Jihoafrická republika - vánoce 2019
Afrika, kde na první pohled všechno funguje, jak má
Cestopis z roku 2019 napsal tosovsky.pavel
předchozí díl si můžete přečíst zde: https://www.cestujlevne.com/cest...-2019-3819
Lesotho
Naše složité rozhodování, jestli a jak navštívíme Lesotho bylo způsobeno tím, že z východu se dá do země projet pouze přes průsmyk Sani Pass, který byl sice po cestě, ale zároveň se nachází v úctyhodné výšce 2800 metrů nad mořem. Všude jsou varování, že ne každé auto to dá, a i když máme to nejlepší expediční vozidlo, přeci jen nevěříme jeho litrovému motoru o výkonu větší vrtačky. Díky tomu se nakonec rozhodneme pro vstup do země ze severu, a to pro nás dnes znamená asi 5 hodin cesty. Ta uběhla poměrně rychle, a tak nás odpoledne vítá nápis „Kingdom in the sky welcomes you“. Vstupujeme do království, jehož průměrná nadmořská výška je na úrovni vrcholu Sněžky.
Díky tomu je v jinak chudé zemi jedno z mála lyžařských středisek v Africe a velká část příjmů země je generována přehradou Katse Dam, která zásobuje vodou a elektřinou Jihoafrickou republiku.
Míjíme malé obchůdky z vlnitého plechu, poházené kolem silniček v krajině spásané stádečky hubených krav a koz. Nápisy na jejich štítech hlásají Kadeřnictví, Bar, Automyčka, Kondomy zdarma…jak říkal náš kamarád ve Svazijsku, je to tady opravdu takové rozvojové, a tak jsme napjatí k prasknutí, kde dnes budeme spát. Za městem Maseru odbočujeme z hlavní a nacházíme náš hotýlek. Schovaný za vysokou neprůhlednou zdí se nachází v úplně jiném světě plném luxusu a blahobytu. Ubytujeme se, objednáme na večer jídlo a jedeme poznávat zdejší zemi směrem na Semonkong.
Všude kolem nás se tyčí vrcholky hor a my šplháme úzkými silničkami skrze sedla mezi nimi. Naše autíčko se dýchavičně vydrásá do dvou tisíc metrů nad mořem a nám taky trochu začne chybět kyslík. Dneska výlet k vodopádům u Semonkongu nestihneme, a tak zastavíme, pokocháme se výhledem a obracíme zpět k domovu. Na jednom malebném místě s malou vesničkou pouštím drona a za chvíli se k nám seběhnou děti z celého okolí. Tahle technologie báječně boří hranice mezi námi a nimi. Ochotně pózují, aby je to mimozemské zařízení mohlo vyfotit a mě se líbí představa, že by díky tomuto setkání mohli ve škole projevit trochu víc zvídavosti. Když dojdou poslední baterky, hlásím konec představení a děti se vrací do přednastaveného módu. „Tak nám dejte bonbony, nebo peníze.“ Ach jo…
Moc se nám tady líbí. Doma dostáváme luxusní večeři, postele jsou měkké, a tak se rozhodujeme, že zůstaneme ještě o jeden den déle. Plánujeme výlet k přehradě, ale majitel nám vysvětluje, že to za jeden den nezvládneme. Vyrážíme teda brzy ráno znovu k vodopádům Maletsunyane u Semonkongu. Tentokrát na to máme celý den, polovinu cesty už známe a hezky nám to utíká. Z příkopů na nás koukají pasáčkové koz, zabalení od hlavy k patě do tlustých dek a s kulichy na hlavách. Venku je skoro třicet, a tak se divíme jejich zimomřivosti. Parkujeme v prosté malé vesnici asi pět kilometrů od vodopádů, hned vedle místního trhu. Ze zvědavosti zkoušíme, kolik by stálo pronajmout si na cestu koně, jako tradiční dopravní prostředek. Když slyšíme cenu, musíme majiteli vysvětlit, že toho koně nechceme koupit, ale jen si ho na dvě hodiny pronajmout. Jsme očividně jedni z mála turistů, které tady potkal a tu příležitost si nechtěl nechat ujít, takže se nedohodneme a jdeme pěšky.
