Mallorka - GR221

„Nechceš s námi vyrazit na Mallorku? Chceme ji přejít pěšky.”

Je skoro půlnoc, sedím naproti Kristýnce a dostávám otázku, se kterou se moje mysl snaží nějak důstojně vypořádat. „To nedám“, říkám si tak nějak v duchu pro sebe. Ale decentně navýšená hladina alkoholu v mé krvi způsobí, že říkám „oukej“, já to chci zažít. 

Páteční podvečer, o několik týdnů později. 

Stojím v obývacím pokoji a snažím se rozluštit rovnici o pětasedmdesáti neznámých – rozuměj - jak dostat všechny ty krámy do krosny. Potřebuju všechno, stejně tam umřu, ale co kdyby, tohle se bude hodit, tohle taky, tamto kdyby náhodou. Sebral jsem všechny zbytky mé hrdosti, zahodil je daleko od sebe a zkusil oslovit pár cestovatelů, jestli mi na to kouknou. A už to lítalo vzduchem – stativ, stabilizace, na co tolik trik – stejně budeš od začátku smrdět jak bolavá noha. 

Je sobota, krátce po poledni a společně s Kristýnkou dosedáme na ranvej letiště v Palma de Mallorca. První, co se mi honí hlavou, je vedro – proboha, jako jestli bude takhle, tak se trhnu od party a jdu ležet k moři, protože to se nedá vydržet ani když stojíš a nic neděláš, natož s „plnou polní“ a šťrádujíc si to vysoko do hor.

Se zbytkem výpravy se máme sejít kdesi v centru města, což se může zdát jako banalita, ale po několika desítkách minut bloudění po rozžhavených ulicích to už taková bžunda není. 

Máme je – Kiki, Igor, Michal, Míša, Pavel, Danča. Tak tohle bude teď na dalších pár dní moje rodina. Na první pohled ostřílení cestovatelé, kteří mají za sebou nejeden trek. No fajn, umřu - ale dneska to ještě nebude (doufám).

V parku v centru dáváme pár rychlých seznamovacích frází, nějaké to španělské pivko, kupujeme zásoby vody a jídla a za několik málo okamžiků už sedíme v autobusu který si to peláší směr Esporles, město - které bude naších výchozím bodem.

GR221 – tak tento směr si teď budeme hlídat, tak se totiž jmenuje naše trasa, která nás má dovést až do Port de Pollenca. Je asi pět hodin odpoledne, když opouštíme Esporles a vydáváme se na první část trasy s jediným cílem, najít si místo na spaní. Bohužel, co se nestalo, nikde nic nebylo a slunce nám mezitím dalo dobrou noc. Po několika kilometrech nepříjemného stoupání nacházíme v lese rovný flek – tady to bude dneska naše. První rozhodnutí padlo i díky únavě a jistému pocitu vzrušení na spaní pod širákem, ale brouk velikosti pivního tácku, který se prošel Kristýnce přes karimatku jasně rozhodl, že dneska se postaví stan. A to bylo vlastně poprvé a naposledy. 

Neděle – dneska nás čeká cesta do města jménem Valldemossa, kde doplníme zásoby jídla, pití a v mém případě hlavně cukrů! Teď to trochu bolelo, ale jsme nahoře, na místě, které bere dech. Vrchol jménem Puig Gros. Přicházíme krátce před západem slunce. Na obloze se začíná odehrávat koncert a my máme lístky do první řady. Utírám slinu a jdeme hledat místo, kde dneska přenocujeme. V žilách mi koluje dosud nepoznané vzrušení, tohle je ONO, už teď to miluju. Nespoutaná krajina, scenérie jako z televize a já. Ráno se budím krátce před rozbřeskem a uháním na nějaký vyvýšený bod, zkusit zachytit tu krásu, která se právě odehrává. 

Pondělí – Kolena, sorry jako. Sestupujeme z hor, cca tisíc výškových metrů. Dnes je naším cílem město Deiá, kde máme doplnit zásoby a vyrazit k moooořiiiiii!!!!! Tak jo, říkám si – hele asi devět kilometrů, to bude pohoda. Ehm, takže po asi šesti hodinách totálního masakru přicházíme do onoho města, já vidím všechny svaté a v prvním obchodě kupuji láhev Coca Coly, kterou jdu platit téměř prázdnou. Paní prodavačka ale při pohledu na mě vše pochopila a ušetřila mě zbytečných dotazů. Stejně bych jí toho moc neřekl. Po dvou a půl minutách se do obchodu vracím a kupuji ještě jednu Colu, tři sladká piva a jeden Red Bull. Za pár minut už nic nemám. CUUUKRRRR!!!!!

Jdeme k moři – hele jako ten pocit, když ze sebe sundáš krosnu a vlezeš do vody, to si musíš zažít. Stav podobný nirváně. V moři trávím většinu času a když dojde na otázku, kde že to dneska budeme spát, napadne nás, co to zkusit přímo tady pod skalou na pláži? Ty bláho! Tohle je něco – pohled z ložnice, který by Ti záviděl kdejaký milionář. 

Úterý – to byla asi největší pohoda, přechod do města Sóller, kde nás čeká pozor – SPRCHA a spaní v hostelu. Pereme špinavý trenky, házíme se „do gala“ a vyrážíme poznat krásy zdejší kuchyně, architektury a historické tramvaje. To vše je ale jedna velká past, protože! 

