Martinik po začátečnicku

MOTIVACE K VÝBĚRU DESTINACE

S přítelem jsme na podzim/zimu 2019 plánovali první vzdálenější dovolenou. Omezoval nás však fakt, že kvůli mému studiu nemohla trvat déle než dva týdny. Protože rádi necháváme věci na poslední chvíli, rozhodli jsme se i tomuto dát volný průběh a čekat, co nám přijde do cesty. Jenže to trvalo jen pár dní a vstoupil nám tam Martinik. Zprvu jsem to jen tak náhodně nadhodila, ale postupně to celé začalo dávat velký smysl a zdát se jako ideální volba. Cena letenky byla opravdu jedinečná, termín se nám skvěle hodil, navíc jde o francouzskou destinaci a tudíž člena EU, v čemž jsem jakožto člověk, který v životě necestoval za oceán, také viděla jisté výhody. A zároveň to  byla ta vysněná exotika. Po několikahodinové rešerši a zvažování pro a proti jsme letenky koupili. Tam 21. listopadu z pařížského Orly, zpět o osm dní později na stejné místo. Pro přískok do Paříže jsme zvolili linku ČSA z Prahy na letiště Charlese de Gaulla. Letenky vyšly všehovšudy na necelých 7 000,- za osobu. 

PŘED CESTOU

Ubytování bylo první, co jsme řešili po nákupu letenek. Přes Airbnb jsme si vybrali soukromý apartmán ve městě Le Robert, které se nachází víceméně ve středu ostrova a tudíž je ideálním výchozím bodem pro jeho prozkoumání. Ubytování na 8 nocí za osobu stálo 3200,-. Stále jsem nenacházela ty obávané šíleně vysoké ceny... 

Celé léto mi pak blížící se dovolenou nepřipomínalo nic kromě neustále se připomínající aplikace Duolingo, že bych si měla procvičovat francouzštinu. Na začátku října se ozvala v plné síle, když mi od Levelu přišel e-mail týkající se změny letu ve směru Paříž - Fort-de-France. Šlo o posun o celý jeden den zpět, tedy na 20. listopadu, což vzhledem k již zakoupeným letenkám z Prahy do Paříže nepřipadalo v úvahu. Zachovala jsem paniku a podle instrukcí v mailu chtěla náš let posunout naopak na o den později, vše by tak zůstalo při starém, jenom bychom jednu noc strávili v Paříži. Webové stránky Levelu mi však opakovaně házely error a psanou komunikaci Level zřejmě neprovozuje. Po X hodinách a neúspěšně vyzkoušených telefonních číslech a po stejném počtu vyslechnutí si od různých operátorů, že musím volat jinam, jsem už držela telefonem ven z otevřeného okna připravena to celé ukončit, když se z reproduktoru ozvalo: "Good afternoon, it's Level, how can I help you?" A najednou to šlo jak po másle, pána to stálo dvě kliknutí myší a mě pohltil pocit satisfakce asi jako nikdy v životě. Jakožto věčný naiva a optimista jsem rázem zapomněla na to, že jsem právě zestárla o osm let, a radovala se, že aspoň strávíme hezký den v Paříži a nebudeme muset tu dlouhou cestu absolvovat v kuse. 

Na našem to do listu tak přibylo sehnat ubytování v Paříži. Cena 650,- za osobu za miniaturní garsonku byla vzhledem k relativní blízkosti centra (čtvrť Clichy) více než příznivá. 

Situace s rezervováním auta se nám taky trochu zkomplikovala a hlavně protáhla po zjištění, že je k ní potřeba kreditní karta. Ano, zřejmě začátečnická nevědomost, myslím si ale, že je důležité zmínit, že v naprosté většině velkých autopůjčoven (tedy těch, které najdete na Rentalcars.com) po vás bude vyžadována kreditní karta. Co jsem tak zjistila, jde o kámen úrazu spousty lidí, neboť si to dopředu vůbec nezjistí, a nebo žijí v  domnění, že kreditku vlastní. Každopádně rezervace auta nakonec proběhla úspěšně a na Martiniku na nás měl čekat Renault Cleo společnosti Jumbo Car.

