Mezipřistání v Dauhá - má smysl vyrazit do města?
Nejsem primárně sběratel razítek v pasu, ale když se na cestě z Thajska naskytla možnost delšího mezipřistání v katarském Dohá (Dauhá, jak chcete), říkal jsem si, že to zkrátka musím využít.
Cestopis z roku 2025 napsal Tomáš L.
Přílet v 11 hodin dopoledne a odlet ve 2:45 ráno dával poměrně slušnou šanci na to, že stihneme z města i něco vidět. A jak to dopadlo ve skutečnosti?
Samozřejmě jsme měli nastudováno, jak to na letišti vypadá (a tedy především The Garden je opravdu mazec), ale po příletu jsem si říkal, že se ještě jednou podívám, jestli tam FAKT není úschovna zavazadel. No, není. Ale právě neexistující úschovna v kombinaci s trochou té arabské vyčůranosti nakonec pomohla k úžasnému dni v zajímavém městě. Jedna cestovatelská stránka totiž říká, že na letišti uzamykatelné boxy jsou. Nenašli jsme je, ale vidina celého dne ve městě s příručákem byla natolik nepříjemná, že jsme se šli ještě pro jistotu zeptat na informace. Tam se nás ujal jeden chlapík, na pohled sympaťák s visačkou u krku, že skříňky jo, ale v protější budově. Ukázal neurčitě směrem k několika barákům za silnicí a po chvilce předstíraného nezájmu řekl, že nás tam teda dovede a ukáže nám, kde to tam je. Super! Budou skříňky!
The Garden na Hamad International
Přišli jsme hned do nejbližší budovy za příletovou halou - fakt přes silnici, třicet metrů - a on že si máme sednout a že to jde najít. Přitom poměrně přesvědčivě předstíral, že taky neví přesně. Posadil nás v hale plné židlí přímo před jediné otevřené okénko z tamních asi třiceti přepážek a že teda jde hledat. Odešel asi jenom za roh a přesně na tak dlouho, abychom vnitřně už definitivně odmítli myšlenku, že budeme tahat všechno sebou. Vrátil se, že asi teda nic, že se asi spletl a že tu boxy nejsou, ale že tohle otevřené okénko je místní cestovka, která nás proveze po městě a zavazadla samozřejmě můžeme mít v autech. Bylo nás jedenáct, takže se tvářili, že dávají slevu - vyšlo to nakonec na 75 dolarů za hlavu. Ono to není úplně málo, ale když nám řekli, že součástí je i vyjížďka terénním autem do pouště, projížďka na velbloudech a další věci, řekli jsme si, že to zkusíme. Zajímavá taktika - kdyby se na nás vrhnul a cpal nám nějakou cestovku, nemá šanci. Taktik :-)
Muzeum
Po pár minutách přijel mikrobus, který nás pobral všechny najednou i s příručáky a jelo se. První dojem - naprostá čistota. Všeho a všude. Plus to, že je na každém kroku vidět, že Katar je nejbohatší zemí světa. Architektura hodně zajímavá - jako třeba Národní muzeum, které připomíná tak trochu nějaké trsy hub... Právě u Národního muzea byla první zastávka. Než jsme se stihli domluvit, jestli se nám chce ztrácet čas prohlídkou expozic nebo jestli radši stihneme něco dalšího, rozhodli Katařani za nás. Přestupovat! Dvě Toyoty LandCruiser s typickými muži pouště ("ručník" kolem hlavy a bílý hábit až ke kotníkům) nás měly dovézt na jízdu dunami. Vyrazili jsme. Po deseti minutách jsme začali netrpělivě vyhlžet, kde jako teda ty duny jsou. Nic. Zato jsme viděli několik stadiónů, postavených pro fotbalové MS 2022, u jednoho (s názvem 974) jsme se i zastavili a trochu to omrkli. A co že se na těch stadiónech za desítky miliard korun teď děje, ptám se hábiťana, který se představil zhruba jako Ašik. No a Ašik suše (on toho vůbec moc nenakecal), že Local league. A že jako když to je nějakej fotbal a není to Horse racing, což je v Kataru národní sport, tak že vlastně nuda. Za miliardy. Prostě Katar.
