Měsíc v Kolumbii 2022

Přílet

„S jednosměrnou letenkou do Kolumbie bohužel letět nemůžete.“

Při odbavení v Barceloně nám paní za přepážkou sdělila, že bohužel do Kolumbie s jednosměrnou letenkou nemůžeme. Celkem ve mně hrklo, ale naštěstí jsem na tuhle variantu byl připravenej. Rychle jsem vytáhl telefon s potvrzením o platbě za letenky z Kolumbie do Mexika. Paní to dlouze zkoumala, pak si vzala pomoc přítele na telefonu a nakonec naštěstí řekla, že je všechno v pořádku. V Kolumbii po příletu už žádná letenka nikoho nezajímala.

„Kde jste našli ten hotel? To není bezpečná čtvrť, jsou tam prostitutky.“

Po příletu jsme si vyčekali asi hodinovou frontu na imigračním, kde už zpáteční letenka naštěstí nikoho nezajímala. Na letišti jsem se ještě snažil zařídit místní SIM, ale požadovanou cenu 50 USD jsem slušně (vlastně spíš rychle) odmítl. Z letiště na hotel jsme si vzali taxi. Uber zde sice také funguje, nicméně je ilegální a rozdíl v ceně je velmi malý. Vysvětlit taxikáři kde že to je náš hotel bylo nakonec o něco složitější, než jsem si původně myslel. Nejen že jsem zkomolil název hotelu a zkrátil adresu o poslední čísla, která mi přišla už nepodstatná, naši komunikaci kromě roušky a jazykové bariéry ztěžovala ještě bariéra plastová, která kvůli covidu odděluje prostor řidiče a cestujícího. Když taxikář konečně pochopil, kam že to jedeme, začal nás varovat, že jsme si nevybrali dobře, že to není bezpečný, že jsou v okolí prostitutky a podobně. Když jsme přijeli na místo, začali jsme jeho obavy chápat. Vyprázdněná potemnělá ulice působila opravdu nepřátelsky a k tomu hned vedle vchodu do hotelu měli ustláno bezdomovci, což našemu klidu rozhodně nepřidalo. Kdo se naopak viditelně uklidnil byl náš taxikář. Jakmile uviděl náš hotel, začal říkat že je všechno v pořádku. Nás to uklidnilo jen málo, a tak jsme z taxi rychle zapadli za dveře hotelu.

První ráno

Můj spánek nebyl úplně klidnej, což připisuju jednak jet lagu, drobný nervozitě a taky hluku z ulice (Kolumbijci jsou ranní ptáčata, a tak hustý provoz na silnici začíná velmi brzy. Ráno rozhrnuju žaluzie a těším se na krásný výhled na hory, který má náš pokoj poskytovat. Pohled na město z 11. patra je opravdu takový, jaký slibovaly fotografie na internetu, nicméně můj pohled upoutává především další bezdomovec, který leží uprostřed chodníku celý zahalený. Jen doufám, že je živý. Vůbec se nám do tý džungle venku nechce.

Výhled, který sliboval booking.com

Výhled, jak ho zaznamenal můj foťák

(Food) Tour po Bogotě

Na první den jsme měli zamluvenou free tour po Bogotě, abychom se trochu zorientovali a případně dostali nějaké dobré rady. Tour pořádá společnost Beyond Colombia a kromě Bogoty ji organizují taky v Medellínu a Cartagene a určitě ji můžu doporučit. Dopoledne jsme šli na prohlídku s trochou historie a odpoledne food tour po osmi různých místních podnicích, kde jsme ochutnávali všechno možné - od ovoce, po maso, kafe a místní dezerty.

Ulice (nejen) v Bogotě se dělí na Carreras, které vedou od severu k jihu a Calles, které jsou na ně kolmé. Tour začíná na Carrera 7, což je prý tak bezpečný místo, že se nemusíme bát vytáhnout telefon z ruky, jen ho nemáme nechávat volně v zadní kapse. Také dostáváme doporučení, abychom nechodili na Carrera 10, nebo určitě ne s cennostmi. Vzhledem k tomu, že náš hotel je na Carrera 13, jezdíme zpátky už jen taxíkem rovnou na hotel, i když dojít tam pěšky by bylo často rychlejší. A to je náš hotel 0,6 km od centra osmimilionové Bogoty, co chceš víc...

Plaza de Bolívar

Ulice v Bogotě

Graffiti, kterých je Bogota plná

Na food tour ochutnáváme:

arepa - na výběr je placka se sýrem, vejcem, masem. Po každém kousnutí si dáte na placku některou z omáček, které jsou na baru seřazeny podle pálivosti.
grilovaná kukuřice
kapybara - nemáme si prý představovat velkou krysu, ale spíš králíka, prý nám pak bude líp chutnat
oblea - lázeňská oplatka s náplní podle výběru. Na doporučení si dáváme karamel se sýrem
ajiaca - velmi hustá polévka uvnitř s klasem kukuřice, navrch kuřecí maso, podávaná s rýží a avokádem
horká čokoláda, do které se nadrobí tvrdý sýr. Prý to chutná mnohem lépe, než to zní. Nesouhlasím.
kafe - na výběr je od nejslabšího chemex, V60 a syfon

Co naopak neochutnáváme:

místní druh žlutého dračího ovoce, které má silné projímací účinky
velkozadké mravence.

Žluté dračí ovoce? Radši až na hotelu

Na kukuřici není co zkazit

Velkozadcí mraveni? Né, díky

Horká čokoláda se sýrem

Čerstvé ovoce všeho druhu

Druhý den v Bogotě vyrážíme na Monserrate, což je hora tyčící se přímo nad Bogotou. Její nadmořská výška je 3152 m (Bogota je v 2640 m n. m.) a je možné na ni vyjít pěšky, nebo se nechat vyvézt pozemní lanovou dráhou, případně horskou lanovou dráhou (ani jsem nevěděl, že v češtině takové rozdělení máme - funicular vs cable car). Samozřejmě volíme cestu pěšky. Je sobota a tak je kolem více lidí, nicméně ještě je to přijatelné. Nedoporučuje se chodit v neděli, kdy se konají mše a je všude spousta lidí, čekají se hodinové fronty atd. Překvapuje nás, kolik lidí už je na cestě zpátky, přestože vyrážíme hned ráno. Nahoře si dáváme čaj z koky a Canelazo.

