Jordánsko a Izrael v devíti dnech

Termín 9.-17. 11. 2019 

Jordánsko 

Den první - Ammán 

Je něco před šestou ráno. Rozespale zívám a mžourám z kuřácké zóny u pražského Terminálu 1 směrem k autobusové zastávce a čekám na tu naší partu. Danču, Jiříka a Otu. Když jsme se sešli, dali jsme kafe a zamířili ke gatu. Cestou jsme se v duty free shopu ještě prozíravě vybavili proviantem ve formě Diplomatica a litrového Jacka Honey. Asi bych měla hned na začátku zmínit, že na dovolených a na cestách se ze mě stává tak trochu pirát. Protože rum v devět ráno přeci neznamená, že jste alkoholik, ale pirát!

Let byl fajn. Díky klasickému kombu cola+whisky utekl jako voda. Když jsme se blížili Blízkému východu, rozprostřela se pod námi nekonečná poušť. První jsme viděli Libanon a Sýrii. Pak jsme přelétávali nad Izraelem a hned nás komandovali - v jejich letovém prostoru musí cestující zůstat na místech a být připoutáni. Zanedlouho jsme začali přistávat. Pod námi se rozkládalo bělostné město. Nejdřív jsem měla za to, že to je Ammán, ale ten je 30 km od letiště. Byla to Madaba. Po výstupu z letadla si člověk projde razítkováním pasu, případně pár otázkami typu jak dlouho tam bude, kde bude bydlet atd. Co se týče víz rozhodně se vyplatí pořídit si předem Jordan pass (70-80 jod = 2250-2560 czk), který pokryje poplatky za víza a vstupy do snad všech památek - hlavně do Petry, která je sama o sobě dost drahá. Jordánsko je jinak celkem levné, ale kde to jde, tak rejžujou na turistech hrozně.

Po další hodině, kdy jsme vyřizovali místní předplacené SIMky (cca 350 czk) a vyzvednutí půjčeného auta, jsme konečně vyrazili směr Ammán. Původně jsme ten den chtěli stihnout ještě Jerash, ale vzhledem k tomu, že v Jordánsku mají od listopadu “winter time” - ne že by byla zima, bylo skoro 30°C, spíš je brzo tma - tak má většina památek otevřeno jen do čtyř odpoledne a my vyjížděli z letiště ve dvě. Nicméně projet celým Ammánem a dostat se do centra, kde byl náš hotel, bylo docela o nervy. Pěkně ucpané ulice plus menší absence dopravních pravidel. No byla jsem ráda, že neřídím. Alespoň jsme si za jízdy (a stavění) prohlédli místní kolorit. Po dvou hodinách jsme se konečně ubytovali v hotelu Nobel. Takový low-cost až jsme se tomu všemu hrozně smáli. Ani věšák tam nebyl a když jste šli na záchod, tak jste si mohli dát rovnou sprchu.  Akorát hrozilo, že si vytopíte celý pokoj. Ale na jednu noc se to dá.

Vyrazili jsme objevovat krásy města. Šli jsme navštívit tzv. Citadelu, která jako jediná je otevřená v listopadu do šesti večer. Říká se tak celému komplexu na jednom kopci v centru města, kde se nachází spousta historických památek z rozličných období. Podle mapy nám nebylo úplně jasné, kde je hlavní vchod a podařilo se nám přijít úplně z druhé strany. Zahlédli jsme nějaké lidi, jak jdou cestičkou do kopce směrem k té Citadele. Vydali jsme se za nimi - přece zkratka ne? Po chvíli se nám naskytl pohled na ikonické panorama Ammánu s velikou vztyčenou vlajkou Jordánska. To vše ještě doplněno narůžovělým světlem ze západu slunce. Po pár fotkách jsme došli k nízké zídce Citadely, kterou jsme překročili. Došlo nám, že cestička, kterou jsme přišli, je asi tak trochu načerno. Jordan pass jsme měli, tak jsme to dál neřešili a jali se fotit Umayyadský palác v ještě epičtějším zlatorudém oparu. Prohlédli jsme si i další ruiny - zbytky byzantského kostela ze 6. st. a římský Herkulův chrám z roku 160 n.l.

Před šestou nás z Citadely vyhnali, takže jsme se vydali zpět do centra a hledali směnárnu - už jsme nutně potřebovali vodu, jídlo, pivo… A na to všechno jednomu stačí Pasha Hotel! To si zapamatujte, pokud se chystáte do Ammánu - jedno z mála míst, kde si můžete dát v restauraci pivo. Nachází se kousek od nepřehlédnutelného římského amfiteátru. Ale nejdřív jsme si potřebovali vyměnit ty peníze. V Jordánsku se moc nedá platit kartou a u dolarů bych jim úplně nevěřila v přepočítávání. Všude na netu jsem četla, že je tu výhodnější měnit dolary než eura. Úplně jsem to teda nepočítala, ale doporučovali tak i známí. Nicméně v Pasha hotelu asi nečekali, že tam takhle večer přiběhneme ve čtyřech a budeme chtít vyměnit cca tisíc dolarů. Takže někteří z nás si chvilku počkali, než mladí pánové sehnali odpovídající částky v dinárech. Mile nás překvapili svou pohostinností, když nám k čekání nabídli božský fresh z granátových jablek. A tak si tak s Otou stojíme na recepci a povídáme si a najednou slyším “Ne, prostě si mě nevšimne”, tak se otočím a on tam přítel mé mamky! Já teda věděla, že je zrovna taky v Jordánsku, ale podle posledních zpráv měl být někde u Mrtvého moře. Tak jsme pokecali, dostali pár tipů - hlavně na to, kde se dá koupit pivo atd. Pak už mi to jako taková náhoda nepřišla, že jsme se potkali v jednom z mála hotelů, kde servírují pivo. Jo a pivo je v restauracích celkem drahý - cca 5 jod = 170 czk. Ale v liquor shopech, do kterých jsme se nějak teda nedostali, je kolem 1,5 jod = 49 czk. Mají i vlastní pivo a jak jinak než “Petra” by se mohlo jmenovat.