CESTA TAM A ZASTÁVKA V PAŘÍŽI

21. 11. brzy ráno, nebo spíš ještě v noci, jsme vyrazili směr Praha - Ruzyně na první ranní let do Paříže, kde jsme přistáli asi v 9:00. Náš pan Airbnb ubytovatel byl tak úžasný, že vyhověl  naší prosbě o dřívější check - in, mohli jsme si tak už ve 12:30 odložit zavazadla a vyrazit do centra. Tři a půl hodiny na přesun se zdálo jako víc než dost, ale zdání klame. Naše první seznámení s největším francouzským letištěm stálo zkrátka za to, když se po příletu u celní kontroly utvořila nekonečná, nikam se neposouvající fronta. Po hodinovém čekání byl před námi další oříšek - najít zastávku autobusu číslo 350 směr centrum. Nás odchovance ruzyňského letiště zkrátka nenapadne, že cesta k němu může zabrat 10 - 15 minut. Ale zdárně jsme to zvládli a asi ve 12:36 jsme už vstupovali do našeho nového domova na následující den. 

Počasí nám přálo, a tak jsme se vydali na Champs-Élysées a nahoru na Vítězný oblouk, odkud se naskýtá nádherný pohled na Paříž (za mě lepší než z Eiffelovky, možná právě proto, že z té není vidět to nejdůležitější - Eiffelovka :-)). A co víc, členové EU ve věku 18 - 25 let mají vstup zdarma.

Vítězný oblouk

Výhled z vítězného oblouku na Eiffelovu věž

Výhled z vítězného oblouku na čtvrť La Défense

Dále jsme se metrem přemístili do Trocadéro, kde to jednoduše vládne skvělou atmosférou s Eiffelovou věží v pozadí. A právě tato dominanta byla vrcholem naší pařížské zastávky, neboť jsme měli rezervovaný vstup na 17:00.

Podvečerní výhled z Eiffelovky

Výhled z Trocadéro

To by byla hopem Paříž, ale kvůli té tady tohle nesepisuji. Takže je pátek 22. 11. a my se kolem 10:00 balíme a opouštíme ubytování. Cestou něco k jídlu, zastávka u Louvre a pak už metrem a následně tramvají na letiště Orly, kam jsme doputovali asi ve 12:30. Odlet byl až v 16:30, což zní hrozivě, ale některé procesy jsou na Orly docela zdlouhavé, a tak 4 hodiny utekly poměrně rychle. 

Už na letišti jsme nejednou zaslechly mateřský jazyk, a jak se ukázalo v letadle, většina těchto turistů měla stejný cíl jako my. Let byl klasický low cost, platilo se za veškeré občerstvení i pití, s čímž jsme počítali a s ohledem na cenu letenek ani absolutně nic nenamítali. Od ledna 2020 je u Levelu zpoplatněna také nabídka filmů a hudby na obrazovce, kterou má každý pasažér před sebou, což my jsme ještě stihli zadarmo. Cesta tam proběhla naprosto bez problémů a tuším, že i bez zpoždění, což byl po přečtení recenzí na aerolinii můj strašák. Ve Fort-de-France jsme tak dosedli asi po devíti hodinách letu kolem 20:30 tamějšího času. 

Po výstupu z letadla nás okamžitě udeřil těžký teplý vzduch a dusno, ale byl to nádherný pocit a moc příjemná změna. Letiště FDF je značně klidnější než ta pařížská a během pár minut jsme se octli venku. Paní u informací nám poradila, kde najdeme půjčovnu Jumbo Car. Podle jejích instrukcí jsme došli k řadě budek, kde každá patřila jiné půjčovně, ale všechny už byly zavřené. Nestáli jsme tam jediní, a tak jsme čekali, co se bude dít, až přijela dodávka s názvem naší půjčovny, hbitá černoška naházela naše zavazadla dovnitř a my jsme se naskládali na sedačky. Dovezla nás na asi 5 minut vzdálenou pobočku. Tam jsme pochopitelně museli být trpěliví, neboť jsme nebyli jediní, kdo si chtěl na svou dovolenou půjčit auto. Paní u přepážky neměla úplně dobrou angličtinu, ale zvládli jsme to a mohli zasednout do připraveného francouzského kočáru.

