Japonsko křížem krážem

Nepočítám-li krátké zastávky v Shanghaji a Singapuru v rámci přestupu do cílové destinace na jižní polokouli, byla pro mne Asie neprobádaným kontinentem. Letos přišla chvíle, abych to napravil. Vítám Vás u cestopisu Japonsko křížem krážem.

Plánování

Už po návratu z loňské dovolené v Austrálii jsem si dal za úkol, aby ta následující mě zavedla na půdu největšího a nejlidnatějšího kontinentu. Asie disponuje širokou paletou „levných“ míst, které jsou oblíbené u českých i zahraničních turistů. Jedna země se tomuto trendu vymyká, a to země Statečných květů. Nippon, jak Japka své zemi říkají, byla pro mě ideální destinací pro 5týdenní dovolenou už jen z toho důvodu, jelikož miluji vše kolem vlaků, jejich bláznivé soutěže a další bizarnosti, které jinde ve světě nenajdete. V únoru vyskočila akce na letenku za 15 155 Kč, trasu Praha – Londýn – Hongkong – Tokio Narita zajišťoval British Airways s Cathay Pacific. Ihned jsem po ní skočil a upaloval do pojišťovny si pojistit zájezd se všemi blbostmi za 4925 Kč. Postupem času jsem si po částech vyměňoval hotovost na japonské jeny, za 16 000 Kč se mi podařilo inkasovat 96 000 peněz.  Před samotným odletem proběhly platby za ubytování, auto, JR Pass (7denní za 5 094 Kč), datovou SIM (31denní za 1 245 Kč), vnitro letenku a různé vstupy. Částky vypíšu v itineráři. Na cestu mi posloužil jako loni batoh Cabin Zero Classic o objemu 36 l. K plánování je to vše a nyní přistoupíme co se dělo den za dnem.

9. října

Krátce po poledni odlet z pražského letiště společností British Airways, o 2 hodiny později přílet na Heathrow. Další let byl naplánován na 18:20, abych zabil čas, jezdil jsem mezi terminály autobusem a zbytek v hospodě. Odlet směr Hongkong společností Cathay Pacific proběhl dle rozvrhu.

10. října

V Hongkongu jsme dosedli na čas a za krásného počasí, o den dříve oblast pustošil tajfun. Zde byl čas na přestup jen necelých 90 minut, naštěstí letiště odpoledne zelo skoro prázdnotou, na sekuritce to šlo hladce. Odlet směr Taiwan a Okinawa a kolem 20:00 přistáváme na letišti v Tokiu. Hlavní letiště Narita se nachází v prefektuře Čiba. Nejlepší a nejkratší způsob transferu do centra Tokia spočívá vlakem Skyliner. Lístek do stanice Nippori stojí 2 470 jenů. Ještě k tomu je zapotřebí lítačka Welcome Suica, kterou i tak potřebujete na MHD. Samotná karta nestojí nic, jen si klasicky dobíjíte přes terminál. V Nippori vystupuji za necelých 45 minut a upaluji na vlak směr Kanda, zde přesedám a pak pár zastávek opět vlakem do stanice Koenji v Suginami City. Můj první hostitel bydlel v rodinném domě s několika nájemci. Byla mi přidělena malá cimra, ale na přespání ušlo. Jak jsem zjistil, mít high-tech záchod je standartní věcí v každé domácnosti, jen ta koupelna jaksi pokulhávala za evropskými standarty a připomínala spíš kolejní umývárny na českých vysokých školách z kraje 21. století. Za ubytování platím 5 250 Kč.

11. října

Probouzím se do krásného rána, ale ne moc odpočatý. Kromě pásmové nemoci mě tlačila péra tvrdé matrace do žeber. Program započal návštěvou Inokashira Parku s jezírkem, bohužel půjčovna labutích šlapadel byla zavřena, aby cesta nepřišla nazmar, využil jsem prostranství k rannímu běhu.Na další turistický cíl se přemisťuji k areálu Yoyogi, který leží ve čtvrti Šibuja. Zde stojí šintoistická svatyně Meiji Jingu a Yoyogi park. Zároveň to bylo první a poslední místo, kde jsem potkal český zájezd a slyšel češtinu.

Odtud se přepravuji do čtvrti Šindžuku na vyhlídku v tokijské vládní budově. Nemusíte platit cca 270 Kč za Sky Tree (nejvyšší budova), ale i z 200 m budete mít město jak na dlani, a to zdarma. K předposlední aktivitě dne se přesunuji přes celé město do Odaiby, Tokyo Rinkai Disaster Prevention Park je instituce, kde se naučíte, jak postupovat v případě zemětřesení a následné evakuace. Je to zdarma a trvá to asi 45 minut. Trošku mě zklamalo, že neměli simulátor zemětřesení.

Hřeb večera nastal nedaleko odtud v teamLab Planets, muzeum moderního umění, používá digitální technologii k vytvoření světelných úkazů. Není to nic pro epileptiky, ale já to třeba vydržel. Tato sranda vyšla na 3800 jenů, tedy necelých 600 Kč a rezervace je nutná dopředu. Po tomto zážitku nastala dlouhá cesta na ubytovnu, z Odaiby do Suginami City je to přes celou metropoli.

12. října

Předešlý den mě tak zmohl, že mě neobudil ani budík a já se probral až v pravé poledne. No super. Původní plány jsem musel přeorganizovat a vymyslet nový za chůze na MHD. Naštěstí je Tokio mekkou automatů (Pachinko) a herních simulátorů, do jednoho takového jsem zašel a na 2 hodiny se vrátil do dětských let. Mastím vše, od vytahování plyšáků, přes DJ simulátory, bubny až po mé oblíbené vlakové simulátory. Překvapila mě i struktura „gamblerů“, hráli chlapi, ženy a věkově od náct po 80. O pár tisíc jenů chudší jsem zabrousil do 2 největších prodejen módní značky Uniqlo. Obsah mého zavazadla spočíval jen o 3 ks od všeho, až na to dole samozřejmě, těch jsem měl víc :-D. Jako vždy jsem nic nekoupil. Blížila se tma a taky má rezervace v budově odkud je výhled na ten slavný přechod Šibuja Scramble Crossing. Rezervace je nutná opět předem (2200 jenů). Nahoře můžete strávit času kolik chcete, když chcete hezkou fotku na město musíte mít hodně trpělivosti, například pro mě byly skleněné tabule v nevyhovující výšce.

13. října

Na 11:30 mám zajištěnou rezervaci v Pokémon Café, místo je velice populární mezi místními i turisty, proto je zaveden online rezervační systém. Spouští se každý den v 11:00 SEČ a otvírá okna třicátý den ode dne, kdy na stránky vlezete. Tedy např. když tam vlezete 1. prosince budou vám nabídnuty místa na 30. prosince. Pokud byste chtěli jít dříve, tak s 99,9 % jistotou budou obsazené. Kavárna se nachází v 5. patře administrativní budovy. Před vstupem do kavárny si zajděte do Pokemoního obchodu, najdete tam ty nejpopulárnější Pokémony v různých velikostech. U vchodu do kavárny vám přidělí místo, objednáte si občerstvení a jídlo přes tablet, servírka ho přinese a za odměnu ještě získáte samolepku pokémona 10 x 10 cm. Tady bych chtěl varovat, nekupujte si prosím jídlo, je chuťově hrozné, studené a drahé. Proto si raději objednejte jen tu kávu, samolepku dostanete tak či tak. No a pak přijde na řadu Pikachu, animátorka sdělí hostům pár informací, jak ho doprovázet a začne tančit na písničku „If you are happy and you know it“. To vše trvá asi 10 minut, Pikachu poděkuje divákům a mizí. V kavárně celkem můžete strávit 75 minut. Za ty blafy mi naúčtovali něco přes 4000 jenů, u pokladny mi předali dárek, skleničku s namalovaným Gengarem. 

