Jordánský road trip za časů ramadánu

Ke zdejší početné sbírce jordánských cestopisů přidávám i naše zážitky ozvláštněné mimo jiné návštěvou během ramadánu (květen 2019). V plánování cesty mi velmi pomohla spousta článků, cestopisů a recenzí, jejichž autorům tímto moc děkuji!

Lawrence z Arábie, mistrovsky zfilmovaný příběh s neskutečnou výpravou, byl tím co nás do Jordánska přivedlo. Záběry z čarokrásné pouště se nám natolik vryly do mozku, že jsme ji prostě museli vidět na vlastní oči. A přece, když přichází akce Ryanairu, skáče na nás chvilková nejistota a otázky. Je tam bezpečno? Jak s dopravou? Nebude v květnu moc horko? Navzdory otazníkům nakonec kupuji. V zápětí se dozvídám, že v době naší cesty je ramadán :-D Rychlé googlování mě uklidňuje - pro pobyt to prý není žádné zásadní omezení. Uff... S vervou se vrháme na plánování a už se nemůžeme dočkat!

V první části cestopisu shrnuji praktické informace, které jsem znal/chtěl bych znát při plánování. Ve druhé části jsou vylíčeny naše zážitky z cesty.

INFORMAČNÍ ČÁST

Jordan Pass

Strávíte v Jordánsku alespoň tři noci a hodláte navštívit Petru? Pokud je odpověď na obě otázky “ano”, pořiďte si před cestou Jordan Pass. Použijete ho jako vízum a kromě Petry v něm máte volný vstup do mnoha dalších míst. My jsme ho využili celkem 8x a možností je mnohem víc. S sebou si kromě mobilní verze pro jistotu vezměte i tu vytištěnou na papíře, neboť ne všude prý umí tu mobilní načíst. V praxi ale kolikrát stačilo jen u vstupu říct “Jordan Pass” a nemuseli jsme ukazovat nic.

Nákupy

Hned cestou z letiště jsme se stavili v jednom z Carrefourů v Ammánu a nakoupili levnou pitnou vodu a další zásoby. Na konci jsme tu nakoupili i hodně suvenýrů - mají obrovský výběr koření, oříšků, datlí, cukrovinek atd. A dají vám ochutnat :-) Pokud jako my nejste moc na smlouvání, tak to určitě oceníte. Velký Carrefour je i v Aqabě. Kromě toho jsou všude sámošky se smluvními cenami, kde seženete všechny základní potraviny. Ovoce a zeleninu nakoupíte i leckde u silnice.

Simkarta

Koupili jsme hned na letišti v Ammánu, kde mají vedle sebe stánky tři hlavní operátoři (Zain, Umniah a Orange). Pořídili jsme 10denní turistický tarif od Umniah za 10,88 JOD včetně veškerých poplatků. Kromě 10 GB dat obsahoval ještě pár místních i roamingových minut a SMS, které jsme nevyužili. Pokrytí bylo bezproblémové ve městech, nicméně mnohem horší až žádné mimo ně (např. na dlouhých úsecích ničeho mezi Aqabou a Mrtvým mořem nebo pochopitelně v poušti).

Výměna a výběr peněz

Vybrali jsme hned na letišti z bankomatu Arab Bank s poplatkem 3 JOD. Jako druhý jsme zkusili bankomat Jordan Kuwait Bank v Ammánu, který byl sice bez poplatku, ale s podstatně horším kurzem. Co se týče směnárny, měnili jsme eura v Alawneh Exchange v centru Ammánu (5 minut chůze od divadla). Měli nejlepší kurzy, co jsme viděli, žádné poplatky a profesionální jednání. Kromě Ammánu mají pobočky i v dalších turistických destinacích (Jerash, Madaba, Al Karak, Aqaba).

Půjčení auta

Auto jsme pronajali přes srovnávač http://www.billiger-mietwagen.de od Dollaru s komplet pojištěním bez spoluúčasti (což se ve výsledku vyplatilo). Většina značek autopůjčoven má stánky přímo na letišti v Ammánu. Půjčení proběhlo velmi korektně, nenabízeli nám žádné extra služby. Místo zamluvené nejnižší třídy (Citroen C3 apod. v manuálu) jsme odjeli v zánovním Chevroletu Aveo v automatu s najetými 2500 km. Pracovník půjčovny s námi auto pečlivě prohlédl a vše zaznamenal do protokolu. 

Při vracení jsme řešili škráblý nárazník - ve stánku nám bezevšeho vystavili všechny dokumenty potřebné pro pojišťovnu. Nakonec nám to za pár týdnů od vznesení claimu proplatili.

Řízení a provoz

Řízení v Ammánu zvládne zkušený a pozorný řidič bez potíží. Téměř nikdo nepoužívá blinkry, neexistují pruhy (“pruhů” je tolik, kolik se vedle sebe vejde aut) a moc nefunguje přednost zprava. V úplném centru Ammánu lze parkovat na malých placených parkovištích (cca 3-5 JOD za noc). Auta sice stojí i všude možně u silnice, ale policie vypisovala pokuty. 

