potkáte pár dalších lidí, ale i tak to má určité svoje kouzlo. Navíc procházku spojíte ještě s návštěvou některého z chrámů hned vedle, my šli do Jojakko-ji. A pak na zmrzlinu. Točenou, s příchutí zeleného čaje anebo květu sakury. Dalším autobusem jsme se s jedním přestupem dostali ke Zlatému pavilonu - Kinkaku-ji. Areál byl nádherný i při pořádném odpoledním parnu a souvislém proudu lidí. Dál jsme jeli busem do centra, koupili sváču, skočili na vlak a vydali se ještě k Fushimi Inari Taisha, jež se nachází na opačném kraji města. Fushimi Inari je významná šintoistická svatyně a jejích tisíc torii neboli bran je samozřejmě oblíbeným cílem návštěvníků Kyota. Chvíli před západem slunce jsme zahájili výstup na vrchol kopce, na nějž vede cesta lemovaná těmito branami. Výstup byl delší než jsme čekali, nahoru jsme se dostali už za úplné tmy a doprovodu komárů. Ale není kam spěchat, cesta se ani na noc nezavírá a je přístupná neustále.

Bambusový háj

Kinkaku-ji

Fushimi Inari

Ve středu jsme měli na programu nejdřív palác Nijo. Před vstupem dovnitř na dřevěné podlahy se zouváte a projít jej včetně čtení informačních textů zabere tak 20-30 minut. Palác je rovněž obklopený krásnými zahradami s jezírky a pečlivě zastřiženými stromky. Také jsme se jeli podívat dnes pro úplnost na Stříbrný pavilon, Ginkaku-ji. Ten vlastně není vůbec stříbrný, i když to byl původně záměr. Anebo nebyl.. říká se totiž taky, že název může odkazovat k odrazu měsíčních paprsků od tmavé dřevěné střechy za jasných nocí. Jo. Samotný pavilon je veřejnosti nepřístupný, ale projít se zenovou zahradou kolem něj naprosto stačí k radosti. Přesunuli jsme se do města, na Nishiki marketu jsme si dali nějaké občerstvení - takoyaki, tempuru a špízy. Při cestě nahoru ke Kiyomizu-dera bylo zrovna nádherné podvečerní světlo a já se musela pořád zastavovat a fotit tu samou ulici.. až jsme nakonec Kiyomizu-dera stihli přesně při zavíračce. Příště! Jak jsme zpátky procházeli přes historickou čtvrť Higashiyama, byly všechny ulice a domy pořád neskutečně fotogenické. Vydrželi jsme brouzdat až do úplné tmy. Pak nás přemohl hlad a tentokrát jsme zašli vyzkoušet okonomiyaki restauraci. Objednali jsme tři různé druhy a nemohli to sníst, ale byly výborné.

Cestou ke Kiyomizu-dera

Kiyomizu-dera

Higashiyama

Nara

Ve čtvrtek ráno jsme se vlakem přesunuli do nedalekého městečka Nara pozdravit se s jelínky. Na vlak platí JR Pass, který jen ukážete při vchodu k nástupištím, je to rychlé a pohodlné, většinou ani nekontrolují platnost. Cesta trvala asi hodinu. Po městech v Japonsku obecně bývá někdy obtížné najít odpadkový koš, v Nara a zvláště v parku je to prakticky nemožné - lákalo by to volně se pohybující jelínky. S tím je třeba tedy počítat a všechno si případně nést. Nicméně zvířátka jsou roztomilá a po parku jsou rozmístěné stánky, kde pro ně lze koupit speciální krekry. Jak máte krekry v ruce, sesypou se na vás jelínci ze všech stran. Park je poměrně rozlehlý a bylo příjemné se projít ve stínu stromů, a tak jsme tu strávili několik hodin a došli ke svatyni Kasuga Taisha, než jsme se vydali na vlak zpátky do Kyota. Odpoledne po příjezdu jsme se ještě jednou prošli starým městem Gion, přes řeku a tržnicí a den zakončili skvělou večeří v restauraci Sabar specializující se na pokrmy z makrely.

Nara

Kasuga Taisha

Kyoto

Magome - Tsumago

V pátek ráno jsme se rozloučili s naším krásným hotelem a vyrazili vlakem Kyoto - Nagoya a dále busem do vesnice Magome, z níž vede stezka údolím Kiso do 8 km vzdáleného Tsumaga. Tato trasa bývala součástí staré spojovací cesty mezi Kyotem a Tokiem zvané Nakasendo. Povětšinou se jde lesem a kolem stezky jsou umístěné na sloupcích zvony pro plašení medvědů. Jak v Magome, tak v Tsumago se dá přespat. Ubytování je však třeba rezervovat dopředu a na bookingu žádné z nich nenajdete, nabídky jsou pouze na stránkách tradičního japonského ubytování. My jsme bohužel už nesehnali volné místo, a tak jsme se přesunuli místní lokálkou až do Nagana. Cesta trvala několik hodin a stavilo se v každé vesnici. Večer po ubytování jsme si došli na soba nudle, které jsou typické právě pro tuto oblast. Po jídle jsme si objednali saké a při tom se s námi dal do řeči majitel podniku a nalil nám ještě dalších několik druhů na ochutnání a porovnání.

Magome

Nakasendo trail

Tsumago

Nagano

Po hotelové snídani v 16. patře s pěkným výhledem na okolní kopce obklopující město jsme se trochu prošli centrem a dále k chrámu Zenko-ji. Tento buddhistický chrám byl postaven již v 7. století a má ukrývat první sochu Buddhy dovezenou na Japonské ostrovy. Kolem něj potom vzniklo Nagano jako chrámové město. Dále tu můžete vidět stadiony a sportovní areály z olympiády roku 1998, ale ty jsou spíše na kraji města a tam už se nám nechtělo. Tak jsme kolem druhé došli na nádraží a ukončili náš mini okruh jízdou zpět do Tokia.

Zpátky v hlavním městě jsme se ubytovali v hotelu s výhledem na Tokyo Tower, prošli se odpoledne po okolí a koupili lístky na světové mistrovství v boulderingu, které zrovna probíhalo na okraji Tokia v Hachioji. Poslední den jsme tedy dojeli kouknout na bouldering. Dobré je, že JR Pass platí i na určité linky metra. Navečer jsme se ještě prošli po pár obchodech na Shibuya, dali něco k jídlu a vyrazili na letiště. Tam jsme skočili do letištních sprch, což bylo dost fajn po celém dni a už si jen počkali na let.

Japonsko je fascinující, a to jak kulturou tak chuťovými zážitky. Ty se ale do cestopisu nepřenesou, to je třeba zažít. Brzy se zase rádi vrátíme, ještě nám zbývá pořádná část Honšú a taky další z ostrovů. Jen to asi bude tentokrát jaro či podzim.