Mauricius dovnitř a ven

První kontakt (Navštívený v roce 2017)

Místní jsou ohromně přátelští lidé, jejich styl života je dosti pomalý, zato způsob dopravy rychlí a angličtina, kterou hovoří je podle mě jen na zmatení nepřítele či domluvě lepšího kšeftu. Když je řeč o penězích potkáte častěji prodejce, kteří se vás pokusí natáhnou, ale přišlo mi, že to berou s lehkou nadsázkou, protože dohady s nimi nebyli tak horké, jak se na první pohled může zdát. Horší je to v turistických oblastech, zde většinou nesmlouvají a ještě si účtují extra poplatek za turisty.

Doprava je na ostrově strašně okouzlující. Nenajdete zde jízdní řády zato autobusové zastávky ano,  po teoretické stránce mají praktický význam. Jenže po praktické stránce nejsou vůbec potřeba. Autobusy totiž staví kdekoliv na zvednutí ruky, v případě pohledné ženy se dokonce vrátí i o tři-sta metrů dozadu. Dokonce mezi sebou řidiči provozují ralley a vyhrává ten, kdo ukradne větší počet pasažérů druhému. 

Bydlení, jak můžete předpokládat také není žádná normálka. Když myslím pobyt tak pouze v neresortové oblasti. První zvláštností je, že paní domácí u, které jsme bydleli na noc nezamykala, jelikož "Není to potřeba, tady nic nestane, tady dobře." Pokoj, kde jsem přebýval čtrnáct dní neměl klimatizaci, přes den je zde čtyřicet stupňů rovníkového teroru, což i na mě bylo moc (moje snědší pleť mi umožňovala nemazat se v Egyptě či Thajsku a když to bylo jooo horký tak jsem použil patnáctku) mazal jsem se pouze čtyřicítkou a víc. Trochu jsem odběhl od toho, co jsem chtěl sdělit. V noci teploty nebyli o moc lepší, myslím, že to bylo krásných třicet stupňů. 

Počasí a jeho průběh nám vysvětloval náš osobní šofér a průvodce, kterého jsem vykšeftoval na pláži před domem (na jeden den pro šest lidí po celém ostrově, minibus a funkční klimatizace a k tomu i průvodce za 1500 Kč). Mají zde dvě období. Dlouhé období krátkých dešťů a krátké období dlouhých dešťů. Pan šofér práci dělal dlouho a uměl hezky mluvit, vše podal hrozně jednoduše, ale každý to chápal. Největší adrenalin z celého skotačení po ostrově bylo rozhodně ohrožení blížící se Tropické cyklóny, která celé město zvedla na nohy a zprvu povalující se občané začali po stovkách nabíhat do obchodů, kde kupovali jídlo a vodu minimálně na čtyři dny. My jsme se samozřejmě také přidali nakoupili jsme na tři. Bohužel jsem všechno snědli a vypili během jednoho večera, kvůli nadšení z cyklóny, která se ne a ne ukázat. V záchvatu opilosti jsme tančili dešťový tanec, který naneštěstí cyklónu odehnal.

Výlet  s již zmíněným řidičem dopadl skvěle. Za celý den jsme měli přes patnáct zastávek od zoo, Île aux Cerfs, Seven Colored Earth po čajové plantáže, buddhistické chrámy. Pan šofér nám vždy u něčeho zajímavého zastavil, dal nám tolik času kolik jsme chtěli a do toho nás furt krmil historkami a historií, která se nestávala monotonní. Zeptal jsem se ho na náboženství, jak to tady mají. Na to mi odpověděl další jednoduchou, ale tak krásy plnou větou: "Tady máme tři náboženství  křesťanství, budhismus, islám, ale nejsme jako velké země. Jsme jako duha, všichni jsou na všechny hodný a žijeme zde v míru." Měl pravdu, když jste se procházeli mezi ulicemi viděli jste muslimy, jak chodí mezi budhisty a křesťany, tři rozdílné chrámy s rozdílným náboženstvím poblíž sebe a i tak jsem za celou dobu neviděl ve zprávách nějaké boje kvůli něčemu. Lidé tady pouze na sebe pokřikují ve svojí mezinárodní hatmatilce, žijí si pohodový život, který přenáší na vás a nutí vás úžívat si ho naprosto stejně.

Na závěr by jsem rád řekl, že za všechny cesty, které jsem kdy podnikl jsem zde byl nejvíc svůj. Celý chod ostrova mě učaroval a dokonce jsem i mnohokrát zvažoval a zvažuji, že kdyby se někdy něco v ČR posralo či mě nasralo tak strašně moc odjel bych žít sem.