Další na řadě je vědecké muzeum Mirakain, vstupné 630 jenů, balíček muzeum + divadlo necelých 1000. Muzeum je zaměřené na fyziku, astronautiku, klimatické jevy, faunu, můžete si vyzkoušet široké spektrum vynálezů, posílat zprávy do minulosti nebo budoucnosti a další vymoženosti. Vyhrají si tam děti i dospěli všech věkových kategorií. Pýchou muzea je obří digitální koule snášející se ze stropu, obvykle se na ni promítá planeta Země.

Následoval přesun zpět do centra, konkrétně do čtvrti zvané Ikebukuro. Ve čtvrtém patře požární stanice se nachází výcvikové středisko pro ochranu života. Zde mají ten simulátor zemětřesení, který v Odaibě chyběl. Vstupné je opět zdarma, nejdříve promítají 20minutový dokumentární film o katastrofě ve Fukušimě, dozvíte se věci, které v médiích nebo tisku nezazněly nebo nebyly úplně pravdivé. Pak se přesunete k samotnému simulátoru a zkusíte si jaké je to udržet se na čtyřech při 6 a poté 7 stupních richtera. S přehledem mohu tvrdit, že pokud člověk zaujme nesprávnou pozici, tak se u 7 stupních vybulí jak švestka. Poté jste rozdělení na 2 skupiny (muži, ženy), uzamknou do místnosti, pustí kouř a vy musíte najít cestu ven. Je sranda u toho spolupracovat s Japonci jeden velí a vy mu nerozumíte. Oni se u toho chlamou, Japonky co to pozorovaly na kamerách ještě víc. Obě skupiny zdárně dokončily úkol a přesouváme se k hašení ohně. Každý nafasoval vodní hasičák a založil se oheň (digitálně), zařvalo se v japonštině Hoří!!! A šlo se hasit. Na konec každý účastník obdržel jako dárek kapesní svítilnu. Byla už tma a já byl zvědavý na tu Godzillu co každou hodinu v celou svítí a řve, od stanice do Šindžuku to byl jen kousek, hledejte Hotel Gracery a vyjeďte výtahem nahoru. Vlezte na terasu, počkejte až padne celá a Godzilla začne svítit, řvát a dupat. Celé patro hotelu odkud přistupujete na terasu je věnováno Godzille. Jakmile bylo po všem, sjíždím výtahem dolů a pár metrů od hotelu je slavná třída, kde mladé Japka v kostýmech mávají s letáky a lákají turisty do baru. Mě se to líbilo, sice po takových barech nechodím, protože je to ztráta peněz, ale pokud by to oživilo mrtvé centrum Ostravy nebo mého rodného města, určitě bych to tu uvítal. Místo Japonek by „naháněčky“ mohly dělat studentky z OSU nebo VŠB :-D

14. října

Den započal v Maid Café v Akihabaře. Maid Café je druh kavárny, kde se obsluha převléká za služky. Vstupné bylo 880 jenů, služka Vás poučí, co můžete a co nesmíte. Nesmíte na ni jen šahat. Služku oslovujete “mňau, mňau“, ona přiletí a objednáte si z menu. Pak se zeptá, jestli budete chtít jako odměnu, aby zazpívala nebo se s Vámi vyfotila. Fotí se na foťák, z kterého ty fotky už vytištěné lezou ven. Jelikož se nacházím v Akihabaře, tak nesmí chybět ani hra na automatech a prohlídka anime figurek v několikapatrových budovách. Taky se stane, že občas zabloudíte do patra, kde se dobrovolně nechcete procházet. Tady teprve zjistíte tu zálibu mužské japonské populace v 18+. 

Čas letí a já jedu do Asakusy k Senso-ji. Tento budhistický chrám se nachází kousek od břehu řeky Sumida a vyznačuje se vysokou koncentraci lidí na metr čtvereční. Pokud máte peníze nazbyt, můžete se projet i rikšou. Tuto atrakci využívají zejména japonští turisté. Jelikož je odtud výhled na Sky Tree, rozhoduji se k ní vydat. Pěšky je to asi 20 minut, fronta na lístky je několik desítek metrů. Vlastně ani nevím, jestli čekali na vstupenku nebo na samotný vstup. Následuje cesta na barák.

15. října     

Uplakané nedělní ráno, 17°C, první den co mi tu prší. Program na dnešek je jasný. Návštěva železničního muzea v Omiya, prefektura Saitama. Z mého bydliště to je asi hodina a čtvrť jízdy vlakem s 2 přestupy. Vstupné do muzea stálo tuším 2000 jenů a můžete zůstat, jak dlouho chcete. Bylo milé zjištění, že Japonci zajímá více než p**** průmysl. Dokonce i já jsem byl kolikrát zlomyslný a nechtěl pustit malé děcko do lokomotivy na stanoviště nebo na simulátor, protože tohle u nás nemáme. Po vstupu máte možnost se zaregistrovat do tomboly, když Vás vylosují, můžete se zúčastnit výcvikového kurzu na strojvedoucího Shinkansenu. Samozřejmě je to vše na simulátoru, většina uchazečů byli děti.

16. října

Budíček brzy ráno a odjezd Skylinerem na letiště. Čeká mě vnitro přelet společnosti Peach na ostrov Kjúšú do města Fukuoka. Letanka mě stála 1 366 Kč. Let trvá něco málo přes hodinu, na prvním schůdku mě polije horko, Fukuoka leží o pár stupňů jižněji. Check - in u hostitelky byl v 16:00, což znamená 6 hodin k dobru. Metrem jedu z letiště na stanici Ohori Park. Pro doplnění, na MHD můžete použít tu samou lítačku jako v Tokiu, tedy Welcome Suica. První zastávkou byl Ohori Park, tedy stejný název pro zastávku metra. Mnozí považují tento park za dominantu města, což skálopevně mohu potvrdit. Není zde tolik turistů jako v Tokiu, proto jsem si Kjúšú vybral, abych se vyhnul davům. V parku si můžete půjčit šlapadlo a projet se po relativně velké ploše rybníku. Je zde i odpočinková zóna a běžecké tratě. V rybníku plavou kapři koi.

Nedaleko se nachází Fukuoka Castle Ruins, jak už název napovídá, jedná se o pozůstatky hradu. Stojí na nízkém kopečku, nedá to absolutně žádnou námahu tam vylézt a naskytne se vám hezký výhled na město. 

Další zastávkou je Nishi Park, ten už takovou krásou neoplývá, ale zase máte hezký výhled na čističku odpadních vod. A posledním cílem je vyhlídková věž Fukuoka Tower, vstup stojí 800 jenů, výtahem vyjeďte do nejvyššího patra a užívejte si 360° výhled na město. Počítejte se zástupy mladých Japonek, které si dělají selfíčka před srdcem a trvá jim to dlouhé minuty, než jsou spokojené s výsledkem. Vlastně tato vlastnost je známá napříč všemi věkovými kategoriemi, jak průzkumem zjišťuji. Nahoře setrvávám asi hodinu, už si dávám pozor, abych zbytečně nespěchal při placených aktivitách, více si to užívám. Dostávám první zprávy od paní domácí, že cimra je přichystaná. Na nejbližší zastávku to mám asi 20 minut, poté přestup na stanici Hakata (hlavní uzel ve Fukuoce), vlakem do Chojabaru, zde další přestup a pak vlakem na baterky, ano sčtete dobře, na baterky, na zastávku Sue. Má hostitelka Noriko bydlela v rodinném domě s 16 letým jorkšírem. Noriko uměla obstojně anglicky, původně se prý živila golfem a psala knihy. Postel byla oproti té v Tokiu luxusní. Ale i zde ta koupelna vypadala jak v mnohých panelákových bytech se starým jádrem. Cena ubytka 2802 Kč.

