Mexiko úplně pro všechny

Mexiko, tedy oficiálně Spojené státy Mexické, patří mezi největší (13. místo) a nejlidnatější (10. místo) země planety. Ačkoli na první (i na druhý) pohled spadá tato země na severoamerický kontinent, z geopolitického hlediska je Mexiko řazeno mezi země Střední Ameriky či Latinské Ameriky, na které je v otázkách bezpečnosti často nahlíženo s opovržením. Mexiko je domovem kaktusů, tequilly, hlasité hudby, rozmanité fauny, mužů v sombrérech, majestátních pyramid, pálivých papriček, pestře oděných tanečnic, množství způsobů vyobrazení smrti a přesto specifické formy nekonečného klidu v jádru pulzujících a nespících měst.

Vlajka Mexika

Někde na Yucatánu

Mapa Mexika / mapy.cz

Svou cestu do Mexika jsem podnikl se svou ženou Terkou v dubnu a květnu 2021 v rámci naší "vakcinační" dovolené do USA, o které jsem psal v tomto cestopise: https://www.cestujlevne.com/cest...nson-1987. O cestování po Americe píšu v tomto navazujícím cestopise: https://www.cestujlevne.com/cest...o-nas-2008 . Jednalo se o naší první cestu do této oblasti, na jejíž přípravu jsme měli...tedy měl jsem asi 5 dní. Ve srovnání s jinými obdobně velkými zeměmi světa jsem toho o Mexiku věděl před koupí letenek vcelku málo. Uklidňovalo mě, že ještě méně toho věděla Terka, která ale věděla hlavně to, že tam chce jet. A to je příběh o tom, jak jsem 14 dní před odletem koupil let se španělskou Ibérií po trase Vídeň - Madrid - Mexico City a dalších 6 týdnů se pořádně nevyspal. Ze začátku jsem ve dne v noci seděl u průvodců, cestopisů a videopřednášek, aby narychlo vytvořený itinerář dával smysl, později jsem odmítal strávit jedinou vteřinu určenou k cestování spaním na hotelu. Do toho jsem řešil vedení a oponentury bakalářek, své studenty u státnic a tvorbu tří článků na konference. Nedokončenou práci si tak beru s sebou.

Přípravy na cestu

Plán pro Mexiko byl takový, že prvních 5 dní chceme strávit v hlavním městě, ze kterého budeme tvořit zhruba obden hvězdicovitě výlety a jinak poznávat samotné město a zvykat si na místní podmínky (kulturní, klimatické i bezpečnostní). Poté se pomalu začneme přesouvat do centrální části země, během které musíme navštívit Palenque - přes to prostě nejede vlak. Alespoň 7 dní pak musí zbýt na poloostrov Yucatán, kde chceme 3 dny strávit relaxačně u moře, popíjet koktejly a ve velkých dávkách čerpat vitamín D a další 4 dny cestovat v zapůjčeném autě po krásách poloostrova. Na něm je možné obdivovat velkou spoustu pyramid v rámci archeologických parků, v jejichž čele stojí Chichén Itzá (od 7. 7. 2007 jeden ze 7 nových divů světa), nespoutanou přírodní džungli nebo bezpočet zatopených krasových jeskynní, tzv. Cenotes. Po 15 dnech se pak letecky přesuneme z Cancunu do Phoenixu na druhou část naší dovolené. O ní zase někdy příště...

Před cestou nejvíce řešíme hotovost, kterou chceme využívat jak v Mexiku, tak i v USA. V pobočce Interchange na Náměstí republiky nakupujeme 800 USD za 17 125 CZK a když k valutám přidáme ještě 130 USD, které nacházíme v naší domácí směnárně, máme skoro tisíc dolarů na cestu, s čímž plánujeme vyjít. Nechceme ale vše vozit do Mexika a hledáme způsob, jak se k penězům dostat až v USA. Nakonec využíváme mého dlouhodobě neaktivního účtu v cizí měně u Equa Bank, na který vkládám skrz jeden z bankomatů pobočky v Karlíně celkem 600 USD - ty vybereme až po příletu do Phoenixu, zbytek (330 USD) slouží pro útratu v Mexiku. Zpětně hodnotím tento krok jako zbytečný - nikdo nám v Mexiku kapsy nevybral, nicméně znovu bych se rozhodl stejně. Equa Bank má výběry v zahraničí zdarma (je ale třeba zaplatit 0,5 % z částky vložené na účet - v našem případě tedy 3 USD), výběr ze zahraničního účtu je však v USA zpoplatněn částkou od 2,5 USD a množství vybraných peněz je často limitováno (k tomu se dostanu dále).

Den 1. /// 27. 4. 2021 /// Po půl roce za hranice

Po naprosto vyčerpávajících posledních dnech se mě budík snaží vyhnat z postele v nekřesťanských 6:30 ráno, což je i na prezidenta Zemana "zatraceně noční doba". Smlouvám a snažím se vyjednávat, ale bez šance. Lehce po osmé opouštíme náš libeňský byt a míříme si to na Hlavní nádraží. Na více než měsíční cestu jsme vcelku připraveni a zabaleni již od předchozího večera. Teda jak se to vezme. Dle pravidel španělského národního dopravce můžeme mít každý kufřík + malý osobní předmět o hmotnosti do 10 kg dohromady, reálně můj kufřík má tak 12 a batoh asi 8; Terka je na tom podobně. Tak snad nás nikdo vážit nebude.

Do Vídně se přesouváme RegioJetem s odjezdem z pražského hlavního nádraží v 8:49. Je to celkem brzy, vzhledem k tomu, že let Iberie odlétá z Vídně až v 19:40, nicméně se současným minimem spojů mezi českým a rakouským hlavním městem není moc na výběr. Riskovat přestup mezi vlakem a letadlem za dvě a půl hodiny se nám nechce, navíc rádi po dlouhé době zakempíme ve SkyLoungi. Cesta nás oba vyjde na 732 CZK, ubíhá rychle a kromě úseku mezi Brnem a Břeclaví je vlak po celou dobu téměř prázdný. Ani se nedivím, že v těchto časech nikdo jiný do Vídně nejezdí... Vnitřně si extrémně užíváme možnost cesty do zahraničí a po překročení česko-rakouské hranice se cítíme jako největší rebelové. Je to už téměř půl roku, co jsme byli naposledy jinde než v Česku, navíc do dubna 2020 se nám dařilo více než čtyři roky držet úctyhodnou statistiku, kdy jsme v každém kalendářním měsíci strávili alespoň jeden den za hranicemi ČR.

Odjezd z Prahy

Do Vídně přijíždíme s lehkým zpožděním po půl druhé a po opuštění vlaku a prostor hlavního nádraží opět máme ten neskutečný pocit radosti z překročení hranice. Pomalu se procházíme k baroknímu palácovému komplexu a rozlehlé zahradě Belveder a ze široka se usmíváme. Míříme na vlakovou zastávku Rennweg, odkud vede asi nejlevnější cesta na vídeňské letiště (2 osoby za 5 EUR). Uprostřed parku usedáme na lavičku, obědváme a očima kontrolujeme naše vybavení, přičemž začínáme trochu pochybovat, jestli jsme celou cestu trošku nepodcenili. Můj kufřík se skoro rozpadá, ve spodní části se mu začíná tvořit menší díra a podrážky mých bot, které se mnou prošly španělské Camino, Island, Thajsko, Kypr, Slovinsko, Maroko a spoustu dalších zemí definitivně ztratily jakýkoli vzorek. Za těch 6 měsíců, co jsme zavřeni ve 2+kk na 70 metrech čtverečních, jsem nějak přestal vnímat opotřebovanost svých věcí a tohle byl pro ně sakra ostrý start. No snad to těch 5 týdnů zvládnou.

Po půl roce opět v zahraničí

V zámeckém parku

Zámecký park a jižní palác

Přesouváme se na letiště, které neuvěřitelně zeje prázdnotou. Takhle mrtvo na tomhle letišti nebylo nikdy ani v nočních hodinách, kdy jsem tu přespával a čekal na brzký ranní odlet Wizzairu kamkoli na Balkán. Teď jsou tři odpoledne - na terminálu 3, který jako jediný zůstal v provozu, jsou otevřené dvě přepážky Austrian, na security jsou dva zaměstnanci, nejbližší odlet je plánovaný za 30 minut do Káhiry a další o dvě hodiny později do Düsseldorfu. Připadám si jako po apokalypse. Dopíjíme s Terkou zbytky vody a přecházíme do neveřejné části, kde plánujeme založit základní tábor ve Sky Loungi. I tady zůstal jediný pracovník, který nám sděluje, že jídlo se nyní kvůli omezenému provozu nepodává. Může nám však nabídnout balíček, kde najdeme jablečnou limonádu, sendvič a ovoce, až se budeme chtít občerstvit. Po pár hodinách relaxu jíme tedy aspoň venku a v salonku zůstáváme co to jen jde do sedmé večer. Stahujeme veškeré podklady a já si doplňuji hudbu do nového telefonu. Čas docela utíká a před zavíračkou se nás pracovník na recepci zeptá, jestli si nechceme vzít ještě jeden sendvič navíc - už zavírá a co se nesní, to bude muset vyhodit. Docela nás to potěšilo, protože jsme se tu chtěli před odletem nadlábnout trochu více.

Koncem dubna 2021 toho z Vídně opravdu moc nelétalo

Letiště jako po apokalypse

Plocha letiště

O pár minut později už přešlapujeme před letadlem, které je sice plnější než jsem čekal, přesto je v přední a zadní části docela dost volných řad. Systém Iberie nás při odbavení všechny namačkal do řady 12 až 22, a tak ještě před startem míříme s Terkou do řady č. 7 a užíváme si trojsedačku jen pro nás dva. Nechápu jak to, že mě taková blbost vždycky potěší. Vídeň opouštíme při západu slunce a čeká nás 19 hodin dlouhá noc, než se nám zase rozední v Mexico City. Let je pohodový a plynulý. Původně jsem plánoval, že si tu hlavně odpočinu, ale přesto po pár minutách otevírám počítač a pokračuji v psaní článku na konferenci. Ještě v letadle zjišťujeme náš gate pro přestup na let do Mexika, na který máme jen 65 minut. Uvědomuji si, že to není zrovna moc, a tak trochu počítám s možnou kompenzací za pozdní přílet.

Boarding

Odlet z Vídně

Někde na Villachem

19 hodin dlouhá noc

Přestup v Madridu - je tu tak živo, že jsme každý měli svůj vagónek

V Madridu jde ale všechno rychle a po cestě vláčkem mezi T4 a T4S se za 25 minut dostáváme k letadlu směřujícímu do střední Ameriky. Narychlo otevírám počítač, připojuji se na letištní WiFi a vyplňuji formulář umožňující vstup do Mexika (https://www.vuelaseguro.com/home), kde potvrzuji náš bezvadný zdravotní stav a následně získávám nezbytný QR kód. Tohle byl rozhodně chytrý krok, opravdu hodně cestujících se na letištní WiFi v Mexiku dost navztekalo. Letadlo do Mexika bylo plné asi ze 40 %, smutné je, že opět všichni sedí pohromadě v zadní části letadla. Iberie holt rozmisťování pasažérů moc nezvládá. Slečna, která s námi sdílí trojsedačku, hned po vzletu odchází ke svým spolucestujícím a po večeři si i já nacházím volnou "trojku" v řadě dvacet něco a na několik následujících hodin usínám totálním vyčerpáním.

Den 2. /// 28. 4. 2021 /// Buenos días - no habla españ!

Probouzím se až nad mexickým zálivem, těsně před podáváním snídaně a přistáním. Přesouvám se zpátky k Terce do předposlední řady a z okénka pozorujeme, jak se naše letadlo ztrácí v jednom z největších měst světa. Snažíme se dohlédnout, kam až sahají světla tohoto velkoměsta, ale naprosto zbytečně. Dosedáme na čas a procházíme labyrintem letiště až k imigračce. Tady nás pracovník hned 4x pošle do špatné řady, a tak není divu, že odcházíme jako jedni z posledních po zhruba půlhodince čekání. Ještě před vstupem do veřejné části letiště je možné směnit hotovost, ale kurzy mi přišly hodně přemrštěné a palec nahoru si rozhodně nezaslouží. Před vstupem do veřejné části je pak třeba ještě zrentgenovat zavazadla na zbraně a výbušniny.

Přistání v CDMX

Ve frontě na pasovku

Ve veřejné části hned plníme jeden ze dvou úkolu, a to je směna peněz. Měníme 50 USD v jedné ze směnáren pod kurzem 18,85 MXN za 1 USD (kurzy v ostatních směnárnách na letišti se pohybují od 18,6 MXN). Mexické pesos potřebujeme pro nákup jízdenek na metro a obecně se vždy lépe cítíme s lokální hotovostí. Dále přecházíme do letištní pobočky 7-eleven a kupujeme za 230 MXN lokální SIM. Ta má přednabité volání a SMS, ale hlavně také 3GB dat. Uvidíme, jak nám to bude na Mexiko stačit. Oproti jiným zahraničním zkušenostem nám nedělá problém SIM kartu v telefonu zprovoznit a do rozednění nám tak zbývá docela dost času. Až jsme překvapeni. Nyní se potřebujeme dostat na náš hotel MX Lagunilla, který máme zaplacený už od včerejšího večera. Původně jsem chtěl ubytování řešit doplacením brzkého check-inu, ale nikdo mi nebyl schopen říct, jaká bude cena a jestli budou mít volný pokoj - a při ceně necelých 600 CZK na noc opravdu nebylo moc co řešit. Na letišti pak ještě asi 30 minut čekáme do rozednění na začátek provozu metra, které má jezdit od 6 hodin. Já pracuji na posudcích, Terka hledá informace k CDMX (místní zkratka pro Mexico City). K cestě na hotel můžeme použít taxi, ale co jsem tak četl, tak hlavně v nočních hodinách není po bezpečnostní stránce moc o co stát a ani cenově nám tato varianta úplně atraktivní nepřijde.

Mapa metra v CDMX

Před šestou se tak přesouváme napříč celým terminálem ke stanici metra linky 5 Terminal Aereae a míříme severním směrem, kde přestupujeme ve stanici Oceania na linku B do zastávky Garibaldi. Jedna cesta metrem s libovolným množstvím přestupů stojí v CDMX vždy 5 MXN (lístky se kupují v pokladně) a je dotovaná vládou, aby Mexičané nepoužívali ve městě auta. MHD je takřka vždycky mou první konfrontací s novou zemí či městem a nejinak je tomu i tady. Ačkoli je metro celkem plné, cítím se bezpečně. Ať už z hlediska Covidu, tak i stran kriminality. Nepoutáme pozornost, lidé si nás neprohlížejí, nic nenabízejí ani neprodávají. Takřka všichni nosí roušky, snaží se udržovat rozestupy. Trošku chaotický je přestup na linku B, kdy se přechází kovové mostní konstrukce a celkem mě překvapuje, že mexické metro jezdí víc nad zemí než podzemí, ale zvykám si. Vystupujeme ve stanici Garibaldi, pouze několik desítek metrů od našeho hotelu...tedy alespoň si to myslíme. Omylem jsme ale použili východní exit a čeká nás celkem krkolomná cesta po hlavní silnici. Okolo nás pospávají desítky bezdomovců, po krajích jsou složené stánky, na kterých bude za pár hodin prodáváno zboží všeho druhu, všude je cítit smrad a ulicí čas od času projede policejní vůz. Neskutečně depresivní atmosféra.

Přicházíme na hotel MX Lagunilla (https://cs.hotels.com/ho14647351...ty-mexiko/) a potvrzujeme naši rezervaci, kterou nám hotel stihl zrušit kvůli "no show" včera večer. Všechno jde naštěstí vyřešit snadno, recepční je milá a mluví plynně anglicky. V tu chvíli ještě netušíme, jaká rarita to v téhle zemi je. Každý dostaneme snídaňový balíček a jdeme se ubytovat. Pokoj vypadá fajn, ale nemůžeme se zbavit dojmu, že je tu něco špatně. Realitu zjišťujeme až po pádu PET lahve s vodou na zem, která si to štráduje k oknu na druhé straně místnosti - pokoj je nakřivo. Těžko říct, jestli je to chyba stavařů nebo zemětřesení, ale těch pár dní to zvládneme. Dáváme sprchu a vzhledem k tomu, že jsme prospali takřka celý let z Madridu, chystáme se vyrazit do města.

Opouštíme hotel a scházíme ulicí Eje Central Lázaro Cárdenas směrem k paláci uměni Palacio de Bellas Artes. Tahle secesní budova je po malé pekárně s čokoládovými dezerty druhým místem v Mexiku, kde se jen zastavíme a koukáme. Palác, který slouží jako muzeum i opera je dnes zapsán na seznamu UNESCO a patří mezi nejvýznamnější budovy ve městě. Bohužel v současné době se nelze dostat dovnitř a musím říct, že o tuto možnost ani příliš nestojíme. Přesouváme se do sousedního parku Alameda Central, kde se (v 9 ráno) schováváme před sluníčkem pod kvetoucími stromy. Čas od času se k nám přiblíží bezdomovec, který loudí drobný, ale jinak je tu příjemně a bezpečno jak v kterékoli evropské destinaci. Park je vcelku rozlehlý, jsou tady sochy, altánky, fontány a zakrytá vstupní brána. Po pár desítkách minut se po pěší zóně Av. Francisco I. Madero přesouváme do centra k Zócalo. Postupně míjíme mrakodrap Torre Latinoamericana, kachličkový dům Casa de los Azulejos a řadu dalších fotogenických míst.

Palacio de Bellas Artes

Park Alameda Central

Casa de los Azulejos

Av Francisco I. Madero

Náměstí Zócalo (nebo také Plaza de la Constitución) mě fascinuje naprosto neuvěřitelným prostorem. Uprostřed se tyčí mexická vlajka zastiňující plochu několika rodinných domů a po stranách se nachází několik vládních budov, národní palác (sídlo prezidenta), mexický soud a na severu pak metropolitní katedrála. Na několik minut usedáme na obrovskou dlaždici pod stožárem a opírajíc se zády o sebe si užíváme místní architekturu a skutečnost, že jsme opět v zahraničí. Naše pocity jsou umocněny ještě tím, že jsme za poslední půlrok nevytáhly paty z domu. Z náměstí pokračujeme severovýchodním směrem ke zbytkům velkolepého aztéckého chrámu Templo Mayor. Ten byl ve 14. a 15. století centrem tehdejšího aztéckého města Tenochtitlán, vystavěného na jezerním ostrově. Za jeho zničení jsou odpovědni španělští dobyvatelé, především pak Hernán Cortéz, který do města přišel v roce 1519. Ačkoli Google uvádí, že je dané místo dočasně uzavřeno, tak opak je pravdou. Tady se prvně setkáváme se standardní mexickou procedurou, běžnou na každém autobusovém nádraží a u každé památky v Mexiku - měření teploty, dezinfekce na ruce a očištění (dezinfikování) bot. Dostáváme se k pokladně a za vstup na památku platíme 80 MXN na osobu. Je třeba říct, že v současných ruinách je těžké identifikovat jednotlivé fáze výstavby, nejvíce naše oči potěšila tradiční aztécká věž Tzompantli z lebek, vystavěná pro potěšení bohů. Všudypřítomné jsou i sochy zvířat (ropuch či hadů), které mají pro tyto kultury spirituální význam.

Zócalo

Metropolitní katedrála

Templo Mayor

Původní podoba Templo Mayor

Aztécký chrám hlídají hadi a žáby

Míříme dál severním směrem a ani nevíme jak, ale zapadneme na obrovské tržiště, rozkládající se v ulicích República de Colombia a República de Venezuela. Nejprve si myslíme, že se tu prodává pouze jídlo, ale později tu vidíme snad všechno myslitelné i nemyslitelné - hračky, elektronika, oblečení, věci na pláž, jídlo, nápoje, roušky, boty, věci do domácnosti, potraviny, léky a nevím co ještě. Pomalu máme hlad, ale často narážíme na jazykovou bariéru. Pořád jsme tu jen pár hodin a zatím jsme se příliš neotrkali a nevíme tak, jak na to. Zároveň se bojíme nastavených hygienických opatření tady v Mexiku a potenciálních problémů s Covidem. Místy tak okukujeme stánky a prozatím stydlivě polemizujeme, co že bychom si to dali. Rozhodujeme se tak dlouho, že na sebe s Terkou začneme být nepříjemní, do toho se kromě hladu začíná dostavovat únava a nezvyklé vedro a najednou, aniž bychom si to uvědomovali, tak pomalu opouštíme tržnici a míříme směrem k hotelu. Na první den se snažíme najít záchranu alespoň v obchodě Oxxo, ale máme smůlu, nic k jídlu tu není. Cestou potkáme až starší Mexičanku, která ve vchodu svého domu smaží empanadas. Komunikace stále vázne, a tak odcházíme každý pouze s jednou sýrovou, resp. bramborovou taštičkou. Mexická kuchyně nás tímto kouskem zatím příliš neoslovila. Chuť si spravujeme pouze o pár metrů dál, když dorazíme zpátky k pekárně s čokoládovými dezerty Panadería Del Camino a odcházíme se dvěma taškami plnými sladkého pečiva politého čokoládou.

Tržiště v srdci města

Ulice Justo Sierra

Kdyby měl někdo málo Corony...

Pak už přijdeme na hotel a dáváme si na dvě hodinky oraz. Únava a silné slunce i vysoká teplota nás po poledni vyčerpaly a nyní dorazily. Do města vyrazíme ještě jednou, tentokrát se tu chceme najíst a opravdu ochutnat skutečnou mexickou kuchyni. Při toulání se uličkami města narazíme v ulici Calle de Tacuba na dva sympatické Čechy s malou holčičkou, kteří právě večeří tacos a voní i vypadá to naprosto úžasně. Máme záminku pro seznámení i večeři - 2 v 1! Super! Potkáváme mladý pár, podle přízvuku z Moravy, který vyrazil do Mexika na 4 týdny. Aktuálně jsou v Mexiku 5 dní a následujícího dne si půjčují auto a chystají se projet celou zemi až na Yucatán. Doporučují nám Tacos al pastor, na kterých si sami pochutnávají, přičemž 5 kusů přijde na 45 MXN. Jedná se o tacos s grilovaným vepřovým masem (podobným tomu, které se u nás používá na gyros), cibulí, koriandrem a kouskem ananasu. Jsme hladoví a jednou porcí se oba zasytíme naprosto dostatečně. Chuť i příjemné setkání si naprosto užíváme.

Až do setmění se touláme po městě než zamíříme zpátky na hotel. Cestou se zastavujeme v místním supermarketu BBB (nebo také 3B), kde nakupujeme lokální pivo a s překvapením zjišťujeme, jak to tady v obchodech funguje. Supermarkety zpravidla nabízí pouze trvanlivé či mražené produkty a základní drogerii. Ta lepší (mýdla, krémy, šampony,...) má na sobě zámek, podobný těm, které se u nás dává na láhve od alkoholu. V supermarketech běžně k sehnání není ovoce a zelenina, maso, pečivo a některé mléčné výrobky. Ovoce i zeleninu jde bez problémů sehnat na trhu, maso u řezníka a pečivo v pekárně. Vše je na každém kroku a především na menších městech se jedná o naprostý standard. Zboží je zde obecně levnější než v Česku, v průměru o 10-20 %. Co má ale na naše očekávání naprosto luxusní poměr cena/výkon jsou džusy a ovocné limonády. Ty lze sehnat běžně při ceně pod 10 MXN za 0,5 litru a chuťově jsou s těmi českými naprosto nesrovnatelné. V CDMX jsem se v jednu chvíli džusů přepil a po zbytek dovolené pak konzumoval takřka pouze limonády nejrůznějších příchutí.

Den 3. /// 29. 4. 2021 /// Smlouvání na špatném místě

Zatím máme laťku nastavenou vysoko a plánujeme v tom pokračovat. Druhý den našeho pobytu plánujeme cestu do Teotihuacánu k proslulé pyramidě slunce a pyramidě měsíce. Tuto cestu lze snadno provést s některou z agentur, které daný výlet organizují za 800 až 1200 MXN na osobu. My jej zvládli asi za 400 MXN za oba s tím, že jsme se nemuseli nijak časově přizpůsobovat a mohli odjet tam i zpět dle našich preferencí a požadavků. Do Teotihuacánu jezdí z CDMX obvykle vždy jedna autobusová společnost, a to zpravidla z Terminal Central de Autobuses del Norte (Metro 5, stanice Autobuses del Norte). Po čase zkrachuje a její místo převezme jiná. A takhle to funguje už několik let. V době naší návštěvy jezdila do Teotihuacánu společnost Autobuses Teotihuacan s modrou pyramidou a zlatým sluncem v pozadí loga (na autobusovém nádraží má pobočku umístěnou v severní části, skoro na konci terminálu). Autobusy tam i zpět jezdí ve dvacetiminutových intervalech a jedna cesta stojí na osobu 52 MXN. Autobusy jezdí různé - někdy starší (jako na obrázku), jindy nové. Hned v CDMX lze koupit rovnou zpáteční jízdenky, které je možné použít na libovolný spoj daný den. Důležité je, že zastávky v Teotihuacánu pro cestu tam i zpět neleží u sebe, ale na druhém konci archeologického parku, jak je uvedeno v mapce pod textem. Cesta trvá asi 70 minut a po cestě zpět lze vystoupit poblíž stanice metra a autobusového nádraží Indios Verdes, které se nachází v blízkosti Basílica de Guadalupe.

Autobuses Teotihuacan

Mapa areálu

A teď, kdepak je asi nástupiště 7...