Občas nás zastaví nějaký samozvaný průvodce a nabízí nám, že by nám ukázal cestu k vodopádu. Stojíme a diskutujeme uprostřed širokého pásu hnědé země, ušlapané tisíci chodidel a kopyt. Tato cesta se jako stuha táhne na obzor a je jedinou možnou trasou. Snažíme se nesmát a ukazujeme, že si vážíme pomoci místních. I těmto průvodcům je jasné, že jejich argumenty a vyjednávací pozice jsou slabé. Proto zastávky netrvají dlouho a skoro nikdy nejsou trapné.
V protisměru potkáváme osla a dva mladíky. Jeden teenager vedl osla, druhý seděl na jeho hřbetě ve vysokých gumákách, kulichu a pod dekou, jak je tady zvykem. Asi nějaká místní honorace. Mávají na nás už dlouho, ale trvá jim, než urazí těch sto metrů. Po pozdravu jezdec vytahuje telefon a chce se vyfotit, přesněji řečeno, chce se vyfotit s Ivou. Ta se postaví vedle něj a podle jejího výrazu je jasné, že z nás všech nejmíň smrděl osel.
S druhým chlapcem rychle aranžujeme snímek, upravujeme kompozici a čekáme, až přejde mrak. Mezitím se rozhodnu poznat blíž jejich kulturu. „Kolik krav tady stojí manželka?“ ptám se. „To záleží na věku a kolik dětí může mít. Mladá je za dvacet krav, ale ve dvaceti pěti už jen za deset.“ „A ta moje?“ vyhrkl jsem, ale hned jsem to zamluvil, odpověď nebyla důležitá.
Jsme na cestě něco přes hodinu a už je nám jedna věc jasná. Ty kulichy a deky tady nenosí kvůli tomu, že je jim zima. Pohybujeme se ve výšce kolem dvou kilometrů nad mořem a slunce tady pálí jako zběsilé. Jsme sice namazaní, ale s postupujícím časem už se taky zkoušíme zahalit do všeho co máme. U vodopádu nás překvapí nově budovaný hotel s vyhlídkou, bohužel ještě není hotový. Chvíli zevlujeme a když přijede velké auto a z něho vyskáče poměrně tlustá rodina s dětmi a začnou připravovat Braai, vydáváme se na cestu zpět. Celé nám to trvá déle, než jsme si mysleli a v jediné hospodě v okolí jsme dvacet minut po času na obědy. Udělají nám alespoň bagetu. V tu chvíli tu nejlepší, co jsem kdy jedl.
Cestou zpátky se zastavujeme v automyčce Vatican car wash, abychom na další cestě nedělali ostudu. Vybrali jsme podle názvu, protože když projíždíte vesnicí Roma a vidíte takovou ceduli, tak prostě musíte zastavit. Předem domlouváme cenu, prý za padesát randů, takže asi 75 korun. Chlapík, který se s námi domluvil je zkušený manažer, tak si lehne do trávy a zdřímne si, zatímco další tři kluci makají 45 minut a ručně leští auto ze všech stran. Máme v něm všechny věci, takže nenápadně postáváme hned za nimi a kontrolujeme je, ale jsme přeci ve vatikánské myčce, tak se nemůže nic stát. Trochu jsem o tom zapochyboval, když se na mě otočili a řekli „dej nám klíčky“, ale chtěli jen sjet na kus čisté silnice, kde houbičkou přetřeli pneumatiky, aby byly krásně černé.
Místo padesáti randů jsem jim dal dvě stě, protože tahle pečlivost se musí podporovat. Večer v hotelu líčíme zážitky ostatním a druhý den už překračujeme hranice zpátky do JAR.
Addo Elephant park
Vypustili jsme původně plánovaný Mt. Zebra park a míříme rovnou do Addo Elephant park. Projíždíme úplně opuštěnou a suchou krajinou, kde občas leží pár krav, ale jinak nikde nic. Vítr honí po zemi odpadky a prach. Nedaleko odtud se nachází městečko Orania, obývané výhradně bílými Afrikánci, kteří se nesmířili s koncem apartheidu. Třeba je tam u nich tráva zelenější, nebo alespoň nějaká, ale je to padesát kilometrů, a tak to zjišťovat nebudeme. V téhle pustině je problém najít i benzinku, a tak raději zůstáváme na hlavní silnici a večer přijíždíme do B&B, kde si dáme mango, láhev vína z místního baru a naložíme se do bazénu, kde smýváme prach z celodenní etapy dlouhé 650 km.