17. října

Ráno jedu autobusem do autopůjčovny Budget pro auto. Za 10denní nájem platím 11 904 Kč. Auto jsem objednal přes stránky travel.rakuten.co.jp. Během několikatýdenního usilovného hledání to byla nejlevnější nabídka. Největší sranda byla s vyplňováním údajů v japonštině, některé mé písmenka byly v Kanji zkomolené. Ať už objednáváte na japonských či anglických webovkách, nikdy se pod 1000 Kč/den nedostanete. Ani tu nejmenší plechovku. Na anglických webovkách jsou ceny dokonce o třetinu vyšší. Byla mi přidělena bílá Toyota Roomy (aka plechovka nebo krabička), společně s Daihatsu jedno z nejrozšířenějších aut v Japonsku. Nechci tvrdit nejpopulárnější, ale vzhledem k úzkým silnicím na Kjúšú SUV, sedany či limuzíny nepřicházejí moc v úvahu. Po vyzvednutí pádím směr prefektura Saga. Dostat se z města trvá celou věčnost, pár metrů jsou semafory a řidiči jezdí velice obezřetně a striktně dodržují pravidla. Co v ČR ujedete za 30 minut potřebujete k ujetí stejné vzdálenosti i 3x více času. První cíl se nacházel ve městě Karatsu kde stojí stejnojmenný hrad, nevím co bych vám k němu řekl, parkoviště je pod hradem za 100 jenů, vstup zdarma, prohlídka útrob 500 jenů. 

Přes celý poloostrov mířím k rýžovému políčku Terraced Rice Fields of Hamanoura. Je tu absolutní klid, ticho, prázdno, usaďte se na lavičku a užívejte si výhled na moře.

Posledním cílem před návratem domů je Arita Porcelain Park poblíž prefektury Nagasaki. Zámek, v němž se konaly výstavy je od vypuknutí pandemie pro veřejnost uzavřen, tudíž návštěvnici se musí spokojit s venkovními prostory. Pýchou parku vedle zámku je rozlehlá zahrada, i já koho flora moc nezajímá jsem byl krásou unešen. Za tmy návrat na základnu.

18. října

Vyrážím na celodenní výlet do prefektury Oita. Primárním cílem se stává populární lázeňské město Beppu, známé díky svým onsenům, nabízející vodní, respektive bahenní koupele, nebo zábaly v písku. Tady se musím trošku profackat, poněvadž jsem přijel nepřipravený. Býval bych si důkladněji nastudoval informace, mohl jsem v rámci jedné zastávky zabít 7 much. Dorazil jsem na parkoviště před Kamado Jigoku a spokojil se s návštěvou tohoto onsenu, to vše za 600 jenů. Kdybych si připlatil 1600 jenů, mohl jsem vstoupit do 7 onsenů, to vše v docházkové vzdálenosti a s parkováním zdarma, což je v Japonsku nezvyklé. Tak či onak doporučuji všemi deseti toto místo. 

Nejlepší výhled na město Beppu je z vyhlídky Jumonji, pokud chcete vidět jak se městu „kouří“ z komína, odjedete zklamáni. Já byl tady hlavně kvůli výhledům na město, a navíc tady nikdo není. Mě se podařilo trefit až na druhý pokus, při tom prvním jsem skončil u bran hřbitova, který se rozprostírá 50 m pod vyhlídkou.

Ještě, než opustím Beppu a vydám se vstříc dalšímu cíli, jdu se pomodlit k šintoistické svatyni Hachiman Asami Shrine. Nejdřív musím odkoukat od Japek jak se to dělá, následně děkuji božstvu za hladký průběh dovolené a krásné počasí.

Kokonoe Yume je poslední zastávkou dnešního dne, cestou se zastavuji pokochat na vyhlídku Sagridai, odkud je výhled na město Yufuin. Po 50 km parkuji na centrálním parkovišti před Kokonoe Yume, vstupné na most (lávku) je 500 jenů, dole pod sebou je téměř vyschlé koryto řeky Naruko, navzdory tomu, že opodál jsou vodopády Shindou. 

19. října

Ráno po snídani vyrážím 40 km západním směrem k Sakurai Futamigaura's Couple Stones. Jak jsem už předeslal dříve, nepočítejte, že to zajedete za 35 minut jako v ČR. Než se vymotáte z Fukuoky, je to dobrá hodina. Jsou to 2 (kameny, šutry, skály, útesy, říkejte tomu, jak chcete), vyčnívající ze dna moře propojené provazem 50 m od břehu. Místo symbolizuje šťastné manželství. Mě se to sice netýká, ale přišlo mi to zajímavé.

Vracím se zpět na základnu odložit auto a vlakem se vracím do centra Fukuoky rozfofrovat denní budget. Součástí stadionu PayPay Dome je zábavní centrum BOSS E-ZO. Každé patro je věnováno jinému tématu, v jednom hrajete hry ve VR, v druhem zase baseballové muzeum, v třetím muzeum moderního uměni na stejném principu jako v Tokiu (teamLabs), ale zde to bylo zaměřeno na prales. Chtěl jsem mít srovnání s tím tokijským, tak si kupuji lístek. Oproti tokijskému je to levnější o více než 1000 jenů, není třeba rezervace dopředu a počet tematických místnosti je menší. Před vchodem do muzea si nainstalujte aplikaci pro chytání zvěře. Je to na podobném principu jako lovení pokémonů, jakmile uvidíte na zemi, stropu či zdi zvíře, namíříte na něho foťákem a vystřelíte šíp. Jak ho trefíte, tak se vám plní ohrádka. Celkem těch zvířat je 50 nebo 100, přesně už nevím, ale přestal jsem po 5 minutách, protože to hodně ždímá baterku. Na střeše je ziplajna, dostanete popruh a připnou vás ke kovové konstrukci podobné horské dráze. 90 % tratě vede nad střechou budovy, zbytek nad 40 m dírou. Kdo si chce zasportovat, je zde basebalový trenažér za 1000 jenů, zkoušíte si odpaly, nadhozy (přesnost a rychlost) a kdejaké pitomosti. V Japonsku je totiž baseball sport číslo 1, pokud japončík nečumí v mobilu na anime, hraje baseball. 

Je už tma, poslední večer ve Fukuoce, abych si užil teplého večera, jdu k mostu Haruyoshi odkud se táhnou stánky s jídlem a občerstvením. Toto místo je místními hojně navštěvováno, každý stánek nabízí 5 – 10 míst k sezení a výhled na řeku Naka. Klábosíte, tedy spíš gestikulujete s japkama, co jste, odkud jste, jak se vám tu líbí. Takto vystřídám několik stánků a o pár tisíc jenů lehčí se vracím dom odpočinout před přesunem do Kumamota.