Mimo Ammán a další větší města je provoz řídký. Na silnicích všech tříd jsou stovky ne vždy avizovaných retardérů. Po přejetí prvních pár desítek v jejich umisťování začnete spatřovat logiku (před nájezdy/sjezdy, na začátku obcí, u osamocených budov…). Vyjma retardérů jsou ale silnice v dobrém stavu, a to včetně těch vedlejších. Nejplynulejší jízdu nabídne silnice 65 vedoucí podél hranice s Izraelem, která je nejrovnější, je na ní nejméně retardérů a zdaleka nejmenší provoz. Nejpomalejší je silnice 35 zvaná “King’s Highway”, podél které je nejvíc zástavby (= častější retardéry a rychlostní omezení), ale zase prý nabízí nejlepší výhledy. Nám ale přišly pěkné ze všech silnic. Silnice 15 zvaná “Desert Highway” je v podstatě klasická dálnice, i když také občas vede obcemi (= retardéry). V době naší návštěvy se řada úseků opravovala a provoz byl často sveden do jednoho pruhu.

Sem tam narazíte na policejní checkpoint. Nám se to stalo třikrát - jednou chtěli vidět pasy, jednou doklady od auta a jednou se jen ptali odkud jsme. Vždy ale padla otázka “Jak se máte?” :-)

Mapy a navigace

Autem jsme jezdili podle Google Maps (online i offline verze) a ani na obřích ammánských kruháčích (“cirklech”) a jednosměrkách nás nenechaly ve štychu. Pokud aplikaci přepnete do angličtiny, bude vám dokonce hlásit názvy ulic v arabském originále :-) Na turistiku jsme využívali Maps.me (offline), které mám rád mimo jiné kvůli vyznačeným neoficiálním vyhlídkám, možnostech parkování a dalším bodům zájmu, které bychom jinak spíš neobjevili.

Ramadán

Otevírací doby památek byly v praxi standartní navzdory omezením uvedeným na internetu. Jediné, co nefungovalo, byly průvodcem vedené traily ve Wadi Mujib. Před západem slunce jsou zavřené jídelny, restaurace i mnoho sámošek a stánků. Nedoporučuji jít na jídlo hned po západu, protože tam potkáte všechny Jordánce. Výjimkou je Madaba (díky početné křesťanské komunitě), kde je řada podniků otevřena po celý den.

A CO JSME ZAŽILI NA NAŠÍ CESTĚ?

DEN 1 - Přílet a večerní Ammán

Krátce po poledni se zvedáme z Ruzyně. Ryanair nás rozsadil na opačné konce letadla a během letu tak mám dostatek času na prostudování průvodce. Čtyřhodinový let rychle utíká, kocháme se výhledem na Kypr, Izrael a konečně Jordánsko. Z výšky vypadá mnohem zelenější než by člověk čekal. Vznášíme se nad četnými políčky a skleníky, přelétáme roztahaný Ammán a konečně dosedáme na Queen Alia Airport. 

Na imigračním poprvé uplatňujeme Jordan Pass, vyřizujeme simkartu, vybíráme z bankomatu a půjčujeme auto. Za chvilku už nás vedou na parkoviště k našemu červenému žihadlu. Proběhne zevrubná kontrola vozu - světla svítí, stěrače stírají a můžeme vyrazit!

Podél silnice do Ammánu sem tam potkáváme prodavače vody a ovoce. Jednoho se nám málem podaří přejet, neboť se postavil doprostřed tříproudé silnice. Asi aby mohl prodávat na obě strany. Naši pozornost zaujme také hlídka v džípu s těžkým kulometem na korbě - prostě folklór!

Se západem slunce parkujeme na prázdném parkovišti u nového nákupního centra. U vchodu akorát rušíme od dlouho očekávaného jídla securiťáka, který je jedinou další osobou v obchoďáku. Obrovský Carrefour máme jen pro sebe. Jako vážně, ani jeden nakupující, ani jeden prodavač, ticho jak v hrobě. K dokonalosti chybí jen poletující křoví. Je to až trochu děsivé, připadáme si jak v zombie apokalypse. Na kase se nakonec přece jen někdo objeví a zanedlouho houstnoucím provozem pokračujeme do centra. 

Za poplatek parkujeme v postranní uličce nedaleko od Amman Boutique Hotel. V hotelu necháváme batůžky a v pár kroků vzdálené Hashem Restaurant si dáváme první tradiční večeři. Hummus, baba ganoush, falafel, zeleninu a placky nám servíruje žertující číšník původem z Egypta. I s pitím nás to stojí 4,5 JOD.

Po večeři se procházíme hezky vyzdobeným a osvětleným centrem města, kde to v sobotu večer žije. Spousty krámků s jídlem, sladkostmi, kořením, cetkami a hlavně oblečením. Dáváme si smoothie a jdeme načerpat síly na pokoj, který působí mírně omšele, ale v ložnici i koupelně je čisto, teplé vody dostatek a k pohodlí nám nic nechybí.

DEN 2 - Ruiny města Jerash, hrad Ajloun a ammánská Citadela

Náš původní záměr vyrazit brzy ráno a předběhnout davy turistů je zhatěn. Snídaně je totiž připravena až na osmou, neboť v neděli brzo ráno se prý nedá sehnat pečivo. Při pohledu z okna je jasné proč. Ulice, které byly večer plné lidí, nyní zejí práznodou a všechny krámy jsou zavřené. Před devátou vyrážíme, vymotáváme se skrze lehčí provoz z centra a dále pokračujeme malebnou kopcovitou krajinou s roztroušenými domečky. 

O hodinu později parkujeme ve městě Jerash, kde se nacházejí nejzachovalejší ruiny antického města mimo Itálii a druhá nejnavštěvovanější památka v Jordánsku. U vstupu po nás nikdo nechce vidět vstupenky a na Jordan Pass se ptají až u okénka u Jižní brány uprostřed komplexu. Po desáté už je tady celkem dost lidí a další přijíždějí. Pokud si chcete místo užít sami (a v menším vedru), doporučuji dorazit hned na otevíračku v 8:00. 

