Korea? Ano, asi jo.
Cestopis z roku 2024 napsala Eva _19
Naše cesta na rozdělený korejský poloostrov začala levným nákupem letenek od Saudie (dokonce 2x, když jsme nedlouho po koupi těch za 10000 Kč, které jsme nakonec nechali refundovat, narazili na ještě levnější). Původně to měl být let s přestupem v Džiddě, ale vzhledem k jejich velkému rušení linek z Vídně a do Soulu a loňské vstřícné politice letecké společnosti se J0xovi podařilo zajistit výměnu za excelentní přímý spoj s Korean Air. Mimochodem, jejich aplikace se při check-inu ptá i na údaje, které už má, ale prý je to vlastnost a ne chyba. Aplikace Saudie zase potvrdí např. změnu čísla pasu a pak ji neuloží, případně naopak nahlásí při ukládání chybu, ale údaje přesto uloží. Člověk si s aerolinkami užije spoustu legrace a s některými obzvlášť, inšalláh! Naštěstí technické záležitosti neřeším já, tak mě to nemusí hryzat. Na druhou stranu už po koupi, resp. po změně, šlo zdarma rezervovat sedačky, takže zadní dvojsedačky byly naše, hurá! Do mapy jsme si společně naskládali bodů asi tak na měsíc pobytu, takže bude dost co obětovat.
Pátek 9. 8.
Z Brna jsme se po práci, která bývá těsně před dovolenou zdaleka nejhektičtější, jako obvykle svezli na letiště autobusem Regiojet s taktéž obligátním asi půlhodinovým zpožděním, odlétali jsme z Vídně v 18:40. Ve SkyLounge bylo tolik lidí, že personál ani nestačil doplňovat jídlo a dokonce bylo slyšet, že v kuchyni nevládne příjemná atmosféra. Spíš to tedy znělo jako hádka i s létajícím nádobím. V nabídce byly ten den smažené rybí placičky, rýže, omáčka, tentokrát jsem musela konstatovat, že nabídka nic moc.
Odlet z terminálu 3 proběhl téměř načas. Jídlo bylo velmi chutné, měla jsem kuřecí s máslovou bramborovou kaší, v průběhu letu jsme zcela záměrně i bez pocitu hladu poprosili i o instantní nudle, které o několik dní později v Economy třídě kvůli častým turbulencím z bezpečnostních důvodů měli vyřadit z nabídky; před přistáním byl servírován buřt s vaječnou omeletou nebo moje neoblíbená asijská kaše.
Sobota 10. 8.
Let proběhl hladce, přistáli jsme opět téměř na čas někdy po poledni. Co nás překvapilo, byla velká fronta na pasových přepážkách pro cizince, kterých fungovalo jen pár, čekání nám zabralo celkem dost času. V příletové hale vyvstal úkol najít bankomat s přijatelným poplatkem nebo raději bez, nakonec se nám podařilo objevit jeden až v odletové hale. S křížkem po funuse nám došlo, že nad bankomaty přijímajícími mezinárodní karty svítí nápis se slovem navíc – Global ATM. Dle průvodce na Cestujlevně měl být výběr zdarma např. u KB Kookmin Bank, ale ve skutečnosti také chce poplatek 3500 KRW. Téměř u bankomatu byl i obchod GS25, ve kterém jsme si pořídili 2 karty T-Money a vložili na ně po 30000 KRW. V průběhu týdne jsme pak ještě po ztenčení zásob čajové měny uložili na karty dalších 15000 KRW, nakonec nám na každé asi 4000 KRW zbylo na příště.
Po cestě zastávkovým vlakem jsme operativně vystoupili na trhu Gongdeok, odolali lákání osazenstev prvních pár restaurací u vchodu, abychom se vyhnuli zbrklému řešení gurmánské otázky, prošli jsme těch několik málo stánků, které ještě nebyly zavřené, na opožděný oběd se nám zalíbila restaurace s vepřovými specialitami (Jangsu Jokbal), která i působila dojmem oblíbenosti u domorodců. Z menu byl pochybnými metodami vybrán set „small jokbal“, což obnášelo maso z vepřových nožiček se všemožnými přílohami včetně jater a klobás podobných našim jelitům (sundae – neplést s dezertní nabídkou fastfoodů! :-D). Nenechte se mýlit – když je v korejském jídelním lístku napsáno u nějaké položky „small“, je to obvykle pro 2 jedlíky a možná ještě zbyde, tudíž nás po přinesení všeho na stůl čekalo „malé“ překvapení. Paní si všimla naší bezradnosti a rozhodla se nás naučit si jídlo připravovat po korejském způsobu – tedy vzít si list salátu do ruky, zabalit maso, zeleninu, omáčky a sníst. Cena 34000 KRW. Také jsme tu zjistili, kde hledat lžíce, hůlky a ubrousky – v šuplíku z boku stolu, který nám zůstal původně utajen. Pod stoly také často bývají umístěné odpadkové koše. Po obědovečeři (linner nebo lupper??) následovala cesta metrem k vojenskému muzeu – War Memorial of Korea, jenže naše první pořádné korejské hody nás poněkud zdržely a nestihli jsme asi o čtvrt hodiny poslední vstup v 17 hodin – v 18 se muzeum zavírá. Tak jsme si aspoň prohlédli venkovní expozice s ponorkou, loděmi, tanky, transportéry, municí, raketami atd. Popřemýšlela jsem nad vlajkami 16 zemí před muzeem, patřícím těm, které poslalo své vojáky do vojenské akce na Korejském poloostrově – naše československá bohužel samozřejmě chybí, byli jsme tenkrát bohužel v úplně jiném táboře. Prohlídka nás docela unavila, bylo asi 40 stupňů ve stínu, měli jsme za sebou desetihodinový let a příruční zavazadla na zádech. Tedy jsme se kolem 19. hodiny odebrali směrem k našemu nedalekému rezervovanému hostelu Spring Light (35550 KRW za noc přes Booking, oproti oficiálnímu ceníku o dost nižší). Vždy nás překvapí ležérnost self check-inu, smutně si u toho představujeme, jak by takové ubytování dopadlo třeba v ČR. Po zabydlení v malém, ale růžovém, pokoji s lustrem visícím proklatě nízko u stropu padla volba na nedaleký Myeongdong Night Market. Ještě jsme uvažovali o cestě na vrch Namsan s věží N Seoul, ale nakonec byla odložena na jindy. Přemýšleli jsme, co si z velké, ale oproti třeba Thajsku poněkud chudší a méně zajímavé, nabídky stánků dát, nakonec zvítězili nebo spíš prohráli malí smažení krabi s chilli omáčkou. Koupila jsem si v jednom z velmi mnoha obchodů s kosmetikou (v podstatě jeden vedle druhého) pár drobností (šnečí masky, krémy). Toto místo nás ale úplně nenadchlo, tak J0x rozhodl zkusit navštívit ještě nějaký jiný trh, třeba prý docela mezinárodní Itaewon Market. Google Maps ovšem, jako celkem často v Koreji, poskytly dosti zavádějící informace o otevírací době, takže následovalo zklamání před zavřeným vchodem, které se podařilo zmírnit aspoň pivem v akci ze sámošky a dobrou zmrzlinou v nedalekém podniku. V okolí Itaewon-ro to večer opravdu žije, přítomné houfy mládeže dokonce vzbuzují dojem, jako by Jižní Korea ani neměla obrovský problém s porodností.
