Langkawi - malajské lážo plážo - 2.díl

K dalším vodopádům

Následující den tak vyrážíme na severní pláže, ale cestou si ještě děláme zastávku u vodopádu Durian Perangin, který je tak 2 kilometry od hlavní cesty. Opět, prázdné neplacené parkoviště, pár stánků se zbožím, suvenýry i jídlem u něj, a skoro nikde nikdo. Protože jde o zřejmě soukromý pozemek, tak se zde vybírá vstupné. A to je ... 1 MYR (5 Kč) na osobu! Naprosto směšné proti tomu, co daná lokalita nabízí. Na začátku stezky je lanový most a několik altánků u potoka a lagun, kde je možnost naprosto idylického odpočinku a koupání. My pokračujeme dál po stezce a schodech do kopce k vodopádu. Ten je menší, ale za to v plné síle. Kromě nás tu je jen jedna další dvojice, takže tu na posedáváním a koupáním v laguně strávíme pohodovou skoro hodinu.

Zbytek dne pak strávíme na pláži Tanjung Rhu (sever), kde si u kluků ve stánku dáváme opět jejich vynikající kokosový shake. Časy odlivu se od naší první návštěvy posunuly, takže až do soumraku je tu už vody ke koupání dost. Večeři si dáváme v centru Kuahu u stánků, já dávám zase vydělat holkám s masovými špízy sataj, manželka Indům hned vedle.

Předletové lážo plážo

Poslední celý den našeho pobytu, cestou na severní pláže, zajíždíme kousek nad Kuahem k budhistickému chrámu Wat Koh Wanararm, který je schovaný pod vysokou skálou. Ten jsme sice chtěli navštívit už o den dříve, večer, ale když se začali sbíhat psi, sic obecně neškodní, tak ve chvíli, kdy jejich počet přesáhl kritickou mez, jsme raději moudře ustoupili. Navíc už bylo zavřeno … Dnes je ale krásně, psi jsou vyvalení ve stínu a je otevřeno. Nejsem odborník na danou problematiku, ale chrám mi z poloviny připadl spíše jako „duchovní“ muzeum, neboť zde bylo vše – sedící Buddha, všemožní bůžci, socha místního mnicha, sochy zvířat. A taky nádherní čínští draci zdobící schodiště, ti opravdu stáli za to. A až při přidávání fotek do tohoto cestopisu jsem si všiml, že místní svatí mají různé chutě. Jednoho z nich někdo uctil kartonem Guinessů ...

Další naší zastávkou je místní poutní místo – mauzoleum Mahsuri. To je věnováno krásné ženě, která byla na počátku 19. století obviněna z nevěry a popravena. Jde o kombinaci etnografického muzea, skanzenu, malé botanické zahrady a stánků se suvenýry. Na místě můžete vidět její hrobku nebo studnu, kde prala prádlo a díky jejíž vodě byla tak krásná. Stejně jako třeba pro ni (prý) osudný nůž. Můžete si prohlédnou a projít několik typických místních staveb a v muzeu je celé události (příběhu? legendě?) věnováno několik sálů. Při prohlídce vám živě zahraje několik skupin hudebníků místní folklor, a to, při malé návštěvnosti, skutečně jen pro vás. Parkování je zde zdarma a vstupné činí 20 MYR na osobu.

Odtud už jedem do Pantai Tendah, na úplně stejné místo kde jsme byli před pár dny. S tím rozdílem, že dnes je tu lidí na pláži snad třetina, tzn. skoro nikdo. Před soumrakem se zase přesouváme do Pantai Cenang, kde je večer na parkovišti kousek od centra food market. Několik restaurací a snad 20 stánků a food trucků. Sedáme do jednoho ze stánků a z obrázkového plakátu něco vybíráme, běžné ceny od 5 do 10 MYR za porci. Maník, co mistrně zvládá přípravu desítek porcí, to ale nemá úplně pod kontrolou, občas mu z jeho pánve vyšlehne dvoumetrový plamen a my se rozhlížíme, zda si fakt nemáme kousek odsednout, abychom nedopadli jako Týnuš Třešničková … Borec se jen směje, ale i on kontroluje, zda mu nechytla celta nad ním. Bereme si i dvě krabičky na ráno a cestou na apartmán ještě tankujeme za směšných 180 korun půl nádrže, abychom auto vrátili ve stavu, v jakém jsme ho převzali.