Ráno si přispíme do půl osmé, dáme si bohatou snídani a kolem deváté jsme na recepci parku. Tahle rezervace se už podle názvu specializuje na slony a ti jsou aktivní celý den. Slon není surikata, aby v poledne zalezl do díry, není tedy třeba vstávat brzo. Stačí zajet k tomu správnému napajedlu. Nám se to povedlo a až tam jsme si uvědomili, kolik těch krásných stvoření tady je. Spadla nám brada a hodiny jsme byli schopní pozorovat, jak se rochní v bahně a užívají si koupele. Zatímco jsme stáli s autem kousek od stáda, přišla se na nás podívat hlídací samice. Když v hledáčku foťáku vidíš z celého slona jen jeho oko a řasy, tak už je moc blízko, a protože jsme je nechtěli naštvat stačilo formálně couvnout o dva metry a samice nám dovolila zůstat.
Na oběd musíme jet přes celou rezervaci, než najdeme otevřenou hospodu, ale nakonec to stálo za to. Večer ještě zkoušíme vyhlídku poblíž, kde je na vlastní nebezpečí povoleno vystoupit z auta. No a zrovna tady nacházíme kousek opodál ve stínu mohutného keře dřímající lvici, a tak si dávám velký pozor abychom si nezamkli dálkovým ovládáním dveře, kdyby se náhodou probudila. Zavírá se tady poměrně brzy, tak si jedeme odpočinout k našemu bazénu v Kududu Guest House s předsevzetím, že ráno vstaneme co nejdřív a vystopujeme více lvů. Vytuhneme už kolem desáté, a tak se nám povede vstát před pátou.
Ranní safari je stejně nejlepší, přesvědčujeme se a jsme v půl šesté přesně na otvíračku u brány. No jo, jenže hlídač nám vysvětlí, že je to otvíračka platná pouze pro lidi ubytované v parku a ostatní tam můžou od sedmi. Domluvíme se, že nás pustí dovnitř, když se v sedm vrátíme a uděláme si registraci. Když to pak v sedm skutečně uděláme, už je na bráně někdo jiný a diví se proč tam jezdíme. No jo honesty bary a honesty guestbooky, kam asi jako jediný píšeme skutečná jména a všechno co vypijeme, nás naučili nepodvádět. Hned jedeme na včerejší vyhlídku, abychom tam začali pátrání po lvech. Už když se chystáme vystoupit, projde kolem našeho auta hyena. Aha, tak dnes se budeme dívat z auta.
Projedeme dalekohledem okolí a v dálce vidíme několik jeepů. Něco sledují. Když dojedeme k ostatním potkáme kojota, pak druhého a třetí peláší s kusem něčeho na zub. Ostatní větří a jsou nervózní. Pak se přidávají i hyeny, ale ty se bojí víc. Opatrně krouží kolem. Prohledáváme porost směrem, kam všichni koukají a už je nám to jasné. Pod stromem leží lev a lvice, břicha narvaná k prasknutí a kousek dál leží zbytek buvola, na který mají spadeno všichni kolem. Smyčka se postupně utahuje lvice občas formálně zavrčí, ale je vidět, že se jí ani nechce vstát, jak je přežraná. Nakonec se kojoti osmělí a začnou hodovat. Osamělá hyena proti nim nemá šanci a společně ji zaženou, teprve, když jich přijde víc, dělají to tak, že si každý něco utrhne a jde si to sežrat kousek bokem. Krásný naturální závěr návštěvy parku.
V devět už vyrážíme směr Garden route. Zastavujeme na několika mostech a užíváme si první výhledy na indický oceán. Když navštívíme adventure center na Bloukrans Bridge, Iva mě zkouší ukecat nejdřív na bungee jumping, který je tady skoro nejvyšší na světě. Za těch 216 m letu by se mi promítnul život před očima minimálně dvakrát, tak s díky odmítám a odolávám i procházce v síťovém tunelu pod mostovkou. Asi jsem ji zklamal a má mě za zbabělce, ale když jsem viděl, jak tady staví baráky a jejich bezpečnostní opatření, tak tomu prostě nevěřím. Abych si šplhnul, zastavuju kousek od trhovců se suvenýry. Tam si nás adoptuje pan Lorenz z Limpopa. No tu sošku propletených žiraf z kamene, kterou tak dlouho dělal, aby uživil svou velkou rodinu, když jsou ty Vánoce, jsme si museli koupit. A dal nám i slevu, když jsou ty Vánoce. Musí bejt strašně šikovnej, ty jeho sošky jsme pak viděli po celým pobřeží.