Neděle 11. 8.
Po probuzení a nezbytných úpravách nastal čas na druhý pokus o návštěvu válečného památníku, abychom uskutečnili konečně i prohlídku rozsáhlých vnitřních expozic. Vstup do státem vlastněných muzeí je v Koreji zdarma. Vojenské muzeum je opravdu velké a informačně bohaté a rozhodně jej doporučuji navštívit. Zapůsobila na mě interaktivita a způsob, jak zaujmout všechny věkové skupiny. Působivá je velká slza, vytvořená z vojenských známek. Zajímavé jsou lodě, letadla, auta, ruské kaťuše (zřejmě si svého času zajely do Koreje na dovolenou spolu s relaxuchtivými MIGy) včetně Kim Ir Senovy limuzíny (jak bylo pro její výrobce – sovětské taváriše typické, jednalo se o obšlehnutý americký model; vedle něj parkuje originální Cadillac prvního jihokorejského prezidenta). Poučné byly cihlové úly na dým, vytvářející kouřové signály jako způsob komunikace v dobách bez internetu a jiných moderních komunikačních vymožeností. V muzeu bylo možné potkat i množství jihokorejských vojáků, kteří se pilně věnovali studiu literatury o korejské válce v místní rozsáhlé knihovně. Po dlouhé a náročné prohlídce nám žaludky připomněly, že jsme ještě sousta nepozřeli, vypravili jsme se tedy na oběd do příjemné restaurace Gimgane Hanok Village Branch před vchodem do Namsangol Hanok Village, kterou bylo v plánu navštívit hned po občerstvení. Z celkově lákavého menu padly naše zraky na rabokki, tuňákový kimbap, smažené nudle jollmyeon s pálivým kuřetem a sýrem a pálivé dušené hovězí. Mimochodem, občas se v restauracích ujišťovali, jestli opravdu chceme pálivé jídlo – ano, chceme, ale většinou ho stejně až tak úplně nedostaneme. Cena za všechny chody 31500 KRW. Jistě, J0x zase potřeboval ochutnat ty nejpodivnější pokrmy, které dokázal v jídelním lístku najít a na množství nehleděl. Ve skanzenu jsme podle mapky prošli jednotlivé objekty, zrovna v jednom probíhal nácvik nějakého divadelního představení, kterému šlo v korejštině dost těžko rozumět, tak jsme aspoň chvíli pozorovali účinkující. Následující večeři spláchlo půl galonu zmrzliny v Baskin-Robbins, poněvadž někdo nejmenovaný zapomněl, kolik litrů je galon. Po mírně zmateném hledání na Agodě, Bookingu a spol. došlo k rozhodnutí složit hlavu na následující 2 noci v hotelu Golden Park Myeongdong (1427 Kč za 2 noci). Budova hostí 3 „různé“ hotely, každý má své patro, ale společnou recepci, čímž se vysvětlily stejné fotky u těchto hotelů v rezervačních appkách. Čachry s cenami na Agodě ovšem vždy spolehlivě naštvou. Ještě jsme stihli návštěvu blízkého nočního trhu.
Pondělí 12. 8.
Z hotelu vedly po ránu naše kroky k nedalekému květinovému trhu Jin-Yang, sídlícímu ve 4. patře relativně úzké a hodně dlouhé budovy, takže jsme ho měli ze začátku trochu problém najít, ale nakonec pomohla fotka v mapách. Ještě před prohlédnutím záplav umělých i skutečných kytek včetně orchidejí, které se tam nabízely k prodeji, nám přišla do rány restaurace jako dělaná na snídani (이조 양곱창). Polévka s hovězím a vnitřnostmi + pikantní vepřové s rýží nás odlehčily o 20000 KRW. Následoval spíš průchod než prohlídka Inhyeon Traditional Market. Cesta kolem bývalého sídla Bank of Korea nám moc štěstí nepřinesla, neb zde sídlící muzeum mělo očekávatelně v pondělí zavřeno. Aspoň že budova je to pěkná. Poté J0x prosadil návštěvu nedaleké tržnice Namdaemun, která nás svou komerčností popravdě příliš neoslnila, ale aspoň jsme se nadlábli v Namdeamun Kalguksu Alley, kde nás pověstné nudle i s bibimbapem vyšly na 16000 KRW. Pak jsme se jako obvykle pomocí MHD dopravili až k bývalému prezidentskému paláci, jehož uživatel se před pár lety přesunul do nově vybudovaného objektu. Areál je rozlehlý, skládá se z vícera budov včetně obytné části prezidenta, s místnostmi vybavenými v korejském i západním stylu. Na mnoha místech byla k dispozici zdarma vychlazená voda v nádobách spolu s papírovými kelímky tak, aby turisté neomdlévali žízní ve velkém vedru, a také kolem chodníků rozestavěné sloupy vyvíjející mlhu. Prošli jsme k nedalekému National Folk Museum s tím, že do něj zajdeme, jenže jsem zjistila, že i přesto, že je pondělí, tak je otevřený blízký palác Gyeonbokgung. Zapůsobil na mě jeden objekt, ve kterém byla v roce 1895 zavražděna japonskými agenty za značně dramatických okolností královna Myeongseong. V 18 hodin nás z palácového komplexu vyhnali před bránu Gwangwhamun, u které právě zapadalo slunce. Zajímavé bylo i trojrozměrně působící promítání na fasádu objektu Národního muzea korejské současné historie, další objekt, který bych v budoucnosti ráda navštívila, ale tentokrát nebyl čas. (J0x tedy tvrdil, že už jsme v něm kdysi byli při přestupu na cestě domů z Japonska, ale věřte mu.) Na ulici Gwanghwamun právě probíhalo budování tribun a pódií pro oslavy dne nezávislosti. I zbytky historické kanalizace byly zajímavé, hned vedle stála obzvlášť v horku velmi příjemná fontána. Hezká je i socha krále Sejonga, který se zasloužil o písmo hangul a další vynálezy. Popojeli jsme k soulskému hlavnímu nádraží a nakoupili pár drobností v našem oblíbeném japonském řetězci Daiso. Pořízení přezůvek v mé milované růžové barvě, které se navíc jmenovaly stejně jako já, jsem ale zavrhla, přece jen už jich mám z Thajska dost. Nastal večer, což skýtalo ideální příležitost k návštěvě revitalizovaného kanálu Cheonggyecheon, nad kterým ještě relativně nedávno svištěly na 4 pruzích visuté vozovky automobily. Tímto projektem se proslavil tehdejší starosta Soulu, což mu později i pomohlo stát se prezidentem. Korejci posedávají u koryta, máchají si nohy ve vodě, dobře se baví, hudebníci hudou, cikády cikají, prostě pěkně strávený čas.
