Madeira -sama a bez auta

Dost jsem uvažovala, zda o Madeiře vůbec psát cestopis. Mám takový pocit, že o této destinaci bylo již vše napsáno a zaznamenáno. Ale na druhou stranu většina cestopisů začíná: ..v půjčovně na nás čekalo auto… A já z mnoha důvodu preferuji cestování místní dopravou a případně pěšky. Tak tedy pro ty, co to mají podobně a samozřejmě i pro všechny ostatní, které to zajímá.

Takže Madeira. Když jsem v dubnu uviděla zpáteční letenky na listopad za příjemných 3800 Kč z Prahy, dlouho jsem neváhala. A nebylo to tak rychlé jen proto, že mě tolik Madeira lákala, ale také proto, že jsem se poprvé v životě rozhodla vydat na cestu sama. No já vím, v 47 letech to není žádné wow, ale někdo se k tomu nedopracuje nikdy, takco. Žádné obtelefonování kamarádů, žádné dohadování se o termínu s mými již dospělými dětmi. Tentokrát naprostá svoboda.

O Madeiře jsem už lecos četla a lecos i slyšela – ostrov věčného jara, ráj na zemi a čekala jsem, že je to jako obvykle přehnané – tak nebylo.

úterý 7. 11.

A tak jednoho pošmourného listopadového večera mířím na pražské letiště, abych si užila 9 dnů dovolené v ráji.

V Lisabonu přistáváme po 22 hodině a čeká mě noc na letišti. Do Funchalu odlétáme až po šesté ráno. Trochu jsem googlovala, kde nejlépe složit hlavu, aby sem z té noci něco měla.

Nejlepší se mi jevily gaučíky za McDonaldem – jeden jsem tedy hned obsadila, uvelebila se na něm a téměř okamžitě vytuhla. Gaučíky (jsou tam asi 3) jsou celkem pohodlné, ale je tam světlo. Pokud by někdo chtěl více klidu a nebyl líný vytahovat z napěchovaného batohu karimatku (tak jako já) doporučuji výklenky nahoře u salonků – je tam koberec a příjemné šero, sedadla tam však moc na spaní nejsou.

středa 8. 11.

Budík ani nebyl třeba, protože po páté začali okolo proudit lidé od rentgenů. Takže rychlá hygiena a také kafe v již zmíněném řetězci rychlého občerstvení a pak už do gatu.

Přistání ve Funchalu je fakt zážitek. Letadlo se k ostrovu přiblíží od východu, přeletí podél takového toho cancourku a pak to vypadá, že nalétává kolmo k pobřeží, ale na poslední chvíli to stočí na krátkou přistávací dráhu postavenou podél pobřeží nad silnicí.

Zavazadla mám pouze příruční, takže za chvíli už vylézám před budovu letiště a začínám se svlékat. Tady je vážně teplo, no hurá! Chci si prohlédnout tu přistávací dráhu, takže nezamířím na zastávku busu, ale jdu pěšky podél silnice, co vede pod dráhou. V trávě se to hemží ještěrkami. Připomíná mi to Tenerife. Copak ještěrky, ty miluju – ostatně mám doma dvě agamy, ale jejich beznohé příbuzné příliš nemusím.

Přistávací dráha stojí na obrovských sloupech a pod ní vede silnice. Opravdu impozantní. Vylezu na přilehlý kopeček a chvíli sleduji vzlety a přistání.

Začátek přistávací dráhy

Pod přistávací dráhou

Dneska mám v plánu přenocovat na nejvýchodnějším cípu ostrova na tábořišti „Ponta de São Lourenço“. Systém tábořišť na Madeiře mi přijde docela vynalézavý. Stačí se zaregistrovat a můžete si rezervovat noc na tábořišti dle vlastního výběru. Vše je zdarma. Vždy je tam mapa, foto tábořiště a další informace např. zda je k dispozici pitná voda. Táboření je tedy regulováno, ale nikoliv zakázano. Viz

https://www.madeiracamping.com/

Teď ovšem mířím po pobřeží pěšky do Machica. Cestou si nakoupím nějaké jídlo v supermarketu Continente. Výhledy jsou pěkné, koukám do zahrad – rostou tu smokvoně, banánovníky, avokáda a mnoho rostlin, které ani nedokážu pojmenovat. V Machicu nejprve zamířím na pláž, musím přece vyzkoušet jaká je voda, ne? Písčitá pláž (údajně z navezeného písku) není nijak přeplněná, ale lidé se koupou.