Středa – dneska nás čeká asi nejnáročnější část trasy, vyrážíme do slušného stoupání, když v dálce začnou bít slyšet slušné hromy a barva oblohy připomíná nějaký apokalyptický výjev. Než bys řekl švec, už leje jako o život. Prší snad i ze země. Po několika desítkách minut se prudký déšť mění v lehkou a příjemnou spršku a tak vyrážíme dál po naší trase. Musím říct, že ač to počasí nebylo žádný med, tak ta podívaná, která se nám naskytla po odchodu bouřky, byla, jak to jen říct – no prostě dokonalá. Lesknoucí se mokré vrcholky hor osvícené prudkým sluncem, které si hledalo cestu zpět, to prostě chceš vidět. Díky zdržení vznikl nápad spát dnes večer u jezera, které budeme míjet – Embassament de Cuber. A tak se i stalo. Nádherné místo. Spíme na verandě chaty, která stojí u jezera a výhled je opět bezkonkurenční. Ráno se probouzím před rozbřeskem a vyrážím nachytat fotky východu slunce – daří se, krajina se mění každým okamžikem a já už teď vím, že vybrat nějakou fotku bude téměř nemožné.

Čtvrtek – v hlavě se mi zrodil plán. Přeci jen už jsem ušel pár desítek kilometrů, tak jsem zkušený horal a můžu jít na vlastní pěst. V mapě jsem totiž našel, že trasa GR221 tu jde dvěma směry a tím směrem, co chci jít já, jsou nějaké trosky letadla. To musím vidět. Trasa je v mapě značená čárkovaně a tečkovaně. Proč? To brzy zjistím. Opouštím skupinu a drápu se na první kopec, na který vede fakt super cesta, takže každým krokem lituji, že jsem se do toho pustil. Ale teď to vzdát? Nehrozí. Letadlo, no asi jsem měl trochu velká očekávání, pár plechů a něco co připomíná kabinu menšího ultralightu – sekám pár fotek a jdu dál. Na obličeji se mi udělal jakýsi podivný úsměv, který nešel sundat – bylo to totiž fakt krásný, celý. Asi nejhezčí část trasy vůbec. Když Ti sem dám těch bambilion fotek, co jsem udělal, tak Vám to nic neřekne – musíš to vidět sám. Cítit k tomu ten klid. Ale bacha, tahle cesta není vhodná na to ji jít s dvacetikilovou krosnou, protože si můžeš každou chvilku pěkně nabít kokos. A pak to přišlo, tečkovaná část trasy. Úplně vidím jak jsem k tomu místu přišel, rozhlédl se a říkám si: “někde jsem odbočil blbě, musím se vrátit.” Kouknu se do mapy a ta ukazuje, že jsem dobře. A kdo sem dal do háje ten řetěz a kam to sakra vede? Super, takže tohle je moje poslední chvíle tady. Posílám poslední rozloučení domů a jdu na to. Pro někoho, kdo má problém se podívat z okna v druhém patře, je toto čistá smrt. Nechci to ani do detailu popisovat, protože by mi bylo znovu úplně blbě. V půlce trasy je záchranná stanice, kupuji dvě Coly a jdu dál, dneska to ještě bude bolet. Výhledy si už ani neužívám, jelikož podle všech výpočtů budu u skupiny, která už je skoro v kempu, až po setmění a to mi na duševním klidu úplně nepřidá. Jsem fakt vyčerpán, záda bolí jak blázen, ale jdu. Po cestě najdu v horách krásný, křišťálově čistý potok. Na nic nečekám, sundavám všechny svršky a za pár okamžiků už si chladím zničené tělo. Božský pocit. Zbývá asi deset kilometrů. Nahoru, dolů, nahoru, nahoru, dolů. Stojím v mracích, cítím je po celém těle, člověka jsem neviděl hodiny a hodiny. Užívám si ten klid s přiblblým úsměvem na tváři. Je to opojné a těžce návykové. Sestupuji z hor a slunce se pomalu loučí. Poslední část trasy už jdu téměř za úplné tmy a bez čelovky, jelikož představa sundat krosnu a hledat jí tam, je nepředstavitelná. Co to sakra je? V hlavě mi hrajou všechny horory co znám a v tu chvíli vidím siluetu postavy, jak se občas objeví a zase zmizí. Oukej, jednou to přijít muselo. “Ahoj Michale, já Ti vyrazil naproti.” ☺ Díky Míšo! 

Přicházím k ostatním do vesnice Lluc, objednávám pivo a dvě hodiny koukám do blba. Dneska to bylo přes čáru, mobil hlásí 43 tisíc kroků a dvacet kilometrů. Au!

Pátek – opouštíme hory a jdeme směr Pollenca, pro mě asi nejméně záživná část trasy, protože je po rovině – chápeš to? ☺  Co bych za to předtím dal. Ale výhledy nejsou nic moc a už teď zamačkávám slzu při pohledu na pohoří v dáli.

Sobota – jdeme do cíle jménem Port de Pollenca, kde nás čeká krásný apartmán s bazénem, koupání v moři, mraky Sangrie a dobrého jídla. Ale také loučení. Náš výlet je u konce. Neumřel jsem, ba naopak – zjistil jsem, že tady žiju. Že tohle bude už odteď způsob, jakým chci trávit svůj volný čas.