Mexiko autem, pěšky, trajektem a vše co se (ne)stalo.

Píšu to na telefonu, v letadle a proto prosím pochopeni, někdy háčky používám, ale někdy taky ne. 

Ten plán letět do Mexika se zrodil už někdy v prosinci minulého roku, kdy Míša našla letenky za dobrej peníz a tak jsme si řekli, že jdeme do toho. 

Nebudu tu psát o cestě na letiště do Frankfurtu. Jo bylo to dlouhý a neutíkalo to. Let v 5 ráno s přestupem v Lisabonu, všechno se nám tak nějak podařilo a cca 10h let do Cancúnu proběhl taky fajn, jídlo bylo dobrý, děti žádné nebo jsem neslyšel a tablet se nesekal. 

Hned po příletu jsme prošli hladce celní kontrolou, žádnej kontraband ani mezinárodní zatykač. Cestou pro auto, které jsme měli domluvené už dopředu se nás snažilo chytit několik vydřiduchů a půjčit nám lepší. Jedno se jim musí nechat, jsou fakt hodně dobří v tom se dostat přímo na kontakt a několikrát je ani nešlo jenom tak ignorovat. Míša se úspěšně připojila na data a tak komunikuje s naším kamošem kam máme přijít a že máme hledat modré tričko. Problém je v tom, že všeci mají modrá trička. Ale našli jsme se! Dostaneme Toyotu v automatu, vyfotím pro kontrolu, podepíšem papíry a hned rozjíždíme klimu, protože ta facka po otevření dveří z letiště byla jak od mámy za vyhozenou svačinu. Teprve teď nám začne zábava, jedem k našemu ubytku přes Airbnb. Samozřejmě už je tma, protože je asi 19h. Silnice zatím v pohodě, díry minimálně. Ale pršelo a to je v Mexiku asi problém, nějak jim nefunguje kanalizace. Z ničeho nic kaluž jak blázen, ale dobrý, jedem naštěstí pomalu. V Google maps zjišťujeme kde je naše ubytko a začínáme mít lehce pochybnost jestli to vubec existuje, protože místo, kde se má k ubytku sjíždět, vypadala jak cesta do pralesa, prudká dolů a navíc plná kamenů, pro jistotu to 3x ještě objedeme aby se neřeklo a poznáme pořádně silnici. Píšem na ubytko, a borec odpoví, že “no problem, drive slowly” aneb v klidu, musíte pomalu. Jasně, půjčené auto a hned první den mám dělat horskou epizodu rallye. Ale tak díky zkušenostem z Panamy jsme to zvládli. Najednou vidíme dům uprostřed ničeho a postiženi všemi podcasty a horory hned myslíme na to, že je to ideální místo na zabití. Ale vůbec, přivítá nás milej týpek, zasměje se nám a ukáže kde spíme. Ubytko v pohodě, napíšem domů, že žijeme a za melodie proudící klimatizace usínáme. 

Světelné přivítaní v Cancúnu

Ráno se úspěšně probudíme, zjistíme plán naší cesty, zabalíme a hned nás čeká první překážka, vyjet nahoru přes ty šutry, konečně je světlo a vidíme co jsme vlastně dokázali. Jako vyučený stratég z Age of Empires jdu přemístit pár kamenů aby se lépe vyjelo. Povedlo se, nárazníky drží. Jedeme směr Ek Balam, cca 180km směr Valladolid. Silnice fakt v dobrém stavu, provoz normální. Je tady jedno velké ALE. Při převzetí auta je v nádrži přesně půlka. A jak jsme včera večer jezdili okruhy Cancúnu, trochu to kleslo. No a benzínky na silnicích, to je tady cizí slovo. Značky tam sice jsou, že to vypadá, že nějaká bude, ale je to spíš provokace, nikde nic. Silnice prázdná, najednou mýtná brána, kde zaplatíme nějakých 250 pesos a jedem dál. Noha jenom tak hladí plyn, palubka sice ukazuje ECO, ale rafička jde dolů nějak rychle a benzínka žádna. Dojezd to ani neukazuje, takže můžeme jenom tipovat. Po 2h cesty, lehce opoceni vjíždíme do vesnice Temozón, kde je konečně naše vysněná benzinka. Žádnej luxus to není, v Mexiku to funguje tak, že přijedete ke stojanu, zeptají se kolik a jaký typ natankovat a pak se zaplatí. Plná nádrž nás vyšla na nějakých 800 pesos, takže nádhera. S klidným pocitem natankovaného auta se dostaneme na Ek Balam, kde zaparkujeme auto, zaplatíme vstup(ty se platí snad úplně za všechno v Mexiku) a jdeme si prohlídnout architektury a stavby, moc tomu nerozumím, ale bylo to fakt hezký. Prohlídka může byt a nemusi s průvodcem, my jsme to prošli asi za 30 minut bez. Potom si půjčíme kola a vyrážíme směrem k první cenotě v životě. Je to vlastně takový přírodní “bazén” v jeskyni, někdy s otevřeným výhledem, zas nevím jak to úplně popsat, ale nádhera, dá se tam hezky zaplavat a vykoupat. Před vstupem se musí vždycky člověk osprchovat kvůli opalovacímu krému aby se to nedostalo do vody. Tak tam chvilku jucháme a pak jedeme zpátky, vracíme kola a jdeme zpátky k autu. Cenotes jsou super a tak jedem do další, směr Dzitnup. Tam se nás chytne pan pijavička a už nepustí. Vysvětlí nám, kde si koupit vstup, pak kde se převléct do plavek a sehnat vestu, bez které se do vody nesmí, pořád jde s námi, nakáže sprchu a ukáže vstup dolů do cenoty a pak si řekne o 100 pesos, že to je vlastně slušnost. Zdravý člověk by to zvládl i bez něj, ale dobře, dáme mu 100 pesos a poté zmizí jak moje výplata. Je tam docela dost lidí, takže je to takové všelijaké, ale stojí to za to, krásny to je i tak. Poprvé tam slyšíme i čestinu nějakých důchoďáčků. Druhá cenota je hned vedle, trochu jiná, ale pořád super. Během hodiny a půl už chceme konečně do postele a tak vyrážíme směr Valladolid, který je asi 20m cesty. Tam máme naše první ubytování na 3 noci. Cestou zajedem do Chedrauqi, takové naše Tesco, nakoupíme tuňáky, tortily a pití, zjišťujeme co všechno mají a pak už směr ubytko. Přivítá nás milá paní, otevře bránu ať můzu zaparkovat a ubytuje. Pokoj s klimatizaci, vlastní koupelnou a TV naprosto super. Pořád je teprve odpoledne, tak dáme lehkej chrupec a potom jdeme do kavárny jménem Pedro, Míša už potřebovala kafe a já cokoliv na pití. Zaplatíme, podrbeme pejska a jdeme si prozkoumat město, ve 21h začína projekce o historii města, kdy je krásně nasvícen kostel, jedná se o takový malý film. Určitě stojí za to. Pak už jdeme ale domů, do postele. Nacpeme do sebe večeři, pustíme podcast a během 7 vteřin usínáme.

