Maroko [7 dní autem kolem Maroka]
Země plná kontrastů. Buď jí miluješ nebo nenávidíš. Divoká Marrákeš, rozbouřený Atlantik, spaní na útesu, Sahara, Atlas.
Cestopis z roku 2019 napsal Zdeněk Mráz
Říkal jsem si, že jsme už dlouho nikde nebyli. V tom jsem uviděl, že do Marrákeše jsou na jeden únorový týden celkem výhodné letenky, tak jsem si řekl, že můžeme vyrazit za exotikou. Týden v Marrákeši by bylo asi moc, tak jsem zarezervoval auto na půjčení. Musel jsem si kvůli tomu zařídit kreditku, protože naší klasickou debetní kartu neberou. Ale to asi většina půjčoven na světě. Dále byl potřeba mezinárodní řidičák. Ten jsem měl už z USA z roku 2013. Den před odletem jsem ale zjistil, že má platnost jen jeden rok. Musel jsem, ale odpoledne do práce, tak na úřad zbývalo ráno před odletem. Na úřadě byli od 7:00, já přišel domů ve 4:00, tak jsem nešel spát a vyrazil na úřad, kde bylo během 5 minut hotovo. Že byla moje noc bez spánku úplně zbytečná jsem zjistil později...
14.2.
Po necelých 4 hodinách letu jsme tvrdě dosedli na africký kontinent. Spánku moc během letu nebylo a když už jsme zabrali, tak nás probudil náraz vozíku letušky, protože jsme oba seděli do uličky.
Hned na letištní ploše se k nám hlásila paní, která dva dny zpět byla v pivovaru, kde pracujeme.
Na letišti jsme museli vyplnit malý formulář o nás a našem pobytu, mimo jiné i naši profesi a adresu v Maroku. Poté jsem přistupovali jednotlivě k přepážce s celníkem. Ten se ptal co za profesi je tapster (výčepní), poté dal oběma razítko a mohli jsme vstoupit do země.
Museli jsme najít přepážku autopůjčovny Hertz. Po chvilce bloudění jsme ji našli. Vše jsme vyřídili celkem rychle. Měli jsme rezervovanou i WiFi do auta, ale prý není zrovna k dispozici a doporučili nám stánek operátora INWI hned vedle . Tam jsme během pěti minut měli SIM kartu na týden s 10GB dat za 12€.
Vyrazili jsme na parkoviště, kde na nás čekal rezervovaný Citroen Caktus. Pracovník zapsal všechny viditelné škrábance a předal nám auto. Nastavili jsme navigaci na naše ubytování a vyrazili. Po pár metrech jsme dojeli na první kruháč a při pohledu na místní dopravu jsem řekl : "To bude divočina". Byla.
Po chvíli nám auto hlásilo, že má závadu asi ABS a je potřeba oprava. Raději jsme se otočili a jeli zpět do půjčovny. Tam řekli: "No problém". Tak jsme pokračovali v jízdě. Doprava houstla, uličky se zmenšovali a přibývaly povozy s koňmi. Přednosti moc neexistují. Odvážnější jede a troubí. A potkat v malé uličce, kde je místo tak pro jedno auto, ještě povoz s oslem je také fajn.
Asi kilometr před cílem na nás začali lidé mávat, že dále už to autem nepůjde. Ujal se nás místní mladík, který vypadal velmi přátelsky a ukázal nám, že za rohem je parkoviště. Vjezd do něj byl široký tak akorát pro naše auto. Říkali jsme si, jestli je to to nejlepší pro naše auto a jestli tu bude v bezpečí, ale nezbývalo nám nic jiného než doufat.
Mladík nás hned zkasnul o 14 € za dvě noci parkování. Pořád byl velmi přátelský a chtěl nás osobně dovést až k našemu ubytování. My mu říkali, že není potřeba a máme navigaci. Ale on, že bude lepší, když nás tam zavede on. Šli jsme tedy za ním, ale přitom jsme kontrolovali i navigaci, jestli nás nevede někam úplně jinam. Šel před námi, velmi rychlým krokem, kterému jsme sotva stačili. Po nějaké době jsme dorazili do cíle.
