Jordánsko

JORDANSKO

17. 9. 2019

Vstáváme poměrně brzy, protože ač odlétáme až 12:30, Honzovi se nechtělo balit včera, a tak máme budíka jako do práce. Po snídani už nemám stání a chodím po bytě jako lev v kleci a Honza začíná být nervní ze mě. Člověk by řekl, že už na to musí být zvyklý. Konečně máme hotovo, Honza už má dobaleno a objednaný taxi na nás čeká před barákem. Cesta na letiště ve volná, a tak přijíždíme opět s předstihem. Na letišti si ihned stoupáme do fronty, samozřejmě, že do Ammánu je ta nejdelší. Po zbavení se kufru se trochu uklidňuji a začíná čas čekání, které si zkracujeme ve Starbucksu a procházkami po letišti sem a tam. Protože letíme nízkonákladovkou, tak máme s sebou i svačinu, ale i přes to Honza chce v letadle snack box. No alespoň jsme nudnou cestu vyplnili i něčím jiným než předčítáním historie Jordánska z cestopisu. Konečně z okénka vidíme břehy Izraele a Tel Aviv a po chvíli i poušť Jordánska. Po vystoupení z letadla se stavíme do fronty na víza a připraveni s fotkou, pasem a Jordanpassem trpělivě čekáme. Fotku nakonec nikdo nechce (nevím tedy proč je všude napsáno – i na stránkách MZV ČR, že je potřeba). Auto máme objednané na letiště, máme čekat před Starbucksem v 18:30, a tak po vyzvednutí kufru (hurá neztratili nám jej) brouzdáme po v celku moderním a hezkém letišti. Přesně v půl začínáme stepovat před Starbucksem (rozhodně tu nečekáme sami, asi je to místní potkávací zóna) a začínají zde chodit pánové s cedulkami s názvy různých autopůjčoven. Honza kontroluje v mailu název té naší, ale bohužel ani jedna to není. Začínám být trochu nervózní, venku už se stmívá a naše auto pořád nikde. V 19:00 už začínám šít do Honzy, jestli má na pána z půjčovny telefon a jestli mu nechce zavolat. Prý ještě vyčkáme, ale to se k nám již hrne nějaký pán s dotazem, jestli čekáme na auto, celí nadšení přitakáváme, ale bohužel to zase není on. Ovšem naděje nám svitla, protože pán naši autopůjčovnu zná a neváhá a volá do ní, kde jako je. Poté, co si převezme své klienty, na nás mává a haleká, že naše auto zde bude za 5 minut. Vrátila se nám dobrá nálada a zhruba za 15 minut už vidíme pána s cedulkou, na které je napsáno Honzovo jméno. Po několika omluvách nás pán naloží do auta, a že smlouvu musíme sepsat v autopůjčovně. Začínám mít špatný pocit, protože je již úplná tma a pán nás veze někam mezi pole, nevím, jestli se nemám rozloučit se světem, ale Honza vypadá klidně, tak nás snad nezavraždí. Po pár minutách přijíždíme k budově autopůjčovny (v této ulici je jich asi 10) a vystupujme z auta, před vedlejší budovou na nás mává pán, který nám na letišti pomohl telefonátem, tak mu ještě jednou posunky děkujeme a vstupujeme do půjčovny. Venku je celkem dusno a vedro a tak nám v půjčovně dávají ihned vodu. Po pár minutách je smlouva podepsána a auto naše. Již při cestě z letiště bylo vidět, že je vůz v dobré kondici a kromě pár oděrek, vypadá velmi dobře. Jako bonus za čekání dostáváme ještě 1,5l láhev vody a GPS navigaci (sice jsme říkali, že jí nepotřebujeme, protože máme navigaci v mobilu, ale nedal si to vymluvit, tak jí ukládám do kaslíku) a vyrážíme k našemu hotelu v Ammánu. Jak se blížíme k centru, doprava začíná houstnout, všichni všude troubí a co se týče pravidel silničního provozu, tak zde neplatí snad vůbec žádná (akorát na červenou stojí, zatím). Honza