Když seběhneme z Monserrate, vydáváme se za uměním, konkrétně do trojice muzeí, na které jsme dostali tip při včerejší prohlídce Bogoty. Vstup je zdarma, a tak nemáme co ztratit. Obrazy nejznámějšího kolumbijského malíře a sochaře Fernanda Botery nám k srdci příliš nepromlouvají, větší pochopení mám pro jeho sochy. V ostatních muzeích se bez dobré znalosti moc nechytáme a tak jdeme raději sehnat něco k jídlu. Dáváme si polévku ajiaca, kterou jsme včera ochutnali na food tour a kuskusem plněné avokádo se smaženým banánem.

Mona Lisa od Fernanda Botera

Obří porce polévky ajiaca a kuskusem plněné avokádo se smaženým banánem

Ulice v Bogotě

Národní park El Cocuy

Ráno vstáváme v 5, vyzvedáváme pasy a hotovost z trezoru a pomocí aplikace Cabify (stejné jako Uber, jen legální) objednáváme taxi na autobusové nádraží. Po chvíli si všímáme, že jedem jaksi opačným směrem, a tak rychle rozmrazuju svoji španělštinu a blekotám, že nechceme na letiště, ale na autobusák, což řidič potvrzuje a za chvíli nás na autobusáku opravdu vysazuje. Jen na úplně jiném autobusáku, než jsme mu označili v aplikaci. Rychle se běžíme zeptat ke kase, jestli jede nějaký autobus naším směrem a opravdu - za 6 minut odjíždí. Tohle bylo dost o fous. Jinak bychom na další spoj čekali asi 12 hodin a našemu taxikáři za jeho svévolnou změnu trasy rozhodně moc nepoděkovali. 380 km z Bogoty do El Cocuy trvá autobusu otravných 12, což je o hodinu více než 8500 km letadlem z Barcelony do Bogoty. Cena jízdenky je 100 000 COP pro jednoho.

Přijíždíme po 6. hodině večer kdy už je vše zavřené, navíc silně prší a tak jen zapadáváme do hotelu a jdeme spát. Ráno si po snídani jdeme prohlédnout městečko. Je celé laděné do bílo-zelené barvy a působí velmi klidně, cítíme se tu moc dobře a bezpečně. Město El Cocuy je výchozím místem pro treky do stejně pojmenovaného národního parku. Na treky je možné jít pouze s průvodcem a v současné době jsou otevřené 3 jednodenní trasy. Kempování uvnitř parku není dovoleno, a tak pětidenní okruh je již několik let uzavřen.

Hostal El Caminante

Kostel na náměstí v El Cocuy

El Cocuy

Vybíráme si 2 ze 3 dostupných treků. Domlouváme si a platíme průvodce, odvoz, vstup do parku a povinné pojištění, celkem 900 000 COP. Na trek je možné jít max ve 4 lidech plus průvodce. Na první den se k nám přidává holčina z Německa a druhý den pár z Francie, a tak se nám díky rozpočítání některých nákladů 300 000 COP vrací. Také si kupujeme pytlíček listů koky, ze kterého si vaříme čaj - údajně je dobrý na vysokohorskou nemoc. Po zařízení potřebných věcí potkáváme partu amerických turistů, kteří už na treku byli a zhnuseně odjíždí domů. Chytli špatné počasí, a tak i přes všechno úsilí, které do toho dali, neviděli nic než mlhu.

Pytlíček listů kokainovníku pravého

„Může se Paralen zapíjet čajem z koky?“

Odjezd je již ve 4:30 ráno a krkolomná cesta z 2750 m n. m do 3950 m n. m. trvá našemu džípu asi hodinu a půl. Tady probíhá kontrola potřebných povolení a dále pokračujeme pěšky, téměř výhradně do kopce. Cíl cesty je v 4933 m n. m. a dostáváme se k němu už lehce před desátou hodinou. Po cestě vidíme velké množství frailejones (klejovka) a v cíli jsme odměněni výhledem na ledovec. Zpátky to jde výrazně rychleji, asi ve 12 jsme zpátky u auta. Po příjezdu na hotel mi není úplně dobře, a tak si beru Paralen, kterej zapíjím jak jinak než čajem z koky, což rychle zabírá a tak můžu zítra zase vyrazit.

V cíli u ledovce

Další den vyrážíme opět ve 4:30 a celkově je harmonogram dost podobný, jen na konci nás kromě ledovce čeká ještě nádherné jezero. Při zpáteční cestě také potkáváme 3 skupinky turistů, na rozdíl od včera, kdy jsme nepotkali vůbec nikoho. Oba dny nám vyšlo skvělé počasí, takže kromě spálených krků si nemůžeme stěžovat. Obrovský slejvák nás chytil až odpoledne. Mnoho lidí se nám hlasitě smálo z oken nebo obchodů, když jsme jako jediní běhali po městě a sháněli lístky na zítřejší autobus.

Barichara

V El Cocuy další den v 11 ráno nasedáme na autobus a přesouváme se dále. Respektive kvůli cestám, které nevedou úplně kudy by se nám hodilo, se musíme nejdříve vrátit do Tunja, což nám zabere 9 hodin. Na autobusovém nádraží v Tunja zažíváme vtipnou situaci, kdy v 8 večer je zde stále otevřeno 17 (sedmnáct!!!) kas po většinou po 2 - 4 lidech v každé, přičemž většina z nich prodává lístky na úplně stejná místa. To vede logicky k tomu, že se přetahují o každého turistu, který jde kolem. Vykřikují všechny možné destinace a mávají rukama div neprolezou dírou pod sklem. A když náhodou uloví turistu, který potřebuje jinam, zvednou telefon a zavolají kolegům na druhé straně a turistu mu prodají - pošlou ho ke konkrétnímu okénku naproti. Toho se opět snaží využít všichni okolo a vehementně mávají, že jsou to oni, kteří danou jízdenku prodávají. Nejlepší kousky se mi natočit nepodařilo, ale pro představu poslouží následující video: https://www.youtube.com/watch?v=gnTOwnFzTCs