Do města vstupujeme monumentálním vítězným obloukem postaveným na počest římského císaře Hadriana. Hned vedle stojí hipodrom, kde se dodnes příležitostně konají závody vozatajů. Dnes to bohužel není, ale atmosféru dotváří aspoň pár pasoucí se kůň. Skrze méně zachovalou Jižní bránu vstupujeme na fórum - centrum města obklopené desítkami sloupů. Nad ním se tyčí Diův chrám, ze kterého je parádní výhled na celé město. Hned vedle stojí Jižní divadlo, amfiteátr který dřív údajně pojal až 5000 návštěvníků. Divadlo má bohatě zdobené pozadí jeviště a musí být úžasný zážitek sledovat tu představení nebo si dokonce nějakou roli střihnout.

Ve stínu sloupů porušujeme půst skromným obědem a vyrážíme po hlavní městské kolonádě zvané cardo maximus, kterou kdysi lemovaly stánky a obchůdky. Nyní tu na stráži stojí stovky různě zachovalých korintských sloupů. Římská kvalita se nezapře - cesta z velkých kamenů doposud drží pohromadě a je rovnější než leckterá česká silnice. Míjíme náměstíčko s kašnou (bez vody) a odbočujeme k Artemidinu chrámu, který je tu největší a nejzachovalejší. Dovnitř se jít nedá kvůli probíhající rekonstrukci a navíc ho hyzdí stánek se suvenýry (naštěstí jediný v areálu). Další zastávkou je menší z amfiteátrů Severní divadlo, které sloužilo pro občanské schůze. Na některých místech v předních řadách jsou dokonce vyryta jména předních občanů. V chodbách divadla se na pár minut schováváme před poledním sluncem a scházíme zpět na kolonádu. Severní bránu, další velký vítězný oblouk, si prohlížíme už jen z dálky a míříme zpět. Úplně poslední zastávkou jsou záchody (zdarma) u návštěvnického centra poblíž fóra. Ve městě jsme strávili necelé tři hodiny, ale hodně jsme se zastavovali. Projít by to šlo v pohodě i za dvě.

Naším dalším cílem je 30 minut vzdálené městečko Ajloun (Jordan Pass), u kterého se na osamoceném kopci tyčí hrad z 12. století. Vybudovali ho muži kurdského vojevůdce Saladina k obraně před křížovými výpravami. A nemohli ho umístit lépe, protože hradby poskytují panoramatický výhled do širokého okolí. Parkujeme skoro až před hradem, Jordánec v budce nám skenuje Jordan Passy a my vyrážíme na průzkum. Chodby a místnosti jsou dramaticky osvětleny, ale nečekejte tu na zdech meče, obrazy a kouzelná zrcadla :-) Za jediné “rekvizity” tu slouží dělové koule různých tvarů a velikostí. Na střeše si vychutnáváme výhled do okolních nehostinných údolí. Také tu potkáváme turistku s očividně svérázným výkladem místního dress codu.

Vracíme se do Ammánu a stavujeme se ještě v Citadele (Jordan Pass), která už by oficiálně měla být zavřená, ale opak je pravdou. U vstupu jsme zrovna v čase odpolední modlitby, takže jsme svědky mírně bizarní scény - čekáme u okénka až pokladní dokončí svůj rituál. Návrší uprostřed města bylo obydlený už v prehistorických dobách a plné lidí je i dnes.  V Citadele je k vidění Herkulův chrám, resp. poslední dva zbývající sloupy a dva kusy obří sochy. Prsty jsme poznali hned, ale druhý kousek, který prý tvořil loket, nám připomínal spíš něco jiného (posuďte sami). Největší devizou je každopádně výhled na staré centrum Ammánu. Za vidění určitě stojí malé archeologické muzeum hned naproti troskám chrámu. Procházíme ještě byzantskou bazilikou s velikou kopulí a skrze ruiny se vracíme k východu.

Cestou domů sjíždíme ucpanými úzkými uličkami. Fascinuje nás, jak Jordánci v klidu zastaví auto před pekárnou (a zablokují tím dopravu), jdou si nakoupit čerstvé placky a ještě stihnou prohodit pár slov se známými. Za úplatu parkujeme ve dvoře u hotelu a po večerní modlitbě vyrážíme do ulic. Jelikož je teď všude plno, jdeme ještě omrknout nádherně nasvícené divadlo a neméně impozantní mešitu. O půl deváté jsou už místní podniky mnohem prázdnější a my kotvíme v jídelně Shahrazad v pasáži. Za 5 JOD si pochutnáváme na specialitách arayes (placky plněné masovou směsí) a tahini (mleté maso v krémové citrusové omáčce), samozřejmě doplněných plackami a pitím. V nedaleké vyhlášené cukrárně Habibah okusujeme sýrový dezert kunafeh (malý kousek za necelý dinár).

Spokojení se vracíme na pokoj, odkud máme výhled na parkoviště. Náš červený drak je přeparkovaný úplně vzadu v rohu a před ním je 30 jiných aut. Ještě že ráno nikam nespěcháme.

DEN 3 - Hrady Kerak a Shobak, Little Petra

Dnes nás čeká 300 km přesun na jih do Wadi Musa. Loučíme se s prvním ubytkem a ještě před odjezdem se stavujeme ve směnárně a v římském divadle (Jordan Pass). Bonusem návštěvy je přilehlé muzeum s kolekcí historických oblečků a brnění.

