Jižní Amerika očima 2 cestovatelů
Cestopis z roku 2019 napsala Šárka Skrbková
Solná pláň Salar de Uyuni je největší solná pláň na světě, jež byla dříve dnem jezera. Má rozlohu 10 582 km2,přibližně jako rozloha Libanonu. Pláň se nachází ve výši 3 650 metrů nad mořem. Tedy cca o dva tisíce metrůvýše než naše Sněžka. Jednou ročně zde dochází k záplavám, tato solná pláň zvýší svoji odrazivost a stává setak největším přirozeným zrcadlem na světě.
„Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.“ Karel Čapek
15.11. Salar de Uyuni
Rio, socha ježíše
výhledy
pro líné turisty
kýčovité západy slunce, Sao Paulo
trochu jiný svět ..
Ráno razíme na domluvený výlet, je nás skupina šestilidí, že ty dva kluci byli gayové, jsem zjistila až další den, Markovi to prý došlo hned při přípitku. Nejdříve nás řidič Santos bere na hřbitov vlaků. Místo je opuštěné, depresivní, ale přesto krásné. Odpočívají tu stovky starých lokomotiv a vagónů. Dříve místo přitahovalo zloděje, dnes láká fotografy. Zaujatě si místo procházím a pořizuji několik fotografií. Toto místo ve své výpravě neopomenuli ani Žlutí trabanti, ani Dominika na cestě. Poté už jedeme na Salar de Uyuni. Největší solnou pláň na světě, měří 10 000 km čtverečních. Zastavujeme u památníků Dakar, „ne ten známej, ale jinej“, tvrdí mi Marek, ten známý se prý jezdí v Africe. No, věřím mu. Já se o auta a závody moc nezajímám. Až doma mi pak moje babička řekne, že to byl ten známý Dakar, že se už několik let jezdí v Jižní Americe. Takže to byl Marek, kdo měl špatné informace.
Rallye Paříž–Dakar nebo také Dakarská Rallye a zkráceně pouze Dakar je každoroční závod terénních vozidel. Tento závod s cílem v africkém Senegalu se naposled uskutečnil v roce 2008. Následně byla soutěž profesionálů i amatérů přesunuta do Jižní Ameriky, ale tam se jezdila pouze do roku 2019. Momentálně se závod koná v Saúdské Arábii.
ostrok kaktusů
La Paz
hotel ze soli
čarodějnický market
Je zde hromada vlajek, českou hledám marně, ale aspoň s tou slovenskou se fotím, no co, dřív jsme byli jeden národ. Poté dostaneme oběd – maso, rýže, zelenina, banán a k pití kola nebo voda. Hotel je postaven ze soli a na sklech jsou samolepky expedic. Marně hledám tu trabantí nebo Dominiku na cestě, ale najdu samolepku Kolem světa žigulíkem a ávií. Fotím si pokoje a přemýšlím, jaké všechny hotely už na světě jsou – ze soli, ledu, prosklený, v korunách stromů, pod vodou. Dalším stanoviště je uprostřed pláně, kde se můžeme pokochat krásou a udělat si kýčovité panoramatické fotky. Proč většina agentur fotí s dinosaurem, netuším. Ostrov kaktusů je kouzelné místo hned za „rohem“. Už u vstupu mě pobaví nápis „no ticket, no toillet“. Platíme v přepočtu 90 korun a můžeme si projít ostrov. Je zde i jeden pes a několik ptáků. Poslední zastávkou je západ slunce se skleničkou vína v ruce. No, já bych ocenila spíš něco k jídlu než alkohol. Po návratu se vydáváme zahnat hlad. Zatímco mě už hlad skoro přešel, Marka skolily chutě, a když zahlédne obrázek špízu, tak neodolá. Dostává tak velkou porci, že poprvé za celou dobu po jídle nechce žádné cocino, dezert po jídle. Doma se dozvídám, že naše jízdenka na další den ráno do La Paz byla zrušena. Goooglím a snažím se zjistit situaci v Bolívii a co budeme vlastně dělat. Hledám možnosti, jak to objet. Cítím se uvězněná a unavená, usoudím, že ráno moudřejší večera a jdu se na to vyspat.
