Koně, jurta, sníh a ticho
Kopyta koňů víří prach. Ve vzduchu je cítit pot a testosteron. Chlapíci v lesklých vestách a neforemných kalpacích se snaží udržet v sedle...
Cestopis z roku 2017 napsal m8dy
Kdo tohle zvládá, usiluje o to, aby druhou rukou nadzvednul ze země objemný pytel plný máčeného jehněčího masa. Každé šťouchnutí do tohoto „míče“ fanoušci oceňují hlasitým rykem. Po obličejích jezdců řine krev, ale zas a znovu se vrhají do klubka koňských a lidských těl a snaží se posunout jehněčí pytel na jednu stranu.
Jako Češi, kteří do Kyrgyzstánu právě dorazili, jen užasle koukáme, co se to tady, na prašném poli u silnice vedoucí k jezeru Yssyk Kul, vlastně děje. Teprve později načítáme další informace o tomto zvrhlém koňském pólu, hře buzkaši - národním sportu a oblíbené kratochvíli středoasijských republik. A zjistíme, že to, co nám přišlo jako jatka v přímém přenosu, je ještě vyměklá varianta hry, která se tu po generace hraje. Protože dříve se namísto s masitým pytlem hrálo s tělem kozla, kterému se těsně před úvodním hvizdem uřízla hlava. A kapitány obou týmů jste poznali tak, že na sobě měli navěšené kalašnikovy. Ale i tak představují první chvíle v Kyrgyzstánu kulturní šok. A že jich během týdenního cestování ještě bude.
Začněme samotným příletem do Biškeku, který se nad ránem ukrývá do černočerné tmy, z níž problikuje jen pár světýlek. Žádné prozářené obrysy pulzující metropole. Letiště a autostráda si drží východoevropské parametry, ale samotné město je výspa socialistického realismu, která v nových časech kapitalismu neudělala moc kroků k hojnosti. Panelové domy, rozbité silnice a bídná občerstvení u cesty. Snídáme briošku a čaj v nevytopeném bistru s vysokými stropy a roztrhanými sedačkami. Teploty jsou na přelomu zimy a jara kolem nuly, ale mráz pocit nám stejně i tady uvnitř zalézá za nehty. To první, co nás napadne, je moc se nezdržet, sednout do auta a zmizet do hor. O hodinu později už v koloně devadesátkových volkswagenů a rozpadajících se audin skutečně jedeme na východ od města. Vstříc druhému horskému jezeru světa – modrému Yssyk Kulu, jehož hladina leží o šest nadmořských výše než Sněžka.
Když opouštíme betonový svět hlavního města, přijíždíme pocitově do jiné země. Do časů Káji Maříka, království ryzí přírody nabízející omamné pohledy na zasněžené vrcholky. Vládne tu právo silnějšího a barbarská živočišnost místních obyvatel. Mít koně, ovci nebo krávu není romantika, ale základní předpoklad přežití tuhých zim, které rok co rok do této hornaté republiky zavítají a na pět měsíců tu vysávají z přírody její barvy. Na konci března tu všichni toužebně vyhlížejí sluneční paprsky, jež promění sníh v životadárnou vodu a pošlou ji do údolí. Zatím se nic takového neděje a pohublá zvířata v údolí tak bloumají bledými prošedivělými políčky a z půdy lačně trhají poslední loňské drny. Pastevci se dívají do prázdna, dobře vědí, že tahle zvířata jim daleko neutečou.
Průvodci, kteří na severním břehu Yssyk Kulu slibují ráj vodních atrakcí, zábavní centra a oblíbené destinace sportovců z celého světa, mají bohatou fantazii. Na pláži v Cholpon-Ata nacházíme jeden polorozbořený tobogan a vybydlený panelový hotel. Ze silnice si nás zvídavým pohledem měří stádo krav. Možná, že přes léto Kyrgyzové odněkud vytáhnou mobilní domy a nafouknou vodní atrakce, ale rozumu se to příčí uvěřit. Naopak důkazy, že sem totalitních časech jezdili sovětští sportovci polykat vysokohorské dávky tréninkové dávky, tu existují. Ale spíš v němé podobě vzletných hesel napsaných v azbuce na betonových monstrech.