Přesun kamenů

Ek-Balam

Cenotes

Cenotes

Ráno jsme trochu přehodnotili plány a jedeme do Coby, 60 km vzdálené městečko. Cestou nic zvláštního, jenom Míša málem dostala infarkt, když nám přes cestu přeběhl pavouk velikosti XL, ty utíkající nohy vidím pořád. Jinak v klidu, Míša už hledala zpáteční letenku. V Cobě zaplatíme klasicky vstup, odmítneme 28 průvodců a procházíme starým městem, podobné Ek-Balam, ale větší. Je to takový okruh, kde pokaždé narazíte na něco jiného. Za hodinku a něco to máme projité a tak je čas zase na cenotes. Tentokrát opravdu nádherné a hlavně bez lidí, max 2-3 lidi vevnitř. Tankach-ha a Multun-ha. Vstup na každoi vyjde na 100 pesos na osobu. Velká nádhera a Míša se konečně dostane ke své olympijské disciplíně a tou je skok do vody. Byla to docela výška, ja letím dolů a točím co nejlepší záběry ve stylu. Pár skoků, plavání a šup na druhou, tam to stejný, vyfotit se a pak zpátky do Valladolidu, cestou zpět už pavouk nebyl, jenom pejsci, kterých je takhle v Mexiku plno. Asi nás to hodně unavilo, protože po příjezdu následuje krátký komat. Probudí nás déšť a bolest ucha. Míša při svém triple saltu s vrutem asi špatně spadla a bolelo ji hrozně ucho. Takže se šlo pro kapky do lekárny, hezky deštěm. V lékárně jsme se pomoci zvukových signálů a gest dostali k tomu, že chceme kapky do uší. Nakapalo se a šlo se objevovat. Zrovna probíhal festival jídla nebo aspoň to tak vypadalo. Ochutnáme quesadillu a hledáme nějaký bar. Najdeme naprostou pecku, bar ve stylu Harryho Pottera, pro nás jakožto studenty Nebelvíru naprostá paráda a hned do sebe kopneme pár drinků, uděláme fotky s hábitem, koštětem a hůlkama, zase se napijem a tak to probíhá ještě asi další hodinu. Ale pak už do postele, únava byla veliká a alkohol tomu trochu pomohl, dostaví se spánek.

Obyvatelé Valladolidu

Festival

Hlídači

Menu v HP baru

Dva kouzelníci

Tentokrát vstávame docela brzo, čeká nás celodenní trip do Meridy, 160km daleké město, 2h EKO jízdy, tentokrát tankujem hned před odjezdem. Cesta utekla jako voda, parkujeme hned v centru. Mexiko má tu výhodu, že zde nejsou žádné zóny a kde není žlutá čara, parkuje se. Počasí je brutální, vytahuju ponožky jako správný turista, celý v černém trpím asi po 15 minutách a jdeme poznávat Meridu. Tam je krásně vidět ta “americká část a ta mexická”, kde je všechno takové nové, hezké, ale potom se přejde z ničeho nic do té staré části, rozbité silnice, chodníky a hned je to jiné. Náhodou narazíme na jakýsi koncert, jako velcí odborníci na tento styl uznáme, že super a pokračujeme do centra Meridy, kde vlaje obrovská vlajka Mexika, nápis Merida a krásný kostel. Pokračujeme dál a narazíme na Zoo uprostřed Meridy, kde je hrozně moc lidí. Ovšem bez poplatků a vstupů vyrážíme dovnitř, kde vidíme spoustu krásných zvířat od hrochů, lva, tygra, opic až po mývaly a nevím co ještě. Fakt super, Olomoucká Zoo by se mohla učit. Na tričku už se mi vytvořila slaná mapa, která značila, že jsem úplně hotovej. Po asi 5km chůze dojdeme k autu, zkontrolujeme, že tam je a jdeme do Walmartu, další klasický obchoďák, kde se odměníme jídlem a studeným pitím. Celej den utekl jako voda a 2h cesty zpět už nebudou tak super jako cesta do Meridy. Navigace spolehlivě funguje, policie na každém rohu a vojáci taky, je o nas postaráno. Dojedeme zpátky do Valladolidu, už ani nikam nejdeme, zapneme jenom majora Kozáka a konec.

