Jihoafrická republika - vánoce 2019

Naše první Afrika

Díl 1.

          Během toho roku jsme šli do ZOO minimálně dvakrát. Na Netflixu na nás neustále vyskakovaly filmy jako Lvice Elsa, Madagaskar nebo Lví král. Volání divočiny bylo zkrátka všude a bylo neodolatelné. „Co říkáš, pojedeme letos v zimě do Afriky?" dívali jsme se na sebe s Ivou, „máme už dost zkušeností na vlastní expedici mezi africká zvířata?“ Rozhodnutí bylo rychlé: „Jasně, že to dáme!“

Jihoafrická republika se zdála být ideálním startem.

     Začali jsme plánovat. Letenka byla tehdy za krásných 12.500 Kč, jen to znamenalo, že poletíme z Prahy do Johannesburgu a zpátky pro změnu z Kapského města přes Vídeň. To nám tak nějak určilo základní plán cesty a časový rozvrh. Během tří týdnů už najdeme způsob jak těch 3500 km procestujeme. Potřebujeme vůbec teréňák? Na všech videích a fotkách byly silnice hezčí než ty naše, a tak v duchu přísloví „služební auto je nejlepší off-road“ rezervujeme VW Polo za neskutečných 7.000 Kč.

     Dřív, než jsme se nadáli, už vystupujeme z letadla Lufthansy na letišti v Johannesburgu. Před půjčovnou aut vystojíme důlek, než se na nás dostane řada a vzápětí přichází první komplikace. Zástupce půjčovny nám sděluje: „Omlouvám se, ale VW Polo nemám k dispozici. Místo něho Vám mohu nabídnout úplně nový Renault Clio“. Iva se ke mně nakloní a do ucha diskrétně šeptá „Já nechci auto s kosočtvercem na kapotě!“ „Tak to neříkej mě, ale jemu“, směju se, a tak trochu se těším, jak bude Iva vysvětlovat důvody své nespokojenosti asi pětadvacetiletému urostlému Afričanovi.

Takže se nabídnuté Clio stalo naším expedičním vozidlem. Naskládali jsme do něj batohy a vyrážíme pryč z Johannesburgu. Podle toho, co jsme četli, se nacházíme v nejnebezpečnějším městě, kde jsme kdy v životě byli. Nechceme se tu zdržovat ani o chvilku déle, než je třeba. Zadávám do navigace na Mapy.cz náš dnešní cíl – 500 km vzdálený Blyde River Canyon a už se vymotáváme na dálnici. Jenomže tady jsou asi vidět jiný hvězdy a družice než u nás doma a navigace se najednou zblázní.

U prvního sjezdu na dálnici najednou zahlásí „otočte se do protisměru“. Já přejíždím zmateně z pruhu do pruhu a na poslední chvíli sjíždím kolem stojícího policejního auta. To se rozjíždí a jede za námi. Nezlepšuju situaci, když se Ivy ptám „Hele taky jsi četla, že když tady někoho zastavuje policie, tak řidič nezastaví, ale dojedou spolu k nejbližší policejní stanici? Prej to dělají, aby měli jistotu, že je nepřepadnou falešný policajti.“ Navigace zuřivě přepíná směry a my se noříme mezi domečky z vlnitého plechu. Jo, Iva chtěla vidět slum, ale netušil jsem, že to bude hned první věc, kterou navštívíme půl hodiny po opuštění letiště. Policajti za námi spustili maják, a tak rezignuju a zastavuju. Auto přijede vedle nás, sedí v něm čtyři uniformovaní vazouni a řidič stáhne okýnko jen o deset centimetrů. Uděláme to taky tak a strážce zákona se nás ptá, co pohledáváme v tomhle místě a jestli sem opravdu chceme jet. Když jim řekneme, že míříme do Blyde River Canyon jen pokynou ať jedeme za nimi, a tak máme blikající policejní eskortu jak prezidentská delegace.

Tímto jsem během hodiny přišel o všechny předsudky, který jsem si před výletem udělal. Lidi tady jsou prostě fajn. Iva přišla o ten poslední ještě o hodinu později na benzince s restaurací. „Já si myslela že jsou Afričani hubený a mají hlad. Ale oni váží v průměru 120 kg a nevaří nic zdravýho“, posteskla si nad výběrem hamburgerů a smažených hranolek.

