Kavkaz - ta pravá nefalšovaná exotika

Když jsme loni s přítelem oznámili rodině a známým, že vyrážíme do Gruzie a Arménie, polovina se zděsila a prosila, abychom si vybrali bezpečnější země, druhá polovina obrátila oči v sloup a vyprovodila nás se slovy "A co tam proboha chcete jako dělat?" S mírnou skepsí jsme ale o velikonočním volnu nasedli v pět ráno do letadla a vydali se směr Praha - Kyjev - Tbilisi. Po přistání a dopravení se na ubytování jsme ubezpečili rodinu, že žádné přestřelky a okrádání se nekonalo a šli jsme prozkoumávat okolí.

Gruzie - země, na jejíž zelenou limonádu nedám dopustit

Tbilisi není žádná světová metropole, ačkoliv tu měl někdo snahu světově vypadat. Za každým rohem na nás vykoukla spektakulární (díky Gebriane) architektura naprosto nečekaných tvarů a smyslu, proč tu vlastně stojí. Každopádně to, co jsme tu viděli, už jsme nikde jinde neviděli a stálo to za to! Co nás naopak pronásledovalo po celé zemi byly nádherné chrámy a kostely, paneláky silně připomínající ty chánovské, vraky aut a autobusů poblíž cest a krávy společně s prodavači všeho možného na dálnicích/i. Ale hlavně - strašně milí a pohostinní lidé.

první setkání s Tbilisi

most zvaný Always

koncertní síň - proboha proč?

Pokud Vás Tbilisi nepřivítá slunečným letním počasím, navštivte Royal Bath a zamluvte si soukromou kupoli, bude na Vás čekat horký bazének a plno sirného smradu.

Než jsem přijela do Tbilisi, cítila jsem se za volantem silná v kramflecích, proto bylo naprosto samozřejmé si půjčit auto; půjčit si větší auto ( a plně si ho pojistit). Tady totiž stále ještě platí pravidlo: Silnější pes mrd*, a to včetně víceproudových silnic ve městech. Záhy jsme zjistili, že pokud více aut míří do města, bude do města vést také více pruhů a naopak ( a ne, nebyly tu žádné inteligentní dopravní systémy). K uklidnění nám trochu dopomohla skutečnost, že situace na silnicích byly neustále střeženy blikajícími policejními auty vypadajíc, že strážci zákona měli ten chaos pevně pod kontrolou.

no comment

Boulevard před ubytováním

policie jedině ve Škodovce

V Tbilisi jsme se poprvé setkali s místní kuchyní, kterou nyní hodnotím jako jednu z nejlepších, co jsem zatím zažila. Nebylo to o speciálních surovinách, ale o jednoduchém kombinování - ogrilovaný lilek s náplní z vlašských ořechů, posypanými zrníčky granátového jablka spolu s koriandrem byl prostě pecka. Chinkáli - mleté maso se spoustou šťávy v těstě a chačapuri - slaný koláč plněný sýrem/tvarohem a různé variace mletých mas byly na našem jídelníčku skoro každý den. A to vše se muselo vždycky zapít hektolitry té jejich radioaktivní zelené limonády. Upozorňuji, že Vám to bude chutnat asi jen za případu, že milujete zelenou :-) Toto je její nealkoholická verze a je prostě skvělá (ale mají i jinou příchuť, třeba hrušku - nuda). Nicméně gruzínská kuchyně obsahuje i hodně variací s vnitřnostmi, tak bacha.

"Pojďme zabořit prst do jídeláku, bude sranda" Ne, nebyla...

toto nebylo to pravé ořechové...

...ale tohle už ano

sušený pomeranč plněný ořechy

Další bod v mém itineráři byla Mtskheta, starověké hlavní město Gruzie. Až na klášter Jvari na kopci nad městem vcelku obyčejné městečko, proto jsme se rychle nasměrovali na pomyslný highlight - Stepancmindu (čti Cminda Sameba). Kdybychom tam dojeli, určitě bych Vám pěla ódu na dechberoucí výhledy v popředí s epickým kostelem na náhorní plošině. Rada pro Vás - nejezděte sem, pokud by hrozilo, že může být v horách ještě sníh, protože ten se může lehce sesunout na tu jedinou silnici a odklizení trvá v řádu několika dní. To pak v koloně začnou kolem Vás proudit davy lidí s prázdnými PETkami a vracet se s načepovanou vodou. Takže ten skvost pouze na úvodním obrázku :-)

Skalní město Uplistsikhe, nedaleko od Mtskhety, bylo zajímavé, co nás ale překvapilo, byly malé keříky, na kterých byly navázány igeliťáky a různé hadry. No, každý ten způsob, že dané místo navštívil, značí jinak (ale ono ten kus plastu má symbolizovat tuším nějaké štěstí). Odsud to bylo co by kamenem dohodil do Gori, Stalinova rodiště a do Čiatury, místa, kde jsme si chtěli splnit bobříka odvahy v jednom z nejnebezpečnějších MHD na světě - v orezlé na pohled nefunkční lanovce přepravující obyvatele z centra na sídliště nad městem. Když jsme se odprostili od všudypřítomných očí, které nás pronásledovaly, byl to skvělý zážitek.

když to nespadlo doteď...