Výtahem jsme dojeli do posledního patra, kde se nacházela restaurace a usadili se na terase, odkud byl nádherný výhled na město a amfiteátr. Jinak samotná terasa vypadala, že ji stavěl někdo s obdobnou znalostí sváření a stavění jakou mám asi já. Možná bych to uměla i líp, ale ještě jsem to ani nezkoušela :D Takže po pořádném napití piva, kdy už nám bylo fajn, jsme si toho začali všímat a zase se jen začali unaveně smát. Další wtf věc v této restauraci je, že tam mají i mini zoo. Takže bacha ať nešlápnete na malý roztomilý králíčky. A když jdete na záchod, tak si vemte hrst zrní. Uděláte si tak nový kámošky - slepice. Prostě Jordánsko :))

Den druhý - Ammán, Jerash, Kerak, Wadi Musa

Po jordánské snídani - pita, hummus, smažená vejce máchaná v oleji, halva a kafe v papírovém kelímku… Aaa zapomněla bych zmínit příbory - jedna z vidliček byla plastová a zřejmě již někým předžvýkaná a nožíky nám Alladin, náš hostitel, každý pečlivě otřel mezi svými prsty. Takže po té snídani jsme se tedy vydali na prohlídku římského amfiteátru, kde se nachází i muzeum s různými artefakty, šperky, mozaikami atd. Hezké místo.

Ještě během dopoledne jsme pak vyrazili směr Jerash. Mimochodem asi čtyři dny zpátky zrovna tam jeden palestinský pomatenec pobodal čtyři turisty a čtyři místní. Myslím, že všichni přežili. Ale něco podobného se bohužel může stát v podstatě kdekoliv… Při vstupu do archeologického naleziště nejdřív projdete menším turistickou pastí, tedy tržištěm. Po té, co jsme s Dančou strávily asi 15 minut ve frontě na WC, jsme našly kluky u jednoho ze stánků. Jiří už měl na hlavě namotaný šátek a smlouval o jeho ceně. Nějak se stalo, že jsme najednou měly šátky na hlavě taky a hned nám byla nabídnuta sleva z 15 na 10 dinárů. Po chvíli to stáhl na 15 za dva. No a nakonec jsem odcházela s krásným modro-zlatým šátkem za 5 dinárů :) Ještě jsme se posilnili pitíčkem z granátových jablek a vydali se objevovat krásy římského archeologického naleziště. Je to velmi krásná a rozlehlá lokalita. Spousta sloupů, chrámů, trhů, domů, náměstí a ani další amfiteátr nesměl chybět. Mimochodem, když k vám přijde někdo místní a začne něco o tom místě vyprávět, tak to nedělá pro potěchu, ale v zápětí vám nabídne své průvodcovské služby. A tak se nějak stalo, že nám Jiřík zařídil průvodce :D Akorát to bylo jen pro nás dva, páč se nám ostatní někam rozutekli. A nebylo by to ono, kdyby během prohlídky nezazněla otázka ke mně “How many camels?”

Započla naše cesta na jih do Wadi Musa, která byla nakonec nějak delší, než jsme čekali. Už když jsme vyjížděli z Jerashe, tak nám bylo jasné, že Kerak otevřený nestihneme. A po delší době nám bylo jasné, že ani kolem Mrtvého moře za světla nepojedeme. Po pár check pointech (nacházeli jsme se přeci jen už poblíž hranic s Izraelem) jsme zabočili na hlavní silnici, která vede podél něj, a z navigace se akorát ozvalo: “Za 54 kilometrů zahněte doleva” a byla už tma jak v pytli. No, za dne to může být hezká projížďka.

Ke Keraku jsme nakonec dojeli až v půl osmé. Zastavili jsme se kousek od hradu, že se aspoň protáhneme a koukneme na hradby zvenku. A Danča si začne vyndávat své věci z kufru. A my jen “Dančo, proč si bereš svý věci? Jsme teprv v půlce.” “Neeeeee!” Neměla radost.

Nicméně z hradu jsme viděli jen jednu velkou zeď, nechali na sebe fouknout trochu té historie - přeci jen se tam nějaká psala - a nasedli zpátky do auta. Začali jsme trochu stresovat, protože jsme byli opravdu teprve v půlce a potřebovali jsme do hotelu dojet do desíti. A to se ještě nám holkám do hodiny chtělo na záchod, že jo. Naštěstí jsme dostali echo z hotelu, že jsme “welcome anytime” a mohli jsme v klidu zastavit u příštího odpočívadla. Tam bylo vše zavřené, jen u stánku, nebo co to bylo, s kávou seděli a smáli se tři tak 10-12 letí kluci. S Dančou jsme vběhly na naštěstí otevřené záchody. Tureckého typu samozřejmě. Ale když musíš, tak musíš. To že to tam divně a kysele smrdělo asi ani zmiňovat nemusím. Rychle vylezu, jdu si umýt ruce, ale hned se zarazím. Umyvadlo je plné vody. Červené vody. Se spoustou peří a kostmi z křídel. Bože. Prostě Jordánsko.

Do hotelu ve Wadi Musa jsme dojeli kolem jedenácté večer a marně se snažili najít někde pivo. I ta jediná hospoda, kde ho servírují, byla už zavřená. Dát si totiž vychlazenou desítku po celé té dlouhé cestě by bylo k nezaplacení. Teda v našem hotelu od Inda na recepci bylo v plechu za šest dinárů. Ale nám, jeho special guests, ho dá jen za pět! Nebylo ani úplně vychlazené a i tak drahé na Amstel, ale lepší než nic. Usadili jsme se ve “společenské” místnosti, přitáhli Jacka a dopřáli si menší oddych. Po nějaké době se k nám přidal náš Ind, který přinesl druhou rundu pivek. Odmítal si s námi dát něco k pití se slovy, že během služby nepije. Což mu nikdo moc nevěřil, protože se choval stejně opile jako my. No a nějak jsme popíjeli a popíjeli, Ind s náma “pařil” a dokonce nám pak i věnoval další rundu pivek, protože jsme jeho family, až se nám nakonec povedlo ve tři ráno Jacka vyprázdnit a šli jsme spát.