se začíná za volantem dobře bavit a informuje mě, že tady se mu bude líbit. Po asi půlhodinovém kodrcání vidíme náš hotel a tak na zákazu zastavení parkujeme auto (rozhodně ne sami) a přicházíme na recepci. Dostáváme klíče a pán z recepce nám jde ukázat pokoj. Budova je v docela hrozném stavu a výtahu, do kterého nás naloží, tedy rozhodně nevěřím. Také se s námi hned zasekne. Naštěstí po pár mačkání tlačítek se rozjede a vysadí nás v druhém patře, kde je i náš pokoj. Honza jen konstatoval, že rychlejší a pohodlnější by to bylo pěšky. Pokoj vypadá v celku dobře a tak se hned převlékáme do kraťasů a vyrážíme do města hledat něco dobrého k snědku (nejdříve tedy přeparkujeme auto do boční ulice). Hotel máme přímo naproti římskému divadlu, což je jedna z památek Ammánu, které mám v plánu, a proto i když je již noc, jdeme se na divadlo podívat. Bohužel to znamená, že musíme překonat 4 proudou silnici. Po několika pokusech do ní vkročit, jsem schopná akorát ječet – Já se bojíííím a já tam nevlezu. Honza mě uklidňuje a mezi auty, které dělají, že nás vůbec nevidí, mě vede na druhou stranu. Uf, tak tady to bude teda náročný. Všude to žije a my fotíme a obdivujeme první krásy hlavního města. Už nám opravdu kručí v bříškách, tak hledáme nějakou restauraci. Je to zde samý kebab, což opravdu nechceme. Nakonec se necháme přemluvit nějakým naháněčem a usedáme v restauraci, kde máme krásný výhled na hotel i divadlo a dáváme si první večeři v Jordánsku (sice to není kebab ani jiný fastfood, ale jídlo nám k našemu překvapení dávají v plastových talířcích). Nakonec nás mile překvapí čajem zdarma. Pak už jen jdeme koupit nějakou vodu na večer a jdeme se uložit ke spánku.

18. 9. 2019

Ráno vstáváme brzy a vyrážíme na snídani. Nemají ji sice příliš bohatou, ale zato mají výborný humus. Po snídani jdeme k autu (díky bohu, zde stále stojí) a po naložení kufru, vyrážíme k Ammánské citadele, která je hned na kopci nad hotelem. Ammán je již ucpaný a Honzovi se podaří odbočit do té největší zácpy, a tak se krok sun krok suneme nahoru. Již začíná být vcelku horko. Parkoviště před citadelou je ještě poměrně prázdné (a překvapivě zdarma) a tak parkujeme a vyrážíme na prohlídku památky. U vstupu předkládáme Jordanpass (opravdu funguje parádně) ajiž zkoumáme krásy. Je odsud výhled na celý Ammán, což je vlastně velké betonové město, domy jsou zde pouze krabice, které drží jen silou vůle. Zajímavý je zde také stožár s vlajkou, který byl postaven roku 2003, jako nejvyšší na světě (nyní je již překonán). Když jsme se nabažili, sedáme do auta a vyrážíme na horu Nebo. Cestou děláme jen krátkou zastávku na focení v Ammánu u mešity Abdulláha a pak se snažíme dle navigace dojet k hoře. Bohužel cesta, kterou nás posílá, jaksi ještě není postavena a tak se snažíme se silnicí alespoň udržet směr. Také nám dochází benzín, takže cesta se stává opravdu dobrodružnou. Benzínku naštěstí nacházíme poměrně rychle a hned poté je i silnice shodná s tou v navigaci a tak se na horu zdárně dokodrcáme (i když velkou část trasy nás navigace táhne cestou, která vypadá jako něco mezi polňačkou a nebo hooodně vedlejší silnicí a okolo samá poušť). Parkoviště je opět zdarma, asi zde ještě nepřišli na to, že by za něj mohli vybírat, ale zde nefunguje Jordanpass a tak musíme platit vstupné. Výhled bohužel není příliš dobrý (je strašný