Kolem Moldavska na kole

Nápad odjet do Moldavska jsem měl již dávno, ale byl to jen nápad a do realizace měl daleko. To se však změnilo v září 2021, konkrétně 6.9., po mém neúspěšném výstupu na Zugspitze. Wizzair udělal atraktivní akci a já zároveň potřeboval vybrat dovolenou před odchodem ze zaměstnání. No a takto jsem koupil letenky do Moldavska na 16.9., s návratem 23.9.

Videa z cesty:

Nastal den D, tedy 16.9., a já si ráno zabalil moje příruční zavazadlo s minimem oblečení a vyrazil jsem na cestu. První vtipná komplikace nastala na letišti. Zjistil jsem totiž, že moje super kalhotky, které jsem měl na trek v Alpách, jsou sice super, ale na zadečku mají drobnou trhlinku. Tento nedostatek jsem vyřešil jedinou možnou cestou. Povolil jsem batoh na zadek a následně vše zmizelo a problém byl vyřešen. Abych byl upřímný, dal jsem si za úkol, kontrolovat oblečení při přípravě na odjezd. Poté již celý výlet šel hladce. Let bez komplikací, vstup do Moldavska také a i výměna peněz a nákup místní SIM karty. Myslel jsem si, že mám vyhráno. Aspoň prvních pár vteřin po tomto úspěchu po příletu. Jenže toto již neplatilo o využití MHD. Měl jsem totiž na půl štěstí a na půl smůlu. Autobus stál už na nástupišti a já do něj naběhl a nekoukal co a jak. V ten moment mi došlo, že potřebuji nějaký lístek. Koukl jsem se kolem a nikde jsem žádný automat neviděl. Řekl jsem si, zeptám se řidiče. Vystoupil jsem, udělal krok směrem ke dveřím u řidiče, no a ten všechny dveře zavřel a odjel. Zůstal mi čas 30 minut do příjezdu dalšího autobusu. Tento čas vyplnilo pivo na zahrádce před letištěm a zároveň jsem se snažil zjistit, jak místní MHD funguje. Když přijel další autobus, každý nastoupil a nikdo nic neřešil. Následně přišla paní, která vybírala jejich 2 penízky za jízdu, což je asi 2,4 Kč. V porovnání s taxíkem, který stál přibližně 200 - 300 Kč, se jednalo, o jistou úsporu. Tímto skoro úspěchem končil můj první den a já si myslel, že už mám vyhráno. Stačilo se dostat jen k babušce na ubytování. Opravdu mi to připadalo, jako kdybych přijel k babičce na návštěvu. Byl jsem spokojený, že bydlím a chtěl jsem se jít navečeřet a něco malého si koupit k jídlu na ráno. Před restaurací jsem začal prohledávat kapsy. Samozřejmě, rouška nikde! Naštěstí mě zachránila trafika, zde jsem se paní, rusky zeptal na roušky a ona mi začala říkat mnoho informací, které jsem nezvládal. No ve finále to dopadlo tak, že ten týpek co předtím zdržoval s nákupem kafe, mi jednu roušku dal. Slavil jsem úspěch a zakončil den dobrou večeří, pivem a úspěšným nákupem v supermarketu.