20. října

Druhý den prší. Čeká mě cca 3,5 – 4hodinový přesun do Kumamota v prefektuře Kumamoto. Můžu jet 110 km rovně po přímce dolů, ale volím 160 km oklikou se zastávkou u vodopádu Nebegataki. Vstupné je 300 jenů, při sestupů vás varují cedule na přítomné hady, musím být proto obezřetný. Déšť ustává, po cestě zastavuji na Aso Skyline Observatory pokochat se výhledem na údolí. Třetí čtvrtina úseku je asi nejhezčí z celé trasy, projíždíte NP Aso, jedním z nejkrásnějších parků v Japonsku. Vítejte v Kumamotu, hlásí uvítací cedule, obloha se vyjasnila a teploty vzrostly, můj azyl na nadcházející 3 noci nacházím v rodinném domě u hostitelky Kasumi nedaleko centra. Opakuje se situace z Tokia, matrace tvrdá jak žula a péra mě tlačí do žeber. Naštěstí teploty v noci nejdou pod 18°C, použiji peřinu jako změkčovadlo a přikrývku (prostěradlo) beru ze skříně. Cena za azyl 2 567 Kč.

21. října

V 8 ráno vyrážím do Aso NP k sopce se stejnojmenným názvem. Centrální parkoviště se nachází u soustavy kráterů Aso Nakadake. Japončík regulující dopravu před vjezdem na centrální parkoviště mě upozorňuje na vstupní poplatek 100 jenů, jenže portýr na vrátnici si prosil 500 jenů. Zaparkuji na parkovišti a po výstupu se do mě opřel dosti čerstvý vítr, který srazil pocitovou teplotu asi na 10°C. Všichni turisté na mě s údivem zírali, jak se procházím v kraťasech a tenké větrovce. Z kráteru se čoudilo jak z přehřátého motoru, nicméně nebyl důvod k obavám, hlásili nejnižší stupeň nebezpečnosti (celkem jich je 5). 

Po 14:00 jedu zpátky do Kumamota na prohlídku hradu. Vstupné je 800 jenů a můžete si prohlédnout jak venkovní, tak vnitřní prostory. V roce 2016 postihlo město zemětřesení, část hradu (opěrné zdi) se nachází ve fázi rekonstrukce. Před hradem se můžete vyfotit se samurajem (jako), poté můžete vlézt do útrob hradu a dovědět se tak něco o historii této stavby. Celkem je k dispozici asi 5 pater a každé patro je věnováno jinému období a klanu. Na dobré 2 hodiny máte vystaráno, pokud hodláte všechno číst. Před návratem na domů si jdu vyměnit JR poukaz za regulérní permanentku.

22. října

Ráno řeším nepříjemné patálie s telefénem. Přístroj se mi v noci v nabíječce vybil a já nevěděl proč. Krátce na to zjišťuji, že nabíjecí kabel v konektoru nedrží a já ho tak musím držet. Vyjíždím asi s 90minutovým zpožděním. Přijíždím do města Yamato, zde byl vybudován nejstarší kamenný akvadukt v Japonsku. Vstupné je 100 nebo 300 jenů, v určité časy a dni (ne každý den) dochází k chrlení vody, tohle jsem bohužel nevěděl, a tudíž i prošvihl. Mířím na sever do jihovýchodní části Aso NP do místa zvaného Kamishikimi Kumanoimasu Shrine. Tato svatyně se schovává v lesíku u cesty. Zaparkovat můžete na bezplatném parkovišti u pošty, přejdete přes cestu poté po schodech do kopce vyjdete ke svatyni. Asi 100 metrů nad svatyní je místo, odkud můžete pozorovat zeleň na protilehlé hoře. Průřez je ovšem dosti zarostlý. Na zpáteční cestě se zastavuji do hospody na večeři, následně opět v herně u automatů a vlakových simulátorů.

23. října

Opouštím Kumamoto a cílím na jih do Kagošimy prefektura Kagošima. Dokud jsem v centrální části ostrova, nesmím zapomenout navštívit Takachiho Gorge v prefektuře Mijazaki. Vstupné je zdarma, platíte jen za parking podle toho kde parkujete. Já parkoval u mostu Shinbashi za 100 jenů. Takachiho Gorge je úzký, nepříliš hluboký kaňon, jimž protéká říčka Gokase. U břehu si můžete zapůjčit loďku a veslovat ve vymezeném úseku. Půjčovné začíná na 300 jenech a odvíjí se od délky pronájmu loďky. Do Kagošimy s touhle zastávkou to čítá cca 300 km je jasné, že přijedu za tmy. Mým útočištěm je mini farma u farmářky Hikari a jejího manžela, včelího chovatele Takešiho. Pokoj byl malý a útulný za to s výbornou postelí. Cena ubytka 2 170 Kč.

24. října

Vyrážím už v 6 ráno, cesta na východní pobřeží prefektury Mijazaki je dlouhá. První zastávka Udo Jingu. Místo na útesu s několika svatyněmi a krásným výhledem na Pacifik. Když už jedete takovou dálku, je škoda to uspěchat, aspoň tu hodinku byste tomu místu měli věnovat. O oblíbenosti místa svědčí plné parkoviště zájezdových autobusů, u svatyň je to přemnožené lidmi se selfie tyčemi. 

Ani ne 5 minut jízdy leží magnet této prefektury Sun Messe Nichinan. Nač lítat přes celý svět, a ještě na jižní polokouli na Velikonoční ostrov, když sochy Moai jsou i zde? Sice je to replika (povolení vydáno úřady Velikonočního ostrova) co na tom, ale i tak je úžasné u něčeho takového být a dotýkat se toho. Nachází se v tematickém parku s dechberoucím výhledem na oceán. Vstupné je 1000 jenů a parkoviště je pro cca 200 aut. Věnujte tomuto místu co nejdéle to půjde, kdo ví, kdy se vám naskytne další šance. 

Dál na sever u města Mijazaki leží městečko Aoshima, tady stojí za zmínku zejména ostrov Aoshima, který je s pevninou propojen mostkem. Před návratem na parkoviště si kupuji pozdní oběd v plážové budce a vychutnávám si ho i s výhledem na širý oceán. 

25. října

Celodenní výlet do Kirishima NP. Tento NP bohatý na kráterová jezera se rozprostírá na území prefektur Kagošima a Mijazaki , dalo by se říct v polovině cesty mezi východním a západním pobřeží jižní části ostrova. Výchozím bodem na túry je parkoviště v Ebino Plateau, poplatek je 500 jenů. Vybrat si můžete z několika okruhů, některé jsou zkrácené kvůli vyšší sopečné aktivitě. Volím asi 2,5hodinový okruh kolem jezer Byakushi a Rokkannonmi. 

Vracím se zpátky na parkoviště a sjíždím asi o 3 km níže na parkoviště, odkud podnikám výšlap na 1700 m vysoký kopec Mt. Karakunidake. Asi v první pětině výšlapu na Mt. Ohnami se musíte rozhodnout, jestli půjdete východní nebo západním směrem. Je to fuk, obojí vás zavede na výše zmíněný vrchol hory. V jednu stranu je to dobrých 2,5 hodiny, posledních 500 metrů bylo vyčerpávajících. Výhled je naprosto monumentální, musí se cítit všemi smysly, posaďte se na kámen a užívejte si výhled na kráterové jezero Ohnami přímo pod vámi. K autu volím stejnou cestu jako při cestě na horu, jen chci upozornit, že některé schůdky jsou v havarijním stavu, proto je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Stezky se nevyznačují barvou na kmeni stromu, jak to známe u nás, ale proužkem papíru na větvi stromu nebo keře.