vodopády Iguacu
všudy přítomné lamy
nejvýše položené hlavní město, pozor, Bolivie má 2 hlavní města
„Vezměte si vzpomínky, nechte jen stopy.“
16. 11. Nedobrovolný den navíc u solné pláně
U snídaně řeším, co dál, zda se vrátit do Atacamy, Iquique a pak se nějak přepravit k jezeru Titicaca. Nakonec nacházím, že autobusy do La Paz nejezdí, ale lety lítají. Od solné pláně se tedy k La Paz můžeme dostat, sice ne po zemi, ale letecky ano. Nacházím letenku za 1 000 Kč, nakonec to i s poplatky a zavazadly vychází cca na 2 tisíce na jednoho. Ale ušetří nám asi čtyři dny cesty a hromadu kilometrů, když to nebudeme objíždět zpět přes Chile. Ptám se Marka, co on na to. Bojí se uzavření hranic a chce co nejdříve do Peru. Ale já bych chtěla La Paz a Ostrov slunce. Ptám se ho, zda bude v pohodě, když mu najdu autobus za hranice do Peru a já bych za ním přijela za dva dny. Tak prý zůstane se mnou. Ale varuji ho před všemi nebezpečími, nechci ho mít na svědomí. Přesto chce zůstat se mnou. Hledám tedy, plánuji, platím další noc v ubytování. Poté jdeme ulovit jídlo, za 18 bol, cca 60 korun se najíme oba. Marek nechce courat po městě, když je většina krámů zavřená a je na něj vedro, a tak se vracíme na hotel. Marek si hraje hry na počítači a já zkouknu čtyři nové díly Chirurgů, ha, Meredith zůstala licence. Vydáváme se na večeři, já si dávám sendvič a horkou čokoládu, Marek volí pizzu. Bereme to přes krám a hurá „domů“, zabalit, vyspat a připravit se na další dobrodružství. Uvidíme zítra. Zatímco v Praze jsou na Letné protesty proti Babišovi, my řešíme nepokoje v Bolívii. Prezident Evo Morales uprchl do Mexika (Morales stál v čele Bolívie jako první indiánský prezident téměř 14 let) a druhá místopředsedkyně senátu Jeanine Áňezová se jmenovala hlavou státu. OSN a opozice označují volby za zmanipulované a občané se bouří. Nepokoje si vyžádaly minimálně 7 mrtvých a více než 400 lidí je zraněných. Autobusy jsou zrušené.
17. 11. Nejvýše položené trhy na světě
Ráno putujeme pěšky na letiště, není to daleko, asi 3 km, a taxíky nám přijdou zbytečně drahé. Odbavení proběhne v pořádku, i menší nadváha u batohu mi projde, v tom už mám celkem praxi, jak to zamaskovat. Poté platíme ještě poplatek letišti, s tím jsem se ještě nesetkala. Kontroly jsou tu celkem laxní, Markovi prochází velké balení opalovacího krému. A už nastupujeme do boeingu. Pozoruji letušky se zájmem, zkoumám, co jsme my dělali jinak. Dostaneme sušenku a pití zdarma. To už se na většině letů nevidí. Po přistání a vymotání se z letiště odmítáme místní taxíky a vydáváme se do ubytování pešky. Občas narazíme na zátarasy nebo zbytky ohořelé pneumatiky, ale nezdá se nám to zlé. Projdeme město El Atlo a dojdeme až na jeho okraj. Je zde úžasný výhled na město La Paz. To bere dech. Druhé hlavní město Bolívie La Paz je vyloženě v údolí a ze všech stran obklopeno horami. Baráčky jsou malinké a celkově to působí kouzelným dojmem. Scházíme po schodem, hodně schodech, dolů. Marek zkouší lítat s dronem, bohužel mu to blízká letiště zakazují. Já si dávám jablko a kochám se výhledy. Dojdeme do středu města a celkem snadno najdeme ubytování. Opět máme pokoj sami pro sebe. Nahoře je pak společenská místnost s velkými prosklenými okny. Marek si dává sprchu a pak vyrážíme ven. Jak se ukázalo, bydlíme hned u čarodějnického trhu. Na něj jsem se opravdu těšila. Ale je pro mě trochu zklamáním, pár stánků, kde mají vesměs to samé. Nejdříve přemýšlím, že bych si koupila lektvar na přivolání lásky nebo bohatství, ale když vidím, jak je vše zaprášené, celkem mě to i přejde. Největší atrakcí jsou zde usušené malé lamy. Procházíme uličky v okolí, až se dostaneme k červené lanovce. Cestou ještě potkáme cukrárnu, kde prodávají dorty, neodolám, koneckonců jsem na dovolené (pokud cestuji dva a