Merida

Merida

Krokouš v ZOO Merida

Lvi

3l Coca cola

Bacalar. To je naše další destinace, přes kterou ale povede bohužel hodně překážek. Ráno se pobalíme, rozloučíme s ubytkem a vyrážíme. 264 km a 3h 39m cesty podle Google maps. Nic příjemnýho, ale nešlo to jinak. Cesta začína skvěle, podcasty jedou, už jsme skoro v půlce, když přijde velká zrada. Z ničeho nic se musíme zastavit, protože na silnci leží stromy a nejde projet. Jako fanoušci seriálu FROM jsme mysleli, že ne s náma konec, kdo zná, pochopí, kdo me, jako bych tuhle větu nenapsal. No ale my jsme se museli otočit, protože tudy to prostě nešlo, protest je protest. Jedem zpátky do města Tepich, asi 45 minut cesty, kde zastavíme a zeptáme se místního šerifa kudy do Bacalar. Evidentně tam něco chystali, protože byl překvapený, že už je to zavřené a tak nás poslal směrem na San Ramón. Tak jsme se už radovali, že to objedeme a nijak nám to nenaruší náš plán. Hodinka uběhla, cesta tady daleko horší než místní dálnice a najednou vidíme další stromy na cestě a skupinku lidí sedící uprostřed silnice, kde byly další stromy a nešlo projet, vůbec. Po minutě odhodlání jsem vylezl ven zeptat se místních borců jak se teda máme dostat na Bacalar, ti se mi vysmáli a řekli, že to nepůjde a vypadalo, že mají i radost. Přijemnej pocit to nebyl, ještě když zezadu přijelo auto ze kterého vystoupili další 4 borečci, ten největší si tak hezky odplivl. Míša v autě už sice plánovala takedowny a páky na nohy, ale ani vítězka TATAMY by na tohle nestačila. Nám nezbylo zase nic jinýho než se vrátit to Tepich, takže další kilometry a ztracený čas, policajt vlastně řekl, že musíme zpátky do Valladolidu a přes Cobu a Tulum. Míša už chtěla někomu urvat aspoň kotník, ale nedalo se nic dělat, jinak to nešlo. Valladolid, Coba už známe, ted po 2,5h cesty zastávka v Tulumu, kde jsme poprvé padli do pasti a místni tankovač nás obral asi o 700 pesos. Stalo se to tak, že jsme jeli natankovat, zavolal si nás kam najet, já stáhl okýnko a říkam plnou. Ani se nezeptal jestli regular nebo premium, ale dobrý. Kontroluju kolik tam ukazuje, přijeli jsme s půlkou, takže jsem věděl, že to bude cca 300-400 pesos. Cvakne konec, podívám se rychle na cenu a vidím 340 pesos. Tak si chystáme kartu, kterou jde normálne všude na benzinkách platit a boreček najednou přijde, že 950 pesos. Tak se na sebe tak s Míšou podíváme jestli jsme úplně vypatlaní a ptáme se co je za nesmysl. Ukazuje, že tankoval premium a částku na stojanu, která ukazuje 950, někde to tam přepl, protože nebylo najednou vidět ani litry. Vedle vidíme policejní auto, ale ze zkušeností co jsme se dočetli, tady police s turisty moc nespolupracuje. Dostaneme strach a tak radši zaplatíme, ale najednou, že kartu nebere, že jenom cash. K naší smůle u sebe tolik nemáme, jenom v dolarech( Tady bych chtěl říct, nikdy nevěřte paní v Šantovce ve směnárně, ta nám tvrdila, jak pesos nefrčí, že hlavně dolary. Omyl, přesně naopak.) No a tak musíme zaplatit v dolarech, frajirek si to prepocita jeste s uplne debilnim kurzem a tak platíme 57$, v přepočtu asi 1200 pesos. K smíchu. Ale strach nám nějak nedovolil se hádat, bohužel. Moje espaňol není tolik dobrá abych se tam s ním dohádal, ikdyž jsem chtěl a další 4 hodiny si vyčítal, že jsem měl udělat to a tam to. Borec utekl hrobníkovi z lopaty, kdyby se nám dostal někde mimo do ruk, Míša by ho smotala jak koberec a já bych si potom připsal zásluhy. Teď vážně, dávejte si pozor, VŽDYCKY. Kolik a co tankujete, kolik platíte. Někteří se budou vždycky snažit okrást. No stalo se, čeká nás ještě 215km a 2h 40m cesty. To utíká díky nadávkám na debila, podcastu a lásce, která byla určitě cítit v celém autě (zdroj Tereza z Love Islandu). Konečně Bacalar, ubytování super, máme štěstí na lokalitu i parkování. Dáme tuňáka a jdeme to zapít, mojito de maracuya ajalito maracuya jsou nazvy nasich drinku. Kopneme to do sebe a pokračujeme v chuzi po Bacalar. Objevíme další bar, malinkatý s houpacíma židličkama. Objednáváme další drinky, trochu se nám rozváže jazyk a navazujeme kontakt s barmanem, kde použiju svoji brutální španělštinu z gymplu a titul bachillera. Dostáváme tipy na burritos a další jídla. Jako hladová fosa vyrážíme hned do Mr. Tacos, kde zažiju poprve opravdové štěstí z jídla, konkrétně Burrito a Quesadilla a v tu chvíli zapomenu na žida z Tulum. Míše taky chutná, všeci jsme spoko. Po jídle už jdeme směrem na ubytko, tam zapneme klimu, jeden díl připadů prvního oddělení a klasicky odpadneme.

