Kolem na kole II - Stezka tří řek

Rok uplynul jako voda a o vodě je hodně i můj další cestopis. Po loňské anabázi, kdy jsem se horko těžko, ale nakonec ve zdraví, dostal až do italské Verony, jsem si umanul, že to v roce 2013 dokážu celé po jednostopové ose, ale jinou trasou. Čekalo mě 14 dní v sedle, přejezd čtyř států a v nohách něco kolem 1500 km. Při výběru trasy jsem se nechal inspirovat přírodou a starými římskými stezkami, které už přes 2000 let využívají řeky jako přirozené spojnice mezi národy. Cesta začíná v Brně, dále pokračuje přes překlen na povodí Vltavy, Dunaje, řeky Inn a ve svém závěru pronásleduje italskou řeku Adige až do Verony.

https://youtu.be/--3aOlXHoUE

Dobře, je to už má druhá štreka na kole a zkušenosti už nějaké taky mám. Už vím, že nemá cenu všechno plánovat tak do detailů a oproti mé první cestě, kdy jsem si stanovil jen tři šibeniční týdny na přípravu, jsem se připravoval systematicky celý rok. Nemůže mě nic zaskočit, říkal jsem si. Navíc se ke mně na první tři dny cesty připojuje Radek, můj kámoš z výšky. Trošku se toho spojení bojím. S Radkem se známe mnoho let a v oblasti alkoholických večírků, kdy jsme několikrát málem podpálili Brno vím, že jsme vyrovnaní matadoři. Nicméně co se týče kondice, hluboce zaostávám. Když Radek řekne, že se jde proběhnout, tak se vrátí s 50 km v nohách. Za rok si dá několik maratónů a teď s ním mám držet krok já. Na druhou stranu, jsou to jenom tři dny a pak už si tempo můžu určovat sám, jen tak se nechat unášet krajinou.

Červenec, brzo ráno. Vyjíždíme z našeho studenského bytu na Svoboďáku. Je teplo a lidé se probouzejí do všedního dne. Naše cesta vede směrem na jih až ke Znojmu. Asi hodinu nám trvá vymotat se z Brna. Nejdříve se držíme řeky Svratky, která se v těchto dnech řekou moc nazývat nedá. Po 50 km si v Miroslavi dáváme oběd, pokračujeme směr Znojmo. Radka vidím vždy tak 5 vteřin, jen když vyšlapu nějaký kopec, než mi zmizí za dalším horizontem. Je to trošku demotivující. U Znojma houstne provoz, tak si to míříme dál až k přehradě Vranov. Za celý den jsme nenajeli ani jednou na cyklostezku. V plánu bylo přespat u přehrady, ale jelikož je sezóna a pátek, u vody se chystá večerní diskotéka. Nějak se nám do toho nechce a tak jsme si našli místo na spaní v nedalekém lesíku. Ze začátku se to zdál být dobrý nápad. Bohužel zjištění, že jsme doslova obklopení klíšťaty velkými jak berušky, nás moc nepotěšilo. Navíc, Radek si vzal jen plentu a né stan. Ta otázka, kterou jsem sice čekal, ale nebyl jsem na ni připravený, přišla. "Kubo, můžu za tebou do stanu " ? Né, problém opravdu nebyl v Radkovi, ale v mém stanu pro jednoho, navíc přeplněného mou bagáží. Nicméně kámoše sežrat klíšťaty nenechám. Noc plná horka a dvou páchnoucích těl v jednom malém stanu mohla začít.

Doma při odjezdu

Boží muka u Znojma

V 6 ráno jsme se shodli, že už nám stačilo být spolu v jednom malém stanu a radši se vydáváme dál. Po 10 km se zastavujeme v kempu u Bítova, kde teprve zjišťujeme jakou škodu napáchala předchozí noc v "džungli". Radek tahá 3 a já hned 5 klíšťat. Pokračujeme směrem na Dačice. To město je vlastně známe jen kvůli své kostce cukru, ale i to je celosvětový výkon. Dostávám první defekt. Krajina se pozvolna mění, přibývá lesů - vjíždíme do České Kanady. V zádech máme pravou letní bouřku. Musím se přiznat k jedné věci. Bouřky mě fascinují, ale i děsí zároveň. No a když jsem v sedle, tak jen děsí. Musíme se rychle rozhodnout, jestli to někde přečkáme, nebo tomu ujedeme. Poprvé za celou cestu jsem rychlejší než Radek, dokonce mě vizuálně ztrácí. Projíždím lesem už na rakouské straně a asi po 15 km vyjíždíme zase na české straně kousek od Chlumu u Třeboně. Radek, jen tak do větru utrousí, žebych měl mít bouřku v zádech pořád. Bouřku chytáme až v kempu, kde se moje fobie mění ve fascinaci.