Autobusové nádraží v Tunja

Zde přesedáme na další autobus a v 1 ráno konečně dorážíme do San Gil. Vzdušnou čarou jsme se od rána posunuli o necelých 80 km. Ráno se setkáváme s Nelou, které v Kolumbii ukradli telefon, a tak ji vezeme z Čech novou SIM, na kterou si nechá převést své původní číslo. Díky tomu se bude opět moci dostat do mobilního bankovnictví, do WhatsApp a do dalších služeb, kde je potřeba ověření přes SMS. Za odměnu nás zve na snídani v podobě ovoce, které společně jíme na náměstí v parku. Po snídani se loučíme a každý vyrážíme vlastní cestou. Ta naše vede do Barichary.

Barichara je okouzlující malá vesnička, celkem turistická, ale pořád velmi klidná. Když přijíždíme, spatřujeme ještě z autobusu Julii, která s námi šla první trek v El Cocoy. Přidáváme se k ní a obdivujeme společně krásné uličky Barichary a také nádherné výhledy do krajiny. Atmosférou vesničky jsme přímo unešeni.

Barichara

Později se loučíme a my se vydáváme na vyhlášenou 6 km procházku El Camino Real do vesničky Guane. Na cestu se k nám přidává jeden Mates (čti pes), kterej asi poznal, že jsme psí lidi. Je obrovský vedro, a tak mu každou chvíli dáváme napít ze svých zásob. Cesta samotná mi nepřijde nějak zvlášť zajímavá. Nabízí sice několik hezkých výhledů do krajiny, ale ne tak hezkých, jako samotná Barichara, která je položená výše. Také cílová vesnička Guane je spíše slabší odvar Barichary. Dáváme si studené pití a vracíme se tuktukem zpátky do Barichary.

Mates na cestě do Guane

Výhled z Guane

Občerstvení v Guane

Guane

Cesta tuktukem zpět

Santa Marta

Z Barichary se vracíme busem do San Gil a tam nasedáme na noční autobus do Santa Marty. V buse na nás fouká klimatizace naplno a nedá se vypnout, což je extrémně otravné. Do Santa Marty dorážíme po úmorných 16 hodinách cesty (včetně 2 hodin čekání na přestup v Bucaramanze). Když vystoupíme z klimatizovaného autobusu, málem nás "ojebne" z okolního vedra. Když vyjíždí náš taxík z nádraží, podává nám paní okýnkem auta do ruky lísteček s cenou - milé, tady nás nenatáhnou jak turisty. Procházíme si město, sháníme jídlo, kafíčko a jdeme na pláž. Tam už skupina policistů vyhání všechny pryč, a tak se jen kocháme západem slunce.

Lístek s cenou za taxi

Pláž v Santa Martě

Kostel v Santa Martě

Další den vyrážíme do vesničky Minca, resp. jejího okolí. Odsud jdeme pěšky k pivovaru Nevada Cervecería a také k výrobně kávy La Victoria. Cestou vidíme všude kolem rozkvetlé kávovníky. Na zemi jsou popadaná manga a občas nějaké avokádo, podobně jako u nás jablka. Na místě dostáváme kávu zdarma na uvítanou, a jdeme na prohlídku zpracování kávy. Po prohlídce si dáváme pivo z místního pivovaru, naše první točené, moc dobré.

Potrubí dopravující kávová zrna

Pivo Happy Tukan z Nevada Cervecería

Mangovník

Hruškovec přelahodný (avokádo)

Cestou zpátky ještě navštěvujeme Pozo Azul, zřejmě nejčastější cíl, kam míří turisté, když jedou do těchto končin. Blíží se zavírací doba a také čas odjezdu posledního autobusu. Proti nám se valí davy turistů. Přestože spousta lidí už odešla, na místě jich je pořád neuvěřitelná horda a tak nás vůbec nemrzí, že na vykoupání máme jen pár minut. Inu je neděle a v neděli je vždy všude plno místních. Po návratu do Santa Marty se stíhám ještě rychle vykoupat v moři při západu slunce a zvuku policejních píšťalek vyhánějících lidi z pláže.

Přeplněné vodopády Pozo Azul

Národní park Tayrona

Do Tayrony se dá ze Santa Marty pohodlně dostat autobusem za 8 000 COP. Jednorázové vstupné stojí 57 500 COP a povinné pojištění 5 000 COP na den. Za vstupem do parku se dá ještě popojet místním busem pár km za 5 000 COP. Dále už je třeba jít pěšky, případně zde na mnoha místech nabízejí jízdu na koni, ale my jdeme raději po svých. Cestou nám po stromech nad hlavou běhají opice a na zemi se všude válí kokosy. Ubytování máme dopředu zamluvené ve stanech v kempu Don Pedro za 80 000 COP za stan pro dva. V kempu je možné dát si jídlo, je tu malý krámek a stánek, kde vám udělají čerstvý džus. Za vodu zde chtějí 5 000 COP a sklenička čerstvě vymačkané šťávy z libovolného exotického ovoce přijde na 7 000 COP a tak je jasné, že tady se voda pít nebude.

Vstupní brána do Tayrony

Kemp Don Pedro

Neztrácíme čas a po check-inu v kempu vyrážíme obhlédnout místní pláže. Na té nejbližší (Arrecifes beach) je zakázáno se koupat a tak musíme o kus dál. Na zvolené cestě nás upozorňuje cedule, že se nacházíme v oblasti aligátorů. Raději zrychlujeme naše kroky a za chvilku se ocitáme na Playa Arenilla, kde se konečně můžeme trochu ochladit. Po pauze na džusíček se ještě vydáváme na pláž Cabo San Juan, pro kterou je Tayrona park vyhlášen. Dáváme poslední koupačku a poté se vracíme zpět do našeho kempu na večeři. V Tayrona parku stále žijí i původní obyvatelé, kteří se přizpůsobili turismu, a tak například nabízejí čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu nebo natrhané mladé kokosy. Bylo zajímavé sledovat jak jedna ze zaměstnanců kempu učí jednoho z těchto lidí psát.