Úterý 13. 8.
Pokus vstát brzy skoro vyšel, odjezd metrem Gyeongui-Jungang Line, které vypadá spíš jako vlak, ze Seoul Station do Geumchon Station, kde jsme měli naplánován přestup na autobus směr Odusan Unification Observation Deck, tedy mohla začít. Je zajímavé, že koleje vedou až do Imjingangu, přesněji řečeno do Dorasanu, ale po cestě se musí přestupovat v Munsanu a mezi ním a Imjingangem jezdí snad jen párkrát za den jako shuttle, takže dost nepoužitelně. Cesta s několika přestupy trvala celkem dlouho. Kombinací metod dle pokynů zde na CL, v Google mapách a korejské mapové aplikace Naver jsme se dostali až k úpatí kopce sousedícího s tím, na kterém se observatoř nachází. Provoz kyvadlového autobusu, který má jezdit až nahoru, však byl bohužel začátkem letošního roku pozastaven. Asi jedenapůlkilometrová, dle místních zdravotní, procházka je velmi příjemná, skoro ve stínu, stromy okolo, je možno pozorovat bohatou faunu i flóru (např. krásně zelenou kudlanku). V observatoři (vstup zdarma) jsme strávili celkem dost času, k dispozici je množství dalekohledů a je to vlastně zároveň i muzeum. Do Severní Koreje to není daleko, viditelnost byla výborná, viděla jsem na druhém břehu i pár postav. Zvuky, které znějí z opačné strany řeky, působí výhružně, což bude asi účel. Dle výkladu jednoho z průvodců skupin přes Klook tak občas pouští Severokorejci hudbu či sirény. Při odchodu z observatoře jsme si alespoň dali v přilehlém obchůdku výborné nanuky. Na zpáteční cestě se ozvaly také výhrůžné signály našich žaludků, které se podařilo utišit jedním onigiri a překvapivě dobrým sendvičem s brusinkami v sýru ricotta z místní večerky. Autobusem jsme se přiblížili do oblasti, ve které se nalézá spousta muzeí (Heyri Art Village), mj. i muzeum videoher, ze kterého byl jeden člen naší výpravy nadšený, druhý již méně (Asuka Game Museum) a Muzeum moderní historie Koreje, které bylo opravdu moc pěkně zpracované. V oblasti je však více či méně zajímavých muzeí mnohem více, taková koncentrace mimo velkoměsto se hned tak nevidí. Po 18. hodině nastal čas přiblížit se k DMZ a hlavně našemu ubytování ve vesničce Imjingang. J0x kombinoval různé trasy, nadával nad místními nedokonalými aplikacemi a dírami v jízdních řádech, několikrát jsme přestupovali z autobusu do dalšího. Aspoň nás tato chaotická přeprava provedla kolem krásně zelených rýžových polí, zapadalo slunce, v remízcích odpočívali čápové a volavky. Už za tmy jsme se dostali do našeho ubytováni The Guesthouse DMZ Stay (cena 46 EUR, rezervováno výjimečně přes hotels.com, protože J0xovi došla trpělivost s Agodou, která nejen v Koreji, ale i jinde v Asii, ukazuje ve výsledcích vyhledávání nižší cenu, údajně konečnou, než se ukáže při placení), jehož výborné recenze nelhaly a také ho můžeme každému doporučit. Restaurace v okolí už stihly do deváté večerní zavřít, ale od hladu nás nakonec zachránil milý pan majitel, který nám věnoval instantní pálivý rámen, speciální sušenky s fazolovou marmeládou a banán. Zároveň jsme se s ním domluvili, že nás v 8:30 odveze a ukáže, kde koupit lístky na organizovanou cestu do DMZ.
Středa 14. 8.
Po výborné snídani (teplé nadýchané croissanty s džemem) a pokecu se spolubydlící Japonkou nás majitel ubytování zavezl do centra. Tam jsme se nejdřív přes mobil zaregistrovali na túru a u pokladny zaplatili 9200 KRW za osobu. Fronta byla dlouhá, tak na nás přišla řada s odjezdem až v 10:40. Čekání na odjezd jsme si příjemně a hlavně poučně zkrátili návštěvou pohlcující expozice o korejských želvích lodích geobukseon. Přesně v určený čas vyrazil autobus na cestu do zóny, ale po přejetí na druhou stranu břehu a pasové kontrole se však překvapivě vrátil do výchozího bodu, moc jsme nepochopili důvod, zřejmě chyba v seznamu účastníků, která se nakonec nejspíš ani nestala, ale ztrátu drahocenného času způsobila. Byrokracii tu vzhledem k ošemetnosti místa berou vážně. Napochodovali jsme do 3. infiltračního tunelu, kde nám rozdali dost užitečné a slušivé helmy, procvičili jsme si hezky v nízkém tunelu nejen záda. Severokorejských vojáků prý mohlo tunelem projít za hodinu značné množství, ale o jiných národniostech bych si dovolila silně pochybovat. Turisté se do něj ještě nedávno mohli svézt za příplatek vláčkem, který ale momentálně nejezdí. Prostě lunapark… Prošli jsme i objekty v okolí a přejeli ještě k něčemu, co bylo v programu označeno jako místní trh (byl to jeden dům se prodejnou plnou suvenýrů a pytlů jistě výborné lokálně vypěstované demilitarizované rýže a jídelnou s bufetem „pro cizince“ (all you can eat za 12000 KRW), ale zbylá čtvrthodina by nám na žranici jaksi nestačila, tedy jsme nabídku s lítostí nevyužili. Třetí bod programu, označený na přehledu u pokladny záhadně nebo spíš dosti kulantně „Dora Observatory (Under Control)“ se z důvodů, které jme tušili z tisku a pracovnice na informacích mi ho opravdu velmi diskrétně potvrdila, se k naší smůle a jistě i Kimově škodolibé prasečí radosti nekonal. Pro neznalé – 99 Scheißballons. Zpět do Imjingangu jsme se dostali kolem 14. hodiny, v malém foodcourtu v horním patře budovy nad pokladnami pozřeli celkem slušný obyč. udon a udon s vepřovým (útrata 17000 KRW) a vypravili se mírovou gondolou s pohledem na bratrovražednou válkou zničené mostní pilíře na druhou stranu řeky. Pokud jste byli na tour v DMZ, tak lístek zároveň slouží na drobnější slevu (2000 KRW) na jízdu lanovkou. Na druhé straně řeky jsou krásné vyhlídky a nachází se tam i pár památek na válku (např. rezavějící plakety s označením 38. rovnoběžky), a také muzeum, vytvořené z bývalého amerického vojenského klubu (Gallery Greaves). Bývalá americká základna Camp Greaves je momentálně v rekonstrukci a otevřena by měla být až letos v říjnu. Její součástí je mimo jiné i jediný hostel v demilitarizované zóně. Je celkem zajímavé sedět si tak poblíž na lavičce na vyhlídce a poslouchat zvuky sbíječky linoucí se zpoza ostnatého drátu, které vůbec, ale vůbec nepřipomínají střelbu. Také tu bije do očí kontrast způsobů údajného budování míru – na severu zbraně vč. biologických a akustických, viz výše, na jihu kolotoče. Komunisti zřejmě něco hodně nepochopili jako obvykle. Naplněni touhou po míru jsme po cestě zpět gondolou ještě navštívili budovu s interaktivní expozicí DMZ LIVE (na chvíli, ale je to zajímavé, spíš pro děti, fanoušky VR nebo citlivé umělecké duše; vstupné 8000 KRW), most svobody, poslední vlak, který z balistických důvodů