La Palma - naše druhé vánoce

Každý rok z jara, když se objeví zimní letové řády, vybíráme vhodnou destinaci pro vánoční volno. A obvykle to vyhrají naše oblíbené Kanáry. Nejinak tomu bylo i loni na jaře, kdy z pro nás z nejdostupnějších Katovic vyšla na vánoce nejlépe letenka na Fuerteventuru s Wizzem. Bohužel, doba skutečně levných letenek je již dávno pryč a pokud člověk chce využít pouze a jen dobu mezi víkendem před Štědrým dnem a Novým rokem, tak ceny již příliš lidové nejsou. Nám se podařilo sehnat základní letenku za cca. 7.000 Kč. Což už žádná láce není, i když v kontextu toho, že obvykle po prodání prvních míst v letadlech na Kanáry obecně cena zamíří do teritoria 10 až 15 tisíc, to není až takový extrém.

Až někdy v létě, s ohledem na to, že na Fuerteventuře jsme již byli v posledních letech několikrát, (naposledy právě to loňské léto jsme zde strávili několik dní po návratu z La Gomera), dodatečně jsme se rozhodli, že se po 5 letech zase podíváme na La Palmu. Což není až takový problém, protože pravidelné lety mezi těmito ostrovy (s přestupem) provozují obě místní aerolinky – Binter i CanaryFly. Jen pozdní termín našeho rozhodnutí zapříčinil to, že u obou aerolinek již na námi požadované termíny byly ty nejlevnější tarify vyprodány, protože třeba v případě Canaryfly, pokud člověk chytne jejich tarif Superprecio, tak ceny jsou víc než rozumné. Ale co se dá dělat, snad zase někdy příště, a my tak rezervujeme přelety tam u Canaryfly za 75 EUR a zpáteční za 117 EUR u Binteru, protože levnější Canaryfly, které má proti Binteru letů obecně mnohem méně, žádný vhodný let na návratový den nemá.

Ve výsledku tedy volíme vzhledem k nejvhodnějším letům kombinaci 2 noci na Fuerteventuře a 8 nocí na La Palmě. Z tohoto důvodu také rezervuji auto až na La Palmě, ten jeden celý den na Fuerteventuře se bez něj obejdeme, obzvlášť když ubytování na tyto dvě noci máme rezervováno napůl cesty mezi letištěm a Puerto del Rosario – v hotelu El Mirador, jehož malý komplex stojí zcela bokem všeho ruchu, na kraji dlouhé krásné pláže. A výhodou je, že přímo u něj má zastávku několik autobusových linek, které jedou po trase z letiště do hlavního města ostrova. Takže to zkusíme a poprvé otestujeme spolehlivost místních autobusů.

Ubytování na La Palmě volíme opět v Los Cancajos jako při naší první návštěvě před lety. Jde o místní největší turistické středisko na ostrově, ovšem v porovnání s turisticky zaměřenými aglomeracemi na Tenerife nebo Gran Canarii stále ještě celkem „rozumné“ po všech stránkách. Obě ubytování jsem rezervoval přes španělský web Destinia, který často nabízí ubytování, jež na Bookingu nebo jinde nenajdete, resp. má proti nim mnohdy lepší ceny nebo širší nabídku pokojů, možností stravování nebo storna.

Co pro nás byla trošku změna a novinka, tak rezervace auta na La Palmě. Zatím jsme vždy na Kanárech využívali služeb CICARu nebo PlusCaru. Ale úplnou náhodou jsem narazil na stránky místní společnosti Acoron, kdy ta ve vánočním termínu nabízela ceny lepší než obě zmíněné – za denní sazbu od 18 EUR včetně kompletní pojistky. Já jsem zvolil Ibizu v automatu za 25 EUR, protože po minulé zkušenosti mi automat připadl na projetí tisíců zatáček a zdolání snad desítek výškových kilometrů během našeho pobytu pohodlnější než manuál.

Fuerteventura ve zkratce

O tomto ostrově zde případní zájemci naleznou již několik mých cestopisů, takže necelé dva dny pobytu na tomto vezmu trošku rychleji, ostatně, nic zásadního jsme zde před přesunem na La Palmu nepodnikli.