Balení do batohu na týdení cyklo výlet

Místní měna

První večeře

Probuzení bylo téměř dokonalé. Dokonce mi i babuška udělala snídani a já mohl vyrazit pro kolo. Nechtěl jsem jít celou cestu do centra pěšky a zvolil jsem jízdu autobusem. Před příjezdem autobusu jsem si připravil 2 penízky do ruky. Autobus přijel úplně plný a prakticky se do něj bez tlačení nedalo nastoupit. Stál jsem s dvojkou na schodech a na každé zastávce jsem prakticky vypadával ze dveří. Takto to trvalo celých 5 zastávek a na poslední jsem vystoupil ven bez placení. V té době jsem ještě opravdu nevěděl, jak místní MHD funguje a komu mám zaplatit. Poté nastalo čekání na spojení a to nejen telefonní s pánem, ale i na myšlenkové, kdy mi pán poradil, jít nahoru v rovném městě. Ukázalo se, že jsem měl jít na jihovýchod. Po pár minutách zmatkování se nám setkání podařilo a já byl plný radosti, že můj plán klapne. Mé nadšení mírnil pán z půjčovny, když jsem mu prezentoval, že se dnes vydám na 78 km cestu do Nisporeni. Evidentně se mu to zdálo jako reálné. Ostatně i já mírně zapochyboval při pohledu na kolo. Sice to byl Scott, ale myslím si, že to byl možná jejich první vyrobený. Například přehazovačka na zadním kole byla 1-8, ale reálně šlo přehazovat pouze 3-7. Věřil jsem však, že cestu zvládnu. Po prvních 2 kilometrech mi sice upadla část, která držela v nehybnosti zámek na kolo pod sedačkou, ale to se mi podařilo nějak opravit a já mohl pokračovat dále. Pak už jsem se jen těšil, až budu na konci města kvůli husté dopravě. Dále jsem se těšil, až dojedu na konec prašné cesty plné nákladních aut, kde, když projelo jedno kolem, musel jsem čekat, než usedne prach. Poté, až skončí velké díry na cestě. Následně, až budu pryč z úplně zarostlé cesty a pak už jsem se jen modlil za asfaltovou silnici. Když už jsem na ní konečně dorazil u vesnice Scoreni, neměla dlouhého trvání a vše začalo nanovo. Prašná cesta, cesta v polích a hurá do lesa. To byla opravdu jízda. Kaluže každých 100 metrů s tím, že je člověk musel obcházet a věřit, že nešlápne do bláta. Samozřejmě jsem si jednu botu hezky upravil a vlastně i celé kolo. Jízda na kole se v této části změnila v bojový běh. Výjezd z pole u kostela ve vesnici Capriana byl úlevou. Teda do doby, než jsem se podíval na hodinky a zjistil jsem, že se den začíná krátit. I tak jsem se prošel kolem místního kostela a poté vyrazil do vesnice, kde jsem objevil obchod. Cola mi opravdu pomohla a pauza mi dovolila přemýšlet o tom, co se svým plánem udělám dále. Můj plán totiž začínal dostávat trhliny. Teda hlavně jednu velkou trhlinu a to, že čas jízdy s počtem ujetých kilometrů mi neseděl, že by opět změna plánu? Přes lesy a pole to nepůjde, když jsem měl za sebou přibližně třetinu z celého dne. Takže co dále?

Při pohledu na mapu, jsem věděl, že do Nisporeni to budu muset vzít po hlavní silnici M1. Volil jsem ideální trasu směrem k silnici M1 pomocí zkratek. To se ukázalo jako ne zcela ideální nápad. Po polní cestě za městem jel pán s vozem a měl u sebe psa, který evidentně umí dobře hlídat. Já si poměrně šlápnul, především když se za mnou rozeběhl ještě druhý pes. Takových 300 metrů jsem pokořil velmi rychle a brzy jsem stál plný radosti na pořádné asfaltové silnici. To nadšení přešlo po pár šlápnutích, kdy kolem projel kamion. Nebylo to nic příjemného. Asi po kilometru jízdy jsem zastavil na parkovišti, kde stálo auto. Nápad byl jasný, oslovit pána s možností vzít mi kolo po hlavní silnici, abych jednak ušetřil čas, ale také abych nemusel míjet jeden kamion za druhým. Naše komunikace musela být opravdu vtipná. Já nezvládal dát složité věty rusky a pán neuměl anglicky. I tak za pár minut už zkoušel dát kolo do jeho auta. Jenže do klasické Fabie se prostě kolo nevejde. Říkám si, smůla no, ale nic jiného se dělat nedá a musím si užít dalších 20 kilometrů po místní "dálnici". Jenže i tento plán začal dostávat za hodinu a půl trhliny.

