Maršrutkou do Gori a Čiatury za KAČKU
Po stopách největšího z generalissimů
Cestopis z roku 2016 napsala Sue Ellen Ewing
Tak jako každý muslim musí alespoň jednou za život vykonat pouť do Mekky, každý křesťan by měl vidět Vatikán a každý lyžař a snowboardista vyzkoušet sjezdovky ve Val Thorens, tak každý komunista a bolševik by měl navštívit rodiště a muzeum největšího z generalissimů. K návštěvě mě přiměla kamarádka Rudá Marta, která jeho život a dílo zkoumá, napsala o něm řadu obsáhlých studií a diplomových prací, přednášela o tomto tématu na VUML (Večerní univerzitě marxismu-leninismu), reprezentuje stalinistické křídlo ve své straně a má v ložnici jeho portrét přes celou stěnu. Marta má po telefonátu od svého řídícího důstojníka z Moskvy důvěrné informace o odtajněných archivech NKVD, kde jsou dosud nezveřejněné skutečnosti z jeho života a ona jako zarytá stalinistka se s nimi musí v rámci svého výzkumu seznámit.
Jako obvykle hledáme nad stakany vodky na stránkách Aeroflotu jak se tam dostat, ale nic zajímavého nenacházíme. Volíme tedy Pegasus airlines a let s Turky s přestupem v Istanbulu, příletem do Tbilisi a odletem z Kutaisi.
AIRPORT TAXI
Po přistání se na nás vrhne místní taxikář a nadsazuje cenu do centra, poté dodává, že cena je za osobu. Pokud je tedy cena za osobu, trváme každá na vlastním voze a jízdě v koloně. Tomu nedokáže taxikář, jehož vozový park je reprezentovaný jediným zbořeným kapitalistickým Mercedesem bez předního nárazníku nebudícím přílišnou důvěru, při nejlepší vůli vyhovět. Slovem "durak" se s ním loučíme a za pár minut již jedeme do centra autobusem za 0,50 lari. Místní hromadná doprava má svá specifika, a také nebudí přílišnou důvěru. Po cestě přistoupí do přeplněného autobusu ještě baba s několika velkými otepi jmelí, když pak vystoupí, najednou nevíme co s místem. Přesunujeme se na avtovakzal, kde kupujeme jízdenky na maršrutku do Gori, linka je provozována výhradně kapitalistickými Mercedesy.
Zbývající čas do odjezdu trávíme nákupem občerstvení na místním výborně zásobeném street marketu. Marta už má pořádnou žízeň a spravuje si chuť místním koňakem, který dává na ex. Já kupuji litrové balení v naději, že vystačí pro obě alespoň na cestu.
Za dvě hodinky jsme v Gori. Zbavujeme se prázdné butylky a Marta neomylně nabere maršrut po Stalinově avenue přes Stalinův park přímo ke Stalinově muzeu. Budova je to výstavní a je vidět, že místní obyvatelé jsou na svého nejslavnějšího rodáka hrdí a o jeho odkaz a dílo náležitě pečují. K vidění je zde nejen samotné muzeum, ale také Stalinův salonní vůz a rodný dům. Na celý areál pak dohlíží socha velkého generalissima na podstavci.
Marta spěchá bádat do archivu muzea a já mám čas prohlédnout si exponáty a že je věru na co koukat. Většinou se jedná o dary které dostával od delegací spřátelených soudruhů z celého světa, osobní předměty a sebrané spisy. Rovněž je zde síň tradic, množství uměleckých předmětů různé kvality, sbírka dýmek, trepky a několik desítek kilogramů jeho metálů a také nejslavnější citáty.
Josif Vissarionovič Džugašvili Stalin - citáty:
"Smrt řeší všechny problémy. Kde není člověk není ani problém."
"Žádný člověk - žádný problém."
- na enviromentální téma boje s klimatickými změnami.
"Papež si na mě stěžuje? A kolik má divizí?"
- na téma pokusu Vatikánu umlčet kritiku sexuálního zneužívání církví.
"Volby nerozhodují voliči, ale ti, co počítají hlasy."
"Vše je jen o lidech (kadry vsjo rešajut)."
- na téma zbytečnosti a neefektivnosti demokracie pro společnost.
Marta se ke mně připojuje a společně navštěvujeme blízký supermarket specializovaný na suvenýry se Stalinem. Dodnes jej provozují jeho příbuzní. Provozní vedoucí soudruh Josif Džugašvili junior (na fotce ten nesoucí obraz) je zároveň předsedou jeho fanklubu a každou neděli organizuje po městě pochody jeho příznivců.