opar), ale i tak vidíme naší další zastávku – Mrtvé moře i cestu k němu. Jinak při pohledu na zemi zaslíbenou spekulujeme o tom, jestli zde Mojžíš skutečně zemřel sešlostí věkem, nebo se o to postaral jeho klan, když jim po 40-ti letech harcování po poušti ukázal, no... zase jenom poušť. Vyrážíme a cestou se nám otvírají nádherné scenérie hor. Donutím Honzu i k jedné zastávce na focení a pak již přijíždíme k moři. Jak jsme si všimli, tak domy a města jsou tu v šíleném stavu, udržované mají opravdu pouze památky a luxusní hotely, jinak jsou to všechno ruiny. Chtěla jsem se zastavit na koupání, abych zjistila, zda se tedy v tom moři dá nebo nedá potopit, ale jsou zde jen uzavřené pláže u luxusních hotelů a pak narážíme na jednu veřejnou, kam se mi příliš nechce. Všude okolo je koupání zakázáno. Tak to asi dneska neklapne. Po cestě děláme ještě krátkou zastávku u Wadi Mujib, což je kaňon, kde se pořádají adrenalinové procházky v divoké řece. Chtěla jsem do kaňonu jen nahlédnout, ale bohužel nás nepustí bez koupení vstupného nikam a tak koukáme pouze z dálky z mostu do jeho ústí. Vzhledem k tomu, že jsme se nezdrželi koupáním, vymýšlím ještě zastávku na hradě Kerak (který jsem měla v plánu až na poslední den cestou z pouště na letiště), čas máme, tak proč se tam nezastavit teď. Projíždíme opět nádhernou pouštní a hornatou krajinou, a tak zastavujeme asi 5x na focení. Po asi hodině jízdy se nám již ukazuje křižácký hrad a my vjíždíme do města. Parkoviště u hradu mají pod palcem místní restaurace a místo nám uvolní až za příslib, že se u nich zastavíme po prohlídce hradu. Do hradu musíme projít kontrolou, jestli nemáme bombu, zbraně nebo možná majzlík či dláto – kdo ví. Hrad byl opravdu obrovský, je zde spousta tunelů, místností atd. Procházíme ruiny a chvíli nadáváme na Saladina a chvíli na Renauda. Strávíme zde asi hodinu a pak se tedy stavujeme v restauraci, je horko a tak ani nemám hlad, a proto si dáváme jen čaj a limonádu, i přes to že zde nejíme, tak dostáváme zdarma zmrzlinu (asi je to v místních restauracích normální, že dostaneme vždy něco zdarma). Pak již nasedáme do auta a vyrážíme směr Wadi Musa. Po cestě se stavujeme v nějaké vesnici v obchodě (spíš to působí jako vietnamská večerka) a kupujeme snack na cestu. Po ještě několika foto zastávkách nás již vítá Wadi Musa, kde nás ihned po vjezdu zastavují policisté a chtějí po nás pasy. Jsou velmi milí a po dotazech odkud a kam jedeme nás pouští dál a my hladce nacházíme náš druhý hotel. Na recepci nás vítá velmi usměvavý a milý recepční, u kterého si hned na zítra objednáváme lunchbox, abychom měli v Petře oběd (dokonce si můžeme vybrat, jestli chceme sendvič se sýrem, šunkou nebo vejcem). Bohužel večeři si v hotelu dát nemůžeme (musí se zde objednat do 4 hodin, jinak máte smůlu a nyní je 6), a proto po ubytování vyrážíme do města. Stejně potřebujeme najít bankomat. Hotel máme s krásným výhledem na město, ale po cestě do bankomatu je nám jasné, že zpět budeme funět do šíleného kopce. Nu což, pro krásné fotky se musí trpět. Jsme na hlavní třídě plné obchodů se suvenýry a restauracemi, a tak po chvíli jednu vybíráme (vypadá jako lepší restaurace) a usedáme k večeři. Objednáváme si Jordánské speciality a jídlo je zde opravdu skvělé. Po večeři a koupi vody na pokoj se hrabeme do krpálu a opět úplně mrtví uleháme k spánku.