Mladík, že za to chce nějaké peníze. My na to: Kolik? On: 300 dirhamů (cca 750kc) Vysmáli jsme se mu, že tolik mu opravdu nedáme, že jsme se o to nežádali. To už jsme byli na recepci našeho ubytování. Mladík si něco povídal s recepčním, ale ten nevypadal, že by se nás chtěl zastávat. Po chvíli dohadování jsme mu 10 euro a ať jde pryč. Přece jen jsme nevěděli, čeho je schopný.
Recepční se omlouval, že s tím prý nic nenadělá, že to dělají jen pro peníze. Zaplatili jsme ještě turistický poplatek 3€ na osobu na noc. Po ubytování nám recepční připravil jejich tradiční mátový čaj. Měli jsme hlad, ale ven se nám po takovém zážitku už nechtělo. Ptal jsem se recepčního, jestli dělá něco k jídlo. On, že jen jejich tradiční Tajin na různé způsoby. Objednal jsem tedy dvakrát kuřecí za 160 MAD (to, že nás natáhnul jsme zjistili druhý den, při pohledu na cenu Tajinu v různých restauracích.
Pátek 15.2.
Vstáváme a dostáváme snídani (bageta, máslo, marmelády, sůl, vejce, placky, pomerančový fresh, káva s mlíkem, čaj). Po posilnení vyrážíme vstříc Marrakeši. Máme namířeno na trh s kůží, cestou nás zastavují místní a říkají, že jdeme špatně, že velké náměstí je na druhou stranu. Po včerejší zkušenosti si nenecháváme radit a chodíme radši sami podle navigace. Když jsme dorazili na trh s kůží, tak se nás ujal ochotný místní chlapec a chtěl nás provést a vzít nás na vyhlídku a říkal, že je vše zdarma. Prostředí bylo nevlídné, byli tam kádě se špinavou vodou a strašným smradem, tak jsme šli raději pryč.
Dále jsme dorazili na trh s kořením, kromě koření tam bylo víceméně všechno a trhy pokračovaly na velké náměstí Jemaa el-Fna
Cestou jsme si koupili pytlíčky koření za 100 MAD, pletenou čepici za 100 MAD. Šli jsme o pár stánků dál, kde se nás ujal muž a vysvětlil nám co tam prodává. Od někoho jsme koupili eukalyptové krystalky, mátový čaj a arganový olej, původně za 150 MAD, nakonec jsme usmlouvali na 100 MAD..
Dorazili jsme na hlavní náměstí, kde začalo nahánění všeho možného. Stačí chvilka nepozornosti a na rameni vám sedí opice, po ruce se vám plazí had a nebo máte předloktí pomalované hennou. To vše samozřejmě za peníze, protože nic tady není zdarma.
V bankomatu vybíráme peníze a jdeme do vedlejší restaurace na terasu s výhledem na náměstí. Objednáváme tradiční tajin a couscous a dvě malé vody. Vše celkově za 70 MAD. Ani po druhé zkušenosti nás tajin moc neoslovil, tak uvidíme jestli tomu dáme někde šanci.
Viděli jsme poštu, tak jsme si řekli, že koupíme pohledy a pošleme je. 3 pohledy se známkama a propiskou nás vyšli ma 90DRH, ale původně chtěl 150DRH.
Mířili jsme k místní největší mešitě Kutubíja, kterou jsme si prohlédli jen z venku a nakoukli do ní. Dál jsme pokračovali k poznávání města, narazili jsme na další mešitu a královský palác, kam nás bohužel nepustí. Narazili jsme na kavárnu Clock, která se nám líbila z venku a byla zaměřená na turisty. Měli zde burgery, hummus a podobné věci. My si dali jen mátový čaj za 30 MAD.
Dál jsme chtěli jít do zahrady, kam nás ale nepustili, protože za 7 minut zavírali.
Potřebovali jsme vyměnit SIM kartu, ale neuvědomili jsme si, že neznáme PIN k té marocké, takže jsme najednou byli bez internetu. Zašli jsme tedy do kavárny, kde jsme viděli, že je WIFI. Stáhli jsme si mapu, abychom trefili domu a šli opět na námeští Jemaa el-Fna, kde to prý se setměním má ožívat.