Den třetí - Petra, Petra, Petra

Dobré ráno, kocovino! Já myslela, že mě trefí. Den, který jsem ani nemyslela, že někdy nastane. Místo, které jsem chtěla navštívit od dětství. A já mám kocovinu jak prase. Dala jsem studenou sprchu, sehnala někde něco k jídlu (snídačku jsem prošvihla, že jo) a vyrazili jsme objevovat krásy skalního města. Nejdřív nás teda hned poslali zpátky do visitor centra, kde nám zkontrolovali Jordan passy a cestovní pasy a k tomu nám dali ještě zvlášť papírovou vstupenku. Natěšeni a připraveni se vstupenkou v ruce jdeme zpět ke vchodu. A týpek po nás chce znovu ty pasy? Které jsme si samozřejmě hned uklidili do batůžků? Proč? Maj v tom bordel.

Po chvíli jsme konečně ťapali kolem prvních ruin a zapluli do rudé soutěsky a pokračovali jí další půl hodinky až se konečně před námi vyloupla Ona. Pokladnice. The Treasury. Al-Khazneh. Nicméně místo wow efektu se u mě dostavil “asi se poblinkám” efekt. Tak jsem si chvíli poseděla na lavičce. Pokračovali jsme pomalu dál a na další sedící zastávce jsem si i trošičku zdřímla a nechala ostatní jít, ať jim to nekazím, že jo. Naštěstí mi pak začlo být trochu lépe a vydala jsem se hledat ostatní. Prošla jsem si další části Petry, našla kamarády a vlastně mi už bylo docela lidsky. Kolem druhé odpoledne. Takže za nějaké další tři hoďky jsme stihli projít, nu, skoro všechno. Kromě The Monastery, která je od centrální části Petry asi tak hodinu chůzí. A to bychom nesměli večer chlastat a museli brzo vstávat.

Každopádně Petra je nádherná a rozhodně za návštěvu stojí! A určitě stačí jeden den. Kor pokud nebudete mít půl dne kocovinu :)) Najdete zde spoustu vytesaných domů, hrobek, chrámů, ale i ruiny mimo skály - dokonce i byzantský kostelík s mozaikami na podlaze. Také je zde všude plno stánků se vším možným i nemožným, spousta velbloudů, oslíků a psů. Víc to popisovat asi smysl nemá - to se musí vidět.

Cestou zpátky jsem si udělala ještě pár fotek u Pokladnice, na které jsem předtím neměla náladu. Dá se udělat moc hezký snímek i shora, jen se musíte kousek vyšplhat po skále, ale není to nic extrémního, dostane se tam každý kdo umí zvedat nohy. Mimochodem o žádnou pokladnici se vlastně nejedná, tak ji jen pojmenovali znovubjevitelé. Správně jde o hrobku nabatejského krále. K návaznosti na název Pokladnice panovala pověst, že je ve vytesané nádobě na vrcholu stavby ukryt poklad. A proto dnes můžeme na “nádobě” najít stopy po střelbě. Protože tak se poklad získává, neasi.

Pokračovali jsme zpět soutěskou - ta se jmenuje Sík. Z původní dlažby asi moc nezbylo a celá cesta je vybetonovaná. Místy jsou krásně vidět bývalé vodní kanály, sem tam i zbytky reliéfních soch.

Po zavírací době jsme si dali v městě večeři a já s Jiříkem jsme se vydali zpět do Petry. A to na spektakulární “Petra by Night” (17 dinárů = 545 czk), kde je celá cesta k The Treasury osvícena svíčkami. Pohled na samotnou Pokladnici ozářenou světlem svíček je opravdu dechberoucí. Celou atmosféru dotvářela hra na staré nástroje a zpěv. Takhle bych tam vydržela celou noc. Bohužel pak začal něco povídat nějaký vyšišmunka a Pokladnici ozářily barevné reflektory. Starověké kouzlo se ztratilo.

Sbohem Petro, třeba se ještě někdy uvidíme.

Den čtvrtý - Wadi Rum - den a noc s beduíny

Snídaně - opět vejce, pita, zelenina, falafel a dva druhy hummusu, jeden hrozně dobrý a druhý hrozně hnusný. Jen mě zde zklamala káva - instantní! Pak jsme vyměnili ještě pár dinárů a hurá do pouště. A zase jsme přijeli skoro o hodinu později. Naštěstí Jordánsko, takže no stress. V Rum village jsme se nakýblili na korbu jeepu, rozuměj Toyoty, a vydali se do rudé pouště. Celý výlet i s přenocováním v poušti a i s jídlem - oběd, večeře a snídaně - nás stál 55jod = 1759 czk na osobou při čtyřech účastnících. Odkaz naleznete na konci cestopisu v seznamu ubytování. Mimochodem, natáčel se zde v poušti třeba film Marťan. Po krátké jízdě mezi skalisky jsme dorazili do prvního stanoviště, kde nás pohostili úžasným beduínským čajem. Na místě prodávali samozřejmě i spoustu suvenýrů, právě i zmíněný čaj, který jsem si musela hned koupit. Plus ještě tuhé parfémy s krásnou orientální vůní. Prostě dárečky nejen pro mě. Dokonce jsem si rovnou řekla o množstevní slevu :D U těchto stanů se již poušť začínala rozprostírat do dáli. Přidejte ještě hojný počet velbloudů a fotogenické místo je na světě.