A tady přišel první zádrhel. Jakožto zaoceánskými vejlety nepolíbené a Schengenským prostorem rozmazlené nás nenapadlo, že bychom mohli mít problém s internetovým připojením. No a stalo se. Takže jsme tam seděli v té naší mašině neznámo kde, venku tma, bez mapy. Tak jsme nějak po čuchu nebo co dojeli zpět na letiště k WiFi signálu. Tam jsme do navigace zadali adresu našeho Airbnb ubytování a vyrazili mu vstříc. No jenže chyba. Chyba v adrese. Dorazili jsme správně do městečka Le Robert na východním pobřeží. I ulice seděla, ale popisné číslo ne, což jsme zjistili až v oné neosvícené ulici bez špetky dostupného internetu. Rosy, naše paní ubytovatelka, už nás naháněla přes SMS, jenže bez překladače jsem jí nedokázala francouzsky odepsat. Jezdili jsme sem a tam a u každého jednotlivého domu se snažili najít něco o Airbnb. Zašlo to tak daleko, že nám Rosy zavolala, tak jsme vedly hlubokou konverzaci, ona francouzsky, já anglicky a vzájemně neměly ponětí, o čem ta druhá mluví. Snažila jsem se jí asi pěti způsoby vysvětlit, že nerozumím, ale to ona asi pochopila. Už jsem propadala zoufalství, neboť silnice byla velmi prudká, rozbitá a místy neosvětlená takže se ani nedalo pořádně popojíždět autem, a navíc do tvaru Y, a velmi dlouhá, takže ani pokud nás Rosy vyhlížela venku, tak to nepomáhalo. Ve tmě jsme absolutně nic neviděli, natož čísla popisná, a na mě se začínala podepisovat šílená únava. Vážně nejde popsat ten popis bezmoci, když víte, že jste nejspíš přímo u cíle, jenže to ne a ne najít, a člověka, který by vám mohl a chtěl naprosto jednoduše jedinou větou pomoct máte na telefonu, jenže nejste schopni mu rozumět. Nakonec nás zachránil nás syn Rosy, který uměl anglicky. Popsala jsem mu, kde jsme, což uprostřed ničeho a v noci nebyl snadný úkol, a společně pro nás přijeli. Následovali jsme je k malému růžovému domečku, který se nacházel na ještě dalším zastrčenějším konci ulice, kam jsme původně ani nedojeli. Stokrát jsme oběma poděkovali, Rosy nám ještě přinesla domácí džus a nám nezbyla energie na nic víc než hodit rychlou sprchu a padnout za vlast. 

SOBOTA 23. 11. 

S přítelem jsme se před dovolenou bavili o tom, že jsme zvědaví, zda nějak pocítíme časový posun (na Martiniku je oproti Praze -5 hodin). A tak mě první ráno probrala věta: "No, tak se na nás ten posun asi fakt podepsal." Celá rozespalá jsem s sebou škubla a zděšeně se ptala, kolik je hodin, protože jsem se bála, jestli jsme neprospali půl dne. Dostalo se mi odpovědi, že 6 ráno. Takže po téměř 24 hodinách vzhůru a náročné cestě jsme se vyspali asi tak 5 hodin. Výborně.

Na první den jsme proto naplánovali odpočinkový program a to jižní pláže u městečka Saint Anne, kde se nachází také nejznámější a údajně také nejkrásnější pláž Martiniku Les Salines. Zrovna jsme s kručícími žaludky řešili, že snídani si dáme někde cestou, když mi pípla SMSka od Rosy. Než jsem ji nakopírovala do překladače, tak se ozvalo klepání na dveře, za nimiž stála Rosy s úsměvem na tváři a podnosem v rukou - káva, čaj, croissanty, bagetky, šunka, džem, máslo, ovoce. To bylo opravdu skvěle načasované a nádherné překvapení. A tak jsme jí znovu stokrát poděkovali a na terase si dali tu výtečnou bohatou snídani.

Kolem deváté jsme usedli do našeho vozu a již poučení a s offline mapou vyrazili vstříc jihu. Cestou jsme ještě zastavili v městě Le Francois v Carrefouru pro nějakou svačinu a pití, kde jsme od té doby nakupovali pravidelně, neboť se jedná o klasický evropský supermarket s přijatelnými cenami (na tamější poměry). Po cestě nás doprovázel lehký karibský deštík, kterému ani divoké stěrače Renaultu nestačily a chvíli jsme museli čekat na kraji silnice, protože jsme neviděli dál než dva metry před čumák auta. To nás takhle na začátek trochu vyděsilo a už jsme se báli, že takto bude vypadat celý týden. Ale jakmile jsme dojeli do cíle a otevřely se před námi dlouhé bílé pláže, nebylo po dešti ani památky. 

Míjeli jsme plná parkoviště, skupinky chodců, stánky s občerstvením. Náš cíl byl však ještě o něco vzdálenějším, před ulehnutím na pláž jsme chtěli navštívit rezervaci Savane des Pétrifications. Písčitá silnice plná děr, nad jakými jsme i my Češi kroutili hlavou a tajili dech, abychom někde nenechali podvozek, vedla dál od Les Salines ještě asi kilometr a zastavil nás až zákaz vjezdu. Zaparkovali jsme tedy auto na kraji cesty a následujících několik set metrů k začátku rezervace se vydali po svých. 