písčitá pláž Machico

Převléknu se do plavek a hurá do vody. Upřímně počítala jsem s tím, že bude studená, spíš na namočení něž na koupání, ale je úplně akorát. Takže je listopad, v Praze prší a já se koupu v moři. No neodolám a pošlu pár fotek domů a kolegům do kanceláře. Je to dětinské, že? No a co?

Jak tak ležím na pláži, dostavuje se na slunci příjemná malátnost a přehodnocuji dnešní program. Původně jsem chtěla ještě pokračovat pěšky, ale nakonec upřednostním pláž a autobus. Najdu si, kdy autobus jede a vyrazím s předstihem tak, abych stihla projít centrum městečka a dát si kávu. Také se pořádně napiju a natočím vodu (4 l) na mém dnešním nocovišti žádná nebude.

Jedu až na konečnou Baia D'Abra a odtud vyrážím pěšky nejvýchodnější pěšky dostupné místo Madeiry. Jdu celkem pomalu, jednak mám batoh a ty 4 litry vody a také mě trochu dohání únava z cesty. Ale nevadí času mám dost – potřebuji být na tábořišti alespoň hodinu před setměním a to pohodově stíhám. O to víc si užívám výhledy na strmé útesy různých barev, moře v různých odstínech modré. Je tu tak krásně, je to vůbec možné?

Na tábořišti postavím stan, vybalím si a navečeřím se. Místo se pomalu vylidňuje, zůstávají tu jen ti, co tu nocují – pět stanů a osm lidí z různých koutů světa. Vykoupu se v moři – je tu malé přístaviště pro výletní lodě a lodě, které zásobují nedalekou restauraci. Jsou tu příkré schody a od stanů sem není vidět, takže se plavkami nezdržuji, je to úžasně osvěžující. No a pak ten západ slunce..

Dva německy mluvící páry ještě popíjejí u stolečků, ale já zalézám do spacáku a během vteřiny usínám. V noci mě vzbudil můj malý močový měchýř, a když jsem vylezla před stan, zůstala jsem stát s otevřenou pusou – tolik hvězd– málem jsem se po…

čtvrtek 9. 11.

Ráno nijak nespěchám – zacvičím si jógu, nasnídám se s ještěrkami, vykoupu se, sbalím stan. Je mi krásně na těle i na duši. Ráno jsem v polospánku slyšela lidi, kteří spěchali na východ slunce, ale tentokrát dám přednost spánku, ostatně spí se tu vážně dobře.

Pokračuji ještě dál na východ – cestou se zastavím v restauraci na kávu a čerstvě vymačkaný pomerančový džus.

Není to zrovna levné – 7 € za kafe a džus, na druhé straně - viděla jsem ráno, jak to sem vozí a žádná legrace to není. Lodí to přivezou k přístavišti, výtahem to vytáhnou nahoru na cestu a pak takovým vozíčkem cca 200 metrů do kopce do restaurace, takže tady jsou takové ceny opravdu na místě.

Nejvýchodnější pěšky dostupný bod Madeiry se jmenuje - Pico do Furado, resp. dostupná je i vyhlídka asi dvě stě metrů za ním. Překladač mi říká, že Furado znamená portugalsky znuděný. Zajímavé.

Cesta zpět je rychlejší, jsem odpočinutá a také vody mám už méně. Na oběd slezu na takovou pěknou oblázkovou pláž – naivně si myslím, že tu budu sama. Je tu asi deset lidí, co se opaluje, koupe nebo svačí, no nevadí. I tak to bylo moc příjemné.