více měsíců, měla bych si tohle přestat namlouvat při každém dietním hříchu). Lanovka nás vyveze zpět do části El Alto, kde se každé úterý a neděli konají nejvýše položené trhy na světě. Trhy mají několik kilometrů, prodejci tu jsou vedle sebe nalepení a seženete zde opravdu všechno. Od součástek na auto, jídlo, kosmetiku, oblečení, elektroniku, prostě vše, co vás napadne. Ochutnáme místní dezert, želé se šlehačkou, stojí to v přepočtu pár korun a jedí to všichni místní, je to opravdu sladká dobrota. Přestože si s prodavačkou nemůžeme přes jazykovou bariéru rozumět, usmíváme se na sebe a obě z toho máme dobrý pocit (aspoň si to myslím). Marek si dává místní brambůrky. Poté ještě někde ulovíme housku a domů se vracíme za tmy. Utratíme 40 bolivijských boliviano za dobroty pro oba plus za lanovku. Celkem levný den. Večer si ještě v knihovně v hostelu vyměním knížku, vrátím tamtu svoji přečtenou a vezmu si jinou, kterou až dočtu, opět někde nechám. Marek na mě trošku kouká, a tak mu vysvětluji, že je to zcela běžná praxe a dělá to tak spousta cestovatelů, takhle se ty knížky prostě točí.
„Lepší je jednou něco vidět, než o tom tisíckrát slyšet.“
18. 11. Procházka města La Paz
Dala jsem si slib, že v každé zemi si alespoň jednou zaběhám. A tak zatímco Marek spí, já vyrážím. Při běhu vidím zátarasy a policajty. Nemám z toho dobrý pocit, šla bych do muzea koky, lanovkou na vrch a hurá pryč. Marek vykoukne z okna hotelu a prý dobrý. Celkem zuřím, on venku nebyl, on to neviděl. Ale chce si vyprat a prádlo bude až zítra ráno, a tak chce zůstat ještě jednu noc. Když oponuji, že jsem viděla stovky policajtů, vysměje se mi, že to samé mají v Brně při zápasech fotbalu. Nakonec tedy ustupuji a souhlasím. Muzeum koky je zavřeno. Jedeme lanovkou a dáváme se do řeči s místním, který nám radí, ať co nejdříve město opustíme. Marek přejede zastávku, kde chtěl vystupovat a chce jet hned zpět. Já chci okolí aspoň projít, když užj sme tam dojeli. Kupuji si čokoládové mléko a procházíme místní okolí, které nevypadá zrovna přívětivě. Nakonec se tedy vracíme oranžovou lanovkou zase zpátky, tentokrát už vystoupíme na vrcholu. V době, kdy chce Marek pustit dron, začne pršet a chvíli na to začnou padat kroupy, tak čekáme, naštěstí se to přežene celkem rychle. Schováme se v místním lesíku. Pak se proletí a zdá se být spokojený. Dolů scházíme pešky, Marek si kupuje hruškové pití v pet lahvi, které mu moc chutná. Opět si ráno zapomněl vzít vlastní vodu. Nemůžeme najít jídlo, nakonec najdeme restauraci a vybereme si z velkého menu, aby nám prodejce řekl, že zrovna to nemá a ukázal jiný výběr pouze čtyř jídel. I tak je to dobré a levné. Do hotelu se vracíme ještě za světla, Marek si chce něco zkusit vyfotit, já si ještě zajdu pro snídani na zítra ráno a pak už jen vegetíme na hotelu. Večer se zvenčí ozývají rány a jsou vidět nepokoje v ulicích, jsem z toho celkem nesvá. Marek mi radí, ať nestojím u okna. Pěkně děkuji za takovou radu, nebýt jeho prádla, už jsme tu dnes v noci nemuseli být.
Koka neboli rudodřev koka je rostlina, která slouží k výrobě kokainu. Tuto rostlinu koupíte v Peru a Bolívii na každém rohu. Místní z jejích listů pijí čaj nebo ji jednoduše žvýkají, pomáhá to předcházet výškové nemoci. Odhaduje se, že listy žvýká až 15 milionů lidí. Samotné žvýkání listů snižuje pocit hladu, žízně a únavy. Listy měří cca 3 až 6 cm a vzdáleně připomínají vavřín. I lidmi milovaná Coca-Cola dříve obsahovala koku. Jiní lidé z výhod této rostlinky nezákonně profitují, doporučuji zhlédnout seriál Narcos, životní příběh Pabla Escobara, největšího drogového barona, který byl v prosinci 1993 zastřelen policií. Časopis Forbes ho v roce 1989 zařadil na 8. místo nejbohatších lidí planety, odhaduje se, že má na svědomí až 4 000 lidských životů.