Ihned na začátku 'treku' přišla komplikace v podobě lávky, k níž vedla cesta pouze přes zatopené kluzké balvany. Což o to, umírali jsme touhou do té průzračné vody hupnout, můj foťák byl ale jiného názorů. Tak jsme pár minut chodili znalecky sem a tam a snažili se najít jistější cestu, čti, netušili jsme co děláme a čekali jsme, až cizí pán, kterému se kameny taky nezamlouvaly, něco vymyslí. A vyšlo to, objevil cestu, kde voda stoupala jen asi ke kolenům, tak jsme se jako že nic vydali za ním. 

Savane des Pétrifications

Savane des Pétrifications

Savane des Pétrifications

Pokračovali jsme dál po útesech podél pobřeží a kochali se klidem a výhledy. Jen těžko uvěřit, že asi o kilometr dál se nachází jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst celého ostrova. Naše putování nemělo dlouhého trvání, neboť jsme se zatím z našeho středoevropského listopadového počasí nestihli aklimatizovat na to karibské 30 stupňové. Zkrátka jsme netoužili po ničem jiném než po osvěžení (čemuž přidával i fakt, že jsme se téměř rok a půl nekoupali v moři a teď jsme tam kolem něho akorát chodili a nemohli do něj hupnout), a tak jsme usoudili, že pohybu bylo dost, otočili se na patě a upalovali pryč. 

Savane des Pétrifications

Savane des Pétrifications

Těžko popsat ten pocit, když jsme na tu pláž vstoupili prvně, a tu atmosféru. Jakožto dítě Makarské riviéry jsem poprvé uslyšela šumění moře bez doprovodu dětským křikem. Mohla jsme si ručník rozložit kde jsem chtěla ještě i v jedenáct dopoledne. Kromě asi čtyř lidí (a že pláž byla desítky, ne-li stovky metrů dlouhá) široko daleko ani živáčka. Našli jsme si místečko vedle palmy a já jsem si užívala pohledu, jaký jsem znala akorát z obrázků Google, a toho pověstného uklidňujícího zvuku moře. Myslela jsem tehdy, že jde o úplný konec Les Salines, po náhledu do mapy ale zjišťuji, že název oné pláže je zřejmě Grande Terre.

Na Grande Terre jsme prováleli půl odpoledne, a i když se nám jen těžko opouštěla, chtěli jsme poznat vyhlášenou Les Salines - ta by měla být ještě lepší, no ne? Autem jsme se tedy vrátili o necelý kilometr zpět a jen stěží našli místo k parkování. Dali jsme si pozdní oběd v místní restauraci a už při prvním omrknutím pláže vytušili, že tohle nebude ono. Což o to, ta pláž sama o sobě byla nádherná a asi opravdu hezčí než Grand Terre, problémem bylo množství lidí. Ne že by se nedalo kam lehnout a nebylo slyšet vlastního slova, ale po dvou hodinách vyklidněné opalovačky to zkrátka byl rozdíl. Tomu zřejmě přidala i naše chyba, že jsme sem vyrazili zrovna o víkendu.

Asi tak ve čtyři jsme se vydali na cestu zpět, chtěli jsme si ještě udělat zastávku v destilérii Habitation Clement, která byla víceméně po cestě, a koupit si tam lahev místního vyhlášeného rumu. Navigace nás tentokrát vedla trochu jinudy, paráda, řekla jsem si, tak aspoň nepojedeme stejnou cestou jako ráno. A zde přichází další ponaučení. Je jich nějak moc na to, že na místě nejsme ani 24 hodin. Ač je zdejší infrastruktura na vysoké úrovni, není silnice třetí třídy jako silnice třetí třídy. A ne každá navigace dokáže správně vypočítat dobu jízdy. A tak jsme ani po půl hodině škrábání se naším na takový adrenalin ne zrovna dobře stavěným Renaultem do rozbitých martinických kopců nebyli na místě. Můj přítel je člověk, který ve vypjatých situacích zásadně nemluví a všechno to ze sebe dostává až ve chvíli, kdy je v bezpečí. A já vím, že v tu chvíli mohu v jeho situaci promluvit pouze tehdy, kdy svou větu zakončí otazníkem. A to pouze hesly nutnými k vyjádření odpovědi. Žádné zbytečné okecávačky. A tak by zvuková stopa z té situace vypadala asi takto: "kolik ještě?" "16 km." Ticho. Za pět minut. "Kolik ještě?" "15 km." A tak podobně dalších asi třicet minut. Dále, asi 7 km od cíle: "Kam nás to vede dál?" "Do toho zákazu vjezdu." V tenhle moment by přišla dlouhá cenzura. Navigaci jsme tedy více nevěřili a zamířili na nejbližší silnici vyšší třídy, třebaže to bylo naprosto opačným směrem než náš cíl. Jakmile jsme najeli na novou asfaltku, začali potkávat další auta a míjet budovy, přišla chvíle, aby ze sebe přítel dostal veškeré své emoce. Zkráceně řečeno, došli jsme k závěru, že odteď už jen po zelených, oranžových a žlutých cestičkách. Žádný bílý. Asi nemusím dodávat, že destilérie se nekonala. Koupili jsme si v Carrefouru kus vepřového k večeři a spoustu piva a vína, abychom aspoň druhý večer na Martiniku šli spát příjemně naladění. 