Co to asi bude

Quesadilla a Burrito v Mr. Loco

Minibar

Živí hudebníci

Ráno si trochu přispíme, konečně. Pak si trochu vymodlím palačinky s nutellou a banánem, bez toho by to nebyla dovolená. Naprosto famózní, nutella všude za zubama, můžeme vyrazit na Los Rápidos. Autem nám to zabere asi 10 minut, jedeme na otvíračku aby bylo co nejmín lidí, tento nápad dostalo asi víc lidí, nevadí. Jde vlastně o lagunu, kde si vlezete do vody a necháte se unášet proudem, jako z nějakého filmu. Zaplatíme vstup, klíček od skříňky a jdeme na to, do plavek. Tajně u sebe nosím od začátku Mexika snubní prsten, schovávám všude možně a dnes jsem si říkal, že pokud se objeví nějaká hezká chvíle a místečko, pokleknu. No takže vůbec, zaprve Míša chvíli nepostojí a lidí všude taky moc. No ale jinak to bylo nádherný, voda krásně čistá, průzračná a proud nás jenom tak hezky unášel. Sjeli jsme si to 2x, nafotili hezké fotky a potom si jenom užívali toho krásného prostředí, laguny a celkově toho klidu. Cestou zpět už parkoviště úplně narvané a nám tak vyšel plán dokonale. Po Rápidos přišel oběd v podobě tuňáka s tortillou a klasicky jak je u nás zvykem, na poslední chvíli jsme šli ještě vybrat peníze na tour. Přijel pro nás majitel našeho ubytování, velkej sympatak Zayed. Odvezl nas behem 5 minut na molo, kde mají loď, posadil na loď a nasadil vesty. S náma tam byl ještě jeden milý pár z Mexika, doneslo se pívo a ovoce do ledničky a jelo se. Tour obnášela výklad v angličtině i španělštine o historii Bacalaru, cenotes co tam jsou, proč má laguna jinou barvu a co to ovlivňuje, co je hrozně důležité pro ekosystém atd. Pak byla hodinka pauza v “bazénku” uprostřed laguny, kde je voda po kolena a dá se tam koupat. S Míšou jsem to ale využili k tréninku wrestlingu, bez slitování a naplno. Poté následoval další výklad, ukázky kde co je a svačina s melounem, dračím ovocem a pívečkem, které v tom vedru chutnalo fakt dobře(pivo nepiju). Tour skončila a my měli chut na dobrou večeři, dostali jsme doporučení na Mr. Burrito. Chutnalo to výborně, ale Mr. Tacos je jenom jedno prostě. Radši u sebe mějte vždy nějakou hotovost, protože nás překvapilo, že neberou karty. No a vybrat jsme nemohli, protože fyzická byla na ubytku, trapas. Naštěstí jsme to vysvětlili obsluze a upovídanej majitel/číšník nám řekl, že to můžem zkusit kartou, ale že to většinou nefunguje. Ale podařilo se a my odešli bez trapasu, najezení a spokojení. Poučeni o tuhle událost jsme hned šli pro kartu a vybrat peníze. Další rada je taková,že radši vyberte víc, než vybírat míň, ale častěji, protože je tam poplatek cca 200 pesos. Pak se cosi koupilo ještě, nic důležitého a šlo se spát.