trošku připomínal cedník (u něj se zrovna chystalo divadelní představení ke dni nezávislosti), prošli kolem muzea nebohých Korejců zavlečených na sever (National Memorial Hall of the Korean War Abductes). Pěšky jsme se za hrozícího deště vydali pro batohy do našeho včerejšího ubytování. S majitelem jsme ještě chvíli porozprávěli, naučili ho přivítat dalšího českého hosta, který měl ten den přijet (Bideeen!) + pár českých jazykolamů a v 19 hodin už nás z blízké zastávky unášel místní pidibus na zastávku Munsan. Tam následoval průzkum trhu (Munsan Jayu Market) završený večeří studenou, ale nikoli vystydlou (kongguksu, tuňákový kimbap, bibim-jjolmyeon v ceně 19000 KRW). Studené jídlo je asi v létě jakože osvěžující, ale příště dám raději přednost chutnějšímu kimbapu ze své oblíbené ryby. Během skoro hodinové jízdy „metrem“ zpět do Soulu se nám podařilo rezervovat za 90000 KRW dvě noci v hotelu Amiga Inn Seoul (název opět potěšil jednoho člena výpravy, zato tvrdé postele žádného). Na místě ovšem levá ruka nevěděla, co dělá pravá, tak jsme nejdřív dostali klíč od již čerstvě obsazeného pokoje, což obsaditele i nás při otevření dveří mírně znervóznilo, ale jako náplast (tedy spíš asi z nouze) nám byl po dvou zbytečných cestách (nejen dle recenzí) dosti nevoňavým výtahem do 7. patra a zpět přidělen větší pokoj. J0x si nevšiml pro nás ne úplně obvyklé zprávy z hotelu požadující po rezervaci i výslovné ohlášení úmyslu přijet s hrozbou zrušení rezervace, tak možná to také přispělo k nastalému zmatku. Návštěva blízkého trhu se vzhledem k příliš pokročilé hodině a jí úměrnému množství zavřených stánků příliš nevyplatila, ale oči se aspoň napásly na různých barevných plackách v ještě otevřených stáncích.
Čtvrtek 15. 8.
Ráno jsem nejdříve zaplatila přes internet na další den vstup do Secret Garden na 10:30 s anglickým průvodcem, abychom se na místě nedočkali třeba vyčerpané kvóty na návštěvníky. Vydali jsme se pak na nedaleké trhy Gwangjang, Dongdaemun, a blešáky Dongmyo a Hwanghak-dong. Po cestě prvním jmenovaným nás nejdřív zaujala zvláštní ulička plná syrového hovězího masa, případně pojmenovaná Yukhoe Alley, skoro ucpaná podezřele dlouhou frontou před jednou z restaurací, a po výstupu na sluneční světlo i restaurace (pobočka té předchozí, jak jsme později zjistili) Buchon Yukhoe Annex, oceněná v michelinském průvodci Bib Gourmand, kde jsme po menším mentálním zápasu a elektronické registraci do fronty vyzkoušeli tatarský biftek s velmi čerstvou jemně nasekanou chobotnicí, jejíž minimálně jedna částice se z posledních sil chabě pokusila odplazit z talíře. Bylo to překvapivě vynikající. Hovězí se musí s chobotnicí pořádně promíchat včetně syrového vejce, vložit do mořské řasy a namočit do sezamového oleje. Jako nápoj je doporučováno soju, které nám připadlo chuťově zvláštní, ale naštěstí ho nebylo dost na nepraktickou ztrátu střízlivosti. Celá ta legrace nás přišla na 41000 KRW. V rámci procházky dalším trhem v pořadí trval J0x na návštěvě restaurace s kuřecím hotpotem, k čemuž se nejlépe hodila ulička případně nazvaná Dongdaemun Dakhanmari Alley. Zakotvili jsme po kratším pátrání v Jin's Original Dakhanmari Jongno Main Store. Nedlouho po usednutí nám na hořáku uprostřed stolu přistál hrnec s porcí zvící jednoho kuřete, doprovázený miskou kimči, další s nějakou zelení a taky porcí chilli pasty, která se dle návodu měla smíchat se sójovkou, octem a k našemu překvapení i hořčicí. Miska padla za oběť celá, nejsme troškaři, že. S úmyslem uklohnit si na závěr dle přiloženého návodu kimči rýži J0x objednal i misku rýže, ale nakonec na alchymistův experiment nedošlo. Majitelka lokálu, která nás příležitostně podezřívavě sledovala, nám nejdřív nabídla i nudle na uvaření ve zbylém vývaru, ale pak nám je zase svým cenzurním zásahem raději odepřela. Možná až moc dobře jsme se najedli za 31000 KRW. Po jídle přišla na řadu procházka přes blešáky kolem Heunginjimun gate k Donggwanwangmyo shrine. Metro nás posléze zavezlo k bývalé věznici (Seodaemun Prison History Hall), ale když jsme se chystali přeběhnout do vězeňského areálu, spustila se velká bouřka, která nám kromě nevítané sprchy přinesla i protivnou ztrátu času při čekání, až se počasí uklidní. Spolu s námi a davem dalších cestujících včetně uřvaného zřejmě opilce na schodech napjatě čekal i náčelník místních hasičů ve slavnostním obleku, který měl mít v 17 hodin na pódiu proslov v rámci oslav dne nezávislosti. Prošli jsme si rekonstruované (čti: často postavené znova) objekty určené zdaleka nejen k prostému odepírání svobody (i jsem se na zkoušku zavřela do záměrně prostorově úsporné mučící skříně s malým otvorem pro obličej), které nejdřív sloužily Japoncům za okupace a po osvobození i následným prakticky založeným korejským vládám až do osmdesátých let minulého století, dokud nenašly lepší místo pro vězně, a zamířili k nedaleké Síni nezávislosti a Bráně nezávislosti, což bylo jedno ze dvou míst, kde zrovna probíhaly oslavy Dne nezávislosti (trucpodnik na jiném místě byl vyhlášen lidmi protestujícími proti nedávné instalaci projaponského konzervativce do funkce ředitele památníku). Na místě bylo hodně slavících lidí s korejskými vlajkami, které nám taky aktivní mládež strčila do ruky, balónky pro děti, stánky s občerstvením, kde jsem neodolala lákavě vypadající palačince se zmrzlinou za 8000 KRW, ale v nabídce byly kromě vlezlých hotdogů kupodivu například i churros, už chyběl jen pravý český/slovenský/maďarský (nehodící se škrtněte) trdelník. Po skončení oslav jsme se již za tmy vydali nakouknout na druhý břeh řeky Han, do vykřičené ulice Yeongsin-ro 24-gil, prý poslední svého druhu v Soulu a navíc určené v blízké budoucnosti k revitalizaci, tj. zániku a přesunu pracovnic do ještě méně legálních pracoven. Ve velkých nasvícených akváriích tam čekají prodejné ženy na své zákazníky a celý výjev trochu připomíná jak příslušnou čtvrť v Amsterdamu, tak i Tobita Shinchi v Ósace. J0x tam měl tip na dobrou restauraci (Myeongdong Kalguksu) a vyplatilo se, vepřové maso bylo výborné. Jeyuk Set+Myeongdong Bossam Set - 22000 KRW. Přejeli jsme ještě k přístavu vyhlídkových lodí Eland, ale bylo už pozdě, poslední koráb odplul. Doporučuji koupit jízdu přes Klook, Trip.com či jinou nákupní aplikaci aspoň pár dní dopředu. To už však na další den nešlo, tak jsme počítali s nutností uhradit oficiální cenu 21900 KRW na místě (přes web lze koupit s mírnou slevou), stihneme-li to.