Loučení

Poslední den trávíme dopoledne v bazénu, pak se balíme a ve 12 vracíme klíče. Letadlo nám letí až kolem šesté, takže ještě míříme k moři, na Tanjung Rhu (jih). A bavíme se okurkovým tématem našich médií – ručníky u bazénů nebo na plážích na Mallorce a lité boje o lehátka ve Španělsku a Chorvatsku. Protože náš ručník je na celé pláži, kam až dohlédneme, což jsou asi 3 kilometry … no, naprosto a úplně jediný! Krásná bílá písčitá pláž a my tu jsme po obědě sami. Něco, co se nedá popsat, vyfotit. To se prostě musí zažít. Když se blíží čas odletu, v jednom z místních stánků si bereme jídlo na cestu. A paní u plotny se může smíchy potrhat, když jí říkám, že její takeaway za 2 hodiny poletí směr Evropa …

Na letišti parkujeme na možná ze čtvrtiny zaplněném parkovišti a dle domluvy přes whatsapp dáváme ihned, jak zase chytíme letištní wifi, vědět do půjčovny, že jsme zde. Paní se objeví snad do dvou minut, bere klíče a ani nechce, abych s ní šel k autu. Jen si kontroluje, kolik by tam mělo být benzínu. S úsměvem jí vysvětluji, že za ty jejich ceny jsme nějaké litry vážně neřešili a že tam má skoro plnou.

Vnitrostátním letem letíme s Air Malaysia do Kuala Lumpur, kde musíme přenocovat kvůli rannímu letu přes Istanbul do Krakova. Odbavení i se zavazadly otázka snad 3 minut, palec nahoru. V hale se stovkami sedaček čekáme na náš odlet. Letadla do Kuala Lumpur tvoří snad 80% místního leteckého provozu a létají pomalu častěji, než jede rychlík z Prahy do Kolína. Cestou k letadlu máme možnost si vyfotit nádherné designově zpracované letadlo Air Asia – s malajským tygrem. Pak už běžný nudný hodinový přelet na pevninu, kdy před soumrakem máme možnost vidět Kuala Lumpur shora. Desítky satelitních vesniček s uniformními domečky bez zahrádek a rovnoběžnými ulicemi, občas někde do prostoru „hozená“ čtvrť mrakodrapů.

Průlet Kuala Lumpur

Letištěm s drobným zdržením u pásu výdeje zavazadel doslova proletíme a před ním, i když patří ve světovém měřítku určitě k velmi vytíženým letištím, chytáme hned první stojící taxík. Kolik? 100 MYR. Když vidí naše rozpačité tváře, tak cena klesá na 70 (350 Kč)… Ubytování, zajištěné přes Booking, máme v lokalitě Banting, což je jen pár kilometrů od letiště a obecně je to místo prezentované ubytovateli jako ideální pro transferující cestující. V podvečerním hustém provoze to ale jedeme skoro půl hodiny, protože cestou musíme na hlavních tepnách odbočit 2x doprava, takže skáčeme po semaforech. Taxík nás vyhazuje naprosto přesně na dané adrese. A my se řídíme pokyny, které jsme po přistání dostali přes Whatsapp. Klíč je tam a tam, kod je xxxx.