Odsud se zastavíme v Knysně, přímořském městečku s jachtařským klubem, golfovým hřištěm a spoustou předražených restaurací. Uvědomuji si, že osadníci z Orania, kteří toužili po životě mezi bílými a odstěhovali se kvůli tomu do pouště udělali chybu. Stačí vyšponovat ceny nemovitostí a služeb do závratných výšin pěkně v krásném prostředí na pobřeží. Nejčastější auto je tady Porsche a proti tomu, co jsme zažívali doteď, je to prostě jiný svět. Mizíme odsud dále na západ, a protože nám kručí v břiše, sjedeme k hospodě s dobrým hodnocením na Googlu. Na břehu říčky pod banánovníky je hipsterská a nečekaně zajímavá hospůdka. Jídlo je tak výborné, že tam pošleme i dezert.
Nespěcháme jsme už kousek od ubytování. Tím je dneska Pili Pili Beach Cabanas hned na pláži. Při příjezdu jsme dostali klíče a instrukce od přátelského Angličana: „nejsou tady povolený drogy a kdybyste se chtěli jít koupat, tak si neberte hotelový osušky, komplikuje nám to život!“ Taková informace vyvolává víc otázek než odpovědí, a tak jsme se přeptali, co tím myslí. „Jste u oceánu a jsou tady velký proudy, tak hlavně neplavte daleko, ani jestli jste dobrý plavci. Ty osušky pak zůstanou na pláži a já je tam musím chodit sbírat“ říká nám s vážnou tváří. Asi ten proslulý anglický humor, ale varování jsme si vzali k srdci.
Nějak jsem nekoukal na to, jaký pokoj objednávám, a tak jsme otevřeli dveře do místnosti se čtyřmi palandami. Iva se zarazí a já prohlásím „beru si tuhle postel na kraji, ty ostatní spolubydlící přijedou až po desátý“, čímž ji neuklidním i když jsme ten pokoj měli fakt jen pro sebe. „Nejdřív drogy a teď společný pokoj“, mrmlá potom, a tak ji vezmu na večerní romantickou procházku po pláži. Vlny měly asi dva metry a nějak se nám nechtělo zkoušet, jak se v nich dá plavat. Po západu slunce si dáme výbornou večeři v restauraci v našem hotelu, zapijeme to vínem a vytuhneme tak, že i kdyby přijeli nějací další nocležníci, stejně by nás nevzbudili.
Ráno si užíváme snídani na terase s pohledem na oceán a musíme to prostě zkusit a jít se osvěžit. Moře je dnes klidnější, ale i tak stačí chvilka nepozornosti a metrová vlna nám rozhodí rovnováhu a ta druhá slupne a vyhodí na pláž s propláchnutými dutinami. Smějeme se jak malý, ale je nám jasný, že plavat rozhodně nepůjdeme.
Osvěženi se balíme a vyrážíme dále na západ, a ještě o kousek na jih. Asi třistapadesát kilometrů od nás je Střelkový mys. Nejjižnější místo afrického kontinentu.
L'Agulhas - Střelkový mys
A aby to bylo opravdu top, máme zamluvené ubytování v nejjižnějším domě a v nejjižnější posteli na jihoafrickém kontinentu. Prostě krásný reklamní příběh, kterým vysvětlíš turistům, proč je ubytováváš v bývalém kozím chlívku. Ale to místo mělo opravdu náboj. Starý rybářský dům kousek od obrovského majáku proměnila Meg, asi sedmdesátiletá majitelka na Southermost B&B. Ubytovává tady turisty, pomáhá zachránit jednu endemickou rostlinu, kterou vysazuje po okolí a napsala o tom knihu. Místní časopis zase pro změnu napsal o ní. Když nám pyšně ukázala útulný malý pokoj a došlo mezi mnou a Ivou k dohodě o výběru místa na spaní: „Tu nejjižnější postel já nechci, je tady pavouk!“ nechali jsme na sebe konečně působit atmosféru tohoto místa.