Přestože přijíždíme na autobusové nádraží už v 7:45, jsou nám prodány lístky až na 8:20. No...co se dá dělat, lépe jsme to vykomunikovat nedokázali. Čekáme na pátém nástupišti a kolem nás se kupí lidé, okolo 8:15 přijíždí autobus podobný tomu na obrázku výše. Cesta ale utíká vcelku rychle, ze svého místa u okénka sleduji raritu - dvoukloubové autobusy, které se ve světových městech vyskytují pouze sporadicky. O pár kilometrů dál na okraji města je dobře vidět, jak je Mexico City velké. Projíždíme kolem obrovských čtvrtí, ve kterých se nachází bezpočet malých přízemních stavení, mezi kterými kmitají panáčci velikosti špendlíkových hlaviček. Autobus dlouho stojí ve frontě na zaplacení mýtného poplatku a do Teotihuacánu přijíždíme o 20 minut později oproti plánovanému příjezdu. Hned u kruhového objezdu se nachází vstup do areálu a za ním rozlehlé parkoviště. Vstupné činí 80 MXN na osobu (v případě zájezdu s agenturou je obvykle započítané v ceně zážitku) a za profesionální fotoaparát či kameru se doplácí 45 MXN. Tuto službu jsme dokoupili pouze jednou jedinkrát právě tady v Teotihuacánu. Naivně se ještě ptám, zda mohu létat v areálu s dronem, ale prodejce se mi jen vysměje. Oslovují nás desítky průvodců, kteří nabízejí své služby. Tady v Mexiku jsou běžní takřka u každé památky a jak jsme později zjistili, v mnoha případech jsou cenově dostupní. Vcelku na pohodu ovládají angličtinu a především - ví, jak se prodat. Přešlapují před vstupem do areálu a příchozímu návštěvníkovi poskytnou automaticky "balíček" vcelku praktických informací o otevírací době, ceně vstupného, možném nebezpečí, místě pro parkování, apod. Člověk si pak řekne, že má takový člověk přehled a spíš se s ním dohodne. Nevidím na tomto postupu nic špatného, spíše naopak. Když ale spěcháte na otvíračku a zastavuje vás se stejnými informacemi už desátý průvodce, může to být vcelku otravné.

Jízdenky

Okrajové čtvrti CDMX

Vstup do areálu - vpravo větší pyramida slunce, vlevo vzadu menší pyramida měsíce

Vznik Teotihuacánu se datuje do 1. století n. l. a během následujících desítek až stovek let se stal jedním z nejvýznamnějších náboženských míst ve Střední Americe. Celý komplex začal mezi lety 600-700 z neznámých důvodů ztrácet na svém významu a následně byl pravděpodobně v 9. století opuštěn. Až roku 1427 objevili opuštěné místo Aztékové. Dnešní areál s pyramidami je docela velký a zabere minimálně 40 minut, než se člověk dostane od hlavní (výše uvedené) pokladny až na jeho konec k pyramidě měsíce (2,5 km). Pyramida slunce i pyramida měsíce, na které je obvykle možné vystoupat, jsou v současné době bohužel zavřené a lze tak na ně nahlížet pouze zespoda. Svačíme pod pyramidou měsíce a užíváme si pohled na historické stavby, které oba vidíme prvně v životě. Je tu klid - minimálně do 11 hodin dopoledne je areál prázdný a pohybuje se tu tak okolo 50 návštěvníků. Od rána jsou tu však řady prodejců drobných cetek a suvenýrů. Po přestávce se od pyramidy měsíce vracíme zpátky, obcházíme pyramidu slunce a pak pomalu zpět ke vstupu. Celý areál se dá projít za 3-4 hodiny a asi bych doporučil začít co nejdříve. Po jedenácté sem začnou návštěvníky lifrovat zájezdové autobusy z CDMX a také už začíná být velké vedro a rychle roste spotřeba vody. V celém areálu je vcelku málo toalet, nachází se pouze u severního východu (poblíž pyramidy měsíce) a jižního východu (u prostředního ne).

Cestou od vstupu do areálu

Pyramida slunce

Hlavní třída smrti vedoucí k pyramidě měsíce

Pyramida měsíce

V areálu se toulá dost psů, ale chovají se přátelsky

Výhled na pyramidu slunce

„30 pesos? No to je moc! Dám ti jen 20!“

Asi po pěti hodinách se vracíme směrem k autobusové zastávce u jižního východu a před definitivním opuštěním areálu máme zájem o nákup několika suvenýrů. Mají tady hezké kopie pyramid, které se budou v naší sbírce krásně vyjímat. Před drobnými prodejci preferujeme kamenné obchody (těch je tu asi 10) a nikdy nechodíme tam, kam se nás snaží někdo přivolat. Po několika měsících odpočinku se těším na smlouvání o ceně, přeřvávání, apod. Zapadneme do krámku staršího prodejce a ukazujeme na malou pyramidu měsíce, která se nám tuze líbí. Pán říká, že cena je 30 pesos... Vůbec jsem neznal místní cenovou hladinu, ale automaticky vykulím oči a říkám "To je moc!" Neuvědomuji si přitom, že smlouvám na špatném místě. "Dám 20!" Prodejce se ksichtí, přemýšlí a snižuje svou nabídku na 25 pesos. "Nenene" stavím se na odpor. "V areálu jí prodávali za 20 pesos. Takže dám 20 pesos." Prodejce vrtí hlavou, níž už nepůjde. Možná jsem to trochu přepísk, před vstupem do obchodu jsem byl připraven za ní dát tak 50 až 100. "OK, I give you 22 pesos, hm?" Prodejce se ale nechytá. Zkouším poslední trik a vycházím pryč z prodejny, prodejce to ale nechává chladným. Terka se mezitím nestačí divit tomu, co se tu děje a má mě za totálního debila. Já sebe taky. Ale fajn, když jsme to dokázali ukecat tady, určitě to zvládneme i kdekoli zpátky v areálu. Vracím se k prodejcům a ptám se na cenu pyramidy... "100 pesos máj frend, mucho kvality, mejd of boun". Říkám, že venku to mají za 20 MXN, ale to nikoho nezajímá. "máj betr máj betr máj frend" Nenakupuji a stydím se vracet ke staršímu pánovi do prodejny, kterého jsem cenou takřka sedřel na kost. Prostě si tady tu cenu vyhádám... Obcházím asi 20 prodejců, ale pod 70 MXN už se nedostanu. Jsem na sebe naštvaný, tohle jsem těžce nezvládl.

Vycházíme prostředním vchodem, kde stojí odchytávači k místním restauracím a chvíli sleduji jejich mimořádnou snahu o oslovení projíždějících. Docela by mě zajímalo, jak vysoká ta provize z jednoho zákazníka je, když jsou ochotni kvůli nim strkat horní část těla do okýnek projíždějících aut a pak utíkat dobrých 30 metrů podél silnice aby přesvědčili potenciálního zákazníka. Po chvíli si všímáme autobusové zastávky a přesouváme se k dalším gringům, čekajícím na odvoz zpět do CDMX. Autobus naší společnosti přijíždí asi po 10 minutách. Proti té herce ráno je krásný, nový, velký a klimatizovaný. Usedáme s Terkou na poslední volnou dvousedačku a během pár chvil usínám.

Čekání na autobus u hlavní cesty

Terka mě budí po zastavení autobusu poblíž stanice metra Indios Verdes, kde vystupujeme a pěšky míříme asi 1 km k Basílica de Guadalupe. Procházíme přes park Mestizaje a následně přecházíme množství silnic sofistikovaným systémem přechodů a nadchodů. Jsme vyčerpaní a osvěžujeme se v místních obchůdcích Colou. Historie místní katedrály je zajímavá... Aztéckému indiánovi Juanu Diegovi se začátkem prosince 1531 zjevila na hoře Tepeyac Panna Marie. Ta ho požádala, zda by mohl biskupovi vyřídit, aby právě v tomto místě byl vystavěn kostel. Ten ale prostému rolníkovi nevěřil a dožadoval se důkazu. Juanovi se pak podařilo s Pannou Marií opakovaně spojit a ta mu přikázala, ať tedy vystoupá opět na horu Tepeyac a natrhá tam kvítí, které pak uschová ve svém plášti. Když se pak Juan dostavil k biskupovi, rozevřel svůj plášť a na něm se objevil obraz Panny Marie Guadalupské. Na žádost Panny Marie pak bylo místo nazváno Guadalup. K vystavění sakrálních staveb však došlo až v 17. století, v roce 1649 byla vystavěna Capilla de Indios a roku 1666 Capilla del Cerrito. Když přestala tato dvě místa kapacitně dostačovat, byla naplánována stavba větší baziliky Templo Expiatorio a Cristo Rey (dnes známá jako stará bazilika). Vzhledem k nestabilnímu podloží a rovněž i z kapacitních důvodů byla v roce 1976 otevřena nová bazilika s kruhovým půdorysem. Kromě toho se v daném místě nachází ještě zahrada Jardín del Sagrado Recinto del Tepeyac.

Fuente De Los Danzantes

Jeden z mnoha úzkých, vysokých a nestabilních nadchodů v CDMX

Replika obrazu na plátně

Jardín del Sagrado Recinto del Tepeyac

Náměstí Mariana, okolo kterého stojí všechny náboženské stavby

Kaple Pocito

Místní cestovky organizují výlety do Teotihuacánu obvykle právě se zastávkou u baziliky na zpáteční cestě a i my jsme se tu stejně plánovali zastavit. Když teď jedeme kolem, tak proč toho nevyužít. Stará bazilika je ale aktuálně uzavřena veřejnosti a v nové probíhá mše, přesto je díky otevřeným bočním stěnám možné vidět dovnitř. Repliku starého indiánského pláště nad oltářem sice vidíme, ale blíž se k němu nedostaneme. Spekulujeme o tom, že je původní katedrála už opravdu hodně nakloněná a že třeba jednou budeme našim vnoučatům ukazovat fotky původní katedrály se slovy "to tady ještě stála..." Jdeme se podívat k původní kapli Cerrito i ke vcelku kýčovité zahradě Sagrado Recinto del Tepeyac. Místní ji obdivují, ale nám připadá neskutečně přeplácaná. Především na mě je ale velké horko, a tak usedám v nedalekém stínu na náměstí Mariana. Terka se tu více prochází a mě mezitím oslovuje starší Mexičan. Rád vidí turistu, protože kdysi žil několik let v New Yorku, a tak se se mnou dává do řeči. I když se obvykle dost straním, tak i mě to teď těší, protože jinou možnost pokecat si v Mexiku anglicky zrovna nemám. Po chvíli se loučím, vracím se k Terce vyčkávající opodál a dohlížející na celou situaci a jdeme ulovit něco k jídlu.

Náměstí Mariana

Tady na místě si dáváme jenom malý snack ve fast-foodu a procházíme si náměstíčko pod katedrálou. V 7-eleven pak doplňujeme i vodu a přesouváme se metrem zpět do centra CDMX. Bez váhání si to míříme rovnou ke stánku, který jsme během včerejšího večera objevili a vyzkoušeli. Na žádné Čechy tu dnes nenarážíme a objednáváme si každý svých pět kousků s vepřovým masem, koriandrem a ananasem, k tomu pivo (v těchto dobách jaké jiné než...) Corona. Nevíme, jestli to včera bylo větším hladem, lepší atmosférou nebo nějakým jiným faktorem, ale dnes nám tacos příliš nechutná. V obou porcích máme dost koriandru, který nám sice chutná, ale všeho třeba s mírou. Úplně unešení tentokrát nejsme. Život ve městě ale se stmíváním pomalu utichá, ulice se vyprazdňují a my se vracíme rychlým krokem zpět na hotel. Musím říct, že toulat se za tmy v prázdném městě velikosti CDMX není vůbec nic příjemného.

Restaurace

Dva spálený xichtíky a Corona

Tacos

Den 4. /// 30. 4. 2021 /// Mňam

V Mexiku nám začíná další den, kdy chceme trochu zvolnit. Jednak jsme předchozí dny jeli na doraz, což se docela dost podepisuje na našich fyzických dispozicích. Včera jsme se u pyramid trochu přichytili a hlavně jsme měli nocovku. Terka měla dlouhodobě plánovanou schůzku do Německa, já zase konzultaci článku na konferenci a navíc jsem potřeboval dokončit posudky u šesti svěřených bakalářek. Naspali jsme tedy tak 3 hodiny, a proto si plánujeme i volnější program. Naším cílem je park Bosque de Chapultepec I Secc se zoologickou zahradou, který nám před dvěma dny doporučili během večeře cestovatelé z Česka.

Z hotelu vyrážíme na náš vkus až docela pozdě, po osmé hodině a přesouváme se metrem do centra do stanice Salto del Agua. Chceme přestoupit na růžovou linku č. 1, ale je to bez šance. Je ranní špička, stojí se fronta na 1-2 metra dopředu a v důsledku toho jsme svědky nesčetného množství postupů "nastup do metra za každou cenu", které by se regulérně mohly stát soutěžními disciplínami na olympijských hrách. Především mne zaujal mířený skok, který spočívá v rozběhu z nástupiště a proskočení dveřmi v jejich horní části, aby soutěžící/cestující dopadl v zadní části vagonu a nemohl tak být vytlačen. Zaměstnanci drah se pak připojují i k disciplíně vtlačování, kdy nově příchozí do dveří metra vyloženě namačkávají, než se definitivně dovřou dveře. Nám se ale soutěžit nechce - jednak z důvodu lehkého diskomfortu při tomto typu přepravy, ale i z hlediska bezpečnostního - Covidového. Plánujeme tak, že cíle dosáhneme objížďkou přes linku 2 a 7 a zpět ze stanice Tacubaya do parku. Zní to asi naprosto šíleně, ale metra nám navazovala a cesta zabrala méně než 30 minut. Vystupujeme z metra a hledáme vstup do parku.

Bosque de Chapultepec I Secc

Drzých veverek je tady opravdu dost

I před vstupem do parku je třeba se nechat dezinfikovat

Není to úplně snadné. Park je ze všech stran ohraničený vysokým plotem, což trošku snižuje estetický dojem, ale to nám nevadí - jsme rádi, že jsme se sem nakonec dostali. Podél plotu sledujeme malé veverky, kterým řada místních háže drobky sušenek. Přecházíme před hlavní bránu, kde (jak už jsme v Mexiku zvyklí) nás vítá muž s dezinfekcí a teploměrem v ruce. Bez problémů procházíme a po pár krocích v parku usedáme na první z laviček. Je neskutečné vedro a příšerně na nás dopadá únava. Přicházíme k Altar a la Patria, mohutnému pomníku, který je připomínkou mexicko-americké války ve 40. letech 19. století, jejímž následkem bylo oddělení dnešního území Texasu od Mexika. Během války padlo v ozbrojeném konfliktu 6 kadetů, mladých vojáků, de facto dětí, na jejichž počest je zde vztyčeno 6 mohutných sloupů. Vycházíme k hradu Castillo de Chapultepec na menším stejnojmenném kopci, který sloužil jako letní rezidence mexického vládce Maxmiliána I. a následně do roku 1939 i jako sídlo prezidentů. Od té doby funguje jako muzeum, celý areál je ale v důsledku Covidových opatření uzavřený. Scházíme tedy opět dolů a jen tak se touláme parkem ve stínu vysokých stromů za doprovodu několika veverek, fotíme se s velkými písmeny CDMX a následně obcházíme Lago de Chapultepec z jeho západní strany.

Altar a la Patria

Písmena CDMX a Lago de Chapultepec

Lago de Chapultepec

Jako další cíl si vytyčujeme místní zoologickou zahradu, která je sice dle google opět "dočasně uzavřena", nicméně skutečnost je jiná. Co víc? Vstupné je zdarma. Snažíme se sice asi 10 minut vykomunikovat jeho výši, ale pokladna slouží nyní pouze jako úschovna zavazadel a větších předmětů. Na zoologické zahradě je asi ideálně vidět, jak Covidová opatření fungují v Mexiku a jak lze maximálně snížit riziko a přesto zachovat otevřená turisticky atraktivní místa. U vstupu do parku je měřena teplota a použita dezinfekce na ruce i na boty. Celou zoologickou zahradu lze projít pouze jednosměrně, aby se nepotkávaly různé skupinky lidí - cesta je vyznačena šipkami na zemi. Pryč jsou lavičky a popelníky, není tak možné se nikde sdružovat. Vnitřní expozice jsou uzavřeny, z těch venkovních jsou otevřeny pouze ty, u kterých je možné dodržet rozestupy. Otevřeny jsou jen dvoje záchody - jedny na začátku a jedny na konci, u kterých personál kontroluje, kolik lidí chodí dovnitř a kolik ven. Pokud nemáte roušku, personál vám dá jasně najevo, že se mu to nelíbí a že vstupem do parku jste souhlasili s dodržováním nastavených podmínek. Tento systém funguje v Mexiku v obchodech, metru i památkách. Nikdo si nestěžuje, prodejce je rád, že může prodávat, zákazník je rád, že si může nakoupit. V zoo jsou bez omezení přístupné pouze voliéry a pak expozice velkých savců (celkem asi 30 % toho, kolik je běžně k vidění). Není to moc, ale nám to stačí a podobně jako ostatní návštěvníci tu strávíme lehce přes hodinu.

„Pomeranč, ananas a už chybí jen bílý rum.“

Po opuštění zoo se procházíme přilehlým lesoparkem a užíváme si stín. Pomalu míříme směrem ke stanici metra Tacubaya a cestou narážíme na zastřešené tržiště Mercado El Chorrito, kde se rozhodneme sehnat něco k obědu. Spíš než jídlo je tu ale aktuálně k dispozici prodej velkého množství čerstvého, barevného a krásně naaranžovaného ovoce a zeleniny. Snad třetinu věcí u každého stánku nedokážu ani pojmenovat, jen rajčat tu mají asi 5 druhů. K tomu ta úžasná vůně. V zadní části tržiště pak konečně objevujeme i stánky s rychlým občerstvením, které ale nesplňují naše na Mexiko vysoké hygienické nároky - jsme holt moc rozmazlení Pražáci. Zaujme nás nakonec kavárna, připravující čerstvé ovocné šťávy. Za 29 MXN objednáváme tři čtvrtě litru ananasové a pomerančové šťávy, kterou si odnášíme ven před tržiště do parku. Je naprosto úžasná a osvěžující, tedy přesně taková, jakou jsme teď potřebovali. Nemám k tomu více slov. Prostě mňam. Přemýšlíme, že bychom se vrátili ještě pro jednu, ale nechceme zbytečně dávat záminku našemu vylučovacímu systému. Máme teď zase na chvilku dost síly a pokračujeme ke stanici metra. Vstup do vestibulu je v obležení dalšího rozlehlého tržiště, tentokrát primárně s oblečením. Je okolo jedné a my se pomalu vracíme na hotel. Ven se ještě plánujeme podívat, ale až později odpoledne, až sluníčko sníží svou intenzitu. Po příchodu na pokoj tvrdě usínáme.

Drzá veverka

Tržnice

Ananasovo-pomerančová šťáva

S nošením roušek či respirátorů v metru moc lidí problém nemělo

Budíme se až po čtvrté odpoledne a vzhledem ke skutečnosti, že náš hotel leží severně od centra, rozhodujeme se vyrazit k náměstí Plaza de las Tres Culturas (náměstí tří kultur) v místech bývalého aztéckého města Tlatelolco. Tady lze obdivovat rozlehlé trosky právě zmíněného původního města, dále františkánský barokní kostel z 16. století, který svého času fungoval jako centrum první univerzity v celém Mexiku, a v jižní části náměstí leží moderní a naprosto odporná budova Ministerstva zahraničních věcí, která si v ničem nezadá s "uměním" socialistického realismu ve východní Evropě. Celé náměstí obcházíme a snažíme se dostat do areálu původního indiánského města, kde jsou vyznačené cestičky, ale žádní návštěvníci tady nejsou - asi je zavřeno. Oslovuji jednoho ze strážců se samopalem v ruce a kombinací francouzštiny a mé představy o španělštině se táži na vstupní bránu do areálu. Vzhledem k tomu, že kecá docela dlouho a nikam neukazuje chápu, že je památka uzavřena. Škoda. Procházíme se alespoň kolem náměstí, prohlížíme si barokní kostel (opět ho kvůli mši nenavštěvujeme), zastavujeme se v nedalekém parku Jardín de Santiago a kolem budovy Ministerstva zahraničních věcí se vracíme zpět k hotelu. U obchodního centra Esperanza na křižovatce ale procitnou mé čichové buňky, když se před námi objeví stánek s grilovanými kuřaty. Za celý den jsme pořádně nic nesnědli, a tak objednáváme za 69 MXN marinované mexické kuřátko. Sakra ostré, ale naprosto luxusní. Dokupujeme ještě čerstvé pečivo v pekárně na křižovatce a vracíme se na hotel. Po čtyřech dnech jsem konečně zase jednou najedený.

Náměstí tří kultur

Parroquia de Santiago Apóstol

Rotonda Jardin Santiago

Večeře

Den pro nás ale nekončí a na večer plánuji ještě jeden speciálek. Vrátíme se do centra a při západu slunce navštívíme ikonický mexický mrakodrap Torre Latinoamericana, který na svém místě stojí od roku 1956 a dosahuje výšky 182 metrů. Budova původně sloužila jako ústředí pojišťovny, dnes ale tato společnost okupuje pouze pět spodních pater. Zbývající patra mají menší firmy a podle místních se nejedná zrovna o lukrativní prostory. V současné době (nevím, jestli v důsledku Covidu) není možné zakoupit "celodenní" vstupenku a opakovaně vstoupit na vyhlídku, ale to nám nijak nevadí. Ve vestibulu zakupujeme lístky za nekřesťanských 140 MXN na osobu a čekáme na výtah do 38. patra, které bylo se špičkou věže pro účely návštěvníků v roce 2006 zrekonstruováno. S párem z Texasu vyjíždíme na vyhlídku a já mám zase jednu ze svých fóbií. Cestu výtahem zvládnu, ale mrakodrap, který neprošel za téměř 70 let pořádnou komplexní rekonstrukcí na mě nepůsobí zrovna bezpečně. Navíc docela fouká a když personál ve výšce cca 150 metrů otevírá velká skleněná okna, do kterých si sedají turisté, mám toho docela dost. Loučím se s Terkou, která pokračuje na vyhlídku ve 44. patře a výtahem se přesouvám zpět dolů. Ve 44. patře je pak otevřené prostranství pod širým nebem, kde jsou výhledy údajně mnohem hezčí. Že jsem je neviděl mě ale až tak nemrzí, neužil bych si to. Pro dnešek máme splněno, a tak se vracíme zpět na hotel, připravit se na další den na cestu do přírody.

Torre Latinoamericana

Palacio de Bellas Artes

Výhled na západ

Terka ve 44. patře

Den 5. /// 1. 5. 2021 /// První čtyřtisícovka

Po včerejším dni, kdy jsme si opět více odpočinuli, nás dnes čeká zase něco trochu náročnějšího. Naším cílem je národní park Parque Nacional Iztaccíhuatl - Popocatépetl s ikonickou sopkou a druhým nejvyšším bodem v celém Mexiku. Musím říct, že pro tuto cestu se hodně inspirujeme v cestopise Mary Jakšič - Trek kolem Popocatépetlu (https://www.cestujlevne.com/cest...petlu-1191), který mi v mnoha věcech plánování usnadnil. Cesta do národního parku začíná na autobusovém nádraží známém pod zkratkou TAPO (Terminal de Autobuses de Pasajeros de Oriente) odkud je třeba dojet do městečka na úpatí daného pohoří jménem Amecameca. Autobusy odjíždí co 20-30 minut, cesta trvá přes 2 hodiny a cena je i na místní poměry směšná. Do daného místa jezdí dvě autobusové společnosti - Volcanes a SUR - my si vybíráme první z uvedených. Pro zakoupení vstupenek je třeba v hlavní kruhové hale autobusového nádraží TAPO nalézt logo Volcanes, pod kterou je průchod a za ním (v čekárně odjezdové části) jsou po pravé straně pokladny, označené výrazným logem jak Volcanes tak SUR. Jízdenku zakupujeme společně s elektronickou kartou, na kterou je třeba vložit hotovost. Cena elektronické karty je 10 MXN, cena jedné jízdenky pak 32 MXN. Pro cestu tam by měla být cena 74 MXN, nicméně platíme u milé paní na pokladně pouze 70 MXN a vše probíhá bez problémů. Po koupi jízdenek se přesunujeme na nástupiště a necháváme se odchytnout místními řidiči. Mimochodem, odjížděli jsme autobusem, který vůbec nebyl na odjezdové tabuli a to pouze 3 minuty po nákupu jízdenky. Další odjížděl o 10 minut později. Je to takový Mexický styl...nic moc se nedá naplánovat, ale věci prostě fungují.

Jedna z autobusových společností, která vás dopraví až pod sopku

Vezeme se starším mikrobusem, který se ale během cesty několikrát dostal do kolony a po pár prvních zastávkách se zaplnil po okraj. Cesta je dlouhá, autobus neklimatizovaný a my nedočkaví - těšíme se, až konečně zase šlápneme do bot. V Amecamece vystupujeme omylem o zastávku dřív a pěšky tak docházíme poslední kilometr na centrální autobusové nádraží. Tady řešíme, jak se dostat do vstupní brány národního parku, známého jako Paso de Cortéz. Paso de Cortéz je průsmyk, pojmenovaný po Španělu Hernánu Cortézovi, kterým dobyvatel prošel během svého řádění v Mexiku, než podnikl útok na město Tenochtitlán. V tuhle chvíli nám jde o čas, a tak nehledáme colectiva, ale necháváme se oslovit taxikáři. Hned první nám nabízí odvoz za 250 MXN. Chceme jet, vypadá férově a má hezké auto, ale hledáme dál, protože nám to přijde moc. Ptám se druhého taxikáře, který nám nabízí odvoz do průsmyku za 400 MXN. Vidím, že rychle odjíždí i colectiva a my se tak vracíme k prvnímu taxikáři a snažím se cestu ukecat alespoň na 200 MXN. Bez šance, řidič je nekompromisní, ale nemáme čas a vydáváme se na cestu. Musím říct, že ta čára, která vypadala na mapě jako asi 6 km, hodně zkreslovala reálnou situaci. Jedeme asi 40 minut a musím říct, že docela divokým tempem. Přitom nastoupáme několik stovek metrů. Nahoře si ještě beru číslo na řidiče a říkám mu, že si za 3-4 hodin, až všechno navštívíme, zavoláme pro odvoz zpět. No, to si fandíme...říkám si teď při psaní cestopisu.