Česká Kanada

Rybník u Třeboně

Chlum u Třeboně

S Radkem mě čeká poslední den v sedle. Jedeme přes Třeboň až do Borovan. Tam si dáváme husu, což se projeví naprostou ztráty disciplíny. Nohy ztěžkly a nechtějí šlapat. Zanedlouho vidíme šumavské kopce. Ještě pár kopečků nahoru a dolů a už je tu prudký sjezd do Českého Krumlova. Připadáme si tu, mezi těmi všemi turisty, tak nějak jinak. Posledních 20 km jedeme proti toku Vltavy až do kempu Branná. Ještě předtím projíždíme industriální zónou, kde z nějakého důvodu žijí jen Romové. Zaujal mě na tom ten paradox. Jen 10 km od města, kde jezdí celý svět a ceny jsou tam dražší než na staromáku, existuje ještě jeden svět, kde chudoba a špína je nejenom cítit a vidět. Něco je špatně, nebo spíš, "proč se nejedou někteří turisti podívat i sem" .

Radek..

..v kempu Branná

Vltava

Od rána šlapu sám. Radek se odpojil a pokračuje za svoji babičkou někde za Šumavu. Jak ho znám , tak celou Šumavu přejede během jednoho dne. Dnešek beru jako odpočinkový. Po hodině v sedle se ocitám v Rožumberku. Po cestě mě čeká hodně stoupání proti proudu řeky Vltavy. Místo v sedle v podstatě jen tlačím kolo a během toho začínám cítit bolest v pravém kotníku. Nicméně jí nevěnuji tolik pozornosti a šlapu a šlapu. Vltava se tu podobá horské bystřině, která je protkána řadou malých vodopádků. Dostávám se až na horní přehradu Lipna, dávám oběd za rakouské ceny a pokračuji po cyklostezce až do Frymburku. Lodním přívozem se dostávám do chráněné oblasti, kde byla dříve demilitarizační zóna a proháněli se zde maximálně ruské gazíky. Dnes je tu krásná cyklostezka. Kotník už skoro necítím a šlapu jen ze setrvačnosti. Chtěl bych strávit ještě jednu noc na české straně, ale ten pocit, když stojíte na rozcestníku a přemýšlíte jestli doprava - český kemp, nebo doleva - jedno velké neznámo bych přirovnal snad k pocitům lidí, co odtud kdysi překračovali hranice. Samozřejmě se moje sračkoidní výprava nedá srovnat s hrdinstvím lidí za komunismu, ale to vzrušení tu je. Beru doleva. Po několika kilometrech a projetí pásma nikoho se před očima odrývá malebné údolí rakouské říčky Muhl. Během svižného sjezdu chytám defekt na zadní. Hbitě měním duši, není čas na lepení. Kotník už je na padrť a já poprvé mentálně pochybuji o jeho kvalitě pro další dny v sedle. Zvládám už jen několik km na rakouské straně a kousek za lesem rozbíjím stan, samozřejmě s výhledem. Pojídám pravý německý lunchmeat z místního obchodu, pozoruji západ slunce a neskutečně si užívám ten pocit svobody a volnosti, který je smíchán s bolestí celého těla a převážně kotníku.