Při výjezdu z parkoviště se s námi loučí milý pan hlídač a Káju s úsměvem upozorňuje, ať se připásá :-) Po konzultaci s navigací nakonec vyrážíme po pouštní dálnici č. 15. Libujeme si, jak rychle jsme se z centra dostali na výpadovku a až do islámského nebe vychvalujeme jordánské silničáře za krásně jednolitý a rovný asfaltový koberec. Naše nadšení pozvolna opadá po pár desítkách kilometrů, kdy se kvalita začíná markantně snižovat a sem tam přeletíme i zákeřný retardér. 

I tak ale cesta příjemně utíká a po dvou hodinách parkujeme pár kroků od křižáckého hradu Kerak (Jordan Pass). Rozložitými ruinami včetně sítě podzemních chodeb a místností se proplétáme téměř sami. Já sám jsem průzkumem natolik uchvácen, že si o jedno nízké futro rozbíjím brýle a málem i hlavu. Hrad je umístěn na pořádném kopci a poskytuje daleké výhledy všemi směry - v poledním oparu spatřujeme i Mrtvé moře. Za hodinu máme hrad prolezlý. Nahlížíme ještě do muzea islámu a naopak nenavštěvujeme placené veřejné záchody.

Ve městě kvůli ramadánu marně hledáme otevřenou restauraci či obchod a k obědu nakonec musíme vzít zavděk pouze tyčinkou z domova. Dále na jih pokračujeme po King’s Highway, avšak hned po pár kilometrech nás uzávěrka směřuje zpátky na dálnici. Míříme k ní po “okresce” protínající poušť a vychutnáváme si úseky, kdy nejsou ani v jednom směru vidět jakékoli známky civilizace. Před nájezdem na dálnici potkáváme jen pár aut a ovčích stád. 

Po dvou hodinách jízdy parkujeme v sedýlku pod dalším křižáckým hradem Shobak (Jordan Pass). Pod hrad vedou dvě příjezdové cesty a překvapivě obě dvě jsou v pohodě sjízdné. Další překvapení je, že oproti Keraku je tu mnohem víc lidí. Během naší prohlídky dorazilo na parkoviště na protějším návrší několik autobusů. Co se samotné zříceniny týče, ve srovnání s Kerakem je menší a méně zachovalá a celkově je toho k vidění spíše méně. Ale když už jsme tady, poctivě prolézáme každou polorozbořenou chodbu a stavbu a po necelé hodince se řítíme dál.

Těsně za bránou, která nás vítá v turistickém regionu Petra, zabočujeme doprava a dlouhými serpentinami s ohromujícími výhledy klesáme do údolí. Projíždíme také kolem kempu s kopulovitými bungalovy ve stylu vesmírných staveb z filmu Marťan. Dnešním posledním cílem a “předkrmem” na zítřejší výlet je soutěska Siq al-Barid známá spíše jako “Little Petra” (zdarma). Překlad arabského názvu je “studený kaňon”, a to doopravdy sedí - mezi skalami je příjemný chládek a my procházíme kolem několika místností vytesaných do skal. Na konci soutěsky se dá vyškrábat na místo, které je na ceduli inzerována jako “nejkrásnější výhled na světě”. Ve skutečnosti jsme se po této cestě dostali ke stánku se suvenýry. Kdybychom po této cestě pokračovali dále, po pár kilometrech bychom teoreticky měli dojít do údolí Petry. Samozřejmě pokud bychom nezabloudili ve skalním bludišti… Vracíme se radši zpět stejnou cestou a já si ještě ze sportu vybíhám na pár okolních skal. Po vytesaných schodech se dá vylézt snad až úplně na vrchol kaňonu, já se odvažuji tak do poloviny a výhledy jsou parádní.

Naše dnešní místo spočinutí městečko Wadi Musa je odsud co by kamenem dohodil a v našem španělsky znějícím hotýlku Esperanza Petra jsme za čtvrt hodinky. Po zvážení našich možností nakonec vyrážíme na večeři autem do rušnější části města na vedlejším kopci. V restauraci Beit Al-Barakah si dáváme shawarmu (malý kebap) a jehněčí koleno s rýží. Jídlo a místo nebylo nic moc, ale na druhou stranu nás potěšil kousek baklavy jako pozornost podniku. 

Budík nařízený na šestou a honem spát - zítra budeme potřebovat všechnu sílu.

DEN 4 - Petra

Po vydatné snídani sbíháme k moderně zařízenému návštěvnickému centru do areálu Petry. Vybaveni letáčkem s mapkou v 6:55 celí natěšení procházíme branou. Je tady mrtvo, kolem skoro žádní místní, natož turisté. Za chvíli vstupujeme do soutěsky neboli “Siq”. Kaňon zbarvený všemi možnými odstíny oranžové se vlní a střídavě rozšiřuje a zužuje a my si vychutnáváme, že ho máme jen pro sebe. V tom se za námi začíná ozývat zlověstné klepání trekových holí a my přidáváme do kroku. Je ale opravdu náročné se každou chvilku nezastavovat a obdivovat vysoko se táhnoucí stěny. 

Těsně před koncem soutěsky nás doslova předbíhá další pár návštěvníků, ale to vůbec nevadí. Konečně na nás za poslední zákrutou vykukuje Pokladnice, zpočátku je úzkou průrvou vidět jenom kousek, ale po pár krocích se nám ikonická stavba odhaluje v celé své kráse. Dorazili jsme jako pátý a šestý návštěvník a kromě nás je tu jen pár beduínů. Jeden z nich se akorát pouští do hádky s turistou, který si dovolil bez úplaty pořídit fotku Pokladnice s jeho velbloudem (který je nastražený tak, že ho v záběru v podstatě nelze nemít). O samotě si místo vychutnáváme jen krátce, neboť po pár minutách doráží davy lidí. Máme radost, že se ranní vstávání a spěchání vyplatilo!