Autobusem se přesunu do Funchalu a ubytuji se v hostelu v centru blízko pláže, provedu průzkum okolí, nakoupím jídlo v blízkém Pingo Doce, uvařím si večeři a jdu brzy spát.

snídaně

Místní ještěři rozhodně ostychem netrpí

o snídani je třeba se podělit

pátek 10. 11.

Ráno trochu řeším, kde budu cvičit jógu – kamenitý dvorek hostelu se pro to moc nehodí. Pláž je oblázková. Nakonec skončím na trávě u Ronalda v parku – moc pěkné místo na ranní cvičení. Cestou zpátky mě vůní zláká pekárna hned vedle hostelu – takových dobrot – no nazdar. To budou teda zdravé snídaně.

Dopoledne dnes věnuji starému městu Funchalu – začnu pevností Fortaleza São Tiago na nábřeží, protože ji mám nejblíže. Jsou tu moc pěkné výhledy a taky tu objevím dobré místo na koupání doslova pár kroků od hostelu. Pokračuji po promedádě podél pláže až k přístavu, kde právě kotví velká loď – takový ten plovoucí hotel. Zastavím se v Parque de Santa Catarina – je listopad a tady všechno, kvete, pučí a září zelení. Navštívím katedrálu Sé v manuelském slohu. Má velmi pěkný vyřezávaný dřevěný strop. Chvíli posedím. Kostely tu mají moc příjemnou atmosféru.

Zastavím se také v tržnici – večer už tam skoro žádné ovoce nebylo. Je to pěkný pohled, ceny jsou však většinou vyšší než v supermarketu. Ovoce je na Madeiře prostě úžasné. Řekla bych, že je sezona ananasů – dají se koupit okolo eura za kilo a jsou famozní. Občas si koupím banány, maracuju, cherimoyu, pineapple banana (Monstera deliciosa – Philodendron fruit), ale pak se zase vracím k ananasu. Výborný je z něj i čerstvý džus.

Když už jsem ve městě, dopřeji si luxus teplého oběda, který si uvařím v nyní prázdné kuchyni hostelu.

ranní cvičení u Ronalda

pohled od pevnosti

Fortaleza São Tiago

Malý kostelík s azulejos

Parque de Santa Catarina

Po obědě vyrazím do Garajau, kde je na útesu socha Christo Rei. Už jsem kdysi byla u té známější v Riu de Janieru, tu v Lisabonu jsem už také viděla . Tahle socha je menší, ale na moc pěkném místě. Z Funchalu je to kousíček, asi 20 minut autobusem (EACL). Dolů z útesu na pláž sjedu lanovkou. Nebe se trochu zatáhlo, ale je teplo, takže se i vykoupu. Na skále pak sleduji hemžení krabů – malých černých a velkých červených.

sobota 11. 11.

Trochu jsem prostudovala autobusové jízdní řády a vymyslela celodenní výlet. Prvním ranním autobusem ve směru Santana (Horários do Funchal) dojedu do hor a vystoupím na Ribeiro Frio (studený potok) odtud dojdu pohodlnou levádou na vyhlídku Balkones (asi 1,5 Km) a nádhernými výhledy na nejvyšší kopce Madeiry a protože mám po návratu na Ribeiro Frio ještě dost času, takže celkem pohodlně stihnu i 7 km okruh – Levada do Furado a návrat Levada do Poco do Bezerra – nádherná příroda a na rozdíl od Balcones tu potkám jen minimum lidí.

Balcones

Potom už pokračuji autobusem do Santany. Skanzen v Santaně mě nezajímá a tradiční domečky si raději prohlížím přímo v městečku. Fascinují mě však obrovské kapradiny, které tu rostou. Dojdu až na pobřeží k lanovce Rocha do Navio, ale bohužel nejezdí - prý údržba. Tak alespoň sejdu kousek dolů z kopce, abych si prohlédla pobřeží. Po cestě narazím na strom s plody Cherimoya, které se tady všude prodávají. Alespoň vidím, na čem to roste.