Jelikož je kotník horší než včera, rozhoduji se co dál. Po nastudování mapy by to mělo být k Dunaji už jen z kopce. Po 500 metrech sešup a jsem u nějakého jezera. Ne, počkat, proč je tu cedule Donau? To "jezero" mělo asi 200 m na šířku a překvapila mě taky jeho kávová barva. Takže Dunaj. Opravdu jsem tady. Teď už jenom po řece nahoru a pak po další zase dolů. To jediné, co je mezi řekami je jen jeden alpský průsmyk a je to. Mám pocit, že jsem mentálně překročil hranici a od teď mě bude ta řeka nabíjet pozitivní náladou. Pokračuji po pravém břehu, nicméně cesta zde končí v oblasti nikoho. Naštěstí je tu budka s lavičkou u které je sluchátko s mikrofonem. Mačkám tlačítko, volám přívoz. Na druhé straně se ozve jen temné německé cosi. Odpovídám anglicky a doufám, že to ten na druhé straně pochopil. Otvírám své poslední jídlo - rybičky a čekám. Přívoz přijíždí a já mám celou loďku jen pro sebe. Proplouváme obřími přírodními meandry Dunaje až do vesničky Au. Odtud dál po svých. Už z dálky pozoruji před sebou dva něčím povědomé cyklisty na odpočívadle. Nejspíš tou poloprázdnou flaškou rumu s toliko známou plachetnicí. Tak jako každý správný Čech, jsem i já družný s našinci v cizině. Vyměňujeme si si dary - já dostal panáka a hlt piva, oni si ode mě vyptaly cigára. Pasov je v dohlednu. Kupuji pohlednice, kotník funguje už jen v sedle. Dunaj nechávám za sebou a držím se jeho přítoku, řeky Inn. Sil ubývá, slunce klesá k obzoru, v dáli zamnou více jak 100 km. Mám vidinu došlapat až do lázeňského městečka Bad Fusing. Znovu přejíždím řeku, ještě tak půl hodiny hledám kemp. Konečně. Kotník je na odepsání. Můžu ho rovnou poslat poštou a dojet to bez něj. V kempu jsou jenom rakouští penzisti, co tu se svými karavany tráví nejlepší chvilky svého života, né -li celé životy. Dívají se na mě trošku jako na vetřelce, co jim narušil jejich nabitý denní program. Hned při příjezdu mám další defekt, ve sprše ztrácím oční čočku. Dávám si den volna na opravu kola, výměnu kotníku a celkově promyslet co dál.

Inn

Nevím, kde přesně jsem to dojel, ale mám pocit, že jsem jediný, kdo kazí věkový průměr 70 let. Tak nějak si představuji distopický film, kde se přestaly rodit děti a jen ten zbytek populace dožívá. V kempu mám prostor pro stany jen pro sebe, jelikož tady nikdo jiný se stanem není. Ve městě Bad Fusing dokonce i důchodci pracují v obchodech a obsluhují své kolegy důchodce. Pořádek hlídají dobrovolníci z řad důchodců a v obchodech prodávají usměvavé penzistky. Jen doufám, že jim tu často nehoří. Cítím se tu opravdu zvláštně. Možná si trochu lichotím, ale tady si připadám opravdu jako kojenec. Nutno dodat, že Bad Fusing je lázeňské městečko vybudované uprostřed polí a cílí právě na rakousko-německé penzisty. Během dne lepím své duše. Mám pocit, že je něco špatně a já nevím pořád co. Čtvrtý den na cestě a třetí defekt. Dávám si do kupy můj kotník v malém bazénku, doplňuji zásoby jídla.

Balím stan už před šestou. Nechávám se unášet pravým břehem řeky Inn. Během prvních dnešních kilometrů pozoruji jedinečný východ slunce s rovinaté krajiny, kde nejvyšším bodem jsou aleje topolů. Kolem nikdo není. Všichni ještě spí. Nad hladinou, klidnou jako olej, se vznáší opar, který jen sem a tam proráží vodní ptactvo. Jen občas projede kolem traktor. Prvních 20 km uběhlo tak strašně rychle. V myslivecké pozorovatelně si dávám snídani. V duchu si říkám, jaká to byla očista pro tělo a duši dát si jeden den volna. Cítím se opravdu dobře. Přemýšlím nad tím momentem, až se mi na horizontu objeví poprvé Alpy. Ano, v dnešní době není problém být autem za pár hodin na úpatí Alp, ale až při jízdě na kole se dá vnímat ta opravdová vzdálenost. Dávám si za cíl jet tak dlouho, dokud do velehory neuvidím. Pauzu dělám každých 20 km. Další defekt na zadním. Měním duši za pořádnou šwalbovku, ta musí už něco vydržet. Měsíc nazpět tu byly povodně a hladina dosahovala skoro o 4 metry výše. To vysvětluje ty probagrované cestičky s bahnem do výšky očí na obou stranách.

Cestování na kole má jednu zajímavost. Během dne pozdravíte mnoho lidí, co projedou kolem vás a nikdy víc je nepotkáte. Nicméně ty, co jedou stejným směrem, potkáte za den několikrát. Já zastavuji na svačinu, skupinka projede a pozdravíme se. Pak zase já projíždím kolem stejné skupinky, co si dává pauzu a tak to jde až do okamžiku, kdy se dáte do řeči a jedete kus cesty spolu, třeba i několik dní a třeba se z vás stanou přátelé. A to se stalo i na mé cestě. Je to moc příjemné zpestření. Už mě nebaví říkat si sám sobě pořád dokola ty samé vtipy.