Los rápidos

Los rápidos

Los rápidos

Tajin - koření do všeho

Poseidon

Spoko Míša

Jenže se nespalo tak dlouho, protože budík 3:15, šílenství. Oči ještě zalepený, hlavou v posteli a celkově jsem nebyl uplne fresh, ale sedlo se do sauta, pustil se hardstyle ve stylu, bassy naplno a jeli se do Tulumu, kde nás čekala tour a věřili jsme, že se nám to vyplatí. Cesta nám chtěla naznačit něco jinýho. Úplna tma, že jako fakt nešlo nic vidět a dálkové světla byly nutnost, plnej knedlik a já se svýma zalepenýma očima se snažím vyhýbat dírám na silnici a že jich bylo a docela velký. Párkrát jsem si toho vůbec nevšiml a myslel, že auto už neprežije. Auta v Mexiku jsou ale z jiného těsta, takže jsem do toho kopl ještě víc a jelo se. 2h 15m cesta docela utekla, Míša měla klasicky čůraní. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby nechtěla čůrat každou druhou zatáčku. Nevadí no. Naštěstí zaparkujem kdesi nevíme kde a hledáme náš odvoz. Míša chce čůrat. Auto zamčené, batohy v kufru, modlíme se ať to tak zůstane. Už na nás mávají a ukazují, že máme pohnout. Míša chce čůrat. Naštěstí ji to bylo konečně umožněno. Je šťastná. Ja asi víc. Sedáme do minibusu, kde je to hodně evropské. Reprezentantky Dánska, Francie, Itálie, Německo a Anglie a my. Cesta asi hodinku, ale bylo to tak 10km. Cesta byla totiž úplně na kašu, díra vedle díry. Míša už chce zase čůrat, není to vtip. Bohuźel. Namažeme se opalovákem, jak se později ukázalo, málo. Cesta k lodi trvá asi 5 minut a hned na mole na nás čeka obrovský krokodýl, který si tam v klidu plave, pár metrů od nás jakoby nic. Tak ho pozdravíme, slečna z Anglie si vyměnila trenky a vyjíždíme. Asi jak když Horacio Kane z CSI Miami jede v ukázce na větroplachu mezi těma stromama na vodě, přesně tak to vypadalo, jenom jsme měli lodičku. Každej jenom hledal krokodýla, bohužel nebo možná bohudík nikde žádnej nebyl. Cestou ale vidíme různé ptactvo ke kterému dostáváme vždy zajímavý výklad. Do toho do nás brutálně smaží slunko a pociťujeme špatně namazaná místečka na těle. Jako svačinu dostaneme domácí granolu nebo jak se to jmenuje, jako dobrý, ale vlezlo mi to do zubů a chuť nic moc, ale nemůžu nadávat. Objedeme ostrov ptáků, kde předstírám, že v dálce vidím nějaké zvíře, ikdyž jsem viděl strom aby se mohlo pokračovat. To už se míří na oceán, trochu to s náma skáče. Najednou zastavujeme uprostřed ničeho. Jde se šnorchlovat. Vytahujeme naše brýle do vody jak největší šprti, navíc s tím, že ani nepotřebujeme šnorchl. Naivita. Po pár minutách jsem myslel, že se stanu obětí oceánu, fyzička asi zůstala ve Štěpánove na hřišti a já se jenom kopal nohama abych vůbec stíhal a zase předstiral, že všechno vidím aby se už vrátilo na loď. Do toho Míša sice nechtěla čůrat, ale chytla ji velka migréna. Nedostatek kofeinu se projevil. Prášek nikde, musela chvíli vydržet. Po šnorchlování dostaneme možnost se vykoupat v krásně modré vodě, taková čvachtačka vyloženě. A potom už konečně oběd, kde nás čeka grilovaná ryba s rýží, fazolema a zeleninou, výborný. Do toho Míša dostane kafe a hned je vše lepší. Samozřejmě se taky vyčůrala. A to ještě nevěděla, že po obědě se jdeme projít po nádherné pláži, kde nikdo není a já vytáhl prstýnek. (Jeden vládne všem). Poklekl a zeptal se. Odpověď byla sice ano, ale prstýnek už neudělal ano na prst, byl moc malej. Nevadí, i tak to bylo krásný a hned se vracíme k lodi ještě o něco štastnějši. Tam už se nalodíme a jedem zpět směr minubus, cesta asi 45 minut, škube to semnou solidně. Minibusem se dostaneme zpět, poděkujem a jsme zpět u auta, které je v celku, kufry tam jsou taky. Jedeme na ubytko, tohle se moc nepovedlo, nějaké ezo cosi, na recepci nikdo, samej výhul tam. Pokoj byl sám o sobě hezký a čistý, ale šlo tam slyšet úplně všechno. Osprchujem se z oceánu a jdeme do velkého Chedraui, nakoupit dobroty a večeři. Cestou zpátky si bohužel dáváme ten nejhorší drink v našem “hotelu”, který ani nedopijem a jdeme si pustit připady prvního oddělení.