Dnešní ubytování máme zamluvené přes Airbnb a je to pro nás nový zážitek. Máme pro sebe dvoupatrový dům v soukromé přírodní rezervaci. Po zahradě chodí zebry a kudu a nad námi se tyčí svahy kaňonu. Stihli jsme cestou nakoupit, a tak si večer užíváme grilování a čerstvé ovoce a ze tmy na nás svýma velikýma očima koukají bushbabies. Až tady si to naplno uvědomujeme: „Jsme v Africe a je to boží!“

Ráno vyrážíme na majestátní vodopády a výhled ze strmých stěn třetího největšího kaňonu na světě. Bohužel počasí mělo jiný názor, a tak místo výhledu koukáme do neprostupných mraků. Řeka Blyde ale vytvořila velmi hezké koryto, a tak máme o výlet postaráno. V kameni říční proud vydlabal velké kruhové prohlubně a pak to tady koupil nějaký pan Bourke a zjistil, že řeka je zlatonosná. Navíc nemusel už ani rýžovat, protože v těch dírách bylo zlato rovnou usazené a stačilo ho jen vyndat. Bylo zábavné pozorovat místní turisty, jak po očku kontrolují, jestli ho vytěžili všechno…

Jo vytěžili.

Krugerův národní park

Nejsme na žádné válecí dovolené, a tak další den vstáváme ještě za tmy abychom časně z rána vstoupili do Krugerova parku, nejstarší africké rezervace s rozlohou o velikosti Moravy. Celou noc hustě pršelo a ani přes den to počasí není lepší. Počítali jsme s tím, že kdyby to naše Clio nedalo, necháme se vozit v Jeepu jako ostatní turisté. Ale i uvnitř parku jsou asfaltové cesty, a tak nebyl nejmenší důvod měnit vozidlo. Máme mapu, domluvené přespání v kempu Skukuza, uprostřed parku a jedeme za bránu. Ujedeme sotva sto metrů a kolem je to samá zebra, antilopa, Kudu. Dvacet minut fotíme a s nadšením se z našeho auta ozývá “Ňunísek maličkej! No podívej, jak jsou rozkošný a boží!” O hodinu a asi sto zeber později už je to jiný: „Hele zebra! Hmm a dělá něco zajímavého? ...no nedělá...tak co jako?“ Ale sloni jsou boží pořád!

K večeru přijíždíme do kempu. Třímetrový ocelový plot, ostnatý drát a bzučící elektřina v drátech dávají každému návštěvníkovi najevo, že v noci to je tam venku fakt divoký a nepřežil by deset minut, ale uvnitř je bezpečí a klid. Tedy pokud u umýváren zrovna nepotkáte vystrašené prase bradavičnaté, které se během dne nějak prosmýklo otevřenou branou a teď zoufale chtělo z téhle pasti ven do volné přírody, kde je bezpečí. Máme luxusní stan s manželskou postelí dva metry od plotu. V restauraci jsme povečeřeli kus antilopy, kterou jsme přes den možná obdivovali a teď popíjíme víno v křesílkách před stanem, když se křoví kousek od nás začalo třást a my čekali nejmíň nosorožce. Z podrostu se vymotal dikobraz. Vůbec o nás nevěděl a začal šmejdit kolem plotu. Iva neudržela emoce, a tak vypískla „jééé dikobráááz!“ Ten z toho měl chudák šok a chvilku přemýšlel, jak by se zamaskoval. Pak s výrazem „nenechte se rušit“ zacouval zpátky do křoví a my měli pocit, že jsme v té nejdivočejší části Afriky.

Další den projíždíme park křížem krážem a je nám jasný, že do ZOO už nikdy nepůjdeme se stejným pocitem. Tady jsou zvířata doma, jsou hrdá, svobodná a my jsme tady jen na návštěvě. Svoji zranitelnost a nicotnost si uvědomujeme i ve chvíli, kdy zastavujeme na silnici abychom pustili pár buvolů, který přecházejí před námi. Úzký zástup zvířat se najednou začíná rozšiřovat, možná by to chtělo kousek couvnout. Koukneme do zrcátka a za námi už jsou taky a postupně se začnou vynořovat další a další zvířata i vedle nás a všechna postupují krajinou, jak přívalová vlna. Seděli jsme v maličkém autě a ani nedutali, dokud poslední člen stáda nepřešel silnici. Když jsme tam zůstali sami, zírali jsme na dvě stě metrů široký pás země, který svými kopyty rozoralo několik set sudokopytníků. Tak tohohle člena velké pětky už si můžeme odškrtnout.

