Kungsleden: opuštěný sever Švédska
Sobi, opuštěná krajina, nádherné hory, ale i ztracené kufry, problémy s vlaky a deštivé počasí. To byla naše dovolená ve Švédsku, kam jsme se vypravili na cestu po Kungsleden.
Cestopis z roku 2024 napsala KlaraB
"Pojedeme do Švédska, kde budeme sedm dní chodit s výstupem na nejvyšší horu. Za "odměnu" strávíme pár dní ve Stockholmu," oznámila jsem v červnu svému příteli, který by mnohem raději k moři do Španělska. O měsíc později jsme vyrazili.
Letenky jsme sice koupili levně a výhodně, už mně ale nenapadlo, kolik bude stát vybavení, které nemáme, jízda vlakem a pár nocí ve Stockholmu. Všechno jsme sehnali, zařídili a nakonec jsme začátkem července - v době problémů se zavazadly na pražském letišti - odletěli směr Stockholm, odkud jsme se měli rovnou vydat nočním vlakem na sever do Abiska. Odtud se vychází na Kungsleden, který protíná celé severní Švédsko. V plánu jsme měli pouze první etapu s výstupem na nejvyšší horu Kebnekeise. Čekalo nás tedy asi 130 kilometrů a 6 až 7 dní chůze mimo civilizaci. Skončit jsme měli ve vesnici Nikkaloukta.
Ale nebyli bychom to my, aby šlo všechno podle plánu. Ve Stockholmu jsme přistáli bez kufru, a tudíž jsme přišli o náš domeček v podobě stanu na následující dny. Čekalo nás tedy několik dní "navíc" ve Stockholmu, kdy jsme řešili, co budeme dělat, pokud nám zavazadla nedorazí.
5 dní a 120 kilometrů
Nečekali jsme to sice, ale batohy nakonec dorazily. Museli jsme tomu sice trochu pomoci přes známé známých, co znají známé, ale po třech dnech jsme mohli se všemi věcmi vyrazit vlakem na sever. Museli jsme teda ještě přečkat jeden drobný problém s vlakem, kdy kromě zpoždění dopravce prodal na jedno sedadlo více lístků, což se samozřejmě týkalo i našich míst. Po 4 hodinách ale bylo vše vyřešeno, takže hurá na sever.
Kolem 17:00 jsme vystoupili v Abisku, kdy jsme před sebou měli zhruba 15 kilometrovou trasu do prvního tábora. Jelikož jsme procházeli národním parkem, kde se nesmí stanovat volně, chtěli jsme se dostat k první chatě. Svítilo nám sluníčko, a protože to nikdy na severu v létě nezapadá, nemuseli jsme ani pospíchat. Po 500 metrech jsme ztratili signál, který jsme znovu chytili až poslední den cesty. Zůstali jsme téměř sami, bez připojení, s batohy, jídlem na 6 dní a se spoustou komárů. Zatím jsme ale měli krásné počasí, které nám mělo snad vynahradit předchozích 72 hodin.
První etapa byla jednoduchá, šli jsme po dřevěných chodníčcích, kterým občas zkřížily cestu kameny. Šli jsme údolím podél řeky a z obou stran se tyčily vysoké hory. Byli jsme plní síly, a tak nám kilometry rychle ubíhaly. S několika krátkými přestávkami jsme kolem 21. hodiny dorazili k první chatě Abiskojaure Fjällstuga. Uvařili jsme si dehydratované jídlo a otevřeli si pivo, které jsme v chatě sehnali. K posezení venku ale nedošlo, roj komárů nás okamžitě zahnal do stanu, kde jsme záhy velmi rychle po 17hodinové cestě na sever a 15 kilometrech v nohách usnuli. Ani nám nevadilo, že sluníčko celou noc nezapadlo. Za postavení u stanu jsme zaplatili při kurzu 2,2 koruny 600 SEK, pivo nás stálo 60 SEK.