„No, mi amor. ¡No, por favor! “

Při cestě zpátky potkáváme pána s rodinou, má na nás drobnou prosbu. Žádá nás, jestli bychom si nemohli vzít klíče od jeho auta a předat je někomu, kdo se jmenuje Paula. Má mít zelený šaty a dlouhou hůl, nemůžeme ji minout. Jasně, rádi pomůžeme, co by se taky mohlo pokazit. Jeho manželka na to má trochu jinej názor, možná taky proto, že vidí, jak rozumíme každému třetímu slovu co říkají. Skládá ruce a prosí ho, ať to nedělá, nicméně o akci už je rozhodnuto. Nakonec to končí úspěchem, jednu zelenošatou Paulu potkáváme a žádnou další už naštěstí ne.

Západ slunce v Santa Marta

„Jeďte do Brazílie!“

V Santa Martě si na cestu zpátky na autobusové nádraží necháváme zavolat taxi od recepce hotelu s úvahou, že by nás nemuseli natáhnout, což se nepotvrdilo. Taxikář předal provizi recepční ještě před našema zrakama a je jasné, že to půjde z našich kapes. Nakonec si účtuje 20 000 COP, tedy víc než dvojnásobek, než za stejnou cestu opačným směrem. Pořád to jsou ale drobné, od českých taxikářů se mají ještě co učit. Cestou se snažíme konverzovat. Pan taxikář mi potvrzuje, že včera se stála před každou bankou dlouhá fronta kvůli tomu, že bylo 15., tedy čas výplaty. A tady pořád do velké míry vládne hotovost. Na nádraží nám říká, že máme jet do Brazílie. Říkáme, že se chystáme spíš do Mexika a Peru. Nakonec se ukazuje, že je problém v naší španělštině - Brasilia je název společnosti, která nás odveze do Cartageny.

Do téhle Brazílie nakonec jedeme

Cartagena

Jako první navštěvujeme pevnost Castillo de San Felipe de Barajas, která se nachází v centru Cartageny. Její stavba začala roku 1536 a je zařazena na seznam světového dědictví UNESCO. Podobně jako v Santa Martě i v Cartageně stoupá každý den teplota nad 30 stupňů, a tak jsme rádi za všechny tunely a zákoutí pevnosti, kde si alespoň na chvilku můžeme odpočinout od neúprosného sluníčka.

Opouštíme pevnost a naším dalším cílem je Bazurto market, což je největší tržiště ve městě. Na dva a půl kilometru vzdálený trh se vydáváme pěšky. Po cestě narážíme na umělecké dílo Los Zapatos Viejos. Počet lidí, kteří se tu chtějí vyfotit je snad větší, než v celé pevnosti. Přestože je všední den dopoledne, na tržišti je pořádně rušno. Vstup do některých přilehlých obchodů připomíná spíše diskotéku. Ze všech koutů vyhrává hlasitá hudba a naháněči ve vchodech obchodů mají dokonce mikrofony. Nabídka stánků je opravdu různorodá. Od ovoce a zeleninu, přes oblečení a techniku, domácí potřeby i kosmetické služby, v podobě úpravy obočí pro ženy. Pro odvážné třeba i líčení v barvách kolumbijské vlajky. Nakupujeme zeleninu na oběd a zpátky do centra volíme cestu taxíkem.

Fronta na fotku s Los Zapatos Viejos

Bazurto market

Volcán del Totumo

El Totumo je asi 15 m vysoká bahenní sopka asi 2 h cesty od Cartageny. Ač se tomu většinou snažíme vyhnout, na tohle místo si kupujeme komplet zájezd, protože dostat se sem po vlastní ose není moc snadné. A zájezd stejně spočívá jen v dopravě tam, vstupném a dopravě zpět. Na výběr jsou dvě varianty, půldenní za 90 000 COP a celodenní za 120 000 COP. Celodenní se liší tím, že vás cestou zpátky vysadí na pláži kde strávíte druhou půlku dne. Bereme půldenní variantu.

Vstup na sopku

Volcán del Totumo

Po příjezdu se převlékáme do plavek, odevzdáváme telefon panu "fotografovi" a jdeme se naložit do bahna. Výška bahna je v čase proměnlivá od 1 do 10 m. Během naší návštěvy je sopka plná až po okraj, a tak nemusíme slézat dolů po kluzkých žebříčcích. Uvnitř se nás ujímá "masér" a dělá nám krátkou masáž. Poté máme čas si užívat bahna podle své vůle. Bahno je velmi husté a nadnáší tak, že je možné se uvnitř "postavit", aniž byste se nohama dotýkali dna, což je velmi zvláštní pocit.

Volcán del Totumo

Masáž v bahenní sopce El Totumo

Když už jsme dosyta vybahněni, jdeme se umýt do nedaleké laguny. Každého turistu si pevně chytne za ruku jedna "bába omývačka" a pomáhá mu ze sebe smýt nánosy bahna. Služba je to podle mě dost zbytečná, zvláště když tam jste jako pár, ale chápu, každej se musí nějak živit a v Kolumbii to platí čtyřnásob. Následuje drobná svačina a poté si přijde říct o dýško každý, kdo pro vás během dne něco dělal (focení, masáž, umývání).

Výstup z vulkánu

Omývání od bahna v mořské laguně

Medellín

Také v Medellínu navštěvujeme obrovské tržiště. Jmenuje se Plaza Minorista a největší část zabírají stánky s čerstvým ovocem a zeleninou. Část z nich je jednodruhových, nebízející jen banány, jen avokáda, jen ananasy nebo třeba jen pórek.