Krokouš

CSI Miami

Ostrov ptáků

Ariel

Klekací místo

Habaňeros všude

Budíček v 5 ráno nebyl plánovanej, ale rozhodně byl zajímavej. Vedle v pokoji se totiž probral k životu fetujíci pár a provedl hlasitý koitus, který slyšel každý občan Tulumu, do toho se párkrát šnuplo a v 7 ráno byl zase klid. Tak jsme to ještě trochu dospali a poté vyrazili směr Playa del Carmen. Půl hodinky a jsme tam, ovšem na začátku města nás chytl brutální slejvák a nešlo vidět skoro na krok. Parkujeme u Chedraui, velké parkoviště, které je zadarmo a doufáme, že nám tady auto 3 dny vydrží bez úhony, protože Mexikánci bohužel rádi loupí auta z půjčoven. Uvidíme, nic důležité tam nenecháme a jdeme směr trajekt, kde potkáme několik “ruličkářů” a zlodějíčků co nád chcou nalákat práve na trajekt přeprodanýma jízdenkama. Máme ale tvrdou školu Janka Rubeše a nenecháme nic náhodě. Jízdenky kupujeme až v ofiko kanceláři. Sedáme na trajekt, myslíme si jak bude všechno v pohodě, ale cesta se promění v horskou dráhu na moři. Háže to s náma víc než Vémola v Lelou, cesta asi 45 minut, nekonečný. Po úspěšněm udrženi všech tekutin a jídla v těle jdeme vstřic našemu dalšimu ubytku, tentokrát se vše vrátilo do starých kolejí a máme zase super ubytko u super paní Teresy. Ta nás po chvilce přivítá a poradí co a jak, kam zajít a taky možnost půjčit si kola. Jsme totiž na ostrově Cozumel, to jsem nějak zapomněl napsat, pardon. Ten je docela velký a pěšky by to nešlo, Míša možná no. Jdeme zkusit bar Ahora + más co nám poradila a super, drink za super cenu a navíc fakt dobrej. Pokračujem rychlou a bolavou chůzí do centra, jdeme pro kola(moje kolena trpěla už z dálky co jsem to kolo viděl, ale bylo to zadarmo, takźe bez keců. Projedeme se nejdřív kousek na sever směr k letišti. Ano, i takový malý ostrov má letiště, mazec. Pak už jedeme zpátky dolů, čeká nas totiž noční šnorchl. Po 5km jsem bohužel neměl jak kolena, tak ani fyzičku a cíl v nedohlednu. Sprinterskou etapu vyhrála Míša(měla lepší kolo). Dáme meloun a přijde zpráva, že se šnorchl ruší, asi kvůli počasí. Možná jsem byl i trochu rád, protože jsem byl posranej strachy z nočního oceánu. No tak sedneme zase na kola bolesti a jedeme zpět na ubytko. Tam s radosti zaparkujeme stroje a jdeme na večeri. Burrito, Huarache, Tacos a Tostada. Všechno naprosto famózní jídla, za super cenu, břicho se tetelilo radostí, kolena pořád řvala bolestí. Jdeme ještě na drink do baru z odpoledne, tentokrát na střechu, kde hraje i hudba. Dostaneme 2+1 drink, Mojitoooo. Ale potom už jdeme spát, zaslouženě.

Trajektos

Letadlo

Josef a kola

Míša na kole

Nebe

Huarache

7:20 a zase řvou budíky. Jdeme si půjčit skútr, 50 metrů od nás, podepíšem a zaplatíme co je potřeba. 450 pesos na den, 5000 pesos deposit. Dostaneme instrukce kam jet a nejet, poté dostanu přednášku jak jezdit(pán neví, že se baví s vrcholovým jezdcem na skútru z Olomouce), vše odkejvám a jedeme. Lehce nám prší, ale nic nás nerozhodí, na mokru jsem toho odjezdil hodně. Cestou berem ještě snídani a jedeme na Punta Sur, Eko Beach park. Cesta asi na půl hodinky, bohužel jsem musel krotit svého vnitřního závodníka, protože se Míša bála a jel jsem jako James May přezdívaný kapitán Šnek. Bohužel vidíme cestou potlučeného cyklistu, kterému se už věnovala záchranka. Dojedem k bráně Punta Sur a dozvídáme se, že to vlastně není pro pěší, ale musí se to projet, protože je to zase hrozně velká oblast. Zaplatíme vstup a asfalt se mění na písek. Písek a k tomu díry na cestě, větší než jak cesta minibusem. Kličkuju jak nejlíp dovedu, zpívám si Hurikána a po cca 10 minutách nás čeká první zastávka, území krokodýlů. Všude sama hnědá voda, jak stvořená pro tyhle tvory. Na mostě směrem k vyhlídce si jeden odpočívá přímo pod ním, asi 40cm od nás. Na vyhlídce už bohužel dalšího nevidíme, ale i tak je to úchvatný pohled, žije tam na 300 krokodýlů. Sedáme na skútr a jedem dál, zapomněl jsem zmínit, že hodně pršelo a díry jsou tak vlastně pokrytě vodou, kolikrát to byl hazard. Dojedem k majáku, ale ještě předtím jdeme takovou malou džunglí až dojdeme k pobřeží. Pak vylezeme nahoru na maják, 331 schodů stálo za ten výhled. Navíc ani človíček. Pak už pokračujem až na konec cesty, na pláž, kde si počkáme na 13h, kdy vyjíždí loď na malinkou komentovanou tour, ale bohužel kvůli velkému množství vody co napršela, nejsou krokodýli vidět, nevadí, tour měla asi 15 minut a byla by i daleko lepší, kdyby tam neřval malej Putin. Pak už jdeme ale na pláž, kde nám bohužel počasí úplně nepomohlo a koupačka tak byla krátka a docela studená. Je čas se vrátit, cesta je stejná tam i zpět. Po pár minutách se nám ukážou mývalové, nebojí se a jsou fakt roztomilí. Díry pořád všude, ale zvládli jsme to, autem bych to jet nechtěl. Pokračujem cestou dál po jižní straně ostrova, kde ale brutálně fouká a jízda tak není už ani příjemná jak to fučí. Objedeme to celý zpátky a zaparkujem před barákem. Dáme si náš oblíbený oběd, tuňák s torrilou, podpořený majorem Kozákem a Koreisem a poté lehkej bucíček. Vrátíme skútr, vše tak jak má být a jdeme na churros a ještě si tak dochodit město a noční centrum. Na pokoji pak dojíme vše co nám zbylo a zabalíme si věci, další den se totiž vracíme pro auto a jedem na Isla Mujeres.