Čiatura

Stalinův vlak v Gori

V Kutaisi jsme dorovnali tlak v pneumatikách, okoukli místní parlamentní budovu, kde (stejně jako po celé Gruzii) hrdě vlají vlajky Evropské Unie a zamířili jsme do nedalekého přírodního parku Sataplia. Byl tu perfekt výhled na město a na majestátní Kavkazské pohoří v pozadí. A měli tu i jeskyni s obrovským lidským srdcem ;-)

za 200 metrů odbočte vpravo

Máš kus šnuptychlu? Šup s ním na keř!

Kutaisi

Když jsme zjistili, že silnice do Mestie je již opravená (resp. dostavěná), stala se naším jasným dalším cílem. Oblast Svanetie, kde se Mestia nacházela byla plná, pro tuto oblast typických, obranných věží. Neustále jsme byli obklopeni krásnými horami - pro fyzicky zdatnější jedince tu byly nekonečné možnosti treků po horách a byla tu i vyhlášená lyžarská střediska (pozn. red. nehoda s nezastavitelnou lanovkou se stala jinde, ne tady, sem můžete s klidem přijet lyžovat). Jen si vyberte nějaký osvědčený hotel, ne jaky my, že jsme zavítali do zcela nově otevřeného hotelu. Ten sice smrděl novotou, ale strop v koupelně nebyl schopen udržet vodu v patře nad námi. V Mestii jsme nevynechali místní letiště a policejní budovu, ale ono to ani vynechat nejde, ta "ultramoderní" architektura si Vás přitáhne k sobě sama.

Svanetie

výhled z hotelu

cestou do Mestie

Na cestu z Mestie do Batumi asi nikdy nezapomeneme. A nebylo to způsobeno zasněženými vrcholky hor nebo pastvinami s divokými koňmi, ale imobilizérem, resp. zblázněným autem, které sice efektně blikalo a troubilo, ale nechtělo nastartovat. Jakožto absolutní neznalci motosportu jsme zvolili nejjednodušší cestu, jak se z této patálie dostat - zastavit projíždějící auto a požádat o pomoc, a to i navzdory ocitnutí se v pustině, kde moc aut skutečně nejezdilo. První dík patřil sympatickému íránsko-irskému páru. Vážně se nám strašně snažili pomoct, ale po několika marných restartování baterky jsme se rozloučili a popřáli si hodně štěstí. Naprostá panika začala až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že nám ten bezva sympoš odjel omylem s klíčky od auta a půjčovna s náhradními byla od nás snad úplně nejdál, jak to vůbec v té zemi šlo. V tu chvíli pro nás začala opravdová zkouška našeho vztahu :-) Druhý dík patřil anglicky mluvícímu operátorovi na centrále gruzínské policie, který nás po nekonečných minutách pochopil, kde jsme, co se stalo a že musí jako v těch amerických filmech zastavit to auto (a oni ho vážně našli a zastavili). Třetí dík patřil učiteli angličtiny z nedaleké zapadlé vesničky, bez kterého bychom na té stanici seděli ještě dnes a pantomimou policistovi předváděli to, co má ručně napsat tou jejich obrázkovou abecedou do několikastránkového formuláře. A poslední dík patřil nakonec i tomu policistovi, který s pomocí autopůjčovny dokázal ten imobilizér zklidnit.

Byl to imobilizér, vy amatéři!

poprvé v policejním autě

loučení se Svanetií

Větší byrokracii než je gruzínská policie jsem nezažila, ale odpouštím jím to za to, že nám vážně vytrhly trn z paty.