V nedaleké hospodě jsme pak pocítili i národní hrdost, když jsme si mohli k večeři koupit místní Pilsner Beer. Já si stáhnul audioknihu Bílá velryba a seděl v noci na rozeklaném pobřeží. Nade mnou byly miliardy hvězd, nerušené světelným smogem a poslouchal jsem příběh Achaba, jak se pachtí za Moby Dickem a koukal se na jih, kde už byl jen nekonečný oceán a pak Antarktida.
Další den ráno jsme si dopřáli nejjižnější snídani a nejjižnější záchod i když ten reklamní materiály nezmiňovali a Iva si dopřála i koupel v nejjižnějším betonovém bazénu na pobřeží, který je při přílivu zalit vodou a během dne se pak ohřeje na příjemnější teplotu. Následovala procházka k památníku na Střelkovém mysu, kde je kamenná mapa Afriky a patník, který rozděluje Indický oceán a Atlantik. Byl krásný den, slunce pálilo a nechtělo se nám věřit, že v dávných dobách bylo toto místo postrachem všech námořníků.
Loučíme se s Meg, chválíme její ubytování a nasedáme do našeho autíčka, které nás doveze do Kapského města. Cesta vede celou dobu podle pobřeží s krásnými výhledy na oceán, takže občas zastavujeme a jdeme se projít k vodě, ale dnes už je to zase ten divoký oceán a na koupání to není. Večer přijíždíme do Kapského města a v úzkých uličkách klidnější čtvrti, na úpatí Stolové hory nalézáme náš hotel.
Cape Town
Vybrali jsme si strategicky umístěný nocleh se střešní terasou a výhledem na severní stěnu Stolové hory, po které zítra polezeme nahoru. Nejsme přeci žádný turisti, co by tam jeli lanovkou. Výhled máme krásný na všechny strany, a tak hodnotíme, že takhle z dálky a z terasy hotelu vypadá Kapské město moc hezky. Jak je to doopravdy nám zůstane skryto, jsme tu jen na dvě noci a noční život si necháme ujít.
Ráno to se vstáváním nepřeháníme, tady nejsme na safari, a proto máme co dělat, abychom zaparkovali pod horou. Pak už se zařadíme do zástupu vystajlovaných afričanů z města, kteří by svými teplákovými soupravami neudělali ostudu na žádném hiphopovém koncertu. Každý druhý si nese i malou petku Coca Coly nebo vody. Připadáme si tady s batůžky a pohorkami trochu nepatřičně. Cesta je úzká, a tak se moc předbíhat nedá. Všimli jsme si, že v první zatáčce po sto metrech cesty všichni vypili svoji třetinku koly a teď koukají smutně a ty teplákovky už taky nemají tak vyžehlené.
Postupně nabíráme jiné tempo než lidi kolem a už je jich taky méně, tak cesta krásně utíká. Užíváme si toho, že máme flašky na pití s filtrem, a tak si můžeme doplňovat vodu v malých potůčcích podél cesty. Na vrcholu hory nejsou žádné domy, a tak si neděláme starosti s tím, odkud ta voda teče. Ve třetině cesty překonáváme tu méně svažitou část a nastupujeme do stěny, kudy pokračujeme dalších 600 výškových metrů po strmých schodech.
Iva je někde o dvě patra pode mnou a všiml jsem si, že mě dotahuje nějaká blonďatá slečna. Takže mám motivaci, přeci mě nepředběhne. Postupně oba zrychlujeme. Spíš teda ona běží pořád stejně rychle a já zrychluju, když slyším, jak se funění za mnou přibližuje. Něco podobného jsem slyšel při ženském tenise. Někdy v polovině stoupání si uvědomuju trpkou pravdu. Tohle tempo až nahoru fakt nedám. Sednu si teda do stínu, odpočívám a čekám na Ivu a svou Nemesis. Ze zatáčky vyběhla drobná blonďatá fitnesska, na které bylo vidět, že by tohle mohla dělat celý den, usmála se a už byla pryč. Spolkl jsem hořkou pilulku neúspěchu a na vrchol jsme vylezli mnohem příjemnějším způsobem ve vlastním tempu.