NEDĚLE 24. 11. 2019

I druhé ráno jsme byli už kolem sedmé hodiny vzhůru. Tento den jsme vybrali jako ideální k výletu na Trace de Jesuites - treku pohořím Pointe de Pitre dlouhému 10 km. Okusili jsme si ranní špičku ve Fort de France a na místo dorazili asi v deset. Tady přišel kámen úrazu. Ten tedy přišel už při odjezdu, když jsme si s sebou zapomněli přibalit vodu. To jsme zjistili až někdy v půli cesty, kdy silnice už vedla jen pohořím, po obchodu ani vidu. Učinili jsme tedy rozhodnutí jít pouze první část treku k řece, tam se otočit a vrátit se zpět. To ve finále nebyl tak špatný nápad, cesta pralesem nás totiž neoslovila tak, jak bychom čekali, a tak nám polovina jako ukázka stačila. Nemluvě o úmorném vedru, které se na nás podepisovalo v druhé části trasy při stoupání zpět do prudkého kopce po kluzkých kamenech. Musím říct, že byl trek náročnější, než jsem čekala, a třeba s malými dětmi, což recenzenti na internetu doporučovali, bych sem určitě nevyrážela. Ale těžko říct, jak vypadá druhá polovina cesty. A tedy na to, kolik jsme toho o treku četli, jsme potkali všeho všudy pět lidí. Jednou se nám na naše perfektně vypilované "bonžúr" dostalo odpovědi "brý den".

Trace de Jésuites

Trace de Jesuites

Trace de Jesuites

Autem jsme vyrazili dál na sever a netrpělivě vyhlíželi nějaký supermarket. Těch jsme potkali hned několik, ovšem prázdná parkoviště svědčila o tom, že tady bude asi zavřeno. Přemýšlela jsem, proč tomu tak je, napadlo mě, že tu snad funguje dopolední siesta. Vodu i něco malého k jídlu jsme nakonec museli ulovit na benzínce. 

Asi v jednu po poledni jsme dorazili na místo, které mělo být naším útočištěm na zbytek odpoledne, totiž Anse Céron, další z proslulých pláží ostrova, zřejmě pro svůj černý písek, který je výsledkem sopky Montagne Pelé, dominanty ostrova, která se tyčí nad onou pláží. Hlasité burácení vln bylo slyšet až u silnice a při prvním pohledu na moře jsme pochopili, proč jde o oblíbenou lokalitu surfařů. Trochu bezmyšlenkovitě a hnána touhou po zchlazení jsem se do nich vrhla a hodně rychle zase prchala zpět na břeh. Vlny takové síly a velikosti jsem tu okusila poprvé a popravě si v nich nevěděla rady a měla i trochu strach. No, ten jsem nakonec přemohla a s přítelem jsme pak ve vodě strávili dvě hodiny téměř v kuse a odjížděli se zlomeným srdcem. 

Anse Céron

Anse Céron

Anse Céron

Svištěli jsme autem neznámými městečky podél západního pobřeží, spokojení, vyblbnutí i unavení. Naplánovali jsme si, že si k večeři uvaříme nějaké dobré těstoviny a ta vidina plného žaludku a poklidného teplého večera nám ještě přidávala na příjemném pocitu. Tehdy můj přítel pronesl památnou větu: "Tak a dneska už se nic neposere." A já mu na to stejně tak památně odpověděla: "Dneska už ne, do třetice. Leda že by fakt bylo všude zavřeno, když je neděle, hahaha." To jsem odkazovala na své několik hodin staré myšlenkové pochody, když jsme nemohli sehnat láhev vody. 

V krasojízdě nás zastavila kolona. No, nejdřív to byla sranda, protože díky hornatému charakteru západního pobřeží jsme neviděli dál než pár metrů před sebe. To se pak obrátilo proti nám, když jsme stejným tempem vjeli už asi za šestou zatáčku a stále netušili, kam až se to táhne. Malou nápovědu jsme dostali asi po půl hodině, kdy se před námi otevřel stovky metrů dlouhý úsek pomalu pojíždějících aut. A byli jsme tam co včera. Tichá domácnost. Snad po hodině jsme se došourali na osudové místo, kde stálo jedno ťuknuté auto. Achjo. 