Postupně se propracováváme cestou necestou na jižní hranici parku, a nakonec úspěšně vstupujeme do Svazijska. Google sice občas říkal „po této silnici pojedete půl hodiny rychlostí 90 km/h“ zatímco jsme se kolébali po polní cestě plné výmolů, nebo něčím co bylo korytem malého potoka rychlostí 20 km/h, ale překonali jsme všechny nástrahy a už za tmy našli naše ubytování. Ráno se probouzíme v krásné nové zemi a konečně vidíme slunce.

Svazijsko (Eswatini)

Nocovali jsme v nadmořské výšce kolem 1400 m.n.m. a díky tomu nás ráno čekal nádherný výhled na zalesněné kopce a docela svěží vzduch. U snídaně potkáváme anglického inženýra, který tady buduje infrastrukturu a studny pro stát, a tak využijeme příležitosti a vytáhneme z něj všechny informace o tomhle království velikosti Středočeského kraje. Kupodivu se tu dost investuje a lidi pořád něco dělají. Pak zmínil Lesotho a označil ho za takovou „více rozvojovou zemi“ a nás tím přesvědčil, že taky stojí za návštěvu. Vyrážíme na jih se zastávkou na oběd v Mantenga Nature Reserve, kterou jsme si ozvláštnili ve chvíli, kdy jsme zastavili u hloučku cyklistů, co stáli na cestě a koukali do křoví opodál.  Vystoupili jsme z auta a došli se mezi ně podívat, co to tam mají zajímavého. Asi deset metrů od nás ležela krokodýlí mamka u hnízda a smála se na nás svým zubatým úsměvem. Uklidněni tím, že na krátkou vzdálenost je běžec rychlejší než cyklista, jsme si udělali fotku a uctivě se s pětimetrovým plazem rozloučili.

Víceméně bez nějakého většího očekávání jsme pak zamířili do Mantenga Cultural Village. Areál tradiční vesnice s domy z větví a rákosí nás překvapil svojí velikostí. U pokladny kupujeme lístek na prohlídku, která má začít za třičtvrtě hodiny. Máme čas, a tak bloumáme kolem, koukáme se, jak se místní převlékají do krojů a dáváme se do řeči s paní se třemi dětmi, která vypadá, že neví, jestli se má taky zapojit.

„Dobrý den, Vy jste odsud? Můžeme se zeptat, jak to tady funguje?“ začali jsme vyzvídat.

„Omlouvám se, ale neporadím Vám, my jsme přijeli z Johannesburgu na výlet“ upravila naše vnímání reality ta dáma

„A odkud jste Vy?“

„Z Československa“ odpovídáme, protože už jsme rezignovali na to, že by někdo znal Českou republiku.

„Fakt Češi? Já byla v Praze na dovolené vloni, moc pěkný město.“ Tak tady uprostřed Swazijska chvilku stojíme s otevřenou pusou a říkáme si, že bychom fakt neměli soudit knihu podle obalu. 

No a pak už se nás ujal průvodce a s hloučkem dalších turistů jsme se museli naučit křičet „Jste domááá?“ ve Svazijštině. Zdejší etiketa prý vyžadovala, aby návštěvník zastavil padesát metrů od vesnice a zakřičel „Jste doma?“ a počkal až mu z vesnice odpoví „Jo jsme“ a teprve potom se mohl přiblížit. Kdyby to neudělal, tak ho automaticky berou za nepřítele, nebo zloděje a trefí ho šípem. Takové hezké a praktické pravidlo. Nám naštěstí odpověděli kladně, a tak jsme dostali kompletní výklad o životě zdejšího kmene. Na konci prohlídky jsme se usadili do velkého domu s tanečním parketem a před námi se seřadil třicetihlavý sbor a jeho členové nám začali zpívat za doprovodu bubnů. Okamžitě nám spadly brady a vykulili jsme oči. Taková energie a radost ze života se jen tak nevidí. Postupně se zpěváci předváděli i jako tanečníci. Zásadní umění v životě tohoto kmene je schopnost při tanci vykopnout nohu tak vysoko, že se jí člověk dotkne čela až to mlaskne. Dělají to jen mladí a nezadaní, takže na takové místní sobotní zábavě vcelku jasně poznáte, s kým můžete randit. Jen máte smůlu, když máte zkrácený šlachy, jako většina nás Evropanů. Africké rytmy nás strhly, a nakonec se i několik turistů stalo účastníky této skvělé show. Zážitek doplníme výletem k nedalekému vodopádu a plni dojmů se přesouváme dále na jih.