Pak ještě se zastavím na kávu v bistru – na zdejší kávě jsem si celkem úspěšně vybudovala závislost. Výborné espresso vám tady udělají všude a většinou stojí méně než euro.

Posledním autobusem se pak vracím do Funchalu.

Igreja Matriz de Santana

neděle 12. 11.

Zvažovala jsem, jestli dnes vyrazit do hor nebo na pobřeží. Vzhledem k tomu, že na pondělí plánuji výstup na Pico Ruivo, rozhodla jsem se dnes, držet se na pobřeží. Také jsem chtěla nějaký odpočinkový program a volba padla na Porto Moniz. Na západ od Funchalu jezdí autobusy Rodoeste a cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a i samotná cesta je docela zážitek. Projíždíme Ribeira Brava, Ponta do Sol i Calhetou – klasickým letoviskem, kam se často v ČR prodávají zájezdy a směřujeme dále na západ. V na západě Madeiry míjíme ohořelé pahýly stromů – vypadá to dost depresivně. Google praví, že tu asi před měsícem hořelo a to dost.

Porto Moniz se nachází na severozápadním cípu ostrova a vyniká především členitým pobřežím a přírodními bazénky, které vytvořila láva tekoucí do moře. Nejprve si projdu celé městečko, udělám pár fotek a koupím si nějaké jídlo. Pak už je čas na koupání a piknik. Zvolím přírodní bazénky u restaurace Cachalote, jsou méně upravené a vstup je zde zdarma. Druhá možnost je upravené koupaliště s placeným vstupem u hotelu Aqua Natura. Vstup není nijak vysoký, ale já preferuji přírodní koupání, i když i tady k nějakým úpravám pro lepší vstup do vody také došlo.

Dnešek je vlastně jediný den celého mého pobytu, kdy počasí tak úplně nevyšlo – u moře je totiž trochu pod mrakem a koupání si člověk určitě více užije, když je slunečno. Nicméně zima není a plavání je tu fantastické. Nevím, jakou teplotu mělo moře, ale subjektivně mi přišlo celkem teplé. Čekala jsem takové to koupání, kdy tam člověk vleze a už už rychle spěchá ven. Ale tady se dá krásně plavat.

Cestou zpátky autobus zastaví v Calhetě u supermarketu a řidič vyhlásí 30 minu pauzu – nevím, jestli je to standart nebo si prostě potřebuje něco zařídit, ale já si alespoň nakoupím jídlo na večeři.

vánoční hvězda

pondělí 13. 11.

Když jsem pročítala různé informace a cestopisy o Madeiře všude se psalo, že bez auta se na Pico Ruivo nedostanete. Tak to je omyl. Jde to, jen je to těžké stihnou za jeden den (pokud tedy nepatříte mezi horské běžce). Proto je nutné věnovat tomu dny dva a věřte, že se to vyplatí. Rezervovala jsem si noc na tábořišti na Pico Ruivo a naplánovala si to takto dopředu a v hostelu si zaplatila 4 a 2 noci. Domluvila jsem se navíc s personálem, že si tu nechám tašku s věcmi, abych je nemusela tahat do hor. Beru si tedy jen lehký stan, spacák, karimatku, oblečení a jídlo na dva dny. Pokud náhodou nemilujete výstupy s batohem na zádech, máte ještě další možnost, zarezervovat si nocleh na chatě kousek pod vrcholem „Casa de Abrigo do Pico Ruivo“

viz

https://picoruivo.com/en/pico-ru...lter-house

Ubytování je ale zejména v sezoně třeba rezervovat dlouho dopředu. Ptala jsem se pána a nocleh prý stojí 20 Eur. Což opravdu není tak moc.