Sděluje nám, že určitě ještě musíme navštívit hornické městečko Čiatura, v jehož slojích mladý Josif nějaký čas pobýval. Marta nakupuje kávové hrnky a portrétem pro celé předsednictvo své strany a zarámovanou podobiznu generalissima jako dárek pro samotného předsedu. Já beru vodku Stalinovy slzy - 2 butylky, odznáček na klopu a sadu matrjošek. Děkujeme za tip a loučíme se soudružským polibkem.
Druhý den pokračujeme do Čiatury, oproti výstavnímu Gori a jeho širokým bulvárům je to špinavá odporná díra. Fotíme okolí a v místním archivu zjišťujeme co zde mladý Josif vlastně pohledával.
Už jsme obě s Martou pořádně utahané a volíme přesun do černomořského Batumi, což je místní kombinace Las Vegas, Karlových varů a Bibione v jednom. Máme v plánu strávit tam nějaký čas a zaskotačit si s místními plážovými chlapci. Po cestě popíjíme vodku a Marta se svěřuje se svými objevy z archivů:
Josif prý jako mladý chlapec onemocněl neštovicemi a nemoc zanechala na jeho tváři hluboké jizvy. Nebyl tak příliš atraktivní ani pro dívky ani pro chlapce, přivydělával si jako pasáček ovcí a s jednou z nich také přišel o panictví. S touto traumatizující zkušeností se pak nevyrovnal celý život a další smutnou příhodu pak zažil v kněžském semináři, kde byl v době studií zneužíván řádovou sestrou. Vzpomínám, že mezi exponáty muzea fotka nějaké ovce byla, ale ani tak se mi to moc nezdá. Další informace, že velký generalissimus měřil jen necelých 165 cm je pak už úplně směšná. To není ani vojenská míra a dostal by tak modrou knížku a nemohl by tak vyhrát ani 2. sv. válku. Navíc existuje spousta fotografií a soch, ze kterých je zřejmé jaký to byl velikán. Podle důvěrných informací agentek NKVD z archivů prý nevynikal velikostí ani dole. Tak tohle je podpásovka, protože z vlastní zkušenosti vím, že na velikosti nezáleží a i s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo. No a pak ta Čiatura, kde se ve slojích prý schovával před carskou policií poté co nelegálně financoval svojí stranu. No to už je úplně přitažené za vlasy, za to se nikdy nikdo ukrývat nemusel. To by se Klaus dodnes musel plazit kanály. Dobře mám v paměti ODS, Lajose Bácse, Radjiva M. Sinhu a jejich fiktivní sponzoring, který vyústil v tzv. Sarajevský atentát...
S Martou se shodujeme, že se musí jednat o nějaké fake news, kompro podstrčené do archivů imperialisty. Oni se nemohu smířit s tím, že Stalin byl velký vojevůdce milovaný národem, ocelový muž, kdežto oni se zmohli pouze na pavoučího a netopýřího muže a nedostatek vlastních velikánů si tak kompenzují komiksovými hrdiny a pomluvami těch skutečných. Na tom se my dvě tedy podílet nebudeme a na to si musíme připít. Dáváme druhou butylku, Batumi už čeká, jsem celá natěšená.
Jak se ti cestopis líbil?
Sue Ellen Ewing procestovala 14 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 8 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil12 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Отлично, Надежда!
Отлично, Надежда!
спасибо товарищ
спасибо товарищ
Já bych to ohodnotil jako další povedenou (i když Tiraspol byl lepší) padrinovsko-naděždovskou mystifikaci založenou na skutečném výletu na více míst Gruzie (vysvětlení pro paní Inku, která tu nad vším moc bádá). Připomnělo mi to mou první delší cestu, kdy jsme s 2 kamarády v roce 1997 navštívili kromě tohoto muzea cestou do Gruzie vlakem i Leninovo mauzoleum v Moskvě, a to ani nejsme komunisti. Ostatně jediní návštěvníci muzea tehdy v Gori kromě nás byli 3 američtí vojáci v uniformě.
Nejlepší zážitek v Gori byl, když jsme po našem podvečerním příjezdu hledali ubytování a hotýlky byly plné uprchlíků z Abcházie. Cestou kolem policejní stanice v domku se zahradou nás napadlo zeptat se, jestli bychom si na jejich oplocené zahrádce mohli postavit stany. Policajti že ne, tak jsme navrhli, že přespíme v cele. S tím souhlasili a měli jsme tak unikátní zážitek a dobrý spánek. Ráno jsme jim dali láhev vodky a salám. V cele jsem jinak nikdy nebyl a kde jinde se nechat zavřít než v rodném městě takového experta? (Dle wikipedie : jen v období Stalinovy vlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí.)
Aby Inka neřekla, že jsme jeli jen na tato místa, dodávám, že jsme mj. vylezli na Orcveri a Kazbek, přešli hřeben Kavkazu po dnes nevyužívané historické stezce, navštívili Tbilisi a Mcchetu, ve Svanetii vyšli po ledovci na sedlo Tviber a na horu Komsomol a prošli se v údolí hor jihovýchodně od Kobuleti.