Po vyprchání adrenalinu jsme večer dorazili do Batumi, hlavního města Adžarské autonomní republiky a vzdáleně připomínajícího Dubaj. Navštívili jsme zde jeden z mála gruzínských Mc Donaldů, prošli se po pobřeží Černého moře a další den jsme se přes Goderdzi Pass přiblížili arménským hranicím. Průsmyk Goderdzi se dal sice objet, ale zvolili jsme horší, za to delší cestu a nevymstilo se to. Projížděli jsme vesničkami, kde téměř chcípl pes až na vrchol, kde hrbolatou polňačku lemovaly pětimetrové závěje sněhu! Tady naštěstí to odklízení sněhu fungovalo skvěle.

taková jiná verze brněnského orloje

Goderdzi Pass

Rabati

V Akhaltsikhe jsme navštívili Rabati a byla to jedna z nejhezčích pevností, kterou jsem kdy viděla. Okolní kopečky v nás vzbuzovaly myšlenky, že jsme se ocitli v úplně jiné zemi. Což upevnila i poslední návštěva na gruzínském území - skalní město Vardzia. Zde jsme od místního prodavače poprvé okusili "hovínko" a tím rozuměj vlašské ořechy na šňůrce zalité hroznovou šťávou, jako sváča super.

Arménie - země plná epických klášterů

Na hraničním přejezdu to byla celkem fuška, měli jsme haldu papírů z půjčovny, na jejichž důsledné prozkoumání společně s našimi pasy si dali celníci záležet (a to jsme předtím zavítali do Mojky = myčky, aby se nám auto jen blejskalo a působili jsme dostatečně seriózně a slušně). Nakonec jsme ale vyjeli a začali si užívat nepřiměřeně široké silnice, které vyloženě sváděly přidat plyn. Ale pozor, ač v Gruzii se předpisy neřešily vůbec, v Arménii až moc, takže jsme se zase zklidnili.

Vardzia

v okolí Jerevanu

potulující psy vystřídaly ovce

První noc jsme strávili v komunitním centru v Ečmiadzinu. Skvěle se o nás postarali, spání bylo pohodlné a hostina obrovská - obsahovala spoustu plněných vinných listů, kopy salátů, šašliku i domácího červeného vína. A navíc vše podávané v ručně dělaných keramických nádobách. V Ečmiadzinu jsme byly právě na Velikonoce a v tak křesťansky založené zemi jako je Arménie tento svátek nabíral úplně jiné rozměry. Po celém městě se davy hrnuly do kostelů a z tlampačů na ulicích byla slyšet mše pro ty, kteří se už do hlavního kostela nevešli. Abychom těm davům utekli, další den jsme naplánovali cestu podél kaňonu, jehož kraje byly posety starodávnými chrámy, nevynechejte Hovhannavank a Saghmosavan. Pohled dolů na řeku, která vykousala tu hlubokou brázdu v zemi byl také nezapomenutelný. Obdobně nezapomenutelné bylo i to, jak jsme o pár minut později a několik set metrů výše směrem k pevnosti Amberd banálně zapadli autem do sněhu...

jerevanský slum

kaňon řeky Kasakh

Hovnahavank, teda Hovhannavank

Plní nadšení jsme další den přivítali Jerevan - kavkazskou Paříž (alespoň dle mého). Jerevan byl plnohodnotná západoevropská metropole plná vysokoškoláků, kde to v noci žilo. Jerevanská kaskáda, pomník arménské genocidy či nedaleký Zvartnots na nás zapůsobily. Jako povinnou zastávku jsme určili i klášter Geghard, kde jsme se po dlouhé době setkali s igelity obsypanými stromky.

K dalšímu cíli , což byla antický chrám Garni, navigovala má drahá polovička (a nikdo mi nebude říkat, že ženský nemaj orientační smysl). Na jeho obhajobu musím uznat, že nás omylem zavedl k neuvěřitelné čedičové stěně, takže fifty fifty. Kam se ale určitě zatoulejte je Noravank. Tento kostel byl ukryt mezi oranžovo-červenými skalami a pohled na něj,alespoň mě, vyrazil dech. Právem je toto místo tak fotogenické a já jsem mu ihned přidělala punc toho nejhezčího chrámu v Arménii.

Kam si dal tu navigaci? Ok, beru zpět.

Garni

To je on, mého srdce šampión!

Vypouštění holubiček u Khor Virapu byla tradice, pokud poletí k Araratu, budeme mít štěstí, lásku, však to znáte... Hlavně si do rukou nenechte vrazit rovnou dvě!