Pátek 16. 8.
Z hotelu jsme se ráno odhlásili (což znamenalo jen prokličkovat chodbou mezi hromadou obřích žlutých kufrů s ruskými jmény a vhození karty do nakonec šťastně nalezené nenápadné krabičky u vchodu) a pěškobusem se dopravili k nedalekému areálu paláce Changgyeonggung (vstup 1000 KRW). Tím jsme prošli až k palácovému komplexu Changdeokgung, jejichž jména se vůbec nikomu, ani samotným Korejcům, nepletou (vstup 3000 KRW), kde se při čekání na začátek prohlídky (10:30 hod) Secret Garden (vstup 5000 KRW) J0x znelíbil i nějaké místní vose, naštěstí bez následků (snad vosa přežila). Paní průvodkyně měla velmi zajímavý výklad způsobu organizování korejské zahradní architektury, k rozdílu mezi různými přístupy (anglická zahrada, francouzská, japonská, korejská). Prohlídka začala vysvětlením rozdílů mezi jednotlivými ročními obdobími v Koreji, zahrada je prý nejhezčí v zimě, proti čemuž jsem jako nevyléčitelný zimomřivec v duchu podala odpor. Pak jsme byli zavedeni ke čtvercovému lotosovému jezírku s kulatým ostrůvkem (v korejské kosmologii pojetí Země jako čtverce a kruhu symbolizujícího oblohu, potažmo majestát a božské postavení krále). U objektu knihovny nám ukázala vchod patřičné velikosti jen pro krále, zatímco dvořané se museli pěkně uctivě sklonit při průchodu nízkými bočními branami, i kdyby náhodou nechtěli. Hezký byl i centrální objekt s čínskými nápisy s náměstím, na kterém úředníci skládali před králem odborné zkoušky. Po prohlídce tajné zahrady jsme ještě prošli palác Changgyeonggung (zaujala mě King Seongjong's Placenta Chamber & Placenta Burial Marker, ve které byly umisťovány placenty a pupeční šňůry příslušníků rodu Joseon, mimo jiné Seongjonga), tvar tohoto objektu připomíná děti, držící se při hře za ruce. Seběhli jsme zpět k bráně Honghwamun, odkud jsme si vyzvedli ze skříňky naše batohy. Pokud někomu připadnou korejské palácové areály poněkud sterilní, nejspíš to bude tím, že jednak se zachovalé vybavení nachází v příslušném muzeu, jednak je naprostá většina budov jemně řečeno zrekonstruovaná, protože padla za oběť jednomu z mnoha japonských nájezdů na krajinu. V areálu nás překvapil vedle automatů na limonády stojící automat na nejlevnější kafe, jaké jsme kdy viděli – 500 KRW. Ten trumfnul cenou i pověstnou kávu z automatu v Nové scéně Národního divadla. Na návštěvu nedaleké svatyně Jongmyo už nějak nezbyly síly.
Batohy na zádech už nás začaly tížit, vzali jsme tedy za vděk jedné z úschoven Storagelockers NOTA, které tvrdí, že jsou ještě levnější než skříňky na nádražích a přístup je oproti nim 24/7. Už vložení zavazadel se zvrhlo v menší dobrodružství jménem Error 505, naštěstí na jednom z dalších terminálů se podařilo po předplacení neotevřenou skříňku „dočasně otevřít“. Obdržený e-mail od provozovatele také sliboval dodatečnou legraci při vyzvedávání po večerním zavření hlavního vchodu – a splnil. Cena 2000 KRW za 4 hodiny, pak myslím 500 KRW za každou další hodinu. Vzhledem k J0xově tvrdohlavém trvání na pozření pálivého kuřete buldak (inspiroval se cestopisem zveřejněným na CL, kde autor málem uhořel), jsme promarnili čas hledáním té správné restaurace s pomocí Google map, což se samozřejmě nepodařilo, částečně vinou dobrého zvyku Korejců nemít vždy restaurace otevřené nepřetržitě, ale spíš v době oběda a následně znovu v době večeře. Pozdní oběd nakonec obstarala kolemjdoucím doporučená restaurace Jangin Dakgalbi, kde jsme byli zřejmě vzhledem k hluché denní době jediní zákazníci, pálivé kuře bez kosti na velké pánvi s rozteklou mozzarellou stálo 28000 KRW. Dakgalbi je ovšem jiný druh korejského pálivého kuřete (no, moc nepálil), než jsme hledali, ale výsledek také nebyl špatný. Obsluha nechtěla pochopit, že si chceme rovnou objednat i dezert (smaženou rýži s kimči a jikrami), nakonec nám to ani moc nevadilo, protože čas na návštěvu další atrakce se při seškrabávání rozplizlého sýra z pánve povážlivě krátil. Po jídle jsme se zrychleně přesunuli k vesničce Bukchon Nakhon Village, jež hrozila zavřením v 17 h. (oficiálně otevřená až od 10:00 mimo neděle) – zde bydlící domorodci totiž turistický ruch a shon nesnášejí úplně nejlíp, takže vyhlásili omezení v podobě pomyslné otevírací doby, naštěstí nevíme jak dobře a přísně vymáhané přítomnou hlídací babkou. Pozdě(ji) jsem ještě na internetu našla velmi zajímavý přehled významných postav korejských dějin, které také skládaly hlavy v této vesnici, dříve sahající až k místu výskytu dnešního Ústavního soudu (doporučuji pročíst stránky kahoidong.com). Ráno v palácích i zde jsem obdivovala ženy v tradičním korejském oděvu hanbok (J0x mé nadšení zřejmě nesdílel, neboť nazval jednu do něj navlečenou