Výhledy byly krásné, pouštěli jsme dron a obdivovali barevné kytky, které v mokřadech na vrcholu Table Mountain rostou. Procházka nás zavedla na východní stranu hory a já měl tak trochu hloupý nápad: „Hele tady na Mapy.cz to vypadá, že dolů vede ještě jiná cesta, co kdybychom šli tudy?“ Iva není proti, a tak vyrážíme téměř neznatelnou pěšinou skrze vřesoviště. Podle bobků tudy chodí jen zajíci a my si pochvalujeme technologický náskok české firmy, která zná každou cestu na světě.
Teda dokud nás tato cesta nedovedla ke korytu potoka, které se směrem, kterým jsme měli jít, povážlivě svažovalo. První schod vodopádu se dal překonat ještě vcelku dobře, ale když před námi terén klesl o dva metry, začali jsme pochybovat. Našel jsem starý kmen stromu a hodil ho na nižší úroveň koryta. sešplhali jsme za ním a další schod dolů už měřil šedesát metrů. „Tak díky Mapy!“ Všechno, co se z vesmíru zdá jako spojnice bodu A a B nemusí být dobrá cesta. Otáčíme se, připravený kmen použijeme jako žebřík a vracíme se na turistickou cestu. Po cestě zpět si všímáme ukryté fotopasti, takže náš neúspěch je zdokumentován a někdo se bude divit „co to tam proboha dělali?“
Franschhoek
Blíží se štědrý den a ten budeme trávit v pronajatém domečku ve Franschhoek, což je takový místní Mikulov. Vyrážíme a za hodinu od Kapského města přijíždíme do jiného světa. Údolí kolem Franschhoek je místní vinařskou oblastí s dlouhou tradicí a malebností německých vesniček. Domeček máme krásný, a ještě lepší je to, že si nás adoptoval majitelčin pes. Jakmile se vrátíme z výletu, už se kolem nás motá třicetikilové štěně německého ohaře. Vánoce jsme oslavili tradiční večeří, dvoukilovým stejkem se dvěma bramborami, aby se neřeklo a sladkým ananasem na závěr a užíváme si nádherné výhledy na hory kolem zeleného údolí s vinicemi. My máme Pálavu a tohle bylo skoro stejně hezký.
Poslední den naší výpravy už byl hodně turistický, vrátili jsme se do Cape Town a odtud jeli ještě na Boulder´s beach do kolonie tučňáků. Ti se tady usadili a docela se jim daří, ale nevíme, jestli jsou šťastní, když je očumuje tolik turistů. Někteří lidé se mezi nimi dokonce koupou, což nám připadá dost nechutné, s ohledem na to, jak to tady smrdí.
Jako poslední zastávku volíme Mys Dobré naděje. Míří sem kolony aut a autobusů a dva kilometry od mysu si musíme koupit lístek na bráně. No jo udělali tady kolem formálně park, aby mohli ty davy turistů zkásnout. Cape of Good Hope je dvacet minut od města, které se díky němu jmenuje Cape Town, a tak je oblíbeným cílem majitelů turistických agentur. Kolem posloucháme průvodce, kteří turistům vyprávějí, že se nacházejí na nejjižnějším místě afrického kontinentu. "To tady se v dávných dobách námořníci radovali, že dosáhli nejzazšího bodu jejich cest," vypráví průvodci svým turistům zapáleně. Jen my víme, že to není pravda, ale kdo by ty turisty vozil dalších dvě stě padesát kilometrů, když jim to stačí sem, že jo? Zátoka vedle nás se jmenuje False Bay a je to takové příhodné. Někdy chceme být klamáni, protože je to pohodlnější.
A my s pohledem upřeným do oceánu vzpomínáme na Střelkový mys. Tam kde se opravdu stýká Indický oceán s Atlantikem. Tam, kde je na nebi miliarda hvězd a jste tam sami uprostřed ničeho. Tam, kde už je to jen kousek do Antarktidy a kde se v mých vzpomínkách Achab pachtí za Moby Dickem. Díky Afriko, ukázala jsi nám to nejlepší, co jsme si mohli přát.
Jedno je jisté. Ještě se uvidíme!
Jak se ti cestopis líbil?
tosovsky.pavel procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 10 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil11 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Fotky se mi moc líbily a vypadají úžasně! Až tam poletím, určitě si podrobně přečtu ten cestopis. Chybí tady jen nějaký rozpočet – kolik co stálo a podobně.
Pavle, moc díky za další skvělý cestopis z Afriky. 👏 Jak je to v zemi s bezpečností a obecně cenami?
