Jordánsko známé i neznámé (+ VIDEO)

V Adventním čase před Vánoci 2021 jsem využil cenově výhodných letenek společnosti Ryanair a z Vídně pořídil zpáteční letenku za 10 Eur do jordánské Akaby na polovinu ledna roku 2022. Malá komplikace nastala před koncem roku, kdy společnost oznámila, že náš let ruší. Co mě ovšem příjemně překvapilo bylo, že společnost nabídla zdarma přebookování letů za původní cenu, tudíž jsem jen vyměnil Akabu jakožto cílovou destinaci za hlavní město Ammán. Pak už stačilo jen zařídit si předodletový PCR test, zaplatit si Jordan Pass, který kromě vstupů do hlavních jordánských památek zahrnuje i vstupní vízum do země (můžete si vybrat ze 3 cenových kategorií, přičemž jediný rozdíl je v počtu dní, které se rozhodnete strávit v Petře, ale za mě určitě postačí jednodenní vstup) a vyplnit si vstupní formulář do Jordánska, jehož součásti byl i povinný poplatek ve výši asi 700,- Kč, kterým si zaplatíte absolvování PCR testu po příletu na ammánské letiště.

Ruiny města Džeraš

Předodletová administrativa byla tedy kompletně vyřízená a cesta tak mohla začít. Drobné komplikace nastaly ve Vídni na letišti, kde technické problémy s palubním počítačem donutili naší asi 40-členou posádku změnit letadlo, tudíž došlo k asi 90ti minutovému zpoždění. Po 3 a půl hodinovém letu dosedá náš Airbus A-320 ve večerních hodinách na ammánské letiště Queen Alia, následuje rychlé testování na covid v připravených buňkách a zakoupení SIM karty místní telekomunikační společnosti. Pak už se scházíme se zástupcem firmy Auto Nation, u které máme domluvený pronájem vozu Kia Picanto nebo podobný, takže dostáváme ještě řádově horší vůz Suzuki Alto. První zvláštností je, že zástupce firmy nemá možnost dopravy do sídla svojí společnosti, tak usedá k nám do vozu, cestou dotankujeme téměř prázdnou nádrž a po pár kilometrech vysazujeme zástupce společnosti a vydáváme se do víru místní dopravní džungle. Pro nevýhodný směnný kurz na letišti jsme se rozhodli rozměnit naše eura a dolary na jordánské dináry v některé z poboček banky v centru Ammánu. Nejintenzivnější zážitek přichází záhy. Seznamujeme se s místními "zákony" silniční dopravy, kde prakticky žádná pravidla neexistují. Jede prakticky ten, kdo se do uvolněného prostoru nahrne jako první, na silnicích v obcích i mimo ně vítězí nad nápravami aut neoznačené retardéry a výjimkou nebyla ani domácí zvířata a auta na dálnicích jedoucí v protisměru. Vrchol přichází na tříproudém průtahu Ammánem, kdy z ničeho nic proti naší chabé a drobné karoserii zleva přes asi 3 metry široký ostrůvek plný keřů vyletí vzduchem vozidlo z protějších pruhů. Neváhám a reflexivně strhávám vůz úhybným manévrem doprava, přivírám oči a očekávám náraz. Nakonec na naše vozidlo dopadá jen mix hlíny a střepů z čelního skla, které nevydrželo setkání s obrubníkem a drobnými dřevinami na středovém ostrůvku. Nárazu tak unikáme jen o pár centimetrů, ve vedlejším pruhu je v dobu úhybného manévru naštěstí zrovna volno, tudíž nedojde ke srážce ani z druhé strany. Pohledem do zpětného zrcátka jen vidíme, jak vozidlo zůstává stát napříč silnicí. Po tomto zážitku se ujistíme, že lak naší karoserie neutrpěl žádná škrábance, urychleně vyměňujeme peníze v první směnárně, ke které přijedeme, a co nejkratší cestou prcháme z divokého Ammánu směrem na sever. Po asi 45 minutách cesty nacházíme útočiště v poklidném penzionku ve městě Džeraš, kde si dáváme výbornou místní večeři a uléháme ke spánku.