Jeden ze stadiónů pro MS, foceno z auta
Další ze stadiónů, tentokrát zblízka
974.. nejen název stadiónu, odkazující na 974 lodních kontejnerů, použitých při stavbě, ale i mezinárodní předvolba Kataru
Jedem dál, duny pořád nikde. Vlevo od silnice vidíme takový trochu větší Litvínov a zase si chviličku říkáme, jakou to má někdo kliku, že se narodí na ropných polích. Pak mě napadlo zeptat se na počasí - teď (půlka února) je tu kolem dvaceti stupňů. Jo, zima, otřásl se Ašik, který si k ručníku a hábitu na cestu vzal do auta ještě šálu kolem krku. V létě je to prý lepší. Jak moc lepší, ptám se. Pohoda, klidně i padesát, dvaapadesát stupňů, zasnil se Ašik a v té chvíli jsem se zase otřásl já. Fuj. To se radši narodím jako chudej a jako chudej umřu, než bagrovat ropu v padesáti ve stínu.
K dunám jsme dojeli až po víc než půl hodině, to už se ze zadních sedaček naší Toyoty ozývalo počínající brblání, že to jsme to teda vyhráli, když to celý prosedíme v autě. První odbočku do dun Ašik s ledovým klidem minul. Když minul i druhou, třetí, pak sedmou a pak i tu, která se na mapách tvářila jako poslední existující, začal brblat i zbytek posádky. Jenže on věděl, co dělá - za chvilku smykem přibrzdil před jakýmsi baráčkem, ze kterého čouhaly spousty hadic s manometry. Ani nevystoupil, úplně stačilo, že zastavil. V tu chvíli se z baráčku vyřítil chlapík, bez jediného slova vypustil půlku tlaku z pneumatik (do pouště nutnost), otočil se a odešel. Ašik ani nepoděkoval, zařadil a s neutrálním výrazem pod ručníkem se s námi vydal do písku. Po pár stovkách metrů jsme zastavili u velbloudů. Pro pár z nás to nebylo poprvé, ale pro řadu dalších jo. Neposkvrněnou část skupiny jsme stihli upozornit, jak se velbloud chová, když vstává a když si lehá, a vůbec... A šlo se. Ne úplně daleko, ale jako zážitek to stačilo :-)
A pak samotné duny. Dvě Toyoty si s nimi poradily úplně hladce a při projížďce, která i se zastávkou na pár fotek trvala možná půl hodiny, jsme si na pár místech připadali fakt jako uprostřed Sahary. Duny všude, kam se podíváš - nikde ani stopa po civilizaci. Propadnout tomuhle pocitu by byla samozřejmě blbost, tyhle duny fakt nejsou úplně obří a cestou do zhruba kilometr vzdáleným lidským bytostem byste nejspíš žízní nezhynuli, ale trocha toho Hádžího Halefa Omar ben hádží Abú'l Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah (čtenáři Mayovek vědí) tam cítit bylo :-) Takže - hezký jo, a pokud jste v Arábii nebo na poušti zatím nebyli, určitě to stojí za to. Pár fotek a hurá zpátky.
Sahara to sice není, ale...
