La Scala a Miláno

Tip na tento prodloužený víkend v Miláně byl dílem náhody a okamžitého rozhodnutí. Pak také v COVID době se Itálie stala jednou z mála možností, kam se vůbec dá za hranice vycestovat. Při sledování Toscy v televizi v hlavní roli s Annou Netrebko mě napadlo se podívat, kolik asi tak stojí lístky do La Scaly. No a zjistila jsem, že v současné době se dají pořídit za velmi slušný peníz – ty nejlevnější za 64 Eur. Bylo tedy rozhodnuto a kupuji lístky na nejbližší možný termín a pátek, kdy hrají La traviatu. Ty nejlevnější lístky lze koupit pouze po dvou (svádím souboj s webem Scaly, který není zcela „user friendly“) než to pochopím… Takže se náš původně dvoučlenný cestovatelský tým teď už doplněný mým přítelem rozrostl ještě o Aničky kamaráda. A vzhledem k nejistým letům a příliš velkému riziku toho, že nám let posunou nebo zruší, raději vyrážíme brzy ráno autem. Cesta je naprosto bez problémů a odpoledne po 14 hodině jsme na místě. Ubytování jsem vybrala na červeném metru, abychom měli cestu do divadla přímo a v části Milána, kde už nebude problém zaparkovat. Bydlení naprosto skvělé, 2 ložnice s obývákem, kuchyní a balkónem s výhledem na fotbalový stadion San Siro.

Casa Girla

Po chvíli odpočinku a po o hodně delší chvíli příprav vyrážíme ve večerním na metro do centra k Duomu. Procházíme si okolí a prohlížíme známá místa (všichni už jsme tu byli)

Duom

Galerie Viktora Emanuela

býčí koule v mozaice

a nakonec jdeme k divadlu. Zvenčí je to velmi nenápadná budova z 18.století, která ukrývá nádherný interiér.

La Scala

Od 19 hodin má být úvodní čtení, které nakonec vynecháváme (je kupodivu v italštině…). Celý vstup i pohyb po divadle je modifikovaný COVID režimem, kdy nelze přecházet z galerie dolů a navíc jsou zavřené šatny. I tak se procházíme krásným interiérem divadla v obou galeriích a nakonec se nám podaří najít i cestu dolů, kudy se dá podívat do zbylých prostor. Je to nádhera, šest pater lóží vykládaných zlatem a lemovaných karmínovým sametem opravdu stojí za to.

La Scala

I představení je naprosto úchvatné, všichni v hlavních rolích (především Marina Rebeka jako Violetta Valéry a Atalla Ayan jako Alfredo) včetně dirigenta (Zubin Mehta) podali neuvěřitelný výkon. Potěšilo nás, že u každého sezení je titulkovací zařízení v angličtině. Nepřestáváme žasnout nad tím, jak skvělá je tu akustika – je rozumět opravdu každému slovu i na druhé galerii. Ale na detaily postav se donesené dalekohledy docela hodily. Po skončení představení jdeme malou procházkou k metru a zpět do ubytování. Další den nás čeká prohlídka města.

Miláno je hlavní město Lombardie a druhé největší město v Itálii. Představuje centrum módy, obchodu a finančnictví. Odedávna se stalo důležitým střediskem obchodu. Vzhledem připomíná moderní města severní Evropy. V Miláně žije 1,3 milionu obyvatel. Miláno je také nejvýznamnějším průmyslovým centrem se strojírenským a textilním průmyslem. Je důležitým obchodním uzlem s mnoha historickými památkami v moderním urbanistickém komplexu se širokými třídami.

Naše prohlídka začíná u Baziliky sv. Ambrože. Otec Ambrož žil ve 4.století a byl milánský arcibiskup. Je považován za milánského patrona a jako takový se samozřejmě musel dočkat jemu zasvěcené baziliky, kde se nešetřilo zdobností. Fasáda, atrium, sloupoví i zvonice jsou dílem mistrů své doby a vyvolávají němý obdiv do dnešních dnů. Krom toho se v bazilice taktéž nachází muzeum a pokladnice.