Cestou na jih jsme míjeli Khor Virap, o kterém jsem četla, že leží téměř na hranicích s Tureckem, je odsud krásný výhled na Ararat a hlavně, že se musí do vzduchu vypustit holubičky. A tradice je tradice! Tak jen pro upřesnění, vcelku drahá tradice (4 holubičky za 2 000 Kč) a ještě ty kozy letěly na druhou stranu :-/.

nikde nesmí chybět ruské kolo

Kam letíte předražené holubičky?

chačkar

Pravý guesthouse jsme zažili v Yeghegnadzoru, ačkoliv jakékoliv ubytování mimo velké řetězce hotelů byly spíše takové rodinné penzionky o pěti pokojíčkách a společné večeři. Bydleli jsme u Lucii, která nás přivítala horečnatým objímáním a líbáním na obě tváře (možná dvakrát). Ačkoliv neuměla anglicky ani rusky, byla dokonale připravena a po srdečném přivítání nám pod nos vrazila papír s připravenými otázkami v angličtině (zkrátka štěstí přeje připraveným). Užili jsme si peckovou hostinu, ke které nám Lůca pustila takového arménské Káju Gotta.

snídaně

večeře

ranní káva s Luciou

Ač jsme si vybrali jakékoliv ubytování o dobrosrdečnost místních jsme nebyli nikdy ochuzeni. Všude nás přivítali bohatou naturále večeří, během které jedna z hostilek válela těsto, aby nám ráno mohla naservírovat čerstvě upečené domácí buchty .

Vzhledem k časovému presu jsme to již desátý den stočili zpátky přes průsmyk Selim na sever k jezeru Sevan. Toto arménské moře leželo výš nežli naše Sněžka! Pobřeží bylo olemováno nádhernými zasněženými kopci na jejichž úpatí opět nechyběly na instagram padnoucí pravoslavné kostelíky. Na levém břehu jsme navštívili téměř povinný Noratus - hřbitov plný chačkarů. Abychom z návštěvy měli ještě bohatší zážitek, ujmul se nás hned u vchodu méně bystrý hošík s cílem protahat nás kolem všech významnějších náhrobků. Ačkoliv jsme rozuměli (velmi odvážně řečeno) polovině výkladu, byl velmi úspěšný v odhánění dotěrných prodavaček všemožných výrobků z ovčí vlny.

výhled na Sevan

Sevanavank

Selim Pass

Od jezera Sevan vedly směrem ke Tbilisi celkem 3 hlavnější cesty a bylo logické si vybrat tu nejkratší. Nevím proč nás ty značky o prováděných pracích na silnicích netrkly hned, ale spolu se zachovalými žigulíky jsme mířili v nezměněném směru k hraničnímu přechodu. Zpevněná silnice se pomalu začala měnit ve štěrkovou, až to skončilo tuplovanou polňačkou, kde jsem musela uznat, že nám ty žigulové vážně natrhrly prd*l. Naklepaní jako řízci jsme nakonec překročili pomyslnou hranici a začali si naposledy užívat silniční anarchii (ano, skutečně se na to dá zvyknout velice rychle). Večer jsme již, s téměř oddělanou nápravou, auto po 12 dnech vrátili.

po arménských cestách

Arménie - 1. křesťanský nejstarší stát

Poslední noc jsme se ubytovali v hostelu v centru města, na přivítání jsme do sebe povinně společně s provozním vyklopili místní pálenku a šli se ještě nadýchat té gruzínské atmosféry. Vyjeli jsme lanovkou k zábavnímu parku, odkud je příjemná několika kilometrová okružní procházka v kopcích nad městem. Dali jsme si něco jako náš guláš a zakončili to pivem v české hospodě Bernard. Pokud byste naopak to gruzínské gastroporno (jo uznávám, jsem zaujatá) chtěli zkusit u nás, můžeme doporučit Bistro u Gruzína v pražských Řepích (https://ugruzina.cz/).

Ačkoliv země jako je Gruzie a Arménie jsou od té naší dost jinde, právě asi i kvůli tomu nám utkvěly tak v paměti. Často od té doby máme tendence všechno porovnávat. Lidi kolem jsme už možná začali trochu štvát s tím naším "No a to v Gruzii..." :-) Ale štveme, neštveme, myslím, že jakmile tam zavítají, budou na tom podobně...

Naše trasa

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 4 x Velmi praktické!

📷 5 x Krásné fotky!

😂 3 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 20 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Zuzan

Cestopis byl naposledy aktualizován 21. 10. 2018

Zuzan procestovala 34 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 6 lety a napsala pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil

8 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

p.karlicek

před 5 lety

Děkuji za bezva inspiraci pro naší letošní cestu Gruzie/Arménie. Kde jste si půjčili v Gruzii auto s možností přejet do Arménie? Děkuji za odpověd.Petr

Ivo

před 6 lety

Ahoj, zajimalo by me, na kolik vyslo pujceni auta, resp. se mi jedna hlavne o priplatek za umozneni prejezdu do Armenie? V Gruzii jsem jiz auto pujcoval.. diky! :)

David Eiselt

před 6 lety

Tady srdíčko stačit nebude :) Skvěle sepsané, fotky super. Uvítal bych jen mapku na konci s navštívenými městy. Po chvilce se mi to už pletlo, ale paráda!