Tímto směrem dnes míříme

Sopka Popocatépetl se schovává v mracích

Po špatné cestě, ale s výhledem správným směrem

Prvním místem, kam po opuštění auta zamíříme, je návštěvnické centrum, kde je třeba uhradit poplatek za vstup do národního parku. Ten je v současnosti 50 MXN a při jeho zaplacení je třeba vyplnit několik údajů - jméno, telefon, e-mail a nouzový kontakt. Výměnou za tyto informace obdržíme papírový pásek na ruku ke vstupu do hor. Pak už se vypravujeme na cestu. Orientuji se podle mapové aplikace mapy.cz a volím cestu, která ze začátku vede severovýchodním směrem k vodopádům Cascada Apatlaco a potom směrem k vrcholu sopky Iztaccihuatl. Jdeme asi 2 km, když zjistíme, že se cesta výrazně odchyluje od té v mapě. Asi by šlo přeběhnout na správnou cestu, která je od nás vzdušnou čarou zhruba 700 m, ale skrz vysokou trávu se nám chodit nechce, a tak se vracíme zpět do výchozího bodu v Paso de Cortéz. Tady už nacházíme druhou, spíše severním směrem vedoucí trasu, u jejíhož vstupu je závora, kde postávají dva správci parku. Ti od nás požadují papírový pásek jako doklad o zaplacení vstupu a následně nás pouští dál. Jdeme paralelně se štěrkovou cestou pro auta a první desítky a stovky metrů si naprosto užíváme. Konečně jsme zase v té nejryzejší přírodě. Máme slušné tempo a úsměv na rtech, ale brzy se nám nedýchá úplně dobře. Jsme ve více než třech tisících metrech nad mořem a to se na nás holt nějak projevuje. Naším cílem je Ojos de Buey ve výšce téměř 4400 metrů, což je bez patřičných povolení nejvyšší dostupný bod, kam je možné se vypravit. Národní park je krásný, i když místní flóra mi nepřijde až tak unikátní (čekal jsem asi něco jiného). Stoupáme stále výš a výš a cítíme, jak jsme z formy. Každý výškový metr je hodně znát, zvlášť když jich je pod námi více než 3,5 tisíce. Výhledy jsou ale krásné všemi směry i na obě sopky.

Pomalu vzhůru

Housenka

Opuštěný strom

Pomalu míříme směrem k hvězdárně Altzomoni a po dvou a půl hodinách chůze, kdy jsme už dvakrát překročili hlavní štěrkovou cestu, se blížíme do základního tábora jménem La Joya. Na tomhle místě je rozlehlé parkoviště (La Joyita), poslední bar/bistro a obecně základní tábor, sloužící pro výstup na vrchol Iztaccihuatl. Jdu asi po metr široké cestě a Terka těsně za mnou, když tu najednou uskočím snad metr dopředu a začnu řvát "had!" Podél cesty leží a asi tráví a spí zhruba metr dlouhý chřestýš žluto-béžové barvy s černým vzorem (druh Crotalus triseriatus). Z úctyhodné dálky hada fotím na teleobjektiv, ale k celé cestě mám najednou daleko větší respekt a opravdu si rozmýšlím každý další krok.

Crotalus triseriatus

Parkoviště pouze procházíme a zastavujeme až u obrovského šutru na plácku vzdáleném od La Joya asi 300 m. Odtud začíná nepříjemně strmé stoupání, kde polezeme po všech čtyřech. Děláme větší přestávku, doplňujeme tekutiny a pokračujeme do extrémně hnusného kopce, kde se mé černé trekové kalhoty zbarvují do barvy všudypřítomného prachu. Po kopci pokračujeme po hřebeni, ale už nemůžeme dýchat, bolí nás hlava a zastavujeme každých 100 metrů. Působí na nás výšková nemoc v plné síle, ale strašně moc chceme dosáhnout průsmyku a vyhlídky Ojos de Buey ve výšce 4380 metrů. Cesta je tu nepříjemně úzká a nezvládneme to. Naší snahu o dosažení cíle definitivně zatracujeme lehce za sedlem ve výšce asi 4210 metrů. Když nic jiného, tak jsme poprvé vystoupali nad čtyři tisíce. Rychle se dostavilo zklamání, ale k téhle hoře jsem přistupoval s naprostým despektem. Představoval jsem si, jak vylezu až do výšky 4730 metrů k Refugio de los 100, dojdu k výše zmíněným vodopádům a možná udělám ještě nějaký další trek. Po dostatečném odpočinku a dočerpání sil se otáčíme a míříme dolů, zpět do Paso de Cortéz.

Hory konečně začínají být trochu zajímavé

Místo pro přestávku

Otočka a návrat zpět

Vzadu v mracích je vrchol Iztaccihuatl

Parkoviště la Joyita se využívá jako Base camp a všude je nezvykle velké množství obytných aut či stanů. Přespávají tu lezci vlastnící povolení, kteří se chystají vystoupit až na vrchol sopky. Důvodem je aklimatizace na místní prostředí a zbavení se výškové nemoci. Tato místa jsou ale běžným jednodenním turistům bez povolení zapovězena a nejvyšším možným cílem je tak pro ně právě vyhlídka Ojos de Buey. Zároveň je technicky možné dojet po nezpevněné cestě autem až sem a teprve tady začít výstup, byť pouze k uvedené vyhlídce.

Cesta nyní ubíhá výrazně rychleji a po pár minutách je nám hned lépe. Po strmém úseku se přesouváme brzy k parkovišti, ale odmítám jít znovu kolem toho hada, a tak jdeme po štěrkové a prašné cestě pro auta (alespoň první část cesty). U hvězdárny se odpojujeme a jdeme po původní úzké cestičce. Je docela pozdě a chceme se rozumně dostat zpátky. Proti nám se tyčí sopka Popocatépetl, která konečně trochu vystoupila z mlhy a je možné vidět její celý obrys. Ze základního tábora si volám pro odvoz a o hodinu později už stojíme na autobusovém terminálu v Amecamece. Pro zakoupení zpáteční jízdenky nabíjíme na kartu 64 MXN (neptejte se mě, proč to předtím bylo méně) a máme štěstí i na docela prázdný autobus do CDMX.

Nezapomněli jsme oslavit 1. máj

Sopka Popocatépetl konečně z části vystoupila z mraků

Cestou autobusem zpět do CDMX neztrácíme čas a plánujeme, co podnikneme zítřejší (poslední) den v CDMX. Máme asi tři varianty. 1) Zítra pojedeme do Puebly a do Choluly, další den pak budeme v CDMX a večer pak odjedeme do Villahermosy nebo do Palenque; 2) Zítra pojedeme pouze kousek za město, navštívíme proslulý systém kanálů v Parque Ecológico de Xochimilco a při té příležitosti i proslulý a děsivý Ostrov panenek, další den stejný jako 1); nebo 3) Zítra budeme v CDMX a odpoledne odjedeme do Acapulca, kde poprvé v životě uvidíme Tichý oceán, odkud pak budeme přes Oaxacu pokračovat do Chiapasu. Varianta 1) (Puebla) má výhody v nízkých nákladech na cestu a dobré dostupnosti i organizaci. Dostupnost Ostrova panenek je výrazně horší, navíc kvůli Covidu nefungují některé potřebné spoje. Místo nás láká mnohem víc, ale definitivní hřebíček do rakve tomuhle plánu zasadí až vysoká cena pronájmu lodí, která se počítá po hodinách (obvykle 400 MXN za hodinu) a k ostrovu panenek je to 2,5 až 3 hodiny cesty jednosměrně. Navíc nikde nemáme jistotu, že pojedeme k tomu správnému (reálně jsou panenky totiž už na 3 ostrovech, více zde: https://www.retreatours.com/dolls/). Dá se dohledat velká spousta diskuzí, kdy byli cestující vysazeni na úplně jiném místě a vůdce plavidla neměl nejmenší zájem tento problém řešit...teda měl - za dalších 100 USD. Třetí varianta cesty do Acapulca zní nejdobrodružněji, dokud nezjistím, že veškerá sláva tohoto města je ta tam a v současné době se pyšní titulem "Město s největším počtem vražd na počet obyvatel...na světě." Ještě to nevíme, ale děláme obrovskou chybu a vybíráme variantu 1).

Mapa 1 / mapy.cz

Mapa 2 / mapy.cz

A zbytek? Ten je pořád stejnej - bus - hotel - sprcha - naplánovat zítřek - spát. Ale dnes s tím pocitem, že jsme naťapali přes 30 km a že jsem viděl svého prvního chřestýše ve volné přírodě... Stejnou cestu lze opět podniknout i s některou z cestovek v CDMX a jejich cena se pohybuje okolo 1000 až 1200 MXN za osobu. Nás to dnes vyšlo na necelých 750 MXN pro oba a to dvě třetiny rozpočtu tvoří náklady na taxi. Při využití colectiva tak bude cena ještě výrazně nižší. Rád bych sem vložil interaktivní mapu, ale editační systém to, bohužel, úplně nezvládá.

Den 6. /// 2. 5. 2021 /// Zas**ná Puebla

Na každé delší dovolené se mi stane, že nějaký den nestojí za nic od začátku do konce. Přišel v Mexiku a přišel i v Americe (USA). V tomto případě to byl den, kdy jsme se rozhodli navštívit Pueblu a Cholulu, kterou jsme částečně podcenili, částečně nedokázali zjistit nastavená Covidová opatření a částečně se jednalo asi o osud - synergie vzájemného působní těchto faktorů se na našem nezdaru definitivně podepsaly. Vše začalo už večer předchozího dne... Cestu do Puebly jsme plánovali podniknout s autobusovou společností ADO, která je napříč celým světem v Mexiku doporučována jako ideální pro delší přesuny a dostatečně tourist-friendly. V evropském měřítku může rezervačním systémem, kvalitou autobusů i prostorem sedačky připomínat RegioJet nebo FlixBus. Společnost autobusy pak spojuje nejvýznamnější destinace jihovýchodním směrem od CDMX včetně turisticky oblíbených míst v Chiapasu a na Yucatánu. Jak ale zakoupit jízdenku... První možnost je přes aplikaci, která umožňuje desítky slev takřka na každou linku 20 - 50 %. No jo, ale aplikace je dostupná pouze, pokud je telefon nastaven pro domácí zemi Mexiko, v opačném případě "Není dostupná ve Vašem regionu". Nevadí, spoje lze bookovat i přes webové stránky. Na nich je obvykle první jízdenka zlevněna o 50 %, druhá se doplácí v plné palbě (např. plná cena jízdenky z CDMX do Tulumu je zhruba 1800 MXN). Celý proces nákupu funguje (i když trochu krkolomně) až k platbě, kdy není možné použití jinou než mexickou platební kartu. Zkoušeli jsme celkem 4 karty tří českých bank, ale ani s jednou jsme neuspěli. Alternativní možností je platba v hotovosti, kdy se nám sedadla "zarezervují" na 12 hodin a do této doby musíme provést platbu (obvykle v některém z řetězců obchodů 7eleven, K-Circle, Oxxo, ...). Jenže ani ta nám nefunguje a žádný z prodejců nedokáže vygenerovat jízdenky. Uhradit rezervaci zkoušíme ještě na pobočce ADO, jenže tam tuto službu nenabízejí. Můžeme ale stávající rezervaci nechat propadnout a koupit nové jízdenky...za plnou cenu samozřejmě, resp. vyšší, než je cena on-line. Tady to vypadá jako pár řádků, ale reálně jsme na stránkách této společnosti strávili několik hodin a pocit naštvání průběžně střídal pocit zoufalosti. Zpětně si stojím za tím, že ačkoli kvalita autobusů vesměs odpovídá evropským standardům, tak proces a jednoduchost nákupu jízdného ani zdaleka.

Jízdenky do Puebly na autobusové nádraží CAPO tak nakupujeme až ráno pře nástupem do autobusu na nádraží TAPO, za cenu o 30 % vyšší (zhruba 170 MXN na osobu a cestu), než byla včera k dispozici on-line. Neřešíme to, chceme nové zážitky. Cesta má trvat 2 hodiny a 15 minut, nicméně v autobuse jsme (opět kvůli zácpám) strávili téměř tři hodiny a do cíle přijíždíme až 10 minut před polednem. Tady hledáme přípoj do Choluly k archeologické zóně, který by měl odjíždět od hlavního autobusového nádraží. Oslovuji několik colectiv, které mi ukazují na malé (pravděpodobně dříve hlavní) autobusové nádražíčko, ležící jižním směrem od současného CAPO. I tady obcházíme jednotlivé řidiče, zda náhodou nejedou do Choluly. Jede tam až poslední autobus, který je na pohled starší než mí rodiče (je jim přes 50) a nevěřím, že dokáže byť jen nastartovat. Řidič si z nás udělá hejly a za cestu platíme dohromady 50 MXN (menší hotovost jsme neměli) - prý je to normální cena. Zvláštní, že všichni ostatní příchozí platí jen 5 MXN... Sedíme tedy v autobuse, čekáme na odjezd...a dál nic. Řidič občas nastartuje, motor po chvíli utichne. Stojíme a čekáme, asi než se autobus více zaplní a vyjíždíme o půlhodinu později. Teda vyjíždíme...spíš se vláčíme nesnesitelně pomalou rychlostí v úporném vedru vozidla bez klimatizace a cestou projíždíme i nejzapadlejší čtvrti městské aglomerace. Na telefonu sledujeme naší GPS polohu a nevíme, jestli brečet nebo se smát, když projíždíme každou sebemenší uličkou města. Řidič je schopen si zajet 10 minut, aby vysadil jednu pasažérku a pak jede 10 minut zpět. Než se dostaneme na okraj Choluly ke kruhovému objezdu, na kterém autobus opouštíme, uplyne 1 hodina a 10 minut. Vzdušnou čarou se nacházíme 9,5 km od autobusového nádraží CAPO - rychleji bychom sem došli (doběhli). Naštěstí jsme jen několik stovek metrů od pyramidy a archeologické zóny Tepanapa.

Iglesia de la virgen de Los Remedios

Procházíme si okraj Choluly a konečně se dostavuje částečně fajn nálada. Sice nám z původních 5,5 hodin zbývají rovné 3, ale alespoň nejsme v rukou autobusáků a třeba stihneme ještě něco projít a vidět. Cholula je známá svou archeologickou zónou, kde se nachází největší pyramida (z hlediska objemu) z pálených cihel na světě. Její výška je sice pouze 55 metrů, ale její základy mají 450 na 450 metrů. Na vrcholu pyramidy byl v letech 1574 a 1575 vystavený katolický farní kostel Iglesia de Nuestra Señora de los Remedios. V parku východně od archeologické zóny si na cestu vyndáváme občerstvení a pyramidu obcházíme z jižní strany (ulicí Calle 8 Pte.), kudy by měla vést jedna z přístupových cest až nahoru ke kostelu. Na jih se nám nabízí pohled na zbytky aktuálně nepřístupných ruin, které jsou součástí celého areálu. Bez jakéhokoli předchozího označení se ale dostavuje zklamání, cesta je před vrcholem uzavřena a nahoru k chrámu se tudy nelze dostat. Nevadí, vracíme se zpět dolů a cestou odbýváme několik prodejců. Všímáme si cesty po levé straně vedoucí severním směrem a podle aplikace mapy.cz se tudy dostaneme k hlavnímu vchodu. Cestou míjíme schody ke kapličce El Pocito de los Deseos, Virgen de los Remedios, která je dle názorů ostatních návštěvníků také uzavřená...no, tak tam se také nepodíváme. Obcházíme tedy celý areál z východní a severní strany a kolem nás je stále více a více lidí. Aspoň podle toho lze poznat, že jdeme konečně správným směrem.

Jedna z místních ještěrek

Archeologická zóna

Už jen kousek...

Archeologická zóna

Jak jsme hledali vstup do areálu... / mapy.cz

V severním rohu areálu vidíme už konečně vstup do parku, který je ale podmíněný získáním vstupenky. Tu si nelze koupit na místě, předplatit on-line, ale pouze vyzvednout od časných ranních hodin. Před branou do areálu stojí pracovník, který tyto vstupenky rozdává. V tuhle chvíli už jen ke vstupu mezi pátou a šestou odpoledne - poslední možný vstup během dneška. Touto dobou už budeme v autobuse na cestě zpět do CDMX. Snažíme se smlouvat a uplácet, ale nic - nezájem. Máme přijet zítra dřív nebo se vrátit dnes později. Zkouším ještě vstup odkoupit od některého z mexických návštěvníků atraktivity, ale připadám si hloupě a upřímně na to po tom všem už ani nemám náladu. Do toho je neskutečné vedro a obrovský hluk - je neděle a tolik lidí jako teď a tady jsme ještě nikde v celém Mexiku neviděli. Opouštíme místo severozápadním směrem hlavní třídou Avenida Morelos směrem k parku Plaza de la Concordia a přilehlým kostelům. Do žádného z nich se ale nedostaneme, probíhají mše. V parku před areálem se stojí fronty na lavičky. Dochází mi slova, tečou nervy a celé Choluly mám po slabé hodince nekonečného courání už dost. Přemýšlíme co dál a vzhledem k neustále zkracujícímu se času odjezdu autobusu do Mexika se zkusíme vrátit do Puebly a porozhlédnout se tam. Třeba nás tam něco překvapí. Centrum města opouštíme a přesouváme se na hlavní silnici Calle 12 Oriente, kde očekáváme nějaká colectiva. Jsem z toho vzteklý a na Terku (která se snaží situaci nejrůzněji zachraňovat) dost nepříjemný, ale nakonec po několika desítkách minut přeci jen úspěšně odchytáváme převoz zpět do Puebly.

Základna pyramidy

Vystupujeme na konečné, na okraji širšího centra města. Bezmyšlenkovitě bloudíme plnými ulicemi v záři odpoledního slunce města velkého jako Praha. Krátce se zastavujeme v parku Paseo Bravo, který sice působí malebně, ale nijak si naše srdce nezískává. Za celý den jsme nic nesnědli a skoro spolu nemluvíme. Úsměv na tváři mi udělá až pobočka McDonalds v centru města, kde si myslím, že mě nemůže nic překvapit. Omyl! Po tom, co vystojíme asi desetiminutovou frontu a dostaneme se k pokladně nám slečna říká, že nemůže přijmout naší objednávku. Proč? Protože jsme dva a podle Covidových požadavků si může na pokladně objednat jen jeden. Slečna nemluví anglicky, já španělsky. Jak to chce řešit? Nevím... Zdvihá na mě varovný prst a direktivně hlásí "Una persona." To, že si před námi u stejné slečny objednávala čtyřčlenná mexická rodina problém nebyl. Po celém dni v tomhle prokletém městě toho mám tak akorát, milou slečnu česky seřvu jak malýho haranta a za doplnění teatrálních gest "flákni batohem o zem co největší silou to jde, až se na tebe otočí celá restaurace" opouštím pobočku amerického fastfoodu. Normálně by mě taková blbost nikdy nevyprovokovala, ale dnes není normální den. Od Puebly teď už očekávám jediné - že se dostanu na autobusové nádraží a odjedu odsud pryč.

"Ty seš...ty... Putóóó! Teda...ehm...Putááá! A mierda! Ty mierda! A taky ještě to...jak se to...a už vím... Koňóóó!"

Procházíme ulice města...já ženu napřed, Terka se drží za mnou. Netuším, kde jsem, ale vím, kterou cestou je to k autobusu. Koukám se jen pod nohy. Neskutečná masa lidí v centru města se pomalu snižuje a po pár minutách se dostávám k zastávce turistického vláčku, pendlujícího mezi Cholulou a Pueblou. Procházíme po chodníku skrz čistě obytné čtvrti Puebly, když tu se přes mě převalí vodopád smrduté vody. Snažím se uskočit, ale je to zbytečné. Jsem mokrý od hlavy až k patě. Na balkóně nade mnou stojí starší Mexičan, v ruce drží prázdný kýbl a může se potrhnout smíchy, jakou smůlu jsem to ale měl a proč to vlastně chodím po ulici. Smrdím po starém fazolovém vývaru, něčem jako plísni a zvířecí moči (zbytky cti a důstojnosti mi nedovolí přiznat si, že by mohla být lidská). Více toho identifikovat nedokážu. Přestože španělštinu moc neovládám, tak díky Dextrovi a Casa de papel disponuji databází nadávek, po kterých i toho staršího pána přejde smích. Na druhou stranu ani nevím, jestli to, co říkám, dává smysl. Přemýšlím co dál, ale tady asi nic nezískám - tak dobrý vztah aby mě pustil do sprchy spolu asi nemáme, prát se se mnou dolu asi taky nepůjde... Pokračujeme proto dál k autobusáku, když nic jiného, tak v tom horku alespoň rychle uschnu. Před vstupem do terminálu CAPO je třeba ještě projít pochybným tržištěm a já mám pocit, že bude divné, pokud nás tu nikdo neokrade či nezabije.

Na autobusovém nádraží CAPO pak čekáme zhruba hodinu do odjezdu autobusu a bojíme se udělat krok, co že se zase stane... No v rychlosti - okradou nás v Domino's pizza, podaří se nám utrhnout gumičky snad ze všech respirátorů co máme (bez kterých nás nepustí do autobusu) a když stojíme ve dvou různých frontách při nástupu do autobusu (sedíme na sedadlech vedle sebe), tak mě pustí, protože můj autobus už bude odjíždět a Terku nikoli, protože její ještě ne a opět se tak musíme o zakoupená místa hádat. Po příjezdu do CDMX se vše vrací do normálu a na místní přepážce ještě před odjezdem na hotel dokupujeme na příští dny jízdenky z CDMX do Villahermosy s AU a z Villahermosy do Tulumu s OCC. Obě tyto společnosti jsou dceřinky zmíněné ADO a jejich jízdenky je možné koupit na kterékoli přepážce zmíněných společností (moc nechápu, proč jsou např. na TAPO zvlášť jízdenky pro AU i ADO). Přepážku zablokujeme na 15 minut, ale daří se nám vyřídit vše, co jsme potřebovali. Vracíme se na hotel, cestou opět pořizujeme grilované kuře a pivo na večer a nějaké sladké pečivo na zítřejší snídani a cestu. V CDMX nás čeká poslední noc a tentokrát se straníme plánování jakýchkoli aktivit, prostě jen jdeme spát.

Z výletu do Puebly bych si rád vzal nějaké poučení, ale nevím jaké. Nechodit po chodníku? Nejíst ve fast-foodech? Nejezdit autobusy? Nevstupovat do archeologických zón? Necestovat v době Covidu? Celá moje původní příprava na Pueblu a Cholulu zahrnovala standardní postup - čtení referencí, ověřování údajů na webovkách, procházení míst na Google street view, čtení cestopisů a zjišťování Covidových opatření. Nevím co bych udělal jinak ani jak bych se těmto problémům příště vyvaroval. V hlavě si držím seznam míst, kam se chci vrátit a ten je po několika letech na cestách už neskutečně dlouhý. Jsem si jistý, že do Mexika se v tomhle životě alespoň ještě jednou podívám. Přes veškeré nástrahy bych chtěl vidět Acapulco, více procestovat Chiapas, ale třeba i severní regiony poblíž hranic s USA (pokud to někdy bude bezpečné). Jsem si ale jistý, že do Puebly (stejně jako do NYC, k mostu přes řeku Kwai, do Paříže, do SAE nebo do Milána) se už nikdy nevrátím.

Den 7. /// 3. 5. 2021 /// And she turned her head right and down...

Nenastavujeme budík a vstáváme tak až před osmou. Dnešní den je v CDMX poslední a vzhledem k pozdnímu check-outu vlastně nemusíme opustit hotel. Plán je takový, že se metrem vypravíme do stanice Olímpica, kde podle názvu očekávám olympijský stadion využitý při LOH v Mexiku v roce 1968. Nepodceňuji přípravu, a tak záhy zjišťuji, že stadion ve skutečnosti není v těchto místech, ale až v jižní části města. Dá se k němu dostat metrem (ze stanice Universidad), ale je to ještě několik kilometrů podél sídliště a univerzit a to nám za to nestojí. Úkoly pro dnešní den tak mají spíše administrativní charakter. Chceme vyměnit zbývající část amerických dolarů, koupit novou SIM kartu (za prvních pět dní jsme spotřebovali 2 ze 3 GB dat), dát si pořádný burger, zavolat si s rodinou a zabalit se k delšímu přesunu.

Po balíčkové snídani na pokoji hotelu tak opět vyrážíme do města a sháníme novou SIM kartu. Zkoušíme místní obchody Oxxo, K-Circle, 7-eleven i prodejnu operátora T-Mobile, ale příliš úspěšní nejsme. Chceme alespoň 5 GB dat, přičemž většina prodejců nabízí tak maximálně dva. Jednou z posledních vyhledaných možností je pobočka operátora AT&T, která leží v CDMX na křižovatce ulic Isabel la Católica a 16 de Septiembre. V důsledku Covidu může vstoupit do prodejny jen jeden z nás a tentokrát mám chuť to za nás dva i vyjednat - v zemi, kde nikomu nerozumím a kde nikdo neovládá angličtinu. Přeje mi ale štěstí a ačkoli pracovník na prodejně říká, že mluví anglicky jen málo, dokáže se naprosto v pohodě domluvit (později zjišťuji, že každý na této pobočce alespoň trochu angličtinu ovládá). Objednávám tak rovnou větší porci 10 GB dat za 500 MXN a s překvapením zjišťuji, že SIM karta by měla fungovat i ve Státech. Moc tomu nevěřím, ale tak uvidíme. Zároveň se ujišťuji, že karta je pouze přednabitá a nebude mi tedy účtován poplatek každý měsíc. Platba kartou není akceptována, ale podařilo se nám zaplatit alespoň v hotovosti. Na rozdíl od 7-eleven na letišti bylo skvělé, že nám nebyl prodán produkt, ale služba a pracovník se nám věnoval ještě asi 10 minut po nákupu, než jsme kartu nastavili a než se ji podařilo spustit v mém telefonu. Na Mexiko je to něco nepředstavitelného, že by pracovník pokračoval ve své činnosti i po nákupu.