Začala jsem věřit, že asi vážně máme nějakou špatnou karmu, a tentokrát naprosto vážně prohlásila, že co když fakt bude všude zavřeno a my se nenajíme. To nebyla lákavá představa po celém dni bez pořádného jídla a s vědomím, že v apartmánu nemáme nic víc, než pytlík chipsů, krabici müsli a pár deka šunky. A několik plechovek piva. Mé proroctví se stalo pravdou. Na parkovištích Carrefourů ve Fort-de-France ani noha. Zoufale jsme projížděli městem a hledali alespoň nějakou večerku. No, objevili jsme malý nedostatek tohoto krásného ostrova - žádní pracovití Vietnamci. 

A tak nám nezbylo, než vyrazit dál a přemýšlet, jaký gurmánský zážitek vytvoříme z našich zásob. V tom přítel dostal přelomový nápad, vycházející z jeho nekonečného zoufalství. Zastavme tady na benzínce, třeba tam něco budou mít. No, přátelé, není benzínka jako  benzínka! Příteli se nejprve rozzářila očička, když spatřil koš plný dlouhých baget. Měl vážně upřímnou nefalšovanou radost ze suchých baget, tak špatně jsme na tom byli. No a já jsem pak objevila Ameriku. Špagety! A tady kečup, hořčice, nebudou mít třeba něco na těstoviny? Boloňská omáčka! Zatraceně, tam měli naprosto vše, co člověk potřebuje k přežití, když v neděli večer naprosto nepřipraven na neznámém ostrově zjistí, že jsou všechny obchody zavřené. A že jsme nebyli zdaleka jediní, kdo tam nabíral zásoby. Asi to tu holt je taková nedělní klasika. Na špagetách si pochutnali jako na degustačním menu od michelinského šéfkuchaře. 

PONDĚLÍ 25. 11. 2019

Miluju pondělky na dovolené. Vždy si asi tak 18x za den kladu otázky typu: "Co asi dělá ségra? A co mamka?" Moje zlomyslné já totiž strašně uspokojuje představa, že zatímco většina smrtelníků je v práci, tak já si někde válím šunky. A tohle pondělí bylo úplně extra, protože jsme vyrazili na želví pláž Anse Dufour. Z želvích pláží, které jsme vygooglili, se tato jevila jako nejzapadlejší, a tak jsme usoudili, že pokud někde má být šance spatřit karetu, tak právě tam. 

Po příjezdu na místo jsme byli vyvedeni z omylu. Přestože pláž byla od nejbližšího města vzdálená několik kilometrů a nenacházela se ani u rušné silnice, tvořili se tu dlouhé řady zaparkovaných aut a pláž byla na martinické poměry hlava na hlavě (nutno brát s nadsázkou, ale byli jsme rozmlsaní z Grande Terre). 

Už na první pohled nás mnohem více zaujala sousední Anse Noire. Pláž s černým pískem a romantickým molem schovaná mezi útesy. Zvýšená koncentrace šnorchlů napovídala, že i tady by mohla být šance karetu zahlédnout. No kroužili jsme kolem mola a po chvíli to vzdali. Po želvách ani vidu ani slechu. Navíc, když jsem chtěla vstoupit do vody z pláže a ne z mola, musela jsem se brodit přes nepříjemné množství bordelu a naplavenin. Bližší prozkoumání pláže už nebylo tak příjemné jako první dojem. Ten nám ve finále ještě zkazil déšť, který nás z pláže brzy vyhnal. 

Anse Noire

Anse Noire

Anse Noire

Přeci jen jsme dali šanci Anse Dufour. A nebylo to marné! Když jsme jen tak postávali u břehu, všimla jsem si, že jeden muž volá na své známé a ukazuje do vody. Tak jsem ji taky viděla! Sice asi na vteřinu a jen hlavu, když ji vystrčila nad vodu, ale viděla. To přítel měl zrovna po ruce potápěčské brýle, tak si s ní kousek zaplaval. Moje brýle, mimochodem. Přišla druhá vlna přeháněk a nevypadala, že by se chystala odejít. S opalovačkami se zdál být pro dnešek konec. Využili jsme toho k návštěvě městečka Les Anses D'Arlet, kde jsme si v jedné restauraci dali oběd a prošli se ke zdejšímu molu, jednomu z nejfotogeničtějších míst Martiniku, které nechybí takřka v žádném průvodci o ostrově.

Les Anses D'Arlet

Les Anses D'Arlet

Les Anses D'Arlet

Cestou 'domů' přišel zlomový bod dovolené a vlastně celého našeho pětiletého vztahu. Druhý pokus o návštěvu Habitation Clement. Dnes půjdeme spát buď nadmíru šťastni a opilí, a nebo odděleně. Není nic mezi tím. Tentokrát však žádná bezmezná důvěra v navigaci!