Tržiště Plaza Monarista

Poté vyrážíme do samotného centra města. Koncentrace divnolidí je zde obrovská, je to asi to nejhorší, co jsme zatím viděli. Opovažujeme se projít jen díky všudypřítomným policistům. Ve čtvrti La Candelaria obcházíme ty nejznámější místa jako je Plaza Botero, kde je umístěno několik soch tohoto rodáka z Medellinu. Pokračujeme přes Parque de las Luces, kde není skoro ani noha do Plaza San Antonio. Tento park nijak zvlášť nevyniká svojí atmosferou, nachází se zde však jedna zvláštnost. Jsou zde umístěné dvě totožné Boterovy sochy, akorát v jedné z nich je obrovská díra. V roce 1995 zde došlo k bombovému útoku, při kterém zemřelo 29 lidí a poškodilo to i zmíněnou sochu. Botero tak daroval městu sochu novou a ta stará zde byla ponechána v upomínku této tragédie.Trochu stranou z centra se vydáváme navštívit Museo Casa de la Memoria. Toto muzeum je věnováno obětem a pozůstalým z krvavého období Medellinu mezi 80 léty a začátkem 21. století.

Plaza Botero

Parque de las Luces

Zničená socha na Plaza San Antonio

Většina regionů v Kolumbii ma své tradiční jídlo a Medellin není výjimkou. Zde místní restaurace lákají na jídlo zvané Bandeja Paisa. Pokud si toto jídlo objednáte, na talíři před vámi se objeví rýže, fazole, klobása, jelito, smažený kousek vepřového bůčku, vajíčko a avokádo. Složení se může v různých částech lišit, my měli ještě smažený banán. No, řekněme, že neuškodí, když některá jídla zůstanou i nadále jen regionální.

Medellinská specialita Bandeja Paisa

Comuna 13

Pro návštěvu Comuny 13 jsme nakonec zvolili prohlídku s průvodcem od Zippy Tour. Jejich průvodci mají ke Comuně 13 velmi blízký vztah, většinou zde vyrůstali. Historii místa jsme pochopili zjednodušeně takto: Původní plán byl, že zde vznikne nová luxusní čtvrť. Co se zvrtlo? Rozšířila se fáma o nějakém knězi, který říkal, že kdokoli přijde na toto území a označí si místo pro svůj barák, získá tento pozemek zdarma. To přilákalo velké množství lidí, často těch bez domova. Dalším problémem bylo, že lidé nemohli toto místo opustit, protože by jim někdo jiný mohl posunout hranice pozemku. Pokud k tomu došlo, nebylo možné to nahlásit na policii, protože místo bylo zabráno nelegálně. Na pozemcích následně lidé vybudovali obydlí ze všeho možného, co našli - kusy dřeva, plechy, plachty a podobně. Díky své poloze v kopcích na okraji města se Comuna 13 stala útočištěm několika drogových kartelů a zároveň nejnebezpečnějším místem v Kolumbii. Na místě postupem času proběhlo velké množství vojenských operací, které nebyly úspěšné. Zásah velmi zesložiťoval místní terén. Jednak je to v kopcích, a také cestičky mezi domy byly velmi nepřehledné kvůli živelnému vývoji staveb bez jakéhokoliv plánování. Toto poskytovalo velkou výhodu místním, kteří dané prostředí dobře znali.

Třináctka je mír

Graffiti v Comuna 13

Změna nakonec přišla v roce 2006, kdy starosta Medellínu zvolil jiný přístup a začal investovat do místní infrastruktury. Byla zde vybudována stanice metra a také eskalátory, které vám ušetří 350 schodů do prudkého kopce. To zároveň poskytlo pracovní příležitosti místním. V dnešní době vypadá Comuna 13 téměř jako normální, ničím nezajímavá čtvrť Medellínu. A právě na to jsou místní nejvíce pyšní. Jedná se totiž o obrovský skok dopředu, během kterého se nejnebezpečnější část města stala jednou z nejvíce bezpečných a turistických.

Lokální pivo v Comuna 13

Eskalátory v Comuna 13

Pohled na Comunu 13

Guatape a Piedra del Peñol

Piedra del Peñol, novým jménem El Peñón de Guatapé (aby se vyřešil spor mezi vesnicemi El Peñón a Guatapé, které si obě činí na skálu nárok), je 200 m vysoký skalní útvar, na jehož vrchol je možné vyjít po 702 schodech. Vstupné je 20 000 COP a dáváme si velký pozor, abychom zde nebyli o víkendu. I tak je zde spousta lidí a čeká se dlouhá fronta, respektive rovnou dvě. Jedna na vstupenku a druhá na samotný vstup.

Cestou k Piedra del Peñol

El Peñón de Guatapé

Dav čekající na vstup

„Mohla bys ji prosím tě vyfotit?“

Dav jde po schodech pomalu a předbíhat se dá jen někde. Nahoře si užíváme krásné výhledy na okolní vodní plochy. Jedna paní nám strká do ruky foťák, ale k našemu překvapení nechce abychom vyfotili ji, ale někoho úplně jiného. Ona sama na fotce vůbec nebyla. Proč nezmáčkla spoušť sama je nám do teď záhadou. Děláme pár svých fotek, dáváme si občerstvení v podobě piva s nastrouhaným mangem a vracíme se zpátky dolu.

Na vrcholu

Pivo s mangem

Výhledy

Po sestupu se přesouváme pár kilometrů do vesničky Guatapé. Je to jedna z oněch velmi barevných a roztomilých vesniček. Jedná se o velmi častý turistický cíl z Medellínu, a tak je centrum přeplněné lidmi a obchody se suvenýry, což tu roztomilost trochu kazí. My si raději užíváme postranní uličky.

Přeplněné centrum Guatapé

Čekání na oběd

Guatapé

Kostel v Guatapé

Vydáváme se také na projížďku lodí, protože okolní vodní plocha nás naprosto uchvacuje. Nejdříve to vypadá na fiasko, protože paní co prodává lístky nás dost ignoruje a obsluhuje všechny co přijdou, jen né nás. Problém je v tom, že nemáme koupený zájezd jako ostatní a jednotlivců se nás musí sejít nejméně 6. Po více než půl hodině, když můžeme konečně nastoupit, se spustí liják, a tak loď vyjíždí se zataženými průsvitnými (ne průhlednými) bočními plachtami. Naštěstí to rychle přejde a my si můžeme jízdu naplno užít. Vyjížďka trvá 1,5 h a lístek stojí 20 000 COP. Příště bych zvolil spíše jízdu na vodním skútru.