Pokračujeme po cestě lemované skalními místnostmi. Na zdejší poměry jsme tu asi celkem brzy, neboť většina stánků je ještě zavřená. Míjíme odbočku na Vysoké obětiště, po které bychom se odpoledne měli vrátit zpět, a divadlo - údajně jediné na světě vytesané do skály. Z hlavní trasy odbočujeme doprava a kolem čtveřice mohutných královských hrobek stoupáme po kamenných schodech. Rychle nabíráme metry a odměnou nám je dechberoucí panoramatický pohled na údolí. Nechybí tu ani stánek s občerstvením, u kterého bychom se obsluhy dovolávali marně - provozovatel má totiž půlnoc a tvrdě dříme na koberci. Trasa nás za 40 minut dovádí na kraj útesu přímo naproti Pokladnici. Zdejší obligátní stánek (prozíravě postavený na místě s nejlepším výhledem) má dokonce otevřeno, leč služeb nevyužíváme.

Kolem desáté je konečně celá Pokladnice nasvícená a my se spokojení a pokochaní vracíme dolů na hlavní trasu, kde mezitím přibyly davy lidí. Sluníčko začíná připalovat a tak, po vzoru zdejších koziček, pauzírujeme ve vzácném stínu mezi stěnami zříceného chrámu. Ještě příjemnější klima panuje v rozvalinách kostela kousek severněji od hlavní trasy. Kromě chládku stojí za navštívení i kvůli zvířecím mozaikám na podlaze. V restauraci u nejzachovalejšího chrámu v údolí Qasr al-Bint přečkáváme poledne, doplňujeme tekutiny a zahajujeme výstup ke Klášteru. Nejnáročnější na cestě je vyhýbat se “přes mrtvoly” pochodujícím oslíkům a také jejich produktům. Mimochodem, kdo by shledal jízdu na oslu, koni či velbloudu nezajímavou, může se nechat povozit i v golfovém vozítku.

Po 50 minutách a nějakých 800 schodech dosahujeme Kláštera. Většina lidí se svalí do blízké restaurace, ale my nemáme dost a přecházíme k další cedulemi inzerující “nejlepší vyhlídku na světě”, ze které jsou vidět široké masivy černých skal a začátek (nebo konec?) 80 km dlouhého "holčičího" treku z Dany do Petry. Výhled je not great, not terrible. Ale zase je tu stánek :-) Ne zcela uspokojeni se škrábeme ještě na skálu protilehlou Kláštěru, ze které máme parádní výhled. Sice tu není stánek, ale zato stín!

Cestou dolů navazujeme kontakt s toulavými kočičkami a oslíky. Ve stánku s pašmínami podstupujeme 15 minutový tyjátr s prodavačkou a nakonec se nám daří uzavřít transakci. Za původní cenu za jeden kus nakonec nakupujeme kusy tři (a ještě nám jeden dinár zbyl) a paní prodavačka se tváří, že jsme ji právě zruinovali a připravili o poklidný důchod. Jsme rádi, že máme tuhle naši neoblíbenou cestovatelskou disciplínu za sebou.

Dole u restaurace toho stále nemáme dost a místo návratu stejnou cestou vyrážíme opět do kopce směr Vysoké obětiště. Tenhle úsek cesty je téměř opuštěný, za půldruhé hodiny potkáváme jen tři další turisty. Procházíme kolem zcela rozpadlého křižáckého hradu, spousty skalních místností a lvího reliéfu s vodopádem (ten si musíme v tomto ročním období představit). Stáváme se rovněž svědky nervydrásajícího rodinného dramatu - matka koza stojící na skále mocným mečením svolává své mladé, kteří ji přes půl údolí mnohohlasem odpovídají. Nakonec to naštěstí končí šťastným shledáním a happyendem holywoodských rozměrů. Při stoupání k obeliskům nám začínají docházet síly i voda a nahoře marně nahlížíme do již opuštěných stánků s občerstvením. Z Vysokého obětiště jen rychle přehlédneme celé a utíkáme dolů. Vrháme poslední pohled na Pokladnici a vzápětí se nám zase skrývá v zákrutách kaňonu.

Za dnešek toho máme tak akorát, 21 km v tomhle vedru plus celkem dost stoupání a klesání. Po večeři ve městě definitivně padáme za vlast.

DEN 5 - Wadi Rum

Ráno v poklidu balíme a snídáme (jak jinak než placky s hummusem). Alláh ví, co nás dnes večer čeká na talíři. Odpoledne, večer i celou noc totiž strávíme uprostřed nehostinné pouště Wadi Rum v péči tamních beduínů. Loučíme se se sympatickým majitelem penzionu a v našem rudém oři stoupáme na silnici 15. Po cestě míjíme desítky větrných elektráren, tu a tam divoké velbloudy sledující nás lhostejnými pohledy, projíždíme stádem ovcí... Nejzajímavější spatřenou atrakcí se stává malý fotbalový stadion (včetně tribun a “lízátek”), jehož trávník se zelená uprostřed vyprahlé pustiny. Zdálky nelze poznat, zda je tráva umělá nebo opravdová. I když ta umělá by se tu na přímém slunci nejspíš roztekla. Cestu využívám ke zkontaktování Solimana, beduína z našeho kempu, a přes WhatsApp domlouváme detaily našeho příjezdu a pobytu.