Fasujeme velký dům se třemi ložnicemi, dvěma WC, plně klimatizovaný. Pro nás na jednu noc zbytečně velký, ale co, byl nejblíž a za nejlepší cenu – 200 MYR (1.000 Kč). Je to jeden z uniformních domů, co jsme viděli shora. Desítky, možná stovky naprosto stejných domů v řadách vedle sebe, ve čtvrti, kde není vůbec, ale vůbec nic dalšího. Od taxikáře si bereme vizitku, kdybychom ho náhodou potřebovali. Ve finále si pár slovy přes Whatsapp domlouváme ranní odvoz na letiště s pronajímatelem – za 30 MYR (150 Kč). Maník je ráno na místě na minutu přesně a na letišti jsme v ranním minimálním provoze snad za 10 minut. Moc si s ním ale nepokecáme, dvěma prsty nám ukazuje, jak moc umí anglicky – little.

Když přijdeme k odbavení u „turků“, čeká nás tam obrovský chumel lidí. Naštěstí většina z nich jsou nějaké jejich národní týmy. Jak pak zjišťujeme, šlo o reprezentanty v podvodním hokeji. Přiznám se, že do té doby jsem nevěděl, že takový obskurní sport vůbec existuje. Když chceme projít do odletového terminálu přes imigrační, zkoušíme využít i zde již umístěné moderní automatické brány, kde spousta plakátů kolem nich hrdě hlásá to, že jich mohou využít občané těchto 43 zemí včetně celé EU. No, neprošli jsme. A po dobu pár minut, co stojíme ve frontě na klasickou fyzickou kontrolu pasů, to zkouší asi další 30 lidí. No pasaran, neprošel nikdo …

Zvláštností, se kterou jsme se potkali na cestách poprvé, bylo na letišti v Kuala Lumpur to, že kontrola zavazadel není „centrální“, ale že probíhá až u konkrétního gate při boardingu, kdy u každého gate jsou dva pásy. Z cesty domů si pamatuji opět jen vynikající jídlo na palubě a překvapení, že plné občerstvení jsme dostali i u dvouhodinového letu z Istanbulu do Krakova. A v Krakově na závěr zábavný zážitek na imigračním. Přistáváme krátce po nějakém Ryanu z Anglie a u přepážek, kterých je tu možná 16, se tvoří dva dlouhé hady lidí, co se chtějí dostat do „Evropy“, takže nějakých 360 lidí. Mezi těmito přepážkami zeleně svítí 6 automatických bran a u nich nikdo. Že by byly nefunkční nebo v letadlech do Polska není žádný Evropan? Jdeme to zkusit, k nám se přidává ještě nějaký mladík a ejhle, šup a za 30 sekund jsme „doma“. A pak vidíme, jak se z obou front začnou trousit k těmto branám desítky lidí …

Nejsilnější dojmy

Jako první musím zmínit hrozně příjemné a ochotné lidi. Když jsme se po příletu pár hodin teprve snažili zorientovat, co a jak, tak ve chvíli, kdy třeba hlídač na parkovišti nebo ochranka v obchodním domě viděla, že řešíme něco pro nás neznámé, okamžitě přispěchali s pomocí nebo radou. Na rozdíl od mnoha destinací tu nezažijete ani prodejce na plážích, stejně tak naháněče do restaurací. Tam místní jen slušně nabídnou či se zeptají, ale stačí poděkovat, popřejí vám hezký den a život jde s úsměvem dál. Co je důležité zmínit, tak na ostrově jsme se všude cítili naprosto bezpečně, a to i po soumraku.

Podobně jako Singapur, i Langkawi je výrazně „multikulti“, a vedle sebe zde v pohodě funguje několik světových náboženství se svými svatostánky, obchody, jídelnami i zvyky. Takže i turisté, kdy ti z Evropy byli proti těm asijským v menšině, tu jen tento mix zpestřují. Naštěstí je zde turismus (aspoň v mimosezóně při našem pobytu) zatím ve zcela normálních mezích a prakticky jediné pořádně „vytěžené“ místo je Pantai Cenang, kde se to blíží živým turistickým rezortům jinde ve světě. Ale stačí popojet pouhé dva kilometry do Pantai Tengah a už vidíte podstatně klidnější, sic stále turistickou, tvář Langkawi. A když pak budete prakticky kdekoliv jinde, tak ta turistickou tvář ostrova jednoznačně zatím přebíjí ta místní, autentická. Samozřejmě, kolem pobřeží jsou menší či větší hotely nebo rezorty, ale zatím v míře akceptovatelné. Druhým extrémně živým místem je lanovka a její okolí nahoře i dole v národním parku, což je pochopitelné, neboť jde o největší turistickou atrakci ostrova.