Starověký amfiteátr

Druhý den, poměrně promrzlí po chladné noci v pokoji bez vytápění, si dáváme snídani na terase s výhledem na ruiny starověkého města a u vynikajícího mátového čaje si užíváme paprsky stále silného blízkovýchodního Slunce. Po snídani se vydáváme na dvouhodinovou prohlídku rozsáhlého areálu starověkého města (vstup je v rámci Jordan Passu zdarma), kterému se přezdívá Pompeje Blízkého východu. Slávu města totiž pohřbilo zemětřesení a do dnešních dní bylo odkryto teprve asi 10% tehdejších staveb. Stáváme se kořistí místních prodavačů, performerů a samozvaných průvodců, které musíme trpělivě odmítat. Když se prokousáme jejich neodbytnému podbízení, ocitáme se zcela sami uprostřed velkolepých a neskutečně rozsáhlých ruin. Procházíme se rozlehlým náměstím lemovaným kruhovým sloupořadím, dlážděnými ulicemi, pozůstatky chrámů a nad všemi pozoruhodnostmi trůní zachovalé kolosální divadlo. Jen co se tam objevíme, vyrojí se jakoby lousknutím prstů hudebníci, kteří hned spustí svojí show na dudy a buben a ukazují nám dokonalé akustické vlastnosti amfiteátru v praxi. Samozřejmě s neopětovanou vidinou drobného přivýdělku. Nejlepší na tom všem je, že se areálem touláme zcela sami, až na závěr naší prohlídky začínají přicházet malé skupinky dalších turistů. Dalším cílem naší cesty je minipivovar Carakale, který se nachází uprostřed křesťanské enklávy zvané Fuhais (křesťanů žije v Jordánsku asi 6% ). Pivovarem nás i mimo otvírací dobu ochotně provede Libanonec Nehme, který se do Jordánsko přistěhoval před pár měsíci poté, co v jeho zemi došlo k pádivé inflaci a situace ho donutila jít za obživou jinam. Pivovar se nachází nad rozeklaným skalnatým údolím a ochutnáváme asi 6 vzorků různých druhů piv (na čepu jich mají asi 10), mimo jiné i osvěžující pivo s příměsí soli z Mrtvého moře. To je právě dalším cílem naší cesty a je vzdáleno asi dalších 40 minut jízdy. Postupně klesáme okolní krajinou, míjíme značku „Sea level“, až se před námi objeví vodní plocha, na jejíž březích se honosí hotelové komplexy světoznámých řetězců.

Koupání v Mrtvém moři

Nemůžeme se dočkat koupání na tomto nejníže položeném místě světa pod otevřeným nebem (mínus 427 metrů pod hladinou světového oceánu),  vyhlášeného především koupáním v jeho nadnášející vodě. Míjíme předražená lákadla privátních hotelových pláží a vystupujeme až v místě na mapě označeném jako „Dead sea free hot springs“, které poznáme už na dálku. Je tam totiž zaparkováno velké množství aut turistů i místních, kteří si zde mimo koupání užívají i pikniku. Samotné koupání je velkým zážitkem, protože voda o salinitě přes 30% (běžně mají moře do 4%) neumožňuje výraznější pohybovou aktivitu, ale je výborná na srovnání zad nebo třeba relax u oblíbené četby přímo na hladině moře. Tato vysoká slanost způsobuje větší hustotu vody, která působí svou vztlakovou silou na plovoucí předměty. Dojem z koupele kazí jen všudypřítomné odpadky, ostatně jako v celém Jordánsku. Po koupeli se odsolíme v tůňkách vytvořených vodou z horkých pramenů, padajících do moře z blízkých vodopádů. Po mírném pobouření místních Arabů, když se z mokrých plavek převlékáme "na Adama" a po poznámkách, co to děláme, mizíme z pláže úprkem (řídili jsme se heslem "jak nás Pán Bůh stvořil", ale neuvědomili jsme si, že jsme pod dohledem Alláha). Při odjezdu z oblasti ještě za posledních paprsků zapadajícího Slunce stíháme prozkoumat úžasný kaňon Wádí Numeira, kde je mezi skalami zaklíněn obří balvan. Stačíme nahlédnout jen do počáteční části soutěsky a tak jako všude jinde, i zde vidíme to, že ochrana životního prostředí je u místních prakticky neznámým pojmem. To dokládá přítomnost rodiny, která si zde v potoce myje automobil a druhá rodina využívá té samé vody pro oplach nádobí. S touto zkušeností v zádech opouštíme oblast Mrtvého moře a škrábeme se vzhůru, do městečka Wádí Musa. To je základnou pro průzkum skalního města Petra, největšího jordánského taháku.