26. října

Dnes je na programu výlet do Ibusuki, beru si náhradní oblečení, ručníky, župan, hodlám se zahrabat do písku ve zdejším onsenu. Po příjezdu na parkoviště mě přivítají stavební dělníci a cedule s nápisem zavřeno. No fajně. Jelikož je zde krásný výhled na oceán, rozhoduji se zde nasnídat. Následně mířím k největšímu jezeru na ostrově Kjúšú s názvem Ikeda, turisté zde vyhlížejí, zda se jim zjeví potvora Issie.  K dispozici je odpočinková zóna, uléhám na dřevěnou lavičku a vystavuji tvář, ruce a nohy japonskému slunci. Je čas pokročit, končím na mysu Nagasaki-bana. Je to nejjižnější místo levého (západního) prstu ostrova Kjúšú, nalevo přes záliv se formuje pravý (východní) prst, který vystupuje asi dalších 20 km. Hlavní atrakcí mysu je svatyně, maják a pár obchodů se suvenýry. Parkoviště je zdarma, pokud si zakoupíte v obchodě aspoň vodu.

Předposlední zastávkou je Onodake Park, lidu prázdné místo s výhledem na celý poloostrov Ibusaki a širý oceán. Pro sólo turisty je přítomen stojan s úchytem na telefén, aby se mohli sami vyfotit. Končím v přístavu v Kagošimě, musím si koupit 3 lístky na trajekt.

27. října

Ráno v 8:00 odevzdávám auto v půjčovně nedaleko hlavního nádraží. Odtud musím 30 minut pěšky do přístavu a nalodit se na trajekt. Předtím musí proběhnout řádný check-in, vyměnit lístek za palubní lístek. Místo a palubu si můžete vybrat sami. Před 10:00 je přistaven k molu rychločlun společnosti Toppy&Rocket určen pouze pro přepravu cestujících. Mým domovem pro příštích pár dnů je ostrov Jakušima. Nejdříve kotvíme na ostrově Tanegashima, vyložíme a naložíme cestující a pokračujeme do přístavu Anbo na ostrově Jakušima. Celý ostrov je v podstatě NP a je domovem jelenů sika, makaků, cedrů a pálenky Shochu. Délka plavby je stanovena na 2hod 40minut. Dopředu jsem si zarezervoval skútr o objemu 50 ccm. Po příchodu do půjčovny majitel zjišťuje, že můj mezinárodní řidičák není určen k řízení jednostopých motorových vozidel. Chybí tam razítko od úřednice pro motorky. Majitel se vzpírá a odmítá vozítko půjčit, nakonec ale povolí a skútr mi vydá. Půjčení na 4 dny stálo 10 350 jenů, tedy 1660 Kč. Do check-inu zbývá 2,5 hodiny. Přizpůsobuji tomu program, svištím s větrem o závod podél pobřeží k vodopádům Senpiro. Skútr nechávám na parkovišti, k vodopádům vede schodiště čítající asi 250 schodů. Na tom by nebylo nic divného, ale 1 schod měl výšku 30 cm. Bylo mi líto těch starších lidí, co si museli dávat každých 10 schodů přestávku a všichni víme, že věkový průměr japonských turistů je 70 let. Zadýchaný se vracím na parkoviště, kupuji si zmrzlinu a prohlížím si výrobky z cedru. Je čas se ubytovat, přes booking mám zarezervovaný penzion v La Isla Tasse (4 428 Kč)se snídaní. Penzion vlastní manželský pár v důchodovém věku a pronajímá asi 10 pokojů. Dům i pokoje jsou v západním stylu, koupelna také splňuje naše normy, oproti předchozím domovům jsem si polepšil o 100%. Na majitelovo doporučení jsem zašel do hospody na protějším břehu. Říkají tomu izakaya restaurace, skoro všechny jsou ve stylu izakaya. Neříkám, že mi nechutnalo, ale odešel jsem hladový. Hospody a restaurace na těch menších ostrovech účtují poplatek ve výši 300 jenů, tak nechoďte jen na jedno.

28. října

Na snídani se podával losos, rýže, polívka, vejce, salát, párek a zelený čaj. Po ranní hygieně šup na skútr a honem do přístavního města Miyanoura. Tady musím nechat skůtr odpočinout, protože mě čeká 12 km výjezd do strmého kopce. Je to brána do NP. S rostoucí nadmořskou výškou se objevují první stáda makaků potulující se podél silnice. Moc se k nim nechci přibližovat, protože nevím, zda mi něco neukradou nebo nepokoušou.

Pokračuji dále až na konečnou a odstavuji skútr. U budky za vstup do NP platím 500 jenů a fasuji plánek. Samozřejmě, že nemáte šanci prozkoumat celý park, ale projít všechny vyznačené stezky trvá 6 – 7 hodin. I když se pohybuji v nadmořské výšce kolem 900 m a sluneční paprsky skrz cedry neprosvítají, absolvuji celou túru v kraťasech a krátkém tričku. Větrovku si obleču až na 12 km sjezd do Miyanoury. Stmívá se už kolem 17:00 a centrum městečka kde bydlím se to začíná hemžit místními obyvateli. Odehrává se nějaká slavnost, lidi svolávají do megafonu nesmyslná hesla, začala mě z toho bolet hlava, zaplul jsem raději do hospody na večeři. (tady je více fotek než v náhledu)

29. října

Snídaně ve stejném složení jako den předtím, akorát vejce nahradilo volské oko. Na 10:00 jdu na exkurzi do palírny Hombo, kde se vyrábí Shochu a Wisky. Prohlídka zahrnuje návštěvu všech vnitřních prostor, výklad v japonštině a samozřejmě košt. A to vše zadarmo. Já byl bohužel na skútru, tak jsem okoštovat nemohl, průvodkyně mě ubezpečila, že můžu přijít další den jenom koštovat.

A protože mi zbývalo objet ještě 3/4 ostrova, nasedám na prskolet prozkoumat oblast za Miyanourou. Zastavuji u vyhlídky na východočínské moře, název je prostý, East China sea Observatory. Dvouhodinovou zastávku dělám až na zcela prázné pláži Inakahama. Lehám si na pláž a snažím se zapomenout na všechny starosti. Obudil mě až mírný studený vánek, při pohledu na hodinky zjišťuji, že jsem byl 2 hodiny mimo provoz. Dojedu až k majáku Yakushima todai, dále už bohužel silnice je zatarasena kvůli škodám na infrastruktuře, který napáchal tajfun. Zavřený úsek je asi 6 km dlouhý, a právě na onom úseku se nejvíce vykytují jeleni sika. To mám tedy smůlu, odjedu z ostrova, aniž bych spatřil toho vzácného jelínka.

30. října

Snídaně na chlup stejná jako první den, na 9:00 jdu pěšky na košt pálenky. Vyzkouším asi 10 druhů, jedna štamprle měla asi 5ml. Ve 12:00 musím odevzdat skútr, jedu tedy po obvodu ostrova ale v opačném směru než včera. Dojedu až k vodopádům Ohko, 35 km od palírny, cestou stavím na pár místech, to není důležité. Před odevzdáním musím ještě dotankovat. Ve 12:30 se odbavuji v přístavu na rychločlun, za 50 minut se vyloďuji v Nishinoomote na ostrově Tanegashima. Tady nemám rezervaci na skútr. Proto jdu naslepo do půjčovny, a zeptat se na zásoby. Můj požadavek zní pronajmout si prskolet na 3 dny. Japončík říká, že to není možné, poněvadž už má rezervace. 24 hodin je max co mi může poskytnout. No dobré, říkám mu, že ať mi to drží, půjdu se zeptat do autopůjčovny. Varuje mě, že na 99% neuspěju, protože je stavební sezóna a dělníci z pevniny mají auta rozebrané na týdny dopředu. Měl pravdu, nikde nic volného, valím zpátky pro skútr. Platím 7000 jenů v hotovosti. Můj hostitel Koji, také farmář, obývá domek na východním pobřeží ostrova. Nevím, jak se to místo jmenuje, není tu žádné spojení, buď máte vlastní prostředek nebo taxík. Pokud hledáte místo, kde chcete vypnout, zažít totální blackout, jste tu správně. Chodí se spát a vstává se se slepicemi. Cena 5 720 Kč.