Projížďka po Guatapé

Jardín

Další krásná vesnička, není zkažena turismem. Náměstí žije místními. Bavíme se nad vysílačem, který se snaží tvářit jako palma.

Náměstí v Jardín

Jardín

Vysílač ala palma

Děláme výlet k několika nepříliš velkým vodopádům. Cestou potkáváme malé krmítko z banánů, kde se střídá mnoho hezkých ptáčků. Odpoledne jdeme na pozorování ptáků (bez krmítka) do Jardín de Rocas, kde spousta krásně červených ptáků (Skalňák andský) neustále přelítá z jednoho stromu na druhý.

Příroda kolem Jardínu

Jeden z vodopádů v okolí Jardínu

Vyhlídka nad Jardínem

Krmítko s banány

Skalňák andský (Rupicola peruvianus)

Zažívám zde také zatím nejhorší gastronomický zážitek, když si objednávám burrito za 16 000 COP. Jedná se v podstatě o velkou vrstvu výrobního salámu, zabaléného v těstíčku, které je navíc sladké. Snědl jsem půlku a podle Markéty jsem moc statečnej.

"Burrito"

Salento a Cocora Valley

Cesta z městečka Jardín trvala přes 9 hodin a obnášela dva přestupy. Asi největším překvapením bylo, že cesta do prvního přestupního místa ve městě Riosucio, které je od Jardínu vzdálené cca 60 km, trvala pět hodin, jelikož autobus zvolil pro nás z neznámého důvodu velkou objížďku. Když si zadáte do Googlu Salento, vyskočí na vás spousta nádherných fotek tohoto barevného městečka a ve všech cestopisech se dočtete, že je to jedno z "must-visit" míst v Kolumbii. Teď přijde takový menší hejt. Salento je přeceňovaná turistická destinace a kdyby nebyla výchozím bodem do Cocora valley, tak by podle Markéty ani nestála za návštěvu.

Důvodem naší návštěvy Salenta bylo již zmíněné Cocora valley. Jedná se o údolí, kde rostou palmy olejné, které mohou dorůstat až do výšky 60 metrů. Jsou tak považovány za největší palmy na celém světě. Navíc se jedná o národní strom Kolumbie. Chtěli jsme se zde vydat na cca 5 hodinový okruh, ale hned po příjezdu do Salenta jsme byli majitelem našeho ubytování (Jesus) upozorněni, že není možné tento okruh absolvovat, jelikož v jednom místě je už dva měsíce utržený most a zatím se nikdo neobtěžoval ho opravit.

Do Cocory jezdí ze Salenta místní džípy (Willy), za 8 000 COP zpáteční. Jízda je skutečný adrenalin, pokud na vás ve voze nezbyde místo a musíte se udržet na zadním stupátku. Odpoledne se v Cocora Valley dělá hustá mlha, a tak je dobré vyrazit co nejdříve ráno. Pokud chcete místo, kde není tolik turistů, zvažte místo Cocora Valley navštívit Valle de la Samaria.

Cesta džípem na stupátku

Cocora Valley

Cocora Valley v mlze

V Salentu dále navštěvujeme jednu z místních kávových farem, kde jsme seznámeni s celým procesem pěstování a zpracování kávy, kterou si během prohlídky vlastnoručně nameleme a poté vypijime s výhledem na kávovou plantáž. Další náš cíl je vodopád Santa Rita. Přestože místní vám tento půldenní výlet doporučí, podle mě za to nestojí. Cesta je špatným terénem bez výhledů a vodopád není nijak zázračný. Také v Salentu je možné ochutnat místní specialitu. Připraví vám zde pstruha na všechny možné způsoby. Nemáme ale velký hlad, a tak si raději dáváme místní hot dog neboli perra caliente s několika různými omáčkami.

Kafíčko na farmě

Manizales a národní park Los Nevados

V Manizales vystupujeme na autobusovém nádraží a nasedáme na lanovku. Po chvíli zjišťujeme, že jedeme špatným směrem, přestože jsme šli po schodech, kde byly směrovky na centro. Obě schodiště totiž vedou na stejné místo a obě lanovky vyjíždí ze stejného místa pár metrů od sebe, čehož jsme si v rychlosti nevšimli. Nevadí, z lanovky je hezký výhled na město a jelikož neopouštíme placený prostor můžeme se zdarma vrátit a nasednout na správnou lanovku. Jízdenka stojí 2 300 COP, stejně jako městský autobus.

Horská lanová dráha v Manizales

Podle Mapy.cz se má v blízkosti našeho ubytování nacházet botanická zahrada, tak to jdeme omrknout. Nemůžeme ale najít vchod, na mapách to označeno není. Zkoušíme Google mapy, ty však na daném místě ukazují jen bílou plochu. Nakonec si všímáme směrovky, vede skrz hlídaný vchod do školního areálu. Ptám se ochranky, jestli můžeme dovnitř. Říká nevim, zjistim. Zvedne telefon, chvíli se baví, položí. Tak co? Nevim, zjišťuju, počkejte. Probíhají další dva telefonáty, hádám že se zástupcem a následně s ředitelem. Trochu se to táhne, ale přece to teď nevzdáme. Nakonec nám paní vysvětluje něco složitého, ve smyslu že půjde jen jeden z nás a vyřídí nějaké povolení, ale když tomu nerozumíme, bere nás oba. Cestou někoho potká, baví se o nás a pak nás bez problémů zavede před vchod botanické a nechá nás jít. Vypadá to, že jsme první turisté, kteří tu kdy byli. Mimochodem slušná džungle uprostřed města.

Vchod do botanické skrz školní areál

Botanická zahrada v Manizales

Odpoledne vyrážíme do termálních bazénů Termales Tierra Viva (25 000 COP, časově neomezeno). Venku je zrovna obrovská průtrž mračen, což je podle mě na takové teplé koupání ideální. Akorát při těch bleskách se nám do vody nechce, a tak si nejdříve dáváme jídlo a čekáme, až se počasí trochu umoudří. Ostatní zřejmě počasí odradilo, a tak máme bazény téměř jen pro sebe.