Od odbočky z hlavní jsem byl opravdu kousek, ale najednou začalo pršet. Nechtělo se mi tomu věřit, protože předpověď ukazovala krásný slunečný den. Naštěstí z ničeho nic benzínka. Rozhodnutí bylo jasné, dám zde pauzu a zkusím počkat, co se bude dít s počasím. Koupil jsem si malé občerstvení a přemýšlel jsem, co udělám s posledními 14 kilometry z plánovaných 78 km. Nestihl jsem ani dojíst sušenku a dopít pití, když v tom najednou na benzínku přijížděl taxík. Rychle jsem utíkal směrem k taxíku. Snažil jsem se rusko - anglicky vykomunikovat, že chci do Nisporeni do hotelu s kolem. Taxikář to asi pochopil a úplně nadšený z toho nebyl. Málem by snad i odjel, kdyby jeho předchozí zákazník, taxikáře nezastavil. Podle toho co jsem viděl, si myslím, že mu říkal něco jako "Koukej, prší, on je v háji, řekni si cenu a on ti zaplatí". Taxikář se totiž poté zamyslel a říká, 300 lei. I já se asi na 10 vteřin zamyslel, uvědomil si, že je to asi 360 Kč a řekl jasné "OK". Poté jsem pozoroval jízdu po prašné cestě do Nisporeni a začal jsem plánovat další změnu plánu.

Hlavolamem bylo najít vchod do hotelu. Ono taky proč do hotelu vcházet z hlavní ulice, když může člověk budovu obejít a jít zadním vchodem. Dalším oříškem byla komunikace s recepční. To že chci změnit plány a zůstat ještě o jednu noc déle, jsem dokázal rusky vysvětlit, ale už jsem nezvládl vysvětlit, že bych chtěl v neděli odvézt i s kolem do Kišiněva. Zda zná někoho místního s velkým autem. Po asi 3 minutách se paní recepční zvedla a šla pro telefon. Zavolala své dceři a s tou začalo zase vše od začátku v AJ. Opět pochopení o prodloužení pobytu bylo rychlé, ale pochopení o odvozu kola už bylo komplikované. Skončilo to větou, ale to bude drahé. Osobně jsem počítal s 30 eury, ale řekl jsem, že cena je hlavně na tom kdo mě poveze a ať řekne, kolik to bude. Představa, že pojedu s kolem v neděli dalších 65 km po hlavní silnici, byla šílená. Dostal jsem příslib, že zkusí poptat známého, ale nic neslibují. Taxík byl případně až krajní řešení. Poté jsem mohl v klidu odejít na výbornou večeři. Hlavně ta jejich polévka, byla naprosto boží.

Výborný boršč

Místní pokrm - řekl jsem, že chci něco lokálního

Vtipně řešená koupelna na hotelu

Ráno se nečekaně začalo kazit počasí. Rozhodl jsem se, že poležím pod peřinou trochu déle a zkusím počkat. Déle jak do 10hod se mi čekat nechtělo. Nevěděl jsem, jaká bude cesta, a také jsem chtěl začít ukrajovat metry ze 45 kilometrů, které jsem měl ten den před sebou. Ještě ve městě jsem kontroloval zadní kolo a zdálo se mi, že je trochu prázdné. I když ani včera to nebylo dokonalé. Jako by z ničeho nic se najednou na cestě objevil pneuservis. Rusky jsem se pokusil domluvit na přifouknutí kola. Pán mi ochotně pomohl, i když naše domluva byla spíše mimické povahy s pomocí rukou. Pak už se jelo lépe. Cesta víceméně byla stále do pozvolného kopce, ale zčásti i po opravené asfaltové silnici. Mírnou komplikací bylo počasí. Občas trochu káplo. Závěr výjezdu na vrchol byl jiný příběh. Mokrá nezpevněná cesta vytvořila na povrchu bláto a to se stále lepilo na kola. Část cesty na vrchol jsem se rozhodl kolo tlačit, protože celé kolo bylo už úplně od hlíny. Plus, si odpočinul i můj otlačený zadek. I tak se výšlap povedl a já dne 18.9.2021 pokořil nejvyšší horu Moldavska. Jen ještě jednou upozorním, že má 430 metrů nad mořem. Cesta zpět byla o poznání lehčí, protože z velké části byla téměř stále z kopce, akorát jí zkomplikoval krátký silný déšť. Před ním jsem se naštěstí schoval na autobusové zastávce. Následně jsem za odpoledního slunce dorazil zpět na hotel do Nisporeni, kde mi paní recepční oznámila, že našla známého na zítřejší odvoz a cena bude 30 eur. Řekl jsem, ať čeká před devátou u hotelu a já jsem následně začal plánovat svůj zítřejší program do Tiraspolu.