Za celý den jsme projeli ta nejzajímavější místa, vylezli na spoustu skal a skalních výběžků, vyšlápli si dunu (sakra v tom písku se nedá chodit!), nafotili asi tak tři miliony fotek. Taky jsme si prošli pár soutěsek. V jedné jsou k vidění starověké rytiny. Po cestě jsme měli i několik zastávek na čaj a během jedné mi náš průvodce, Said, uvázal na hlavu můj šátek z Jerashe na beduínský způsob. Řeknu vám, že do pouště je to fakt geniální. Chrání před sluncem a pískem a hlavně člověk při jízdě neofoukne. Kolem jedné hodiny odpoledne jsme měli zastávku na oběd, který nám přímo na místě připravil Said a jeho bratranec, který vezl jeden sympatický pár z Holandska. V mezičase jsme se prošli po okolních skalách. Beduíni vařili a zpívali své staré písně o poušti a velbloudech. Jídlo nás velice mile překvapilo, bylo vynikající. Po něm následoval opět čaj. Tentokrát nám připravili i variantu bez cukru, která byla ještě o něco lepší. Po odpolední projížďce a zastávkách nás čekal západ slunce. Byl krásný, ale bohužel ne tak epický jako jsem očekávala, dle fotek na netu.

Před setměním jsme dojeli do beduínského kempu, kde jsme se ubytovali v malých černobílých chatkostanech vyrobených z velbloudí srsti. Dali jsme rychlou, rozuměj studenou, sprchu a sešli se u hlavního stanu, kde jsme slavnostně přihlíželi vytažení naší večeře z díry v zemi. Kde se samozřejmě pekla. No a to jsme si tedy pochutnali - pečené kuřátko, spousta druhů zeleniny, pečené i čerstvé, pita, prostě paráda. Jediné co tomu scházelo, bylo vychlazené pivíčko. Ale o tom jsme si mohli nechat zdát a spokojili jsme se s popíjením rumíku na tajňačku za našima stanama. Přeci jen se nám nechtělo tahat chlast do toho hlavního stanu, kor poté, co se náš hostitel modlil kousek před ním k Alláhovi… Nicméně jsme docela záhy osiřeli. I náš průvodce odjel. Z jiných turistů tam byl akorát jeden postarší pán z Kanady, ale i ten šel brzy spát. Prý už bylo mimo sezonu a moc lidí tam nebývá. Což byla docela škoda, těšila jsem se na večerní “zábavu”, kdy by místní hráli a zpívali atd., jak jsem četla před cestou v různých cestopisech.

Náš hostitel vypadal dost unaveně, tak jsme se s ním rozloučili, aby mohl hlavní stan zavřít. A my se odebrali pár metrů dál do pouště, kde Jiří statečně zatlačil propiskou špunt do vína, které jsme měli od Inda ve Wadi Musa. Víno bylo místní, jordánské, a chutnalo po zelených kyselých jablíčkách. Ale nebylo špatné. A tak jsme se chvíli bavili pod svitem úplňku uprostřed pouště v Jordánsku. Bylo to super. Průvodce nám vlastně večer říkal, ať se klidně projdeme okolo, že je tu bezpečno. Jen ať nechodíme moc daleko, to bychom mohli dojít do Saudské Arábie. Dopili jsme víno a šli na kutě. Překvapivě ani nebyla moc zima.

Jinak celá poušť je opravdu nádherná. Upřímně předčila má očekávání. Fakt to byl krásný zážitek na celý život a každému to tu můžu jen doporučit! Je to pecka - opět se to těžko popisuje, to se musí zažít.

Den pátý - Wadi Rum, přechod hranic, Ejlat

Snídaně se pro změnu skládala z hummusu, pity, zeleniny, čerstvého sýru atd. Byly zde i k namíchání bylinky se sezamovými semínky, které když se zakápnou olivovým olejem na hummusu s pitou, tak vytvoří úžasnou chuťovou kombinaci. A bohužel opět instantní káva. Alespoň byl k dispozici čaj. Myslím, že co se týče pití čaje, mohli by beduíni bez ostychu konkurovat angličanům. Vyzvedl nás Said a dojeli jsme zpět do vesnice, kde jsme měli auto.

Do Aqaby jsme dorazili tentokrát bez zpoždění. Tam jsme vrátili auto a nasedli do taxíku, který nás odvezl k hraničnímu přechodu. Tím jsme na jordánské straně docela prosvištěli, dostali razítka do pasů a ani po nás nechtěli departure tax (10 dinárů), o které jsem všude na netu četla. Ale nebojte se, když vám nějaké ty dináry zbydou. Můžete je utratit - většinou za chlast a cigára - v duty free shopu před vstupem do “no man’s land”. Anebo na druhé straně za taxíka do Ejlatu.

Jinak Jordánsko je krásné a bezpečné - asi stejně jako některé Evropské země. Takže nebojte se a jeďte, rozhodně to stojí za to! Ještě mě napadá, všude kromě pouště, kde to bylo z praktických důvodu, jsem chodila bez šátku na hlavě, občas jsem měla i odhalená ramena (bylo fakt horko) a nikde na mě nikdo nic nepokřikoval ani se ke mě nechoval špatně. Pozornost jsem sice svýma rozpuštěnými dlouhými zrzavými vlasy, světlou pletí a modrýma očima trochu budila, ale nemůžu říct, že bych v tom cítila nějaké pohoršení nebo tak. Naopak všichni byli milý. Celkově Jordánsko není tak ortodoxní, třeba potkáte i spoustu místních párů, jak se drží za ruce. Potkáte sem tam i ženu bez šátku úplně. A taky jsou vidět i za volantem. Ale zvlášť u té starší generace bylo cítit, že se radši baví s kluky než s námi holkami. Občas mě to trochu iritovalo, ale s tím se nedá nic dělat. Mladší už se se mnou bavili ochotněji. Pak už mi vadil jen ten všudypřítomný bordel, který místní vůbec neřeší. Naopak mu rádi přispívají. Kolikrát jsme viděli jak někdo třeba zastavil s autem, jen aby z okýnka vyhodil plechovku na ulici... A také jsme se nemohli zbavit pocitu, že v nás často viděli jen chodící peněženky, zvláště kolem turistických míst.