Na námestí přibylo přes 100 stánků s jídlem. Nabídka a ceny byly všude skoro stejné. Každý stánek měl několik naháněčů, kteří byli opravdu otravní. My si vybrali stánek N1, protože na něm bylo napsáno doporučení od TripAdvisor. Dali jsme si Kabab mix(masový špíz-4ks) a Mix grill (směs mas, klobásky, zelenina a mini karbanátek-8ks), velkou vodu, hranolky, chleba a omáčky byli na stole automaticky, podle menu jsme usoudili, že to bude placené. Řekli nám, že voda bude zdarma, ale nakonci nám přinesli ještě mátový čaj, řekli jsme, že jsme si nic neobjednali, ale číšník se vrátil, že ho máme zdarma. Podle našich počtů jsme měli zaplatit 130 MAD, ale číšník nám oznámil že chce 140 MAD, takže něco gratis jsme zaplatili. Číšník se dožadoval tipu, ale Zdenda mu řekl, že je lhář a že nám naučtová něco navíc a nedodržel co nám slíbil.
Poté jsme se unaveni vydali směrem do našeho Rijádu. Cestou nám každou chvilku bylo nabídnuto hašiš, marihuana a všemožné věci.
Živými nočními ulicemi jsme se došli domů, kde jsme si mohli konečně v klidu odpočinout.
Sobota 16.2.
Vstáváme, snídáme, balíme a odjíždíme směr Essaouira, která leží na pobřeží Atlantského oceánu.
Naše auto jsme na parkovišti našli v pořádku. Byl znovu trochu adrenalin vymotat se úzkými uličkami z centra města. Po chvíli vjíždíme na placenou dálnici, kde nepotkáváme moc aut, po zhruba 50 km platíme 27 MAD a pokračujeme dál po cestě, která je dvouproudá a vypadá jako dálnice u nás.
Cestou míjíme časté policejní kontroly, které staví náhodně, jednou nás přibrzdili, ale když viděli, že jsme turisté, tak nás nechali jet. Okolo cesty je mnoho pasáků s ovcemi a kozami, občas jsou kozy i na stromech. Myslíme si, že to není náhodné a místní opět vybírají za fotku poplatek, protože někteří i mávají na auta, aby zastavili.
Když jsme dojeli do města Essaouira, ležícího na břehu Atlantiku, měli jsme hlad tak jsme zamířili do místního přístavu, o kterém jsme se dočetli, že se tam koná každý den rybí trh. Druhů ryb tam měli opravdu spoustu, nikdy jsme tolika ryb pohromadě neviděli. Každý rybář prodával to, co zrovna ráno ulovil. Na konci byl nenápadný stánek, kde nám ryby za poplatek připravili. My si koupili rejnoka, dvě červené ryby (red snapper), čtyři sardinky, hrst krevent a několik sépií. Za to všechno jsme dali 80 MAD(200Kč) a to včetně vykuchání.
Ryby nám celkem chutnali, jen nás otravovali hladový racci a kočky. Ve stánku na ugrilování ryb jsme platili 80 MAD za dvě coly, dva chleby a ugrilování ryby.
Dále jsme na trhu ochutnali mořské ježky a ústřice (13Kč/kus).
Prošli jsme si staré město, kde byli opět trhy se vším (koření, ovoce a zelenina, nádoby na tajin, oblečení,...). Nakoupili jsme si koření a jídlo na cestu a pokračovali zase dál, čekala nás 100km cesta k našemu ubytování.
Ubytování nebylo značené v mapách, tak jsme museli jet podle GPS souřadnic, které nás zavedli na místo setkání s hostitelem Lahcehem. Po zaparkování k nám přišel chlapík, že jsme v přírodní rezervaci a nemůžeme tam stát. Po vysvětlení, že zde bydlíme nás tam nechal a poté vysvětlil co tam dělá. Hlídal tam útes na kterém žije poslední kolonie černých ptáků Ibis.
Když přišel Lahceh. řekl nám abychom popojeli ještě kus cesty, ale při pohledu na duny se nám dál nechtělo, abychom případně cestou někde nezapadli. Cesta k ubytování trvala asi 15 minut chůze pískem, uběhlo to velmi rychle, protože Lahceh byl komunikativní a stále se omlouval, že je cesta špatná.
Lahceh nám ukázal náš skromný obýváček, který byl na Airbnb nazýván jako jeskyně. Ale pro nás to byl spíše malinkatý baráček ve skále. Původně je to rybářské obydlí, na skále nad oceánem.