19. 9. 2019

Ráno opět řve budík, a my rychle skáčeme z postele a vyrážíme na snídani. Výhled z restaurace na město je krásný, ale bohužel venkovní terasa je obsazená a tak musíme sedět vevnitř. Opět zde mají výborný humus, ale úplně chuťově jiný, než v Ammánu. Po snídani vyzvedáváme připravený lunchbox (na pohled vypadá skvěle, jsou zde 2 obrovské sendviče, pitíčko a ještě několik sladkých věcí) a sedáme do auta a vyrážíme ke vstupu do skalního města Petra. Parkoviště je už plné aut i autobusů a po zaparkování se k nám ihned vrhá pán s nabídkou, že nás odveze autem za 25 JODů k nejzazšímu místu města, ke chrámu. Chvíli se s ním dohadujeme, že my máme chůzi rádi a že si to chceme projít sami. Je velmi urputný, ale nakonec nás pouští a my jdeme ke vstupu, cestou se ještě zastavujeme u stánku s klobouky a šátky (zapomněla jsem si totiž v Praze klobouk a trochu se obávám, že bez pokrývky hlavy skalní město nepřežiju). Honza už v Praze říkal, že si zde potřebuje koupit beduínský šátek, a tak nakonec oba nakupujeme šátky a prodejce nám je i ochotně uvazuje na arabský způsob. Pak už jdeme k výdeji vstupenek – ukazujeme Jordanpassy, na které dostaneme razítko a natěšeni procházíme bránou (opět je zde bezpečnostní rám), pán zde opět kontroluje vstupenky a tak ukazujeme Joradanpassy, ovšem chce po nás také pasy (které jsou samozřejmě až někde na dně) a tak si pokládám batoh a začnu bagrovat. Vyndavám lunchboxy a další věci a za námi se začíná tvořit fronta, po chvíli to kontrolor vzdává a propouští nás i bez toho, aby pasy viděl, a my vcházíme do vysněné Petry. Je zde šíleně turistů a samozřejmě i mraky naháněčů nabízejících cestu na oslech, velbloudech či v kočárech, kterým následně v úzkém kaňonu Siq musíme stále uskakovat, ale po chvíli už to ani nevnímáme, protože již jen užasle zíráme na tu nádheru. Po prohlídce asi nejznámější stavby – pokladnice vycházíme z kaňonu na prostranství a zde už se i lidi rozprostřou, takže turisty nevnímáme vůbec. Zastavujeme se u stánku s magnety na lednici, a protože zde mají úžasnou nabídku 3ks za 1JOD, tak vybíráme. Jako první se dle mapy rozhodneme absolvovat výstup na vyhlídku nad pokladnicía tak se po schodech hrabeme nahoru. Začíná být pekelné horko a vůbec nelitujeme koupených šátku. Není zde téměř žádný stín a batoh na zádech šíleně hřeje a tak musím po krátkých úsecích zastavovat. Honza nabízí, že batoh vezme, ale já jej hrdě vynáším až nahoru, kde jsme zapomněli na horko i výšlap, protože pohled je úžasný a náladu nám nezkazí ani místní prodejce, u kterého si každý, kdo se chce na pokladnici podívat, musí koupit pití. Po asi 50-ti fotkách vyrážíme zpět a vedro dosahuje svého vrcholu, už to nedávám a batoh odevzdávám Honzovi. Po sestupu nás chytá slečna ze stánku se suvenýry s tím, že máme krásné šátky, ale špatně uvázané a tak nám je převáže na beduínský způsob a dostáváme čaj. Chvíli tedy posedíme, necháváme jí malý příspěvek a pokračujeme na prohlídku dalšího chrámu, kde si na chvíli sedáme a jíme první sendvič z lunchboxu. Je hodně vydatný, takže si dáváme jen jeden a vyrážíme dál. Bohužel se mi začíná chtít na velkou a to že dost urgentně, Honza koukne do mapy a zjišťuje, že WC je kousek, takže vyrážíme spěšně kupředu. Honza se mě ptá, jestli si nechci bránu vyfotit a já pouze zavrčím, že teď opravdu ne a ještě přidám do kroku, takže Honzovi dojde, že je konec legrace. U WC stojí paní, která rozdává toaletní papír, tak se jí asi 5x ptám, kolik chce za WC, nechápavě na mě zírá a tak jí jen vytrhnu papír a rozrážím první dveře. Úleva je obrovská, ale nefunguje splachování, no to už ale není můj problém, že. Honza na mě čeká ve stínu pod stromem. Pokračujeme tedy dál a samozřejmě