Je pravé poledne a na tachometru mám již 100 km. Čeká mě teď zajímavý úsek kolem meandrující přírodní rezervace. Je to tu pravý bavorský venkov, plný velkých sedláckých usedlostí. Ty jsou v krajině rozesety jako kravince na polích. V podvečer už točím 160 kilometr. Zatím můj rekord. Dostávám se do jedinečné nížinné oblasti řeky Inn, která vypadá jako ta nejúrodnější domovina. To, co ale vidím tam v dáli, stahuje na sebe všechnu pozornost. Obrysy nad horizontem totiž nejsou mraky, ale první pahorky Alp.

Představte si 8 dní strastiplného dobrodružství v sedle, kdy cítíte vzdálenost, rozmanitost krajiny, zvyky lidi. Potom opravdu slovo Alpy nabude své velkoleposti. V dnešní době, kdy Alpy navštívil snad každý, to slovo jen tak prošumí. Ale mně dnes ne. Alpy jsou synonymem mého úspěchu a odhodlání. Slovo Alpy dostalo úplně jiný rozměr. A já dnes mám tu čest je zkusit zdolat na kole. Pokořit to majestátní pohoří vlastními silami. Asi s takovými myšlenkami začínám dnešní den.

„Po dlouhé době slyším své vlastní myšlenkové pochody. Jen moje, ničím zkreslené. V dnešní uspěchané době, kdy na nás útočí ze všech stran nějaký názor a informace, je to něco vzácného. Něco, čeho si chci vážit a udržet v sobě.“

Vyrážím hned s rozbřeskem a do hlavy se mi dere myšlenka, kdy zase dostanu další defekt. Nemám už čím lepit a náhradní duše se podobají cedníku. Vjíždím do města Rosenheim, které leží na předělu dvou států a na úpatí prvních kopců. Čekám až mi tu otevřou servis, kde kupuji další duši. Něco musí být fakt špatně. Po 1 km další defekt. Tentokrát přední. Hned tam rvu tu novou duši. Jelikož údolí řeky Inn je hlavní rakousko-německou branou do Alp a do města Innsbruck, je tu hodně rušno a cyklostezka vede celou cestu v bezprostřední blízkosti dálnice. Menší nepříjemnost, v úseku asi 2 km je sesuv půdy a já musím zvolit objízdnou trasu. Další nepříjemnost. Za městem Worgl mi vypadl kus zubu. Pro dnešek jsem v cíli. Městečko Pill. Místní kemp je přidružen k typické tyrolské hospodě, ve které právě probíhá svatba. Nikdo si mě nevšímá, nekasíruje, tak stavím stan, dávám si na sebe to nejlepší oblečení co mám ( nejčistější ) a jdu na jedno. Večer usínám při zvuku tyrolského jódlování.

Z Pillu vyrážím brzo, takže v 8 jsem už v Innsbrucku. Hledám cykloservis, ale jelikož je sobota, tak jsou všechny zavřené. Pokračuji tedy na tom, co mám. Cesta se zde rapidně mění a já cítím horské masívy čím dál blíže jeden k druhému. Z řeky Inn se teď stala mladice , která si jakoby pohrává s balvany velkými jak auto. Jak jsem již psal předtím, už druhý den stejným směrem se předháním s jedním párem. Zrovna jsme ve fázi pozdravení a úsměvu. To se mění po pár kilometrech, kdy už v podstatě bezradně lepím další defekt. Ptám se, jestli nemají špagety, že si vezu sebou cedník, tak to můžeme dát dohromady. Zpovídám se ze svých marností s defekty a oni kroutíc hlavou mi aspoň nabízí rychlolepení. Zase to nějak slepuji a jedu dál. Konečně. Město Imst a vytoužená cyklostezka Via Claudia Augusta. Je to římská stezka, která tu před dvěma tisíci lety vedla jako největší spojnice mezi jihem a severem. Přijíždím do Landecku - defekt přední. Co je za problém. Je sobota podvečer, nikde nikdo. Lepím poslední záplatu. Začínám mít pocit, že jsem těm horám něco udělal a ony mě nechtějí pustit dál. Myslím, že jsem našel tu příčinu. Mezi ráfkem a duší je taková krycí páska, která je v mém případě úplně na sračky a tím pádem můžu kupovat sebelepší duše, ale problém to nevyřeší. Mělo mně to dojít dřív, když vlastně všechny ty defekty jsou z vnitřní strany duše. Zkušenost. Mám poslední záplatu. Lepím. Praskla. Sedím ve škarpě. Čekám, vlastně ani nevím na co. Ještě jednou mě dojíždí mí staří známí, kteří mi dávají jejich poslední záplatu a tím mě posouvají o několik km dál. Před městečkem Prutz mi ušlo zadní. Kemp už je jen několik km. Znovu hážu dolů brašny, ale ty záplaty už na tom cedníku prostě nechtějí držet. Znovu sedím u cesty a čekám. Vyptat si další záplaty už nemá cenu, chce to krycí pásky a nové duše. Jenže tady? Nic tu není. Asi po hodině mně zastavuje postarší holandský pár a zdá se že ti vědí jak na to. Mají nějaké extra lepidlo ve spreji, které můj cedník aspoň trochu postaví na nohy a já můžu dál. V kempu lepím všechny duše co mám a připravuji se na svůj vrcholový přejezd přes průsmyk Nauders.