Probudili jsme se do mraků, ale nezbývalo nám než sbalit stan a vydat se na druhou 20 kilometrovou etapu k STF Alesjaure Mountain cabin. Nechtěli jsme již platit poplatek chatě, a jelikož se dá tedy ve Švédsku mimo národní parky stanovat kdekoli, měli jsme v plánu utábořit se kousek od chaty, kde bylo alespoň nějaké zázemí pro případ špatného počasí.
Druhá etapa už šla hůře. Byli jsme unavení, batohy se pronesly. Sluníčko nám nesvítilo tak krásně jako první den, ale zatím jsme stále nezmokli - což je ve švédských horách skoro zázrak, jak jsem se dočetla ze všech možných článků. Pokračovali jsme tedy dále a ty výhledy stály za to. Opravdu, krásnější, liduprázdnější a ryzejší krajinu jsem ještě nikdy neviděla. Šli jsme, mlčeli jsme a občas jsme se zastavili u potoka, kde jsme nabrali studenou vodu, jež jsme pak dlouhé minuty filtrovali.
Unavení jsme večer opět postavili stan, snědli dehydratované jídlo a během dvaceti minut jsme usnuli.
Výstup do nejvyššího sedla
Před sebou jsme měli tentokrát jednu z nejnáročnějších etap. Čekalo nás necelých třicet kilometrů k chatě Sälka Fjällstuga. Po cestě jsme navíc měli i nejvyšší bod celé trasy Tjäktapasset Rastskydd s nadmořskou výškou 1120. Není to tedy žádný obr, vyšli jsme už mnohem vyšší, přesto nebyl výstup do sedla z nejsnadnějších.
Celý den nám mrholilo, ale aspoň jsme konečně viděli několik stád sobů, která se volně pásla na velikých pláních. V sedle, kde byla postavená chatička, jsme se schovali před již silnějším deštěm. A potkali jsme tam i slečnu z Česka, která šla opačným směrem.
Po zdolání sedla nás čekalo ještě devět kilometrů k chatě. Devět kilometrů té nejkrásnější přírody, sobů, potůčků, ptáků, no prostě nádhera. Večer jsme jen zvládli postavit stan a zcela vyčerpaní jsme okamžitě usnuli.
Měli jsme před sebou nejdelší den - zhruba 30 kilometrů k chatě Kebnekaise Restaurant. S vidinou piva a teplého (jiného než dehydratovaného) jídla jsme přidali do kroku. Vydrželo nám to sice jenom prvních několik hodin, ale i tak jsme prvních 10 kilometrů šli asi jenom 2,5 hodiny. Po cestě byla také možnost si tento den asi o 5 kilometrů zkrátit. Naše ega nám to ale nedovolila, a tak jsme se drželi plánu. Samozřejmě jsme toho o několik hodin později opravdu hodně litovali.
Dostali jsme se také již do nižší nadmořské výšky, takže jsme opět potkali hejna komárů. A ta nás v podstatě nenechala zastavit. Posledních 5 kilometrů jsme už mysleli, že nedojdeme a někde postavíme stan. Vidina jídla a piva ale byla stále dost motivující, a tak jsme zhruba po 12 hodinovém hiku dorazili úplně vyřízení na chatu. Dvě piva za 500, neber to.
Plán na výstup na nejvyšší horu Švédska Kebnekaise, na kterou se vyráží právě z těchto míst, jsme bohužel museli zrušit. Kvůli zpožděným kufrům, nespolehlivým drahám a hodně bolavým nohám jsme nechtěli riskovat, že nám uletí zpáteční let. Čekalo nás tak již posledních asi 20 kilometrů do vesničky Nikkaloukta, odkud odjížděl kolem 16. hodiny autobus do Kiruny. Z ní pak jel vlak zpět do Stockholmu. Lístky jsme měli, museli jsme to stihnout.