Jaké starosti lidé opravdu řeší, je nejlépe poznat v Karakolu. Sedmdesátitisícovém městě na východě Kyrgyzstánu. Když chcete jít večer na jídlo a na pivo, prakticky není kam. Bloumáte potemnělými ulicemi, než dorazíte do samotného centra. Večeříme v podniku, který je víc garáží rodinného domu, kde servírka jednou rukou drží mimino a druhou míchá polévku. Otevřenou putyku pak hledáme další půlhodinu, až končíme na podivné diskotéce, kde stroboskop osvětluje prázdný parket. Dáme jedno v lahvi a taxíkem míříme domů zcela prázdným městem. Oproti tomu by ráno místní trh praskal ve švech, kdyby nějaké měl. Lidé ve vysokých holinkách tu cápají bahnitými kalužemi a prodávají cokoli. Šroubky, pečivo, oblečení, ale hlavně hospodářská zvířata. Potenciální zákazníci prohlížejí a prohrabují vemena, srst i kopyta ovcí, hladí ji po čumáku a pak si ji na lanech odvádějí do nových domovů. K mání jsou krávy, koně, psi, kohouti, ale taky škoda sto dvacet, u které její původní majitel uvádí výrobní rok 2011. A zatímco užasle pozorujeme výjevy z bláznivého tržiště s bídou, slunce prosvěcuje město a celá scenérie získává ještě nový rozměr – fantastický výhled na sedmitisícové vrcholky pohoří Ťan-Šan. Koncert vysoké přírody a přízemních lidských starostí je na svém vrcholu.
Následující dny trávíme v liduprázdných horách, které místní nechávají dokonale chladnými. Můžete tu chodit celé dny po neznačených cestách, které lépe než kyrgyzští domorodci zaznamenali do map čeští turisté. Bohužel, příliš se tu nemůžete spoléhat nejen na proměnlivé počasí, ale také na pomoc druhých nebo horskou službu. A když už máte pocit, že začínáte smutně tichému Kyrgyzstánu rozumět, vyrazíte do horského střediska Karakol. Vystoupáte úzkými serpentinami do výšky nějakých 2 200 metrů nad mořem a rozprostře se před vámi lyžařské centrum, které si nic nezadá s těmi v Alpách. Moderní sedačkové lanovky, Rusové na zlatých lyžích tu vykrajují obloučky na perfektním „manšestru“, slyšíte angličtinu i němčinu. Vůbec nevíte, kde se tu ocitli všichni ti lidé v dokonale padnoucích kombinézách. Ale najednou jsou jich tady stovky, možná tisíce, v klidu si lyžují a popíjejí kávičky v ápres ski baru dokonale ukrytí v tomto megalomanském projektu z jiného světa.
Když se vrátíte na hlavní silnici a zabočíte ze silnice do vedlejšího údolí, ocitnete se zpátky v kyrgyzstánské realitě – tichých horách, mezi stády krav a ovcí, s pár staveními okolo cest. Přímo od jihovýchodního břehu Yssyk Kul stoupáte po klikaté silničce stále výš a výš. Až k závoře, kde vám místní policisté z neznámého důvodu zkontrolují pasy a pustí vás ještě dál k čínským hranicím. A zase serpentina za serpentinou a stále řidší porost keřů a stále řidší vzduch. Najednou se ocitnete v Barskoon Passu, na nejvyšším místě silnice mezi městy Barskoon a Kara-Say. Jste výš než majestátní Glossglocker, ve výšce 3 819 metrů nad mořem, kam jste pohodlně vystoupali autem. A přesto nevidíte skoro nic – jen ještě vyšší vrcholky okolních hor. A nevidíte nikoho, protože jste za poslední desítky minut potkali jedno jediné auto.