Američanku Marfušou). O půjčení jsem dopředu uvažovala s tím, že je otázkou, zdali na nás dva nějaký vůbec k dispozici bude, ale vzhledem k šílenému vedru jsem velmi rychle půjčení kroje zavrhla. Nutno podotknout, že lidé v hanbocích mají vstup do některých palácových komplexů zdarma. Z vesničky následoval úprk k řece Han, abychom téměř na minutu přesně uhradili v pokladně plavbu a vběhli do lodě připravené k odplutí, která slibovala okružní plavbu s krmením racků, romantickou hudbou a pozorováním západu slunce. Po pár bombových útocích dobře živených opeřenců na osádku lodi (černého Pjotra si vybral přítomný málčik, ale J0x později také našel nějakou podezřelou skvrnku na už tak putováním ošlehaných kalhotách – asi zlobil) a zbytečně krátkých 40 minutách plavby jsme vysedli a prošli si nábřeží s různými uměleckými artefakty včetně zrcadlové lodě, fontánami, strouhami na ochlazení, bazénky, pár stánky (mapou slibovaný trh byl zřejmě zrušen), restauracemi a obchody. Moc se mi líbilo, že tam, kde je největší koncentrace lidí, stojí obchody s instantními nudlemi a nápoji vybavené zákoutím s horkou vodou, mikrovlnkami a nádobami na vodu. Tedy i početná rodina si může udělat výlet s instantním piknikem za velmi nízké náklady. Od řeky jsme ještě přejeli metrem k velkému rybímu trhu (Noryangjin Fisheries Wholesale Market). Vypadá trošku moc moderně, něco na způsob Toyosu vs Tsukiji v Tokiu, ale zaujaly mě v zákulisí jakési stroje, jejichž účel jsme nedokázali odhadnout. Zde je možno zakoupit rybu či mořské plody a v dalším patře trhového objektu si ji nechat za poplatek připravit. Nakonec jsme však rybku nekoupili, abychom se vyhnuli smlouvání při nákupu, pro jehož úspěch nám chyběl dostatek informací o místních cenových hladinách, ale aspoň jsme se v jedné z restaurací nadlábli velkou pikantní polévkou z rybích hlav a hovězí omeletou (22000 KRW, kupodivu nám nezapočítali žádný poplatek, kterým vyhrožovalo menu vylepené u vchodu). Rybí kosti nemám ráda, ale vynález hovězí omelety se mi docela zamlouval. J0x se zase musel přenést přes rybí oko na něj vyčítavě hledící z hrnce. Legrační byl systém objednávání přes tablet, který sice oplýval jakoby překladem do AJ, ale překlad většiny položek autor zřejmě nechal na jindy.
Po návratu na druhý břeh a menším dumání, jak se do již zamčené budovy dostat a hlavně kterými dveřmi (naštěstí provozovatel posílá videonávod) se nám podařilo vyprostit batohy ze skříněk a mohli jsme se vydat do známou písní proslavené čtvrti Gangnam do korejských lázní (Lotte Boseok Sauna Jjimjilbang alias GM Spa). Na recepci nás nadšeně přivítali asi 15 minut před půlnocí a vyinkasovali za noční balíček platný do 12 hodin následujícího dne zvýšenou, ale stále překvapivě nízkou, taxu 17000 KRW na osobu. V angličtině si recepční příliš nevěřily, tak si po chvíli přivolaly zkušenějšího pomocníka, který nám vše laskavě ukázal a vysvětlil. Dostali jsme každý slušivé, nám těsně padnoucí oblečky, což nás vidinou testování pevnosti švů mírně znervózňovalo (J0x nafasoval modrý, já růžový), ručníky byly k dispozici u vstupu ze šaten do lázní. Přezůvky se tu nenosí, což nevadilo, protože úklid podlah tu zjevně nezanedbávají, ostatně na špinavé podlaze by se asi málokomu chtělo spát. Lázně za mužskými i ženskými šatnami obsahují kromě normálních sprch a sedacích (jak to někteří znají z Japonska) i 3 bazénky s různě horkou vodou, studený ochlazovací bazén, bazén s vlažnou vodou a bazén rozdělený zábradlím na několik lehacích míst. Sauny jsou k dispozici dvě, jedna parní 65 stupňů, druhá suchá 95 stupňů. Dámské šatny oplývají bohatou nabídkou oděvů a všemožného důležitého příslušenství, nabídka v pánských se zdá být podstatně skromnější. Holičství ovšem nesmí chybět (zavřeno v noci). Z části genderově rozdělené je pak možno projít do velké společné části. V centrální hale jsem tedy na rohoži, kterou si každý včetně nepříliš tvrdé cihloidní náhražky polštáře fasuje v hale sám, našla už spokojeně klimbajícího nejvyššího návštěvníka a usnuli jsme blaze na podlaze. Spát se tam za pomoci špuntů do uší a klapek na oči z naší standardní cestovní výbavy kupodivu docela dalo. Komu nevyhovuje společný prostor, může vyšplhat po schodech do vyššího patra, kde se nacházejí oddělené spací místnosti pro muže a ženy, naneštěstí ženská slouží nedomyšleně k záchytu výparů z blízké restaurační části. Vonné výpary z masérny by tedy potěšily víc. V lázních je k dispozici kromě zmíněné restaurace také něco jako snack bar a přítomná wifi zajistí úspěšné pokažení záměru na digitální detox. Cekově to asi bylo nejlepší přespání v poměru výkon/cena za celou dobu naší cesty.
Sobota 17. 8.