Protože jsme nevěděli, jakou úroveň ubytování čekat, zamluvili jsme si už předem apartmán v golfovém klubu Nkonyeni Lodge & Golf Estate, který zaručoval dobrý standard už kvůli oblíbenému hřišti. Z toho, co jsme pak na místě zjistili si troufnu říct, že ubytování má obecně v Eswatini dobrou úroveň a dá se bydlet kdekoliv. Oproti tomu bych jim ale vytknul silnice. Aby řidiči neupadli do stereotypu, jsou na nich zcela náhodně umístěny obrovské retardéry. No a kde není retardér, tam se může objevit díra v asfaltu, ve které klidně necháte kolo, jak se přesvědčila japonská posádka Land Roveru, kolem které jsme jeli. My jsme do ubytování přijížděli večer a za vydatného deště a občas nečekaně nadskočili na prahu, který nebyl vůbec vidět. Pršelo vydatně celou noc a ráno je resort pod vodou a z bungalovu se brodíme. Užíváme si hotelovou snídani a jedeme překročit hranici zpět do JAR. Na hranici nejsou kvůli bouřce online, a tak trvá trochu déle, než vyplníme papíry a můžeme pokračovat do Hluhluwe.

No schválně, jak byste četli název přírodního parku, který se píše Hluhluwe Imfolozi? Tak pokud jste si to zkusili a neřekli „šlašluj“, tak by vám místní nerozuměli.

Jsme na bráně kolem druhé hodiny odpolední. Hlídač se nás jen zeptá „No firearms?“, rychle prohlídne kufr auta a jedeme. No a chvilinku po vjezdu se nám vyplní to, po čem jsme v Krugeru toužili celou dobu. Potkáváme smečku mladých lvů. Procházejí se po silnici mezi pár auty a jak jsem si všiml, minimálně jedna kočka svědomitě zkouší kufr každého auta před námi. Dřív by mě ani nenapadlo kontrolovat, jestli máme zamčeno, ale očividně jsou dost šikovný a občas vezmou i za kliku dveří. Tak se dvakrát přesvědčujeme, jestli kontrolka zámku svítí a jeden ze lvů už nám leští zadní dveře packou. Naštěstí neotevřel. Projíždíme si park až do zavíračky a užíváme krásného večerního světla k focení nádherně zelené a zvlněné krajiny. Ubytování máme zamluvené kousek od parku, a tak vyrážíme podle navigace. Přijedeme k totálně rozpadlé budově a trochu nám zatrne. Píšeme si s majitelem a dozvídáme se, že nějaký vtipálek uložil do Google jejich B&B na špatné místo a stali jsme se obětí tohoto vtipu. Čeká nás dalších 20 km a mě to tak rozhodilo, že jsem si nejbližší kruhový objezd projel v protisměru, protože jsem zapomněl, že se tu jezdí vlevo. Naštěstí jsme se vyhnuli a za chvíli už přijíždíme k ohradě, která netradičně drží zvířata venku a lidi uvnitř. Majitelé měli pět psů a pro návštěvníky honesty bar s vínem, a tak jsme měli úžasný večer, plný drbání.