Po necelých šesti hodinách letu z Katovic zde přistáváme v podvečerním soumraku, dva dny před vánoci, na v tuto dobu překvapivě poklidném letišti. Protože máme jen příručáky, během pár minut stojíme před letištní budovou na zastávce autobusu a vidíme něco, co jsme za všechny ty roky u našich cest na Kanáry pořádně nezažili – vcelku vydatný déšť. Samozřejmě jsem si předem zjistil, které linky a v jakém taktu na letiště po své trase po východním pobřeží zajíždí. A protože četnost je zde solidní (zhruba 20 - 30 minut), tak prostě čekáme na nejbližší spoj. Když ten po chvíli dorazí, objevuje se trošku nečekaná komplikace. Volných míst v autobuse je míň, než kolik nás je na zastávce, a to nás tam fakt není mnoho. 12, možná 15. U nás by se to na místních linkách neřešilo, ale zde je evidentně, nebo alespoň u tohoto dálkového (?) autobusu, zákaz přepravy stojících osob. Takže řidič cestující dle volných míst odpočítává a my máme štěstí, jsme ti poslední dva, co se vejdou. Ostatní odkazuje na další autobus.

Drobné upozornění – v autobuse je možné platit jen hotově, karty se neberou. Takže za jednu zastávku a doslova pár kilometrů platím 1,80 EUR za nás oba. O pár minut později, již za tmy, vystupujeme kousek od dálnice přímo u samostatně stojícího hotelu. Ten je pouze trojpatrový a svůj název má dle věžičky s vyhlídkou, kde se dá parádně relaxovat v křeslech a na gaučích.

Tento hotel můžeme vřele doporučit pro svoji klidnou polohu, široko daleko od veškerého ruchu i „civilizace“. Také pro krásnou a v prosinci naprosto prázdnou pláž, kdy se přes ni a po pobřežní promenádě dostanete během možná půl hodinky do Puerto del Rosaria. Cena za dvoulůžkový pokoj s polopenzí začínala na 100 EUR. Večeře je tříchodová, vždy výběr ze dvou možností. A začíná až v 8 večer, což s ležérním stylem příjemné obsluhy servírující vcelku netypická (a hlavně velmi dobrá) jídla a jedním závěrečným pivem na baru znamená, že na pokoj se dostáváme až hodně po desáté hodině, už solidně utahaní.

Druhý den ráno, po snídani na sluníčku hotelové terasy, se chceme projít do hlavního města po pláži a promenádě. Zatím nemáme odvahu vlézt do přeci jen studeného zimního Atlantiku, tak si jen na chvíli sedneme do vyhřátého písku a chytáme sluneční paprsky … a ve finále zjišťujeme, že jsme na pláži lenošili a relaxovali snad 3 hodiny. Až poté s tedy vydáváme po opět naprosto prázdné promenádě směr město, které, ač v přístavu kotví velká výletní loď, je naprosto stejné a takové, jaké jej známe z našich minulých návštěv. Až na pár podniků u přístavu téměř vylidněné. Na městské pláži je sice živo, ale taky žádný velký extrém.

Sedáme do jednoho z barů na pěší zóně v centru, a v hlavě přepínáme na místní styl života – maňana, prostě pohoda, žádný spěch. Takže 15 minut čekání na obsluhu v podniku, kde je nás celkem asi 8, nás nechává naprosto v klidu. V pozdním odpoledni se vydáváme opět pěšky zpět na hotel, kde z věže hotelové vyhlídky pozorujeme západ slunce. Na recepci si domlouváme taxík pro ranní přesun na letiště, protože nechci riskovat nějakou chybu nebo nepochopení jízdních řádů, protože jde o náš Štědrý den a k tomu neděli, tzn. autobusy zde jezdí jinak než v týdnu. Večeře, opět vynikající, se táhne naprosto stejně, jako ta o den dříve.

Přelétáme

Ráno snídaně a po ní nás už čeká na parkovišti taxík, který si za cestu na letiště vezme 10 EUR. Místní přelety jsou na Kanárech věc stejně nudná a běžná, jako u nás cesta vlakem, a i místní terminály jsou takové běžné nádraží, ten na Fuerteventuře není výjimkou. I naše malé příručáky putují do nákladového prostoru, protože let je celkem plný a vrtulový ATR-72 má prostory pro zavazadla nad hlavami cestujících menší než standardní proudové letouny. Na La Palmu letíme přes Gran Canarii a trošku mám strach, jak budeme stíhat 40 minut na přestup, když na příletu máme 20 minut zpoždění. Obavy jsou zcela zbytečné, protože po malém a rychlém kolečku přes meziostrovní „tranzit“ ve finále sedáme do stejného letadla Canaryfly, kterým jsme zde přiletěli. Letenky máme dokonce na ta samá sedadla.