Po aktivaci nové SIM karty procházíme dál ulicí směrem k náměstí Zócalo, kde víme z předchozích dní o několika směnárnách. Kurz mexického pesa vůči americkému dolaru se pohyboval v době naší návštěvy okolo 19 MXN za 1 USD a mimo letiště jsme měnili v intervalu od 18,8 MXN do 19,3 MXN. Nejlepší kurz (19,3 MXN) jsme pak našli v podloubí, v jihozápadní části náměstí Zócalo, někde v okolí klenotnictví Joyeria Rosy. Co jsme si tak všimli, tak v CDMX je obecně směna valut v gesci klenotnictví a zastaváren. Pomalu se blíží poledne a s ním i hlad a čas pro náš mezikontinentální hovor s rodinou. Na oběd si vybíráme nejvíce turistickou restauraci Pirates Burgers, která nás zaujala už během prvního dne a každý si na malé předzahrádce objednáváme kompletní menu. Řetězec bych stylem hamburgerů, servisem a cenou přirovnal nejspíš asi k českému Regal Burger, který beru jako vhodnou alternativu proti běžným fast-foodům. Ten mexický nám ale přišel chutnější a levnější. Během posezení v restauraci plánujeme program na odpoledne, protože nám do odjezdu autobusu zbývá ještě několik hodin, které nechceme proflákat. Terka na facebooku zjišťuje, že právě dnes by měla své 79. narozeniny Věra Čáslavská - nejúspěšnější sportovkyně české či československé historie, která posbírala během jedné olympiády 6 medailí (z toho čtyři zlaté). To už je pouze a jenom krůček k tomu, abychom zjistili, že je získala právě na LOH v Mexiku, a tak hledáme konkrétní budovu, kde se jí tento mimořádný úspěch podařil. Tou je Auditorio Nacional, ležící nedaleko zoologické zahrady, kterou jsme navštívili před třemi dny. Nevadí, plán pro dnešní odpoledne je jasný.

Terka a burger

Po obědě pak už míříme na hotel a dobrou hodinu trávíme na Skypu vyprávěním o Mexiku. Při té příležitosti se schválně ptáme, jestli někdo z mých rodičů tuší, který český sportovec či sportovkyně získal/získala na LOH v Mexiku šest medailí. Tuší oba a já mám radost, že mám chytré rodiče. Před opuštěním hotelu a cestou ke sportovní hale ještě shlédneme s Terkou památné video na Youtube, kde Věra Čáslavská odmítne na protest proti okupaci v roce 1968 a také kvůli "neférovému" zvýšení známky východoevropskými rozhodčími pro sovětskou sportovkyni (Larissu Petrik) vzdát hold sovětské hymně a sklopí svou hlavu na stupních vítězů, což doprovází i komentátor zahraniční televize: "...and she turned her head right and down..." Během naší návštěvy jsem si nemohl odpustit malou dokumentární vsuvku, která je zachycena na videu pod textem, na kterou navazuje původní záznam z OH včetně postoje Věry Čáslavské (v čase 2:14). Protest Věry Čáslavské nemohl v socialistickém Československu zůstat bez odezvy, a tak způsobil předčasný konec její kariéry i zavržení režimem.

Vyrážíme tedy k Auditorio Nacional a cestou diskutujeme o této významné ženě, která toho dokázala daleko více, než si dokážeme vůbec představit. Do této části města jedeme tentokrát přímo linkou 2 a 7 a vystupujeme ve stanici Auditorio, kde se musíme prodírat skrz několik stánků. Celá dnes už multifunkční hala je ohromná a krásně zachovalá, architekti si tady skutečně vyhráli. Stojíme před hlavním vstupem a pořizujeme několik fotek, v prodejně vstupenek se snažíme neúspěšně domluvit vstup do neveřejné části areálu, ale nedaří se nám. Je to asi dobře, protože hala byla několikrát zrekonstruovaná a třeba by to pro nás ztratilo své kouzlo. Chvíli jen tak posedáváme před halou ve stínu a pak ji i obcházíme přilehlým parkem. Věra Čáslavská se díky svým sportovním výkonům stala během olympiády populární v celém Mexiku a za rok 1968 získala i ocenění pro nejlepšího sportovce či sportovkyni na světě. Vzhledem k této skutečnosti hledáme alespoň drobnou vzpomínku či jakoukoli připomínku této události, ale bohužel bez úspěchu. Přesto od haly neodcházíme zklamaní.

Auditorio National

Před vstupem do auditoria

Nepřístupná část auditoria

Na hotelu pak dobalujeme naše věci před odjezdem do Villahermosy, hledáme důležité informace a relaxujeme. Lehce po šesté opouštíme náš pokoj a loučíme se na recepci. Slečna nám přeje šťastný let, tak vysvětlujeme, že jedeme z autobusového nádraží TAPO ještě na Yucatán. V tu chvíli se ale recepční přímo zděsí "A to stihnete?" - moc nechápeme - "Je odpolední špička, ulice jsou plné, taxi zůstane někde v zácpě..." Vysvětlujeme, že chceme jet metrem, což ji snad vyděsí ještě víc... "A to se nebojíte?" Ptá se v naprostém údivu. No nebojíme, jezdíme metrem celý týden a vždycky bylo všechno bez problémů. Každopádně nás to trošku rozhodí a doufáme, že celá cesta proběhne bez problémů. V klidu se dostáváme až na TAPO a nasedáme do našeho autobusu s odjezdem v 19 hodin.

První zastávka autobusu je v Pueble a já už tak nějak z principu očekávám, co že se tu zase stane. Naštěstí vůbec nic a kousek za tímto prokletým městem na vcelku pohodlné sedačce usínáme... Až po návratu do Čech zjišťujeme, že pouze pár minut po našem odjezdu z CDMX došlo v jižní části města (poblíž stanice Olivos) ke zhroucení mostu, po kterém vede linka metra 12. Trosky zavalily přilehlou silniční komunikaci a způsobily celosvětově nejsmrtelnější nehodu metra za téměř 50 let, při které přišlo o život 26 lidí. Více informací např. zde: https://www.bbc.com/news/world-l...a-56977129

Den 8. /// 4. 5. 2021 /// Město které lže

Do Villahermosy přijíždíme okolo sedmé ráno. Jsme unavení a zpocení, ale to nám až tak nevadí. Co nám vadí, je neskutečná žízeň. V autobusech AU nejsou toalety a tak jsme se od včerejšího večera snažili snížit spotřebu vody na nezbytné minimum. Rezervaci máme na hotelu Villa Margaritas (https://cs.hotels.com/ho530218/h...li-mexiko/), který leží jen pár desítek metrů od autobusového nádraží a kde je nabízený check-in už od 6 ráno, což je úplně úžasný. Trošku se bojím, zda to není chyba v systému, ale částečně mám i chuť se pohádat a vím, že skrz hotels.com mám dobrou vyjednávací pozici. Žádné překvapení se ale nekoná a o půl osmé jsme už ve sprše na našem pokoji a ještě pár chvil odpočíváme. Předpověď pro Villahermosu, v doslovném překladu ze španělštiny "Krásné město", je ale taková, že dnes má ručička teploměru překročit 40 °C, a proto nechceme prospat celé dopoledne, kdy bude počasí alespoň trochu snesitelné.

Villahermosa

Naším cílem v hlavním městě regionu Tabasco je navštívit Parque Museo La Venta, ve kterém jsou k vidění obrovské kamenné hlavy olméckých válečníků. Tato zajímavost se nachází poblíž městského parku a na rozdíl od ostatních památek v Mexiku kde Google hlásí "Dočasně uzavřeno", tak tady sebevědomě uvádí "Otevřeno". Pojmenování muzea La Venta odkazuje na původní název nedalekého města a kulturního centra Olméků, jehož existence se datuje až do období 2. tisíciletí př. n. l. Právě v něm byly až 3 metry vysoké kamenné hlavy a další pamětihodnosti objeveny, než došlo k jejich transportu do dnešní Villahermosy. Míříme k atrakci. Procházíme uličkami rozespalého města, kde máme pocit, že jsme jediní turisté v jeho téměř pětisetleté historii, a proto nás často zastavují místní s tím kdo jsme a co tu děláme... Hodně si chtějí povídat, ale angličtinu za hranicemi hotelu neovládá vůbec nikdo. Podél obrovského městského jezera Laguna de Las Ilusiones přicházíme před vstupní bránu areálu a zjišťujeme, že celý park je dlouhodobě uzavřen kvůli Covidu. Je to škoda, ale nějak to tentokrát zvládám. Zatím je ten den docela fajn a jeden negativní jev mě nezlomí. Tím spíš, že přes plot vidím několik volně se procházejících nosálů, jednu z kamenných hlav a pouze pár kroků od nás se nachází jezero, podél jehož pobřeží vede krásný městský park, kde je údajně hodně rozmanitá fauna.

Kachny...to není zrovna velká exotika

Laguna de Las Ilusiones

Zavřené muzeum La Venta

Olmécká kamenná hlava

Je to sice neuvěřitelné, ale vejdeme do parku a já nevím, co dřív fotit... Podél cesty běhají půlmetroví nosálové (bělohubí), na zídce u vody se vyhřívá leguán (zelený), nad hlavou nám létají amazoňané. Vtipkujeme, že už nám v Mexiku chybí ke spokojenosti jen jaguár a krokodýl. Parkem jdeme opravdu pomalu a sledujeme úprk malých ještěrek před našimi hlasitými kroky. Emotivně byly tyto minuty pro nás jedním z těch nejsilnějších okamžiků, protože jsme úplně nečekaně konfrontovali mexickou divočinu a dostali se do blízkosti velkého množství zvířat. Ještě ale netušíme, co nás potká o chvilku později. Mezi spoustou lidí, kteří se s námi chtějí potkávat, je i běžec Miguel, který nás odchytne a vede k zídce u jezera. Nevíme, co nás čeká, ale následujeme ho. Na břehu jezera, přímo před námi ve vodě uvidíme skoro na dosah ruky od nás minimálně 3 metry dlouhého krokodýla - obrovského krokodýla amerického, zaházeného různými odpadky. Prý je to místní mazlíček, kterého každý zná a po parku se pohybuje zcela volně. Jmenuje se Alex, ale myslím, že na své jméno neslyší. Miguel nás s ním několikrát vyfotí a pak nás bere i k dalším zajímavostem v parku. Až z toho mám strach, jestli jsme náhodou nenarazili na některého ze samozvaných průvodců... Ne, nenarazili. Po další fotce mi vrací telefon a v rámci své rozcvičky utíká dál směrem k centru města. Vracíme se ke krokodýlovi a pokračujeme v divokém focení ze všech stran. Kdo ví, jestli ještě nějakého tady v Mexiku uvidíme. Procházíme zbývající část parku podél západního pobřeží a pomalu se blížíme k hlavní silnici. Za ní procházíme ještě nejjižnější část pobřeží jezera, kde nalézám dalšího krokodýla, tentokrát menšího, odhadem metr dlouhého.

Nosál bělohubý

Další nosál - jsou jich tu desítky

Leguán zelený

Krokodýl americký - Alex, místní mazlíček

Jezero z jižního konce

Menší krokodýl

Blíží se desátá hodina a začíná se dělat vedro. Slunce nás ničí a my se pomalým krokem suneme po Avenida Paseo Tabasco vstříc nové části města. Kolem nás projíždějí podomácku vyrobená vozítka s kakaovým nápojem Pozol, ale my bereme zavděk spíš importovanou zmrzlinou z Oxxo. Na křižovatce se zastavujeme ve stínu katedrály Catedral del Señor de Tabasco ze 20. století. Původně na tomto místě stála katedrála z roku 1884, která však byla zničena ve 30. letech revolucionářem a guvernérem Tabasca Tomásem Garridem Canabalem jako následek jeho protináboženské kampaně. Rekonstrukce katedrály začala v roce 1945, v roce 1970 byla katedrála opětovně otevřena a v roce 1990 vysvěcena Janem Pavlem II. Dnes je katedrála díky svým věžím známá jako druhá nejvyšší v celém Mexiku. Katedrálu v modernistickém stylu si dle možností procházíme a jako zahraniční turisté tu opět tvoříme menší rozruch. Všichni se ptají odkud jsme, co tu děláme a jestli přijdeme na mši. Všichni mluví pouze španělsky, ale i tak se dokážeme dorozumět. Před katedrálou sedí ve stínu cestovatel ze Španělska, který se po našem příchodu zaraduje. Chtěl vyfotit s katedrálou, ale nikdo v okolí nebyl, tak čekal, až někdo přijde. Procházíme si moderní a částečně otevřený svatostánek a pak už se se zastávkou v parku El Jícaro vracíme zpět na hotel a cestou ještě pořizujeme v obchodě s potravinami Plaza Morett oběd - konzervovaného tuňáka a kukuřičné placky.

Druhá nejvyšší katedrála v Mexiku

Interiér katedrály

Jezero El Jícaro

Úmorné poledne trávíme na hotelu, kdy dospáváme včerejší noc, ale také plánujeme zítřejší cestu do Palenque, registrujeme se k očkování a řešíme praní. Dochází nám totiž oblečení a vzhledem k tomu, že jsme si během dne našli volný čas, vyhledáváme vhodnou prádelnu. Oblečení chceme mít vyprané ideálně ještě dnes a rádi bychom zvolili místo, které bude vypadat přijatelně. Pokus č. 1: Lavanderia Mi Casa - vejdeme do temného domu, kde se po zemi válí petláhve od limonád. Uprostřed místnosti sedí na stoličce muž v umaštěném tílku, na stole má rozjedené kuře a vedle stoličky lavor s valchou. Za ním je několik těžko identifikovatelných kovových zařízení, které mi evokují mou představu o UFO ze sedmé třídy. Cena začíná asi na 40 MXN, ale jak pán postupně počítá nejrůznější příplatky, vyšplhá se až na 120 MXN. Děkujeme a odcházíme, ani možná sleva nás neoslovila. Pokus č. 2: Choco Clean obsluhuje milá starší paní. V místnosti to hezky voní, všude leží spousta vypraného prádla. Do zítra paní slibuje vyprání a vysušení za 58 MXN, dnes to ale nezvládne, ani když nabízíme příplatek. Škoda. Pokus č. 3:

La Tabasqueña lavandería y planchaduria - podnik vedou tři kluci ve věku okolo 25 let, kteří tu žijí svůj americký sen. Jeden žehlí, druhý v zástěře plní pračku a třetí přijímá objednávky. Dohadujeme cenu 108 MXN s tím, že pro prádlo si můžeme přijít za 2,5 hodiny. Super. Pak ještě odcházíme na autobusové nádraží a za 110 MXN na osobu dokupujeme cestu s ADO na zítřejší ráno do Palenque.

Za těch pár minut venku jsme se (opět) zpotili a tak zůstáváme už na hotelu a ve sjednaný čas vyzvedáváme luxusně složené oblečení. Zvlášť Terka si připadá divně, když si uvědomí, že jí parta mladých kluků skládala prádlo. Večeři plánujeme vyzkoušet v hotelové restauraci, kde nabízí tradiční mexické pokrmy. Vzhledem k tomu, že jsem si neudělal fotografii nabízeného menu, tak asi už nikdy nezjistím, co že jsem to jedl. Jídla se pohybovala kolem 100 až 120 MXN, byla tedy dražší než na ulici, ale zase jsme konečně našli jiné mexické jídlo než Tacos. Nicméně naše představa o mexické kuchyni byla taková, že bude lehká a postavená hodně na zelenině a čerstvých ingrediencích. Před námi se ale objevil pokrm z několik zlatohnědých plaváčků z fritézy, posypaných nakrájenou zeleninu, něčím co připomínalo balkánský sýr a přelité kupou majonézy. Takhle jsme si mexickou kuchyni sice nepředstavovali, ale zkonzumovat se to dá.

Předkrm

Mexické smažené dobré

Mexické smažené lepší

Po večeři se ještě chceme projít po městě, ale po opuštění hotelu nás vítají tmavé prázdné ulice, původně otevřené obchody jsou nyní schované pod roletou a několikrát uzamčenou mříží a na ulicích čas od času prosviští auto stokilometrovou rychlostí. Když se rozhlížíme, tak do oken vidíme pouze jen u dlouhodobě neobydlených domů. Přátelská odpolední atmosféra města je ta tam a já si připadám jako klišé na začátku béčkové kriminálky, kdy se stále relativně mladý pár naprosto nelogicky ve večerních hodinách prochází po temných uličkách jedné z mexických metropolí. A protože nechceme na vlastní kůži okusit scénu z pitevny, vracíme se po pár minutách zpátky na hotel a připravujeme se na brzké vstávání.

Den 9. /// 5. 5. 2021 /// Potomek indiánů

Ráno se nalehko přesouváme k autobusovému nádraží. Plán je z logistického hlediska trochu iracionální... Nejprve jedeme 2 hodiny do Palenque, kde si projdeme archeologickou zónu a několik částí odkrytého města. Pak se přesuneme zpět do města a autobusem pojedeme zpátky 2 hodiny do Villahermosy, kde strávíme zbytek odpoledne. Večer pak odjíždíme autobusem do Tulumu, který bude po většinu cesty trasu mezi Villahermosou a Palenque kopírovat... Důvodem takto sestaveného plánu byla naprosto přestřelená cena hotelů a jejich příšerná komunikace. K tomu řešení velkých zavazadel, které jsme mohli nechat na recepci hotelu v Palenque pouze za poplatek až 20 USD (tedy zhruba tolik, kolik stála noc ve Villahermose) nás jednoduše vedly k tomu, že strávíme více času v autobusech.

Komunikace občas trochu vázne...

Vstávání v 5:30 tady už dlouho nebylo, a tak byl den po ránu vcelku zmatečný - zejména na autobusovém nádraží, kde si nás mexičtí pracovníci posílali od jednoho nástupiště k jinému a otázkou za zlatého bludišťáka tak bylo, které je to správné. V 6:25 začne okolo nás kroužit minibus s 15 místy k sezení a nepřehlédnutelným logem ADO Airport. Tyhle malé autobusy spojují totiž primárně místní letiště s Villahermosou a s Palenque. Zároveň je ale možné jich využít pro cesty mezi těmito destinacemi. Jízdenka nás stojí 110 MXN na osobu a cestu, při cestě z letiště vychází cena ale snad víc než dvakrát tak moc. Nasedáme do autobusu a usínáme, pouze místy kontrolujeme cestu a naše věci. Do Palenque na autobusové nádraží přijíždíme ještě kolem 8:30 a ještě před přesunem k archeologické zóně kupujeme zpáteční jízdenky. Autobusy jedou ve 12:00 (pak ale strávíme málo času tady) nebo v 15:00 (pak ale máme jen necelou hodinu na přesun od autobusu na hotel a zase zpět). Pochopitelně tak bereme jízdenky ve 12:00 a jsme zvědaví, jak že to tady stihneme.

Organizace v Palenque je ale skvělá. Všichni místní nám ukazují odkud jezdí colectivo naším směrem do archeologické zóny. To přijíždí během pěti minut a za cestu až ke vstupu platíme 20 MXN za osobu. Cestou je ale třeba ještě zastavit pro zakoupení vstupenek do národního parku (40 MXN) a pak i do archeologické zóny (80 MXN). Systém ale funguje a colectiva průběžně na místech zastavují a čekají, než si cestující zaplacení vstupného vyřídí. U vstupní brány jsme tak ještě před devátou a jak je hezké brzké ráno, sbíhají se na nás nevytížení průvodci ze všech stran, nabízející za jedinečnou "supr prajs, olmost frí" prohlídku města v ceně 1300 MXN. Dívky z Anglie a Belgie, se kterými jsme se cestou spřátelili rychle zkouší vyjednat cenu 800 MXN pro nás čtyři, ale my s díky odmítáme, i když se průvodci chytají. Máme rádi náš klid, naše tempo a srovnání toho, co vidíme s tím, co jsme si přečetli v průvodci. Palenque je jedním z dalších bývalých středně velkých mayských měst, které se postupně rozrůstalo od 3. století a svého vrcholu dosáhlo ve století 8. Je známé díky rozlehlým budovám v centrální části, které tvoří Chrám nápisů, skupina Chrámů kříže nebo palácový komplex. Po roce 799 bylo město opuštěno a zarostlo džunglí cedarových a mahagonových stromů. K jeho postupnému odkrývání začalo docházet až ve druhé polovině 20. století a dnes jsou zpřístupněny asi jen 3 % města. Podobně jako v jiných památkách, i tady je třeba dodržovat coronavirová opatření. Ty podle oficiálních stránek umožňují 2 vstupy - v 9 a v 11 hodin, maximálně 1200 lidí na místě a maximálně 90 minut na celou prohlídku. Nás ale nikdo nelimitoval a ani neomezoval, a tak jsme si mohli památku procházet hned po svém příjezdu, bez dozoru a nesmyslných limitů.

Mapa aktuálně zpřístupněných částí města - je třeba se držet na modré cestě

El Palacio

Plaza Central

Mango kam se podívám...

Po několika dnech, kdy jsme měli volno od původních indiánských ruin nás oba Palenque mimořádně nadchne. Pozorujeme řadu zachovalých chrámů, kterým na konci řady dominuje právě Chrám nápisů. V něm byla uložena hrobka vládce Kʼinich Janaabʼ Pakala, jehož význam pro Mexiko je v našich končinách srovnatelný snad jen s významem Karla IV. Právě za jeho vlády okolo roku 650 dosáhlo město největšího rozkvětu. Pozornost ale věnujeme i ostatním stavbám, zejména pak královskému paláci, který obcházíme ze všech stran. Často se zastavujeme, posedáváme na lavičce a pouze odpočíváme. Přitom se lehce usmíváme a víme, že tohle je to Mexiko, za kterým jsme sem přijeli. Nejvíce nás z celého areálu uchvátil pravděpodobně Chrám kříže. Vyznačená cesta je ale relativně krátká, a tak po nachozených necelých 3 km a dvou hodinách se už dostáváme k východu z areálu. Teoreticky můžeme vidět celý prostor ještě jednou, ale nám to stačí. Je asi 10:45 a autobus nám odjíždí za víc než hodinu. V peněžence máme posledních 250 MXN a přemýšlíme jak s nimi co nejlépe naložit, pokud chceme ještě něco vidět. "Terko, četl jsem, že se tu dá ještě projít místní džungle. Co si tady zkusit najmout nějakého guida, jestli by nás tam přeci jen nevzal...za těch posledních pár peněz co máme, ale ať nám zbyde na colectivo. Třeba uvidíme nějaká zvířata - třeba jaguára" "To určitě ne", odporuje Terka, zatímco kouká na hodinky a počítá minuty do odjezdu autobusu zpět do Villahermosy. "Nikdy si nikoho nenajímáme. Vždyť ty toho víš o každém místě tak strašně moc a jsi tak neuvěřitelně chytrý prakticky ve všem, co říkáš nebo děláš..." (tohle jsem teda tak úplně neslyšel, ale podle mě si to každá žena musí o svém partnerovi myslet...).

Helikonie Zobinatá

El Palacio

Chrám slunce

Templo de la Cruz Foliada

Templo de las Inscripciones

Východní strana El Palacio

Terka odchází na záchod a ke mně si to mezitím šine mladý muž, místní průvodce, který by si rád vydělal. Já už širokým úsměvem z dálky dávám najevo, že jsem připraven spolupracovat. Nejprve se trochu oťukáváme a zjišťuji cenu. Standardní taxa je 1300 MXN za hodinu práce, ale že tu procházku džunglí stihneme za 45 minut, nechá to za rovných 1000. "No no, too much." Dávám najevo svůj nesouhlas. Průvodce se drží dál. Dostáváme se postupně na 800, 700, 600 a 400 MXN. A já teprve vykládám karty na stůl. Vytahuji peněženku a říkám... těchto 50 MXN potřebujeme na colectivo zpět do města a těchto 200 bych ti mohl dát. "Tventy, sir" Cože? Nechápu... "Only tventy jů níd fór kolektívo pe person". Terezka opouští místní toalety a vidí mě vyjednávat...je jasné, že její plán "vytratit se po anglicku" nevyšel. Při zahlédnutí nového přijíždějícího colectiva náš průvodce se slovy "van moument" ještě na chvilku odbíhá, ale pak se opět vrací a radostně haleká, že 200 MXN je OK! Plácneme si. Popocházíme kolem plotu z pletiva až k fórovému vstupu, kde se u starší Mexičanky registrujeme ke vstupu. Hned po prvních minutách víme, že jsme udělali dobře. Dozvídáme se spoustu nových informací, které bychom z mnoha průvodců nikdy nezjistili, a protože se mi to nechce celé přepisovat ponechám tu celé video...