nyní musím dofotit vše, co jsem po cestě na WC nestihla. Čeká nás další výstup ke chrámu, teplota se vyšplhala přes 40 stupňů, ale bez batohu se mi jde podstatně lépe. Asi v půlce si na chvíli sedáme na skalní lavičku s kobercem, která je krásně ve stínu a Honza studuje mapu, kde že už asi jsme, ihned se k nám nakýblují 2 kočky a čekají, jestli z nás něco nevypadne a jedna dokonce vleze Honzovi až na klín a studuje s ním mapu. Když zjistí, že nic nemáme, tak otráveně odcházejí a my pokračujeme ve výstupu. Před koncem Honza už skoro kolabuje, nyní chápe, jak batůžek hřeje a že vůbec nejde o jeho váhu, ale o teplo. Konečně jsme nahoře a téměř se skácíme v místním bufetu. Po troše odpočinku a studeném pití už je nám zase do zpěvu a tak děláme tisíce selfee. Pak již scházíme dolů plni sil a elánu a kocháme se krásnými výhledy. Naproti nám vidíme velmi prostorově výraznou paní, která jede nahoru na oslovy (chudák), ale dost se nakládání a po pár krocích s sebou plácne na zem na zadek, druhá paní, která jede za ní, začne hystericky řvát, že chce dolu, že se bojí (ano jsou to Češi) a sápe se i po Honzovi, ať jí pomůže, ten prchá a co nejrychleji se snažíme opustit toto místo a děláme, že jim nerozumíme. Pořád hledáme Lion chrám, který je na mapě, ale vůbec jsme jej po cestě nahoru neviděli, rozhlížíme se a hledáme, ale nikde nic. Téměř dole se koukneme za jednu skálu a konečně ho vidíme (no z hlavní trasy opravdu není šance si ho všimnout) a prodíráme se korytem k němu. Už jsme se lekli, že ho snad nenajdeme a že nám bude chybět. Pak pokračujeme v trase, ale Honza si všímá příkrých schodů vytesaných ve skále a neváhá je jít to prozkoumat. Jen Honzu informují, že pokud mě donutí vyškrábat se nahoru, tak dolu mě bude muset snést, nakonec se nahoru opravdu škrábeme oba. Z vršku, se nám ukazuje krásný výhled a tak jsem ráda, že jsem se nechala přemluvit. Pak již pokračujeme zase dál a přemýšlíme, jestli dáme ještě poslední vyhlídku, ale nějak se na ni zatím necítíme. No ještě neházíme flintu do žita, rozhodnutí necháme až na konec. Trochu nás rozptýlila rvačka, která se strhla mezi místními oslíky. Šli po sobě velmi tvrdě a majitelé oslů se pokoušeli rvačku uklidnit házením šutrů velikostí baseballových míčů, ale nakonec si to osli vyřešili sami (naštěstí se servali pouze oslíci bez lidí). Přicházíme dolu do města a je nám jasné, že poslední vyhlídku asi nedáme, teplota je již 45 stupňů a poslední vyhlídka na nejvyšší bod Petry by nás asi zabila. Obcházíme poslední kostely a chrámy, které jsme ještě neviděli, v jednom dáváme druhou svačinu a činíme konečné rozhodnutí. Jsou 4 hodiny a poslední vyhlídku vážně nedáme. Pomalu se suneme z Petry ven, ještě děláme posledních pár fotek a obdivujeme pár nedokončených hrobek, kterým jsme předtím nevěnovali příliš pozornosti. Honzovi už není moc dobře, a proto zastavujeme v každém stínu, který potkáme a kupujeme ještě další vodu. Konečně jsme u infocentra a usedáme na schody ve stínu a nějakých 20minut odpočíváme. Když se vzpamatujeme, ještě Honzu donutím vlézt do suvenýrů a koupit pohledy a pak si všímáme muzea, které je hned u vchodu. Vcházíme tedy dovnitř a začínám se klepat zimou. Klimatizace tu jede na plné obrátky. Po prohlídce sedáme do auta a úplně vyčerpáni jedeme k hotelu (bohužel jsme si zapomněli opět objednat večeři) a tak po sprše vyrážíme do restaurace, rozhodneme se navštívit stejnou, jako včera, protože jídlo bylo skvělé a ani tentokrát nás nezklamali. Dáváme si také po jídle kávu a jako pozornost dostáváme zdarma koláč. Bohužel jsem tak nacpaná, že jej již nemůžu sníst, ale Honza si dezert dá. Po zaplacení se škrábeme opět nahoru k hotelu a ihned po příchodu vyčerpáni usínáme.