Povedlo se. Vítězoslavně jsme projeli branou nejvyhlášenější martinické destilérie a jen o několik minut později jí míjeli opačným směrem s ještě o něco blaženějšími výrazy a lahvinkou kvalitního karibského rumu na zadní sedačce. 

ÚTERÝ 26. 11.

Úterní dopoledne jsme věnovali údajně jedné z největších chloub ostrova, botanické zahradě Jardin de Balata. Ač jsem o pár měsíců dříve kroutila očima, když na mě v každém článku na téma "co nevynechat na Martiniku" na prvním místě vyskakovala botanická zahrada, musím uznat, že to byla jedna z nejhezčích a nejlépe strávených zastávek za celý týden. Není botanická zahrada jako botanická zahrada. Na karibské flóře je toho mnoho k obdivování a jsem si jistá, že tohle místo alespoň trochu zaujme každého laika s názorem "co může být asi tak zajímavýho na kytkách", jako jsem já. 

Jardin de Balata

Jardin de Balata

Jardin de Balata

Jardin de Balata

Jardin de Balata

Jardin de Balata

Jardin de Balata se nachází jen kousek od Fort de France, a tak jsme se tam chtěli cestou zpět zastavit, projít se po městě a třeba se vykoupat. Ale. Provoz kolem hlavního města je opravdu šílený a to v podstatě v kteroukoliv denní dobu. Po chvílích zmatku a hledání místa k zaparkování jsme se rozhodli to vzdát. Déšť byl posledním hřebíčkem do rakve. 

Vrátili jsme se tedy do našeho městečka Le Robert a v jedné restauraci u pobřeží si dali pozdní oběd. No, restauraci. Byl to jeden z typických zdejších podniků, kde si člověk u pultu poručí, co by si dal, a výsledkem mu jsou dvě kuřecí stehna s kupou rýže za pár euro. Nebo třeba stejně cenově přívětivá pizza.

Ve městě bylo úplné mrtvo, většina restaurací a bister zavřená. Počasí se ne a ne umoudřit. Zbývala jediná možnost, jak toto pochmurné odpoledne obrátit k příjemnějšímu.A tak jsme zbytek dne strávili na naší terásce, kde jsme dožahli tu láhev rumu. 

STŘEDA 27. 11.

Po dvou zamračených dnech jsme se probudili do slunečné středy a vyrazili do nedaleké přírodní rezervace Presqu'ile de la Caravelle. Ta se nachází na samém konci poloostrova ležícího jen pár km severně od Le Robert. 

Rezervace nabízí dva treky, jeden kratší (4 km) a jeden delší (12 km). My jsme zvolili jen krátkou procházku. Vedla převážně lesem, tedy ve stínu, a byla dobře značená. Osobně to doporučuji více než Trace de Jesuite, neboť cesta byla mnohem proměnlivější a bylo toho na ní více k vidění, než na Trace de Jésuite, kde člověka stále stejná scenérie lesa za chvíli přestane bavit. Nehledě na fakt, že Presqu'ile de la Caravelle s přehledem zvládnou i děti.  Určitě stojí za to si na toto místo vyhradit celý den a vydat se na delší okruh. Srdcem rezervace je stará plantážnická pevnost ze 17. století Chateau Dubuc, která se nachází přímo na začátku treku u parkoviště. 

Presqu'ile de la Caravelle

Presqu'ile de la Caravelle

Chateau Dubuc

Poloostrov je lemován krásnými písčitými plážemi. My jsme si vybrali Anse l'Etang nedaleko vesničky Tartane, která je centrem poloostrova, kde jsme strávili zbytek odpoledne. Šlo o další z nekonečných bílých pláží zdobených palmami, jen to tu trochu kazil silný vítr. A velké plus za neplacené sprchy u vstupu na pláž. 

Anse l'Etang

ČTVRTEK 28. 11. 

Předposlední den dovolené nás zavedl opět na sever, tentokrát do města Sainte-Marie, konkrétně do destilérie Saint-James. Jde o malou destilérii a muzeum rumu, kde si areál můžete sami bezplatně projít. Obzvlášť zajímavé bylo právě muzeum, v němž jsou vystaveny kousky i více než 100 let staré!

Saint James

Saint James

Saint James

Saint James

Saint James

Odpoledne patřilo tradičně plážovému povalečství, a to na Plage des Raisiniers. Ta není tak tichá jako předchozí pláže, neboť přímo nad ví vede silnice. Nejedná se však o ruch, který by vám zkazil celý dojem, navíc je pláž velmi široká, moře klidné a dalších návštěvníků jen pomálu. 