Procházíme jedinečnou džunglí ve stínu vysokých staletých stromů z bytelného dřeva. Míjíme několik vodopádů a ve škvírách mezi větvemi čas od času zahlédneme malého kolibříka. Náš průvodce občas vydá prazvláštní zvuk, kterým se snaží přilákat opičku. Prostě mexická idylka v džungli. Sám sebe označuje za potomka původních indiánů a nějak mu to ani nemám problém věřit. Každou minutou chrlí víc a víc informací a každých pár kroků mi také odebírá telefon, aby mě s Terkou zvěčnil u některého ze stromů. Několik vyhlídek je kvůli Covidu (ale také kvůli špatné údržbě) uzavřených, a tak máme radost, že se můžeme projít alespoň podél jezírka jednoho z vodopádů. Za normálních okolností se tu prý návštěvníci koupou. No nevadí... Pomalu vycházíme z džungle a blížíme se k hlavní silnici. Nakonec to trvalo jen lehce přes 30 minut. Chřestýše ani tygra jsme neviděli, ale nějak nám to nevadí. S naším průvodcem (jehož jméno si už nevybavím) si dáváme ještě jednu společnou fotku a nasedáme do prvního projíždějícího colectiva směrem do města. V 11:45 už stepujeme na autobusovém nádraží a zatímco já mám za úkol běžet na konec ulice a sehnat pití, Terka se zatím seznamuje s mladým Američanem - 28 let, 78 kg a 191 cm.

Místní flóra

Vodopád

Vysoké stromy Brosimum alicastrum

I když tu žije dost hadů, viděli jsme jen ještěrky

Vodopád

Společné foto s naším mimořádně nadšeným průvodcem

Cesta z Palenque zpět do Villahermosy je zvláštní. Všude podél cest stojí policejní kontroly a cestou nás zastavují minimálně pětkrát. Nijak nám to nevadí a nerušeně na telefonu sledujeme semifinále play-off futsal ligy mezi Slávií a Plzní, ale přeci jen je to podezřelé. Zvlášť když vždycky automaticky mexičtí policisté zkontrolují mě, Terku a toho Američana. Společně jsme vydedukovali, že i v Mexiku musí místní policie vykázat nějakou činnost, a tak se jednotlivé skupinky policistů spojili přes vysílačky a řekli si, ve kterém autobusu že jedou ty gringos, které zkontrolujeme. Pro ně to možná bylo praktické, ale já se cítil vůči ostatním cestujícím nepříjemně, když se vždycky nejdéle čekalo na vrácení mého pasu. Zpět do Villahermosy přijíždíme okolo druhé hodiny odpoledne a hned si to namíříme pro nějaké jídlo do centra. Protože máme hlad a nestojíme o experimenty, volíme místní pobočku řetězce Subway. Procházíme si město, které opravdu lže a není ani trochu krásné a s přicházejícím hřměním se po zastávce v obchodě s potravinami vracíme na hotel, kde přečkáme odpolední bouřku za konzumace místní varianty sušenek disko.

Až okolo půl sedmé večer se odhlašujeme z hotelu a přesouváme se opět na autobusové nádraží na náš poslední dálkový autobus do Tulumu. Již 15 minut před plánovaným odjezdem v 18:55 přešlapujeme v odjezdové části nádraží a čekáme na číslo našeho gatu. Čas utíká, čekáme 10 ... 20 ... 30 minut a nic se neděje. Za prosklenou zdí se střídají autobusy jak na běžícím pásu, ale nikdo z personálu na nádraží o našem autobusu vůbec nic neví. Máme tedy radost, když narazíme na cestující stejným směrem, že v tom alespoň nejsme sami. Ale čekání nekončí, úplně nové světelné tabule, které mají zobrazovat plánované odjezdy jsou většinu času prázdné a jak záhy zjišťujeme, autobus se na nich objeví až ve chvíli, kdy se chystá odjet rovnou s příznakem "last call" nebo "departed". A teprve ve chvíli, kdy informace o původním autobusu na tabuli smažou se tam objeví nové pro autobus následující. To je v momentě, kdy se na odjezd chystají hned 4 autobusy (u nichž ani personál netuší, kam vlastně jedou, pokud nejsou vyvěšený) poněkud nepraktické. Náš autobus přijíždí asi až 45 minut po plánovaném odjezdu a organizace nástupu mi připomíná záběry z dobývání maďarské hranice během uprchlické krize. První pracovník volá: "Rychle, rychle! Autobus má zpoždění! Nastupovat! Musí hned odjíždět!" Druhý se přidává: "Všichni ven, autobus bude dezinfikován, nikdo nesmí být uvnitř!" Na rovinu, tehdy mi na tom nic až tak divného nepřišlo... Prostě Mexiko. Přeskočím tedy k tomu, že konečně jedeme v čistém autobuse, nikdo nás neobral a prostě jen míříme do Tulumu nočním spojem. Usínáme...

Čekání na odjezd autobusu

Den 10. /// 6. 5. 2021 /// Karibská pláž

Do jednoho z nejznámějších letovisek u Karibského moře přijíždíme až lehce po deváté ráno a zjišťujeme, že je to tu docela fajn. Příjezd je zvláštní, projíždíme mexickou džunglí, kde jsou všude kolem nás husté stromy a keře, sem tam pole nebo podmáčená půda. Třeba 20 minut nevidíme žádné obydlí a pak se po hodině cesty objeví jen malá vesnička a pak opět dlouho nic (cítím se jako ve Finsku, kdy jsme podobnou "pustinou" projížděli cestou na Nordkapp severně od Rovaniemi). Do Tulumu přijíždíme načas (chvilku před devátou), alespoň dochvilnost tak autobusům ADO (resp. OCC) nelze odepřít. Městečko vzdáleně připomíná běžná evropská letoviska v Řecku, Chorvatsku či Itálii - široké ulice, po ránu celkem klid, nechutné pajzly z CDMX střídají prostorné bary a restaurace a dál od hlavního bulváru jsou hotely... Je tu dost zahraničních návštěvníků, ale ne tolik, aby to lezlo na nervy. A takřka všichni tu mluví alespoň trochu anglicky. Po dlouhém nočním přejezdu se chceme projít hlavní ulicí kolem spousty stánků, prodejců a barů, nabízejících americkou i anglickou snídani nebo long drinky v kteroukoli denní dobu. A zcela pochopitelně...je tu výrazně vyšší cenová hladina než v předchozích částech Mexika (odhadem tak o 50 %). Tak takový je Tulum.

K hotelu, který je od nás celkem 5 km, nakonec ujdeme téměř polovinu cesty pěšky, než si mávneme na projíždějící colectivo. Cena je tady nastavena výše, celkem platíme 50 MXN za oba (tentokrát stejně jako ostatní). Colectivo nás přibližuje až k archeologické zóně, poblíž které máme v našem ubytování The FREE Hostel Inn Tulum domluveno, že tu můžeme nechat hned po ránu zavazadla, protože většinu dne chceme strávit u moře. Tenhle rádoby "resort" má naprosto báječnou atmosféru klidu a pohody, která je na míle vzdálená hektickému hlavnímu městu. Na recepci mě vítá nápis, ať své ego nechám mimo tento hotel, tady pro něj není prostor. I systém placení ubytování, kdy se zaplacená částka stává předplaceným kreditem na stravu v hotelu, alko i nealko nápoje, využití půjčovny kol nebo k cestám po Yucatánu působí v těchto končinách naprosto neuvěřitelně. Vše se ale dozvíme až odpoledne, teď nás čeká pláž.

Cestou k pláži

Malý leguán černý

Vstup na Playa Santa Fe

Mexická idylka

Cesta k moři trochu chaotická, protože je nejprve třeba přejít hlavní silnici mezi Cancúnem a Tulumem, následně dojít ke vstupu do archeologické zóny, pak uhnout doprava a jít tak dlouho, dokud nenajdeme odbočku k moři. Celkově vzdálenost okolo 2 km ujdeme za 20 minut a cestou nás zdržuje řada prodejců a průvodců, často až příliš vlezlých a otravných. Zastavujeme jen v 7-eleven pro studené pití, snídani a nové sluneční brýle, ty původní mi odjely v autobuse do Cancúnu. Čerstvé kokosy tu podél cesty vycházejí na 60 MXN (výrazně víc než jsme platili před rokem v Thajsku), a tak s díky odmítáme. Konečně přicházíme malou odbočkou na pláž a je to přímo idylický nástup - původně hliněná cesta je teď posypaná jemným bílým pískem, ohraničená vzrostlými palmami, vzadu s prázdnou pláží a výhledem na oceán. Tak moc jsem se těšil, až takové místo zase uvidím a bylo to naprosto dech beroucí. Na pláži Playa Santa Fe si nacházíme místa dál od slunečníků, poblíž starého vraku menší jachty. Chceme se opálit, ale nepodceňujeme karibské slunce, a tak si vybíráme místo s částečným stínem poblíž palem a hurá do vody. Rázem jsou z nás děti, co skáčou ve vlnách a navzájem si potápí hlavu pod vodu. Teda alespoň mně nevadí potápět Terce hlavu pod vodu. Po pár minutách zjišťuji, že jsem ztratil...ehm, nové sluneční brýle, které jsem si před koupáním nesundal. Mrzí mě to, ale co už... Na druhou stranu, člověk musí být už fakt velký dement, aby ztratil dvakrát tu samou věc v jednom dni ještě před polednem.

Severovýchodní strana pláže

Jihozápadní strana pláže

Moře

Leguán černý (cca 1,2 metru)

Na kraji pláže

Tohle netuším co je

Od pláže je vidět hezká skalka, po které se procházejí zhruba metroví leguáni, schody vedoucí na vyhlídku a k archeologické zóně a v dáli na pobřeží je vidět přístav původního historického Tulumu. Právě tohle místo plánujeme následující den navštívit. Celý den trávíme částečně na sluníčku a částečně ve stínu na pláži a každou hodinu se také mažeme opalovacím krémem z místní lékárny s SPF 50. Po dlouhé době rozbaluji dron a dělám několik záběrů na pláž i na Karibik. Jen tak si ležíme, plánujeme další dny, trochu pospáváme... U moře strávíme minimálně 6 nebo 7 hodin a zjišťujeme, jak jsme se zase hezky připekli. Vracíme se na hotel, kde vyzvedáváme naše zavazadla a získáváme asi 1600 MXN kreditu určeného k útratě. Vše tady funguje přes WhatsApp, kde jsou do konverzace přidaní všichni zaměstnanci a při placení tak stačí nahlásit číslo pokoje nebo jméno na WhatsAppu a objednávka je zaúčtována. Večer se pak rozesílá aktuální stav čerpání a informace kolik kreditu ještě zbývá. Na booking.com (https://www.booking.com/hotel/mx...el.cs.html) nabízí hotel dva malé typy pokojů (Economy a Standard) a pak hotelový typ (King Size). My zvolili standard, ale je to opravdu spíš jen o trochu lepší Economy (12 m čtverečních, protékající sprcha, málo zásuvek, místy nefunkční klima nebo zámek od dveří,...), a tak bych příště volil jinou možnost.

Na ubytování obecně panuje příjemná atmosféra, kterou tady řídí (jak jsme později zjistili) sympatická manažerka ze Slovenska. Především centrální plácek, ohraničený recepcí, barem, restaurací a bezpočtem míst k sezení, ležení a relaxování je naprosto dokonalý a strávili jsme tu spoustu času. Trochu jsme se báli, jestli na nás a náš životní styl nebude místní prostředí příliš alternativní, ale zpětně mám pocit, že jsme sem dobře zapadli. Místnímu klidu jde totiž těžko odolat. Zatímco místní bar nás příliš neoslovil (pivo - 40 MXN; koktejl 2dcl - 100 MXN; nealko - 30 MXN), tak restaurace byla naprosto dokonalá. Slušné burgery, kuřecí nebo hovězí fajitas naprosto jedinečné a jsou tady jídla i vyššího levelu, jako hovězí steak s pečenými brambory nebo grilovaný losos se zeleninou. Málokdy se mi stává, že mám nějakou destinaci spojenou tak moc s hotelem, ale pokud se do Mexika vrátím, rozhodně strávím nějaký čas tady.

Centrální plácek hotelu

Nikdy není dost Corony

Hotelové menu

Salát s kozím sýrem

Odpočinková zóna při večeru

Palačinky a čerstvé ovoce k snídani

Večer ještě chvíli pracuji a pomalu začínám cítit, že tady to sluníčko bude opravdu hodně...hodně silné. Párkrát se v noci kvůli spáleným zádům a ramenům probudím, ale nijak mě to nezastaví před zítřejší cestou na pláž.

Den 11. /// 7. 5. 2021 /// Sluníčko co dává

Příliš jsme se v našem malém pokoji nevyspali, ale tak aspoň máme pro následující dva dny méně náročný plán. Mě čeká hned po ránu call do Čech, kde mi univerzitní kolegové oznamují, že nevypadám úplně zdravě, ale jinak že to prostředí za mnou v Mexiku vypadá celkem pěkně. Snídani řešíme jak jinak než v restauraci, kde si objednáváme ovocný talíř (nakrájený ananas, meloun, banány, jablka,...) a americké palačinky. Chuťově opět naprosto super. Záda pálí, ale nechceme strávit celý den na hotelu, a tak vcelku rychle míříme k Zona Arqueológica de Tulum. Tulum bylo významné Mayské opevněné město a hlavní přístav pro nedaleké správní centrum v Cobá. Nejstarší dochované informace o tomto místě pochází ze 6. století, kdy se jednalo pouze o malý přístav, avšak Mayové toto místo začali rozvíjet až okolo roku 1200. Největšího významu dosáhlo město ve 14. a 15. století, kdy začala být Amerika kolonizována španělskými dobyvateli a upadlo nedlouho poté (pravděpodobně v důsledku šíření chorob, které sem byly zavlečeny z Evropy). Dominantou města je pyramida El Castillo vysoká 7,5 metru, na jejímž vrcholu stojí chrám, jehož východní část byla v dřívějších dobách využívána zároveň jako maják pro navigaci lodních plavidel. Město mělo také sofistikovaný systém opevnění tvořený až 5 metrů vysokou a 8 metrů širokou zdí ze severu, západu a jihu a z východní strany město chránily strmé útesy. Na pobřeží pak stojí Templo Dios del Viento (chrám bohů větrů), kteří střežili mořský záliv - největší vstupní bránu do města.

Archeologická zóna Tulum z asi nejfotografovanějšího místa v celém Mexiku

K archeologické zóně se chceme dostat co možná nejdřív a vyhnout se tak možným frontám. Přestože jsme tu už před půl devátou a otevřeno by mělo být jen pár minut, stojíme ve frontě dlouhé několik desítek metrů. Dovnitř se pak dostáváme sice docela rychle, ale je to tu docela peklo... Ve srovnání se všemi místy co jsme zatím v Mexiku navštívili je tu tak odhadem 5x více návštěvníků, kteří v mnoha místech tvoří hady...odhadem jich tu budou tisíce. Do toho překřikující se průvodci, ale nás nejvíce zajímá hlavně velká spousta leguánů, které jsme po několika desítkách přestali počítat. Musím říct, že se trošku divím, jak tady tito plazi dokáží žít. Především dospělí jedinci jsou mohutní, tlustí a ne příliš ohrabaní, takže jsou pro nenechavé turisty ideální kořistí. Místo je ale nádherné... Kombinace sytě zelené trávy a stromů, azurového moře a slonovinových ruin, k tomu divoká příroda a vůně tropů. V areálu strávíme asi 2 hodiny a celé město dvakrát obcházíme. Východ se nachází během pandemie jižně od areálu a při troše kreativity si myslím, že by se dal použít i k bezplatnému vstupu.

Mapa areálu

Cesta ke vstupu

Do areálu je třeba prostoupit zdí

Výhled na Karibik nad přístavem

Archeologická zóna Tulum

Pobřeží

Je dost vedro, pálí nás ramena i záda, a tak se přesouváme k hotelu. Cestou sledujeme přívaly turistů, které sem dovážejí autobusy z Cancunu nebo z Playa del Carmen a fronta ke vstupu se mezitím protáhla tak na pětinásobek. Zastavujeme se v 7-eleven a pořizujeme brzký oběd - pizzu. Místní prodejny mají relativně širokou nabídku teplých jídel, mezi které patří hot dogy (20 MXN), burgery (25 MXN) nebo pizzy pro dva (100 MXN) a všechna tato jídla jsou jednak rychle připravitelná a zároveň taky celkem levná. Pořizujeme ještě krém na spáleniny a o pár minut později už obědváme na terase hotelu. Voláme si s přáteli a plánujeme o trochu volnější den. Přesto se rozhodujeme, že ještě jednou dnes vyrazíme na pláž - kdy jindy od nás bude Karibik 20 minut volnou chůzí.

„Tu ceduli níž! Ještě níž!“

Vycházíme asi o půl hodiny později a cestou se bavíme sledováním naháněčů parkujících návštěvníků. Ti se často neváhají zabít, jen aby u nich zaparkovali po několik desítek minut svůj automobil a oni tak utržili zaslouženou provizi. Trochu přemýšlím nad tím, kolik ta provize vlastně je, že jim to za to stojí... Až po návratu jsem podle referencí dohledal, že si tady nestydí říct i o 10 až 20 USD za den parkování. Ok, to na místní poměry není málo. Zvlášť když oficiální parkoviště o pár metrů dál si říká 50 MXN. Každý tu má ale své metody - otylejší holohlavý pán, pracovní název "Russell", například startuje ze své plastové židličky s velkou zalaminovanou cedulí a vrhá se na kapotu přijíždějícího auta - řidič má pak často výčitky, je v šoku a radši hned na místě auto nechá. Já si oblíbil pohled na čtveřici spoře oděných dívek, pracovní název "Bludičky z bludiště", které při příjezdu auta naběhly do silnice a pomocí plechových cedulí s nápisem "Parking" zaslepily všechny možné výjezdy z odboček a křižovatek mimo toho, který vedl na jejich parkoviště. Více než jejich outfit z mini sukýnek a horního dílu plavek mě ale zaujal právě propracovaný kooperativní systém, který přijezdivšímu návštěvníkovi takřka nedával šanci. Na jejich práci pak dohlížel šéf "Pasák", který občas k některé z nich prohodil, že tu ceduli má držet níž - nejsou pak totiž vidět cecky.

Nedokážu si představit, kolik času jsme sledováním této aktivity strávili, ale kolem druhé odpoledne jsme se konečně dostali k vodě. Pláž byla zaplněná o poznání více než předchozí den a také stínu bylo výrazně méně k dispozici. Zamířili jsme k volnému plácku poblíž placených lehátek, kde byla voda asi nejčistší. S těmi spálenými rameny a zády z předchozího dne to nebylo úplně nejlepší, ale dalo se to zvládnout. Už ale neležíme celou dobu na pláži, ale jsme víc ve vodě. Přitom pozorujeme ostatní dovolenkáře a tiše jim závidíme jejich bronzově zbarvenou kůži. My jsme o poznání červenější a brzy nás tělo už pálí k nevydržení a tak se předčasně vracíme na hotel, přičemž cestou dokupujeme po-opalovací krém a mastičku na spáleniny (tedy aspoň doufáme, že to jsou tyhle přípravky). Ošetřujeme se a na ubytování si objednáváme kuřecí a hovězí fajitas k dnešní večeři, které jsou tady naprosto výborné a představují pro mě jedno z mála dlouhodobě konzumovatelných jídel pocházejících z mexické kuchyně. Při večeři plánujeme ještě večerní návrat do města, které si ještě jednou projdeme. Předpokládáme, že to nyní bude živější.

Poblíž lehátek je více živo

Blbnutí ve vodě

Karibské selfie

U hlavní silnice chytáme colectivo a při výstupu opět platíme stejnou taxu 25 MXN na osobu, stejně jako ostatní cestující. Vystupujeme u autobusového nádraží, kde pořizujeme jízdenky pro naší nedělní cestu (9. 5.) na letiště do Cancunu. Pak se procházíme bujarým podvečerním městem, které je teď o poznání živější než po ránu a pocitově to z našeho pohledu spíše trochu kazí tu příjemnou klidnou atmosféru. Město ale působí vyspěle a neměl bych problém jej nyní srovnat se západoevropskými metropolemi. Ulice jsou čisté (ostatně jako všude v Mexiku), poloprázdné bary lákají na americké/německé ceny jídel a míchaných koktejlů a zmrzlinárny nabízejí luxusně vypadající poháry desítky různých příchutí. Proti tomu půllitrovou láhev obyčejné vody, kterou jsme omylem nechali na hotelu, tady koupit nejde. Problém tak řešíme až na okraji této turisticky atraktivní části města, kde jinde než v 7-eleven a rozhodujeme se, že zpátky na hotel už dojdeme pěšky. Náš resort je vzdálený asi 2,5 km, což je ideální na večerní procházku. Během ní opět začínáme silněji pociťovat pálení zad...

Ve městě

Že je situace ohledem našich spálenin už opravdu špatná nicméně zjišťujeme až na hotelu, kdy na ramenech a zádech dohledáváme malé puchýřky. Ty jsou typickým příznakem popálenin druhého stupně, tedy toho nejhoršího, co během dovolené může vzniknout od sluníčka co opravdu dává. Zatím používáme krémy a masti, které už máme a studenou sprchu. Tušíme ale, že zítra to zrovna zážitky napěchovaný den nebude. Usínání není nic příjemného, takřka na všech horních částech těla jsme obloženi studenými obklady a eskalující bolest hlavy a rostoucí teplotu tlumí prášky.

Den 12. /// 8. 5. 2021 /// Slečinka co má bebí

Spánek: takřka žádný; Probuzení: asi kolem jedné ráno; Energie: 0 %. ...a nám je jasné, že tenhle den tak trochu úplně vypustíme. Den začínáme s palačinkami, sýrovou quesadillou s avokádem a talířem plným ovoce. Po snídani dlouho posedáváme ve stínu na hlavním placu a vymýšlíme, co vlastně budeme dělat. Na koupání to není, na nějakou dalekou cestu také ne. Já jako správný muž nemohu mít na horní části těla žádné oblečení, protože mě moc bolí moje bebí. Terka zatím plánuje, jak nebude dělat scény a projde se do města pořídit nějaké čerstvé ovoce. Úkoly jsou tak rozděleny a abych nepůsobil jako slečinka, tak si u Terky objednávám nějakou "lepší" mastičku z lékárny na popáleniny, protože to jinak asi opravdu nepřežiju. Jak to ale ve španělštině vykomunikovat? Vyfoť si to a ukaž to v lékárně.

Přesouvám se zpět na pokoj, kde dospávám poslední noc a trochu pracuji na psaní článku, Terka mezitím odchází do obchodu a lékárny v Tulumu. Potkáváme se asi o 2 hodiny později, kdy přinese papáju a kantalupský meloun. Mě ale nejvíce zajímá extrémně barvící žlutozelená mast na popáleniny, kterou si okamžitě značkuji všechna prostěradla v pokoji (no snad jsou pratelná...). Místní ovoce nás po chuťové stránce úplně nepřesvědčilo a dalo nám o sobě vědět ještě několikrát v následujících hodinách. Oběd jsme vyřešili pouze v rámci resortu a odpoledne proflákali stejným způsobem jako dopoledne na hotelovém pokoji a v houpacích sítích na plácku. Dohnali jsme ale několik restů - zaprvé jsme zabookovali auto (Renault Kwid Iconic TM) na zbývající 4 dny u Europcar za 152 USD s plným pojištěním a depozitem ve výši 500 USD. Po všech stranách to byla mezi nadnárodními řetězci nejlepší varianta. Levněji bylo možné vybrat méně známé řetězce jako MEX rent a car nebo America, ale reference byly obecně nelichotivé i při platbě plného pojištění u zprostředkovatele. Údajně často dochází k situacím, kdy auto dané velikosti není k dispozici a půjčovna poskytne větší pouze s doplatkem. Překvapili mě i nelichotivé hodnocení Hertzu. Jinou možností jsou pak malé lokální autopůjčovny umístěné v těsné blízkosti letiště a s výbornými referencemi - některé půjčují snad i bez kreditky a s plným pojištěním (nulovou spoluúčastí), ale u nich se ceny často pohybovaly od 200 USD výše. Dále jsme vyřešili plán na další čtyři dny, který zahrnoval Chichén Itzá, pyramidy v Cobá a několik Cenote různě po poloostrově.

Ovoce z města

Pohoda na hotelu

Ani na večer si nic moc velkého neplánujeme a za zážitek dne tak označujeme gastronomickou bombu. Zítra odjíždíme a potřebujeme dočerpat zbylé kredity na našem účtu, takže si v resortové restauraci objednáváme hovězí steak a grilovaného lososa a pouze ilustračně se plácáme po ramenech, jak že jsme se to zase jednou rozšoupli. Jídlo je ale naprosto delikátní a ač to zní divně, tak podle nás prostě ze všeho nejlépe v celém Mexiku vaří v hotelové restauraci, kde se jídlo servíruje de facto zdarma. Ani teď po návratu pořádně nerozumím, jak se může vyplatit fungování tohoto konceptu. Při návratu na pokoj ale máme problém - dveře nám nejdou otevřít, a tak nám personál přivolá slovenskou manažerku. Ta si sama zámek zkusí odemknout, ale během pár vteřin nás s úsměvem přesouvá do dražšího pokoje s King Size Bed, který je prostorný, odpovídá běžným hotelovým pokojům a má krásnou koupelnu s neprotékající sprchou. Po násilném otevření našeho původního pokoje a zničení zámku tak stěhujeme věci a je mi trochu blbé, že tu po sobě nechávám zašpiněná prostěradla od masti na spáleniny. Užívám si ale tenhle "free upgrade" do místnosti, kde máme konečně možnost dobít všechna zařízení a kde v pohodlí strávíme poslední noc.

Hovězí steak

Grilovaný losos

Usínání sice opět nebylo nic úžasného, ale díky obrovskému vyčerpání z předchozí noci a permanentnímu překonávání únavy přes den se nám podařilo nabrat docela dost sil.

Den 13. /// 9. 5. 2021 /// Give me tip?!