Vybavení bylo skromné, v obýváčku byly postele a gauč, koupelna se skládala jen z tureckého záchodu a barelu na vodu a na závěr malá kuchyňka s krbem a plynovým hořákem, spoustou koření a čajem. Chtěli jsme jít spát, ale hostitel nám nabídl čaj, a že uvaří tradiční tajin s mušlemi. Neodolali jsme a čekali na pokrm dvě hodiny, protože než se to podusí, tak to nějakou dobu trvá. Mezitím jsme si s Lahcehem povídali o Maroku a o ČR. Zjistili jsme, že o ČR v Africe nikdo moc neví i přesto, že měl Lahceh dvě vysoké školy.
Jeho tajin byl zatím nejlepší jaký jsme jedli, byl skvěle okořeněný. Vedle nám dal nefiltrovaný olivový olej, chleba a koření na tajin. Po dojedení jsme šli spát za zvuků rozbouřeného Atlantiku.
Neděle 17.2.
Po probuzení jsme se šli podívat k útesům k oceánu, udělali pár fotek. Sbalili jsme věci a šli k autu, kam nás Lahceh doprovodil.
Mířili jsme do města Agadir, cestou jsme viděli banánové plantáže, tak jsme v jedné vesničce zastavili a koupili si trs na cestu. Viděli jsme spoustu krásných pláží, kde lidé surfovali, protože jsou tady ideální podmínky. Také jsme viděli rozestavěné hotelové resorty. Za pár let to tu bude asi k nepoznání…
Lahceh v Agadiru bydlí, ale po otázce co bychom měli vidět, nevěděl co říct a prý jediný Sundays market a pláž stojí za to. Takže po příjezdu jsme zamířili rovnou na trh. Bylo to tam samé oblečení, ovoce a zelenina a byla tam i část se zvířaty na prodej. Tam jsme si koupili olivy, olej, chleba a amlou (místní nuttela z mandlí, arganového a olivového oleje). Oběd jsme si dali v jediném stánku, který vypadal bezpečně. Bylo to jako místní obdoba McDonaldu.
Po trhu jsme jeli na pláž, kde se konala soutěž v rybaření a bylo tím zabrána velká část pláže. Namočili jsme si nohy, zjistili jsme že voda je studená a vyrazili opět na ubytování, do kterého nám chyběli ještě 3 hodiny cesty do hor.
Cestou jsme několikrát zastavovali na focení a prodloužili si tím cestu.
Cesta vedle na pohoří Antiatlas a pak zas do údolí do Tafraoute.
V hotelu jsme dostali tradiční čaj. Pokoj jsme měli stroze vybaven, ale nic víc nepotřebujeme a na chodbě byla sdílná koupelna.
Pondělí 18.2.
Ráno po probuzení na nás čekala tatáž snídaně jako v Marrakeši. Městečko Tafraout je určeno pro milovníky horolezectví a tripů do hor, nic z toho není pro nás tak jsme pokračovali dál.
Před sebou máme 8 hodinovou cestu k Saharské poušti. Opět zdoláváme vysoké převýšení. Nejvýše jsme byli v 1815 m n.m. poté jsme klesali do udolí, které mělo kolem 600m n.m..
Až do teď jsme si nemohli vynachválit marocké silnice, ale navigace nás v půlce cesty zavedla na silnici, která asi teprve silnicí bude. Takže jedeme po kamenité, drncající cestě max 30km/hod a na navigaci máme příští změnu směru za 70 km, tak doufáme, že potom najedeme na normální cestu.
Tak takhle šílená cesta trvala 50 km, pak najednou jsme vjeli na horší asfaltku, ale byli jsme za ni rádi.
Když jsme dojeli do města Zagora, zaujala nás místní architektura, byla totiž úplně jiná než jinde. Všude samý palác. V Zagoře jsme natankovali, koupili vody a chleba. Protože jsme neveděli, co nás čeká.
Ze Zagory jsme jeli další hodinu do městečka Mhamid, kde už je jen písek a měli jsme přes Airbnb zamluvené bydlení v poušti. Na místě určení nás vyzvedl místní chlapík, který měl zabalenou hlavu do šátku. Naším autem jsme dojeli na parkoviště, kde jsme ho mohli nechat. Dál už jsme jeli hostitelovým autem 4x4, protože naše by to prý nezvládlo, ale po té dnešní cestě jsme si byli jistí, že by už zvládlo vše.