A teď hurá do Izraele.

Izrael

Den pátý - přechod hranic, Ejlat, Neve Zohar

Přešli jsme nějakých sto metrů do Izraele. Zdejší hranice, Wadi Araba / Yitzhak Rabin, je pouze pro pěší. Po vstupu na izraelskou stranu se držte směrovek a vyznačených cest - jít mimo ně bych asi nedoporučovala. První nás čekaly pěkný izraelský kočky, co se ovšem tvářily jak kyselý zadky. Koukly na pasy, občas se někoho zeptaly na jméno, důvod vstupu do země a tak. Postupně nám prohnaly kufry rentgenem a poslaly nás dál na passport check. Tam jsme opět ukázali pasy a ještě letenky na zpáteční cestu, potvrzení o ubytování a vůbec jsme si pomalu pokecali i o tom, co jsme měli k snídani. Tentokrát aspoň se sympatickým týpkem. Ale bylo to v pohodě, celá procedura zabrala do deseti minut. Víza jsme jako Češi nepotřebovali, dostali jsme jen vytisknutý papírek s povolením k pobytu.

Hned se nás ujal organizátor taxíků a už jsme frčeli na pláž v Ejlatu. Pěšky by to bylo něco přes hodinu, takže jsme s taxi počítali.

Usadili jsme se na pláži na umělém trávníčku Zion Beach baru a s velkou radostí si objednali čepovaný weissbier (34 nis = 225 czk, drahé pivo mají všude). Hned byl všude vidět a cítit markantní kulturní rozdíl. Obsluhovala nás miloučká Lina, za jejíž sporé oblečení by ji v Jordánsku asi hnali…

Na pláži nám bylo dobře. Tak moc dobře, že jsme tam zůstali do odpoledne u jednoho pětipíva střídajíc koupání v Rudém moři, které bylo naprosto úžasné. Čisté a s teplotou tak akorát. Byl to skvělej odpočinek. Bohužel jsme díky tomu z města neviděli nic moc, ale v tu chvíli nám to bylo jedno. Navíc komu by se chtělo v tom horku (a to byl listopad připomínám) trajdat s kuframa po městě? Ještě k tomu jsme potřebovali mezi druhou a třetí vyzvednout nové auto. To pak šli vyřídit kluci, zatímco my holky poctivě hlídaly piva, teda kufry. Aby bylo jasno, chudák Ota byl celou dobu o vodě. Kolem třetí nás vyzvedli a jeli jsme na okraj města ke Coral Beach, která musí být super. Mají tam udělané chodníčky a mostky nad korály a traily na šnorchlování u nich. Nicméně byl “winter time” a už nás tam nepustili, byla méně než hodina do zavíračky. Ale nevadí, myslím, že se do Ejlatu ještě někdy vrátím na nějaký prodloužený víkend. V okolí je i možnost krásných treků v poušti a skalách.

Zamířili jsme k našemu dalšímu ubytování ve 200 km vzdáleném Neve Zohar u Mrtvého moře. Když jsme na místě vystoupili z auta, pustilo se do nás asi tak půl milionu komárů. Naštěstí po zkušenostech v batůžku nosím repelent, jinak bychom měli tak tři miliony kousanců než bychom vyřídili check-in. Nikde jinde, a to ani v Jordánsku, jsme takovou koncentraci těch sacích mrch neviděli. Ani později přímo u Mrtvého moře, jen v tomto městečku. Ve Wadi Rum mě teda, ani nevím kdy, kousl jeden hajzl do krku až mi z toho pak natekla uzlina pod čelistí… Ale než jsme se vrátili do Čech, bylo to pryč. A pro neznalé, pozor na sprejové repelenty v příručním zavazadle, ty vám neprojdou, takže je třeba sehnat gelový repelent. Další jeho výhodou je, že nesmrdí, a nemáte po jeho aplikaci pocit, že jste otrávili sami sebe.

Druhý den jsme chtěli vstávat velmi brzy ráno kvůli výstupu na Masadu abychom viděli východ slunce nad Mrtvým mořem. Což jsme o půlnoci odpískali a šli spát.

Den šestý - Masada, Ein Gedi, Jeruzalém

Ráno jsme se sbalili a nasedli do auta. S menší zastávkou u Mrtvého moře jsme byli za chvilku u úpatí skalního útesu, na jehož vrcholku se nachází starověká pevnost Masada.  Byla postavena Herodem Velikým v 1. století př. n. l. Lístky jsme měli v rámci Israel passu, ale i tak jsme si museli vystát frontu na jejich validaci a zakoupení lístků na lanovku. A to byl teda boj. Ani ne ta fronta na kasu jako spíš ta na lanovku. Celé místo je totiž v obležení autobusů cestovních kanceláří a tak se musíte všude prodírat mezi organizovanými skupinkami a mít ostré lokty, abyste se aspoň po hodině konečně dostali do té lanovky. Vědět, co to tam bude za porod, tak jsme si ten kopec radši vyšlápli… Nicméně těmto skupinkám se nevyhnete ani v samotné pevnosti. Místy to bylo otravné. Ale to vám vlastně přijde jako malichernost oproti tomu, co se zde stalo před skoro dvěma tisíci lety. Udála se zde totiž masová sebevražda. Když pevnost dobývali Římané, asi 960 židovských povstalců si raději vzalo život, než aby padli do jejich zajetí. V okolí jsou stále vidět půdorysy římských táborů a také navršený val u západní hrany pevnosti, který Římané stavěli několik měsíců během obléhání, a díky kterému pevnost nakonec dobyli.