Na vrcholu "hory"

Krásný pohled z výšky na "horu"

Cesta byla blátitá

Nečekal jsem, že za tu cenu budou k hambáči hranolky

Ráno šlo podle plánu, tedy pokud počítám probuzení. V Kišiněvě jsem potřeboval být do 10 hodin kvůli odevzdání kola. Potom už to bylo možné jen odpoledne. Věděl jsem, že když vyjedeme v 8 50hod, můžeme to stihnout. Paní recepční jsem se hlásil v 8:40 a říkal, že půjdu dolů. Jenže potom jsem čekal do 9:15, než přijel můj odvoz. Kolo se nám do auta podařilo relativně bez komplikací dostat, akorát jsem si říkal, proč nechává nesklopenou jednu sedačku. Záhy jsem to pochopil. Jel totiž vyzvednout ještě svojí manželku. Ostatně já si sám říkal, že třeba tu cestu využije a proto dostanu lepší cenu. Akorát náš příjezd do Kišiněva byl až kolem 10:45, takže jsem měl smůlu s výletem do Tiraspolu. Ten jsem posunul na pondělí a řekl jsem si, že neděli využiji na prohlídku Kišiněva a kolo vrátím odpoledne. Město je to krásné, ale já se hlavně těšil opět z jídla. Byla to radost, ochutnávat moldavská jídla.

Prezidentský palác

Vodárenská věž

Památník

Kišiněvský cirkus

Vlakové nádraží

Plov

Vstávání brzy ráno se mi úplně nepovedlo, ale naštěstí maršutky (mikrobusy) do Tiraspolu jezdí snad častěji, než metro v Praze o víkendech. Když jsem totiž přicházel na "autobusové nádraží" zrovna jedna měla odjíždět. Dokonce na mě řidič čekal, než si koupím jízdenku. Vycházelo mi to, že do Tiraspolu dorazím před obědem, pak se zkusím dojít ubytovat a hurá na jídlo. Pohodlně jsem se v rámci možností usadil a těšil se na cestu maršutkou. Část cesty po výjezd z Kišiněva šla hladce. Jenže potom se silnice rapidně zhoršila a maršutka začala solidně skákat. V ten moment mi došlo, že nebylo úplně ideální se dostatečně napít před jízdou. Naneštěstí už mi chybělo "jen" 80 minut jízdy. Základ byl přestat myslet na čurání. Teoreticky to funguje skvěle, ale praxe pokulhávala. Především když s vámi stále někdo hopsá. Na neoficiálních hranicích z Moldavska do Podněstří nikdo nic nekontroloval, naopak na těch při vstupu do Podněstří už to bylo jinak. Maršutka zastavila a já začal spekulovat, zda by bylo možné si někam dojít na záchod. Místo toho k nám přišla rusky mluvící policistka a začala kontrolovat doklady. Když jsem jí dával můj pas, řekl jsem rusky, že se budu vracet zpět zítra a že budu bydlet v hostelu na ulici Leninova. Myslím si, že jsem získal plusové body, protože mě paní policistka pochválila, za to že mluvím rusky. Podle dvou turistů za sebou vím, že to šlo bez komplikací i anglicky. Policistka potom odešla s doklady pryč. Po asi 3 minutách se vrátila a rozdala doklady zpět. Můj pas se vrátil s papírkem, který sloužil jako víza. Tímto jsem s plným močovým měchýřem vstoupil do Podněstří.

Co jsem hned pozoroval, byl lepší stav silnic. Naopak mi přišlo, že paneláky jsou trochu v horším stavu, než v Moldavsku. Zajímavostí jsou vojenské objekty a monumenty u cesty. Epesní byl také příjezd před hlavní vlakové nádraží. I když místo jeho zkoumání, jsem nejdříve hledal místo kam si odběhnu ulevit. Takové bylo první seznámení s Tiraspolem. Druhé seznámení už tak příjemné nebylo. V Podněstří totiž nefungují SIM karty z Moldavska. Teda, to už jsem zjistil hned na hranicích, ale tady mi to došlo úplně. Já si totiž neuložil přesné jméno hostelu a věděl jsem jen ulici, ostatně kdo by taky zapomněl, že bydlí v ulici Leninova. Po cestě jsem vyměnil dolary na podněsterské rubly a pak bloudil k ubytování. Dům jsem našel poměrně brzy, problémem bylo najít vstup do hostelu. Třikrát jsem se ptal lidí, kde se vstup nachází. Naštěstí tou třetí oslovenou osobou byla majitelka hostelu.