Po chvíli trmácení po kamenech jsme najeli na písek, bylo to jako když jezdíte po sněhu. A pak už jsme konečně viděli tábor, kde jsme přespali. Hostitel nám ukázal stan kde budeme spát a řekl nám abychom si odložili věci a pak přišli za nimi. Prý podávají couscous pro všechny, kteří zde přespávají. Jako ve všech ubytováních, tak i zde po nás chtěli pasy, aby si mohli zapsat vše důležitého. Po večeři, u tradičního čaje nám hostitel nabídl možnosti zítřejšího výletu dále do pouště na duny.
Sice to byl dražší výlet (300 euro pro oba), ale říkali jsme si, že by byla škoda se tam podívat, když už jsme tady. V ceně ale máme snídani, oběd, večeři, cestu autem tam i zpět (60 km a 60 zpět), jízdu na velbloudech a ještě jednu noc v našem táboře. Pak jdeme ještě na chvíli k ohni, kde místní hrají a zpívají jejich hudbu. Ale jdeme brzy spát, protože jsme unaveni po dlouhé cestě autem.
Pondělí 19.2.
Ráno po snídaní vyrážíme, a ješte se stavujeme ve vesnici, kde si na doporučení kupuju turban, nebo teda 4m látky, z které nám ho poté smotají. S nám v autě cestují další tři mladí lidé z Polska. Jedeme písčitými cestami, občas dunami. Občas zastavujeme na focení, například velbloudů. Ochutnáváme místní rukolu, která roste všude kolem.
Dojíždíme do tábora, který je v blízkosti dun Erg Chegaga, našeho dnešního cíle. Dostáváme čaj a oběd. Pak nasedáme na naše velbloudy a jedeme na nich asi půl hodiny až pod nejvyšší duny. Na houpavou jízdu si chvíli docela zvykáme a cesta uteče velmi rychle. Zdendovo velbloudovi se úplně nechce na zem a chvíli mu trvá, než si dá říct.
Cestou zpět se ještě zastavujeme v oáze a na místě, kde je možné najít zkamenělé fosílie. Také jsme si nějaké našli. Vracíme se do tábora, vyklepáváme písek a jdeme na večeři. Opět máme tradiční tajin. No ohodujeme se, že tohle asi není naše oblíbené jídlo. Těšili jsme se, jak se na poušti podíváme na oblohu plnou hvězd, ale bohužel byl zrovna úplněk. Ale to ticho bylo neskutečné. Oproti rozbouřenému Atlantiku dva dny předtím. Před spaním ještě plánujeme další den. Když se vše podaří, tak chceme dojet až zpět do Marrakéše.
Cestou zpět se ještě zastavujeme v oáze a na místě, kde je možné najít zkamenělé fosílie. Také jsme si nějaké našli. Vracíme se do tábora, vyklepáváme písek a jdeme na večeři. Opět máme tradiční tajin. No ohodujeme se, že tohle asi není naše oblíbené jídlo. Těšili jsme se, jak se na poušti podíváme na oblohu plnou hvězd, ale bohužel byl zrovna úplněk. Ale to ticho bylo neskutečné. Oproti rozbouřenému Atlantiku dva dny předtím. Před spaním ještě plánujeme další den. Když se vše podaří, tak chceme dojet až zpět do Marrakéše.
Úterý 20.2.
Po snídani nás dovezli k autu a nastavujeme jako další cíl město Ouarzazate. Asi po třech hodinách jsme v cíli. Město prý založili francouzi před necelými sto lety. Je to vidět, město vypadá celkem moderně a nejzajímavější k vidění je asi místní medina. Předpokládali, že se z města stane centrum turismu, odkud budou lidé vyrážet na Saharu. Bohužel se tak nestalo a na okraji města jsou k vidění rozestavěné hotely.
Marocká vláda prý chtěla z města udělat filmové centrum, proto jsou v okolí filmová studia. My navštěvujeme filmové studio Atlas. Dočítáme se, že se jedná o jedno z největších studií na světě. Ale byla to spíše naleštěná bída. Parkoviště je hliněné a placené (10 MAD). Pro jednoho stojí prohlídka 80 MAD, za příplatek je možné se podívat i do kulis, kde se točí seriál Hra o trůny, ale nejsme fanoušci, tak bereme základní vstupné. Jdeme se skupinou Číňanů, s kterými to trvá dlouho, protože ani jejich průvodkyně neumí pořádně anglicky, tak často používají google translator. Vidíme kulisy filmů jako Prison Break, Asterix a Obelix, Mise Kleopatra, pár aut z filmů. Jinak velká nuda a celé to máme prošlé za půl hodiny. Bez Číňanů by to bylo tak za deset minut. Největší bude asi jedině proto, že není studio nijak uzavřené a pokračuje dále do pouště a hor. Ale za zastávku fakt nestojí. Ze studia vidíme v dálce zajímavé místo, kde se to divně blízká. Později podle Google maps zjišťujeme, že se jedná o blízkou solární elektráŕnu, která je největší na světě.