Ráno jsme se probudili do silného deště. Úplně poprvé nám pořádně pršelo a my jsme samozřejmě během několika minut totálně promokli. Jediné, co nás aspoň trochu drželo v suchu, byly bundy, vše ostatní jsme měli úplně mokré. A to i v batohu, kde jsme měli spacáky a náhradní oblečení. Díky bohu, že to byl poslední den. Po cestě jsme už chytili signál a k našemu štěstí jsme zjistili, že je v půlce i restaurace, kde jsme si mohli dát teplý čaj a kafe. Byli jsme v civilizaci.
Loďka, se kterou jsme doufali, že si zkrátíme cestu asi o 5 kilometrů (tentokrát už šla naše ega stranou), nám o dvě minuty ujela, takže jsme museli po svých až do cíle. Psychicky to bylo velmi náročných 20 kilometrů, které jsem si jenom přála mít za sebou. Tentokrát už navíc nebyly po cestě ani stáda sobů ani hezké výhledy, nebylo si tak čím zlepšit náladu.
Boží, ale náročný
Dorazili jsme co cíle, měli jsme 120 kilometrů v nohách za 5 dní, byli jsme promočení, hladoví, za boha jsme nechtěli vidět dehydratovanou stravu, jerky, oříšky a proteinové sušenky. "Žádný batoh už nikdy neponesu," říkali jsme si. A o týden později jsme naplánovali další přechod Alp.
Cestou zpátky jsme děkovali, že jsme se rozhodli nevystoupat na nejvyšší horu. Místo vlaku totiž vypravili tentokrát autobusy, jejichž kapacita ale neodpovídala prodaným vlakovým lístkům. Výsledkem bylo: kdo se nevešel, neodjel. My jsme teda chytli nějakým štěstím úplně poslední dvě místa v autobuse, takže jsme se dopotáceli po 18 hodinách jízdy zpátky do Stockholmu, kde jsme si ještě užili ještě poslední dva dny.
Bylo to boží, ale bylo to náročný. Kungsleden nebyla snadná, všude byly kameny, bažiny, překračovali jsme potoky, louže. Místy se nedalo jít o moc rychleji než zhruba dva kilometry v hodině. Nepodcenili jsme výbavu a i přesto jsme byli silným deštěm překvapení. Ale viděli jsme soby, nádherný sever Švédska, chaty uprostřed ničeho, čistá jezera, řeky i velké pláně. Takže - stálo to samozřejmě za to! :)
Jak se ti cestopis líbil?
KlaraB procestovala 22 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Hezký, mám jen doplnění jiné možnosti u této věty: "Jelikož jsme procházeli národním parkem, kde se nesmí stanovat volně, chtěli jsme se dostat k první chatě."
Po 4,3 km od startu treku od severu je tábořiště zdarma Nissonjokk.
Hezký, mám jen doplnění jiné možnosti u této věty: "Jelikož jsme procházeli národním parkem, kde se nesmí stanovat volně, chtěli jsme se dostat k první chatě."
Po 4,3 km od startu treku od severu je tábořiště zdarma Nissonjokk.
Pěkně jste si to užili! Včetně víceméně i štěstí na počasí..... a hezký fotky máš. Jinak věci v batohu je dobré balit do nepromokavých pytlů (k sehnání v každém lepším outdoorovému obchodě).
Pěkně jste si to užili! Včetně víceméně i štěstí na počasí..... a hezký fotky máš. Jinak věci v batohu je dobré balit do nepromokavých pytlů (k sehnání v každém lepším outdoorovému obchodě).
Souhlas, z tohoto duvodu si doma udrzuji stare igelitky:-)
Souhlas, z tohoto duvodu si doma udrzuji stare igelitky:-)
JJ, Kungsleden je nadherna trasa, sel jsem to prelom zari/rijen a jako bonus 2x polarni zare:-)
JJ, Kungsleden je nadherna trasa, sel jsem to prelom zari/rijen a jako bonus 2x polarni zare:-)