Samotná pevnost se svými terasami musela být opravdu krásná. Všude se můžete dozvědět něco málo o historii a třeba i o vodním zásobování atd. z cedulí. Anebo taky od všudypřítomných průvodců oněch turistických skupinek. Pokud umíte anglicky. Většina jich byla nejspíš ze Států.

Na místě se dá dotočit zdarma i čistá, pitná voda. Což přijde opravdu vhod, protože je na vrcholku hrozné horko. Neumím si představit, jak tam musí být třeba v červenci. Ještě pro zajímavost - samotná pevnost je sice asi 450 metrů nad hladinou Mrtvého moře, ale jen 30 metrů nad hladinou toho světového.

Frontu na lanovku dolů jsme rovnou vzdali a šli dolů na parkoviště pěšky Hadí stezkou. Hady jsme nepotkali, zato mně se z horka a sestupu začaly nekontrolovatelně třást nohy. Velké horko mi nedělalo dobře nikdy, ale asi už i stárnu :D

Už jsme frčeli do Ein Gedi a doufali, že nás tam na poslední hodinku ještě pustí. Díky cestovkovým davům jsme totiž na Masadě strávili více času, než jsme měli v plánu. Naštěstí jsme to stihli. Sice hodně těsně, ale stihli. Už pomalu zavírali kasu, ale milá slečna nás ještě pustila.

Ein Gedi je přírodní rezervace, kde volně pobíhají kozorožci a damani (takový kulatější syslíci) a kde pramení potůčky s několika vodopády. Hlavní okružní cesta se dá projít za hodinu a určitě stojí za to. Člověk zas pozná Izrael z jiné stránky. A zchladit si bolavé nohy v zurčivé, průzračné vodě je k nezaplacení. Pokud byste v oblasti trávili více času, je zde možnost i delších treků. Ein Gedi je mimo jiné zmiňováno už v bibli. Ale i tady, v té zeleni a v tom všem klidu, vám můžou proletět stíhačky nad hlavou jako nám.

Než jsme vyrazili směrem na Jeruzalém, občerstvili jsme se limonádou a menším snackem u visitor centra. Všude naštěstí berou karty a dolary, protože jsme si za celou dobu od přechodu hranic nebyli schopni vyměnit šekely. Ota se ještě vyptal slečny ze správy parku, jestli je bezpečné jet do Jeruzaléma po silnici č. 90. Táhne se totiž mezi Mrtvým mořem a Palestinským územím. A prý je to naprosto v pohodě, jezdí tak lidi běžně. Tak jsme se po ní vydali a nebyli jsme zdaleka sami. Dokonce jsme se dostali do menší kolony, kterou vedl obrněný transportér s kulometem na střeše. Vůbec po cestě bylo spousta vojáků, ale nikdo nás nezastavoval. Jediný checkpoint jsme potkali až krátce před Jeruzalémem na silnici č. 1, kde po nás nechtěli ani pasy, jen na nás dovnitř koukli a nechali jet dál.

Ubytovali jsme se v krásném moderním apartmánu takřka v centru města a šli jsme se projít po blízkém okolí, kde bylo v předvečer šábesu hezky rušno. Večer jsme zakončili v restauraci Café Rimon. Doporučujeme všemi deseti. Je to samozřejmě košer restaurace (nedaleko najdete i košer McDonald) a je rozdělena na dvě části - masovou a sýrovou. V sýrové části jsou věci jako pizza, těstoviny, ale i ryby. My zvolili masovou. Já si dala “Israel Plate”, kde bylo všechno možné místní jídlo včetně nejlepšího hummusu, co jsem na Blízkém východě zatím měla. Také mají vlastní pivo - Regina. Večeře - jídlo + alko nápoj - na většině místech vyjde průměrně na 700 czk. Levnější varianta stravování bude určitě po street bistrech, případně “domácí” vaření, ale my si rádi v klidu sedli někde uvnitř.

Den sedmý - Jeruzalém

Jeruzalém je nádherný, jedinečný. Ráno jsme si konečně vyměnili šekely a zamířili do Starého Města. Naše první zastávka byla hned za Jaffskou bránou (Jaffa, kree!) a to Davidova věž. Není to jen věž, je to celá citadela, která má za sebou dlouhou a divokou historii. Po té jsme se vydali do spleti uliček směrem do centra města. Po chvíli vám bude Jeruzalém připadat jako jedno velké tržiště. Spoustu uliček kryjí stříšky či podloubí. Cestou v krámcích vidíte spoustu cetek, ale i spoustu krásných výrobků. A také obchůdky s voňavým kořením - ha, tam jsem zase dostala slevu, kvůli mým modrým očím :)) Následovaly opět stánky s freshi z granátových jablíček a dalšího ovoce. Hned jsme si s Dančou na cestu jedno pitíčko daly. Ani jsme ho nestihly dopít a už jsme byli u zdi Nářků, neboli Western Wall. Před vchodem na prostranství vás čeká mírný security check. K samotné Zdi pak mají muži a ženy oddělený přístup. Chlapi mají samozřejmě mnohem větší část (pffff), ale musejí si vzít půjčenou jarmulku. Napsali jsme si přáníčka, udělali fotky a šli dál. Věděli jste, že se prý ke Zdi nesmíte otočit zády, jinak se vám přání nesplní? I odcházet musíte pozpátku. Což bylo vidět, že dělají jen opravdové Židovky a sem tam dobře informované turistky jako my. 

Dále nás čekal Chrám Božího hrobu. Cestou k němu jsme kousek za Zdí narazili na automat na knihy! Chrám je z venku celkem nenápadný, za to uvnitř je velice spletitý a hustě zdobený všemi možnými mozaikami a freskami. Vůbec to uvnitř vypadá jako by byl tvořen z fragmentů různých kostelů a chrámů. V jedné části narazíte na kus skály - zbytky Golgoty, na které byl ukřižován Ježíš. V chrámě se i nachází - těžko dle názvu uhodnout - jeho údajný hrob. Prázdný samozřejmě. Ale je na něj hrozná fronta, která nám, nestála za to.