Přespání v novém pokoji bylo nakonec docela komfortní i přestože vstáváme už před 6 ráno. Důvodem je poslední den u moře v Tulumu a my vyrážíme naposledy k pláži podívat se na východ slunce. Už kolem půl sedmé tak sedíme na písku a pozorujeme zlatavé paprsky, které nám v posledních dnech ukázaly, jakou že to mají sílu. Fotky jsou nádherné a já se nebojím opět provětrat dron. Kolem nás běhají leguáni, nad hlavou nám poletují desítky pelikánů. Je to po těch třech dnech důstojné rozloučení s tímto místem, na které budeme mít smíšené vzpomínky. Uvědomujeme si to štěstí, že jsme takto krásné místo mohli vidět a že tu zrovna teď můžeme být. Tím spíš v kontrastu dlouhého období, které jsme museli strávit zavření doma. Celkem tu strávíme sezením v písku asi hodinu, než se vrátíme na snídani na hotel. Tam nás čekají poslední palačinky přelité spoustou javorového sirupu...

Východ slunce v Tulumu

Pak už balíme kufry a loučíme se s hotelem, kde nám promíjejí nedoplatek 30 MXN na naší celkové útratě, protože týpek z recepce nedokázal ani po 15 minutách chození po hotelu dohledat kohokoli, kdo by mu rozměnil naší dvoustovku. Sice máme v peněžence ukrytou padinu, ale tu potřebujeme na colectivo. Mrzí mě, že hotel nemá svou stránku na Google, protože bych rád zanechal hezké hodnocení a hodnocení na Bookingu během dovolené a po návratu vždycky časově prošvihnu. U hlavní silnice máváme na colectivo, které nás za místní výpalné dopraví i se zavazadly k autobusovému nádraží, kde už čekáme na příjezd našeho spoje z Tulumu na letiště v Cancunu. Máme asi půlhodinu do odjezdu a tak mám možnost si místní autobusák více projít. Ten je postavený trochu nelogicky jako zaslepená ulice do které autobusy najedou, lidé vystoupí/nastoupí a autobus pak zpátky vycouvá. Vedle sebe se vejdou vždy pouze tři autobusy a nelze tu tak zastavit na dlouho, ale pokud to odpovídá místním požadavkům, tak není co řešit. V řadě s námi stojí jen pár lidí, moc Mexičanů na letiště asi nejezdí. Pět minut před odjezdem dorazí standardní dlouhý autobus, do kterého nastoupí 7 cestujících včetně nás. Předáváme naše zavazadla portýrovi u autobusu, který se po umístění kufrů do zavazadlového prostoru dožaduje spropitného "Give me tip?!" Trochu přemýšlíme...za co? Za těch 5 vteřin práce? Odmítavě vrtíme hlavou a doufáme, že se s našimi kufry opět ve zdraví shledáme o 2 hodiny později na letišti. Usedáme na sedadla v zadní části autobusu a během cesty pozorujeme nejdražší a nejvýznamnější atrakce pro zahraniční turisty v celém Mexiku.

„...pokud jedete bez spolujezdce, má tendenci zatáčet doleva; pokud máte extrémně mohutného spolujezdce, stáčí se vpravo...“

Okolo jedné odpoledne přijíždíme na letiště v Cancunu a na rozdíl od všech ostatních cestujících v autobusu směřujeme k autopůjčovně. Přímo před pobočkou Europcar na nás huláká mexický prodejce s obrovskou cedulí Hertz "Betr prajs! Betr kár! Kam vif mí..." a ukazuje směrem k prodejně. Odbíjíme ho s tím, že máme rezervaci. Mimo to víme, že místní hodnocení Hertzu je hrozné. Systém odbavení je ale rychlý a bezproblémový. Check-in jsem provedl už ráno přes internet a teď jen zbývá vyzvednout klíčky. Do automatu zadávám unikátní kód a po chvilce mě vyvolává jeden z prodejců s perfektní angličtinou, u kterého uhradím depozit za auto a podepíšu několik dokumentů. Celý přístup je rychlý a profesionální, úplně něco jiného než jsem v Mexiku očekával. Jenom dostávám nepopulární similar car, kterým je Chevrolette Beat (místní název pro Sparka). Tohle malé, extrémně málo výkonné autíčko je v Mexiku k vidění u zahraničních turistů snad nejčastěji. Zajímavé je, že pokud jedete bez spolujezdce, má tendenci zatáčet doleva; pokud máte extrémně mohutného spolujezdce, stáčí se vpravo.

Vyjíždíme z letištního parkoviště a s radostí zjišťuji, že to řízení v Mexiku nebude tak hrozné, jak se všude píše. Po celé cestě autobusem máme hlad a zastavujeme tak u prvního 7-eleven, které cestou potkáváme. Kromě toho dokupujeme i zásoby na další dny. Máme teď auto a to znamená, že už nejsme limitováni tím, kolik toho povezeme. Naším cílem je teď město Pisté, které leží jen 2 km od Chichén Itzá, což je náš zítřejší cíl. Máme ale dost prázdnou nádrž a problém zaplatit benzín kartou. Proto se pomalu vracíme po dálnici podél pobřeží ve směru do Plaja del Carmen a tankujeme asi až u čtvrté benzínky. Na prvním možném sjezdu v Puerto Morelos se odpojujeme a míříme po menší cestě západním směrem. Tady se doslova po pár metrech cítíme, jako bychom byli v hluboké džungli. Mizí veškerý ruch, domy, silnice, obchody...prostě cokoli, co by symbolizovalo že jsme v turisticky exponované destinaci. Po pár minutách na cestě jsme dokonce svědky nehody, při které dojde ke kolizi dvou motorek. Vše ale řeší řada Mexičanů, kteří na místě mladému páru pomáhají. My jsme tady ale navíc a tak po chvilce pokračujeme dál do centra vnitrozemí. Cesta je dlouhá a monotónní, sem tam odbočka na Cenote, nezpevněná cesta někam do džungle nebo malá vesnička. Silnice je proti očekávání dost prázdná, občas míjíme policejní vůz, ale nikdo nás nestaví. Do cíle to ale stále máme hodinu a půl, a proto se rozhodujeme najet na dálnici a cestu si urychlit.

Pizza k obědu v 7-eleven

Běžná silnice v Mexiku

Běžná dálnice v Mexiku

Náš Chevrolette

Mexické dálnice se platí podobně jako ve Francii či Itálii podle projetého úseku a nenašli jsme na nich vůbec nic pozitivního - cena za průjezd je vysoká, cesta není rychlejší a cestou je prd vidět. Na dálnici najíždíme poblíž obce El Tintal a platíme cca 120 MXN za cestu do 85 km vzdálené Valladolidu. Cesta připomíná spíše rychlostní silnice vystavěné za minulého režimu ve východní Evropě a po celou dobu je obklopena jen nepropustnou džunglí. Čerpací stanice jsme cestou potkali, bohužel nebyly tak úplně v provozu a podobně tak i z turistických informačních center zbyly jen ruiny a střepy. Přežila jen trojice automatů s prošlým zbožím za mříží. Cesta nám ubíhá pomalu zejména proto, že se dálnice permanentně se opravuje. Na začátku každého opravovaného úseku stojí brigádník či brigádnice s obrovským praporem a informativně mává na projíždějící auta. Uzavírek je cestou alespoň pět a reálně tak jedeme polovinu doby cestou s jediným pruhem. Provoz je ale slabý. Možná právě kvůli naší menší pozornosti omylem přejíždíme odbočku na Valladolid a pokračujeme dál - k dalšímu sjezdu, který je až u města Pisté, kde se chystáme strávit další noc. U výjezdu doplácím 55 MXN za dalších 40 projetých km, ale mám radost, že už jsem pryč z dálnice.

Přespání máme naplánované v La Casa de las Lunas (https://cs.hotels.com/ho18486250...um-mexiko/), což je menší hotel, který patří několikačlenné mexické rodině, ale pouze s jejich dcerou nemáme problém se domluvit anglicky. Dostáváme hezký menší pokoj v přízemí nedaleko bazénu a vzhledem k tomu, že je ještě brzy, vycházíme na průzkum města. Chceme se tu najíst (máme chuť vyzkoušet něco místního) a potřebujeme se už nutně dostat k hotovosti. Ve městě jsou sice celé dva bankomaty, ale jeden (v Oxxo) je vypnutý a druhý v bance naproti hotelu zase neakceptuje naší kartu. Nakonec se tak musíme zbavit hotovosti v dolarech, které v bance měníme pod slušným kurzem 19,1 MXN za 1 USD. Pak už sháníme pouze jídlo a opět v těsné blízkosti hotelu nás zláká lahodná vůně, linoucí se z místní hospůdky "kuřatérie" jménem Polleria los pájaros. Paní kuchařka před hospodou na otevřeném ohni griluje do hněda čerstvá kuřata se zeleninou, brambory a ananasem. Objednáváme si dvě porce včetně fazolové polévky (té, kterou jsem v Pueble okusil na vlastní kůži) jako předkrmu za 60 MXN na osobu. Polévka je chutná a po jejím snědení se k nám dostává opravdu poctivá porce masa s rýží a vším výše uvedeným. Chuť kuřecího Mexika je stejně jako před týdnem opět mimořádná (opravdu nechápu, co tady s tím masem dělají) a neskutečně si tak pochutnáváme a říkáme si, jak jsme to skvěle našli.

Fazolový vývar

Kuře s rýží a ananasem

Pořádné jídlo

Vše si pochvaluji do chvíle, než dorazíme zpátky na hotel a já dostanu skvělý nápad, že restauraci napíšu hned hodnocení. A najednou vidím... 2,3 hvězdičky na Google. To přece není možné - ta restaurace je skvělá, má úžasnou atmosféru, chuť je výborná a cena dost nízká. Čtu si tedy hodnocení amerických návštěvníků, kteří tu byli před pár týdny a píší následující: "We ate here yesterday (01.04.2021) me and three of my friends. We got infected with Salmonella and got very sick, ruining the last days of our vacation. The review is 100% accurate, it’s the only place we ate toghether, the same thing. Stay away from this place." Takže my se tady v Mexiku kvůli očkování vyhýbáme 2 týdny všem potenciálně nebezpečným situacím a kontaktům, při dlouhých přesunech v autobusech cestujeme jak debilové zásadně s rouškou FFP3, permanentně se dezinfikujeme a nakonec nás dorazí nějaká salmonela? No to ani náhodou... Před spaním si bereme pro každý případ Endiaron a usínáme tak s hodně rozporuplnými pocity z večeře a doufáme, že vše bude v pořádku. Během naší návštěvy si jídlo z restaurace s sebou odneslo tak 20 zákazníků, takže Mexičané mají asi dost vycvičený žaludek a jen tak něco je neskolí. Vzhledem k tomu, že i my už tady 2 týdny jíme místní jídla, by to náš trávící systém mohl také zvládnout.

Den 14. /// 10. 5. 2021 /// Van dólr, maj frend, olmoust frí

Od spálení se na pláži v Tulumu bych řekl, že tohle byla první noc, kdy jsme se normálně vyspali. Opět si přivstaneme, protože se dnes chystáme navštívit jednu z nejvýznamnějších a také nejnavštěvovanější památek v celém Mexiku, kterou jsou ruiny mayského města Chichén Itzá. Každý rok tohle místo navštíví na 2 miliony turistů, kteří se sjíždí k památce z celého světa. Uvědomuje si tak exponovanost tohoto místa, a proto přijíždíme k památce na otvíračku v osm hodin ráno...nebo se o to alespoň snažíme. Odpojujeme se od hlavní silnice a přijíždíme po úzké cestě k oficiálnímu parkovišti, když nás zastavuje místní průvodce: "Helou maj frend, jur goin to čičen icá?" No, je tady tak tři tisíce ukazatelů, vzadu před sebou vidím hlavní vchod, ty držíš v ruce prospekt a v téhle pustině není, kam jinam bych takhle po ránu jel. "Oukej. Sou párking is rajt hír, kosts 30 MXN pésos. Entrnc fí is 533 MXN pésos pr person ent Kukulkán pyramit is džast fájf minits from dí entrnc. Ent...ent dů jů vont tů bí jór gájd?" tázavě se ptá místní průvodce. Vrtíme hlavou že ne. Všechny tyto informace jsme si četli včera večer i dnes ráno a průvodce ze zásady (s výjimkou Chipasu) nebereme. Loučíme se, odjíždíme, ujedeme tak 20 metrů a celé kolečko se opakuje. A pak znovu...a znovu...a znovu. Průvodci jsou sice milí a pro neznalé lidi se dokáží prodat, ale strašně nás štve, jak zdržují.

Kukulkánova pyramida v Chichén Itzá

„Kdo to kdy viděl, aby tu zahraniční turisti platili vstup do Chichén Itzá kartou?“

Parkujeme auto a vzhledem k tomu, že v areálu chceme strávit stěžejní část dne, bereme si s sebou svačinu, vodu, džus a na dně batohu leží i můj dron...i když hlavně z toho důvodu, že jsem ho nechtěl nechávat v autě. U vstupu stojí asi 50 návštěvníků, které odbavují celé dvě pokladny. Platba vstupu kartou je možná, ale není jednoduchá. Nejprve je třeba zaplatit výpalné místnímu kulturnímu úřadu ve výši 453 MXN, který se do své činnosti vžil tak profesionálně, že návštěvníky z hlediska výše vstupného segreguje podle původ a barvy pleti a následně je potřeba doplatit u jiné pokladny zbývajících 80 MXN jako fixní taxu stanovenou plošně pro celé Mexiko. Prodejci vstupu jsou z našeho nákupu otráveni ve stylu "Kdo to kdy viděl, aby tu zahraniční turisti platili vstup do Chichén Itzá kartou?" a místo systémového řešení nás převádí davem takřka za ručičku od jedné pokladny k druhé, přičemž se ptá kolegů, kde to vlastně ty karty berou. Konečně máme všechny vstupenky a účtenky a můžeme směle vstoupit do areálu. V cestě nám stojí jen sekuriťák, který otevírá náš batoh a nekompromisně nás otáčí. "Tak s jídlem Vás dovnitř nepustím, to si tam můžete koupit. Stejně tak i pití, můžete mít jen vodu, max. 0,5 litru na osobu...a tohle je co? Dron? No to rozhodně ne..." Zatímco jídla jsme ochotni se vzdát ve prospěch místního odpadkového koše, dron tady nenechám a vracíme se tak do auta. Na druhý pokus sice ochranka pořád brblá na naše 2 láhve plné krystalově čisté vody, ale už alespoň procházíme dovnitř. Mayské město Chichén Itzá bylo vystavěno mezi lety 650 a 1400 a v doslovném překladu lze označit za "místo poblíž studny s kouzelnou vodou", což odkazuje na dvě blízké přírodní studny tzv. cenote. Ty byly historicky jediným zdrojem pitné vody v celé oblasti města a severní Cenote Sagrado dokonce sloužila k provádění lidských obětí (obětováni zde byli především malí chlapci). Mezi nejvýznamnější stavby ve městě patří pyramida Kukulkán, chrám tisíců válečníků, hřiště na Tlachtli nebo mayská observatoř. Pád města v průběhu 16. století způsobila kolonizace ze strany královského Španělska, vedená Franciscem de Montejem a rekrutovanou indiánskou armádou.

Nechápavě kroutíme hlavou nad místním systémem a vcelku rychlým krokem prostupujeme areálem. Pod vysokými stromy se před námi otevírá prostranství s majestátní pyramidou Kukulcán (překládáno jako pyramida slunce, známou také jako El Castillo) - jednou z nejvýznamnějších staveb v Mexiku i na světě. Pyramidu pomalu po vnější straně obloukem obcházíme a sledujeme a fotíme ze všech stran. Je stále pouze pár minut po osmé hodině ráno a není tak problém pořídit fotografii úplně bez lidí. Pyramidu postavila civilizace Mayů někdy mezi 8. a 12. stoletím a byla zasvěcena božstvu Kukulcán (jehož jméno také nese). Celá stavba se skládá z několika čtvercových teras, které dohromady dosahují výšky 24 metrů. Na vrcholu pyramidy pak stojí chrám o výšce dalších 6 metrů. Z každé strany pyramidy se nachází 91 schodů vedoucích k vrcholu, které společně s vrchní plošinou představují 365 dní v roce (91 * 4 + 1). Dole pod schodištěm se pak nachází kamenná hlava hada, který slézá shora od chrámu k zemi. Atraktivním uměleckým prvkem je pak "rozpohybování" tohoto had, což je jev, který lze zahlédnout pouze během jarní a podzimní rovnodennosti a okolních dní. Hra světla a stínů odráží hrany pyramidy právě do prostoru schodiště, čímž vzniká daná iluze, viditelná i v níže uvedeném videu. Pyramida působí v obrovském prostoru impozantně a v jejím okolí se lze bez problémů posadit do stínu a jen tak pozorovat místní ruch. Zvlášť takhle po ránu.

Odcházíme od pyramidy východním směrem a procházíme kolem stovky sloupů původního Chrámu tisíců válečníků. Je tu spousta prodejců a řada cest je uzavřená. Opakovaně se nám tak stává, že jdeme třeba kilometr vyznačenou cestou, která z nenadání končí, ačkoli podle mapy se pouze pár desítek metrů od nás nachází chrám či pyramida. Je tak hezké sledovat alespoň všudypřítomnou nepropustnou džungli, ve které jsou vidět ruiny bývalých mayských staveb, které si postupně bere příroda. Stejně jako v Palenque, ani tady není plánováno odkrytí všech původních staveb za účelem turismu. Podél Xtoloc Cenote, které je výrazně zanesené špinavou vodou a odpadky procházíme k jižní části města, kde se nachází observatoř a několik dalších chrámů. Jak uvádím výše, v důsledku covidové situace je řada míst uzavřená a lze se tak pohybovat pouze po vyznačených cestách. S touto možností kalkulují i prodejci, kteří v blízkosti chrámu Chichanchob zahradili vyznačenou cestu a přesměrovali ji jiným směrem, vedoucím podél jejich stánků. Kreativní řešení, které nás i ostatní návštěvníky docela sere. Kdykoli se někdo špagát pokusí přeskočit, je okřiknut prodejci nebo správci parku. Nejvýznamnější památkou v jižní části je tzv. observatoř, která pravděpodobně nesloužila ke sledování hvězd, ale k jiným účelům. Mayové totiž neměli čočky k sestavení dalekohledu, a hvězdy tak mohli pozorovat pouze okem. Nás v této části areálu však nejvíce zaujmou chrámy La Iglesia a Grupo de las Monjas, které mají do dnešních dní zachované jemně propracované detaily.

Mapa areálu

Chrám tisíců válečníků

Zbytky chrámu

Džungle si bere zpět to, co jí patří

Xtoloc cenote - rozhodně není připravené pro koupání

Tumba del Sacerdote

Vracíme se do centrální části parku, kde v těsné blízkosti hlavní pyramidy stojí mayský sportovní areál s hřištěm na oblíbenou míčovou kolektivní hru tlachtli, jejímž cílem bylo pravděpodobně uctění Boha slunce. Cílem této hry bylo prohodit míč prstencem zavěšeným vysoko na boční zdi podél hřiště. Těžký míč, který mohl být údajně nahrazen i useknutou lidskou hlavou, bylo třeba odrážet boky. Hrálo se zpravidla do západu slunce, resp. do doby, než se stín jedné stěny dotkl stěny druhé. Konec hry je často spojován s provedením rituální popravy. Ta po skončení zápasu čekala na jednu z dvojice mužstev, historici se však nemohou shodnout, zda místní božstva měla být uctěna popravou vítězného či poraženého mužstva. Na hřišti se pohybujeme kolem jedenácté hodiny dopoledne, kdy začíná být nepříjemně horko a všímáme si, že areál se postupně začíná zaplňovat. Přijíždějí autobusy z Meridy, Cancunu, Playa del Carmen i Tulumu a počet návštěvníků exponenciálně roste. Přesouváme se tak k poslední neprobádané severní části, kde se nachází právě zmíněná obětní Cenote. Cesta je opět obklopená velkým množstvím prodejců, kteří nabízejí vše od oblečení přes suvenýry, korálky, pyramidy, deky, hamaky až po elektroniku; čas od času zazní z hliněné píšťaly zvuk pumy, jestřába či jaguára. Prodejci pořvávají a jsem si jistý, že většina z nich ani neví, co vlastně říká: "Van dólr, van dólr maj frend. Super prajs, seňor, super prajs - olmoust frí." I severní Cenote je ale v současnou chvíli zanesené špínou a bordelem a koupání tak není možné. Z místních Cenotes jsme tak zatím trochu zklamaní a pomalu se vracíme stejnou cestou zpět a opouštíme areál.

Hřiště na tlachtli je docela rozlehlé

Připraven na hru

Templo del Hombre Barbado

Tady tomu šéfuje leguán

Detail

Obětní cenote Sagrado

Parkoviště je už zcela zaplněné a díky parkování pod stromy na nás stále čeká vychlazený džus i svačina. Jsme ale dost zpocení a unavení, tak si dáváme krátkou přestávku zpátky na hotelu. Pomalu se blíží čas našeho odjezdu z Mexika a uvědomujeme si, že nemáme nic pro naše blízké. Využíváme tak prodejny, která patří majitelům hotelu a kteří místní populární cetky vyrábí a v nepřeberném množství nakupujeme magnetky pro přátele, výrobky z onyxu a obsidiánu, mayské kalendáře a zmenšeninu pyramidy. Co nejvíce fascinuje mě je ale nádherný černý obsidiánový nůž se zelenou rukojetí, který se používal k rituálním popravám, během nichž bylo obětovaným vyříznuto srdce z těla. Je mi ale jasné, že tuhle zbraň určenou pro popravování nedovezu. Nůž je ostrý a má špičatý hrot. "You can take it to your cabin luggage, sir" říká mi usměvavá mladá prodavačka. "Vždyť je to zbraň!" odvětím anglicky a poukazuji na ostré hrany. "I have references from the other guests - they transported it in cabin luggage to U.S. too" s úsměvem doplňuje prodavačka. Přemýšlím, za jakou cenu jsem ochotný si tuhle hračku koupit a risknout transport. Přeci jen - nůž je z obsidiánu, ne z kovu. Na detektoru by tak nemusel být vidět. Můj limit je 100 pesos, říkám si v duchu. "Price is only 100 MXN" říká prodavačka zatímco čte moje myšlenky. Fajn, jdu do toho a za celý nákup platím 400 MXN. Dárky pro nejbližší jsou ale tímto vyřízeny, i když vůbec netušíme, kam je do našich už takhle napěchovaných zavazadel dáme.

„Haló! Jsme tady! Vezeme plíce, játra i ledviny!“

Je ještě docela brzy odpoledne, a tak vyrážíme ještě na jeden výlet. Za celou dobu v Mexiku jsme totiž zatím nenavštívili jedinou cenote, které jsou podle dostupných obrázků naprostou idylkou. Vyrážíme tak po hlavní silnici zpět do Valladolidu a cestou míjíme několik zastávek na tohle jedinečné koupání. Řada z nich je bohužel hodně obsazena auty, což nechceme - rádi bychom trochu soukromí. Před příjezdem do města si vzpomenu, že jsem si na Google jedno cenote označil, konkrétně se jedná o Cenote Xcanahaltun, které se nachází asi 15 km severovýchodním směrem za Valladolidem a na Google disponuje parádním hodnocením 4,9*. Zatím moc nevíme, co čekat a cesta nás spíše děsí. Projíždíme malými vesničkami, které na mě působí jako zástěrka pro obchod s orgány, bílým masem nebo alespoň s drogami. Náš Chevrolette s nálepkou Europcar pak hlásí na kilometry daleko "Haló! Jsme tedy! Vezeme plíce a jsme oba nekuřáci (a neprošli jsme ani Covidem), vezeme játra a alkohol taky moc nepijeme! A máme taky funkční ledviny a jíme spoustu ovoce a zeleniny! Super prajs! Toutaly frí!" Tímto způsobem si alespoň vysvětluji, proč na nás všichni tak zírají. Z asfaltky pro dvě vozidla se stává asfaltka pro jedno vozidlo, pak stěží pro jedno, pak téměř prašná cesta, ze které je třeba odbočit ještě na vedlejší. Mám pocit, že jedeme k někomu domu a už si brousí nože. Přijíždíme na obrovské parkoviště, kde necháváme auto, bereme ručník a plavky a vyrážíme objevovat. Za vstup do cenote platíme 150 MXN na osobu (neberou karty) a hned nám ukazují šatny, kde se převléct. A moje paranoia pokračuje, ačkoli se místní rodinka provozující cenote tváří mile a sympaticky. "Aha, naše oblečení chtějí ještě prodat v sekáči a nechtějí, aby bylo od krve. Hmmm...dobrý nápad." Po opuštění šaten se už chci jít vykoupat, ale majitel mě ještě nahání do sprchy. "Jasný, hygiena na prvním místě i před porážkou" Pak už prstem ukazuje na hlubokou tmavou díru v zemi, do které vede točité schodiště. "Its fiftýn mítrs ent kolt dér." - "Jasně, čerstvé maso by nemělo být na světle ani v teple a už jsem nějak smířený se svým osudem."

Před vstupem do cenote

Sestupujeme po viklajícím se kovovém točitém schodišti do nitra skály a před námi se otevírá nádherně sluncem nasvícené podzemní jezero se spoustou krápníkových útvarů. Úplně jsme oněměli a nevěděli, co říct. Odkládáme ručníky a GoPro kamerku a chvíli jen koukáme. Ukazujeme na nádhernou vodu, malý ostrůvek, skokánek ve výšce snad 10 metrů a unikátní lom světla odrážející se od vody. Zkouším udělat fotku, ale tohle v plné kráse prostě zachytit moc nejde. Místní cenote se na Yucatánu vyskytují v obrovské množství - jsou jich tu stovky až tisíce, řada z nich stále neobjevených. Tyto jeskyně jsou naplněné podzemní vodou a zpravidla mají provalené stropy (ačkoli existují i zcela zakryté). Vytvářejí ledovcový kras a v důsledku svého původu jsou obvykle bohaté na krápníky. Krápníky, na které není možné si v českých krasových jeskynních ani sáhnout tady slouží k lezení jako opěrné body. I my brzy lezeme do vody a necháváme kolem nás plavat malé rybky, žijící v místním jezírku. Voda je dost studená, ale v místním vedru velmi osvěžující. Jediné, o co mám strach, je prostřední část cenote, kam se neodvážím. Bojím se, že voda tam bude příliš hluboká. Nechávám tak více plavat Terku a sám pořizuji několik obrázků a videí. Skvělé je, že tu jsou celou dobu s námi jen dvě skupinky, a tak má každý dost soukromí. Za poplatek nám pak majitel nabízel ještě zapůjčení vesty a loďky. Celkem jsme tu koupáním a dětským řáděním ve vodě strávili přes hodinu a půl.