Pokladnice - nejznámnější památka Petry

Ráno vstáváme před 6 hodinou, vyzvedáváme si připravený balíček snídaně a svačiny a spěcháme k hlavnímu vstupu do areálu. To proto, abychom se dostali k místním skvostům co nejdříve, než je zahltí větší množství turistů, ale naopak dříve, než je stačí prozářit vycházející Slunce. Od hlavní brány spěcháme svižným krokem soutěskou zvanou „Sík“ asi 25 minut, až před námi vykoukne nejznámější atrakce, nazvaná „Pokladnice“. Nasáváme její krásu a dáváme si připravenou snídani. Po půl hodině rozjímání se vydáváme na průzkum dalších pozoruhodností. Míjíme „Fasádovou ulici“ a před „Divadlem“ uhybáme doprava nahoru do skal, abychom nastoupili na „Al – Khubhta“ trail, túru zakončenou údajně nejkrásnějším výhledem na světě. Po zhruba hodině cesty, včetně zastávek na čarokrásné výhledy, dorazíme do stanu, který leží vysoko na skále nad Pokladnicí a kde zakoupíme výborný mátový čaj od beduínské rodiny, která právě na mobilu urputně sleduje jakýsi seriál. Na tomto úžasném místě rozjímáme, pozorujeme pohyb beduínů, turistů a všemožných zvířat (psů, velbloudů, oslíků) pod námi a asi po půl hodině uvolňujeme místo na červeném koberci nově příchozím. Scházíme tou samou cestou zpět, jen se ke konci odpojujeme ze stezky a dostáváme se zpět na hlavní trasu skalním městem, až dojdeme k místu s restauracemi, vybízejícími k malému odpočinku.

Ad-Deir (Klášter)

Neztrácíme však čas a vydáváme se na další túru, zvanou „Ad – Deir“ (Klášter) trail. Uháníme mezi rozeklanými skalami a s přesvědčením, že křik dětí si na nás má vynutit pouze další úplatek místním za „zbytečnou“ radu, kudy dál, nezastavujeme a naopak přidáme do kroku. Po dalším kilometru nás zastavuje projíždějící jeep, který nás se zděšením otáčí po zjištění, že nemáme namířeno na horu Jabal Harun, ale na opačnou stranu do "Kláštera". Po cestě zpět nás zpozorují opět děti z místní vesnice, kteří se tentokrát už nenechají odradit a vyloudí z nás drobné dináry a nějaké laskominy výměnou za to, že nás navedou na správnou stopu. Vracíme se tedy opět k restauracím a tentokrát nastupujeme správný směr. Čeká nás výstup po 800 schodech, až dojdeme do našeho cílového místa. Tam vybalujeme připravený svačinový balíček, protože „stolování“ u takovýchto panoramat se opravdu nenabízí každý den. Poté ještě zaběhneme na vyhlídku nad Klášterem, pořídíme nezbytné fotografie a vracíme se zpět. Abychom nešli "jen" rovinatou hlavní trasou, volíme kopcovitou, ale o to krásnější túru „High place of sacrifice“. Stezka je místy nečitelná a na křižovatkách chybí ukazatele, ale jako náhodou vždy vyběhnou zpoza nejbližšího kamene děti a směnnou za biskitku nás opět nasměrují na správnou stopu. Na nejvyšším bodě tohoto trailu potkáváme místní Arabky, které nás zaručeně for free chtějí nejkratší cestou zavést zpět na parkoviště. Necháme se přesvědčit a mimo to, že naší vlastní hloupostí už nesestoupíme zpět  ještě jednou zhlédnout ty jedinečné unikáty na hlavní trase, tak se dočkáme i náznaků koketování arabského světa s křesťanským a asi po hodině „dvacetiminutové“ túry a požadavku o peníze za ukázání „the shortest way“, skutečně přicházíme na parkoviště.

Cave bar

Ještě před odjezdem se odměníme kávou a pivem v nejstarším baru na světě, který je zbudovaná ve skále z období zbudování města Petra a nazývá se příznačně Cave bar. Tady si snažíme představit, jak to asi vypadalo v dobách největší slávy města, zbudovaného Nabatejci někdy před počátkem našeho letopočtu, kdy v něm žilo až 20 000 obyvatel. Poté nasedáme do auta a chvátáme stihnout západ Slunce do pouště Wádí rum, do vlakové stanice Al Hejaz s opuštěným vlakem. Tato železnice sloužila pro dopravu věřících z Osmanské říše na modlitby do saudskoarabské Mekky. Poté už se přemísťujeme do kempu, který je sevřený mezi krásnými skalami. K večeři nám beduíni připravili typický pokrm „zarb“, což je kuřecí nebo jehněčí maso se zeleninou a rýží, které se vaří v hrnci zahrabaným v zemi a obklopeným žhavými uhlíky. Na závěr dne za tmy vylézáme na okolní skály a pozorujeme za svitu měsíce kemp a hvězdnou oblohu.

