Maroko 2020
Maroko rychle a zběsile
Cestopis z roku 2020 napsal Jakub Vonšovský
Jeď rychleji! Hrbol! To zvládneme, cesta je rovná. Pod rychlými koly se víří saharský písek. Bacha policie! "Teď nás mají." "Tvař se jako že nic..."
Návrat do Maroka
V Maroku jsem byl poprvé v roce 2017 a tak jako pro spoustu jiných to pro mě tehdy byl šok. Všudypřítomné motorky ulic Marakéše, před kterými je potřeba uskakovat; žebráci, kteří Vám budou tvrdit, že jim právě potřetí umřela babička; okrást a zmlátit se vás tady můžou pokusit i místní děti. Další cestopis o Marakéši tady ale psát nebudu, těchto článků je tady spousta od větších nadšenců do masochismu. Raději se zaměřím na to zajímavější, na to, co je "tam venku". Hlavně na populární, krásnou a současně vražednou Saharu.
Na ikonické duny se v Maroku jezdí na 2 místa, navzdory stereotypu je totiž většina Sahary kamenitá. Vzhledem k tomu, že se na ní těží kvalitní písek na stavebnictví může být v budoucnu kamenitá i celá. Informací o spojích je však klasicky všude na jihu poskrovnu, tak jsme se až do poslední chvíle rozhodovali mezi Merzougou a Zagorou, každá prý nabízí něco jiného. Celou dobu jsem předběžně plánoval Zagoru, takže jsme přirozeně ráno vyráželi směrem na oázu Merzouga u alžírských hranic, jejíž duny mají být ještě lepší, žlutější a vůbec celkově saharovitější.
Protože pohoří Atlas přirozeně rozděluje úrodné Maroko od toho neúrodného, prvním krokem je jeho zdolání autobusem směrem na Warzazat. Tam jsem naplánoval výpůjčku auta, protože Atlas samotný je jen pro řidiče vyšší schopnostní kategorie. A i přesto je cesta náročná - silně doporučuju zajít těsně před cestou na záchod, spolykat kinedrily a mít kdyžtak nachystanou prázdnou bandasku. Naštěstí jsou autobusy klimatizované, takže to není úplně peklo. Ale rychlá cesta serpentínami kolem neuvěřitelných srázů, kde se občas upravovala cesta doslova za pochodu nezajištěnými bagry, zkrotila nejednoho muže. Jako toho statného černocha, který si šel odříhnout dozadu autobusu.
Sahara
Pouštnímu městu Warzazat se říká vstupní brána na Saharu. Platnost tohoto tvrzení podtrhuje fakt, že se dál už půjčovny aut nevyskytují, kromě teda 4x4 a velbloudů přímo na místech. Samotné město sloužilo k natáčení několika filmů (Gladiátor) a kousek odsud se dokonce nacházejí filmová studia, která měla být africkou odpovědí na americký Hollywood. Jak moc se jim to povedlo se dnes můžete přesvědčit na turistických prohlídkách prázdnými ateliéry. Nebo se dá přijet k největší solární elektrárně světa, ze které za jejími zdmi uvidíte aspoň vysoký solární obelisk.
Nás jako dva Čechy ale nejvíc nadchl místní Carrefour, který byl z třetiny prošpikovaný alkoholem, který jsme jinak v muslimské zemi nemohli nikde oficiálně sehnat. Že najdeme na Sahaře supermarket s alkoholem jsme do našich propočtů jaksi nezahrnuli. Po kávě a obědu za hulákání imáma z vedlejší mešity (stopovali jsme mu to a 45 minut by to běžný člověk bez ochraptění asi nedal) jsme vyrazili s vypůjčeným autem do Merzougy.
Marocká Sahara patřila mezi nejhezčí věci, které jsem na cestách viděl. Skály, které dříve nejspíš bývaly útesy mořského dna (podle tvaru a faktu, že se ve stáncích dali koupit trilobiti), se za západu slunce zabarvily do ruda a cestu nám ukazoval Měsíc, který se na horizontu držel těsně nad rovnou asfaltovou silnicí. Kamarád se během tohoto úkazu úspěšně zotavoval ze šoku, který mu přinesl Marakéš, neboť ve svém životě podle svých slov navštívil maximálně Rakousko. Rekonvalescenci jenom lehce čeřil stres z faktu, že řidičák zapomněl doma a moje půlroční řidičské schopnosti na Afriku nestačily. Po pár kilometrech tak musel převzít řízení a doufat, že nás nikdo nenačapá.