Při přeletu na La Palmu si můžeme shora prohlédnou jak Gran Canarii, tak i Tenerife, a zhruba po zhruba 50 minutách letu přistáváme na La Palmě. Jsme zde krátce po poledni a na celém tomto velkém letišti jsme na příletu jediný let … nás asi 40. Míříme do podzemních garáží, kde je sekce používaná „mobilními“ půjčovnami jako PlusCar, které nemají na letišti vlastní kancelář a parkoviště, a které využívají veřejných prostor. Acoron patří k nim. Pohodová Španělka s námi vše vyřídí během chvilky a rozhodí ji až nefunkční mobilní terminál. Bohužel, my tolik hotovosti nemáme, takže po chvíli vše řeší až QR platba. Mezitím se dozvídám, že Acoron se svými fakt velmi dobrými cenami bohužel působí pouze na tomto ostrově.

Sedáme do auta a přesunujeme se pár kilometrů na sever od letiště do Los Cancajos, kde máme ubytování v apartmánech Oasis San Antonio, což je uzavřený, naprosto standardní místní apartmánový komplex o dvou patrech a s bazénem uprostřed. Apartmán s oddělenou ložnicí, plně vybavenou kuchyní. Ten náš s nadstandardně velkou terasou s výhledem na moře a za dobré viditelnosti i na Teide na Tenerife. Ubytování máme s polopenzí (100 EUR/noc), kdy na jídlo musíme přejít přes cestu do vedlejšího komplexu La Caleta, kde jsme byli ubytovaní při naší první návštěvě ostrova před lety. Bohužel, nyní byl tento beznadějně vyprodán, takže jsme zvolili aspoň možnost ubytování „vedle“ a jídla zde, protože to tu mají vynikající. První den na místě si dáváme jako čistě odpočinkový, ale už ten druhý pojímáme zase cestovatelsky.

Směr severovýchod ...

Vyrážíme přes Santa Cruz na severovýchod ostrova. V hlavním městě stále probíhá rekonstrukce promenády a přilehlé ulice, takže provoz ve směru sever – jih je sveden do ulic města. Naší první zastávkou je vesnička Puerto Espíndola, kde je přístaviště a pláž. Ta nás ale nezaujala, takže přejíždíme kousek zpět, kde je typické umělé mořské koupaliště – Charco Azul, s plným zázemím – WC i převlékárnami. Opět ještě nemáme odvahu vlézt do chladného Atlantiku, tak se aspoň ohřejeme na slunci.

Krátkou zastávku děláme v nedalekém San Andrés, což je malebná a typická poklidná španělská vesnička bokem všeho ruchu. Děláme si krátký okruh, kdy ji celou obejdeme, zde doslova od kostela ke kostelu, neboť na každé straně vesnice je jeden. K tomu ještě nějaká kaple, takže vzhledem k pár desítkám číslům popisným jde asi o jedno míst s nejhustším výskytem sakrálních staveb, které jsme kdy navštívili. Odtud přejíždíme bočními cestičkami k majáku Faro de Punta Cumplida, který se dnes nabízí jako „běžné“ ubytování pro turisty.

Odtud pak vystoupáme do městečka Barlovento, v podvečer opět zcela mrtvého, takže si jen obejdeme pár ulic okolo kostela. Místní zajímavostí je skleněná expozice vedle hlavní cesty - originální reflektor z majáku Punta Cumplida. Cestou zpět ještě míjíme nějaký starý a dnes již uzavřený důl.

Další zastávku máme v městečku Los Sauces, kde jen opět projdeme střed města s náměstím a větším kostelem. Zde to aspoň trošku žije, v místních barech poposedávají místní se sklenkou vína a v zapadajícím slunci si vychutnávají vánoční atmosféru. Pár minut strávíme i v lokalitě San Juan, kde je kostelík vedle několika málo pár domků a jinak nic. Opět naprosto neuvěřitelný klid, na plácku u kostela si jen táta s klukem čutají fotbal. Zde se ve skalní průrvě nachází i místní archeopark.