20. 9. 2019

Ráno nás opět budí řvoucí budík a my po probuzení jdeme na snídani. Dnes je volná terasa, tak rychle zabíráme místo s výhledem na svítání nad Wadi Musa. Po snídani balíme a vyrážíme na další cestu. Na recepci ještě zjišťuji, kde se dají poslat pohledy - prý u vstupu do Petry. To nám nevadí, protože stejně pojedeme okolo. U vchodu do Petry na 3-tí zeptání konečně schránku mám, takže pohledy vyřešeny. Dnes máme v plánu prohlídku Malé Petry a poté přejezd do pouště. Pán z ubytování v poušti mi včera psal na whats uppu, že na nás bude čekat u vstupu v 15:00, takže máme docela dost času. V Malé Petře potkáváme pouze pár turistů, je to zde vše komornější a podstatně menší, ale i tak jupí. Ještě není ani takové teplo (vhledem k tomu, že je 9hodin, tak nás to ani nepřekvapuje) a tak je prohlídka v celku rychlá a příjemná. Sedáme do auta a vyrážíme na cestu. Stavíme ještě na dvou místech a fotíme panorama a také konečně mám fotku u „I love Petra“. Ještě nikdy jsem se nikde u této cedule nefotila :-D. Pak již definitivně opouštíme toto údolí a pokračujeme směr poušť. Z královské cesty najíždíme na dálnici a tady tedy jejich řidičské umění dotahují k dokonalosti. Vůbec není problém, když není nájezd na straně, kterou se potřebujují vydat, jet v protisměru a tam kde nejsou svodidla se prostě otočit. U odpočívadla se tu prochází osel, no naprosto úžasné. Je tu taky spousta kamionů, a že by se obtěžovali nějak zajistit náklad, to né. Pokaždé, když jsme nějaký míjeli, jsem se modlila, aby se to na nás z auta nevysypalo. Blížíme se k odbočce do pouště, ale jsme tu hrozně brzy a tak se rozhodujeme, že sjedeme do jediného Jordánského přístavu Akaby, který je odsud jen 50km vzdálený. V cestopisu nacházím, že zde mají nějakou pevnost, tak se na ní podíváme. Vjíždíme do města, vypadá na rozdíl od ostatních měst moderně a opravené, prostě jako správné přímořské letovisko. Pevnost nacházíme, ale vše je okolo rozkopané, tak nevím, jestli to vůbec bude mít cenu. Parkujeme a vystupujeme z auta (sice tady nikdy neprší, ale i tak se Honzovi podaří zaparkovat v obrovské louži). Dostáváme šílenou facku. Takové dusno, jsme tu ještě nezažili, na teploměru je jen 42stupňů, ale nedá se zde vůbec nadechnout. I přesto se tedy jdeme podívat k pevnosti, když už jsme tu. Je to zavřené, procházíme tedy kolem, po projití okolo vchodu na nás někdo řve, otáčíme se a nějaký Arab s klíči na nás gestikuluje. Tak to vypadá, že se podíváme i dovnitř. Nejdříve nás zavede do temné místnosti, kde mají netopýry a pak se již procházíme po pevnosti. Je dost zničená a nic moc tu není, ale i tak se zde najdou zajímavé pohledy. Náš průvodce se ještě ptá, jestli se se mnou může vyfotit, tak tedy svolím, pak že vyfotí mě a Honzu, také dobrý, ale nakonec, že chce ještě fotku, jak mi dává pusu, to už je na mě trochu moc a tak odmítám. Vypadá zklamaně, ale přežil to. Ještě se jdeme podívat na pláž k Rudému