Po 80 kilometrech nás na rozcestí zastavila policie. Průser. Kdyžtak řeknu, že je mi špatně. Okýnko se otevřelo a kamarád spustil: "Jak se máte? Bude dobré počasí? Je tahle cesta bezpečná? Jsme turisti z Česka, nezmasakruje nás někdo? A kudy máme jet? Pěkný odznak, ..." Aby vůbec policista chtěl vidět řidičák, musel by se dostat ke slovu, takže nás po 5 minutách pouštěl s čistým štítem. Docela štěstí, snad to už bude v pohodě, tohle už příště nemusí klapnout. Stavěli nás co 80 kilometrů...
Pěkné silnice a poměrně funkční internet kolikrát nenajdeme ani na anglickém venkově. Měli jsme co jsme potřebovali. Na internetu jsem rezervoval ubytování v oáze Merzouga, kam jsme v 11 v noci přijeli. Jenže tam jsme zjistili, že se dovnitř nemůžeme dostat, protože jsem to omylem zajistil až na následující den. Ve vnitrozemí největší pouště světa trochu prekérní situace, teplota zde v noci lednu padá z dvaceti k nule. Ať žijí defaultní nastavení Hostelworldu. Po zmateném volání se chlápek někdy po půl hodině zjevil, ubytoval nás a zapnul nám bojler. Horká sprcha byla druhá věc, kterou jsme na vychládající Sahaře nečekali.
Ráno se vše vyjevilo. Člověk vylezl před barák a noční temný kopeček před domem se změnil v obří žlutou písečnou dunu. Spěchali jsme po písku na východ slunce i s místním psem, který se k nám přidal. Většinou byl krotký, občas se nás ale snažil prokousnout. Ale ruku na srdce, byl by výlet do Afriky bez nějaké vražedné nemoci kompletní? Po chvíli se rovinka změnila a všichni tři, kamarád a pes vzteklinka, jsme se škrábali do dun nebo chodili po jejich hřebenech. Občas jsme někde zahlédli skupinu turistů na velbloudech nebo stany nomádů. A pak, v jeden moment, jsme se vyškrábali konečně na nějakou vyšší dunu a Slunce vylezlo...
V oáze nám majitel naservíroval snídani. Prý mluvil 8 jazyky, což nám dokazoval, když nám plynulou angličtinou nebo němčinou líčil, jaké jsou v daných místech poměry. Sám se nám rozpovídal po triviální kamarádově otázce, jestli je nomád. Mezi Marokem a Alžírskem je nepropustná hranice hlídaná armádou, protože jim kdysi Alžířané anektovali území s ropou. Nomádi, kteří žili v poušti, aniž by řešili nějaké hranice států, tak byli mnohdy rozděleni. Jeho stan tak uvízl na alžírské straně, většina rodiny má ale stany v Maroku. Po několika letech v Německu se tak rozhodl vrátit se do Maroka a nabízet turistům ubytování v poušti. Jednou ročně ale prý létá svůj stan navštěvovat, což mu místo původních 3 hodin v teréňáku zabere 24 hodin.
Začalo foukat a my se začali loučit, abychom v přicházející pouštní bouři viděli na cestu. A taky bylo potřeba stihnout vrátit vůz do určité hodiny, aby nám neúčtovali další den. Po vyjetí z pouštní bouře tak začala "trochu rychlejší jízda" zpět na Warzazat. Na rovných cestách se dalo tu a tam zrychlit i nad hodnoty české dálnice a bylo tak potřeba kontrolovat rovnost úseku v navigaci nebo možné překážky na cestě, jako kameny nebo procházející ovce / velbloudy. Tentokrát jsme jeli i zajímavější spodní cestou, kde jsme narazili na tradičnější města, jak ze žurnálů o Africe a taky zvláštní etnikum o kterém jsem nikdy předtím neslyšel. Černí Haratinci jsou potomky otroků, kteří dodnes žijí ve velké chudobě a v sousední Mauritánii se s nimi dokonce ještě dodnes obchoduje. Aby si člověk nemyslel, že otrokářství provozovali jen běloši.