Byli jsme tam pred peti lety, nevim jestli si muzu dovolit posuzovat aktualni stav. Ubytovani jsme si vybirali kolem 1500 na noc a bylo luxusni, parky staly nejaky vstupny ale proti jinejm zemim afriky to bylo levny. No a jeste dva roky po prijezdu jsem hledal v inzeratech kterej ranch si tam koupim a vsichni na me koukali divne ;-) (tolik k bezpecnosti) my jsme nezazili jedinou chvili, kdy bych mel pocit ze jde o penezenku nebo tak.
Aktuální ceny a bezpečnost z dubna 2024:
ceny v obchodech plus mínus jako u nás, restaurace jsou levnější než u nás (je tam hodně fast foodů hlavně s kuřecím masem).
Bezpečnost: to je horší, loupeže za bílého dne v Kapském městě, být velmi obezřetný, nemít věci v kapsách kalhot, vyhýbat se přeplněným místům a davům. V ubytování se zeptat na bezpečná a nebezpečná místa. Policie nepomůže (ta se vysměje do obličeje), česká pojišťovna nic neuhradí.
I místní si stěžují na vzestup kriminality (hlavně krádež mobilů a peněz).
Není nutno mít hotovost, případně malou hotovost pro spropitné hlídačům a pod., téměř všude berou karty (některé turistické atrakce neberou hotovost, pouze platba kartou). Mít s sebou více platebních karet a nosit je odděleně.
Gigo, myslis loupeze jako prepadeni s nozem ap nebo spis kapsarstvi? Ptam se kvuli pripadne ceste s teenagerem. Diky za odpoved.
Myslím kapsářství, ale strkanice se zloději bez nože. Jeden muž strčí do oběti a druhý ho hned obere. Vše za bílého dne v centru Kapského města.
Policie nepomůže, ztráta času.
Diky. To je klasika, bohuzel i nekde v Evrope (ne tedy pristup policie).
Ako píše Gigo15, v JAR je treba byť veľmi opatrný.
Pred rokom sme bezpečnosť vyhodnocovali podľa otváracích hodín reštaurácií (ak zatvárali už o 18:00, nechodiť po zotmení, ak zatvárali o 21:00 - 22:00, bezpečné miesto). Ak bol napr. supermarket alebo čerpacia stanica oplotené a na vrchu plotu ostnatý alebo žiletkový drôt, bolo jasné, že miesto je nebezpečné.
Potme kvôli neosvetleným uliciam nie je dobré jazdiť autom (chodci sa motajú po ceste), ani chodiť peši (hrozí pád do jarku alebo jamy na chodníku). Ubytovanie je najlepšie vyberať v oplotených penziónoch, ktoré vlastnia belosi a v mestách, kde belosi tvoria aspoň 20% menšinu.
Johannesburgu sa rozhodne vyhnúť. Ak tam prilietate, zobrať auto z požičovne a rýchlo mazať preč. Ak tam potrebujete prespať, vyberte si hotel neďaleko letiska, ktorý poskytuje odvoz na letisko.
Pobyt v národných parkoch je príjemný a bezpečný.
Asi jsem byl letos v jiném JARu. Cape Town bezpečný, chodil jsem sám i večer i po opuštěných místech mezi bezdomovci a žebráky třeba cestou na levný hotel ve Woodstocku, jezdil MHD, absolvoval jsem treky pod Stolovou horou, Clifton, Fish Hoek... Tak stejně Joburg několik dnů, Soweto i Pretoria a Durban. Uber/Bolt levný a spolehlivý, příměstské vlaky CPT i Joburg rovněž. Za celou dobu jsem nezaznamenal jedinou konfliktní situaci ani moment, kdy jsem se necítil bezpečně.
Tak ono záleží, jak umí člověk zapadnout mezi místní 😂😂
Naštěstí jsme měli možnost poznat tu Miguelasovu JAR.
I když, pravda, jen v malých sídlech Komatipoort a Malelane. A také uvnitř Kruger Parku, kde lehce nebezpečně působil jen nosorožec, jež se náhle otočil k otevřenému autu. Pak i dvě krásné lvice už jen obcházely zavřené auto, takže v pohodě.
Vzpomínám, že různé krimi povídačky kolovaly už o městě Nelspruit a samozřejmě o Jo-burgu. Osobní zkušenost však nemám.