Ve výsledku jste rádi, když jste zpátky v civilizaci (tedy té ve velkých uvozovkách) – mezi stády ovcí, koňů, krav a malými osadami místních lidí. U temně modrého jezera a opuštěných jurt. V tichu rytmicky šplouchajících vlnek pak možná prožijete několik minut usebrání. Zatímco vy jste zvyklí řešit wi-fi, well being, preference politických stran, ekonomické cykly, raw stravu, cestování levnými aerolinkami, změnu zaměstnání, nakládání s odpady, online seznamky nebo datacentra, lidé v Kyrgyzstánu řeší dnešní den, hospodářství a výhled počasí. V malinkých domcích, které jsou zatepleny slámou a senem. Právě v takovém jsme přespávali na cestě zpátky k Biškeku. V chladném pokojíku u místní rodinky, která by s námi ráda vyprávěla až do pozdní noci, kdybychom tedy nebyli z generace, jež už ruštinou nevládne.
Srdečně děkují za pár stovek, které jsme u nich v přepočtu nechali a pouštějí nás znovu dál mezi výmoly, bláto a ovce. Míříme k úchvatnému, naprosto liduprázdnému jezeru Song Kul s báječně placatými kopci všude kolem. A do Biškeku, kde trávíme večer na jediném prosvětleném náměstí Ala-Too. Pod sochou Lenina najdeme jednu z nemnoha kyrgyzských „kešek“, necháváme na papíru své podpisy a míříme domů. Sami podepsaní kyrgyzským tichem. Poznamenaní zemí, kde se hraje krvelačné buzkaši; kde zvíře je jen komodita a prostředek k přežití; kde zima je fakt zima, a kde život je jen teď a tady.
Jak se ti cestopis líbil?
m8dy procestoval 50 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 5 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Jet k Issyk-Kulu v zimě a čekat nějaké atrakce je asi jako je čekat v lednu na Mácháči. V létě to tam žije opravdu neskutečně, myslím to přesně ukazuje tento místní hit, který tam jel v každém podniku https://www.youtube.com/watch?v=YmrE1Xb_0S8
Stejně tak to žilo v noci i v Karakolu i Biškeku. A ještě detail, ten vjezd k průsmyku Barkon tam hlídá soukromá ochranka a to kvůli zlatému dolu nahoře u Kumtor, kde tedy kanadská firma tu krajinu neuvěřitelně plundruje a ničí. Jinak díky za cestopis, jako bych tam byl včera.
Jet k Issyk-Kulu v zimě a čekat nějaké atrakce je asi jako je čekat v lednu na Mácháči. V létě to tam žije opravdu neskutečně, myslím to přesně ukazuje tento místní hit, který tam jel v každém podniku https://www.youtube.com/watch?v=YmrE1Xb_0S8
Stejně tak to žilo v noci i v Karakolu i Biškeku. A ještě detail, ten vjezd k průsmyku Barkon tam hlídá soukromá ochranka a to kvůli zlatému dolu nahoře u Kumtor, kde tedy kanadská firma tu krajinu neuvěřitelně plundruje a ničí. Jinak díky za cestopis, jako bych tam byl včera.
Čau, teprve teď jsem pořádně mrknul na video a vypadá to fakt jinak. Holt cestujlevne tě občas zviklá na destinaci a cenu, které neodoláš a některé důsledky domyslíš později. Kyrgyzstán za 3000? To chceš. Ale máš pravdu, že tam bylo vlastně trochu smutno - koně, krávy i lidi se hodně těšili na jaro.
Čau, teprve teď jsem pořádně mrknul na video a vypadá to fakt jinak. Holt cestujlevne tě občas zviklá na destinaci a cenu, které neodoláš a některé důsledky domyslíš později. Kyrgyzstán za 3000? To chceš. Ale máš pravdu, že tam bylo vlastně trochu smutno - koně, krávy i lidi se hodně těšili na jaro.