Já bych to ohodnotil jako další povedenou (i když Tiraspol byl lepší) padrinovsko-naděždovskou mystifikaci založenou na skutečném výletu na více míst Gruzie (vysvětlení pro paní Inku, která tu nad vším moc bádá). Připomnělo mi to mou první delší cestu, kdy jsme s 2 kamarády v roce 1997 navštívili kromě tohoto muzea cestou do Gruzie vlakem i Leninovo mauzoleum v Moskvě, a to ani nejsme komunisti. Ostatně jediní návštěvníci muzea tehdy v Gori kromě nás byli 3 američtí vojáci v uniformě.
Nejlepší zážitek v Gori byl, když jsme po našem podvečerním příjezdu hledali ubytování a hotýlky byly plné uprchlíků z Abcházie. Cestou kolem policejní stanice v domku se zahradou nás napadlo zeptat se, jestli bychom si na jejich oplocené zahrádce mohli postavit stany. Policajti že ne, tak jsme navrhli, že přespíme v cele. S tím souhlasili a měli jsme tak unikátní zážitek a dobrý spánek. Ráno jsme jim dali láhev vodky a salám. V cele jsem jinak nikdy nebyl a kde jinde se nechat zavřít než v rodném městě takového experta? (Dle wikipedie : jen v období Stalinovy vlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí.)
Aby Inka neřekla, že jsme jeli jen na tato místa, dodávám, že jsme mj. vylezli na Orcveri a Kazbek, přešli hřeben Kavkazu po dnes nevyužívané historické stezce, navštívili Tbilisi a Mcchetu, ve Svanetii vyšli po ledovci na sedlo Tviber a na horu Komsomol a prošli se v údolí hor jihovýchodně od Kobuleti.
Za mě teda taková pecka, jak to někteří popisují, tehle cestopis není.
Jasně, Naděžda, Marta a kýho šlaka Padrinových nicků jsou momentálně in (a nekolik diskuzí už tu bylo, kdy si jejich autor vystačil sám se sebou), ale daleko víc bych ocenil, kdyby zkusil Padrino napsat nějaký report čistě za sebe.
Nedá se upřít, že přehled o cestování a lokalitách má, jistě by to nebylo zlé. A to myslím vážně, ne jako prudu.
Edit: To s tím koňakem jsou čí ruce?
Za mě teda taková pecka, jak to někteří popisují, tehle cestopis není.
Jasně, Naděžda, Marta a kýho šlaka Padrinových nicků jsou momentálně in (a nekolik diskuzí už tu bylo, kdy si jejich autor vystačil sám se sebou), ale daleko víc bych ocenil, kdyby zkusil Padrino napsat nějaký report čistě za sebe.
Nedá se upřít, že přehled o cestování a lokalitách má, jistě by to nebylo zlé. A to myslím vážně, ne jako prudu.
Edit: To s tím koňakem jsou čí ruce?
Ten Josif Vissarionovič je skvělý...
Ten Josif Vissarionovič je skvělý...
Brečím smíchy. Tohle je geniální!
Brečím smíchy. Tohle je geniální!
Opět paráda. Je škoda Naděždo Konstantinovno, že ten Iverioni nedáš aspoň 5*, rozdíl v ceně malý, v chuti znatelný:-)
Opět paráda. Je škoda Naděždo Konstantinovno, že ten Iverioni nedáš aspoň 5*, rozdíl v ceně malý, v chuti znatelný:-)
Výborné a inspirující. Na jaře zkusím pokračovat v bádání.
Cali už jsi tam?
Výborné a inspirující. Na jaře zkusím pokračovat v bádání.
Cali už jsi tam?
Jj, psal jsem ti...
Jj, psal jsem ti...
Marta pije vše co teče, kriticky jsme zhodnotily, že došlo v roce 2016 k ideovému pochybení. Nyní se to již nestává a hvězdičky sledujeme. Dones vzpomínám na ročníkový rum v Salvadoru, po tom bych se mohla utlouct.
Marta pije vše co teče, kriticky jsme zhodnotily, že došlo v roce 2016 k ideovému pochybení. Nyní se to již nestává a hvězdičky sledujeme. Dones vzpomínám na ročníkový rum v Salvadoru, po tom bych se mohla utlouct.
Prej za kačku... tohle je cestopis za všechny prachy! 🤣 Díky za připomenutí těch 2 měst a těším se na Batumi. 😁
Prej za kačku... tohle je cestopis za všechny prachy! 🤣 Díky za připomenutí těch 2 měst a těším se na Batumi. 😁
S Batumi je to jako s Las Vegas - co se tam stane tam také zůstane.
S Batumi je to jako s Las Vegas - co se tam stane tam také zůstane.