Na ostrově jsme projeli ty hlavní pláže a pak jsme se vraceli už jen na ty, které se nám líbily nejvíce – Tanjung Rhu a Pantai Tengah, kde bylo minimum, někdy až prakticky nula lidí. Teplota vody se pohybovala mezi 30 a 31 stupňů a večer bývalo moře nebo bazén teplejší než vzduch. Počasí po dobu našeho pobytu bylo často pod mrakem, ale to byla spíše výhoda, neboť mraky tlumily sluneční žár na teploty o něco lépe snesitelné. Pokud se ale vyjasnilo a slunce pralo naplno, tak to bylo vskutku náročné a mít při sobě dostatek tekutin byla naprostá nutnost. A i když jsme na to byli dobře připraveni, po dobu našeho 14-denního pobytu v Singapuru i na Langkawi jsme nezažili jediný déšť … S tím samozřejmě souvisí i to, v jaké „kondici“ při svých toulkách po ostrově uvidíte místní vodopády.

Jídlo a ceny

Co bychom ale všem doporučili naprosto jednoznačně – pokud opravdu netrváte a nepotřebujete jakoukoliv formu stravování na ubytování, nechte to vše na stovkách restaurací, jídelen, food trucků a stánků. Všude, kde je alespoň nějaká koncentrace lidí, vždy nějaké najdete. Výběr kuchyní i jídel na ostrově je neskutečně pestrý. A i když jsem měl strach, že zase budu ke konci plný nudlí a rýže tak, jako kdysi v Thajsku, tak místní výběr jídla mi připadl daleko širší a pestřejší. Kolikrát na pár metrech jsem našli stánky s jídlem téměř evropským/americkým přes veškeré asijské kuchyně. A za ceny skutečně lidové – běžnou porci pořídíte „na ulici“ za 6 až 10 MYR (30 - 50 Kč). Skoro všude je pak možnost k jídlu koupit i chlazené nápoje, džusy běžně za 5 MYR (25 Kč), milkshake za 7 MYR (35 Kč) za velký kelímek, přes 0,5 litru. Netřeba zdůrazňovat, že vše z čerstvých plodů. U mnoha stánků s jídlem mají i barel s pitnou vodou zdarma pro občerstvení těch, co si k jídlu neobjednají pití.

Nevýhodou tohoto způsobu stravování je bohužel ohromná produkce plastových odpadů, které se zde zatím netřídí (prý zde třídí pouze sklo). Běžným způsobem, jak se zde zbavit odpadu, je jeho pálení. Takže i když jsme u turistických stezek třeba k vodopádům viděli dostatek odpadkových košů, tak pak stejně vidíte, že nesbíraný obsah byl pár metrů vedle spálen. S tímto souvisí i problém „divoké zvěře“, protože spoustu odpadků z odpadkových košů a popelnic roznesou i volně pobíhající psi a tlupy opic.