Ze silnice se jen zřídkakdy dá někam odbočit, takže směrovku lakonicky označenou pouze slovem “Rum” bezpečně nacházíme. Na konci cesty nás skutečně čeká tuzemák (tj. Jordánec), který chce vidět naše pasy. Jsme vpuštěni do vesničky Wadi Rum skládající se převážně z malých domků v rozličných stádiích rozestavení / rozpadu. Potkáváme se se Solimanem a v jeho “kanceláři”, kterou sdílí s několika jinými cestovkami, čekáme s dalšími turisty, co bude dál. Nakonec se dohodneme, že na odpolední jeep tour se spojíme s polským párem, smlouváme cenu (ach jo) a naloďujeme se na korbu ikonické Toyoty Hillux (oficiálního vozu Islámského státu).

Řidič, který se taky jmenuje Soliman, auto rozhodně nešetří. Cesta necesta, vesnička je záhy v kdesi v prachu za námi. Postupně objíždíme několik atrakcí a neméně si užíváme přejíždění mezi nimi. Celkový dojem z pouště je prostě nepopsatelný. Písek ve stovkách barevných odstínů, rozeklané skály, rozsáhlost celého místa, která nás úplně pohlcuje. Takových obecných frází by se daly napsat desítky a ani dohromady by nevystihly skutečnou hloubku dojmu z tohoto místa. To se prostě musí vidět na vlastní oči!

První zastávkou je Lawrencův pramen. Soliman nám ukazuje, ze které skály voda pramení, dále je zde k vidění kámen se zaručeně pravými nabateánskými rytinami. Pití pramenité vody z kamenného žlabu bych nedoporučoval. Že z toho pijí i velbloudi bych asi přežil, ale voda je plná odpadků a žabince.

Na druhé zastávce se jdeme projít do průrvy, kde je jednak příjemný chládek a už méně příjemný smrad, ale hlavně další tisíce let staré rytiny postaviček, zvířat, pořekadel, pranostik a kdo ví čeho. Nezbývá než hádat, zda jsou opravdu originální, nebo je tam každý rok po sezóně beduíni vyrývají kamenem. Po pár minutách úzký kaňon antiklimaticky končí jezírkem plným mrtvých černých brouků a my se stejnou cestou vracíme zpět.

Následně nás čeká výstup na písečnou dunu, která se nahromadila u jednoho z osamocených skalnatých útvarů. Jako jediní vylézáme až úplně nahoru a užíváme si soukromé výhledy na všechny strany. Cestou dolů to nějak dokloužeme, vysypáváme pár kilo písku z bot a s kratičkou fotící zastávkou u malého kamenného mostu míříme ke kaňonu. Se slovy povzbuzení “See you tommorow” nás Soliman vysílá na pěší procházku mezi skály. Během příjemné půlhodinové procházky ve stínu útesů potkáváme pár zaběhnutých turistů a sem tam pouštní ještěrku. Nakonec se šťastně shledáváme s autem i jeho dobře naladěným řidičem na druhé straně kaňonu.

Předposlední zastávkou je skalní most Umm Fruth, u kterého to vypadá jak na parkovišti. Na fotku na mostě se tu dokonce čeká fronta, což nás teda trochu odradilo, ale Soliman nás nakonec ukecává, ať tam vylezeme, že nás zezdola vyfotí.

Na závěr nás ale čeká to nejlepší. Vyjíždíme na vyhlídku, ze které se nám naskýtá ohromující rozhled na “marťanskou” krajinu pod námi. S blížícím se západem slunce se údolí vybarvuje do ještě nádhernějších odstínů. Nezbývá nic jiného než si sednout a nechat se tím pohltit. Zpátky u auta mezitím kluci beduínští připravili na ohni sladký čaj a vytáhli vodní dýmku - parádní tečka za jedním z nejúžasnějších výhledů!

Když přijíždíme do tábořiště už se smráká. Zařízení je luxusní - velký společenský stan, zděné sociálky se sprchami a WC západního typu a samozřejmě náš soukromý elektrifikovaný stan (nebo spíš chatka) s kovovou konstrukcí, dřevěnou podlážkou a oknem. Téměř totožných kempů jsou v okolí desítky a na jeden dokonce narážíme hned na druhé straně skály, když hledáme vhodné místo na pozorování západu slunce. Naši beduíni se mezitím vrhli na přípravu večeře. Bude tradiční grilovačka zvaná “Zarb”, kdy se do díry se žhavým uhlím vloží speciální rošt s masem a zeleninou a všechno se to zahrabe pískem. Trochu to připomíná nám dobře známý Setonův hrnec, akorát se do díry nelije voda.

Čekání na večeři trávíme popíjením čaje v hlavním stanu. K dispozici jsou dvě varianty - buď normálně sladký nebo “krmivo pro včely” sladký. Společnost nám kromě beduínů dělá dvojice Američanů, jejichž cílem je svatba kamarádky v Libanonu a cestou to vzali přes Jordánsko. Jdeme společně omrknout vykopání večeře, která se mezitím pěkně upekla. Možná až trochu moc, maso je takové sušší, ale po celém dni půstu je nám to úplně jedno.

Po večeři následuje posezení u čaje s dýmkou a také hudební vložka, kterou jsme si představovali poněkud jinak. Místo tradičních hudebních nástrojů beduíni vytahují velikou reprobednu, ze které naštěstí nepouštějí pop music, nýbrž místní rytmy a melodie. A dochází i na taneček :-) Nejlepší podívaná nás ale čeká venku - nebe poseté bezpočtem jasných hvězd. Je třeba je obdivovat dříve z večera, protože po východu měsíce, který tady svítí opravdu jasně, už to není ono.

Po dni plném dojmů se ukládáme do postele (nakonec s otevřeným oknem) a hluboké ticho pouště narušuje jen pochrupování vzadu u skály. Asi velbloud...