Další ráno nemůžeme ani dospat, a tak jsme zpátky na bráně rezervace mezi prvními. V tomhle parku je opravdu hodně nosorožců a místní kopcovitá krajina nabízí krásné výhledy. Trochu nás znervózňuje, že na jedné vyhlídce dělí lidi od zvířat jen dřevěný plůtek o výšce 50 cm, který je tam jen proto, aby na něm mohla viset cedule „Pozor! divoká zvířata“. Nejméně plaché jsou zebry, a tak kolem nich můžeme projíždět v takové blízkosti, že by stačilo natáhnout ruku a podrbat je třeba za uchem. Myslím, že vím, na co Iva myslí. Pro dokreslení atmosféry se nám z reproduktorů téměř bez přestání line song „In the jungle, the mighty jungle, the lion sleeps tonight“ a my se projíždíme kolem slonů, buvolů a stád zeber až do večera. Doplňujeme proviant a hlavně maso, abychom mohli naplno využít venkovní kuchyni, kterou máme k dispozici.

Už jsem říkal, že se tady opravdu hodně griluje? Místní tomu říkají Braai a někdy mám pocit, že když na odpočívadle u cesty nebo v parku zastaví auto, rozdělá posádka oheň dřív, než se dojde vyčůrat. A to jsou tady vzdálenosti opravdu dlouhý. Tak to vám něco napoví o prioritách Jihoafričanů. My jsme si oblíbili kombinaci hovězího steaku se zeleninou a grilovaného ananasu jako dezertu. Čas mezi Braai obvykle vyplňuje takový Jihoafričan konzumací Biltongu, což je sušené maso. Jihoafrická republika je prostě země zaslíbená.

Ráno se loučíme s majitelem, předáváme mu Becherovku a on nám na oplátku doporučuje zastávku u jezera Saint Lucia „ale ne z té turistické strany, musíte zahnout tady a budete tam sami“ radí a ukazuje v mapě. Dnešní etapa do Drakensberg měří skoro 600 km, a tak si rádi dáme cestou přestávku.

Na určeném místě sjíždíme z hlavní silnice a projíždíme lesem a prašnými cestami skrze malé vesnice, někdy tvořené jen třemi domy. Po několika kilometrech už jsme úplně ztracení. Navíc se cesta začíná zhoršovat a občas brodíme hluboké kaluže. Několikrát zkoušíme zahnout na „lepší cestu“, ale už nám začíná drhnout spodek auta. U mostu, který vypadá, že by šel přejet jen tam, ale zpátky už ne, se rozhodujeme otočit a vrátit na hlavní. Prodíráme se zpátky mezi výmoly, když se kousek před námi na cestě objeví děda, jak z knížky Stoletý stařík. Iva už delší dobu toužila vzít stopaře. Dojedeme k pánovi, který se opravdu pomalu šourá sám uprostřed lesa v čisté modré teplákové soupravě Adidas a červených botách Nike. Pokynu na něj v univerzálním jazyce, jestli nechce svézt. Neváhá ani chvíli, a tak máme stopaře. Usadil se na zadní sedadlo, pečlivě uhladil své čisté tepláky a velmi přesně nám sdělil, kam chce jet. Jen si k tomu vybral jazyk Xhosa, a tak slyšíme jen shluk mlaskavek a „click sounds“.

Moc si nepokecáme, ale za dva kilometry je vesnice a tam určitě jede, tak mu alespoň pomůžeme. Ve vesnici se na něj otočíme s tázavým pohledem a on pokyne, jako že jedeme dál. No dobrá tak za další tři kilometry je odbočka na hlavní a tam byl autobusák, tak asi jede tam… Ještě si dělám srandu a ptám se Ivy „myslíš že opravdu vylezl z okna a zdrhnul, jako ten v té knížce?“ Přijíždíme na křižovatku s hlavní silnicí a gestikulujeme, že jedeme vlevo. On jen přikývne jako, že on taky. Dobrá, tak další nejbližší město je odsud 25 km. Doufám, že si ho takhle nedovezeme až domů. Přijíždíme k další křižovatce a gestikulujeme, že jedeme vlevo a on na to „No to je náhoda, já taky!“ Ok za dalších 5 km přijíždíme do města. Tam už naštěstí ukázal na obchoďák a za obchoďákem byl trh, na který jel. Tam vyplodil „Thank you“ a vystoupil jak z autobusu. Dneska jsme potkali mistra. Paolo Coelho píše, že když něco chceš, tak to chtěj opravdu hodně a svět se postará, aby se to vyplnilo. On prostě věděl, že se na 35 km vzdálený trh dostane.