Po probuzení nastal ideální čas k vyzkoušení všech momentálně otevřených saun, přístupných z centrální části, chodí se do nich striktně v půjčených slušivých oblečcích a s ručníkem na podložení. Je možno využít jednu velmi studenou místnost (- 4 stupně, v podstatě přerostlý mrazák s rourami pokrytými ledem a jednou stěnou vyzdobenou mozaikou s ledními medvědy, která mi i přes mou počáteční značnou neochotu do této mrazivé místnosti vstoupit zvedla náladu), hodně horká solná sauna, jejíž čímsi velmi rozpáleným pokrytá podlaha motivovala naše holá chodidla ke spěšné evakuaci, jen pro ženy je určena aroma sauna (moc pěkně voní), vedle se nachází tzv. cinema sauna s televizí a také jakési iglú, které nám ale od večera stihli zavřít. V lázních jsme ještě posnídali v našem typickém stylu - salát s mořskými plži a tenkými nudlemi, mírně ančovičkový vývar s osmaženým tofu (čekala jsem něco nechutnějšího), cena 34000 KRW, zarezervovali hotel u letiště (Hotel Seattle Incheon Airport za 87480 KRW) a J0x vyloudil z appky boarding passy, tentokrát bez zbytečných problémů, na zítřejší let. Přes gangnamskou Teheran Street nazvané takto na uctění perského potentáta před jeho návštěvou, která má recipročně pojmenovanou ulici v Teheránu, jsme shodou náhod prošli k hrobkám (mohylám) králů dynastie Joseon (je tam pohřben král Seonjong, královna Jeonghyeong, a kromě skromných domků hlídačů a odpovídajícího sídla správce a příležitostného hostitele mrtvé příbuzné navštěvující šlechty se tu nachází i zajímavá videoexpozice o tradičním korejském pohřbívání panovníků. Vstupné činí extrémně lidových 1000 KRW. Přešli jsme k Parnas Mall, kde nám dalo práci najít nejdřív docela utajený vchod do podzemního nákupního střediska a pak i slušně velkou pobočku Baskin Robbins, kde nás potěšil další půlgalon zmrzliny a výborná palačinka a příliš nepotěšil v objednávacím automatu omylem přikoupený větráček na baterky, který ani neměli v růžové barvě, za pochodu obhlédli Starfield knihovnu, utratili další peníze v Daisu a mrkli na sochu Gangnam Style, co nám jen její obležení tancujícími a fotícími turisty dovolilo. Vlakem jsme pak s přestupem přejeli na Incheon Station, hodili čučku na vstupní bránu do místního Chinatownu a autobusem popojeli pár zastávek na ostrov Wolmido. Je sice možno k dopravě využít i s jistými finančními těžkostmi postavený monorail, ale bylo už pozdě, nestihli jsme to o pár minut, jel jen do 18 hodin, a to byl ještě poslední spoj zpět. I střešní zahrádka v předposledním patře terminálu, ze které je jistě pěkný výhled na ostrov, měla už zamčený vchod. Wolmido je v podstatě velký lunapark s atrakcemi pro děti všech věkových skupin, vyhlídkovým kolem (vyzkoušeli jsme), houpačkami, autíčky, kolotoči, lázněmi, hotely a značným množstvím restaurací všeho druhu. Působivé se mi za úplňku zdály sloupy postavené na památku překvapivého vylodění vojáků OSN pod vedením generála McArthura v půlce září roku 1950. Autobusem jsme se vrátili zpět k Incheon Station, ještě proběhli malý Chinatown, který je už večer skoro mrtvý a nezajímavý, na stanici si vyzvedli ze skříněk batohy (konkurence nelhala, jsou dražší a ještě zavírají na noc) a přejeli se dvěma přestupy k zastávce metra Unseo na letištním dvouostroví, které se nejmenuje Incheon. Téměř u ní se schovává mezi množstvím konkurentů celkem nenápadný Hotel Seattle, do nějž se navíc směrem od metra vstupuje průchodem do dvou stran otevřenou garáží a nalezením nenápadných vstupních dveří – v noci zábavné. Po zabydlení se v sice nejdražším, ale také nejpohodlnějším pokoji za celou naši cestu (tvrdé postele buďtež zapomenuty!) J0x stále autisticky trval nikoli na tapiokovém pudinku, ale na hledání vhodného zdroje ohnivých kuřat, tedy následovala menší vycházka oklikou přes recepci, kde jsme nečekaně nafasovali kupóny na snídani, která neměla být v ceně, a pouze anglické fráze opakující jiný recepční než při check-inu se nás na dotaz po kuřeti pro pyromany, až ho na několikátý pokus pochopil, rozhodl raději nás na kýžené místo osobně zavést, naštěstí pro něj i pro nás věděl o podniku, který sídlil nedaleko. Restaurace neoplývala anglickým názvem ani jídelníčkem (aspoň na mapě teď už ano – Homi Spicy Chicken Feet, což už náš zážitek dodatečně vysvětluje – není zač), tak jsme si vystačili s na druhý pohled výmluvným obrázkovým poutačem před vchodem a vrhli se dovnitř s naprosto správnou, i když trochu jinak myšlenou, vidinou nevšední večeře. Nakonec z toho trochu za pomoci Google Lens a hlavně číšníko-kuchařových rukou a nohou (doslova, ale to jsme ještě v tom okamžiku nechápali) vylezla objednávka na kuřecí nugety, pikantní kuřecí pařáty, vejce na páře, rýži smíchanou s mořskou řasou, žlutou ředkví, mrkví, majonézou a rybími jikrami. Pařátky mi velkou radost neudělaly, vlastně vůbec žádnou (taky nejsem šéfová), ale největší čuník z naší výpravy si čvachtal, prý byly mnohem lepší než ty vařené v polévce v Kuala Lumpuru, i mírně pikantní byly. Vejce vařené na páře, které vypadalo spíš jako mísa horkého bílku, na mě taky hluboce ne/zapůsobilo. Cena za vše 31000 KRW. Aspoň že rýže s aditivy byla chutná. Polévku z kukel bource morušového jsme k J0xově velké lítosti protentokrát vynechali.
Neděle 18. 8.
Ač neradi, vstali jsme chvíli před 7 hodinou (pro někoho heroický výkon) a zašli vycenit zuby na darovanou snídani. Kromě obvyklých šunek, sýrů a dalších běžně se ve snídaňových bufetech vyskytujících potravin jsme více ocenili bohatou nabídku korejských specialit včetně povinného kimči nebo rýžového či kaki punče. Z hotelu se nám podařilo vymotat trochu později, než jsme plánovali. Byť jsou to jen 3 zastávky na terminál 2, trochu jsme se nervozitou zapotili, protože u obou bezpečnostních kontrol byly mnohametrové fronty, které se uprostřed haly potkávaly (spíš skoro obcházely). J0xovi se v rámci plašení strachu v mých očích podařilo na informacích u odbavovacích přepážek dotazem, zda stihneme odlet (stejný dotaz na zřízence přímo u fast track fronty vygeneroval pouze odpověď Nevím) získat gratis na ruku nálepku pro využití prioritní přepážky, tedy jsme ji s velkou radostí a vděkem využili, pasová kontrola při odletu ze země je bez lidské asistence, jen sken pasu, otisk prstu, a snímek obličeje, což nám také výrazně ušetřilo čas a čistě teoreticky bychom odlet i díky později zjištěnému času uzavření brány stihli i s vystátím fronty, ale nehodláme to nikomu doporučovat – na toto letiště přijeďte raději včas. Na bráně 252 terminálu 2 jsme se ještě pro jistotu zeptali, kdy se zavírá a bylo nám k našemu údivu řečeno, že 10 minut před odletem. Ještě jsme tedy mírně zariskovali a zašli k celkem vzdálenému obchodu GS25, ve kterém padly za oběť zbylé wony za různé sladkosti a slanosti (v Asii obecně mají skvělé gumové bonbony). Odlet byl cca o 20 minut zpožděný. V letadle fungoval stejně jako při příletu zábavní systém bez problémů, na což možná už nejsme úplně zvyklí, dostali jsme deky, balíček s přezůvkami, zubním kartáčkem a pastou, polštářky, vše, jak má být. K obědu jsem nepohrdla nabídkou hovězího (trochu tužší maso s bramborem, zeleninou, salátem, dezertem typu medovník). J0x dostal předobjednané seafood menu (spíš hlavně losos, pak jednokrevetový salát). V rámci samoobsluhy bylo možno si kdykoliv přivlastnit sendviče se šunkou a sýrem (bylo v nich zbytečně moc kyselé okurky), asi 3 druhy krekrů, červené pringles a hlavně už žádné životu nebezpečné instantní nudle. Asi po 3 hodinách letu obdélník horké pizzy. Jako poslední servírované jídlo před přistáním kuřecí s rýží a kuskus. Přistání ve Vídni proběhlo podle plánu. Na cestu do Brna jsme tentokrát měli více než 4 hodinovou rezervu, tedy jsme z vlaku vystoupili na stanici Rennweg. Prošli jsme si nejdřív do 18 hodiny botanickou zahradu a pak už jsme odpočívali a kochali se pohledem na barokní zámek Belveder prince Evžena Savojského. Na něj mám jedny z nejrannějších vzpomínek, kdy možná v roce 1978 (nemám, koho se zeptat, kdy), jsem s rodiči byla na návštěvě vídeňské tety. Seděli jsme v parku, maminka nám všem připravila pravé rakouské žemličky s československým salámem, to byla tenkrát dobrota. Příděl šilinků byl omezený, jak jsme si tenkrát všeho vážili. A tak vzhledem k tomu, že už jsem možná trochu infantilní, bych příště, místo vzpomínání, až budeme mít v zahradách zase více času, za pomoci chytrého telefonu chtěla vyzkoušet dobrodružný lov Fantastic Palastics – prý je během hry možné hledat zvířátka, která našla svůj domov v komplexu Belvedere už za života prince Evžena.