Punta Sur

Ptáci

Krok

Zátoka

Pohled z majáku

Rocket

Tentokrát nás probudí hlavně příroda v podobě deště a také pálivého jídla z předchozího dne. Pobalime naše švestky a jdeme na trajekt, kde nás zase tak trochu podělají, fakt židi. Chceme 2 lístky do Playa del Carmen, bez návratu. Až po zaplacení si všimneme, že máme first-class aniž by se nás boreček zeptal, takže nám napařil to nejdražší. Naštěstí to teda nebyla nějaká extra přirážka, ale šlo hlavně o princip. Tak si sedneme do brutalne vychlazenyho trajektu, sedacky dobry, tak rovnou objedname i jedno kafe, když jsme teda ten first-class. Ale cesta zpátky byla asi ještě 10x horší než tam, Míša změnila behěm cesty barvu, z opaléné se stala bílo-zelenou. K tomu všemu se rozhodla vrátit snězené chipsy zpět do balíčku pomocí svého krku a na dámu si ublinkla. Už nikdy nechce trajekt vidět, ale bohužel ví, že pozdeji ten den bude muset znovu nasednout na stroj smrti a zvracení. V Playa del Carmen nacházíme naše auto, bez jakéhokoliv problému a škrábance. Skočíme pro snídani a jedeme do Cancúnu, kde necháme auto tentokrát na placeném parkovišti a už nás čeká další trajekt, tentokrát jiná společnost. Bereme už vysloveně regular jízdenku, 20 minut jak nic, žádne zvratky ani nic. Ubytko máme asi 35 minut chůze, s tím batohem nic moc, už jsem špačkoval, všude kolem nás jezdí na golfových vozících a my se taháme pěšky. Ale vozík na jeden den vyjde až na 800 pesos, hroznej nesmysl. Isla de Mujeres je daleko menši než Cozumel a pěšky už se to dá. Ubytujeme se, trochu odpočineme a jdeme zase zpátky, už lehčí o batohy. Playa Norte je tam nejznámější a nejhezčí, ale taky už dost komerční. Plno lidí, hudba nahlas a taková Ibiza vibe. Tak namočíme kolena a jdeme zpátky než začne pršet, koupime něco dobrého v Chedraui a zapíname UFC, v Mexiku se na to dá koukat v dobrej čas.

Blížime se pomalu do finále, druhý den na Mujeres jsme chtěli trávit u vody, ve vodě a klidne i pod ní. Počasí je ale proti, větry jak blázen, hlavně venku jako. Do toho prší a my tak nějak nevíme co budem dělat, protože tam se toho moc dělat nedá, když není hezký počasí. Do toho už mi moc nefunguje moc tělo a tak mi postel tolik nevadí, jsem rozenej váleč a jakkejkoliv pohyb navíc je ted fakt nepřijemnej. Ale nechám se dokopat a jdeme se projít podel oceanu, nafoukat si trochu ten vítr do vlasů a udelat nejaky fotky do katalogu. Ale fakt se v tom moc neda chodit, po 2h se vracíme zpět, ja jeste víc hotovej než ráno. Je 12h, takže v Česku bylo 18h a to znamenalo tiskovku Clashe, z velké nudy to zapneme a ja chci vic a vic spát, hrozny. Míše se nechce a nudí se, tak hledá kam by se dalo jít, jenomže fakt hrozně prší a fučí. Tak hodim boček a spím no. Potom se ale rozhodne, že půjdeme otestovat místní kuchyni a to doslova. Našli jsme mini restauraci, kde nás přivítá mladej klučina a nabídne jídelní lístek. Quesadilla, Tacos, Tostadas, cokoliv. Jídlo bylo naprosto famozni a kdyz nam potom rekl cenu, neverili jsme. Tolik dobreho jidla za 265 pesos, neuveritelny. Spokojeni a napapaní se odvalíme jeste do obchodu pro nejake dobroty a pití, přečkáme minibouři a potom odskáčem v kalužích vody domů, kde se zabalíme, protože ráno opouštíme Mujeres a poslední noc strávime v Cancúnu.