Po příjezdu do Dauhá se Ašik zeptal, jestli máme hlad a co bychom si dali. Ajo, sakra... Je půl čtvrtý, možná by to chtělo nějaký oběd. Když jsme řekli, že něco typicky místního, spokojeně pokýval hlavou a za chvíli zastavil u něčeho, co bych asi označil jako bistro. Žádnej luxus, ale co už. Stihl jsem ještě pár pivařů z naší skupiny upozornit, že budou muset asi poprvé v životě k obědu pít nealko a všechny ostatní varovat, ať se u Alláha nezkoušejí ptát, co mají z vepřového. A pak přišly chuťové orgie. Hovězí, rýže, zelenina, polévka... porce jako pro velblouda, chuť skvělá a cena v přepočtu i s plechovkou pití kolem 150 korun. Ašikovi jsme za to ani nestihli poděkovat, protože zmizel. Prostě najednou nikde nebyl. Sotva jsme dojedli, přitočil se k nám človíček, o kterém jsem si původně myslel, že je to zaměstnanec restaurace - to podle toho, jak je tam pořád komandoval a určoval, co mají kam dávat. Jenže on to byl náš další průvodce :-)Opět jsme vyměnili auto, nasedli do našeho původního mikrobusu a vyrazili do města. Konkrétně na Al Corniche, nábřeží s výhledem na skyline města. Mrakodrapy za zálivem působily impozantně a my se snažili najít co nejlepší úhel na focení, když v tom průvodce ukázal na jednu ze zakotvených lodí, jestli prý chceme. Šest dolarů na hlavu, no nekup to :-) Tak jsme se vydali do zálivu a fotili a natáčeli, jak kdyby už nemělo být žádné zítra. Celé to bylo o to zajímavější, že se začalo stmívat a ty obří baráky postupně začínaly svítit. Ale jak! To nasvícení mají úplně jiné než v Evropě nebo v Americe. Nezvyk, ale vlastně to nebylo úplně ošklivé. Nebo přesněji - byla to fajn podívaná.Katarský parlament jsme i s výkladem o tamní politické situaci viděl jen zvenčí. Což bylo možná lepší, člověk aspoň neměl čas začít přemýšlet o politice :-) Po chvíli jsme zastavili v Lusailu, což je prý město 23 kilometrů od Dauhá. Nevím, mě to přišlo, jako že jsme z města vůbec nevyjeli, ale s webovými zdroji se hádat nebudu :-) Z tamního nábřeží byl krásně vidět hotel Fairmont, další unikátní katarská stavba. Tvarově to prý jsou dva arabské meče, cenově to je tak, že byste si ten meč radši vrazili do nohy - od deset tisíc nahoru za noc by se mi tam dávat nechtělo. Průvodce nejen že vykládal a povídal, ale postupně si od nás bral mobily a fotil na takových místech a v takových úhlech, které by nás nejspíš nenapadly, ale i on věděl, co dělá a proč - zjevně už někdy někoho fotil :-) Bohužel sem většinu těch nejlepších fotek dát nemůžu, protože na nich zaclánějí naše ksichty :-) Bože, jak já tenhle typ focení nesnáším! :-))
Hotel Fairmont...
Našemu tripu za 75 dolarů ještě zdaleka nebyl konec. Cestou na Pearl Island jsme stihli obdivovat, jak si Katařani vyhrají i s obyčejnými pouličními lampami (ve tvaru palmy), jak dokáží promítnout videomapping na jakousi bizarní a na pohled úplně zbytečnou (ale velkolepou) konstrukci u jednoho z mostů a vůbec, jak si umí město vyzdobit. Tohle má asi evokovat zlato, ozvalo se zezadu z auta při pohledu na tisíce světel. Nevím, myslím si, že kdyby Katařani chtěli, aby něco vypadalo jako zlato, tak to ze zlata udělají - i kdyby to byla jenom pitomá pouliční lampa. Jeden z tzv. Perlových ostrovů si místní postavili jen tak. Prostě bylo tam moc moře a chtělo to trochu stavebních parcel. Tak si vybudovali ostrov. Ne jeden. A zase pekelně drahý, podle průvodce tam je rezidenční bydlení nejdražší v zemi. Všude kolem byly vidět prachy. Teda ne že by se tam válely jejich papírové riály, ale v přeneseném smyslu. Luxus, luxus a zase luxus. Někdy možná až zbytečný, ale pro ně to je denní chleba.