Prvním ranním autobusem do Santany vyjedu na zastávku Ribeira das Cales (1150 m n m). Všechny zastávky jsou na znamení, takže je třeba sledovat cestu a včas zazvonit. Odtud pak vede značená cesta PR3 na Pico Areiro. Než ovšem zahájím výstup, usadím se na sluníčku a dám si snídani. Nerada snídám ve stresu. Všude je ticho a klid. Poté už pokračuji na kopec. Počasí je nádherné, mraky zůstaly dole u moře a já stoupám výš a výš až nad mraky, obloha je modrá. Je tu krásně. Míjím ohradu s oslíky, kteří se tváří velmi přátelsky – nejspíš čekají nějaký pamlsek. Nic nemám, tak jim alespoň utrhnu nějaké zelené, kterého už v ohradě moc nemají. Tráva za plotem je totiž vždycky zelenější..

Dále stoupám podél potoka až k budově astronomické observatoře a pak dál až na Pico Areiro. Za celou tuto cestu potkám jen dva lidi, kteří mají víceméně stejnou cestu. Vlastně mě ani nepřekvapí, že jsou to Češi. Jsme prostě národem turistů. Na Pico Areiro (1804 m n m) klid končí – vede sem silnice, je tu parkoviště a tudíž jsou tu mraky lidí. Ale naštěstí také restaurace. Káva a čerstvě vymačkaný džus mi rozhodně udělá dobře.

Trochu si odpočinu a pokračuji směrem na Pico Ruivo. Cesta vede po kamených chodnících, schodech, tunely. Výhledy jsou fascinující, ale terén náročný. Jdu pomalu, nikam nespěchám.

Mapy. cz říkají, že celá má dnešní trasa má 12,4 km, 1467 m nahoru a 753 m dolů, což je v tomto terénu a s batohem docela záhul. Nicméně okolo čtvrté dorážím na vrchol. Pod vrcholem je tábořiště – takový malý, celkem rovný plácek. Cedule hlásá, že spát zde mohou jen lidé, co mají permit, a to já mám - nikdo to ovšem nekontroluje. Postavím stan, umyji se na záchodě u chaty, povečeřím (z vlastních zásob – na chatě mají jen nápoje a nějaké tyčinky, pitná voda je zde však naštěstí k dispozici) a připravím si věci na spaní, pak už je čas jít se pokochat západem slunce nad Madeirou, který je prostě nepopsatelně krásný. Pod námi leží peřina z mraků, do níž se slunce jen tak jako by nic, ponoří.

Tentokrát jsme na tábořišti 3 já a dvě Němky. Když jsem uvažovala, zda si vzít na Madeiru stan nebo jestli stačí přístřešek či celta, ptala jsem se kamarádů a všichni mi říkali, že stan je nutný, neboť je zde mokro. Tak mokro nebylo – za celou dobu jsem déšť nezažila, ale fouká tu docela ostrý vítr – takže stan se opravdu hodí. Jo a noční obloha je na Pico Ruivo snad ještě úžasnější než na Ponta de São Lourenço

úterý 14. 11.

Ráno mě vzbudí lidé přicházející na východ slunce – tentokrát tedy vstanu a jdu se podívat. Dlouho se nic neděje a pak se najednou objeví takový malý, sotva znatelný půlkroužek v mracích. Pak už to jde rychle, za chvíli je slunce nad mraky a nový den může začít.

Trochu jsem doufala, že si dám kávu nebo čaj v chatě pod vrcholem – bohužel nikdo tu není. Asi je ještě brzy. Škoda zájemců by bylo dost.. Nedá se nic dělat, voda musí stačit. Po snídani vyrážím po PR1.3 na západ. Chci sejít do údolí Cural Freias a odtud se vrátit autobusem do Funchalu.

Nejprve cesta klesá jen zvolna až do Boca das Torrinhas je to v podstatě po hřebenu s výhledy na další část masivu hor. Z tohoto rozcestí se pustím prudce dolů po PR2. Za chvílí vcházím do vonícího eukalyptového háje a klesám dolů. Trochu mě deprimuje, že nevidím, jak daleko to ještě je a klesání se mi zdá nekonečné. Konečně se vyloupnu u Pico Furao. Celou cestu slyším dole téct vodu a těším se, že se někde vykoupu nebo alespoň namočím. Nicméně, když vylezu z lesa, uvidím autobus směřující údolím nahoru – dojde mi, že tam se otočí a pojede za chvíli zpět. Takže rychlé rozhodnutí, buď koupání nebo autobus. Potok se nejeví zrovna moc přístupně a moje kolena jsou rozhodně pro autobus. Takže naskočím do busu a za 1 euro směřuji do centra Curral das Freias . Ušetřím si tak asi3 km dolů po silnici.