Míša a její oblíbený transport

Isla Mujeres

Taky Mujeres

Foukajicí mujeres

Počasí se skoro nezměnilo, já věděl, že umřu, protože nás čekala cesta s batohem zase zpátky na trajekt, takže jsem držkoval. Míša ne, ale chce čůrat a kafe. Zjistíme, že já blb jsem se podíval na odjezd trajektu trochu špatně a máme tak ještě hodinu na odjezd. Takže jdeme na kafíčko, já ne, ja jenom čumím, ale pak dostanu skořicovou rolku, tak jsem potichu. Hodinka je pryč, kupujeme regular jízdenku na trajekt, Míša už zase mění barvu pomalu, ze strachu zatím. Ale cesta v klidu. Jdeme si pro auto, trochu komplikované placení a vyjizdime rovnou k ubytku, asi 25 minut cesty. Už bez dat, protože došly a nemělo cenu kupovat nové, ubytovaní hledáme klasicky starou školou, adresu po adrese dokud nenarazíme na náš byt, kde už je vše připravené. Dáme sprchu, udělám Devlin a jdeme směr Mercado 28, nejznámější trh v Cancúnu, kde se dají dobře sehnat suvenýry domů. Tam nás nahání všeci ti prodavači a šejdíři, stačí malinkatý oční kontakt a těžko se jich zbavuje. Ale najdeme super akci s magnetkama, milou paní a nakoupíme. Do toho nás osloví Šumaváci, které jsme potkali ve Valladolidu, tak si sdělíme zážitky a potom pokračujem směr někam k oceánu, nohy už úplně jinde. Cesta zpátky bolí, 5km mi přijde jako 50, vedro. Co bych dal za skútr. Cestou jsme to vzali přes pár obchodů, hledáme ještě co dovezeme domů. Po příchodu na ubytování lehnu únavou a nohy zalezou pod postel. Potom ale bereme auto a jedeme nakupovat. Plaza Outlet a hrozne moc lidi je prvni zastavka. Tam si nakonec vyhlídneme boty a tričko, aspon neco. Je super, že v Mexiku žijí umpalumpové a já tak měl boty s 70% slevou, protože mám 11 nohu. Potom zablokuju celej areál tím, že jsem nezaplatil poplatek za parkování, fakt jsem nečekal, že budu po hodině platit 13 pesos a tak to za náma troubí a ja musím běžet zpátky najít automat a zaplatit. Sorry jako. Dalším obchodem je Walmart, kde nakoupíme vše z našeho listu pro rodinu, zkusíme pár masek z wrestlingu a jedeme na ubytování. Tam už probíhá finální balení, rozřazování věcí a kdo co ponese. Pustíme si Tučňáka, večere a nějakej ten spánek.

Poslední den v Mexiku, uteklo to hrozně rychle a vůbec se nám nechce do letadla ani zpátky do pracovního a zimního procesu. Tak si zkusíme ještě dopoledne splnit přání, konkrétně já. Chci si koupit fotbalový dres Mexika nebo nějakeho týmu, podařilo se, mám radost. Potom zkusíme ještě jednou outlet, tam si Míša udělá radost aspoň teplákama, lepší než nic no. A pak už cesta na letiště, kde přes menší komplikace v navigací a uvíznutím zase u nějaké brány se dostaneme k našemu mechanikovi a vracíme auto, které sloužilo fakt suprově. Vše proběhlo jak mělo, deposit se mi snad vrátí. Pak už zbývá jenom chaos na letišti. Včera jsme se totiž domluvili, že zkusíme poprvé salónek na letišti, jakejsi VIP Lounge by Mera. To jsme jeste nevedeli kolik nervů nás to bude stát. Úspěšne projdeme security controlou a už natěšení hledame salonek. Tam nás ale zastaví, že v systemů vubec nejsme, že cosi kdesi, prostě smůla. Nejsme v systemu, nemáme business class, nevypadame jak bohati lidi asi. Nedali jsme se bez boje, ukazujeme všechno co máme, zaplacené faktury, už jsme nepříjemní, protože to stálo fakt dost peněz. Zkusil jsem se potom jít zeptat a v půlce cesty mi volá Míša, že se mám vrátit. Celej nedočkavej doběhnu zpět a najednouu ejhle, už se to nějak propojilo, TAP Portugal to nějak synchronizoval a my tak konecne jdeme dovnitr. Hned nás zaujme jídlo, moc jídla. Formou sněz kolik můžes a vypij kolik chceš jsem se řídil hned od začátku. Do toho jsem zjistil, že barman může míchat mojito a už to šlo. Asi po 3,5h odcházíme uplně narvaní jídlem a trochu veselí z alkoholu najít bránu odletu. Do toho koupíme Šemkovi vysněnou tequilu a jeste hrníčky. Konec zvonec, pomalu se dostaneme do letadla a začíná nekonečná cesta zpět letadlem, kde píšu tenhle divný cestopis/příběh a pořád ještě není konec, momentálně u tohohle řádku jsme snad už blízko Frankfurtu, kde ještě budem čekat 6 hodin na bus do Prahy, kterej jede 6 hodin.

Celkově bych to shrnul jako skvělou dovolenou, plnou zážitků, nových jídel, zábavy a hlavně pohody. Internet se využíval minimálně, počasí nám až na poslední dny přálo, nikde se nic vyloženě nepokazilo a domů si vezu snoubenku.

Španělština je velké plus, ale angličtina je taky v klidu. Před dovolenou si vyberte radši pesos než dolary, kartou se platit dá, ale ne všude a poplatky za výběr jsou zbytečné. U tankování fakt pozor co platíte, radši vystupte a klidně se na to dívejte, jsou to vaše peníze a nebojte se ozvat, policie tam není tak hrozná jak se píše, je to asi o lidech, tak jako všude. Booking je fajn, Airbnb je horší. Provoz v Mexiku je takový všelijaký, člověk se toho nesmí bát a klidně ukázat lokty, mezinárodní řidičák nikdo nechtěl, ale určitě není na škodu. Rozhodně zkoušet jídlo u místních než nějaké fastfoody. A nebát se zeptat, na cokoliv, na pár vyjímek jsou lidi v Mexiku hrozně milí, ochotní a když můžou, tak pomůžou. Nikdy nenechávat pasy, peníze a ostatní drahé nebo důležitě věci v autě. My jsme tam nechali vždy maximálně oblečení.

Teplo

Walmart

Walmart

Chipsy všude

Autor článku.

Díky kdo dočetl až sem.