Vstupní "víza"

Výtání při příjezdu

Oběd

Podněsterský rubl

Konečně spokojenost, ubytován. Teď vyřešit co si dát k jídlu. Vyrazil jsem k první vytipované restauraci. Ta byla zavřená. Pokračoval jsem tedy do centra a hledal, kde něco sníst. Už jsem myslel, že vezmu fast food, když v tom jsem narazil na krásnou luxusní restauraci. Ono je to celkem logické, když je člověk ve státě, kdy do restaurací moc lidí nechodí, že jich tam tolik nebude. V oné luxusní restauraci jsem se najedl opět božsky a za ceny srovnatelné s obyčejnou českou hospodou. Jen tam teda úplně nezapadl můj cestovatelský oděv s dírou na zadku. Snad jsem nikoho nepohoršil, a pokud ano, nebyl to můj problém. Já totiž odcházel spokojený, s plným bříškem dobrého jídla.

Pozorování Tiraspolu bylo zajímavé. Krásné opravené centrum. Zavlažovaná tráva, kterou sekalo několik zahradníků (jen doufám, že ne tu mokrou) a kolem soch umývači. Opravdu přísahám. Když jsem filmoval památník Kateřiny II., pán s paní počkal, než si udělám svoje. Já si říkal, co chtějí a přišlo mi to divné. Sedl jsem si poté na lavičku a čekal jsem, co se bude dít. Nejdříve začalo ometání a potom mokrý hadr a čištění. Krásná ruční práce. Jen jsem si chtěl udělat druhý záběr tohoto památníku a evidentně se zdálo, že jejich práce brzy neskončí. Vydal jsem se tedy pokračovat dál centrem až k pomníku samotného Lenina. Tato byla ještě větší a na vyšším podstavci, než ta, kterou jsem viděl v Černobylu. Další zajímavostí byla všude přítomná armáda. Teda ne, že by za mnou někdo chodil, ale vojáků se kolem centra motalo dost. Samotným příběhem jsou ulice dál od centra. Tam už evidentně rajón umývačů není. Poslední samostatnou historkou je noc. Zjistil jsem, že naše platební karty jsou v Podněstří úplně k ničemu a že jediné co lze použít je hotovost. Té jejich jsem měl hodně málo. V přepočtu na naše asi 180 Kč. Chtěl jsem si zkusit vyměnit eura ještě ve směnárně u hostelu,ale ta už byla zavřená. Se zmíněnou hotovostí jsem vyrazil směrem do centra a počítal jsem s tím, že si chci dát večeři, pivo a ještě si udělat nákup na večer a na snídani. Luxusní večeře s pivem stála asi 110 Kč a i potom co jsem milé, ale pomalé servírce dal malé spropitné, mi zůstalo dost na to, abych si koupil pár věcí v obchodě. Byl jsem však překvapen při vstupu do obchodu. Cože? Oni tu mají směnárnu? A ještě je otevřená? Honem si vyměnit 10 eur. Potřeboval jsem stejně ještě peníze na zítřejší autobus. Byl jsem spokojen i s následným nákupem. Koupil jsem si totiž malou láhev místního 10 letého koňaku (0,25l asi za 2 eura). Konečně se na mě usmálo na této cestě štěstí a já věřil, že už by vše mohlo jít podle plánu, bez komplikací. Samozřejmě jsem víc naivní být nemohl, ale o tom až v následujících řádcích.