Hlavní město tentokrát objíždíme shora, po bočních cestách přes kopce. V Candelaria je menší kostel (de Mirca) s výhledem na hlavní město a dál na jih. O kousek dál ještě zajíždíme ke komplexu okolo kostela v Las Nieves, což je zdejší poutní místo. Poslední naší zastávkou je vyhlídka Mirador de la Concepcion, odkud máme hlavní město ostrova jako na dlani.

... a jihozápad

Další den míříme opačným směrem, na jihozápad ostrova. V lesích na západní straně ostrova míjíme kapli, která svým stavebním stylem připomíná spíše něco arabského. A na několika vyhlídkách máme možnost vidět zkázu, který ostrovu způsobila sopečná erupce v roce 2020. Dojedeme až na konec bývalé hlavní cesty, která je přerušena lávovým proudem. Někteří mají lávové nánosy na zahradách a dnes tam zase normálně bydlí. To jsou ti štastnější. Těm méně štastným, klidně jen o pár desítek metrů vedle, sopka vše pokryla nánosem lávy, který je prý v některých místech desítky metrů vysoký. Kolem vulkanologického centra sjíždíme dolů k moři, do turistického letoviska Puerto Naos, kde by měla být i pěkná pláž.

 Problém je, že hlavní kruháč sem je zavřený a jiný vjezd dál už nenajdeme. Takže se vracíme a až na druhý pokus zjišťujeme, že celá lokalita je vyklizená a uzavřená kvůli únikům CO2, takže teď jde o naprosto mrtvé město bez lidí. A případný vjezd kontroluje vrátný u budky. My tak pokračujeme po silnici LP-213 dál na jih, na pláž Charco Verde. Jde o pěknou pláž s černým pískem, uprostřed rozdělenou skalním výběžkem, otočenou na západ, takže ideální pro odpolední koupání. I lidí je tu celkem dost, ale parkoviště po obou stranách pláže teď v zimě bohatě postačují.

Když se blíží večer, balíme a ještě máme v záloze jednu zajímavost. Výjezd horskou silnicí LP-214 z Los Llanos de Aridane na vyhlídku Mirador Los Brecitos. Takže přes dno kráteru, který je dominantou ostrova, stoupáme prudkými a úzkými serpentinami až do výšky 1.050 metrů, cesta opět rozhodně nic pro slabší povahy a řidiče. Jen koukáme, jak vysoko a daleko „od civilizace“ je schopen někdo bydlet. Na parkovišti na konci cesty jsme sami a můžeme se v klidu kochat přírodou a vnitřkem kráteru. Cestou na ubytování ještě v zapadajícím slunci fotíme ten vulkán, který přinesl ostrovu tolik zkázy pár let zpět.

Na střechu ostrova

Čtvrtý den pobytu, protože je krásně jasno, vyrážíme na vrchol centrální vulkánu ostrova, což je cesta stovkami zatáček do výšky 2.426 metrů, kterou si můžete zpestřit zastávkami na mnoha vyhlídkách. My díky počasí máme možnost vidět i Tenerife s vrcholkem Teide, La Gomeru i El Hierro. Míjíme vědecké observatoře na hřebenu pod vrcholem, obrovská futuristická zrcadla a se štěstím parkujeme téměř na vrcholovém parkovišti, neboť lidí je zde celkem dost.

Po krátké procházce na hraně kráteru sjíždíme na druhou stranu ostrova, kde si děláme zastávku v El Pueblo, další poklidné a malebné vesničce s pár bloky starých domků okolo kostela. O pár kilometrů dál, kde se cesta láme dovnitř kráteru, ještě děláme krátkou zastávku na focení a v podvečer parkujeme v Puerto de Tazacorte. Tady je celkem živo, ale už je pozdě, takže na pláž nejdeme a jen si to tu projdeme. Místní zajímavostí je moderní kostel, který je v ostrém kontrastu s nedalekým historickým.