Jak jsem zmínil, na nákup potravin jsme byli jen jednou, pak jsme se stravovali už kompletně u místních stánků, ale z toho, co jsme koupili, ceny položek, co jsem z lístku rozluštil:

- Coca Cola 1,5 l – 3,90 MYR (19 Kč)

- džus 1 l – 6,40 MYR (32 Kč)

- rajčata 1 kg – 5,90 MYR (29 Kč)

- dragon fruit 1 ks – 2,50 MYR (12,50 Kč)

- mrkev 1 kg – 3,90 MYR (19 Kč)

- jogurt 470g – 9,10 MYR (46 Kč)

- kuřecí párky 300g – 5,50 MYR (27,50 Kč)

- meloun 1 kg – 2,99 MYR (15 Kč)

- margarín 230g – 6,50 MYR (32,50 Kč)

- chipsy 150g – 5,90 MYR (29 Kč)

- sýr 250g – 18,90 MYR (94 Kč)

- ovocné nápoje v plechovce 300 ml – 1,30 MYR (6,50 Kč)

Tím, že je Langkawi bezcelní zónou, tak jsou zde i velmi nízké ceny alkoholu. Ten ale koupíte (zřejmě) jen ve specializovaných duty free obchodech. Na pivo jsme sice jednou narazili i v místním krámku, ale bylo umístěno tak, aby si jej raději nikdo „nevšimnul“. Takže pár cen:

- pivo 330 ml plech – od 2,40 MYR (12 Kč)

- pivo 500 ml plech – od 3,30 MYR (18 Kč)

- víno 0,7l – od cca. 24 MYR (120 Kč)

- karibský rum tmavý 1l – od 35 MYR (175 Kč)

- Captain Morgan tmavý 1l – 55 MYR (275 Kč)

Když jsme se ptali na vodu, tak nám bylo řečeno, že místní vodu z kohoutku běžně pijí, ale nám doporučují balenou nebo převařenou. Na pokoji jsme měli varnou konvici, takže nebyl problém. A co jsme viděli v obchodech, nikdo tu ve znatelně větším množství balenou vodu nekupoval.

Co se týká placení, tak jsme jeli karty a hotovost zhruba 40:60. Ve větších obchodech a duty free jsou karty samozřejmostí, u místních obchodů a stánků lze jen hotově. Výběr z bankomatů není až takový problém, ty lze mimo bankovních poboček najít třeba v obchodních domech, v přístavu nebo na letišti. A třeba když jsme vybírali v Pantai Cenang v centrálním Mallu, tak těch bankomatů tam bylo snad 6 vedle sebe.

Doprava po ostrově

Doprava po ostrově je naprosto bezproblémová a půjčení auta můžeme jen doporučit. Jde sice o JV Asii, ale počet skútrů tu je třeba výrazně nižší než v Thajsku a většinu v provoze mají auta. Autobusy, mimo zájezdových, jsme prakticky (nebo možná i vůbec) nepotkali, takže místní doprava tu asi nebude nic extra. NAši přátelé se tu pár dní v zimě pohybovali i přes několik různých taxi aplikací a jejich zkušenost byla problematická - někdy požadavek zadávali i 3x, než na něj někdo před jeho vypršením reagoval, resp. jim pak potvrzení zrušil (asi lepším ritem).

Cesty tu jsou skutečně kvalitní (bohužel lepší než u nás). Páteřní komunikací ostrova je čtyřproudovka mezi letištěm a Kuahem, ze které vybíhají 4 přehledné „okresky“. A ani kvalita cest nižších tříd nezaostává. Na ostrově platí obecný rychlostní limit 70 km/h, ale kde to jde, i místní často jedou až o 30 víc. Limit platí prakticky plošně, s „obcemi“ nebo limity (např. u škol či u staveb) zde zachází velmi střídmě. S policií v provoze na cestách, měřením rychlosti nebo radary jsme se zde nesetkali. Jen pozor, místním moc nejdou zatáčky, do těch brzdí až moc :-) Jako řidič musím ocenit, že silnice a křižovatky jsou zde stavěné pro maximální kapacitu, plynulost provozu a zároveň i bezpečnost. Dopravní značení je přehledné a pro pohyb po ostrově vám postačí i ta nejhrubší mapka.

Provoz je zde povětšinou plynulý a rychlý, významnější zácpy vznikají snad jen ve špičkách v Kuahu, kde jsou 3 extrémně vytížené křižovatky. Ale 2/3 města lze objet po také čtyřproudém a prakticky prázdném obchvatu. Podobně vytížená je spojka mezi dálnicí a Pantai Cenang. Všude jinde je provoz pohodový a někde na bočních cestách nepotkáte auto klidně 5 kilometrů.