Beduínský kemp

Po další chladné jasné lednové noci se probouzíme s východem Slunce. Následuje snídaně a 2 hodinová jeep tour pouští. Na tuto projížďku jsme se nominovali za drobný bakšiš řidičům, kteří pořádali tour pro českou skupinu, se kterou jsme se seznámili předešlou noc v kempu. Beduíni zkušeně natahují čas vysláním skupiny na vrchol blízké písečné duny s doporučením na nejhezčí výhledy, následovalo „beduínské“ rozdělání ohně a „beduínská“ konzumace čaje, včetně ukázky typických nástrojů na pražení a přípravu kávy. Samotné pouštní scenérie jsou úchvatné, jednotlivé zastávky už tolik zajímavého nenabídly.  Avšak za cenu 10 JOD/os. to bereme jako adekvátní zážitek v poměru cena/výkon. Před polednem za sebou necháváme prašnou, avšak jedinečnou (ne nadarmo se zde natáčeli filmy jako Lawrence z Arábie, Marťan nebo některé díly Star Wars) pouštní krajinu a přesouváme se na jih do města Akaba, kde máme rezervovaný pobyt v potápěčském centru u pobřeží Rudého moře.

Zázemí pouštního kempu

Po rychlém občerstvení u kávy a čaje si půjčujeme šnorchlovací vybavení a vyrážíme prozkoumávat místní korálové útesy, jejichž rozpadající se části mají suplovat nedávno uměle potopené vojenské stroje, jako jsou vraky letadel nebo tanků. Tento podmořský umělý park tvoří zároveň jednu z nejnovějších jordánských turistických atrakcí. Největší problém je najít to správné místo na pláži, od kterého je to k potopenému tanku už jen malý kousek. Místní nás posílají z jedné strany pláže na druhou, až nám dojde trpělivost a místo dohledáme s pomocí vlastní mapy a duchapřítomnosti jednoho místního hloubavce, kterému to nedalo a po celou dobu našeho bloudění pláží hledal to pravé místo na svém chytrém telefonu. Za zmínku stojí především jazyková vybavenost místních, když se z nich snažíme vydolovat elementární angličtinou odpověď na otázku „Where is tank?“  Po několika pokusech slovo tank vyslovit nejrůznějšími způsoby nakonec vytahujeme telefon s obrázkem tanku, přičemž nás odzbrojí odpověď: „Ahhh, tank!!!“. Nakonec je pátrání úspěšné a necelou hodinu šnorchlujeme ve 22°C teplých vodách Akabského zálivu (Jordánsko má přístup k asi 20 km pobřeží Rudého moře, v Akabském zálivu se tísní také izraelský výběžek, většina plochy zde však připadá Saudské Arábii a Egyptu). Při průzkumu opravdu najdeme hledané armádní vozidlo a zároveň spatřujeme pestrobarevné rybičky, včetně perutýna nebo obrovských ježovek. Po příjemné koupeli se vydáváme prozkoumat městský život a na závěr dne si dáváme ve specializované restauraci mořskou rybu.

Šnorchlování v Rudém moři

Poslední den naší cesty strávíme především přesunem na ammánské letiště s jedinou zastávkou na bývalém křižáckém hradu Kerak, do nějž máme vstup zdarma v rámci našeho Jordan Passu (jinak 2 JOD). Po krátké prohlídce hradu si dáváme v místním bistru kebab a odebíráme se směr letiště, kde naše putování Jordánskem končí. Celkem jsme za 5 dní cesty urazili 1010 (místy velmi šťastných) kilometrů. Poslední nepříjemnost nastává v civilizované Evropě, když si potřebujeme ukojit své online touhy. Rádi bychom si na vídeňském letišti, ve stále poměrně exponovaném čase kolem 9 hodiny večerní, vyměnili jordánskou SIM kartu za tu naší českou, ale jediný stánek mobilního operátora, kde by mohli disponovat jehlou umožňující vstup do útrob mobilního zařízení, nejeví známky provozu. Zklamaní opouštíme letiště a jordánské dobrodružství necháváme s "evropskými" starostmi za sebou. Inu, každá civilizace řeší své problémy, aneb zpět v lepší (?) realitě.

Pro více fotek nebo jakýkoliv dotaz navštiv můj iNSTAGRAM: @nedi_11

VIDEO Z CESTY