Cenote Xcanahaltun

Cenote

Cenote není shora vůbec vidět

Jeskyni opouštíme po čtvrté hodině odpoledne, a protože toho za dnešní den stále nemáme dost, jedeme do Ek Balam, archeologického naleziště, které vzniklo okolo roku 800 a které se nachází pouze kousek od nás. Místo je známé především mohutnou obranou zdí, ruinami akropole a také královskou hrobkou Ukit Kan Lek Tokʼ. Očekáváme vstupné ve výši 80 MXN jako u jiných památek v Mexiku (mimo Chichén Itzá), ale prodavačka požaduje za vstup 418 MXN. To je na nás vskutku dost, zvlášť, když je hodinu před zavíračkou. S díky tedy odmítáme. Jak později zjišťuji podle recenzí na Google, mnoho míst je v této památce uzavřeno, a tak jsme rádi, že jsme se o tento zážitek ochudili. Vracíme se přes Valladolid zpět na náš hotel poblíž Chichén Itzá. Vzhledem k tomu, že chceme pokračovat další den k pyramidě v Cobá je to trochu zajížďka, ale to jsme předtím nevěděli. Aspoň tak máme možnost si pořádně prohlédnout věznici v Ebtúnu, kde údajně šijí nejlepší hamaky v celém Mexiku. Stopaře postávající u silnice v téhle vesničce ale nebereme.

Večeři řešíme v Pisté a protože nechceme podruhé riskovat salmonelové kuře, vyhledáváme ve městě jinou restauraci. Město ale usíná s odjezdem turistů, a tak je kolem sedmé večer problém najít cokoli otevřeného. Při rozhodování tentokrát mnohem více dáváme na hodnocení Google a vybíráme si schované bistro Simple & Rico Pisté, kde si objednáváme quesadillu s kuřecím masem a se sýrem. Chuť je v pohodě, cena taky. Za jednu malou quesadillu si tu říkají 20 MXN. Po večeři se vracíme na hotel a balíme na další dny. Kromě návštěvy zmíněné pyramidy se zítra potřebujeme nechat otestovat před odletem do USA a vybíráme tak poslední ubytování v Mexiku na zbývající dvě noci v Playa del Carmen.

Večeře v bistru Simple & Rico Pisté

Den 15. /// 11. 5. 2021 /// Negativní

Po probuzení se balíme a připravujeme se na odjezd. Přes několik dalších zajímavých míst se chystáme až do Playa del Carmen, kde strávíme poslední dvě noci dovolené v Mexiku. Odpoledne se chceme nechat testovat v místní lékárně, a tak si pro jistotu děláme dovezený antigenní rychlotest z Čech, podle kterého jsme oba negativní. Po šesti měsících, co jsem byl zavřený doma a potkával 90 % svého okolí pouze online, a kdy nyní jsem se denně střetl často s více než stovkou lidí, jsem se opravdu bál výsledku, ale jedna čárka mi udělala neskutečnou radost. Snažíme se ještě sehnat anglicky mluvící dceru Caroline, která nám slíbila, že nám pomůže dohledat možnosti testování na pobřeží, ale nějak na nás zapomněla. No nevadí. V Oxxo kupujeme snídani, tyhle místní obchody (Oxxo, K-Circle i 7-eleven) jsou otevřené snad 16 hodin denně v horším případě, non-stop v tom lepším a ani s naším šíleným harmonogramem nemáme problém si nakoupit kdykoli se nám to hodí.

Negativní

Dálnici se obloukem vyhýbáme. Čím dál méně chápu jejich význam, když jsou takřka všechny silnice prázdné, volné a vesnice i města se vyskytují jednou za 20 až 30 km. Cestou potkáváme několik policejních hlídek, jinak je cesta volná a ubíhá rychle. Jedeme po cestě a kolem věznice se vracíme do Valladolidu a odtud jihovýchodním směrem do města Cobá. Tedy města, ona to byla dříve pravděpodobně jen malá osada, jejíž význam vzrostl na základě rozvoje turismu na místních pyramidách. Pyramida v Cobá je totiž největší (resp. nejvyšší) v této části Yucatánu a dosahuje výšky 42 metrů. Při vystoupání na vrchol se člověk dostane až nad místní palmy a nabízí se mu tak parádní rozhled na celou východní část poloostrova. To ale víme jenom díky fotkám. Podle recenzí je výstup na pyramidu v důsledku Covidu momentálně zakázán. Archeologická zóna Cobá je dalším z původních mayských měst, které vzniklo mezi lety 600 až 900, a to poblíž dvojice jezer Lago Cobá a Lago Macanxoc. V době největšího rozkvětu mělo město až 50 000 lidí a patřilo k nejvýznamnějším v oblasti. Na rozdíl od jiných míst a měst v Mexiku disponovalo Cobá vhodnou půdou pro zemědělství a ze správního hlediska se tak jednalo spíše o méně významné město.

Archeologická zóna otevírá v 9 hodin ráno a my přijíždíme akorát na otvíračku. Platíme 50 MXN za parkování a vstup vyjde na standardních 80 MXN na osobu. Před vstupem využíváme ještě toalety u vstupu a mám dojem, že to je jediné WC v rámci celého areálu. Hned za vstupem je možné půjčit si kolo za 50 MXN, nám to ale přijde zbytečné. Chceme se projít a myslím, že tady opravdu není třeba si tu 2 km dlouhou cestu zkracovat, ačkoli musím uznat, že areál je docela rozlehlý. Na druhou stranu, opravdu pořád se pohybujeme ve stínu stromů a často se dostáváme do míst, která nelze na kole projet. Ze srandy pak závodím s Američany či místními průvodci v neférovém souboji běh vs. kolo a docela si je dávám. Po necelých dvaceti minutách chůze přicházíme k hlavní pyramidě Nohoch Mul a pouze několik vteřin před námi sestupují z kol cyklisté, kteří vcházeli do areálu s námi a později jsme spolu závodili. Jedná se především o Američany, opět se zdravíme, vítáme. Jak jsme dopředu zjistili, výstup na pyramidu momentálně není v důsledku covidových opatření možný. Škoda - během dovolené jsme tak nevystoupili nakonec ani na jednu. Alespoň zespodu pořizujeme fotku a na pyramidě nás fascinuje zejména velmi strmé schodiště. Vracíme se zpět kolem magicky působícího Observatoria Astronómico a více se zastavujeme u dalšího hřiště na tlachtli Jeugo de Pelota. Je ale malinkaté, dokážu si tu představit zápas jeden na jednoho, maximálně dva na dva.

Cesty jsou po většinou ve stínu stromů

Pyramida Nohoch Mul

Vylézt nahoru se nedá

Observatoria Astronómic

Jeugo de Pelota

Detail

Pokračujeme po hlavní cestě zpět a nacházíme nenápadnou odbočku ke komplexu Las Pinturas. Je to další z drobných cest, kterou nelze projet na kole a já se nestačím divit, kolik cest v rámci jednotlivých památek v Mexiku lze nalézt pomocí české aplikace mapy.cz. Tady si sedáme a občerstvujeme se, začíná být docela vedro. V tom mi blikne MiBand a letmo koukám na zprávu, že došlo ke změně mých letenek. Let z Chicaga do Londýna, kde jsem se těšil na další cestu v B 787 Dreamliner (a z velké části jsem vybíral mezi variantami zpáteční cestu pouze podle typu letadla) se neuskuteční, a tak mi byla nabídnuta varianta s letem o dva dny později na trase PHX - MIA - MAD - VIE s AA a IB. Jsme z toho trochu nesví, ale teď se tím nechceme stresovat. Nejradši bychom dali ještě tak třídenní stop over v Miami, ale tušíme, že takhle to asi moc nepůjde. Každopádně situaci budeme řešit až v Americe. Pokračujeme tedy po cestě až ke Grupo Macanxoc, což je docela dlouhá cesta, ale ani no kolech se sem nelze dostat, a proto je tu celkem mrtvo. A také proto je tu vidět více zvířat - jako první mě zaujme pestře zbarvený had Drymobius Margaritiferus, kterého objeví Terka na kraji cesty a který se snaží ztratit v listí. Má ale nádhernou duhovou barvu. Později vidíme ještě několik drobných ještěrek. Okolí Grupo Macanxoc je oblast v Cobá, která měla pro tehdejší obyvatele významný spirituální přesah. Nachází se zde řada oltářů a kamenných stél.

Drymobius Margaritiferus

Vracíme se po stejné cestě ke vchodu poslední části areálu, kterou jsme neprozkoumali a ze severní strany obcházíme Lago Macanxoc. Tady už je o dost více návštěvníků, kteří přišli později. Procházíme tak Juego de Pelota a Templo de la Iglesia. Musím říct, že v tomhle místě se konečně nacházejí ruiny, po kterých je možné alespoň částečné lézt, což beru po těch dvou týdnech v Mexiku jako takové malé zadostiučinění. Subjektivně mi přijde, že ruin je v tomhle archeologickém areálu asi nejméně ze všech navštívených, ale je příjemné, jak jsou dále od sebe a je tak třeba se k nim i trochu projít. Vracíme se ke vstupu, opouštíme areál a odjíždíme z parkoviště, které se za ty 2,5 hodiny dost zaplnilo. Pokračujeme na pobřeží do Tulumu po opět prázdné cestě ukryté v džungli.

Mapa areálu Cobá / mapy.cz

Cobá

Spíš než podle navigace lze blížící se město poznat podle houstnoucí dopravy - přijíždíme do Tulumu. Z cesty, kde se vešla v pohodě 2 vozidla vedle sebe se teď vejde pouze jedno. Místo jednoho tu ale jezdí tři. Jsme ve městě a prostupnost do centra je vcelku náročná. Ve městě už jsme byli, a snažíme se tak pouze připojit na hlavní silnici vedoucí do Playa del Carmen - objíždím hlavní tah přes obytnou zónu. Máme pomalu hlad, a tak se rozhodujeme zastavit v "našem tulumském" 7-eleven na sýrovou pizzu. Neuvědomuji si ale, že právě tady jsme pozorovali ty spousty naháněčů, směřující auta ke svým parkovištím, ale dobře si pamatuji, že obchod má před vchodem vlastní parkoviště. Sebevědomě tak najíždím do areálu, kdy na mě naběhne Russell, mávající ke svému parkovišti. Řeším to po Mexicku - vytroubím ho a lehce prošlápnu plyn. Cesta je najednou volná a já směle parkuji na vybraném místě, kde poobědváme.

Pak pokračujeme autem dál na sever po rychlostní silnici a přemýšlíme, kde bychom se mohli zastavit a něco vidět. Cestou je několik cenote, také zábavní Xcaret park, delfinárium a údajně i další historické ruiny, ale takřka nic kromě posledního uvedeného nás neláká. Nechceme nic masivního a cenote podél této cesty se pohybují cenově od 500 MXN na osobu a rozhodně nebudou tak prázdné jako včera. Když se ani do archeologického parku Chac-hal-al nedostaneme kvůli nové zástavbě, rozhodujeme se dojet až do Playa del Carmen. Tady potřebujeme vyřešit několik věcí - primárně se chceme nechat otestovat v síti lékáren Ahorro, konkrétně v pobočce Farmacias del Ahorro Arco Vial. Celý proces testování je náročnější než v Česku, více o něm píšu v cestopise o očkování (odkaz viz výše). To nejdůležitější = jsme negativní. Pak ještě zařizujeme praní našeho oblečení v Lavanderia Con Amor, kde sympatická mladší slečna ovládá i základy angličtiny. Ubytováni jsme na hotelu Ambra (https://cs.hotels.com/ho14170838...en-mexiko/) v jižní části města, velmi blízko nákupnímu centru Centro Maya a také vcelku daleko od pláže a nočního života. To nám ale nevadí. V obchodním centru dokupujeme po opalovací krém, držák navigace do auta a nějaké pivo na večer. K večeři pak máme jídlo z místního fast foodu Alabama Mama, kde si objednáváme velký talíř pro dvě osoby s několika druhy masa a příloh.

Pozor, kočičky!

Lékárna Ahorro

Večeře

Hodně času během odpoledne strávíme hledáním toho, co podnikneme poslední celý den v Mexiku. Vlastně od začátku jsme plánovali, že nasedneme na trajekt a přejedeme na Cozumel. Tuhle možnost nám ale několik lidí, se kterými jsme záměr diskutovali, rozmlouvali a i ceny za trajekt jsou daleko za hranicí našich očekávání. Cena za auto se pohybuje od 500 MXN za směr a cena za osobu zhruba od 70 MXN. To zaplatit odmítáme a jako nový cíl vybíráme přírodní rezervaci Sian Ka'an jižně od Playa del Carmen a v těsné blízkosti Tulumu. Je to sice zase celkem nelogická zajížďka, ale v narychlo spíchnutém plánu jsem to vymyslet lépe nedokázal a během posledních dní plánuji už spíš část dovolené ve Státech.

Den 16. /// 12. 5. 2021 /// Musíme se vrátit

Snídani řešíme v Oxxo před hotelem a obratem sedáme do auta a odjíždíme na jih k přírodní rezervaci. Cesta je po ránu prázdná a opět se musíme nejprve vrátit do Tulumu. Zvažovali jsme možnost mít po celou část dovolené na Yucatánu hlavní stan tady a půjčit si tu i auto, ale recenze na místní půjčovny jsou naprosto šílené, ceny za auta také mnohem vyšší a ubytování v Tulumu patří mezi navštívenými destinacemi mezi ty nejdražší. Navíc by nebylo jednoduché se například k Chichén Itzá dostat tak brzy ráno, jako se nám to povedlo. Projíždíme hlavní křižovatkou ve městě a odbočujeme směrem k pláži. Tady jsme za ty 3 dny ještě nebyli... Po levé straně vidíme nákupní centrum Chedraui a kolem něj velké množství testovacích center. Podél něj projíždíme a na konci cesty s pohledem na moře sjíždíme prvním výjezdem z kruhového objezdu a pokračujeme dál na jih. Tady nás čeká překvapení, protože projíždíme hlavní hotelovou zónou v Tulumu - tak tady jsou všichni schovaní. Projíždíme asi desetikilometrový úsek narvaný velkým množstvím aut, lidí, kol a povozů, který je široký okolo 4 metrů pro oba směry, cestu navíc často komplikují hotelové vjezdy a výjezdy. Naše průměrná rychlost je určitě pod 20 km/h a zbytečně tu strávíme obrovskou spoustu času.

Až kolem desáté tak přijíždíme k hlavní bráně národního parku, kde musíme uhradit vstup. Ten činí 75 MXN na osobu, celkem tedy platíme 150 MXN. Zpětně jsem na internetu dohledal cenu 37 MXN, tak nevím, jestli se jednalo o starou informaci nebo si z nás ostraha parku udělala hejly. Po té úmorné cestě ale nemáme problém vstup zaplatit, i když se jedná takřka o poslední hotovost, kterou máme k dispozici. Asfaltová cesta se mění v prašnou a my vstupujeme do nitra národního parku. První část je docela prázdná, vidíme jen hustou, ale pustou džungli a přes silnici občas nataženou spleť provazů a lan, která tu plní funkci retardéru. Cesta je ale dobrá...tedy prozatím. Po asi 10 minutách jízdy přijíždíme k návštěvnickému centru, kde skromně zabíráme poslední dostupné parkovací místo. Po zemi se tu válí několik leguánů a nedaleko od nás se partička dobrodruhů chystá nalodit a prozkoumávat místní vodu plnou divokých zvířat. I my se vydáváme po značené cestě k molu, kde se nám otevírá nádherný výhled na ostrůvky a jezero Campechen. Přichází k nám mladý kluk asi v našem věku s tím, jestli máme zájem o výlet na lodi. Cena je prý 2 400 MXN a uvidíme krokodýly, kapustňáky a ruiny několika mayských staveb. Zní to zajímavě, ale cena je pro nás úplně mimo. Park si chceme užít po svém, krokodýly jsme už viděli. Děkujeme mu s tím, že si to ještě rozmyslíme.

Cesta parkem

Molo na jezeře

Rozhledna

Výhled

V návštěvnickém centru Terka ještě vystupuje na dřevěnou vyhlídkovou věž, jejíž plošina stojí nad všemi okolními palmami a je vidět takřka na konec poloostrova. Vracíme se zpět k autu a pokračujeme přírodní rezervací dál na jih po prašné cestě. Blížíme se k mostu Puente de Boca Paila, který odděluje moře od jezera, resp. zátoky. Dnes se zde nachází už pouze nový betonový most, zatímco starý (dřevěný), jehož fotky jsou stále k vidění na Google street view, byl již stržen a k vidění jsou pouze zbytky dřevěných pilířů. Hned za mostem po pravé straně zastavuji a vracíme se s Terkou pěšky na most. Na jeho krajích sedí nádherní pelikáni hnědí, kteří koukají dolů a čas od času nečekaně vzlétnout a loví ve vodě. Na mostě je vcelku frekventovaná doprava, ale každý se tu zastaví a rozhlíží. Cítím se jako bych opustil tu rušnou část Mexika a našel nějakou jinou - tišší a klidnější. Usedám na mostě a koukám na exotické ostrůvky, které působí, jako by byly tvořeny snad jen kořeny stromů. Nedá mi to a vzlétám s dronem, pomocí kterého se snažím zaměřit i krokodýli, kteří by se měli potenciálně nacházet všude kolem nás. Nevidím žádného. Čas ale pomalu ubíhá a my usedáme do auta a směřujeme dále na jih.

Starý dřevěný most je na Google Street view stále k vidění

"nový" most

Směrem k moři

V rezervaci

Jezero

Pelikán

Ujedeme sotva deset metrů, kdy se cesta rapidně zhorší a z krásného rovného prašného povrchu je ošklivý a hrbolatý, ale stále prašný povrch. Rychlost 60 km/h se snižuje cca na 20 km/h a maximální opatrnost. Pokračujeme ale dál a doufáme, že takhle to bude vypadat pouze nejbližších pár metrů. Ujedeme asi 2 km a mezi palmami uvidíme prosvítat slunce a moře. Zastavujeme tak na přírodním parkovacím místě a pěšky se vydáváme po vyšlapané cestě k vodě. Vidíme nekonečnou a pravou karibskou pláž, kterou kazí jen naplavené řasy a odpadky od dřívějších návštěvníků. Koupat se tu ale dá. My přesto pokračujeme dál jižním směrem, protože toho chceme vidět víc a stále spoléháme na to, že se cesta zlepší. Ale nezlepší. Pokračujeme několik dalších kilometrů, míjíme auta v protisměru a sem tam zastavujeme. Buď se jdeme projít pár metrů do džungle nebo uděláme několik kroků podél moře. Na koupání to tady ale už moc není jednak kvůli ostrým kamenům nebo odpadkům. Nejnižším bodem, na který se dostaneme, se nakonec stává Zamach. Jednak je už dost hodin a do Punta Allen to máme ještě jednou tak daleko, ale zároveň máme trochu strach i z toho, že bychom mohli poškodit auto. Jsme sice pojištění a měli bychom obdržet jiné, ale otázkou je případně kdy a jestli vůbec mohu na téhle cestě řídit. Otáčíme se tedy a pomalu se posouváme zpět.

Cesta skrz rezervaci

Kamenité pobřeží

Místní pláže

Na pláži

Džungle

Větší přestávku spojenou s občerstvením uděláme o pár minut později na malé plážičce schované pod palmami, kde se naposledy v Mexiku vykoupeme. Podél celého pobřeží vidíme asi tři další skupinky, které se rozhodli v dalším parném dni skočit do vody a jako ideální místo si vybrali přírodní rezervaci. Trochu přemýšlíme, jestli tady žijí druhy krokodýlů, kterým vyhovuje i slaná voda, ale žádného naštěstí nepotkáváme. Bedlivě pozoruji místní faunu a mám štěstí na krásně pestře zbarveného Trupiála Oranžovokápého nebo Yukatánskou Sojku. Naposledy v Mexiku také vzlétám s dronem a trochu si tuhle idylku fotím a nahrávám. Kratičkou kompilaci těchto videí z tohoto místa můžete vidět níže pod textem. Okolo třetí hodiny se balíme a vracíme se zpět stejnou cestou, přičemž nejpříšernější není překvapivě úsek po hrbolaté silnici, ale průjezd hotelovou zónou. Tajně doufám, že bychom mohli stihnout ještě návštěvu Zona Arqueológica de Muyil, ale je příliš pozdě a podle Google tam zavřou dřív, než se tam vůbec dostaneme. Vracíme se tak do Playa del Carmen s tím, že si večer alespoň projdeme ve městě hlavní třídu pátou avenue.

Rozbíjení ořechů

Pláž

Po příjezdu na hotel začínáme s balením našich zavazadel, která se zvětšila ještě o mexické suvenýry. Pokud nás nebudou vážit, tak bude všechno super. Do dvou kufříků a dvou batůžků, které mohou být výrazně větší než ty od Iberie, jsme se zabalili celkem bez problémů. Do města se vypravujeme kolem šesté odpoledne, když už sluníčko ztrácí na síle. Nechceme si brát taxi (Bolt či UBER), ale spíš se ještě trochu projít, takže jsme rádi, že to do centra máme ještě slabou hodinku, i když jdeme podél hlavní silnice procházející napříč městem. Alespoň vidíme i tu méně atraktivní stránku tohoto letoviska. S postupným přibližováním se hlavní třídě klesá intenzita dopravy a roste počet dovolenkářů. Na samotné páté avenue je intenzivní provoz pěších ze všech koutů světa. Zastavujeme se v Parque Los Fundadores, kde usedáme na lavičku a koukáme na moře a pak si nemůžeme odpustit fotku v bráně. Je tu živo a jsme rádi, že tu nebydlíme. Takřka v každém rohu parku se koná nějaké kulturní vystoupení a čiperné místní děti obíhají sedící diváky s kasičkou a žádostí o příspěvky.

My po pár minutách vycházíme na cestu podél nekonečného množství hospod, barů, restaurací a obchodů se značkovým oblečením. Pátá avenue je zaplněná k prasknutí mezinárodními turisty a večerním městem se line hlasitá hudba. Malé hospůdky střídají obchodní centra, ty zase pojízdné stánky s občerstvením a bary s živou hudbou. Nikde si nesedáme, chceme se pouze projít a očumovat. Hojně se tu pohybují Mexičané v maskách vybraných filmových postav, a není tak problém se za drobný poplatek vyfotit se žlutozelenou verzí Jima Carreyho z filmu Maska, s Batmanem či Spidermanem nebo se Žvejkalem. Pomalu padá tma a místo tak značně nabírá na romantice. Dojdeme nakonec až ke křižovatce s ulicí Calle 40. Tady rušná část města pomalu končí a my se otáčíme a vracíme zpátky na hotel. Ačkoli obvykle města a noční život cíleně nevyhledáváme, rádi je s mírou do našeho itineráře zařadíme. Tahle dávka Playa del Carmen pro nás byla úplně dostačující.

Portal Maya

5th Avenue

Večerní město

Před příchodem na hotel se zastavujeme ještě v Oxxu a pořizujeme (překvapivě) čerstvé ovoce. Ačkoli ho tady všude rostou kvanta, dávkujeme si ho (stejně jako zeleninu) v Mexiku v relativně malém množství. Navíc ani mexická kuchyně, tak jak jsme ji tady poznali, na nás nepůsobí zrovna svěže a neobsahuje zrovna velké množství čerstvých ingrediencí. Na náš vkus jdeme spát překvapivě brzy, chceme být zítra na přesun do USA čerství a plni energie.

Den 17. /// 13. 5. 2021 /// Destination: Phoenix, AZ

Poslední den vstáváme v Mexiku na pohodu v 7:30 a připravujeme se k odletu. Zbavujeme se všemožných krémů a tekutin, které už nepotřebujeme, balíme naše věci i nově zakoupené suvenýry do hloubi našich kufrů či batohů a doufáme, že našemu bezproblémovému vstupu do USA nebude stát nic v cestě. Všechny uvedené a požadované podmínky pro vstup jsme splnily, disponujeme negativním antigenním testem ne starším 72 hodin a za posledních 14 dní jsme nebyli na území schengenského prostoru.

Náš hotel Ambra opouštíme v 9 hodin ráno a pomalu mizíme na letiště. Ačkoli byl daleko od centra města a na druhém konci než je letiště, tak ve výsledku posloužil docela fajn, i když mě fascinuje, že snad v nejvíce turistické destinaci v Mexiku jsme objevili recepci, kde nikdo nemluví anglicky. Cesta po hlavní čtyř až šesti proudé silnici ubíhá příjemně rychle, až se bojím, že na letišti budeme příliš brzy. Náš závodní Chevrolette vracíme okolo desáté a přestože je zejména díky předchozímu dni po řízení v národním parku extrémně špinavý, pracovník půjčovny nad tím mávne rukou, protože máme jejich pojištění, které to kryje. V kanceláři pak podepisuji, že auto bylo vráceno bez problémů a že do pár dní mi bude vrácena kauce v plné výši. Celý proces byl nakonec jednodušší a to, že jsem v přepočtu na den zaplatil v Mexiku za auto více než v USA, mi nijak nevadí. Místní shuttle nás pak převáží na terminál 3, odkud nás čeká odlet do Phoenixu.