Termales Tierra Viva

Od soboty se snažíme zamluvit nějaký trek v Parque Nacional Natural Los Nevados, nicméně o víkendu se s námi nikdo nebaví a dostáváme jen automatické odpovědi. Bez průvodce se do parku bohužel nesmí. V pondělí konečně dostáváme první nabídky. Trek, který bychom chtěli, je ale dostupný až ve středu a my se nechceme zdržovat další den. Na zítra mají ale něco jiného, co vypadá taky dobře. Když se konečně rozhodneme, že do toho jdeme, při vyplňování formuláře není v nabídce místa odjezdu naše město a není rozumná cesta, jak přijet ve 4 ráno na správné místo. Po fázi zoufalství se nám nakonec povede v jedné cestovce osobně dojednat stejný trek s odjezdem z Manizales. Jedná se o jednodenní soukromý trek jen pro nás dva, cena 840 000 COP. Přijde nám to za jeden den nesmyslně hodně, ale co naděláš. Také prodlužujeme o jednu noc naše ubytování, přičemž paní domácí místo 80 000 COP za noc, které má uvedené na Bookingu, požaduje 100 000 COP. Ptám se, proč bychom měli platit víc. Prý je to kvůli 2 hodinám, které jsou mezi checkoutem původního pobytu a checkinem nového pobytu. No to se zbláznila. To jsou přeci dvě hodiny na to, aby po nás uklidnila, což nemusí.

Mučenka jazykovitá ke svačině

V 5 ráno nás vyzvedává džíp na ubytování a vyrážíme klikatou drncavou cestou do národního parku. Cestou se stavujeme na snídani v podobě míchaných vajíček, rýže a arepy se sýrem. Fasujeme balíčky se spoustou jídla na svačinu a oběd. Náš průvodce Carlos sice zřejmě umí anglicky, ale mluví španělsky velmi srozumitelně, a tak se zvládáme celou cestu bavit o všem možném bez angličtiny.

Frailejones, které nás nepřestávají bavit

Laguna El Mosquito

Frailejones

Cestou zpátky se zadní sklo džípu přesune per partes do kufru, kde se malé úlomky dostanou úplně do všech věcí. Že by pak dovnitř foukalo nebyl úplně ten problém, protože obě okénka vpředu byla stejně celou cestu otevřená. Ale nikdy bych nevěřil, kolik kouře z výfuku se pak dostane do auta, a to i při rychlé jízdě vpřed. Po půl hodině jsme už celkem slušně přiotráveni. Řidič konečně zastavuje u restaurace a na místo okna lepí plastový pytel na odpadky, což neskutečně dobře plní svoji funkci.

Vysypané okno našeho žihadla

Desierto de la Tatacoa

Poušť Tatacoa má dvě části - červenou a šedivou. Ubytováváme se mezi nimi a dostáváme radu, abychom nejdříve vyrazili na šedou část, červená by mohla být rozmáčená. Nejedná se totiž přímo o poušť, ale spíše o suchý tropický prales, a tak srážek tu může být více, než by se z názvu mohlo zdát. K našemu překvapení se do pouště neplatí žádné vstupné. Okruh šedou pouští vede kolem bazénů, které si nenecháváme ujít, jelikož vedro je tu opravdu nesnesitelné. Také se tu opět potkáváme s Nelou, které jsme dříve přivezli z Čech novou SIM.

Bazény uprostřed pouště Tatacoa

Šedá část pouště Tatacoa

V poušti Tatacoa se také nacházejí dvě astronomické observatoře, na jednu z nich v 7 večer vyrážíme. Prohlídka začíná pozorováním čtyř různých objektů noční oblohy. Následně si všichni leháme na umělou trávu, upíráme zraky na čistou oblohu posetou množstvím hvězd bez měsíce a posloucháme hodinovou astropřednášku ve španělštině. Vstupné je 10 000 COP. Červenou část pouště navštěvujeme až druhý den dopoledne, opět za nesnesitelného vedra.

Červená část pouště Tatacoa

Solný důl Nemocón

Poslední, co chceme v Kolumbii navštívit je Catedral del Sal v Zipaquirá a Mine de Sal v nedalekém Nemocónu. Z Bogoty vyrážíme hned ráno, ale silnice jsou beznadějně ucpané. Po více než hodině, kdy už bychom meli být v cíli, stále ještě popojíždíme v Bogotě. Do Zipaquirá dorážíme až v čase pozdějšího oběda, který se také protáhl. Katedrála zavírá v 6, solný důl v 5, a tak vyrážíme raději nejdříve do dolu, který má být stejně hezčí. Minimálně tím, že tam není hlava na hlavě. U vstupu nám říkají, že prohlídka začíná až za 40 minut a nám už je jasné, že solnou katedrálu nemáme šanci stihnout. V solném dole nás nejvíce fascinují vodní kanály, hluboké asi jen 70 cm, jejichž hladina se díky vysoké slanosti vody chová jako dokonalé zrcadlo. Odráží se v nich vysoké stropy, díky čemuž vzniká dojem, že jde o hlubokou propast. Zajímavé je, že prohlídka je bezbariérová.