Moje první kroky vedou do bistra hned u zastávky a v poměrně rychlém sledu do sebe hodím 2 espressa. Docela mě ten sestup vyčerpal a potřebuji trochu zvednout tlak. Dojdu si na záchod, umyju si obličej, natočím si vodu a hned je mi lépe. Kouknu se, jak jezdí autobusy do Funchalu – bohužel z jízdního řádu nějak nejsem schopna dešifrovat, které zajíždí nahoru do sedla.

Projdu vesničkou postavenou na poměrně prudkých svazích okolních kopců – dno údolí také není rovné. Staví se tu na terasách – naprosto nechápu, jak tam některé domy můžou držet.

Nakonec zajdu do kavárny na kaštanový koláč – místní specialitu a samozřejmě kávu. Nevelký kousek koláče stál 4 eura, ale nelitovala jsem toho ani vteřinu. Takovou nadýchanou dobrotu rozplývající se na jazyku jsem už dlouho neměla.

Pak už nastupuji do autobusu směr Funchal, který poměrně rychle šplhá prudkým svahem nahoru. Do sedla zajíždí, mně se však už kvůli fotkám vystupovat nechce a spokojím se s výhledem z autobusu.

Ve Funchalu jsem před šestou a můžu si tak ještě na zítřek koupit výlet lodí za delfíny a velrybami. Výlet stojí 30 € pro jednoho a agentura garantuje, že delfíny nebo velryby opravdu uvidíte – když ne, můžete jet znovu zdarma. Tak jsem tedy zvědavá. …

východ slunce nad Madeirou

středa 15. 11.

Ráno jsem před desátou v přístavu a naloďuji se na jednu z lodí. Je tu několik agentur, ale ceny mají stejné a co mohu pozorovat, tak trasu také. Loď není zdaleka plná – je přeci jen listopad. Vyrážíme na moře. Nahoře vpředu stojí plavčík s dalekohledem a propátrává vody moře. Asi po 15 minutách jízdy nás upozorňuje na skupinku delfínů – dva dospělí a jedno mládě. Plavou okolo lodi, evidentně je také zajímáme. Vyfotit se ovšem moc nedají. Loď se tu zdrží jen 10 minut – víc je prý zakázáno a pak pokračuje dál. Ještě jednou loď zastavuje – všichni čekají, co se bude dít – žádné zvíře nikde nevidíme. Plavčíci však vytahují z moře velký kus igelitu. Je fajn, že takové věci nenechají bez povšimnutí a přírodu nejen využívají, ale také se o ni starají.

Pokračujeme směrem k útesu Cabo Girão a já pochopím, že žádná další zvířata už nikdo nehledá. Úkol byl splněn, turisté viděli delfíny a tím to končí. Nicméně zastavíme na koupání poblíž útesu a skywalk tak vidíme zespodu. Útesy jsou nádherné a koupání také. Na Cabo Girão jsem chtěla jít odpoledne a vlastně jsem ani nevěděla, že tam loď jede. Vracíme se do Funchalu podél pobřeží. Plavba trvala asi 3,5 hodiny, a i když delfínů jsme moc neviděli, byl to pěkně strávený čas.

Trochu uvažuji o tom, jestli mají s těmi delfíny nějaký deal, třeba je tam krmí nebo tak něco, protože všechny lodě jely postupně na to samé místo. Možná to propátrávání terénu je jen divadlo pro turisty. Mrzí mě, že jsme neviděli žádné velryby, delfíny už jsem viděla na různých místech, ale velrybu v přírodě nikoliv. No nic, člověk nemůže chtít všechno, že..