Nervozita teď jede na maximum. Vyplňujeme několik formulářů a celkem rychle se posunujeme v hadovi, který je určen pro všechny odlety AA. Pro dnešní den mi Terka vybrala v Evropě zakoupené tričko s velkým nápisem "Phoenix, Arizona", které parádně boří ledy a hned se tak seznamujeme se sympatickým americkým párem, mířícím do stejného cíle: "Yeah, Phoenix Rocks!" poznamenává žena zhruba v našem věku a její manžel se přidává: "I think you can´t get lost man." ...hmmm, zajímavá úvaha, že by mé tričko sloužilo jako palubní vstupenka a nějak tak z příjemně plynoucí konverzace tušíme, že v Americe se nám bude opravdu líbit. Dostáváme se na řadu, předkládáme formuláře a prosíme pracovníka na přepážce, jestli by nás nemohl sesadit dohromady. Systém AA nás totiž rozesadil a já lety o samotě moc nedávám. Pracovník má na nás jedinou otázku "Do you speak english?" A je nám to jasné, máme jackpot v podobě extra legroom seat u nouzových východů. Letenky na místech 25B, 25C si odnášíme a před security ještě platíme novou odletovou daň ve výši 487 CZK za oba a vyplňujeme formuláře pro opuštění Mexika. Veškeré administrativní kroky a to, jak jimi projít k opuštění letiště v Cancunu jsou shrnuty v mém předchozím cestopisu.

Phoenix Rocks!

„Jsem ochotný se i podřezat“

Letenky máme v ruce a všechny kroky jsme splnili, takže security by měla teď být jen formalitka. Ochotně vybaluji všechny věci, procházím rámem a po příjezdu mého kufru si mě volá bezpečnostní pracovník. "Vy tam máte nůž?" ptá se mě jak učitelka dítěte ve školce, který přinesl ostatním kamarádům ukázat poslední výtisk tatínkova Playboye. Chvilku přemýšlím a pak si vzpomenu na dýku z obsidiánu sloužící k rituálním vraždám. Rozbaluji pomalu balíčky svého špinavého oblečení a hledám hezký předmět, který si domu evidentně nedovezu. "Jen tenhle, ale to je suvenýr. Není ani ostrý." "Pane, tohle ale nemůžete převážet v kabinovém zavazadle. To musí být v odbaveném." vyšiluje bezpečnostní pracovník. "Máte odbavené zavazadlo?" Je jasné, že nemám. Proto taky převážím ten nůž v příručním, ne? Následně se snažím teatrálně ukázat, že ten nůž není nebezpečný a řežu se s ním před zraky pracovníka plnou silou i přes zápěstí (docela to bolí, snad se jím nebudu muset bodnout). Ten je ale nekompromisní a neustále jen opakuje "Pane, tohle ale nemůžete převážet v kabinovém zavazadle." Nepomáhá ani žadonění Terky, která se snaží hrát na citovou linku. Nedá se nic dělat, odevzdávám nůž, který je mi zabaven a vyhozen. V zájmu odletu do USA je to ale akceptovatelná cena.

Brzy po dokončení cestopisu se mi ozvalo několik uživatelů, kteří své cesty směřovali v nejbližší době právě do Mexika a byli ochotni mi daný suvenýr v odbaveném zavazadle přivézt. Děkuji všem z nich a jmenovitě pak uživateli sajalabov, díky kterému se identický kousek dostal do mé sbírky z cest po světě.

V neveřejné části letiště jsme asi hodinu a půl před odletem, během které se snažíme nalézt jakékoli finančně dostupné jídlo. Je to takřka nadlidský úkol. Sebemenší láhev s vodou stojí nad 50 MXN a sendvič ve fast foodu nebo bageta startují na ceně okolo 200 MXN. Alespoň, že nám zbývá nějaká mexická hotovost, které jsme se chtěli tímto způsobem před odletem zbavit. Zakempíme u Johnny Rockets a ochutnáváme místní burger - je to taková příprava na další dva týdny v Americe. Obsluha je ale pomalá a nakonec se bojíme, jestli vůbec stihneme náš odlet, nakonec se ale dostáváme ke gatu včas. Letiště v Cancunu nicméně považuji za jedno z nejdražších z té cca osmdesátky, kterou jsem navštívil. V letadle před odletem zjišťuji, že moje sedadlo není v řadě s extra prostorem pro nohy, ale za ní. Stále ale sedím v blízkosti nouzového východu a jsem tu od toho, abych během evakuace pomohl ostatním cestujícím. Na pokyn letušky si všichni máme přečíst evakuační postup, který chce následně potvrdit jasným a srozumitelným "Ano". Po jednom tak vyvolává celou 24. a 25. řadu a každý z nás poslušně potvrzuje. Odlétáme...

Pětihodinový let s American do Phoenixu je celkem úmorný. Musím říct, že létání v A321neo mám celkem v oblibě, ale pocitově mi přišlo, že sedačky k sobě nalepily snad blíž než WizzAir. V každé sedačce byla k dispozici navíc obrazovka, což ve výsledku alespoň trochu vylepšilo pocit z cesty. Nejvíce mě ale pobavila "svačina", kterou American na mezistátních letech podává. Kvůli Covidu není možné podávat standardní jídla, a tak se občerstvení smrsklo na vodu o objemu 230 ml, směs oříšků o hmotnosti 17 g a jeden vlhčený ubrousek. Standardní jídlo i nápoje je však možné si doobjednat za poplatek. Musím říct, že to i ten blbej rohlík u TravelServicu před definitivním zrušením jídla na palubě působil honosněji. Sleduji na obrazovce postupně se snižující čas do přistání a říkám si, jestli se do té Ameriky vůbec máme šanci v téhle době dostat. Před odletem jsem tuto možnost konzultoval s několika cestovateli, a podle žádného z nich by to teoreticky neměl být problém. Z praktického hlediska by na to ovšem koule neměl nikdo. A my teď sedíme v letadle, které se rychlostí 876 km/h blíží významné metropoli amerického jihozápadu.

Mapa trasy

Občerstvení... AA tomu říká Lunch

Blížíme se k americké pevnině

A jak tenhle výlet dopadne si můžete přečíst tady... https://www.cestujlevne.com/cest...o-nas-2008

Co bych chtěl znát a vědět před odletem

V Mexiku jsou aktuálně v oběhu bankovky v hodnotě od 10 do 1000 MXN. Musím říct, že ty nejvyšší jsme během našeho pobytu vůbec neviděli. Naopak bankovky o hodnotě 500 MXN se nám dostaly do ruky opakovaně a vůbec nikdo je v celém Mexiku nechce přijímat. Od restaurací a obchodů přes národní parky a archeologické zóny až po prodejce jízdenek (tedy pokud neplatíte částku nad 500 MXN). Mexičani jsou schopní neúměrně dlouho vyjednávat o tom, že bankovku nepřijmou, i když je cena zboží či služeb třeba 380 MXN. Později jsme ve směnárně už dopředu hlásili, že pětistovky nechceme a dostali jsme stovky a dvoustovky. S těmi problém nikde není. Opatrnost se vyplácí i u platby kartou, která se nám povedla v Mexiku tak v 60 % případů. Asi ji spíše nedoporučuji, mám tam také jednu negativní zkušenost, kdy po zadání pinu a zamítnutí platby došlo k jejímu zaúčtování (v mém případě se jednalo o částku v desítkách CZK). Bezkontaktní platby nefungují, vždy je třeba zasunout kartu do terminálu a zadat pin. 7-eleven, brandované supermarkety, benzínky apod. mají platbu kartou obvykle bez problémů. Problémy jsme měli nejvíc u vstupů do památek a v restauracích vč. mezinárodních fast-foodů. Mastercard od Equa měla lepší kurz než Visa i Mastercard od ČS.

Co bylo zejména psychicky hodně náročné, bylo udržení pozornosti a jakýsi permanentní stres z toho, kdo mě chce zase obrat nebo ošidit. Tento můj pocit může dobře chápat laboratorní myška, umístěná do terária k hadovi. Tuší, že bude sežraná a neví, kdy to přijde, kdy se ten had probudí, všimne si jí a dostane hlad. Rád bych se během dovolené přizpůsobil uvolněné atmosféře a prostě se bavil, ale neumím to (resp. mé riskařské já to neumí). Během navštívených 50 zemí a 8 let na cestách se povedlo mě obrat (o více než pár korun) takřka jedinému člověku - pumpaři v Jordánsku někde kousek za Ammánem a jednalo se o 5 JOD. Nicméně po všech pokusech za celou tu dobu, ale i po přečtení tohoto cestopisu https://www.cestujlevne.com/cest...-sir-1143, mám tendenci být více obezřetný především v jakékoli méně rozvinuté zemi a předcházet problémům či konfliktům, které mohou mít dopad na můj časový i finanční kapitál. Mezi spoustou hulákajících a obtěžujících stánkařů, vnucujících cetky "Made in China", výrobky z kostí či obsidiánu, desítkami průvodců, taxikářů, čističů bot, lidí kálících v metru, půjčoven strhávajících kauci, ilegálních úředníků požadujících placení nesmyslných tax či dětských prodejců to nebylo jednoduché a po 15 dnech jsem toho měl už dost. Myslím, že to tak nemám sám. Pro mě byly v tomto ohledu zkušenosti s Mexičany srovnatelné se zkušenostmi v arabských zemích.

Překvapivě příjemné zjištění nás čekalo při vstupu do památek. V roce 2021 byla cena vstupu do všech památek stanovena na 80 MXN za dospělou osobu a 45 MXN za kamerové nahrávací zařízení (např. GoPro), nikoli dron. Cenu za kameru jsme platili jen jednou, pak jsme se o to zbytečně nehlásili. Cena je stejná pro místní, tak i zahraniční turisty, což nás celkem překvapilo. My platili tuto částku v Tenochtitlánu, v Templo Mayor, v Tulumu, v Cobá i na jiných místech. Asi jedinou výjimkou z tohoto pravidla je spolkový mexický stát Yucatán, kde je k vidění jeden ze 7 nových divů světa Chichén Itzá, ruiny významného historického města Uxmal nebo archeologické naleziště Ek Balam. V tomto státě je cena 80 MXN navýšena o poplatek místnímu kulturnímu úřadu, který si od cizinců říká o další stovky MXN a ceny jsou už dvojité. Například na Chichen Itza je základní cena pro gringos navýšena o 453 MXN (celkem 533 MXN) a pro místní o 157 MXN (celkem 237 MXN). Celková cena pro bílé v Uxmalu i Ek Balam je 418 MXN. Návštěvám těchto míst se vyhněte v neděli, kdy mají všichni Mexičané vstup zdarma.

Naprosto neznámou a neočekávanou novinkou pro mě v Mexiku byla kvanta průvodců, na které lze narazit takřka u každé památky. Navzdory jazykové bariéře, se kterou jsme se den co den potýkali, mluví naprosto výborně anglicky a umí se prodat. Při příchodu k areálu takřka jakékoli památky předloží několik základních informací (o ceně vstupu, možnostech parkování, komu nevěřit,...) a lze s nimi vyhádat i na mé očekávání slušnou cenu. Průvodce jsme měli pouze v Palenque při ceně 200 MXN za cca 45 minut výkladu při procházce místní džunglí a musím říct, že jsem rád, že jsme této možnosti využili (i kvůli zbývajícímu času do odjezdu). Cena byla pochopitelně nižší než oficiální "natištěná na zalaminovaných cedulích", kterými všichni mávali na míle daleko.

Ačkoli se v případě cestopisu nejedná o příliš zásadní informaci, tak mne překvapila mimořádná čistota v městských parcích a městech obecně. Zvlášť v CDMX mě nablýskané ulice a cesty vždy praštily do očí a nemohl jsem se zbavit dojmu, že se pocházím po Berlíně či Mnichově. Každé ráno nabíhá skupinka pracovníků městských služeb v několika autech do veřejných prostor, kde se podílí na udržování čistoty - zametání širokých cest a likvidaci odpadu. Ti kolem desáté s prací končí, aby se vrátili odpoledne. A já mám problém se v hlavě rozhodnout, jestli je to dobře, protože všude je pak moc hezky a nebo špatně, protože to musí naprosto šíleně zatěžovat rozpočet místních municipalit. Zvlášť, když si vzpomenu na špinavé pláže nebo smetí, které se nachází na okraji měst v turisticky méně atraktivních oblastech země.

Před odletem jsem v mnoha průvodcích často četl, že by si člověk v Mexiku nikdy neměl půjčovat auto. Úplně s tím nesouhlasím. V pohodě pro nás bylo jak řízení, tak i namátkové policejní kontroly. Je však třeba řídit trochu opatrně a s pokorou. Náročné je řízení především ve městech, kvůli vysoké hustotě dopravy a nepředvídatelnému chování řidičů. Ti nemají problém zastavit bez jakéhokoli signálu uprostřed silnice a tím, jak je bude kdo objíždět, se nenechají stresovat. Dopravu může komplikovat pak ještě horší stav silnic a slabší značení, ale tohle bych neoznačil přímo za nebezpečné. Pro srovnání mi řízení v Mexiku vesměs připomínalo řízení v Bulharsku v okolí hlavního města. Osobně bych radši znovu Mexiko než opět Ukrajinu nebo Thajsko. Během 4 dní (ujeto okolo 1000 km) v autě jsme se nesetkali s nečestnými policisty, kteří by po nás požadovali úplatek, ačkoli okolo několika policejních kontrolních stanovišť jsme projížděli. Myslím, že i díky zvolené dražší variantě pojištění jsme měli vyzvednutí i vrácení vozidla bez problémů.

I když je Mexico City do Ameriky opravdu kousek, američtí gringos se sem přes léto přesouvají jak Češi do Chorvatska a polovina všech nápisů je v angličtině, tak opravdu takřka nikdo tady nemluví jinak než španělsky. V CDMX jsme člověka se slušnou angličtinou potkali až šestý den. Jinak jsme se spoléhali na gesta, překladače nebo řeč peněz. Občas nám pomáhali španělsky mluvící američtí turisté. Na Yucatánu počet anglicky mluvících pochopitelně s množstvím turistů výrazně roste. Tím však stále myslím, že anglicky se domluví třeba 1-2 pracovníci restaurace či hotelu.

Rozpis nákladů (na 2 os.)

U tučně zvýrazněných položek jsou náklady rovnoměrně rozloženy mezi část dovolené v Mexiku a v USA, protože jsou relevantní pro obě místa.

Letenka s IB a AA (VIE - MAD - MEX / CUN - PHX / PHX - MIA - MAD - VIE) - 12 125 CZK
Vlak Praha - Vídeň s RJ + spoj na letiště - 732 CZK
Ubytování Mexico City (Hotel MX Lagunilla, 6 nocí) - 4 195 CZK
Ubytování Villahermosa (Hotel Villa Margaritas, 1 noc) - 649 CZK
Ubytování Tulum (Free Hostel Inn Tulum, 3 noci) - 2 364 CZK
Ubytování Tinum (La Casa de las Lunas, 2 noci) - 1 384 CZK
Ubytování Playa del Carmen (Hotel Ambra, 2 noci) - 1 118 CZK
Zpáteční autobus Teotihuacán - 218 CZK
Zpáteční autobus Amecameca - 141 CZK
Taxi Amecameca - Paso de Cortéz - 523 CZK
Zpáteční autobus Puebla - 706 CZK
Autobus CDMX - Villahermosa - 1 880 CZK
Zpáteční autobus Palenque - 507 CZK
Autobus Villahermosa - Tulum - 1 871 CZK
Autobus Tulum - Letiště Cancun - 634 CZK
Půjčení auta (Europcar, Chevrolet Beat, Full Insurance, 4 dny) - 3 362 CZK
Spotřeba PHM - 1 426 CZK
Mezinárodní ŘP pro Mexiko - 50 CZK
Pojištění (vč. pojištění proti Covid-19) - 1 332 CZK
SIM Telcel Mexiko (3 GB) - 254 CZK
SIM AT&T (10 GB, fungující v Mexiku i USA) - 268 CZK
Vstupné Chichén Itzá - 1 168 CZK
Odletová daň - 487 CZK
Antigenní test - 753 CZK
Suvenýry (zakoupené u výrobce) - 447 CZK
Drobné výdaje (vstupné, metro, colectivo, jídlo, pití, drogerie, lékárna,...) - 5 140 CZK

Celkově nás tak mexická část dovolené vyšla zhruba na 21 867 CZK na osobu, což mi na nějakých 16 dní asi nepřijde špatné. Jestli si myslím, že se dalo na něčem ušetřit, tak to byly asi přesuny po Mexiku. Za ty jsme dali (pouze se společností ADO) celkem 5,5 tisíce CZK za oba. Na druhou stranu jsme tak ušetřili 2 noci na hotelech a urazili několik tisíc km. Ubytování by šlo určitě pořídit levněji a zmáčknout ubytovací budget na polovinu, ale přeci jen jsme chtěli nějakou úroveň komfortu, rychlé připojení k internetu, bez problémů tekoucí (teplou) vodu a dobrou dostupnost. Levně vycházely vstupy do památek, přesuny na místě i jídlo, na kterém jsme zbytečně neutráceli. Pojištění bylo ve výsledku zbytečné, nicméně cena za riziko nám přišla akceptovatelná.

Závěrem

Mexiko se během covidové pandemie stalo oblíbeným a vyhledávaným turistickým cílem a ačkoli se pro nás jednalo de facto jen o přestupní stanici, tak nám tato země dala daleko více, než jsme očekávali. Sice jsme si museli projít několika nepříjemnými chvílemi (v Pueble či po spálení se v Tulumu), ale ty hezké zážitky rozhodně převažují. Překrásné karibské pláže, pozůstatky původních kultur, nádherné cenote, národní park Popocatépetl i pulzující Mexico City rozhodně patří mezi místa, která bych chtěl ještě někdy vidět.

Tento cestopis jsem nazval Mexiko úplně pro všechny, což dle mého názoru přesně vystihuje dvě věci. Jednak to, jak se tato země popasovala s nepříjemnou pandemií Covidu. Otevřela se úplně celému světu podobně jako tanzánský ostrov Zanzibar. Díky smysluplně a efektivně nastaveným pravidlům se však podařilo pandemii udržet na snesitelné úrovni a spíše díky štěstí se tu neobjevily žádné formy nebezpečných mutací viru. Za druhé v Mexiku (alespoň z mého úhlu pohledu) jako málokde platí, že každý si tu najde to své, ať už se jedná o pláže, noční život, akvaparky, památky, přírodní parky, rezervace nebo rušná města. Země je obrovská a má toho dost co nabídnout. Cenová úroveň zboží a služeb je navíc srovnatelná s levnějšími evropskými destinacemi a v turisticky nejpopulárnějších místech je z hlediska kriminality země naprosto bezpečná.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat Michalovi (https://www.cestujlevne.com/cest...u-2018-615) a Mary (https://www.cestujlevne.com/cest...petlu-1191) za jejich cestopisy, kterými jsem se inspiroval při plánování dovolené v Mexiku a které mi poskytly spoustu cenných rad a informací. Děkuji.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 7 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 5 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Danny.709

Cestopis byl naposledy aktualizován 2022-02-09T13:32:15+01:00

Danny.709 procestoval 51 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

19 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

DR MAXWELL

před 2 lety

Chcete koupit ledvinu, tělesné orgány nebo chcete prodat ledvinu či tělesné orgány? Hledáte příležitost prodat svou ledvinu za peníze z důvodu finančního zhroucení a nevíte, co dělat, kontaktujte nás ještě dnes a my vám nabídneme dobrou částku 500 000 dolarů za vaši ledvinu. Jmenuji se doktor MAXWELL .CH. a jsem neurolog v NEMOCI BILL ROTH. Naše nemocnice se specializuje na chirurgii ledvin a zabýváme se také nákupem a transplantací ledvin od žijícího a odpovídajícího dárce. Nacházíme se v Indii, USA, Malajsii, Singapuru. Japonsko.

Dejte nám laskavě vědět, pokud máte zájem prodat nebo koupit ledvinu popř

Varhany nás prosím neváhejte kontaktovat na a e-mailem.

E-mail: birothhospital@gmail.com

Jaké je číslo aplikace:+35795537941

Telegram: +35795537941

Viber: +35795537941

S pozdravem

Dr. MAXWELL. CH. (ADMIN)

INT AFFILIAČNÍ HLAVA.MKJH

Lenka Š.

před 3 lety

Ahoj dnes přečteno na jeden zátah 😀 .Letíme v lednu z Vídně. Jen dotaz, jak tedy vyplnit vstupní formulář 12h předem, když let trvá 12.5h a píšeš, že v příletové hale nefunguje WiFi?

Danny.709

před 3 lety

Ahoj Lenko. Jak píšu v cestopisu, vyplňoval jsem formulář už v Madridu. On jde vyplnit o chvilku dřív než těch 12 hodin (nevím přesně...možná 13 nebo 14) a také je trochu náchylný na zpracování časových údajů. Při zadání času příletu do Mexika je tak třeba vyplnit lokální čas dle destinace, kde se právě (v okamžiku vyplnění formuláře) nacházíte, který bude platit v době plánovaného příletu do Mexika. Tedy v Madridu jsem tak formulář vyplňoval okolo 23h večer, plánovaný přílet do Mexika je v 5:05. Do formuláře je třeba zadat čas, který bude v Madridu ve chvíli, kdy v Mexiku bude 5:05, a tedy 12:05. Alternativou je koupit pár dat na WiFi v letadle za cca 8 EUR nebo si nastavit nějaký datový tarif do zahraničí - bude stačit pár MB, což vyjde třeba už okolo 200 CZK.

Přeji hezkou dovolenou! :)

Lenka Š.

před 3 lety

Mockrát děkuji.

mmks

před 3 lety

Jen k tomu času formuláře. Co jsem se díval a jestli mě to překladač dobře přeložil, tak vyplnit je ho nutné 12 hodin před uskutečněným letem do Mexika. Tzn. mám velkou možnost vyplnit ho ještě doma, nebo během přestupu. Nebo se pletu?

Danny.709

před 3 lety

Ahoj. Je možné, že se něco změnilo. V době mé cesty se stejný formulář vyplňoval na odlet do Mexika i z Mexika a v obou případech se musel uvádět čas interakce právě s mexickým letištěm. Já se do země na základě výše popsaného postupu dostal.

Teoreticky (podle psaných podmínek) by vyplnění možné být asi mělo, ale prakticky to nejde. Jak píšu v komentáři výše, největší problém je v časovém posunu - zkoušel jsem asi třikrát vyplnit formulář před odletem z Vídně, ale systém mi to neumožnil, protože na to ještě nebyl čas. Spočítal jsem si, že v Madridu to stihnu a tam se zadařilo. Moc nevím, co víc bych k tomu řekl...

mmks

před 3 lety

aha, to mě blbce nenapadlo, že dali sice 12h před odletem, ale podle svého času, takže to pak sebere 7h a vyjde to zrovna někam doprostřed cesty.

Danny_

před 3 lety

Pár dní mi to trvalo dokonce přečíst. Obdiv co jste zvládli, na to už asi nemám. Díky za napsání...

Danny.709

před 3 lety

...a to mi přišlo, že jsme se v Mexiku docela flákali a moc toho nestíhali. :-D Každopádně díky za zpětnou vazbu!

Marek_24

před 3 lety

Přečteno na jeden zátah. Krásně vše dopodrobna popsáno. Moc děkuji.

Danny.709

před 3 lety

No...wow! Tohle jsem nedal na jeden zátah ani já, když jsem si to po sobě kontroloval. Díky!

mmksvestky

před 3 lety

Taky se připojím s poděkováním. I když předpokládám, že pokud se nic nepo*ere, tak nás čeká "jen" Yukatán, přečetl jsem vše a určitě se k tomu budu ještě vracet a dělat si "výpisky", kam, za kolik atd. atd.

Danny.709

před 3 lety

Ať se cesta na Yucatán vydaří. Je to tam úžasné!

Betty

před 3 lety

Danieli, tak jsem po dvou nebo třech dnech dočetla. Díky moc. Místy jsem se ráda a nahlas zasmála. Velký respekt pro Vaši ženu Terezku, musí být skvělou společnicí do nepohody. Oceňuji kombinaci informací a pocitů 👍. Ještě jednou díky.

Terezka

před 3 lety

Ahoj Betty. Děkuji ☺️ Je pravda, že občas je to s Danem náročné, ale zase nikdy nenudíme 😉

Betty

před 3 lety

Terko, díky, to jsem nečekala! Jste moc sympatický pár👏. Přiznávám, že jsem ve vyprávění někdy viděla nás s manželem. Jedna kamarádka říkala, že pokud je více možností, my vždy vybereme tu nejhorší. Jen pořád nevíme, jak my to děláme 🙂 Ale jak píšete, nenudíme se, i banální procházka může být dobrodružství 😊

Danny.709

před 3 lety

Přeji Betty hodně krásných a úspěšných a málo špatných...tedy jakýchkoliv rozhodnutí. :-D Jinak Terezka je v každé situaci naprosto neuvěřitelná opora. :)

Daniela _2

před 3 lety

Ahoj. Mexiko je skvělé. Valladolid mě neuchvátil. I v necivodové době to bylo ospalé městečko, které bylo jen vstupní bránou k pyramidám. Je pravda, že jejich cenota kousek od centra neměla chybu. Jediná plusová hodnota. Co mě opravdu vzalo za srdce byl ostrov Holbox. Neměl chybu. Tak nějak vypadal Cozumel před 10-ti lety. Tulum je kapitola sama pro sebe. V každém podniku jiné mochito a všude dokonalé. Autobusy po celém Yucatánu 1+. Za mě 1+ za vyčerpávající cestopis.

Danny.709

před 3 lety

Ahoj, děkuji za doplnění informací k cestopisu. Cenote v centrální části poloostrova mě nepřestanou překvapovat...jsou hezčí, méně navštěvovaná a i cena vstupu je pouze zlomek toho co na pobřeží. Ostrovy zařadím do programu při příští návštěvě, tentokrát jsem to v té rychlosti příprav prostě nezvládl.