Solný důl Nemocón

Postřehy z Kolumbie

Většina autobusů jezdí často, vyjíždí včas a přijíždí pozdě.
Autobusových společností jsou mraky, najít tu správnou na větším nádraží znamená zeptat se postupně několikrát.
Lístek je většinou na konkrétní čas a sedadlo. Obsahuje SPZ / číslo autobusu, což hodně usnadňuje nástup do správného vozidla. Ke koupi lístku je většinou vyžadován pas a telefonní číslo.
Policisté jsou v ulicích vidět více než jsme zvyklí, nejčastěji kontrolují v autobuse před odjezdem, ale i na jiných veřejných místech a téměř nikdy turisty. Po nás chtěli pas jednou, ale když jsem řekl že ho mám v batohu, tak nad tím mávli rukou.
Dvakrát nás a naše batohy také prohledávali psovodi se psy.
Lidé jsou příjemní a nápomocní, často dostáváme radu dříve, než se stihneme zeptat.
Všechno jídlo je smažené a sladké. Častá je kombinace sýra s marmeládou.
Všude jsou k dostání 100% džusy z čerstvě vymačkaného ovoce, navíc za dobré ceny.
Pitelné pivo je Club Colombia Roja / Dorada, a také 3 Cordilleras.
Mimo drobných kaváren seženete dobrou kávu také v řetězci Juan Valdez.
Platné jsou zároveň staré i nové mince a bankovky. Na starých bankovkách jsou oproti novým tři nuly navíc.
Každý víkend Kolumbijci vyráží sportovat ven. V Bogotě je několik jízdních pruhů vyhrazeno jen cyklistům a běžcům. Vypadá to, jako když se konají nějaké obrovské závody.
Při chůzi po chodníku je potřeba bedlivě koukat na cestu a ne do telefonu, jinak můžete lehce skočit v nějaké nezakryté hluboké díře nebo s nízko položeným drátem kolem krku.
Pokaždé, když jsme měli v ceně snídani, jednalo se o míchaná vajíčka.
Všude hraje hlasitá kolumbijská hudba. Největší tortura je to v taxi a autobusech, kde není úniku.
Písničky jsou zpravidla pomalé a tak se jim paradoxně dá celkem dobře rozumět. Kdyby Kolumbijci mluvili tak jak zpívají, určitě bychom jim rozuměli více :)
Mnoho cen, které jsme našli na internetu z doby třeba jen před 2 lety, už je nyní mnohem vyšších. Zdá se, že se tady v posledních letech výrazně zdražovalo.
Na benzinkách v Kolumbii svítí cena kolem 9 000 COP. Jen je potřeba si uvědomit, že se jedná o cenu za americký galon. Cena za litr je tedy asi 2 375 COP.

Kolumbijské mince

Mexiko!

O pokračování naší cesty směrem do Mexika si můžeš přečíst tady: https://www.cestujlevne.com/cest...0-dni-2371

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 11 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Martin Doubek

Cestopis byl naposledy aktualizován 2022-10-01T19:13:03+02:00

Martin Doubek procestoval 44 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

4 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Libor_S

před 3 lety

Hezky napsané. Ten okružní trek v NP El Cocuy zavřeli už před 8 lety, což je velká škoda. Já ho stihnul před 9 lety a byla to pro mě jedna z nejkrásnějších oblastí Jižní Ameriky viz fotky v závěru alba: https://eu.zonerama.com/liborste...um/5969314

Nevím ale, jestli by mě k návštěvě nalákaly ty současné podmínky s omezenými túrami a povinným průvodcem. Asi bych zvolil nějaké snadněji dostupné místo na trek po páramu a ledovce oželel (ale ta cesta busem z Tunjy do El Cocuy se mi líbila, jak přejížděla přes několik hřebenů a údolí i díky slunečnému počasí). Řekl bych, že jste měli kliku nejen na počasí, ale i se zvládnutím té nadmořské výšky bez aklimatizace. Spaní nad 4000 m n.m., pokud by trek byl otevřený, by vyžadovalo nějakou předchozí aklimatizaci. Asi pomohl ten čaj z koky. Mně nejspíš dost pomohl, když jsem se napil většího množství silného odvaru před túrou na bolívijském Uturuncu do 5650 m n.m. (výš by byly třeba mačky a vrchol ani nebyl v plánu) s výjezdem autem do 5300, když jsem měl aklimatizaci ne úplně dobrou na takovou výšku. Bylo málo času, takže jsem šel rychle a z kopce jsem pak i chvíli běžel, jak jsem se cítil v pohodě (podobně i Američan, který šel se mnou). Trochu tohoto čaje jsem měl i před výstupem na Laguna 69 do 4600 m n.m., což byl můj 1. výlet v Peru bez předchozí aklimatizace, a pak po 3 měsících před výstupem na Cotopaxi. Myslím, že ve všech případech pomohl. Před vrcholem jsem si říkal, že je škoda, že není vyšší.

Proč nejedete raději do Ekvádoru cestou do Peru (lze v pohodě po zemi)? Mexiko si můžete nechat na jindy a asi tam snadněji seženete levné letenky.

Martin Doubek

před 3 lety

S tím Ekvádorem to zní logicky, problém je, že ještě nedávno byla pozemní hranice kvůli covidu zavřená. Letenku do mexika jsem kupoval dopředu kvůli tomu, aby nás sem vůbec pustili, takže teď už to bohužel asi nezměním.

Libor_S

před 3 lety

Tak to ano, ale pak máte v plánu z Mexika letět do Peru? Ta letenka ze země se dala zařídit i bez nákupu viz nedávná diskuze. Ty 1směrné lety přes oceán asi vyšly (vyjdou) draho nebo ne? Nebylo lepší multicity /openjaw?

Jakub Langer

před 3 lety

Caramba! Taky bych si opět dal Ajiaco Santafereño 😋.

V El Cocuy jsem zatím nikdy nebyl, takže neznám místní situaci. Vypadá to dost časově náročné se odtamtud dostávat do San Gilu přes Tunju. Že by tam nebyla ani žádná chiva do Soatá a pak dál?!

Je dobré, že jste navštívili 'pueblo mágico' Barichara, které naštěstí nějak šíleně turisticky zatím nepůsobí. A právě tam jste mohli ochutnat místní křupavé hormigas culonas (prdelaté mravence), ne v Bogotě, kam mohou být dovezené bůhví odkud. Jinak samozřejmě výhledy do majestátního údolí řeky Suárez vážně stojí zato! A to i z Camino Real právě do vísky Guane. Další koloniální perly jsou hned v okolí, jako třeba Pinchote, Curití a Cepitá ... jistě také dechberoucí výhledy do kaňonu Chicamocha, ale to už jste jeli nočním autobusem na Santa Martu, nemýlím-li se.

Inu doufám, že i následující karibské dobrodružství předčilo vaše očekávání ...