Knížka právě v předprodeji
chcete vědět víc, podpořte mě
Barevná hora
Peru
Machu Picchu
Proč cestuji? Protože nemám ráda stereotyp, chci vidět nová místa, poznat nové lidi, ochutnat nová jídla. A hlavně jednou, chci mít na co vzpomínat. Lepší je vidět to jednou na vlastní oči, než o tom milionkrát číst. Cestopisy píšu převážně proto, abych ostatní pobavila, poradila nebo je i inspirovala. Poslední dobou jezdím většinou na prodloužené víkendy, ale před 2 roky jsme podnikla dvouměsíční cestu do Jižní Ameriky, navštívili jsme Brazílii, Paraguay, Chille, Argentinu, Bolivií, Peru a domů to vzali přes Mexiko a Miami. Na cestě se vyskytla malá ponorka s kamarádem, kterého jsem vzala s sebou. Ale ani to, ani nepokoje v Bolívii nás nezastavili. Chcete vědět více? Podpořte moji knihu a vyberte si jednu z odměn, knížka bez vaší pomoci nevyjde. Děkuji.
https://pointa.cz/project/99d977...42ac150005
Jak se ti cestopis líbil?
Šárka Skrbková procestovala 70 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 7 lety a napsala pro tebe 32 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Zřejmě se jedná o úryvek ze zamýšlené knihy, zrovna o nějakém drama v oblasti bolívijských And. Mě by ovšem zajímaly ty přiložené fotky z Brazílie a cestování tamtudy. Ten západ slunce je na řece Paraná mezi státy São Paulo a Mato Grosso do Sul nebo někde blíž?
Zřejmě se jedná o úryvek ze zamýšlené knihy, zrovna o nějakém drama v oblasti bolívijských And. Mě by ovšem zajímaly ty přiložené fotky z Brazílie a cestování tamtudy. Ten západ slunce je na řece Paraná mezi státy São Paulo a Mato Grosso do Sul nebo někde blíž?
Přesně :) je to krátký úryvek z knížky, o dni na solné pláni a nepokojích ve městě La Paz. V Jižní Americe jsem strávila 2 měsíce, nelze vše napsat sem, proto vychází knížka :D Západ slunce je u jezera na jihu města Sao Paulo (Represa de Guarapiranga). Fotky z Brazílie jsou převážně z Ria. Cestopis obsahuje samozřejmě více fotografií, i přesný itinerář naší cesty, rozpočet, ubytování, kde jsme spali a celkově jak na nás celá Jižní Amerika působila :D
Přesně :) je to krátký úryvek z knížky, o dni na solné pláni a nepokojích ve městě La Paz. V Jižní Americe jsem strávila 2 měsíce, nelze vše napsat sem, proto vychází knížka :D Západ slunce je u jezera na jihu města Sao Paulo (Represa de Guarapiranga). Fotky z Brazílie jsou převážně z Ria. Cestopis obsahuje samozřejmě více fotografií, i přesný itinerář naší cesty, rozpočet, ubytování, kde jsme spali a celkově jak na nás celá Jižní Amerika působila :D
A jaký byl vlastně důvod se dostat k této přehradě Guarapiranga? Já jen že jsem o ní zatím ještě neslyšel a poblíž jel tak maximálně autobusem okolo Interlagos na jih na pobřeží nebo z druhé strany na umělecké trhy v Embú das Artes.
A jaký byl vlastně důvod se dostat k této přehradě Guarapiranga? Já jen že jsem o ní zatím ještě neslyšel a poblíž jel tak maximálně autobusem okolo Interlagos na jih na pobřeží nebo z druhé strany na umělecké trhy v Embú das Artes.
nebyl to žádný speciální důvod, prostě bylo teplo a já se chtěla vykoupat, tak jsme hledali vodu v okolí :D
nebyl to žádný speciální důvod, prostě bylo teplo a já se chtěla vykoupat, tak jsme hledali vodu v okolí :D