My se za chvíli dostáváme k jezeru Saint Lucia z té turistické strany, odstavíme auto a jdeme se projít. V restauracích tu mají konečně mořské potvory, což je po těch dnech, kdy jsme jedli jen hovězí příjemná změna. Jinak je to turistická oblast a nic moc zajímavého, takže vyrážíme na dálnici a po nějakých pěti hodinách cesty přes Durban přijíždíme pod majestátní stěnu Drakensberg. Odbočujeme na malou vedlejší silničku a kolem sedmé večer nacházíme osamělou usedlost s nádherným výhledem na hory. Vítá nás Jessica, která nás ubytuje v krásném pokojíku, co byl dřív stájí pro koně. Otevřeli jsme si víno, aby se nám lépe plánovalo, kudy zítra polezeme nahoru. Než jsme se stihli rozhodnout, vytuhli jsme jak mimina.

Ráno se probouzíme do dne jak z pohádky, je sluníčko a krásně teplo už od rána. Dnes máme vymyšlený trek k vodopádu Tugela, který nedávno český geodeti označili za nejvyšší na světě. Volíme Gorge route, která nás tam od parkoviště dovede za cca 3 hodiny. Když zaparkujeme musíme se zapsat do seznamu, aby hlídač věděl, že kdo odejde do hor, ten se taky vrátil a můžeme vyrazit. Cesta vede úžasnou krajinou. Všude kvetou kytky, což je pro nás v prosinci vždycky nezvyk a pěšinka se nakonec napojuje do koryta potoka, kterým pokračujeme. Cestou potkáváme antilopu s mládětem, a protože nemají kam uhnout a jdou asi dvacet metrů před námi, tak zpomalíme, a nakonec zastavíme a dáváme si pauzu. Ony zastavily taky, tak si říkáme, že je až tak moc neděsíme a asi jsou na lidi zvyklé. Když pak najdou místo, kde můžou odbočit z cesty tak zrychlujeme a za chvíli už se před námi otevírá krásný výhled na hory v celé jejich kráse.

Cesta se postupně zhoršuje, postupujeme úzkým korytem až dorazíme k řetězovému žebříku vedoucímu na skálu nad námi. Pro ty, kteří by snad dost nepochybovali o jeho špatném stavu na něm je ještě cedule, že je cesta nebezpečná. Všichni ostatní turisté přijali toto místo jako konečnou stanici svého výletu a koupou se v malých tůních, takže je tu všechno, jen ne vytoužený klid. Iva leze po žebříku jako první, já ji jako jistím, aby padala do měkkého a čekám, jestli se to urve, nebo ne. Nad žebříkem je ještě ferrata, nebo možná ten drát býval ohradou, ale pomohl nám překonat úsek po hraně skály, a tak můžeme ještě kousek pokračovat. Kupodivu jsme tu potkali dvě dámy kolem šedesátky, které by strčily do kapsy i kamzíka.

Slavné vodopády Tugela s majestátní výškou 948 m, o kterých jsem ještě před týdnem nic nevěděl, teď máme jako na dlani. Tedy pokud bychom měli dalekohled. Jsme na jejich dolním konci a je zrovna sucho, takže proud vody padající ze skály stačí akorát na to, aby se rozstříkl o první výčnělek a proměnil se v obláček mlhy, který bere vítr. Dolů nedopadne asi ani kapka. Ale jsme tu sami a potůček vytváří krásnou, ale sakra studenou tůňku. Sundáváme propocené oblečení a už ležíme ve vodě a koukáme na ten zázrak přírody. Lepší odměna za tu cestu snad ani být nemůže. Když jsem pak hlídači, který si odškrtával naše jména v seznamu říkal, že bych ocenil, kdyby měl v nabídce plechovku chlazeného piva, podíval se na mě trochu smutně a říkal, že to má zakázané. Cestou zpět jsme si uvědomili, že možná nebylo tak špatný být tady v období sucha, protože úzké koryto potoka by se mohlo stát pastí, pokud by někde nad námi trochu sprchlo. 

Večer se pokoušíme stáhnout mapu Lesotha, ale v této zapomenuté končině to jde strašně pomalu, a tak vytuhneme dřív, než můžeme začít spřádat plány na další dny.

Pokračování tady: https://www.cestujlevne.com/cest...-2019-3820