31. října

Ráno v 5:00 mě budí píseň Edelweiss z místního rozhlasu, ještě předtím, než kohout zakokrhá. Na Jakušimě i Tanegašimě je zvykem pouštět v 5:00 a 17:00 tuto chytlavou melodii. Kolují různé verze, proč vyhrávají, jednou z verzí je, aby se dětem lépe vstávalo do školy a vracelo domů. Co mě nikdy neomrzelo, bylo dívat se na východy slunce, měl jsem to přímo na talíři, ani jsem z postele nemusel vstávat. V 8:00 se jedu zeptat na letiště, zda nemají auto na půjčení, bohužel ani tady nic. Na 15:00 mi zajistil děda (domácí penzionu na Jakušimě) exkurzi vesmírného střediska. Mám to asi 50 km, tj. 2 hodiny jízdy. Dělám 30min. pauzu v Nakatane (střed ostrova), aby motor vychladl. Vybírám z bankomatu asi 25 000 jenů, ačkoliv mi zbývá z pobytu ještě 11 dní, jsem skoro na suchu. Je dobré míti hotovost při sobě, hlavně na taxíky a automaty :-D. Do centra přijíždím před 14:00, dávám oběd v jídelně a stihnu ještě prohlídku muzea. Na exkurzi je nás přihlášeno 4 lidi, já a 3 Japonci. Byl mi přidělen anglicky hovořící průvodce z J.Koree, který pro středisko pracuje už 7 let. Nastupujeme do mikrobusu, postupně zastavujeme u vyhlídky odkud je možné pozorovat starty raket (jenom personál, vyhlídka je vzdálena od rampy 2,2 km, veřejnost může pozorovat ze vzdálenosti 3,3 km), následně nahlížíme do garáže, kde uchovávají vyřazené motory, moduly a další věci z předešlých misí a poslední místo je řídící centrum. Velín bývá po většinu roku prázdný, obsadí se až před startem mise. Ve velínu bohužel bylo zakázáno fotit, ale je to přibližně stejné, jak jste viděli v Armagedonu, akorát menší. Exkurze trvala 75 minut, je načase vrátit moped majiteli. Teď už kašlu, že musím jet 30 km/h (limit pro skútry) a pořádně to solím. Zastávka v Nakatane je kratší, vzhledem k blížící se zavíračce půjčovny (18:00). Teď jak se dostat na vesnici? Jedině taxíkem, majitel byl tak hodný a zavolal taxíka. Všechny taxislužby na ostrově mají stejnou sazbu. V Japonsku se sedí v taxíku vždy vzadu, ale já si musím sednout dopředu, abych navigoval řidiče. Zpočátku jsme bloudili, protože ani já si nebyl jistý, zda jedeme správně. Teď už byla tma, když jsem to jel včera, bylo ještě vidno. Konečně najedeme na správnou silnici a pokračujeme dál. Mobil už byl vybitý, nebyla možnost taxikáři hlásit vzdálenost do cíle. Poslední 3 km jsme jeli doslova krokem, i když barák stál ve svahu, částečně ho zakrývala vysoká tráva podél silnice. Naštěstí vše dobře dopadlo a po půlhodině já i taxikář si oddychli. Stálo to 5200 jenů, tedy asi o 1300 více než normálně, ale mou vinou jsme bloudili.

1. listopadu

Koji je mimo jiné surfař, a tak se mě ptá, zda s ním půjdu surfovat. Říkám mu, že nesurfuju, ale klidně mi může půjčit prkno a naučit mě, jak nespadnout do vody, když na něm ležím. To jediné jsem schopen na surfu podstoupit.  Domluvili jsme se na určitou hodinu, ještě předtím si zajdu na pěší túru po okolí. Sraz máme na pláži, přicházím s mírným zpožděním a Koji v plné výstroji si připevňuje provaz od surfu ke kotníku. Říkám mu, že na ten surf nešáhnu bo vlny jsou velké. Všechno pozoruji z terasy restaurace a u toho kousek po kousku pojídám oběd. Kolem 16:00 se vracíme na barák popíjíme lahváče co Koji koupil. Každý spořádal 3 kousky a se slepicemi jsem opět ulehl ke spánku. Koji mě informuje, že brzy ráno jede na pevninu a že tu nebude, když budu odjíždět. Slíbil mi, že zabezpečí taxík, který mě odveze do přístavu.

2. listopadu

Vstávám opět za doprovodu melodie z amplionu. Koji už je pryč, přemýšlím, co budu dělat, než se dostaví taxík. Jakmile se trošku rozední, jdu se proběhnout kolem pobřeží. Dávám snídaní a vyhlížím východ slunce. V 7:30 je tady taxík, na minutu přesně, ještěže jsem nepřijal nabídku na svezení od kolemjedoucích. Do přístavu mě to vyšlo na 4100 jenů, čas je dobrý, proto jdu na místní poštu poslat pár pohledů do vlasti. Nebylo to ani nikterak drahé, za 5 pohledů z Japonska do ČR platím 500 jenů a sranda na tom je, že domů to přišlo za 8 kalendářních dní. Jdu zpět do přístavu se odbavit a rychločlunem se vracíme do Kagošimy. Suma sumarum za 3 jízdenky rychločlunem (Kagošima -Jakušima, Jakušima – Tanegašima, Tanegašima – Kagošima) jsem zaplatil 25 610 jenů, v přepočtu necelých 4 100 Kč. Šinkanzen do Kanazawy odjíždí za pár minut, proto na nádraží jedu taxíkem, musím ještě zarezervovat místo a upalovat na peron, kterých je tu milion. Návodů, jak zajistit rezervaci v rychlovlaku je na internetu milion. Jen si zkuste zapamatovat číslo pasu, abyste ho furt nemuseli držet v ruce 😊. Vyjíždíme podle jízdního řádu, konečná stanice Kanazawa. Jízda Šinkanzenem je opravdu zážitek, cesta rychle ubíhá a doslova si ji užíváte. Do 880 km vzdálené Osaky přijíždíme na minutu přesně, cesta trvala kolem 4hod 40min. Tady přestupuji na vlak „nižší“ třídy Thunderbird. Ten pendluje mezi Osakou a Kanazawou, doba jízdy je stanovena na 2,5 hod. Rychlodráha bude dostavěna až někdy kolem roku 2040. Na Thunderbird potřebujete také rezervaci, oproti českým rychlíkům shledávám negativum pro některé důležitou součást každého místa, chybějící zásuvky. Ty jsou jen na začátku a na konci vagonu. Ale vlak je to fakt pěkný a rychlý. V Kanazawě je něco po 20:00 teplota přes 20 °C, což na Honšú a v listopadu je úplný luxus. Nádražní budova je tou nejhezčí a nejmodernější stavbou co jsem kdy spatřil. Tedy pokud jde o vlaková nádraží. Ubytování mám zajištěné přes booking, hotel Unizo (cena 6 035 Kč) se nachází cca 1 km od hlavního nádraží.