Odpoledne věnuji koupání. Na původně plánovaný výlet rezignuji. Je krásně, sluníčko svítí a doba návratu do tmy a zimy se blíží, takže je třeba načerpat trochu energie do zásoby.

K večeru pak vyrazím na procházku na kopec k botanické zahradě.

míříme ke Cabo Girão

Cabo Girão

čtvrtek 16. 11

Poslední den, uteklo to strašně rychle. Naštěstí letím až večer. Včera odpoledne jsem si koupila 24 hodinovou jízdenku na MHD ve Funchalu, vyjedu tedy na kopec prohlédnout si pevnost - Fortaleza do Pico, procházím uličkami směrem dolů, také okolo univerzity. Pak opět sednu na autobus a jedu k Praia Formosa, chvíli se koupu a pak se zvednu a vydám se pěšky podél pobřeží a kochám se výhledy. Je tady dost soukromých pláží patřících k hotelům, ale Praia do Gorgulho – Gavinas je veřejná pláž a je tu moc krásné koupání – za mě lepší než na Praia Formosa.

Jak tak koukám do vln, sním o zimě na Madeiře – jó být tak německý důchodce.. Vydržela bych tu dlouho, musím však hlídat čas. Jednak mi končí platnost 24 hodinové jízdenky a jednak musím na letiště. No, co se dá dělat, všechno jednou končí..

zastávka autobusu

Pár postřehů na závěr

Strávila jsem na Madeiře 9 celých dnů – díky dvěma nocím stráveným na letišti v Lisabonu, jsem opravdu přiletěla ráno a odletěla večer, což se málokdy podaří. Spala jsem v hostelu v centru Funchalu a dvě noci venku na tábořišti. Pokud chcete na Madeiře cestovat autobusy, je dobré ubytovat se ve Funchalu blízko pláže a dolní stanice lanovky na Monte, kde jsou zastávky všech autobusů a také dost obchodů.

Počasí bylo velmi příjemné, teplota se pohybovala mezi 20 a 26 stupni. Nepršelo vůbec, občas bylo zataženo. Přepravovala jsem se autobusy a pěšky. Systém dopravy je přehledný a autobusy jezdí celkem na čas. Jídlo je zhruba stejně drahé jako u nás, ale mnohem kvalitnější. Ovoce a zelenina je tu bezkonkurenční. Mají tu také skvělou kávu a sladké pečivo – ostatně jako v celém Portugalsku. I když v listopadu není zrovna sezona – turistů tu bylo dost, zejména v okolí všech cílů uváděných v průvodcích. Přesto se tu lze toulat přírodou téměř o samotě. Neviděla jsem zdaleka všechna „must see“ místa, ale užila jsem si krásný čas na Madeiře a jestli se sem ještě někdy dostanu (a já doufám, že ano) určitě využiju více tábořišť a vyzkouším i vícedenní treky.

Rozpočet:

Letenka 3800Kč (TAP Portugal – malý a velký příručák v ceně)

Ubytování hostel 6 nocí 4100 Kč

Doprava cca 50 € =1200 Kč

Jídlo a ostatní cca 200 €=4780 Kč (kurz z listopadu 2023)

Celkem cca 13 880 Kč

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 9 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) wildduck

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-08-08T10:41:58+02:00

wildduck procestoval(a) 32 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 7 lety a napsal(a) pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jakub Langer

před 4 měs

Je vidět, že sis ostrov Madeira užila podle svého gusta, i počasí vyšlo náramně.

Ohledně zmíněného Pico do Furado, jestli to spíše nebude děravý vrchol. Podobně jako třeba Pedra Furada (děravá skála) poblíž pláže Jericoacoara ve státě Ceará v Brazílii (viz foto).

Curral das Freiras by zase měl znamenat salaš jeptišek, někdy zase volně přeloženo jako údolí jeptišek.

pedra-furada.jpg

wildduck

před 4 měs

Je to možné, portugalsky bohužel neumím a google překladač zvládá dobře angličtinu, ale s ostatními jazyky je to horší. A je pravda, že děravá hora dává větší smysl než znuděná..