Mám ráda pivo, tedy jsem za letu popíjela korejský Cass, který v sámoškách na zemi neměli za lidovou cenu. Při pobytu v Koreji jsem ani nepohrdla levnými pivy Filgood/FiLite (modré a zelené půllitrové plechovky s delfínem, slonem a tuleněm), cena 1750 KRW, někde v akci za 1550 KRW, vyskytují se obvykle na horních policích chlaďáku nebo jinak zašantročené, aby daly prostor dražší konkurenci. Téměř ve všech obchodech jsem viděla i hodně českých piv, samozřejmě Plzeňský Prazdroj, ale překvapil mě velký podíl Velkopopovického Kozla, patřícího nepřekvapivě do koncernu japonského Asahi (např. v jedné restauraci v rámci HH 1+1 půllitr Asahi + Kozel za 5 000 KRW).
Po cestě jsme používali aplikace místních značek Kakao a Naver, ovšem nejen vzhledem k jejich nedopřeloženosti do angličtiny bez velkého nadšení. Google Maps jsou na tom ovšem díky místním zákonům ještě hůř, takže bodů zájmu je menší množství, informace můžou být zastaralé a trasy umí hledat jen hromadnou dopravou, také bez záruky a ještě s některými nepřeloženými názvy stanic a linek, ale aspoň detailní mapy stanic jsou fajn. Google Translate taky mírně zklamal. Appku na digitální T-Money jsme taky nakonec zavrhli, protože nejen chce za virtuální kartu peníze, ale ještě vyžaduje stále zapnutou polohu i data. Kde šlo platit kartou, tam Revolut nezklamal, jak to občas dělá třeba v Evropě.
Za sebe mohu říct, že Korea příjemně překvapila (už jsme jednou v Soulu asi před 7 lety byli, ale to bylo jen na půl dne v rámci letu z Japonska a stihli jsme tehdy jen jedno muzeum, jeden chrám a jedno jídlo). Vedro bylo značné, ale mně nevadí (pokud se tedy neplánuji soukat do hanboku). Rozhodně se ráda vrátím, spoustu věcí jsme samozřejmě nestihli, i tak jsme docela kmitali. Vynechali jsme například vyhlídky z věží, jejichž popis se mi tak líbil v cestopisu Cizyho na CL.
Na závěr přidávám J0xův seznam důležitých korejských slov – je vidět, na co pořád myslí.
Baekban – „obědové“ menu 백반
Gisa Sikdang – restaurace pro řidiče 기사식당
Kalguksu – nudlová polévka 칼국수
Gamjatang – „bramboračka“ z vepřových kostí 감자탕
Dakhanmari – kuřecí polévka 닭한마리
Buldak – pálivé kuře 불닭
Beondegi – kukla bource morušového 번데기
Sujeonggwa – kaki punč (se zázvorem a skořicí) 수정과
Buldakbal – pálivé kuřecí pařáty 불닭발
Buljokbal – pálivé prasečí nožky 불족발
Sundae – korejské „jelito“ 순대
Byeolugsijang – blešák 벼룩시장
Jjimjilbang – korejské lázně 찜질방
Náklady:
Letenka: 6000 na osobu
Útrata 24 900,- Kč pro oba, tj. 12 450,- / osoba
Regiojet do Vídně: 400 Kč na jednoho
ČD cesta zpět 180 Kč na jednoho
MHD ve Vídni 6 euro, tj. 80 Kč na jednoho
Celkem 19 110,- Kč / osoba
Jak se ti cestopis líbil?
Eva _19 procestovala 58 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 9 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Kdyz jste se tedy takto nalezite namlsali Jizni Koree (asi jo), jestlipak mate planu v budoucnu navstivit i Severni Koreu?
Nebo snad az po vymreni dynastie Kimu?
Kdyz jste se tedy takto nalezite namlsali Jizni Koree (asi jo), jestlipak mate planu v budoucnu navstivit i Severni Koreu?
Nebo snad az po vymreni dynastie Kimu?
Když jsi zmínil Severní Koreu, nemáš, Kubo, nebo někdo jiný, nějaké nové info? Četl jsem, že se na podzim 2024 plně otevře. Místo toho čtu jak odpalují nové a nové zbraně. Nezaregistroval někdo někde nějaký konkrétní termín? Právě uvažuju nad tou Jižní v březnu 2025, ale pak se bojím, aby nebyl problém při případném vstupu na Sever, kam bychom taky chtěli.
Když jsi zmínil Severní Koreu, nemáš, Kubo, nebo někdo jiný, nějaké nové info? Četl jsem, že se na podzim 2024 plně otevře. Místo toho čtu jak odpalují nové a nové zbraně. Nezaregistroval někdo někde nějaký konkrétní termín? Právě uvažuju nad tou Jižní v březnu 2025, ale pak se bojím, aby nebyl problém při případném vstupu na Sever, kam bychom taky chtěli.
Tak to asi posunuli, nyní čtu až prosinec 2024...
Tak to asi posunuli, nyní čtu až prosinec 2024...
Komoušsko-diktátorský skanzen zní sice zajímavě, ale klanění se sochám a hlavně jistá rizika jsou nám dost nesympatická.
Komoušsko-diktátorský skanzen zní sice zajímavě, ale klanění se sochám a hlavně jistá rizika jsou nám dost nesympatická.
To se nedá číst s těmi chybějícími odstavci.
To se nedá číst s těmi chybějícími odstavci.