V minizoo

Další den pojímáme odpočinkově. Naším jediným plánem je návštěva minizoo Maroparque. Ta jen v kopci nad Santa Cruz a tomu, že je mini, odpovídá i velikost parkoviště přímo u ní, které je na 4 auta. Jde spíše o záchrannou stanici, kde jsou umisťovány „úlovky“ celníků – zabavená pašovaná zvířata. A dále jsou zde mj. i domácí zvířata těch, kteří přišli při erupcích před pár lety o své domovy. Celý areál je umístěn v prudkém svahu s výhledem na hlavní město a jeho největším lákadlem je krmení papoušků, kdy ti menší létají ve voliéře volně. Návštěva je tak na dvě hodiny a lidí je zde opravdu minimum.

Pak už sjíždíme z kopce do hlavního města a naším cílem je dlouhá městská černá pláž. Na ní je naprosté poloprázdno. Po koupání si ještě v podvečer projdeme křížem krážem centrum města, kde to na ostrově žije ze všech míst nejvíce.

Hledá se pláž

Šestý den pobytu míříme na jižní cíp ostrova, kde si obcházíme místní saliny a dva majáky. Dle mapy je kousek východně odsud malá pláž, cesta k ní je nezpevněná kolem několika větrníků. Typická místní černá plážička, teď v zimě asi ničím zajímavá, takže hned pokračujeme dál. Chceme se stavit na pláž Playa de Echentive, která je od majáků na druhou, západní stranu. Ta už je výrazně větší, pěkná a samozřejmě opět černá. Ani zde nám ale pšenka nekvete, protože červená vlajka přímo u cesty nám dává jasně najevo, že ani zde se nesvlažíme.

Takže opět dál na sever – míjíme typický dovolenkový rezort Princess s několika bazény a pokračujeme po boční cestě k pláži Playa de Zamora, která je rozdělena skalním výběžkem na dvě – Chica a Grande. Ke každé se dá dostat jen zvlášť po schodištích a chodníčku z útesu, ale do budoucna je v plánu jejich propojení tunelem ve skalním výběžku. Bohužel, i zde je Atlantik divoký, takže opět jen pár fotek a jedem dál.

V serpentinách k hlavní cestě se zastavujeme na vyhlídce Las Calderetitas s maličkou kapličkou a nádherným výhledem na západní pobřeží ostrova. Pod Los Canarios jsou další dvě vkusně upravené vyhlídky, kombinující místní lávový materiál a flóru. Pro koupání nakonec zase volíme již osvědčenou pláž Charco Verde pod Puerto Naos, zde vlny nejsou a koupání je v pohodě. Závěr dne trávíme ve druhém největším městě na ostrově – v Los Llanos de Aridane. Procházíme si vánočně vyzdobené centrum města, které v podvečer solidně žije, místní korzují, posedávají v předzahrádkách a na náměstí se chystá nějaký hudební produkce. Pod radnicí je jako před lety (jiný) velký betlém, který obsahuje i spoustu modelů staveb z ostrova.

Další den je opět spíše lenošivý, zpočátku u bazénu u apartmánu, kam ale nemám odvahu vlézt, voda je tu sice nádherná, ale taky pěkně studená. Pak se přesunujeme na další místní černou pláž – Playa de Bajamar, která je kousek jižně od hlavního města, zaparkovat se dá přímo u ní na „dálnici“ do města. A na ní opět jen pár desítek lidí, teploty na prosinec i koupání luxusní. A k tomu výhled na dvě výletní lodě kotvící u mola přímo naproti pláži. V podvečer opět vyrážíme do města, je sobota před Silvestrem a i zde je pár uliček uzavřeno pro automobilovou dopravu a místní se náramně baví u hudebních produkcí. Už za tmy ještě vyjíždíme na vyhlídku Mirador de la Concepcion na jižní straně hlavního města a kocháme se výhledem na do tmy zářící město.

Zkáza zblízka

Poslední celý den našeho pobytu, což byl i poslední den roku 2023, pojímáme zase více cestovatelsky a vyrážíme na západní stranu ostrova nikoliv po hlavní, tunelem, ale boční cestou přes horský hřeben. První zastávku děláme ve vesnici San Pedro de Breňa Alta. Klasika, kostel, maličké centrum a vcelku velké, vánočně vyzdobené náměstí, nikde nikdo.