3. listopadu

V Japonsku se slaví den kultury, vybrané památky jsou zdarma. Bydlím kousek od zahrady Kenro-kuen, pýchy Kanazawy. Této zahradě přiléhá park Kanazawa Castle. Japonci si dávají záležet opravdu na všem, nikde jinde jsem tak upravenou zeleň a udržované chodníky neviděl. Chodníky jsou tak široké, že můžete po nich jezdit i kombajnem, pokud by to šlo. Ve středu parku stojí hrad o obdélníkovém půdorysu. 

Průchodem brány Ishikawa-Mon vstoupíte na most pro pěší a následně se octnete u vstupu do zahrady Kenro-kuen. Nevím kolik stojí vstupné, když není významný den, ale mám dojem, že to bude kolem 500 jenů. Typické pro tuto zahradu jsou stromy, jejichž větve podpírají dřevěné kůly, z větví se tyčí provazy a nahoře uprostřed se přivážou k dalšímu kůlu a tím vytváří kužel. Každý turista si před vstupem kupuje točenou zmrzlinu se zlatým (jedlým) obalem či třpytkami za 800 jenů, jako náhodou jsem uslyšel polský pár, jak se mezi sebou baví a prý to za tu cenu nestálo. Odolal jsem a raději si koupil plnohodnotný oběd. 

Po obědě se vydávám do Nomura-ke Samurai Residence, vstup je 500 jenů, obsluha vás vyzve abyste si vyzuli boty a poté vstoupili. Tady je k vidění samurajská výstroj, meče, sošky, jezírko s koi kapry a další cennosti. Opouštím toto místo a jdu do Higashi Chaya District, místo s úzkými uličkami, kde z obou stran na vás dýchá tradice. Na výběr je nespočet množství čajoven, kaváren, palíren (koštoven), zmrzlináren, restaurací, krámků se suvenýry atd., jen musíte počítat s pořadníkem, protože bývá furt narváno. Cestou na hotel chci do krčmy na večeři, nakonec kupuji bagetu v Seven-eleven.

4. listopadu

Výlet do Kjóta. Vlak Thunderbird odjíždí kolem 6:00 v Kjótu vystupuji těsně po 8:00. Začínám u budhistického chrámu Tódži. Na 10:30 mám rezervačku v Samurai & Ninja muzeu. Cena závisí na balíčku, jaký zvolíte. Pohybuje se to od 3 000 až někde k 10 000 jenů. mě stačil ten základní za 3000. V ceně je výklad v anglickém jazyce, něco se dozvíte o samurajích, nindžích, prohlídnete si brnění, průvodkyně se potom v rámci soutěže zeptá, které brnění je nejdražší, tohle jsem z 15 lidí uhádl jako jediný já 😊 takže až tam budete, ukažte na to nejmenší brnění (to nalevo), v dalším salonku si poslechnete o feudálním systému, jsou tady meče, dozvíte se, že ten delší meč (katana) najednou propíchne a zabije 3 na sebe nalepené lidi, ten čtvrtý už je v bezpečí :-D Přesunete se do horního patra, tam se učíte házet hvězdicemi na terč, pak opět hrajete soutěž, kdo vyhraje, dostane jako dárek hvězdici z umělé hmoty. Na závěr se musím přesunout do 150 m vzdálené druhé části muzea kde si nasadíte samurajské brnění. Tímhle exkurze končí. 

Hned vedle je soví kavárna. Psí, kočičí, prasečí a zvlášť soví kavárny se tu těší velké oblibě, vstup 500 jenů.

Přesouvám se k hradu Nidžó, vstup je kolem 800 jenů. Před vchodem do interiéru se opět musíte zout, zařadíte se do štrůdlu návštěvníků a obcházíte jednotlivé místnosti, kde sedí (klečí) sochy Šógunů. Za hodinu a půl jste venku, záleží na tom, jak špatně umíte japonsky nebo anglicky. 

Turisté jezdí do Kjóta za jinou atrakcí. Bambusový les leží na konečné tramvajové linky Keifuku – Arashiyama nebo poblíž železniční stanice Saga. Že se jedná o hojně navštěvované místo poznáte už v dopravním prostředku, já jel vlakem, protože ho mám zdarma. Naprosté davové šílenství je u vstupu do lesíka, had lidí se táhne až někde k řece Katsura. Samozřejmě lidi vystupující z tramvaje nebo co přicházejí od nádraží se zařadí do davu, nejdou až na konec fronty, protože je to několik set metrů. Mezi vámi se proplétají rikše, co chvílí stojíte, protože kdejaký turista potřebuje parádní fotku na instáč. Vlakem zpátky na hlavní nádraží a Thunderbirdem zpět do Kanazawy. S výletem jsem spokojen, Gejšu jsem sice neviděl, mě stačí ta čokoládová. 

5. listopadu

Jakožto správný rekreační sportovec, návštěvník světově sportovních klání a sportovní fanoušek nesmí chybět výlet do dějiště XVIII. ZOH. Cesta Šinkanzenem do Nagana trvá kolem 70 minut. Vystupuji z terminálu a jedu autobusem k zimnímu stadionu Big Hat, kde čeští hokejisté získali zlaté medaile. Vevnitř se už nebruslí ani jinak nesportuje, je z toho trh nábytku a koberců. Spodní patro tribun je zastrčené. Autobus jede až za hodinu, přes cestu je basebalový trenažér, nahlížím dovnitř a obdivuju ty 6leté čyka, jak dokážou odpalovat takové rychlé nadhozy. Uvažuji, že bych to taky vyzkoušel, ale nakonec odolávám, o tom sportu nic nevím tak nebudu pokoušet. 

Autobus mě veze k budhistickému chrámu Zenko – ji temple. Máme výrazné zpoždění, na jedné zastávce nastupuje asi tucet Litevců a nemůžou se domluvit s šoférem. Šofér se směje, je to slyšet, má mikrofon a skoro cely autobus s ním. Těch turistů mi bylo líto, nakonec vytáhli papírovou mapu, zapíchli špendlík, šofér pochopil a mohli jsme jet. To samé se opakovalo na další zastávce, kde vystupovali, stejně jako já na začátku dovolené, tak ani oni nerozeznají mince. Na některých z nich není číslovka. Dost bylo pohádky o Litevcích, vystupuji u chrámu, turistů jak včel v úlu. Po prohlídce jdu na pozdní oběd. Cestou na nádraží narážím na kulturní akci pod otevřeným nebem, mladí zpěváci a zpěvačky vydávají svůj hlas na obdiv. Dodnes jsem neslyšel nic japonského, teda kromě úvodní písně k Pokémonům, nevěřil bych, že mě japonská popmusic chytne, doslova po pár sekundách mě to přišpendlilo do křesla. Kdyby se neblížil můj odjezd zpět do Kanazawy, určitě bych vydržel do konce. Na zpáteční cestě mě překvapuje, že i Šinkanzeny můžou mít zpoždění, na příjezdu jsme byli asi 10 minut opožděni. Důvod zpoždění vždy uvádějí na informačním panelu ve voze, nejčastější příčinou zpoždění jsou spojovány s nepříznivými povětrnostními podmínkami. A ty pohádky, že cestující se chytají za hlavu a diví se proč má rychlovlak zpoždění a úřady se na druhý den v tisku omlouvají, jsou kraviny 😊  

6. listopadu

Blíží se závěr dovolené, přesouvám se rychlovlakem zpět do hlavního města, cesta trvá bez pár minut 3 hodiny. Odpoledne vystupuji na ústředním nádraží a poté vlakem do čtvrti Ikebukuro. Až do odjezdu bude mým azylem hotel Sakura (3 960 Kč). Jelikož mě příští den čeká daleká cesta, rozhoduji se nějakou chvíli strávit v hernách. Nakonec odcházím po 22:00