DEN 6 - Wadi Numeira, Mrtvé moře

Nevyspali jsme se zrovna do růžova. Oba máme ucpané dutiny, patrně buď z kobercových stěn, nebo z všudypřítomného prachu. Navíc se mi zdál sen, kde mi velbloud oknem ožužlával hlavu :-) Po snídani v hlavním stanu jsme odvezeni zpět do vesničky, kde se šťastně shledáváme s naším autíčkem. Loučíme se se Solimanem a cestou na hlavní silnici omrkáváme železniční stanici s parní lokomotivou. Je to vše, co zbylo ze železniční trasy, která kdysi vedla napříč zemí. Definitivně se loučíme s Wadi Rum a řítíme se na jih směr Akaba, kterou chceme vzít bleskovou ztečí stejně jako kdysi sám plukovník Lawrence. Místo opevněné osmanské posádky se setkáváme pouze s chabým odporem v podobě policejního checkpointu a hustého dopoledního provozu. Ze zásob pořízených v Carrefouru slaví největší úspěch ledově vychlazené džusy s kusy ovoce za pár drobných. Naopak jsme takhle přes den vůbec nesehnali chleba, takže obědváme jablko se sýrem.

Osvěženi a posilněni vyrážíme směrem na sever k Mrtvému moři. Silnice 65 vedoucí podél hranice s Izraelem je kvalitní, prázdná a co je nejlepší - je na ní pramálo retardérů. Naším konečným cílem je 300 km vzdálená Madaba, ale po cestě máme v plánu ještě pár důležitých zastávek. Tou první je Wadi Numeira, údajně turisty relativně neobjevená skalní soutěska. Parkujeme pár metrů u silnice skryti mezi stromy u jakéhosi vodního rezervoáru a proti proudu říčky míříme ke kaňonu. Na přímém slunci je dnes téměř nesnesitelné vedro, rozhodně hůř než včera v poušti. Vstupujeme do kaňonu a hned za první zatáčkou potkáváme postaršího Jordánce rozvaleného v jezírku. Nevím, kdo z nás je ze setkání více překvapený. Jdeme dál a další lidi už nepotkáváme, ale soutěska je bohužel plná  odpadků. Optimisticky si říkáme, že to tak bude určitě jen na začátku, ale po půl hodině chůze (nejspíš naplaveného) bordelu neubývá a my se zklamaní otáčíme. Kdyby se člověk pořád nemusel dívat kam šlape, bylo by to krásné místo, ale bohužel…

Následuje v podstatě povinný zážitek při první návštěvě Jordánska či Izraele - koupání v Mrtvém moři. Nebo aspoň v tom, co z něj zbývá. Vody rok od roku ubývá, a to jak vlivem klimatu, tak člověka. Parkujeme hned u silnice poblíž Zara Hot Springs a sešplháváme k veřejné pláži zdarma (přesná poloha je vyznačena na maps.me). Cesta je strmá a v pantoflích je to docela výzva. Na plážičce je sice sem tam nějaké smetí, ale voda je krásně čistá. A co je ještě lepší, kromě jedné jordánské rodinky tu jsme sami. Svlékáme se do plavek, což Jordánskou maminu s děckem natolik vyhecuje, že si dokonce odhrnuje nikáb. A hurá do vody! První dojem je: “Juu, to je tak mastný!”. Vznášíme se a k dokonalosti už nám chybí jenom ty noviny :-) Od horkých pramenů na plážičku přitéká sladkovodní potůček, na kterém nějaká dobrá duše postavila praktickou hrázku. Pokud vám toto malé jezírko na opláchnutí nestačí, vylezte o pár desítek metrů po proudu k vodopádku. Během koupání přichází dvojice místních mladíků, kteří pokoutně obhlížejí Káju v plavkách. Nakonec se mi s nimi daří rozbít ledy a vrcholí to tím, že speciálně pro mě vyhrabou blahodárné bahno a dokonce mi jím namažou záda. Jejich zájem se ale záhy přesouvá k nově příchozí trojici turistek v bikinách, které jim mají zjevně víc co nabídnout. Nám se tak dostává dostatek prostoru umýt se (resp. vymáchat se v mělkém jezírku pramenité vody) a převléci se v improvizované převlékárně (v křoví).

Od moře vyjíždíme pitoreskní kopcovitou krajinou. Do Madaby musíme nastoupat cca 1200 výškových metrů, většinu z toho za prvních pár kilometrů. Náš červený drak (a hlavně jeho řidička) si s četnými zatáčkami hravě poradí. Za hodinku parkujeme před hotýlkem Tell Madaba a s chladným nápojem v ruce nás vřele vítá majitelka. Přibližně polovinu obyvatel Madaby tvoří křesťani, a to včetně rodiny naší hostitelky. Ta nám doporučuje restauraci a na naši otázku, jestli bude otevřeno i před večerní modlitbou se zřetelnou povýšenosti v hlase opáčí něco ve smyslu, že jde o “slušný křesťanský podnik”. Bereme to jako “ano”. Nakonec večer trávíme v restauraci s příjemným posezením na střešní verandě a mnohem větší zážitek než jídlo (do kterého se pořád nemůžeme vjíst) nám poskytuje výhled na osvětlenou mešitu a kostelní věž.

DEN 7 - Wadi Mujib

Paní domácí nám připravuje bohatou snídani a dokonce falafel k svačině na cestu! Prý je tenhle týden na květen mimořádné horko, tak ať to venku nepřeháníme. Nás ale čeká canyoning ve Wadi Mujib, tedy program pro toto počasí jako stvořený. 