Na konec jsme si dali Souq Waqif, místní tržiště s opravdu neopakovatelnou atmosférou. Nikdo vás do ničeho nenutí, když chcete dát dýško, tak ho odmítají a když tam ty peníze stejně necháte, vyběhnou za vámi z krámku a doslova vám je vnutí do ruky. Architektura úplně jiná, než všude kolem - tohle místo už něco pamatuje a historie z něj doslova dýchá. V krámkách všechno možné od oříšku, fíků a datlí přes arabské látky a porcelán, krásně zdobené šachovnice až po naprosté kýče a cetky, třeba v podobě replik trofeje pro fotbalové mistry světa. Zrovna u téhle položky jsem zkusil porovnat cenu - na eBay v tomhle provedení a velikosti kolem tří tisíc, tady 150 riálů, tedy asi třetina. A když se otočíte a odcházíte, najednou už stojí jen 130 a po dalších pár krocích 100 riálů. Usmívám se, takhle nějak si člověk představuje arabské tržiště. Ale přitom i tohle smlouvání a nabídky působí tak přirozeně, klidně a fajn, že mi ten úsměv a pozitivní dojem z celého Dauhá vydržel vlastně až do letadla. Odlétáme. A člověk si říká, kolik by toho asi tak stihl, kdyby chtěl uškudlit 75 dolarů a objet si všechno sám. Ani za tři dny bychom to nezvládli. Někdy se holt vyplatí skočit na špek dohazovačům místní cestovky :-) Můžeme vřele doporučit. Recenze nelžou, dal bych i šest hvězd :-)
Pár praktických informací: vízum do Kataru není na takovou zastávku potřeba. Možná se vás na imigračním zeptají na hotel, ve kterém budete bydlet. Boarding pas na noční let bohatě stačí, razítko do pasu pak dají bez nejmenších problémů. Katar je sice islámská země, ale i vzhledem k tomu, že polovinu populace tvoří přistěhovalci a gastarbaiteři různých národností - třeba "náš" průvodce Prakash je hinduista z Bangladéše - moc to s tou vírou nepřehánějí. A podle průvodců je to země naprosto bezpečná, a to i pro samotné ženy. Nemůžeme za těch pár hodin potvrdit se zárukou, ale ani jednou jsme neměli pocit, že by něco hrozilo. Nevím, jestli reklama není v rozporu s pravidly webu, ale doufám, že ne :-) Místopřísežně prohlašuju, že není placená a že sem ten poslední obrázek s názvem té agentury dávám s dobrým úmyslem. Máte pár hodin v Kataru? Zkuste to!
Jak se ti cestopis líbil?
Tomáš L. procestoval 49 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Paráda ! Takový stop by mi na ochutnávku taky stačil, diky za tip 👍 Jen jste, myslím, měli výhodu té Klapzubovy jedenáctky .. asi bych se bez podpůrné skupiny na takový neplánovaný výletování neodvážila, ale o to víc mě motivuje si někde dohledat, že to možný a bezpečný je, třeba i pro samotnou cestovatelku..
Paráda ! Takový stop by mi na ochutnávku taky stačil, diky za tip 👍 Jen jste, myslím, měli výhodu té Klapzubovy jedenáctky .. asi bych se bez podpůrné skupiny na takový neplánovaný výletování neodvážila, ale o to víc mě motivuje si někde dohledat, že to možný a bezpečný je, třeba i pro samotnou cestovatelku..
Katar je opravdu extrémně bezpečné místo.
Metrem se dá podniknout výlet do Katary nebo ještě severněji do Lusailu a následně se postupně vracet zpět k letišti.
Víc jak 24 hodin nemá smysl městu dávat. Pokud by člověk chtěl ještě navštívit poušť, vyplatí se 1,5 dne.
Za mě tedy Tomáš vytěžil čas na maximum a tehdy se některé věci nedají počítat na koruny :)
Katar je opravdu extrémně bezpečné místo.
Metrem se dá podniknout výlet do Katary nebo ještě severněji do Lusailu a následně se postupně vracet zpět k letišti.
Víc jak 24 hodin nemá smysl městu dávat. Pokud by člověk chtěl ještě navštívit poušť, vyplatí se 1,5 dne.
Za mě tedy Tomáš vytěžil čas na maximum a tehdy se některé věci nedají počítat na koruny :)
Super čtivý komentář/cestopis!! Díky a pokud mě tam cesta zavane, určitě využiji. H
Super čtivý komentář/cestopis!! Díky a pokud mě tam cesta zavane, určitě využiji. H