Obvyklí podezřelí
Zbytek už byla klasika. Znovu Marakéš. V moderní Casablance mě otočili ve 3. největší mešitě světa na podpatku, když jsem jim odpověděl že jsem ateista s tvrzením, že pro veřejnost je to zítra. Možná za to ale může fakt, že jsem přišel lehce zkropený a bez bot, které mi předtím propláchl Atlantský oceán, na jehož břehu mešita stojí. Už jsem z pláže odcházel, když mě propláchla zákeřná vlna. Zdejší dravost vody je ideální pro zástupy nadšených surfařů, kteří se to tady učí už od útlého věku.
Ve Fezu jsou lidi ještě otravnější a drsnější, než v Marakéši a večer se vůbec moc nedoporučuje turistům chodit ven. Kriminalita patří možná i k těm nejvyšším na světě, což není pro nejbezpečnější africkou zemi dobrá vizitka. Na druhou stranu na místních tržnicích neprojíždí motorky, takže je procházka středověkým centrem za denního světla klidnější. Určitě bych ale cestu nedoporučil lidem, kteří soucítí se zvířaty. Ty jsou tady stále na úrovni spotřebního zboží - kuřata se u řezníka přehazují sem a tam a když se zákazníkovi nelíbí, hodí jej zpět mezi jeho stresem vypelichané druhy s nimiž sdílí uříznutý zobák, aby neklovali. Někteří oslové pak viditelně melou z posledního.
Populární města zakončuje modrý Chefchaouen, kde kdysi prvním turistům řezali hlavy, aby zachovali posvátnost tohoto místa. Po cestě sem jsou minimálně v lednu louky zelené jak Česku, naprostý kontrast oproti písku před pár dny. V zimě je v Chefchaouenu docela klid a v centru si může člověk v kavárně v klidu posedět s místními, kteří v něm stále žijí. Skoro nikdo nechodí žebrat, což potěší. Na druhou stranu je tady nepřirozeně velký počet dealerů drog, kteří se snaží prodat hašiš turistovi na každém rohu. Ten tady seženete jednodušeji než oběd.
Cesty jízdních řádů jsou někdy nevyzpytatelné, a tak jsme se kvůli cestě do Fezu museli vydat na dvouhodinovou cestu do Tetouanu na severu země, než jsme to tam mohli otočit. Samotný Tetouan vypadá jako typické španělské město. Vlastně je to už jen pár kilometrů od španělské Ceuty, kam míří přes plot davy afrických migrantů. Zaskočilo nás nepřirozeně velké množství policistů, kteří nám nechtěli zodpovědět otázku, proč jich je tam tolik. Nejspíš to ale spolu souvisí. Nejsilnější zážitek Tetouanu byla půlka čistého mentolu, kterou se místní nejspíš posilují místo alkoholu. Sám jsem z toho byl trochu grogy. Tím jak odporné to bylo.
Dohra
Zcela cestovatelsky unikátní pro měl byl fakt, že tahle cesta měla i aftertaste. Předposlední den jsem zjistil, že jsem v Marakéši zapomněl moji drahou kombinézu, která v zimě zahřeje a v teple nepřehřívá, se kterou jsem procestoval celou Evropu. Po návratu jsem tak zorganizoval akci jak na extrakci amerického agenta z Mogadiša. Sehnal jsem české cestovatele z oblasti a o pár týdnů později ji od ochotné cestovatelky vyzvedával v Německu. Leave no suit behind!
Pokud byl člověk jenom po Evropě, je Maroko zcela nová směs zážitků. Člověk tady najde louky, poušť, moře i hory se sněhovou pokrývkou. Za ani ne týden jsme všechna tato místa stihli zběsilým tempem projet, protože jsme si (pro mě jako obvykle) naložili více, než šlo v poklidném tempu zvládnout. Ještě při cestě jsme uvažovali o návratu sem i s případným přejezdem do Mauritánie. Jenže Ryanair se chystal zrušit lety sem už nějakou dobu a kdo ví, co tady udělá Covid při zdejším zdravotnickém systému. Co udělá se Sahelem po zastavení dodávek pomoci je však ještě větší neznámá a Mauritánie je tak minimálně pro teď naprostou neznámou. Tak snad za rok...
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.