Pokračovali jsme dál. Vylezli jsme z města Damašskou bránou a došli na autobusovou zastávku. Po pár minutách u ní zastavil nějaký autobus bez označení (anebo s nějakým jiným číslem než jsme potřebovali) a slyšeli jsme jen řidiče jak haleká, že jede na Olivetskou horu. Tak jsme nasedli. Stálo to pár fufňů. Z Olivetské hory se skýtá nádherný výhled na celý Starý Jeruzalém s dominantní zlatou kupolí Skalního dómu. Do toho jsme se bohužel nedostali, protože v pátek a sobotu je přístupný pouze muslimům. Z Olivetské hory jsme šli pěšky dolů kolem dalších kostelů a židovského hřbitova. Došli jsme k úpatí hory, kde se nachází Gethsemanská zahrada, která je mnohem, mnohem menší, než jsem si představovala.

Prošli jsme ještě pár uličkami Starého města a sledovali místní mumraj. Začínal pomalu šábes, všude bylo plno vyšňořených Židů ve svých slavnostních róbách a do toho hučel minaret, který svolával muslimy k modlitbě. Tohle asi jinde jen tak neuvidíte.

Po návratu do moderní čtvrti jsme začali hledat nějaké místo, kde by nám dali něco dobrého k snědku. Na doporučení od jedné místní paní jsme šli do Hillel street, kde je pár otevřených bister i přes šábes. S Otou jsme si dali dobroty v Iwo’s Meatburger. Za nás doporučujeme.

Den osmý - Mrtvé moře - Kalia Beach, Jeruzalém

Po silnici číslo jedna mezi územím Palestiny jsme se vrátili k Mrtvému moři, které jsme poslední týden potkávali často. Ale až dnes nastal ten správný čas na koupání. Původní plán bylo koupat se již v Neve Zohar po návštěvě Masady. Bohužel ale díky vysychání moře se tvoří více a více sinkholes - propadlin - a spousta pláží se postupně zavírá. Kvůli tomu se také nesmí koupat mimo oficiální pláže. A pokud pojedete po silnici č. 90, tak těch propadlin uvidíte opravdu spoustu a bude vám jasné, že lézt na taková území je docela sebevražda. Další důvod bylo bahno. Na jihu u Neve Zohar ho nenajdete. Kdežto na severu 25 km od Jeruzaléma ano. Tudíž jsme před odjezdem trochu překopali plán a na sobotu zařadili Kalia beach. Vstup je 59 šekelů = 390 czk. Máte tam šatny, sprchy, záchody, bary, bistra, obchůdky… Lehátka a slunečníky jsou v ceně.

Samotné moře je pecka. Akorát někoho může trochu pálit na sliznicích nebo narušené či poraněné kůži. Určitě bacha na oči. A chuť - taková hodně slano-hořká. Není to dobrý. Plavání je bezva. Teda spíš nadnášení. Ale trošku se na břiše plavat dá. Aspoň teda rukama, nohy se furt zvedají nad hladinu. Těch cedulí, které striktně zakazují plavání na břiše, jsme si samozřejmě všimli až mnohem později :))

V moři jsme se vyblbli a hlavně taky namazali bahýnkem. Sranda byla. Nicméně jednou se mi stalo, že se mi asi tak metr od břehu propadla noha asi po koleno. Docela jsem se lekla a samozřejmě odřenina mě pak ve vodě pěkně pálila. Koupání jsme občas proložili pívem v The lowest bar in the world - celé místo se přeci jen nachází nějakých 420 metrů pod hladinou světového moře. Pivo tam stojí kolem 33 šekelů = 216 czk. Jo a opalovací krém můžete nechat doma. Díky oné nízké poloze je zde atmosférický tlak tak vysoký, že přirozeně filtruje UV záření. Tomu pomáhají i výpary z moře. Také je zde mnohem větší koncentrace kyslíku. Co se týče teploty, tak tu jsme měli ideální. Teplo bylo, ale ne úmorné vedro, a voda byla příjemná. Ale prý byl výjimečně teplý podzim dle místních. Jak v Izraeli, tak v Jordánsku. A také doporučuji přijet už dopoledne. My dorazili cca v půl jedenácté a odjížděli v půl čtvrté. Tou dobou se to tam už zaplnilo opět organizovanými skupinami. A to jako dost. Už někdy od druhé hodiny to bylo znát, ale to už jsme jen seděli na pivku a koukali na ty hrnoucí se davy. Takže jsme byli rádi, že jsme si to užili v přiměřeném počtu návštěvníků.

Cestou na parkoviště jsem si musela ještě koupit mořskou sůl a bahno na doma a jeli jsme zpět do Jeruzaléma. Čekala nás totiž Night Spectacular. Promítací představení na hradbách citadely Davidovy věže, na které jsme si koupili kombinovanou vstupenku již při návštěvě předchozího dne - 80 nis = 529 czk. Celé představení je opravdu nádherné, určitě všem doporučuji. Jde jen o vizuální projekci doplněnou hudbou. Pojednání je o historii židovského národa. Jen se vyvarujte asijských turistů, z nichž někteří jsou schopni i přes opakovaná upozornění mávat vám mobilem s podsvícením naplno před obličejem, protože si to prostě musí celých 40 minut nahrávat. Onen display vypálený do mé sítnice mi trošku zkazil zážitek z jinak moc pěkného představení. Ale co se dá dělat. Na dementy narazíte všude.

Promítání bylo samozřejmě už za tmy, což znamenalo, že skončil šábes. Mimochodem ten nám trošku zkomplikoval návrat od Mrtvého moře. Spousta ulic, kde žijí ortodoxní židé, je prostě uzavřena. Natáhnou tam řetěz, popelnice, nákupní košíky a pa. A když se tam náhodou přiblížíte autem, tak po vás div nehází šutry.