Plage des Raisiniers

Plage des Raisiniers

PÁTEK 29. 11. 

Obávaný poslední den dovolené je tady. Dopoledne se neslo v duchu balení a uklízení. O půl jedenácté jsme měli hotovo a zbývalo rozloučit se s Rosy. Znovu musím dodat o jak kouzelnou ženu jde. Oba nás poobjímala a olíbala a já jsem si znovu posteskla, že si s ní nemůžeme pokecat a vyjádřit ten největší dík. Nasedli jsme do našeho stroje a se slzou na krajíčku opustili Pontalery. 

Už od začátku dovolené jsme věděli, jak chceme strávit poslední den na Martiniku, a během toho týdne se neudálo nic, co by naše rozhodnutí změnilo. A tak jsme poslední hodiny dovolené strávili na Grande Terre, na místě, které nám ukradlo srdce. A hlavně jsme teda věděli, že jsou tam sprchy (což je dost potřeba, když víte, že vás čeká víc než 24 hodin na cestě bez přístupu ke sprchám). 

Asi o půl čtvrté přišel čas říct snovým jižním plážím sbohem a vydat se vstříc letišti. Auto jsme měli zabookované až do sedmi, ale báli jsme se provozu směrem do Fort de France v pátek večer a taky nás ještě čekalo tankování, nákup jídla, večeře... 

Jelikož jsme měli sedačky plné písku, ač jsme se tomu sebevíc snažili vyhnout, chtěli jsme ho nejprve alespoň vysát, což se ukázalo být dosti komplikované. Na Martiniku jsou, tuším, tři řetězce benzínek. Zastavili jsme u pumpy Total, protože se nám zdála jako největší a říkali jsme si, že pokud nebudou mít vysavač tady, tak nikde. No, měli, ovšem pouze pro zákazníky vlastnící jejich kartu. 

Přijeli jsme tedy na pobočku Jumbo Car a ptali se jednoho z X pracovníků, kteří tam pobíhali a přebírali jedno auto za druhým, jestli je to takto v pořádku, že když tak s tím ještě něco uděláme (nechtěli jsme kvůli úklidu doplácet). No, nechápavě na nás koukal, že co se nám nezdá, že naše auto je úplně v pohodě. Pochopili jsme, že jim tam asi zákazníci vrací mnohem větší extrémy. 

Tak jsme si jen vytahali naše věci, něco mu podepsali a to bylo vše. Dodávka nás dopravila zase zpět na letiště. Z už tak obávaných čtyř hodin čekání na odlet se rázem stalo šest, neboť náš let hlásil 2 hodiny zpoždění. Tak jsem to přeci jen zakřikla, když jsem před týdnem hlásala, že u Levelu vše naprosto v pohodě. 

SOBOTA 30. 11.

V Paříži nás čekal teplotní šok, když teploměry hlásily 0°C. K přepravě z Orly na CDG jsme tentokrát využili Le Bus Direct za 22 eur, který vás nabere přímo u terminálu a zase vás u něho vysadí, je velký, pohodlný a s WiFi připojením. Za ty peníze to stojí, obzvlášť když za sebou máte dlouhý let a na několikahodinové trajdání po Paříži s X přestupy nemáte pomyšlení. Ve finále jsme byli docela rádi za zpoždění na prvním letu. Zatímco ve Fort de France jsme ještě byli plní energie, v Paříži už jsme si nepřáli nic jiného než domov a postel a každá hodina na víc se nám zdála nepředstavitelná. Odtud už vše proběhlo takřka bez komplikací.

Ve finále jsme byli docela rádi za zpoždění na prvním letu. Zatímco ve Fort de France jsme ještě byli plní energie, v Paříži už jsme si nepřáli nic jiného než domov a postel a každá hodina na víc se nám zdála nepředstavitelná. Odtud už vše proběhlo takřka bez komplikací. Po více než 24 hodinách na cestě jsme ve 2 hodiny ráno ulehali do své postelí. Ač neuvěřitelně vyčerpaní, tak plní emocí a nezapomenutelných zážitků.

ROZPOČET NA DVĚ OSOBY:

Letenky Praha - Paříž - Fort de France  a zpět ...............................13 400,-

Apartmán na Martiniku na 7 nocí.....................................................6 400,-

Apartmán v Paříži na 1 noc..................................................................1 300,-

Pronájem auta na 7 dní........................................................................5 800,-

Cestovní pojištění..................................................................................540,-

Útrata na místě (MHD a transfer v Paříži, benzín, jídlo, vstupy)...13 000,-

CELKEM (včetně stopoveru v Paříži)................................................40 440,-