Stoupáme horskou cestou na hřeben, provoz je zcela minimální. Na vyhlídce Llano de La Venta děláme obligátní fotku směrovky na Polárku a pak už sjíždíme na západní stranu ostrova, kde se cesta vine černou lávovou krajinou s výhledy na západní část ostrova. Zastavujeme se na krátkou procházku na vyhlídce Llano del Jable, kde je možné shora vidět zkázonosný vulkán Cumbre Vieja i to, co před pár lety pod sebou napáchal. To pak ještě zblízka fotíme přímo na silnici LP-213, která je zde kompletně vybudována přes lávové pole. Je zde zakázáno stání i pohyb mimo silnici, protože lávové pole může být místy nestabilní a i jen pár desítek centimetrů pod povrchem může být stále vysoká teplota horniny.

Fotíme i místní kruháče, které názorně odkazují na zkázu, kterou zde vulkanická erupce napáchala. Což je ostatně vidět i přímo z cesty, domy zcela nebo celé zalité lávou. Některým se láva zastavila doslova pár metrů od domu a měli tak na rozdíl od vedle bydlících sousedů štěstí … Před tím, než se zajedeme vykoupat na Charco Verde ještě zajíždíme do vasničky La Bombilla, kde jsou taky nějaké pláže. Ale tato má kvůli unikajícím plynům také nějaký omezený režim jako vedle ležící Puerto Naos, i když asi ne tak absolutní, neboť lidé se zde pohybují, ale na vjezdu dolů do lokality je taky výstražná tabule i nějaká strážní budka.

Poslední den pobytu se jen balíme, před polednem jedeme na místní letiště a v podzemních garážích předáváme auto. Náhodou tu někdo je, takže to řešíme osobně, ne jako v mnoha případech, kde jen necháte klíče na sedadle. Letiště je v poledne poloprázdné, cestujících v našem letu na Tenerife sever je opět méně než zaměstnanců, které cestou k letadlu potkáváme. Na Tenerife po krátkém čekání následuje přelet na Fuerteventuru s následným finálním letem s Wizzem do Katovic. Za půl dnes tak absolvujeme tour přes 4 letiště a končíme náš vánoční výlet.

Jen pár postřehů na závěr

Obecné zkušenosti z La Palmy jsem popsal už v prvním cestopise z tohoto vcelku pohodového a klidného ostrova. Za ty čtyři roky se změnilo hlavně to, že západní strana ostrova se musí vypořádat s následky erupce z roku 2020, kdy láva pokryla kilometry čtvereční ostrova a mj. přerušila silnice z oblasti Los Llanos de Aridane na jih. Ze čtyř bývalých cest tímto směrem jsou zatím obnoveny dvě, ty níže položené. Další dvě, výše položené, na své obnovení (snad) čekají?

A i když jsme tu opět byli v exponovaný termín vánoc, tak prakticky nikde jsme nenarazili na významnější počet turistů. Spíše naopak, tím, že jsme tentokrát projeli i spoustu míst turisticky ne až tak zajímavých, na mnoha místech jsme byli často úplně sami. I na plážích, které jsme za těch 8 dní navštívili, byl počet lidí výrazně podprůměrný, prostě neskutečná pohoda prakticky všude. Samozřejmě, kdo potřebuje kolem sebe ruch, tak La Palma není pro něj to pravé, protože zde to trošku žije jen ve dvou „větších“ městech, což jsou ale sídla na úrovni našich okresních měst, a to ještě těch menších.

Výhodou pak je, že prakticky kdekoliv bez problémů zaparkujete, my jsme vůbec nikde neplatili. Cena benzínu byla v době našeho pobytu  1,30 až 1,38 za litr. Asi nejlepší cenovku na celém ostrově (baťovských 1,299) měla velká benzinka pod skálou, uprostřed „dálnice“, jižně od hlavního města. Doprava po ostrově je vzhledem ke geografickým podmínkám vcelku pomalá, kdy největší intenzita je na spojnici dvou největších měst. Pokud ale vyrazíte kamkoliv jinam, tak provoz je zanedbatelný a hlavní tahy jsou skutečně krásné silnice. Na mnoha místech ostrova se tyto také opravují, modernizují a rozšiřují.

Pro zájemce ještě odkaz na naši první cestu na La Palmu z roku 2019:

https://www.cestujlevne.com/cest...onita-1669