Místní řidiči jsou klidní a obecně defenzívní. Až po pár dnech jsme si uvědomili, že tu nikdo netroubí, nikam se necpe, nikdo na vás neukazuje, když v cizím prostředí uděláte nějakou nepředloženost. Co jsem jen nepochopil, tak je odbočení doleva na červeném semaforu. Místní tak někde běžně jezdili. Když jeli místní, jel jsem také. Když jsem byl první u semaforu, tak jsem slušně čekal. Ale zase, nikdo mne nevyblikal, netroubil, takže nevím … Jak jsem zmínil, skútrů zde není až tak moc, ale jako všude, jezdí zprava, zleva, kde je místo. Na dálnici v hustším provoze hlavně odstavným pruhem, a to navíc oběma směry.

Co řidiče potěší, je cena benzínu. Nevím, zda je na Langkawi nějak regulovaná, ale co jsme viděli, tak benzín byl u všech benzínek za 2,05 MYR (10,25 Kč) a diesel za 3,35 MYR (16,75 Kč) za litr. A co jsme 2x tankovali, tak to byly vždy (i) plně automatické stojany na pípnutí kartou. Benzinek je na počet obyvatel i návštěvníků po ostrově více než dost.

Pro vstup na Langkawi (do Malajsie) je v současné době potřeba vyplnit elektronický formulář. A to lze udělat pouze 3 dny předem. Jenže se počítá i den příletu. Takže už jsme na pouhých dvou dnech předem. No a pak zjistíte, že systém není nastaven nějak automaticky, protože i ty dva dny předem, ještě v 10 dopoledne místního času, je dostupné pouze datum na druhý (!) den. Takže nám se podařilo vše vyplnit prakticky až 36 hodin před přistáním. Bohužel, v případě Malajsie je nutné vyplnit každého cestujícího kompletně zvlášť. Při nástupu do letadla v Singapuru ale nikdo nechtěl naše víza vidět, stejně tak na Langkawi jen pípli pas.

Pokud bych to shrnul, tak po zkušenostech z našich minulých cest jsme i pobyt na Langkawi nějak zvlášť dopředu neplánovali a nechali skoro vše na tom, jak se to na místě vyvine. Ostrov je sice vcelku malý a za náš pobyt jsme jej několikrát objeli dokola, ale kdo chce, bez problémů zde najde pestré vyžití na 6-10 dní, plážoví povaleči i na mnohokrát déle :-) Ocenili jsme pohodu a klid, která z ostrova a místních lidí vyzařuje. A i když je vidět, že se Langkawi stává cílem čím dál většího počtu turistů, stále je to v míře snesitelné a ještě to nezabíjí charakter ostrova. Plusem je jednoznačně infrastruktura na úrovni, krásná příroda (a v ní skoro nikdo) i špetka té nedávné historie. A i když počet a délka pláží není nijak ohromující, tak těch pár „nej“ stojí za to, neboť na nich jste často úplně sami. Za mne jednička s hvězdičkou za bezpečnost a obecný pocit v tom, že návštěvník ostrova není chodící peněženka s dolary, i když nějaké ty turistické pasti zde samozřejmě najdete.

V součtu s předchozími pár dny v Singapuru nás celý 14-denní výlet se vším, včetně veškerých vstupů a útrat na místě, vyšel na méně, než je udáván současný průměrný plat, kdy víc než polovinu rozpočtu tvořily letenky. Což si myslím, že je kvalitu ubytování a to, co vše jsme za ty dva týdny stihli, zažili, viděli a snědli :-), cena více než dobrá.

Odkazy na první dva díly naší cesty:

www.cestujlevne.com/cestopisy/si...vniku-3878

www.cestujlevne.com/cestopisy/la...1-dil-3912