Květnový týden v Kyrgyzstánu

Když se objevila první podzimní akce na letenky od společnosti Pegasus do střední Asie, vztahovala se pouze na období března. I když jsem nad ní uvažoval, nakonec jsem jí nevyužil, říkal jsem si, že v tomto období tam je přece jen docela zima. Akce z kraje tohoto roku na květnové termíny už jsem se ale chopil (podle předchozích cestopisů i jako spousta dalších z nás na těchto stránkách) a za necelé 4000 Kč i s 12 kg kufrem jsem nakonec koupil letenky tři - pro mě, bratrance a strejdu na termín 13.-19. 5. 2024. Tím tak začalo období několika měsíců zjišťování podrobností o této vysokohorské zemi (kterou jsem předtím téměř neznal), rozmýšlení trasy, zajišťování ubytování, auta a plánování všeho dalšího, což i přes svou pečlivost nakonec téměř vzalo za své hned první den po příletu...

1. den - pondělí (13. 5. 2024) - Odlet z Vídně

Letadlo z Vídně nám odlétalo ve 13:40, my dorazili na letiště zhruba v 11 a tak bylo po odevzdání kufrů spoustu času využít pohodlného salonku Vienna Lounge na terminálu T1. Po vydatném obědě jsme se dokouleli ke gatu a jen s malým zpožděním, usazeni v Airbusu A320 neo, zamířili směr Istanbul. Pár míst za námi sedělo několik dalších Čechů a z úryvků rozhovorů jsem vytušil, že naše cílová destinace je stejná, že také míří do Kyrgyzstánu. Tříhodinové čekání na Letišti Sabiha Gökcen jsme si ukrátili návštěvou místního fastfoodu Usta Dönerci a okolo osmé večer pak s přáním, aby nám po tom kebabu nic nebylo, usedali do Airbusu A321 neo a s asi 20 minutovým zpožděním odlétali směrem na východ do Biškeku.

Airbus A320 neo společnosti Pegasus

Tak vzhůru vstříc dobrodružství

Letiště Istanbul Sabiha Gökcen

2. den - úterý (14. 5. 2024) - Přílet do Biškeku; prohlídka města

Na mezinárodním letišti Manas, které leží asi 24 km od hlavního města Biškek, naše letadlo přistálo okolo čtvrté hodiny ranní místního času (oproti ČR posun o 4 hodiny vpřed). Po vyzvednutí kufrů jsme zamířili ke stánku operátora Mega a zakoupili 3 SIM karty s neomezenými daty (na týden v přepočtu za asi 60 Kč). Už během nákupu se k nám přimotal letištní taxikář a velice neodbytně nám nabízel své služby. Natolik neodbytně, že jsme se jím nakonec nechali odvézt do centra k místní směnárně, kde jsme vyměnili dolary za kyrgyzskou měnu zvanou som a následně se nechali odvézt až ke smluvenému ubytování. Celková cena za odvoz byla myslím 13 dolarů. Už při cestě z letiště jsme začali nasávat místní atmosféru. Nejprve v podobě výfukových spalin, které byly zavedeny přímo do komory řidiče, následně i informací, že náš řidič je bývalý policista, ale i tak si s bezpečnostními pásy úplně nelámal hlavu. Byli jsme pouze upozorněni, že máme dodržovat rychlost (což, jak se později ukázalo, byla rada velice dobrá).

Letiště Manas u Biškeku

Protože jsme v letadle oka nezamhouřili, měli jsme ubytování přes booking domluvené již od šesti ráno. Plánovali jsme se dopoledne dospat a do města vyrazit odpoledne. Zde ovšem přišla první potíž na naší cestě. Po příchodu ke dveřím ubytování se nikdo neozýval. Slečna majitelka, do té doby velice komunikativní přes WhatsApp, a která bydlela hned ve vedlejším vchodu a na kterou jsme měli při příchodu zazvonit, doma očividně nebyla, na volání nereagovala a my tak zůstali po téměř celém probdělém dni bez ubytování, uprostřed prašné ulice kdesi v Biškeku. Začali jsme tedy narychlo shánět ubytování jiné, ale všude byl check-in až v odpoledních hodinách a nám už pomalu docházela energie. Když už jsme si začínali zoufat, že snad budeme muset využít nějakého místního hotelu (který by byl samozřejmě mnohem dražší), se slečna z původního ubytování probudila a okamžitě se nám moc omlouvala, že si spletla den. Poslala pro nás na své náklady taxík a protože nebyla v té době doma, ubytovala nás za stejnou cenu v jakémsi luxusním komplexu (zvaném Apartment Royal Komplex) kde bydleli nejspíš bohatší Kyrgyzané a který pronajímala její teta. Byt byl zcela nový a nacházel se v 10. patře s pěkným výhledem. Bylo to sice dál od centra, ale my jsme byli hlavně rádi, že máme kde spát.

Výhled z ubytování v Biškeku

Hezky viditelný smog nad městem

Po pár hodinách spánku jsme se tedy konečně vydali vstříc hlavnímu městu této bývalé sovětské republiky. A sovětská minulost na nás dýchala opravdu odevšad. Auty počínaje, architekturou konče. A kvalita silnic také napovídá, že asfalt se nejspíš opravoval naposledy ještě za dob SSSR. Nicméně i o tom tahle země je, prostě taková sonda do dob minulých. Pořád si drží svůj ráz a neproměnila se v komerční záležitost s přehršlem turistů, i když by minimálně díky své přírodě rozhodně mohla.

Nejprve jsme se prošli po příjemné promenádě, vedoucí od Kyrgyzské národní univerzity kolem budovy filharmonie s velkou sochou Manase až k městské radnici a poté zamířili po ulici Čuj prospekt k budově parlamentu, tzv. Bílemu domu. Monumentální budova ve stylu socialistického brutalismu a hned za ní Pantofilov park, tedy něco jako kyrgyzský Prater, park plný kolotočů, jimž vévodí ruské kolo.

Promenáda s horami v pozadí

Irbis, neboli sněžný levhart, národní symbol Kyrgyzstánu

Socha Manase, národního hrdiny

Bílý dům

Pozůstatky po oslavách 9. května

Ruské kolo v parku Pantofilov

Hned vedle parku pak stojí další monumentální budova a tou je prezidentský palác. S mohutnými sloupy při vstupu alespoň nepůsobí jako většina ostatních budov a spíše připomíná sídlo amerického prezidenta. Tento kapitalistický závan je ovšem velice rychle utnut velkou sochou V. I. Lenina hned na prostranství před palácem. Celá scenerie je dokreslena opět brutalistickou stavbou Kyrgyzského národního historického muzea. Nejprve byly nápady toto muzeum navštívit, ale nakonec jsme ho pro nedostatek času jen obešli a ocitli se na asi nejhlavnějším náměstí Biškeku Ala Too. Tomu opět vévodí socha Manase.

Prezidentský palác

Socha V. I. Lenina

Kyrgyzské národní historické muzeum

Náměstí Ala Too

Manas před muzeem

I když bylo ten den v Biškeku asi 30 stupňů, díky velkému množství zeleně (stromy běžně lemují silnice i chodníky) se člověk vůbec nepekl, naopak, město z tohoto hlediska působilo příjemně svěže. Bohužel ani tolik stromů nedokáže odfiltrovat neskutečně znečištěný vzduch v celém městě i okolí, zejména od výfuků prastarých aut (kterých je tu většina) bez jakýchkoli katalyzátorů. Navíc benzín s oktanovým číslem 87 nebo 92 tomu taky úplně nepřidá a když kolem projede starý sovětský dieselový náklaďák, který při akceleraci začudí celý prostor okolo, je to vážně chuťovka. Co nás ale také překvapilo, tentokrát naopak mile, je jak město v odpoledních hodinách žilo, všude posedávala spousta lidí, bavili se, jedli, popíjeli kávu nebo čaj a i díky nim panovala taková pohodová atmosféra.

Po krátké zastávce na kávu, čaj a kompot (chuťově opravdu jako slitá šťáva ze zavařených třešní) jsme zamířili do Dubového parku hned vedle náměstí Ala Too. Ten je protkán spoustou rádoby uměleckých děl a v seveverozápadním rohu doplněn o sousoší Marxe a Engelse. Na větší procházení města už nebyl čas a hlavně energie, takže jsme se vypravili zpět na ubytování. Večer jsme pak zašli na jídlo do přilehlé restaurace Šašlik City, což jak se ukázalo byla skvělá volba. Nejen díky výhodnému menu v podobě plné mísy místních mas, zeleniny a chleba, ale také díky živé hudbě zajištěné tamějším DJem, který hudbu nejen pouštěl, ale také zpíval. Na kyrgyzské populární fláky pak trsaly zejména místní maminy a celé to tak vypadalo trošku jako z grotesky, ale my se náramně bavili.

Biškek Baatyr

Soudruzi Marx a Engels

Šašlik v Šašlik City

Prý české pivo

3. den - středa (15. 5. 2024) - Věž Burana; kaňon Konorčok; Čolpon Ata

Další den ráno nás "milá" teta a majitelka ubytování v jednom vyprala z náhradního bytu ven už v osm ráno a my se tak taxíkem (za pár korun) dopravili k půjčovně aut Prestige rent cars, vyzvedli si 20 let starý Lexus RX 300 (40 USD/den) a vyrazili z města ven směrem na východ. Střet s řidičskou realitou Kyrgyzstánu byl zajímavý a jen vyjet z Biškeku chce pevné nervy. Po pár hodinách si člověk na styl ježdění místních zvykne, ale zprvu jsem nevěděl, co dřív. Jestli se vyhýbat často obrovským výmolům v silnici, nebo ostatním řidičům, kteří jezdí naprosto náhodně, neblikají, troubí, tvoří náhodný počet pruhů, projíždí na červenou, do toho chodci skákající před auta, volně se pohybující zvěř...no prostě ten správnej bizár, kvůli kterému jsme sem jeli. Na jedinou věc, na kterou si místní policie potrpí, je rychlost. Téměř v každé obci je radar, ať už přenosný nebo pevný. Nad čím doteď dumám je skutečnost, že radarem měřila běžná civilní auta a ne policejní jako u nás. Tak nevím, jestli je v Kyrgyzstánu povoleno měřit rychlost běžným lidem a pak z pokut dostávají určitý díl nebo co.

Náš Lexus RX 300

Běžný stav místních vozidel

K věži Burana nám to i s přestávkou na svačinu ve městě Tokmok zabralo necelé dvě hodiny. Jedná se o jeden z nejstarších minaretů ve střední Asii (z 10. století), původně byl skoro 2x vyšší a obklopený velkým městem Balasagun. To je v současnosti pohřbeno pod vrstvou hlíny a vykopávky téměř neprobíhají, odkryt je jen základ přilehlého chrámu. Součástí komplexu je také venkovní výstava petroglyfů, náhrobních kamenů a dalších kamenných výtvorů a kousek od věže je i malá vnitřní expozice historických zdobných i běžných předmětů. Vstupné bylo za nějakou velice nízkou částku.

Věž Burana

Uvnitř opravdu prudké schodiště

Nádherné výhledy z věže

Vstup do komplexu

Výstava kamenného umění

Náhrobní kameny

Z věže je nádherný výhled do okolí, směrem na jih jsou vidět sněhem pokryté hory, na severu se rozprostírají rozlehlé pláně a v okolí věže se poklidně pasou koně, krávy a ovce a na vše dohlíží pastevci na koních. Na věži jsme také potkali párek Čechů (tímto zdravím). Výstavu kamenných výtvorů jsme zběžně prošli, stejně tak vnitřní expozici, zakoupili magnetky na lednici a vydali se dál směrem k jezeru Issyk Kul, avšak nejprve se zastávkou v kaňonu Konorčok.

Z malého parkoviště u železniční trati jsme začali stoupat téměř vyschlým, lehce načervenalým, korytem vzhůru, v průběhu cesty se kaňon zužoval a klikatil, občas bylo nutné si přes větší překážky pomoci lany, které jsou zde umístěny, avšak za zhruba hodinu a čtvrt jsme se přece jen ocitli na rozlehlém prostranství s nádherným výhledem. Okolní krajina mi ze všeho nejvíc připomínala prostředí Nevadské pouště, všude okolo červeně se tyčící skalní útvary, různě členité a tvarované, s jen trochou vegetace.

Cesta kaňonem

Pomocná lana

Cesta kaňonem

Konorček

Pokochali jsme se, vyfotili a zamířili stejnou cestou dolů. ta již byla příjemnější, protože odpoledne vedro (cca 34 °C) začínalo polevovat. Přespání jsme měli v příjezerním městečku Čolpon Ata a cesta do něj nám nakonec zabrala více času, než jsme mysleli. Silnice si sice většinu cesty zachovávala čtyřpruhý charakter, ovšem téměř neustále se jelo přes vesnice a městečka a také kvalita povrchu ze začínala horšit. Do ubytování Safija Gold jsme tak dorazili až někdy kolem deváté večer, ovšem velice milým majitelům to nevadilo, pomohli nám s kufry, vše ukázali a krásně zde na nás dýchla kyrgyzská přívětivost. Před spaním jsme pak už jen vypili místní pivo Arpa (podle nás nic moc) a jen s velkým sebezapřením do nás nakonec padl i sedmiletý koňak Kyrgyzstan, avšak jeho chuť byla ještě výrazně horší jak již zmiňované pivo.

4. den - čtvrtek (16. 5. 2024) - Altyn Arašan

Ráno jsme se u snídaně seznámili s dlouhodobě cestujícícm Němecem, který se rpávě vracel z oblasti Altyn Arašanu, kam jsme my měli naopak tento den namířeno a nemohl si jeho krásy vynachválit. Dokonce zmiňoval, že tam potkal i štáb Netflixu, tak jsem zvědavý, kdy něco o Kyrgyzstánu na této platformě uvidím. Paní domu zase vychvalovala Českou republiku, že jí se střední Asie nemůže vůbec rovnat a skoro to vypadalo, jako by považovala střední Evropu za ráj na zemi.

Po odjezdu z ubytování jsme nejprve zamířili kousek k jezeru, do zřejmě fungl nového plážového komplexu, který se v sezóně otevře ruským klientům a rázem jsme si připadali jako v jiném světě. Pryč byly ošuntělé domy místních, tady bylo všechno nové, čisté a v pozadí vše dokreslovaly mohutné hory.

Komplex na pláži jezera

Jezero Issyk Kul

Bungalovy

Náš koráb

Cesta nejprve do Karakolu byla snad ještě pomalejší jak předešlý den, na některých místech asfalt chyběl úplně a i když bylo vidět, že na některých místech se bude dělat nový, čínské znaky na reflexních vestách pracovníků nepůsobily dojmem, že budoucí povrch bude o moc kvalitnější než současná směs kamení, písku a prachu.

Ubytování v údolí Altyn Arašan jsme měli domluveno u chlápka jménem Marat a ten nás taky v odpoledních hodinách měl vyvézt nahoru. Problém bylo, že jsme mu čas příjezdu měli upřesnit ráno, ale on od rána nebyl na příjmu. Tak jsme někdy okolo druhé odpoledne dojeli do malé vesničky nad Ak Suu a čekali. Po pár minutách u nás zatavil starší pán v neskutečně otřískané Ladě a po pár minutách rozhovoru nám nabídl, že nás tam vyveze sám (za stejnou cenu 100 USD), že má kousek odtud zaparkovaný svůj UAZ a ať jedeme za ním. Auto jsme si nechali u něj na dvoře a teprve tehdy se ukázalo, že je to ve skutečnosti otec našeho hostitele. Jeho UAZ 452 zvaný Buchanka bylo sice potřeba nejprve oživit pár litry benzínu a novou baterií, ale po chvilce jsme už tímto neskutečným strojem stoupali vzhůru po pro našince snad nesjízdné cestě plné velkých kamenů, brodů a prudkých stoupání. Pán si u toho ještě s klidem zapálil cigaretku, občas zápasil s převodovkou, vyhýbal se kravám a protijedoucím vozům a párkrát nám ukázal nebo zastavil u zajímavých míst po cestě. Po cca 2 hodinách neskutečného naklepávání kostí jsme ale přeci jen do údolí dorazili.

UAZ 452

Homemade interiér vozu

Překážky na cestě

Po cestě do Altyn Arašan

Křížení náprav žádný problém

Údolí Altyn Arašan

A zde se na nám rozprostřel nádherný výhled na tamější hory, téměř panenskou přírodu, zelené stráně, volně se pasoucí koně a mezi tím vším okolo řeky pár chat, domků a jurt. A v jednom takovém domku (podle vzhledu snad nehorší ze všech) jsem bydleli i my. Vybavení bylo spartánské, stůl s lavicemi byl pod venkovním přístřeškem, záchody samozřejmě formou kadibudky venku, sprchu ani nemá cenu řešit a postele byly snad nějaké vyřazené lůžka rudé armády z druhé světové. Ale s tím jsme tam jeli a to bylo přesně to ubytování, které nám celý zážitek z údolí Altyn Arašan dokreslilo a my bychom rozhodně neměnili.

Ubytování zvenku

Ubytování zevnitř

Pohled od ubytování

Ostatní ubytování

Na co jsme se také na tomto místě těšily byly horké sirné prameny, vyvěrající ze skály nad řekou asi 2 km od ubytování. Před večeří jsme tam proto zamířili a opravdu objevili tři polozakryté prostory, kde se dalo vykoupat. První místo bylo celé zarostlé sinicemi a byla zde studená voda, o kus dál už byla voda alespoň vlažná, ale stále špinavá a až ve třetí "lázni" byla voda krásně teplá a čistá. Byli jsme zde sami a tak jsme se příjemně do teplé vody naložili a užívali si výhled na hučící řeku těsně pod námi. Po příchodu zpět na ubytování (zhruba po hodině ve vodě) se už začínalo pomalu smrákat a tak jsme zasedli k vydatné večeři, kterou pro nás hostitel Marat nachystal. Jednalo se o kyrgyzskou obdobu pilafu a dokonale nám přišla k chuti. Navíc jsme u ní poklábosili i s dalšími dvěma cestovateli - Maďarem a jeho francouzskou přítelkyní, kteří cestují po střední Asii již několik měsíců a pomalu se stočí přes Rusko zpět do Evropy, konkrétně do Pobaltí, odkud pojedou na kolech do Paříže. Neskutečný životní styl.

Cesta k horkým pramenům

Cestou k horkým pramenům

Spokojenost v teplé vodě

Poloha lázně hned nad řekou

Další lázeň

Večeře

5. den - pátek (17. 5. 2024) - Cesta z Altyn Arašan; Jeti Ögüz, spaní v jurtě

Po relativně brzkém probuzení a opět výborné místní snídani jsme se rozloučili s hostitelem i s oběma zbylými hosty a pěšky se vydali zpět dolů k našemu autu. Perličkou tohoto rána byla informace od Marata, že jeho otec měl po cestě zpět nehodu, jeho UAZ dostal na kluzkých mokrých kamenech smyk a převrátil se ze srázu. On naštěstí ještě stačil vyskočit, ale i tak to nebyla úplně šťastná událost.

Čekalo nás zhruba 15 km po stejné cestě, po které jsme přijeli a my si tak naplno mohli uvědomit, po čem jsme to doopravdy jeli a jak neskutečný terén místní UAZy a Gazíky musí překonávat. Nám pěšky však cesta v příjemném počasí a teplotě okolo 16 °C ubíhala dobře. Zastávky jsme dělali hlavně kvůli strejdovi, který už do Kyrgyzstánu odlétal nakřápnutý a zřejmě se nemoc naplno projevila až po příletu, takže byl dost unavený a nejspíš většinu pobytu strávil i s teplotou. Náladu i jemu naštěstí spravovala neskutečně krásná okolní krajina, které jsme se nemohli nabažit. K autu jsme dorazili za zhruba 4,5 hodiny a dokonce jsme těsně před místem, kde UAZ, jímž jsme vyjeli nahoru, parkoval, našli jeho zbytky. Nehoda se tak stala asi 100 metrů před cílem, velká škoda a smůla. Cestou jsme také potkali skupinku Čechů na koních, jedoucí opačným směrem. Možná i někdo ze zdejších cestovatelů?

Volně se pasoucí koně

Cesta dolů vedla někdy i nahoru

Náročný terén

Krásné výhledy po cestě dolů

"Autobus"

Cesta dolů podél řeky

Auto jsme na dvorku Maratova otce v pořádku vyzvedli (trošku jsme měli obavy, aby tam pořád ještě bylo) a vyrazili zpět do Karakolu a pak dál na západ podél jižního břehu jezera Issyk Kul. V Karakolu jsme zvládli pozdní oběd, pokoupili některé potraviny na cestu a vydali se do oblasti Jeti Ögüz, kterou nám Marat doporučil a která skýtala hlavní lákadlo - skálu Sedm býků (7 bulls). Bohužel asi půl hodiny před příjezdem na místo začalo opravdu silně pršet a tak z krásných fotek nic moc nebylo. I tak jsme ale lehce pofotili a v dešti se vypravili k dalšímu plánovanému cíli - pohádkovému kaňonu Skazka. Jedná se o oblast červených skal, kterou se dá projít a prohlédnout a opravdu jsem se na toto místo těšil. Sešly se ale faktory, kvůli kterým jsme nakonec byli nuceni tento turistický cíl vynechat - pořád pršelo, začínalo být dost hodin a zejména cesta vůbec nešla tak rychle, jak jsem předpokládal.

Skála Sedm býků

Bizarnosti po cestě

Vzdálenost zhruba 85 km z Jeti Ögüz ke Skazce jsem myslel, že překonáme snadno za zhruba 1,5 hodiny, ovšem kvůli stavu, v jaké byla tamní silnice, jsme to jeli nakonec hodiny asi 3. Kyrgyzstán se očividně rozhodl původní silnici rekonstruovat a vybudovat nový povrch (tak jako tomu bylo na části na severní straně jezera), ovšem jediné, co udělal, bylo vyfrézování původního asfaltu, (nebo aspoň toho, co z něj zbylo) a nechání tak. Byli jsme tedy nuceni jet téměř celou cestu, až na pár náhodných úseků s krásným novým asfaltem, po povrchu nejvíce připomínající valchu. Příčné frézování společně se štěrkopískovým povrchem udělaly svoje a my jsme jen poslouchali nové a nové vrzající zvuky, které naše auto začalo vydávat. Pokud tlumiče do této doby ještě za něco stály, tady se jistě totálně odrovnaly. Do toho déšť a místní řidiči, kteří se rozhodli, že svítit je přežitek a tak se v dešti náhodně vynořovaly protijedoucí auta pár desítek metrů před námi. Nakonec jsme byli rádi, že jsme asi okolo půl osmé večer dorazili do vesničky Tong, kde na nás čekalo snad nejhezčí ubytování za celou dobu (nebo rozhodně nejstylovější). Bydleli jsme totiž v jurtovém kempu Sonun, který byl navíc neobvykle pěkně udržovaný. Vydatná chutná večeře a nádherný západ slunce nám vynahradil i fakt, že naše jurta vevnitř dost páchla, jak ovčí vlna od deště navlhla. Kdo má doma psa a ví, jak smrdí, když zmokne, dokáže si to zhruba představit.

Naše auto po náročné cestě

Jurtový kemp Sonun

Západ slunce

Jurtový kemp

Naše jurta

Tento symbol má Kyrgyzstán i na vlajce

6. den - sobota (18. 5. 2024) - Ortotokojská přehrada; Bazar Oš

Poslední plnohodnotný den našeho putování po Kyrgyzstánu už nás jen čekal přesun zpět do hlavního města. Po skvělé snídani jsme se zabalili a vyrazili nejprve na přilehlou pláž k jezeru (kde ovšem zatím nikdo nebyl) a poté opět na tu strašlivou cestu, po které jsme předešlý den přijeli. Naštěstí už naše utrpení netrvalo tak dlouho, cesta se nakonec zlepšila a při příjezdu k Ortotokojské přehradě jsme dokonce jeli po naprosto luxusním novém asfaltu který jsme nikde jinde v Kyrgyzstánu neviděli. Cestu kolem přehrady jsme zvolili, abychom nejeli tou stejnou cestou, kterou jsme k jezeru přijeli a nakonec se z toho vyklubalo příjemné svezení s pěknými výhledy. Ortotokojská přehrada je menší vodní dílo a slouží hlavně k zavlažování zemědělské půdy. Po cestě jsme se také zastavili na pár místních hřbitovech, protože jejich stav a vůbec to, jak vypadaly, nás docela zarazilo.

Pláž jezera Issyk Kul

Pohled z pláže na jih do hor

Ortotokojská přehrada

Kyrgyzský hřbitov

Mrtvoly se zasypávají zeminou

Někdy se mrtvým staví jurty

Okolo třetí jsme konečně po několika hodinách jízdy dorazili zpět do Biškeku a před vrácením auta ještě zajeli navštívit tamní proslulý Oš bazar. Obrovský trh s různorodým zbožím, od čerstvých chlebů (zvaných nan a označených rozdílným symbolem podle toho, která pekárna jej upekla), přes sušené ovoce, oříšky, sladkosti, květiny, boty, trička až po drobnou elektroniku. Neoriginalita některých značek byla dosti viditelná, ale jinde zase vypadalo zboží opravdu dobře a těžko bych soudil, zda se o originály opravdu nejednalo. Zhruba čtvrtinová cena i proslulých západních značek ovšem napovídala, že i zde se jednalo o padělky. Nicméně místním sladkostem jsme neodolali a nakoupili si několik pytlíků. Taky jsme navštívili místní závodní jídelnu, která ale za skvělé peníze poskytovala výjimečné dobrá jídla.

Oš bazar

Nabídka chlebů různých pekáren

Oš bazar

Prodej květin

Další část bazaru

Bohužel i zde nás znovu zastihl déšť a tak jsme si k večeru už jen zavezli věci do našeho ubytování (SilkRoad Guesthouse - doporučuji, blízko cesty na letiště, hezké a čisté prostředí, ochotný personál) a jeli vrátit auto. Vracení proběhlo trochu zmateně, jelikož i když jsem se ptal, zda nebude problém s vracením až okolo osmé večer, byl jsem ujištěn, že určitě ne, ale jak se pak ukázalo, v osm už bylo dávno zavřeno a nám byla poslána adresa jednoho z majitelů, kterému jsme auto vrátili před dům. Naštěstí pak už vše proběhlo bez problémů, předávací prohlídka byla opravdu zběžná, byla nám vrácena částka 200 dolarů s tím, že 100 si ještě nechali na případné pokuty a poslali pak za měsíc. Zpět do ubytování jsme se nechali odvézt elektrickým taxíkem z kategorie luxusnějších (i tak za směšnou částku) a po důmyslném balení, abychom se i s nově nakoupenými suvenýry vešli do váhového limitu, šli spát.

7. den - neděle (19. 5. 2024) - Odlet domů

Naše letadlo do Istanbulu odlétalo už v 5:30 a my jsme tak na letišti byli už někdy okolo půl čtvrté. Milé bylo, že nám v ubytování nachystali každému do sáčku snídani, jelikož i ta byla v ceně ubytování a tak jsme aspoň před odletem posnídali. Museli jsme projít snad 3x bezpečnostním rámem na různých částech letiště, došlo i na sundavání bot a na konci toho všeho jsme konečně od nějaké soudružky za stolečkem, která se tvářila nadmíru důležitě, dostali výstupní razítko do pasu. Kapitán letadla zřejmě nechtěl nabrat ani minutu zpoždění a tak jsme už 30 minut před odletem byli vyvolávání ke gatu jako poslední cestující. Strejda se naštěstí dokázal ze záchodu vrátit včas, ale už jsem musel ukecávat místní personál ,aby se na něj počkalo. Airbus A321 neo pak při dojezdu na ranvej prudkou zatáčkou ani nezastavil a v 5:30 jsme už opravdu byli ve vzduchu. Za východu slunce a jasné oblohy bylo krásně vidět nejprve kaspické moře a následně i Kavkaz v čele se stratovulkánem a nejvyšší horou Arménie Aragac. Škoda, že jsme neseděli na levé straně letadla, zřejmě by byl vidět i Ararat.

Airbus A321 neo na letišti v Biškeku

Řeka Ču

Pohoří Kavkaz

Hora Aragac

Protože jsme měli hlad a v Istanbulu 3 hodiny čekačku na odlet do Vídně, stavili jsme se ještě do salonku Premium Plaza Lounge. Ten nás tedy příliš neoslovil, ranní výběr byl malý a obědový teprve začali nosit, až když už jsme odcházeli. Naštěstí závěrečný let do Vídně byl krátký a bezproblémový a my tak okolo 12:30 dosedali na dráhu ve Schwechatu.

A321 neo na letišti SAW

A zase zpět doma

Naše celková trasa putování po Kyrgyzstánu

Týdenní pobyt v Kyrgyzstánu pro nás všechny tři byl neskutečným zážitkem. Je to naprosto jiný svět, jiná mentalita a i přístup k žití. Většina země vypadá jak z 80. let, není tu moc památek, jsou tu špatné silnice a celkově slabá infrastruktura, ale je tu levno, lidé jsou milí a nápomocní a zejména ta příroda a hory...to je prostě bomba. Jak to hezky shrnul strejda - Kyrgyzstán je nádherná země plná lidí, kteří si tu zemi dost ničí. A to mohu jen potvrdit. Výhledy na rozlehlé zelené pláně a překrásné vysoké zelenobílé hory, které lze pozorovat téměř kdekoli, prudce korespondují s hrozným smogem, kouřem z továren, starých aut, komínů domů a všeho dalšího. To ale asi vyplývá z mentality a hlavně chudoby většiny obyvatel. Národ původně kočovných pastevců, kteří kulturu zažili až zejména díky Sovětskému svazu (a to spíš nechceš) nebude mít návyky k ochraně přírody asi na takové úrovni jako u nás. A taky s průměrným platem okolo 8000 Kč asi moc lidí na nová (čistší) auta a domácí kotle mít nebude. Na druhou stranu ale musím říct, že málokdy byly vidět někde pohozené odpadky, na to si opravdu dbají a několikrát jsme byli svědky i společných brigád okolo cest, kdy místní vesnické ženy jakýkoli odpad poctivě sbíraly. Co mě také překvapilo byl velký kontrast severní a jižní strany jezera Issyk Kul. Zatímco na severu je vše převážně zelené, jih byl vyprahlý a mnohem více se podobal spíš jižnějším státům typu Afghánistán. Takže zážitek to byl parádní, možná bych jen příště přidal ještě pár dní navíc na projetí i dalších (vzdálenějších) míst, ale jako základ i těch našich 5 dní stačilo. A musím říct, že mě Kyrgyzstán docela nalákal k objevování i dalších středoasijských států a proto díky za skvělou akci na levné letenky a až zase nějaká do těchto míst bude, rozhodně bude nutkání ji využít velké.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 6 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Toman

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-08-04T21:47:58+02:00

Toman procestoval 28 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Dan _S

před 4 měs

Dneska už i v těch kadibudkách v Altyn Arašan jsou splachovací západní záchody a na místě je Wi-Fi za 500 somů za den ... Neskutečné výdobytky.