7. listopad

Ráno po snídani rychle spěchám na nádraží, čeká mě dlouhá cesta na sever do města Hakodate na ostrově Hokaidó. V Tokiu panuje slunečno a 26°C, vzhledem k poloze ostrova a ročnímu období, očekávám chladné a deštivé počasí, přibaluji do batohu větrovku. Terén se za oknem mění každou chvíli, co prefektura, to jiná krajina a jiné počasí. Čím severněji tím méně mi to připadá japonské 😊 Ostrovy Honšú a Hokaidó je propojen tunelem Seikan o délce cca 54 km, z toho 23 km pod hladinou moře. Do Hakodate přijíždíme na minutu přesně. Pokud byste chtěli jet až do Sappora, tak jedině letadlem. Šinkanzen začne zajíždět do největšího města až nejdříve v roce 2030. Po výstupu z vlaku mě překvapí několik věcí. Největší šok je z počasí, je 13°C a mrholí. Zdejší lidé tu mají jiné oči než ostatní Japonci, jak je známe. Ostrov je domovem původních obyvatel Ainu, můžete je potkat v celém městě, protože to není zvlášť navštěvované místo cizinci. Další věc, co mě překvapila je architektura. Na nádraží jsem si připadal jak v Ostravě – Svinově a budovy ve městě mi připomínaly ty v Pchjongjangu, tak jak je znám z dokumentu :-D . Tramvaj z roku 1, 2, třepala se během jízdy jak jezevčík ve 40stupňovém mrazu. Rozhodně v tom neshledávám negativum, jen říkám, že mě to překvapilo nikoliv zklamalo. Tramvaj mě zavezla ke Goryokaku, hlavnímu lákadlu města. Je to park (zahrada) ve tvaru 5cípé hvězdy. Nejhezčí výhled je z věže u vstupu do parku, poplatek činí kolem 1000 jenů. Já se bez toho obešel a raději prošel celý park. Koruny stromů jsou ještě dosti listnaté, na podzim se listí zbarvuje do různých odstínů žluté či červené. Na zpáteční cestě mě nejvíce zaujala socha medvěda zvaného kimun, pro zdejší obyvatele má toto zvíře hluboký význam. Kdo si libuje v mořských potvorách, tak určitě navštivte rybí trhy Asaichi naproti vlakovému nádraží, nevýhoda je, že zavírají už ve 14:00. Lokálkou se vracím na Šinkanzen a jedu zpět do Tokia. Musím říci, že 13°C výkyvy v rámci 12 hodin dá organizmu pořádný zabrat to zvládnout. Trasu Tokio – Shin Hakodate ujedete za 3hod57min.(bude více fotek než v náhledu)

8. listopad

Poslední celý volný den v Tokiu. Od rána chodím od obchodu k obchodu, kupuji suvenýry pro rodinu a nějaké hadry od značky Uniqlo pro sebe. Odpoledne se vracím s 2 taškami na hotel. Po obědě v hotelové restauraci se vracím zpět do města, objevit neobjevené. Končím opět v Akihabaře, prolézám obchody s anime, mangou, pokemony a figurkami, přemýšlím o koupi nějaké figurky či sošky samuraje, ale i zboží z druhé ruky je dosti drahé a nevím, či by se mi to vlezlo do batohu. Už za tmy jedu zpět do Ikebukura a cestou na hotel mě hypnotizuje světelný panel. Ano, jsou to opět automaty, jdu tedy rozfofrovat poslední hotovost co mi zbývá, musím si nechat rezervu pro karaoke a dopravu na letiště. Před spaním jdu tedy ještě na karoke, stojí to kolem 800 jenů na 1 hodinu a v ceně máte 1 drink. Zavírám se do kabinky, v tabletu je playlist, pár minut luštím, co které tlačítko znamená, protože to je vše v japonštině. Výběr písniček je jasný, v životě jsem byl na 2 koncertech, pouštím po 4 písničkách od Green Day a Linkin Park. Ještě teďka se stydím za svůj výkon, i přesto, že mě nikdo neslyšel. O vypršení časového limitu vás informuje telefon z recepce.

9. listopadu

V 8:00 snídaně, dal jsem si trojitou porci všeho, co tam měli. Kdo ví kdy zas budu jíst. Do 10:00 se musím odhlásit z hotelu, jelikož mám pár kousků oblečení navíc, trochu s balením bojuji, ale nakonec to zvládám. Před odchodem ještě pořádná sprcha a můžu vyrazit. Na letiště opět vlakem Skyliner jako první den. Na letišti jsem před 13:00, odlet mám 16:20, za poslední drobné kupuju ještě nějakou prkotinu. Za tu dobu čekání na letišti mám možnost pozorovat, jaký ruch tu panuje. Nevím, jaké čísla odbavených cestujících měla Narita před pandemií, ale zdá se mi, že tu je trošku mrtvo. Do Hongkongu přilétáme kolem 21:00, na přestup mám cca 2 hodiny. Nevím, jestli vy jste měli možnost někdy zde přesedat, ale toto letiště je zdaleka tím nejdražším, na kterých jsem za svůj život kdy měl tu čest vstoupit. Odlétáme kolem 23:00.

10. listopadu

V Londýně dosedáme těsně po 6:20, do Prahy mi to jede až za 11 hodin, proto už mám koupenou letenku od Austrian. Do Vídně mi to letí krátce po 9:00 o dvě hodiny později přilétáme na Schwechat. Pak už jen Gepardem do Vídně a Žlutým do mé rodné vsi. Tím moje 5týdenní pouť končí.

Hodnocení

Japonsko se nedá popsat, Japonsko se musí zažít. Jen chci konstatovat, že se zdaleka jedná o nejvydařenější dovolenou, jakou jsem kdy absolvoval a bude se těžko překonávat. Já vím, říkávám to po každé dovolené. Markantní rozdíl je právě v tom teplém a stabilním počasí, které mi po celou dobu působení panovalo. Toto bylo odlet na Mars. Je tolik věcí, co mi po návratu do domoviny chybí, že to nemá cenu ani sepisovat, protože bych ten cestopis nikdy nedokončil. A garantuji vám, že se vrátíte jako jiný člověk. Já se například ještě 2 týdny po návratu stále kláním při pozdravu a děkování. Lidé si samozřejmě klepou na čelo, proč to dělám. 😊 Pojďme se podívat co všechno to stálo, to je za mě nejdůležitější:

Letenky                18 961 Kč
Ubytko                 32 933 Kč
Pojištění              4 925 Kč
JR Pass                 5 094 Kč
SIMka                   1 245 Kč
Auto + Skútr      13 564 Kč
Benzín                  3 940 Kč
Trajekty                4 092 Kč
Vstupy                  1 465 Kč (placené s předstihem)
Útrata                   29 194 Kč (jídlo, MHD, vstupy, aj.)
Doprava              1 300 Kč (domov – letiště – domov)     

Celkem to dělá hezkých 116 713 Kč. Samozřejmě šlo to i levněji, kdyby tohle, kdyby tamto a kdyby zase tamhle to. Člověk by si měl vyzkoušet i té improvizace na místě, s japkama to je obzvlášť sranda, ačkoliv jsme ani jeden neuměli světový jazyk a bez toho by to byla strašná nuda 😊. Těmito slovy se s vámi loučím a u dalšího cestopisu se budu těšit na počtenou.