Jsem v srdci Alp. Dnes je ten den, kdy je překlenu a pak už budu jenom klesat směr Itálie.Paprsky rozhání mlhu. Defekt hned ráno na rozcvičku. Dobrý, jedem dál. Sjíždím do Martiny. Jediné město, které je katastrálně ve Švýcarsku. Teď mně čeká stoupání do nějakých 1500 m. n. m. Jedna serpentýna střídá druhou. V zádech mám hejno much, asi proto, že jsem se už pár dní nemyl. To hejno mě aspoň drží v tempu, nepolevuji a snažím se mu ujet. Po hodině jsem nahoře. Město Nauders. Při klesání další defekt. Všude je zavřeno. Místo běda zase lepím. Posunuji se o dalších 10 km. Defekt zadní. Jsem jen 3 km od Itálie. Jdu se zeptat na benzinku, kde shodou okolností pracuje paní ze Slovenska. Nic, coby mi ulehčilo trápení nemá. Teda vlastně, pivo má. Slepit neslepitelné už nejde a tak beru kolo pod náruč, podepírám sedátko, abych si nedoničil aspoň plášť a pokračuji pěšky. Po 5 km se ocitám v prvním italském městečku Resia, které je pro mě více než požehnáním. Je tu nádherný velký cykloservis, otevřený i v neděli a všechno mi mění. Čekal jsem na to jak na smilování. Do šera nezbývá mnoho času, ale já se rozhoduji užít si ten pocit bezstarostného sjezdu. Jsem u toho, jak se rodí má další a poslední řeka Adige. Po ní se dostanu až do Verony. Cestou míjím odbočku na Paso del Stelvio, kde se jede Giro a měla by tam být nejvýše položená asfaltová cesta v Alpách. (2700 m. n. m. )

Bude horko, hned z rána přijíždím do Merána. Po 50km zapomínám na odpočívadle moje druhé oči - jediné brýle co mám. A jelikož je celou dobu střídám s mými slunečními, tak jsem s toho všiml až po hódně dlouhém klesání. Kašlu na ně. Všude kolem jsou jabloňové sady, střídající se s vinnou révou. V kempu plánuji svůj poslední den. Čeká mě nejdelší etapa celé cesty.

Je to tu, můj poslední den v sedle. Aspoň doufám. Vyjíždím před šestou. Míjím Trento. Před sebou mám nekonečnou rovinu pádské nížiny. Vzduch by se dal krájet, nedá se skoro dýchat. Je odpoledne a teplota ve stínu atakuje 40 stupňů. Tachometr ukazuje 182 km, celkově 1543 km.

Konečně Verona !!!

Pro mě cesta ještě nekončí. Musím se nějak dostat až do městečka Caldiero, které je asi 20 km dál na východ. Nemám mapy a cyklostezky se tu taky nevedou. Bloudím místními statky a políčky. Vždyť už jsem tu tolikrát byl, to musím najít. Po dvouhodinovém bloudění, několika špatných odbočení a dalších 30 km jsem v Caldieru.

A co bych dodal závěrem?

Už teď vím, že to tady nekončí, ale pokračuje. Do Itálie jsem dojel dvakrát a po třetí se mi chtít nebude. Láká mě sever. Možná kvůli tomu, že jsem tam nikdy nebyl a taky možná proto, že tam není takové horko. Teď už vím, že ani ten šestnáctý defekt nemůže zlomit moji mysl. Jediné, co se dá nalomit je tělo, ale to se zase dá většinou opravit. Jen to chce čas.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 2 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 4 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Jakub Pohůnek

Cestopis byl naposledy aktualizován 19. 7. 2022

Jakub Pohůnek procestoval 42 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil