Kypr od východu na západ - díl 1.

Po pár našich prvních samostatně organizovaných dovolených na Kanárech jsme si ověřili, že to skutečně není žádná raketová věda, člověk se chvíli zabaví plánováním a to vše pak podnikne za často velmi rozumné peníze. Takže někdy na podzim 2016, když jsem zjistil, že příští květen jsou oba svátky z pohledů cestovatelů naprosto ideální a prodlužují víkendy, začal jsem pátrat po tom, kam na jaře vyrazit za sluncem a teplem. A když jsem tak sjížděl různé stránky, našel jsem zajímavou nabídku Wizzu z nedalekých Katowic do kyperské Larnaky. Časy naprosto ideální, odlet v pátek odpoledne, návrat v pondělí, ve státní svátek, pozdě v noci. Takže 10 nocí na Kypru a stačí jen 4 dny dovolené … parádní souhra a jasná volba. Letenky se sedadlem a jedním společným velkým zavazadlem asi za čtverku na osobu.

Kypr je přeci jen větší ostrov, takže těch plánovaných deset nocí hodlám rozdělit napůl, prvních pět na východě v Ayia Napa, dalších pět na západě, v Paphosu. Nabídka na počátek května nepřeberná, ceny mírné. Apartmán v Ayia Napa za 39 EUR za noc pro dva, v Paphosu totéž pouze za 35 EUR. Auto sháním v automatu, protože na Kypru se jezdí vlevo, což pro mne bude životní premiéra. Daří se mi najít malé prdítko asi za 420 Kč na den, s plným pojištěním.

Po půl roce, koncem dubna, je tu konečně pátek. V práci končíme dřív a odjíždíme do Katowic, kde již od předchozí zimy máme odzkoušené soukromé hlídané parkoviště pouhých 200 metrů od terminálu, které upřednostňujeme dodnes, cena asi 90 zlatek na 11 dní. Let do Larnaky trvá něco kolem tří hodin, na místě přistáváme v podvečer, ještě za světla. Když se vymotáme z letiště, jdeme před letiště bokem na místo, kde nás má vyzvednout shuttle z půjčovny, která je někde poblíž letiště. Zde čekáme asi 20 minut, s další dvojicí, a užíváme si paprsků zapadajícího slunce. Konečně se objevuje minibus půjčovny. Já se cestou snažím zorientovat, kde vůbec jsme, abychom se pak správně vymotali. Převzetí auta je otázkou chvilky, start ovšem nikoliv. Fasujeme Mitsubishi Colt, automatika má řazení pod volantem. To by ještě asi šlo, ale marně se zkouším rozjet. Až po několika marných pokusech objevuji, že ruční brzda je tu vlastně nožní. Takže ještě chvilka a my konečně odjíždíme, holt co se dá dělat, pasekář ve městě …

Už za tmy se pokouším po čtyřproudovkách okolo letiště chytit azimut na východ a první kilometry jízdy vlevo nejsou teda nic moc. Navíc první pokus nás navádí přímo do Larnaky, my ale chceme na dálnici okolo ní. Takže brzda, otočka a druhý pokus, který je už úspěšný a my po chvíli už valíme na východ do Ayia Napa. Provoz je v pozdním večeru už minimální a já se postupně sžívám s řízením na pro mne nepřirozené straně. Máme to asi 60 kiláků, takže za třičtvrtě hodiny, na konci dálnice, sjíždíme do tohoto výletního střediska, kde máme ubytování v apartmánovém hotelu Eligonia přímo uprostřed městečka.

Ubytování velmi pěkné, s bazénem ve vnitrobloku. Poloha zdánlivě super, přímo u hlavní třídy k plážím, okolo několik obchodů i spousta občerstvení. Obsazenost ubytování možná poloviční. Drobný problém je i v tuto mimosezonu parkování, uličky okolo hotelu jsou plné a hotel má jen pár vlastních parkovacích míst. Až po pár dnech zjišťujeme, že kousek od hotelu je ukryté městské patrové parkoviště, a to je dokonce zdarma.

Jak také o pár hodin později zjišťujeme, naše okna směřují nad místní nejrušnější ulici, která je spojnicí mezi hotely na východě městečka a jeho centrem. A to večer i v noci žije. Nejprve se davy převážně ruských turistů valí do centra poté, co se ve svých AI hotelech dosytosti nacpali, a pak se v noci vrací z pařby a hlučně zpět. Ani provoz pod okny neustává kromě pár hodin nad ránem. Naštěstí máme špunty do uší, které nám umožní tohle úspěšně přežít. My si po příjezdu dáváme pár drinků na ulici před hotelem v nejbližší restauraci, vnímáme teplé pohodové středomořské klima a snažíme se přepnout do odpočinkového režimu.

První den po velmi lehké snídani z nakoupených zásob míříme po hlavní třídě dolů k moři. V jednom z obchodů, které míjíme, mne zaujme nabídka alkoholu.Ta je evidentně zaměřená na převažující náštěvníky, protože jde o vodku. Nezaujala mne ani tak dvoulitrová láhev, to není nic. Ani ta pětilitrová. Ale osmilitrová, to už je fakt něco. Což teprve skutečný vrchol – třináct litrů. To už je na velmi solidní večírek.

Pár set metrů od moře začíná promenáda s obchody a restauracemi, teď, v mimosezonu, je toho ještě spousta zavřeného a počet turistů je snesitelný. My se chvíli procázíme a pak si v jedné poloprázdné restauraci dáváme první oběd. Mix grill na obrovském talíři, porce, která se pomalu nedá sníst. A cena? 12,50 EUR. K tomu pivo za cenu také velmi solidní. A zde registrujeme po řízení vlevo další důsledek britské nasvlády nad ostrovem, která skončila v roce 1960. Některé hospody stále čepují v pintách, takže pokud dostanete takové pivo, určitě poznáte, že je větším než to naše, protože má 0,57 litru. Jak jsme ale zjistili následně, místní rozdíl mezi litry a pintami vůbec neřeší, protože je naprosto normální, že reklamní tabule nebo lístek jsou v pintách, ale dostanete normální klasický nás půllitr. A nebo je to celé úplně naopak.  Ale kdo by takovou drobnost na dovolené řešil.

Po obědě jseme kousek dál na pláž. Ta je vcelku zalidněná. Ale parádní, písek je krasně žlutý, moře čisté. Jen ta teplota je pro otužilce, takže nesmělé namočení po kolena, maximálně po pás, a pak se vystavit překvapivě silnému slunci. Teploty zde už teď, na konci dubna, jsou na úrovni těch našich špičkových letních a je potřeba se důsledně mazat i krémem. To mi přijde vhod, protože z chladného Česka jsem si přivezl parádní nachlazení a je rozhodně lepší se vypotit na pláži než pod peřinou. Po pár hodinách na pláži se vracíme na hotel, kde zbytek dne proležíme na slunci u bazénu, úplně sami.

Druhý den si bereme auto a jedeme prozkoumat nejbližší okolí. Míříme na západní část Ayia Napa, kde za koplexem několika hotelů parkujeme kousek od moře na velkém a poloprázdném parkovišti. Po chodníčku podél pobřeží jdeme směr zpět k hotelům a přilehlým plážím. Nikde nikdo, naprostá paráda. Ani první malá hotelová pláž není vůbec zalidněná, pouze pár odpočívajících turistů. Proto je nám záhadou, proč pouze o několik set metrů dál na Nissi Beach to vypadá jak v plné sezoně, stovky a tisíce lidí, a opět, jak je na tomto konci Kypru běžné, většina z Ruska. Ano, pláž je nádherná, se zlatavým pískem a jižní orientací, ale takové jsou zde na východě Kypru prakticky všechny.

My se vydáváme přes moře na malý ostrůvek Nissi, který je s pevninou spojen písčitou kosou, oběma směry se brodíme po kotníky až po kolena ve vodě. Protože je zde ale všude moc lidí, výrazně více, než je vhodné na pohodové odpoledne, vracíme se zpět k autu a zbytek odpoledne strávíme na nedaleké Golden Beach, která je skoro prázdná. Večer, po návratu na hotel, si pak ještě procházíme historické centrum městečka, kde je nádherný kostel a klášter. Když pak bloudíme uličkami mimo hlavní turistické tahy, v jedné zapadlé restauraci si dáváme večeři. Pokračujeme pak do restaurace, která čerpá z popularity seriálu a filmů o Flinstonech. Je zde narváno, ale místo pro dva se najde. Když si chceme dát něco drobného mořského jen tak na chuť, dochází k nějakém jazykovému nedorozumění a nám na stole přistává mix té všemožné mořské havěti pro dva. Tož co, je to sice víc než požadovaná jednohubka, ale jsme Valaši, tak zvládneme přece i druhou večeři. Vždyť večer je teplý a dlouhý, žádný spěch.

A v podobném duchu jedeme dál. Když se vracíme na hotel, zaslechneme hutné metalové riffy. Hm, to jsme ani nevěděli, že doslova pár kroků od nás je Hard Rock Café. Noc je ještě mladá, takže si jdeme poslechnout pořádný bigbít, příprava na letní festivalovou sezonu se vždycky hodí. U vchodu je fronta, protože je plno. My jsme ale jen dva, na rozdíl od větších skupinek ostatních, takže se dovnitř dostáváme bez čekání a fasujeme místa u baru přímo před maličkým podiem, kde parta místních mladíků snaživě a hlasitě drhne klasiky od Sabatů, Nirvany nebo Offspring. Když skončí, tak ještě solidně pokecáme s číšníkem, který je z pro nás nedalekého polského Slezska. A je už dávno nový den, kdy se my, pěkně „vypaření“, vracíme na hotel.

Příští den trávíme pohodově na plážích okolo Ayia Napa, abychom vyvážili náročnou předchozí noc. Ale následující den už je zase z těch našich aktivnějších. Míříme východně od Napy k východnímu výběžku (řeckého) Kypru. Na rozdíl od turisticky živé Napy jde o zcela prázdné skalnaté pobřeží, podél kterého pluje mnoho malých výletních lodí. My se vydáváme na krátkou túru kolem pobřežních útesů na sever. Slunce zase solidně pálí, na turistické stezce potkáváme pouze pár dalších lidí. Obdivujeme skalní most a chvíli odpočíváme u modrobílé kapličky na útesu nad mořem. Z některých míst vidíme na severu velké komplexy hotelů. Jak následně zjišťujeme, jedná se o smutné memento nedávné kyperské historie.

Protože poté, co Kypr získal v roce 1960 nezávislost na Velké Británii, došlo zde v roce 1974 ke státnímu převratu s cílem připojit Kypr k Řecku. Tomu se snažilo zabránit Turecko vojenskou invazí, která skončila obsazením asi 40% území Kypru. Takže dnes je území ostrova rozděleno mezi Kyperskou demokratickou republiku a Tureckou republiku severního Kypru, jejíž existenci oficiálně uznává pouze Turecko, ostatní státy světa považují toto území za okupované. Hranici mezi těmito dvěma republikami tvoří tzv. Zelená linie, která je pod dohledem vojsk OSN. A z tohoto důvodu se lze na turisticky atraktivní Severní Kypr dostat pouze z Turecka, což znamená, že lety z Evropy musí mít „technické“ mezipřistání v Turecku a nelétá se zde přímo.

Ale zpět k Famagustě. V historii Kypru se v některých obdobích jednalo o bohaté město, nejvýznamnější na ostrově. Mj. právě zde umístil W. Shakespeare děj své hry Othello. Bohužel vše se pak změnilo po turecké invazi, kdy oblíbené turistické středisko s nádhernými plážemi na jihu města osiřelo za zátarasy a ostnatým drátem nárazníkové zony. A dnes  tak kdysi velké a luxusní hotely již tvoří jen opuštěné město duchů a tyto dominanty dřívějšího letoviska se pomalu rozpadají pod zubem času. A to je právě to, co vidíte na obzoru.

Po stejné trase se pak vracíme zpět a pokračujeme do Protaras na Trinity Beach, která má patřit k těm nejkrásnějším místním plážím. Je skutečně parádní, malá a dnes i téměř prázdná. Protože se počasí začíná kazit, jen se zde projdeme. Cestou sem jsme minuli místní akvárium, takže příchozí přeháňku strávíme zde. Návštěvu si užíváme naplno, protože tu kromě jedné rodinky s dětmi jsme úplně, ale úplně sami.  Když vyjdeme ven, už je po dešti, takže si můžeme projít i přilehlou maličkou ZOO.

Poslední večer v Ayia Napa opět vyrážíme do víru a v nějaké restauraci na hlavní třídě si dáváme večeři. Další den dopoledne se s tímto turisticky rušným střediskem loučíme a po dálnici míříme asi 200 kilometrů na východ do Paphosu, který bude naší základnou pro druhou polovinu našeho pobytu. Když se závratnou (povolenou) stodesítkou řítíme o dálnici, připadám si jako pan Pávek s Otíkem v modré vétřiesce, protože náš Colt má asi podobné vůle i přesnost řízení. I když jedeme po rovné dálnici, člověk musí neustále korigovat směr a točit volantem jak v nějaké videohře. Na rychlost ovšem pozor, protože na dálnici jsme za těch pár dnů našeho pobytu viděli prakticky každý den nějaký ten mobilní radar, protože kvalitní dálnice a vcelku mírný provoz umožňují a svádí k podstadně rychlejší jízdě, než je zde legální.

Cestou na západ podle mapy zkoušíme sjet k nějaké pláži kousek od dálnice, ale je to minela, naprosto nezajímavá tuctová oblázková pláž, vůbec ničím nelákající k pobytu. Další pokus máme za Limassolem, kde se nachází kousek od Paphosu Petra tou Roumiou (Římanova skála). Ta je spíše známa ja Afroditina skála (nebo pláž), protože dle bájí právě zde vystoupila překrásná Afrodité v příboji z mořských vln. My tedy sjíždíme z dálnice a po okresce jedeme k tomuto turisticky vděčnému místu a parkujeme na celkem plném parkovišti nedaleko. Naštěstí už je odpoledne, takže spousta turisté z autobusů se vrací už zpět. Z parkoviště na pláž je to podchodem pod okreskou kousek, možná 200 metrů. Pláž je oblázková a je tu vcelku živo. Pár turistů je i ve vodě, protože jedna z legend praví, že když několikrát (už si nepamatuji kolikrát, snad 10x) obeplavete malou skálu při pobřeží, tak se vám ... a to už si taky nepamatuji (ale určitě to bude něco jako láska, zdraví, věčný život). Takže pár otužilců zde plave jako o závod.

My se jdeme projít kousek doprava. A po chvíli zjišťujeme, že na rozdíl od turisticky obsazené pláže proti parkovišti, ta pláž, která je za skálou směrem na západ, doslova pár minut chůze, je úplně prázdná. Takže se zde na slunci usídlíme až do podvečera, kdy pokračujeme už jen kousek do Paphosu najít naše nové ubytování. To máme mít v apartmánu Arilena, hned vedle jižního průtahu městem, necelý kilometr od přístavu. Na rozdíl od hotelu v Ayia Napa v rušném centru města zde nalézáme naprosto pohodové ubytování u domácích, kteří pronajímají vedle svého domku druhý, se čtyřmi apartmány. My dostáváme jeden z těch dvou přízemních, asi 70m2 velký, s velkou terasou a zahradou. Paní nám na přivítanou přináší kávu a nějaký zákusek. A také nabízí, že si samozřejmě můžeme utrhnout vše, co jí tu roste … citrony, pomeranče, mandarinky. Společnost nám tu pak po další dny dělá i několik koček.