moři, kde se na nás vrhají místní prodejci a snaží se nám nacpat projížďku na loďce a pak sedáme do auta, protože v tomhle počasí se tu opravu vydržet nedá. Rozhodneme se ještě zastavit v místním MC Donaldu, protože tam bude určitě klimatizace a také že ano. Trochu nás děsí představa té pouště, jestli tam bude tahle, tak to nemůžeme přežít. Sedáme do auta a ani moc nemluvíme. V poušti jsme s předstihem, jdeme do turistického centra na pokladnu koupit lístky. Předkládáme Jordanpassy, hned se nás ptají, zda máme rezervované nějaké ubytování, tak lovím objednávku z bookingu. Posílají nás tedy za bránu, že budou čekat na parkoviště (asi 2km) sedáme zpět do vozu a vyrážíme. Na první dobrou, byl vzduch ok, rozhodně lepší než v Akabě, tak snad to nebyl jen prvotní pocit. Teploměr ukazuje 41, ale pocitově je zde tak o 10 stupňů míň než v přístavu u moře. U parkoviště čeká již spousta místních beduínů a odchytávají si jednotlivá auta. Máváme s naší rezervací a tak si nás nakonec přebírá Eid. Parkujeme a domlouváme se s ním na túře. Za 75 JODů nám nabízí 4hodinovou projížďku terénní Toyotou po poušti + výhled na západ slunce. Po celou dobu budeme mít k dispozici pití. Souhlasíme. Nejdříve jedeme s kufrem do tábora, abychom se ubytovali. Tábor, kam jsme dojeli asi po 20-ti minutové jízdě pouští, vypadá výborně. Nemáme moc času (když chceme stihnout všechny krásy i západ slunce), házíme věci do beduínského stanu a po krátkém vydechnutí vyrážíme na túru. Na korbě auta to krásně fouká, takže teplota je příjemná. Ovšem jet na korbě jeepu (ještě alespoň 30 let starého) je opravdu náročné, držíme nejen sebe ale i sedačky, i přes to fotím tisíce fotek a doufám, že nebudou všechny rozmazané. Po spoustě zastávkách u nejkrásnějších míst, se pomalu začíná stmívat a kolem nás se hrnou velbloudi, jak se dozvídáme, tak jednou za dva dny se vrací domu napít (shodou okolností jsme potkali velbloudy bratra našeho průvodce a jak zjišťujeme náš průvodce je do velbloudů úplně zapálen). Pak již jedeme na vyhlídku na západ slunce, usedáme na vyhlídku a meditujeme, zatímco náš průvodce vaří na ohni čaj. Po vypití čaje je již slunce za obzorem a my se odebíráme zpět do kempu. Vítá nás Eid s omluvami nám dává jiný stan, že prý jsem si objednala manželskou postel a ne 2 lůžka zvlášť. No né, že bych si to pamatovala, ale tak si tedy přendaváme věci a jdeme k ohni k ostatním obyvatelům kempu. Dostáváme opět čaj a posloucháme zajímavé vyprávění o životě beduínů. Již je tma a my se těšíme na pravou beduínskou večeři, která se nevaří, ale zakope do horkého písku podložená žhavými uhlíky. Poté, co kotlík v písku najdou a vykopou, se pouštíme do jídla. Na švédském stole jsou ještě i další převážně zeleninové lahůdky. Jídlo je opravdu výborné. Po večeři pak ještě chvíli sedíme u čaje u ohně a vyslechneme si i beduínskou náboženskou píseň a pak jdeme spát. Je zde krásný klid a postele ve stanu jsou pohodlné.