Tank osvoboditel

Socha Lenina

MIG - 19

Katedrála

Když jsem ráno vyšel ven, došlo mi, že počasí není úplně ideální a že mi asi chybí nějaké oblečení. V rámci úspory místa v batohu, jsem si totiž nevzal žádnou bundu. Naštěstí mám na tyto situace plán a ten jsem hodlal použít i na tomto výletu. Zní velmi lehce, pokud mi něco na cestách chybí, koupím si to. Věděl jsem, že u autobusového nádraží po příjezdu do Kišiněva je tržiště a zde budu mít ideální příležitost si nějakou bundu koupit. Nyní jsem se už jen musel dostat z Tiraspolu a vlastně celého Podněstří. Vše šlo hladce od nákupu jízdenky, ještě že jsem měl dost místních peněz, až po přejezd hranic. Zde si všiml můj spolucestující, že mám český pas. Ve finále z toho byl super pokec o všem možném. Následoval příjezd do Kišiněva a poté už hurá na nákupy. Za asi 5 minut jsem měl vybráno a zaplaceno. Poté už jsem si v klidu prošel tu část Kišiněva, kterou jsem nestihl v neděli a užil si klidný den. Teda až do večera. Vzhledem k tomu že jsem měl hlad, objednal jsem si pizzu. To by nebylo ještě nic šíleného, ale bydlel jsem opět na prvním ubytování u milé babušky a ta mi připravila místní tvarohový pokrm. Výsledek byl ten, že jsem dostal místo jednoho kousku dva a jelikož to bylo dobré, snědl jsem vše. Akorát ta noc, opravdu jsem měl moc plné břicho a neusínalo se mi lehce.

Předposlední den jsem měl v plánu si dojít půjčit auto a vyrazit ke klášteru Orheiul Vechi a zpět jsem se chtěl zastavit na exkurzi sklepů v Cricovně. Den před jsem si tedy zamluvil auto s vyzvednutím v centru města. Hned ráno jsem zamířil na místo, kde autopůjčovna měla sídlit. Jenže ne a ne najít žádnou informaci, kde přesně se autopůjčovna nachází. Nepomohl ani všemocný google a ani stránky půjčovny. Dvakrát jsem obešel blok a zkoumal, kde by asi mohla půjčovna být. Už toto se mi zdálo celkem divné. Sedl jsem si na lavičku a začal jsem přemýšlet co s tím, zda ve finále nebude lepší se kouknout ještě na pár míst na kraji města a ve finále si užít degustaci vína v centru. Místo dohledávání a dohadování se, zvolil jsem variantu B a napsal jsem e-mail, že rezervaci ruším. Plus jsem tímto krokem ušetřil pár desítek eur. Tahle velká improvizace a změna plánu mi ve finále vůbec nevadila. Díky tomu jsem se dostal ke kostelíku na kraji města, kde se zrovna konala svatba a ještě jsem měl možnost pořádně si prohlédnout takzvanou "bránu kišiněva". Odpoledne jsem se zastavil u památníku k bojům v druhé světové válce a odpoledne jsem si došel dát pár skleniček dobrého moldavského vína.

Další výborná polévka

Pelmeni

Vstupní brána do Kišiněva

Historický kostel

Památník Eternity

Komunistický hotel Cosmos

Poslední den jsem se už jen přesunul na letiště a podle plánu jsem odletěl zpět do Čech. No akorát se mi nepovedlo nakupování na letišti. Letiště to bylo malé, ale celkově takové roztomilé a ceny téměř jako v centru. Do košíku jsem si vybral tři koňaky a ještě bych klidně pokračoval, než mi došlo, že jsou do Čech určitě nějaké limity na dovoz alkoholu. To mi také potvrdila místní obsluha a já si dovezl pouze povolený litr koňaků, tedy dvě láhve. Pro další asi budu muset doletět někdy příště a užít si třeba sklepy Circovna. Jen asi nebudu nic plánovat, protože evidentně se mi Moldavsko v plánech tolikrát změnilo, že zůstala stát vlastně jen hrubá kostra a ani ta nevyšla přesně podle plánu. Ale o tom přece cestování je, že člověk dokáže improvizovat a přizpůsobit se aktuálním podmínkám.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 1 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Ondřej Tollinger

Cestopis byl naposledy aktualizován 27. 12. 2021

Ondřej Tollinger procestoval 60 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 7 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Mıchal

před 3 lety

Pěkné. Jen toho kola je tam pomálu :D Nicméně nesouhlasím s tím, že se v Moldavsku nedá plánovat. Jde to. Spojů mezi Kišiněvem a Tirapsolem jezdí hodně. Horší je to mezi Tiraspolem a Oděsou. Těch je pomálu, ale na druhou stranu v pokladně ví, kdy jezdí. Avšak vlaky od letoška nejezdí (kvůli covidu to není, ale dluhu železnice).

V létě v Moldavsku roušky nenosil nikdo. Ani v trolejbusech. Naproti tomu v Tiraspolu se nosily v dopravě. Jinak nikde.