Pokračujeme o několik kilometrů dále do městečka Ait Ben Haddou. Jeho dominantou byla pevnost, nebo prý se jedná o více pevností spojených do sebe. Parkujeme ve vesnice, platíme parkovné a jdeme. Nechceme ztrácet čas, protože slunce už bude brzy zapadat a nás čeká ještě přejezd hor Vysokěho Atlasu.
Pevnost je protkaná malými uličkami a vypadá jakoby rozestavěná. Je na seznamu UNESCO, ale přesto se o opravu starají prý spíše filmaři, kteří tu občas točí nějaký film. Například Mumie nebo Gladiátor. V pevnosti je množství stánků s oblečením a suvenýry. Žijí zde prý asi 4 rodiny. Zbytek žije ve vesnici za řekou.
Pokračujeme do hor, které začínají být pomalu zasněžené. Stoupáme až do výšky 2200 m. Cesta zatím v pohodě, to horší nás ještě čeká. Pomalu se stmívá a my najíždíme na úsek, který opět teprve bude. Většinou je cesta hliněná nebo kamenitá. U nás by se asi udělala objížďka, ale tady není kudy a je to jeden z hlavních tahů. Ale za světla by to bylo asi příjemnější. Ještě když místní mají nejraději tmavou barvu oblečení a povozy s osly jsou také neosvětlené. Když najedeme na normální cestu, tak do Marrakéše zbývá ještě hodina. Koukáme na Airbnb a rezervujeme hotel na přespání. V Marrakéši opět doprava houstne, ale tentokrát nebydlíme raději tak v centru. Unaveni jdeme hned spát.
Snídaně opět klasická marocká (pečivo, marmeláda, máslo, čaj, pomerančový fresh). Jedeme do centra a parkujeme na dalším zajímavém parkovišti nedaleko hlavního náměstí. Prý ať jim tam necháme klíčky od auta, aby mohli případně popojet. Odmítáme. Po dvou hodinách máme za autem dvě řady dalších aut. Vyjíždíme jen tak tak.
Musíme ještě do místní internetové kavárny, protože na místním letišti prý berou jen papírové letenky. Takže online check in je nám k ničemu.
Poté ještě prohlížíme okolní trhy. Zdá se, že toho je ideální čas. Prodejci jsou ještě rozespalí a nemají tolik síly na otravování. Dostáváme nabídku 50 tisíc velbloudů za Páju.
Ještě jedeme k myčce, protože auto musíme vrátit čisté a po našel týdenním výletu je hodně zaprášené. Nakonec nám umyjí i vnitřek za 40 MAD. Poté jedeme rovnou na letišti, protože jsme se dočetli, že je tam občas chaoz a je tam potřeba být raději více předem. Auto vracíme v pořádku.
Máme online check in a vytisknutou letenku, tak jdeme rovnou k odletům. Tam nás nepustí, protože prý potřebujeme na tu letenku nějaké razítko, které potvrdí náš let. Takže stejně musíme čekat na normální check in, kde nám dají razítko a můžeme jít dále. Po kontrole razítka přichází klasická kontrola zavazadel, poté pasová kontrola, poté kontrola pasu, že nám tam to razítko opravdu dali. Doufáme, že to byla poslední kontrola. V odletové hale u stánku objevujeme konečně místní pivo. Třetinková plechovka za 150 Kč. No nestálo za to.
Plni zážitků nasedáme do letadla a letíme směr Praha.
Video z našeho výletu:
Ceny v Maroku
1 MAD = 2,5 Kč
Nafta cca 25 Kč
Marocký chléb cca 10 Kč
Oběd v restauraci cca 50 - 100 Kč
0,5 l pomerančového frreshe cca 40 Kč
Čaj cca 30 Kč
Jak se ti cestopis líbil?
Zdeněk Mráz procestoval 15 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil
Inu Maroko - země bakšišům a podvůdkům zaslíbená ...
Inu Maroko - země bakšišům a podvůdkům zaslíbená ...