21. 9. 2019

Ráno se budíme (teda budík nás budí) za svítání a opět vyskakujeme jako křepelky a po ranní hygieně jdeme fotit východ slunce a pak hned na snídani. Musíme v 8 odjet, abychom všechno stihli. Snídani v poušti si náležitě užíváme, opět ochutnáváme místní humus a tentokrát také sladkou arašídovou pastu. Po snídani balíme a Eid nás veze k autu, užíváme si posledních pár výhledů a u našeho auta (opět tu vydrželo) se loučíme s Eidem. Vyrážíme na cestu zpět do Ammánu, opět nás baví řidičské umění místních a nejvíce asi převoz živého velblouda, přivázaného na korbě auta. Na dálnici před nás skáče mladý policista (tak kolem 20-ti let) a staví nás, naštěstí stíháme zastavit, a v tu chvíli vidíme šok v jeho očích, asi si právě všiml, že jsme cizinci. Něco šíleně gestikuluje na staršího kolegu, který stavěl auto před námi. Chvíli se dohadují a pak téměř vidíme a slyšíme, jak mu spadl kámen ze srdce a rychle nás odmávl, abychom jeli. Evidentně policisté nemluvili anglicky, a tudíž nevěděli, co s námi mají dělat. Po chvíli dorážíme k místu naší dnešní zastávky, dalšímu křižáckému hradu – Shobak. Je opět obrovský, i když menší než Kerak a je zde opět spousta krásných výhledů a míst. Po hodincevyrážíme směr letiště. Dnes se ochladilo a je pouhých 30 stupňů, asi abychom po příletu domu neměli takový šok. Cesta ubíhá rychle a my přemýšlíme, zda stihneme ještě navštívit kostel sv. Jiří v Madabě, kde je mozaiková mapa celé Svaté země ze 6st. Pořád o tom spekulujeme a nějak se nemůžeme rozhodnout, pokud pojedeme, tak to bude nadoraz, ale pokud ne, budeme na letišti zase příliš brzy. Nakonec se po natankování rozhodujeme pro Madabu a vjíždíme do města, je šíleně ucpané a Honza začíná být dost nervózní, hlavně proto, že nás navigace posílá pořád do uzavřených uliček nebo jednosměrek a nemůžeme tam dojet. Nakonec to vzdáváme a parkujeme na parkovišti, které je dle navigace nějakých 800m od cíle a velmi rychlým krokem se hrneme ke kostelu. Kupujeme vstupenky (zde Jordanpass nefunguje) a vcházíme dovnitř. U vchodu mě zastavuje hlídač a podávám mi oblek, abych se zahalila, a pak již vcházíme dovnitř. Okolo mapy je spousta lidí, ale i my se k ní protáhneme a prohlížíme. Po chvíli vycházíme ven a uličkami scházíme zpět k autu. Při výjezdu z parkovacího plácku narážíme na auto, před námi blokované jiným autem v protisměru u křitovatky této jednosměrky. Blokovaný řidič troubí o sto, šest a zuřivě na sebe oba gestikulují. Po té, co Honza zjišťuje, že se jen tak nehneme „po jordánsku“ přejíždí několik obrubníků a chodníků a vyjede na hlavní. Terénní vůz byl opět dobrý nápad. Tohle město je opět jedno z mála celkem upravených v Jordánsku. Pak již jedeme směr autopůjčovna, abychom vrátili auto. Krom toho, že jsme půjčovnu přejeli a museli se vrátit, tak cesta proběhla bez problému. Auto vracíme a pán z půjčovny nás odváží na letiště. Bohužel při předání vozu jsme půjčenou navigaci položili na střechu auta a zapomněli na ní, takže někde po cestě na letiště upadla. No my jsme při převzetí auta říkali, že ji nepotřebujeme. Máme ještě něco přes 2 hodiny, tak nejprve děláme divadlo s převlékáním na záchodcích, abychom mohli odbavit kufr, a pak si dáváme oběd v Mc Donaldu. Čekání je zase otrava, ale pak už nás volají k boardingu. Sice letadlo teprve přilétá, ale to nevadí, přece nás nenalodí se zpožděním. Je lepší nás nechat čekat v chodbě asi půl hodiny. Koukáme na lidi, co přijeli z Prahy a závidíme jim, že mají dovolenou před sebou. Pak již nastupujeme a začínají opět nudné 4 hodiny, které si krátíme chroupáním snacku, který jsme si nakoupili za poslední JODy a také si dáváme kávu. Přistáváme a kupodivu není až taková zima, jak jsme předpokládali.