Závěr večera jsme strávili v prověřeném Café Rimon. Tentokrát v sýrové části, kde jsme si také pochutnali. Pak už jsme si jen balili a uklízeli, protože nás pomalu ale jistě čekal odlet zpátky do Prahy.

Den devátý - Caesarea a odlet

Odlétali jsme až po páté odpoledne, takže jsme měli ještě velkou část dne na poslední památku. Caesarea - starověké přístavní město, které později sloužilo i křižákům. Takže poslední velká dávka historie. Naleziště je krásné a opravdu rozlehlé. Samozřejmě zde nechybí amfiteátr, mozaiky, hippodrom a mnoho dalšího. Moře je zde tak nádherné, že nám najednou bylo i přes všechnu únavu hrozně líto, že odjíždíme. Na místě se tedy nesmí koupat, ale stejně. Alespoň jsme si užili poslední doušky léta, v listopadu, a dopřáli si pořádnou porci výborného gelata.

Vzhledem k tomu, že už nám nezbývalo mnoho času, tak jsme se ke vzdálenějšímu římskému akvaduktu přemístili autem. Je ho zachovalý docela velký kus a je vidět i korýtko, kterým proudila voda. Udělali jsme si pár fotek, rozloučili se s mořem a vyrazili na letiště u Tel Avivu.

Vrátili jsme auto a dojeli shuttle busem k terminálu. Obrnili jsme si nervy a vydali se k passport checku. A musím vám teda říct, že po tom, co jsem od všech slyšela a četla na netu o tom, jaký dělaj na letištích výslechy… tak jsem se stresovala ale úplně zbytečně. Jasně, zase se vyptávali na spoustu věcí, hlavně ohledně cesty, důvodu návštěvy Jordánska, odkud se my navzájem známe - což bylo vždycky vtipný: “Eeeeh… tyhle dva jsou bratranci, my dva ex-kolegové, a tihle spolubydlící.” Danči se vyptávali navíc ještě na razítka z Egypta. Ale jinak žádnej big deal a po chvilce jsme putovali na security check s příručními kufry. Tam je oproti Evropě tekutiny nezajímají (pronesete i velkou lahev vody), za to chtěj vyndat veškerou elektroniku a každý kabel. Všechny zavazadla otevřou a projedou takovejma těma papírkama na detekci drog a výbušnin. A to je všechno. Nikde ani nic příručního neváží ani neměří. Ale samozřejmě to může být jindy zase jiný a můžou dělat kontroly přísnější.

Sehnali jsme si v jednom ze dvou bister něco k snědku a prošli shopy, kde měli shodou okolností akci 1+1 na malé lahvičky whisky! Dokonce jsme s Dančou našly i malou kuřárnu.

Pohodlně jsme se usadili v letadle a čekali na vzlet. Už jsme mířili na runway a sledovali jak předchozí letadlo odlétá. A tak čekáme a čekáme, až nám po půl hodině pilot oznámí, že naše letadlo má jakousi závadu a vrátíme se ke gatu, kde to opraví. No po další hodině a půl to vskutku opravili a my konečně vzlétli. A v pořádku doletěli do Prahy.

Na každou zemi by byl sice lepší alespoň ten jeden týden, ale i takhle se to dá a užili jsme si to naplno. Byla to jízda plná nezapomenutelných zážitků :)

Letenky

Praha -> Ammán - Ryanair - 2300 Kč s připlaceným příručním zavazadlem

Tel Aviv -> Praha - EL AL - 4060 Kč - v rámci letenky je i příruční zavazadlo, netřeba dokupovat jako u Ryanairu

A ano, určitě by šly letenky mnohem, mnohem levněji, ale kupovali jsme je mimo akci a sotva tři týdny před odletem... Plus si odečtěte nějaké dvě stovky nebo kolik za sedadlo - chtěli jsme sedět u sebe. Také z Tel Avivu létá levněji Smartwings, ale jednak letěli v náš termín v pět ráno a druhak, kdo by se nechtěl proletět s izraelským letadlem, které má protiraketový systém :))

Ubytování

Ammán: Nobel Hotel - http://www.booking.com/Share-uQsjywC - 1 199 Kč - 1 noc, za 4 osoby

Wadi Musa: Elgee Hotel - http://www.booking.com/Share-MIldi9 - 3 198 Kč - 2 noci, za 4 osoby

Wadi Rum: https://wadirummagictours.com/fu...ght/  - 1 759 Kč za osobu při rezervaci 4+ osob

Neve Zohar: "Rose Dead Sea Neve Zohar" http://www.booking.com/Share-jFqBaG - 2 923 Kč - 1 noc, za 4 osoby

Jeruzalém: "Cozy flat" - https://www.airbnb.cz/rooms/3578...=109644444 - 10 626 Kč - 3 noci, za 4 osoby

Auta

Jordánsko: Avis - 5484 Kč (5 dnů)

Izrael: Dollar (Hertz) - 4012 Kč (5 dnů)

Hudba, kterou jsem většinou poslouchala při plánování, cestování a psaní cestopisu - třeba by se vám ke čtení nebo plánování také mohla líbit :)

Ivan Torrent - Light Crusaders - https://www.youtube.com/watch?v=rWvuIBFom0M

Soundtrack Kingdom of Heaven - https://www.youtube.com/watch?v=N1b0BCCqt7w

Armenian Duduk - https://www.youtube.com/watch?v=5NnvZ7Yb5OE (ano, vím, Arménie je někde jinde, ale k Petře a poušti se mi tahle hudba prostě hrozně líbí...

Kdybyste chtěli víc jordánskou hudbu, tak tady je celkem pěkný mix :) - https://www.youtube.com/watch?v=...p;index=23