Vracíme se Mrtvému moři, ke vstupu do kaňonu, který jsme včera míjeli. Parkoviště je skoro plné. Na recepci zakupujeme za poměrně vysokou cenu (21 JOD za os.) vstupenky. Z důvodu sucha (nebo možná ramadánu, dostalo se nám obou těchto zdůvodnění) je možné projít pouze nejkratší základní trasu k vodopádu a zpět. V moderní vstupní hale jsou k dispozici záchody s převlékárnou, skříňky na věci a v ceně je zapůjčení vest (nikoli však helem). Po žebříku slézáme dolů a proti proudu se brodíme do nitra soutěsky. Vody pomalu přibývá a při postupu proti přes peřeje, skály a vodopády se neobejdeme bez lan a žebříků. Jde o náš první canyoning, takže si to užíváme o to víc. Všechna nebezpečná místa jsou tu dobře označená a zajištěná. Asi po půldruhé hodince došploucháme k vodopádu, který je možné ještě podplavat. Zpátky je to neméně zajímavé, vezeme se v proudu, sjíždíme jednu malou a jednu větší přírodní klouzačku. Akorát té vody mohlo být trochu víc - zejména ke konci je to o prodření plavek na zadku. V jednom místě ještě pomáhám vyprostit dívčinu zaseklou uprostřed peřejí. Z kaňonu vylézáme po 3 hodinách, přičemž jsem rozhodně nespěchali, ba naopak na některých místech blbli delší dobu. Rychle prolézt by se to dalo určitě za poloviční dobu. Na sluníčku a zejména v autě nás málem složí teplotní šok. Voda v petkách, co jsme tu nechali, pomalu vře :-) Honem ujíždíme pryč někam do chládku.

Zbytek odpoledne odpočíváme v přítmí našeho pokoje a ven vyrážíme až po setmění. Na večeři (zcela náhodně, ale nepochybně vůlí osudu) kotvíme v restauraci Ayola Cafe, kde na stěně visí gobelín s výjevem Poslední večeře. Největší úspěch u nás tradičně nesklízí jídlo, nýbrž úžasné ledové limonády (máta+citrus) a samozřejmě naše srdcovka mangové smoothie. Místo dezertu večer zakončujeme vodní dýmkou.

DEN 8 - Madaba, ammánské Royal Automobile Museum

Po další skvělé snídani se balíme a vyrážíme omrknout proslulou mozaiku v kostele Sv. Jiří. Jordan Pass tady nelze použít, takže platíme tvrdou měnou (1 JOD). Mozaika vytvořená v 6. století byla spolu s celým městem poničena zemětřesením a znovuobjevena až na konci 19. století. Jde o nejstarší dochovanou mapu Palestiny na světě. Člověka nejprve zmate, že není orientovaná na sever jako normální mapa, ale po krátkém rozkoukání každý snadno nalezne Jeruzalém, Mrtvé moře či řeku Jordán.

Po prohlídce se zastavujeme na poslední mangový džus a míříme ještě vyřídit resty do Ammánu. Shodou náhod si naladíme rádio s anglickými zprávami, kde říkají, že Jordánci dnes slaví Den nezávislosti! Gratulace :-) Naším dalším cílem je královské automobilové muzeum v areálu parku krále Hussaina. U domnělého vjezdu nás posílá pryč dvojice policistů, takže to zkoušíme z druhé strany parku. Veselý hlídač u brány mi pokládá ruku na rameno jako starému známému a posílá nás na horní parkoviště před muzeem. Při parkování trochu škrábneme nárazník o vysoký obrubník, takže aspoň máme šanci v praxi vyzkoušet zakoupené pojištění bez spoluúčasti :-)

Hned u vstupu obdivujeme jeden z nejspeciálnějších exponátů - pojízdný originál vesmírného vozítka Matta Damona z filmu Marťan. Uvnitř budovy nás čekají dvě velmi pozitivní zjištění: 1. Nikdo jiný tu není, 2. Vstup o státním svátku je zdarma (normálně 3 JOD). Návštěvu muzea bych určitě doporučil i lidem, kterým auta nic neříkají (jako třeba mě). A pokud jste fanda, tak by návštěva měla být povinností. Od úplného pravěku motorismu postupně procházíme přes luxusní Cadillacy až k moderním sporťákům. O každém z několik desítek exponátů, které nasbírali poslední dva králové, si lze přečíst odkud pochází a při jakých příležitostech jich bylo/je užíváno. Kromě aut je k vidění i pár motorek včetně Jawy naší výroby a futuristické mašiny z filmu Tron.

Po příjemné hodince v muzeu se vracíme ve vlastních stopách do obchodního domu. Tentokrát je narvaný lidmi jak má správný obchoďák být :-) U pultíku s pochutinami nám milá prodavačka dává ode všeho ochutnat a my odcházíme sytí a navíc s náloží datlů a cukrovinek.

Na letišti si škráby na nárazníku okamžitě všímají a zapisují nám ji do protokolu. Je nám strženo 50 JOD z kreditky a dostáváme papíry pro pojišťovnu. Tak to bychom měli a hurá domů, do Prahy, však to dál znáte...

Suma sumárum, Jordánsko je nádherná, naprosto bezpečná a turisticky přívětivá země, kterou můžeme jedině doporučit. Itinerář bych zásadně neměnil, možná bych vynechal hrad Shobak a místo něj se stavil na procházku v pohoří Dana. Nepochybně parádní zážitek by byl zmíněný trek Dana - Petra s přespáváním v jeskyních. Třeba někdy příště :-)