Bazilika sv. Ambrože

Další zastávka je u kostela Santa Maria della Grazie, který nás nadchnul hlavně zvenku svou neobvyklou červenou fasádou. Zde je možno shlédnout nejznámější fresku mistra Leonarda da Vinciho Poslední večeře. Zájem o toto dílo je opravdu obrovský, což jsme věděli, avšak s ohledem na nejistou dobu jsme nechtěli riskovat s objednáním lístků dopředu, tak jsme zkusili štěstí – bohužel bylo na celý víkend vyprodáno. Tak jsme se pokochali alespoň kostelem samotným, který je krásným dokladem renesanční architektury.

kostel Santa Maria della Grazie

Odtud pokračujme k hradu Sforzesco, který je taktéž muzeem. Hrad původně patřil rodině Sforzesco, která Milánu vládla v období renesance. Původní Viscontiho palác a následně domov mocné dynastie Sforzů je dnes domovem více než desítky muzeí. Netradiční stavba z červených cihel hostila mistra Leonarda Da Vinciho, který navrhoval obranu hradu.

hrad Sforzesco

Dnes krom expozic muzea, je hrad navštěvován i kvůli rozsáhlému parku Sempione. Největší městský park je oblíbeným místem Miláňanů i cizinců. Jdeme příjemnou procházkou až k vítěznému oblouku Arco della Pace. Cestou se pokoušíme najít jednu městskou kešku, bohužel neúspěšně.

Arco della Pace

Odtud poněkud historickou tramvají pokračujeme ke čtvrti Navigli, která se rozprostírá kolem vodních kanálů Naviglio Grande a Naviglio Pavese. Kanály představovaly hlavní tepny města, po nichž přicházelo do Milána obrovské množství zboží. Původní funkce kanálů byla nahrazena funkcí estetickou. Ve dne čtvrť ožívá díky osobitým obchodům se zbožím netradičních značek a secondhandům, které nabízejí častokrát značkové zboží z druhé ruky.

tramvajka

Navigli

Navigli - ulička

My se kolem kanálu projedeme tramvají a druhou část projdeme pěšky. Cestou stavíme na výborných těstovinách v restauraci s vyhlídkou na kanál.

Jedeme tramvají směrem k centrálnímu náměstí s Duomem, cestou ještě vystoupíme u Chrámu svatého Vavřince (San Lorenco). Tento chrám byl rovněž založen ve 4. století a ačkoli byla stavba výrazně upravena v 16. století, zachovala si původní byzantský půdorys.

Chrám svatého Vavřince

Dojedeme k centrálnímu náměstí, kde je při sobotním večeru najednou spousta lidí a skoro nelze projít uličkou od tramvajové zastávky. S ohledem na to volíme vyjížďku výtahem na střechu Duomu (dá se tam dostat i pěšky a levněji, ale nám už se po celém dni chození pěšky nechce). Pohled odtud je opravdu nádherný a sošky na věžičkách jsou opravdu řemeslně krásně vyvedené.

Duomo - střecha

Další den jedeme k Cimitero Monumentale. Pravda, při plánování výletu hřbitov asi není to, co by figurovalo na vašem seznamu „musím vidět“, ale tahle zastávka rozhodně stojí za to. Hřbitov je vlastně muzeem pod širým nebem, kde jsou k vidění sochy z 19. a 20. století, které až teatrálně znázorňují zármutek. Místo posledního odpočinku tu nalezlo mnoho významných Italů (a i cizinců), třeba houslista Arturo Toscanini nebo spisovatel Alessandro Manzoni. Je to opravdu působivé.

Cimitero Monumentale

Poslední zastávka před odjezdem patří stadiónu San Siro (Stadio Giuseppe Meazza), kde střídavě hrají AC Milán a Inter Milán, což jsou jedny z nejvýznamnějších fotbalových klubů Itálie. Samotný stadion má zajímavou architekturu a atmosféra na zápasech italské ligy je prý úžasná. V dnešní COVID době bohužel nejsou možné ani prohlídky, tak jej obcházíme pouze zvenku.