Mezopotámie, aneb Irákem od jihu na sever

O Mezopotámii se na základní škole v dějepisu učil snad každý. Takzvaný úrodný půlměsíc, zhruba definovaný řekami Eufrat a Tigris, u většiny z nás ale nevykreslí v hlavě obraz úrodné země, počátky vědy nebo vynález kola. Představíme si spíš vyprahlou rozvojovou zemi zničenou desítkami let konfliktů. Irák.

Mnoho cestovatelů se už doslechlo o relativně bezpečné severní části země, kde poušť nahrazují pole, kopce a hory, kde jsou lidé přátelští a pohostinní. Bavíme se o oblasti známé jako Irácký Kurdistán. Kde jsou ale informace o zbytku země? Co se v té rozlehlé, suché a zničené zemi nachází? Jací jsou lidé? To a mnohem více bych vám rád přiblížil v tomto cestopise.

Na úvod

Jsem si vědom toho, že ministerstva zahraničních věcí spousty zemí světa turistické cesty nedoporučují a varují před možnostmi vražedných útoků a únosů. Ani naše MZV není výjimkou (https://www.mzv.cz/jnp/cz/cestuj...estam.html). Proto tento cestopis neberte jako doporučení vyrazit na cestu ale spíše jako deník lidí, kteří se navzdory riziku rozhodli cestu podniknout. O cestě do Kurdistánu jsme s přítelkyní mluvili už dlouho. Po zjišťování informací na internetu jsme ale našli velmi pozitivní reporty i ohledně federálního Iráku. Podle všech informací a lokálních médií se bezpečností situace rok od roku zlepšuje. Stojí za tím pokračující úsilí o kompletní zničení ISIS, které je v dnešní době aktivní spíše v Sýrii. Jejich poslední vůdce byl relativně nedávno zabit tureckými speciálními jednotkami právě v Sýrii. Irák prohlásil vítězství na ISIS na vlastním území v roce 2017 po úplném osvobození Mosulu. V březnu 2021 navštívil zemi papež František, aby promluvil mimo jiné o tom, jak špatný je náboženský extremismus. Místní agentury zabývající se správou kulturního dědictví začaly opět spolupracovat s UNESCO na opravě mnoha poničených historicky významných památek. Irácká vláda de facto začala zvát návštěvníky tím, že od roku 2021 uděluje VOA (víza při příjezdu) cestovatelům z vybraných zemí, které zahrnují například všechny země EU. Situace v zemi se samozřejmě může kdykoliv zvrtnout, stejně jako se nedávno pokazila v dlouho stabilním Chartúmu, ale upřímně teď více lidí umírá na vražedné útoky v Americe, Francii a jiných "bezpečných" zemích. Na MZV se doporučuje lokální průvodce. Na internetu jsem narazil na Bil Weekend, který spolupracuje s některými influencery, má dobrou reputaci a komunikaci v angličtině. My rádi cestujeme na vlastní pěst, ale nechali jsme si schválně navrhnout zlomek naší cesty mezi Basrou a Nasírijí. Přišla nám nabídka za 700 USD. Na dva dny all inclusive. No neber to. Ne děkuji, zařídím se sám. Od průvodce ale nikoho neodrazuji. Naopak uznávám, že průvodci mají obrovskou přidanou hodnotu díky znalosti vlastní země, zvyků a jazyka. To má ale i místní komunita používající CouchSurfing 😉 Uff, dost o bezpečnosti, pojďme k věci.

Cestopis jsem rozdělil na 3 části. První je o federálním Iráku, druhá o Iráckém Kurdistánu a poslední jsou praktické informace na cestu. Snažil jsem se cestopis rozdělit tak, aby byl čtivý a informativní, ale aby popisy míst nebyly utopené v množství doprovázejících informací. Zároveň nechci jen popsat místa samotná, ale raději průběh naší cesty skrz daná místa. Vše jsme projeli v uvedeném pořadí. Cesta nám zabrala 16 dní a přišlo nám to adekvátní. Měli jsme dost času na vlastní toulky, návštěvy u místních a pár proflákaných horkých odpolední na hotelu. Vyrazili jsme na přelomu dubna a května 2023. Původně jsme chtěli jet přes Velikonoce, ale to by nám letos celá cesta padla na Ramadán. Doporučuji si jeho termín před cestou ověřit. Věřili jsme, že cesta bude náročná dostatečně, a bylo by zbytečné se potýkat ještě s omezeným přístupem k jídlu a pití. Nemluvě také o omezené dopravě a otevíracích hodinách. Lidé jsou prostě po poledne unavení a nic se jim nechce dělat. Počasí bylo ještě fajn. Přes den suché horko okolo 30-32 °C s častým větrem, který pocitovou teplotu snižoval, večery mezi 15-20 °C. Ochladilo se citelně jen v horách Kurdistánu ale ne o moc.

Federální Irák

Basra

První větší město od hranic s Kuvajtem, asi 30 minut jízdy. Soukromé taxi nás vyšlo na 25000 IQD s férovým řidičem. Ostatní si žádali o 40000 IQD. Je tu i menší mezinárodní letiště. Kromě toho tu začíná a končí noční vlak z Bagdádu. Vzhledem k tomu, že město bylo nárazovou linií ve válce s Kuvajtem a pak i jednou z prvních zastávek americké armády, jeho stará část je stále dost zničená. Za zmínku stojí populární muzeum/kavárna, která není zanesena v mapě (lze najít na souřadnicích 30.501519,47.816209), a pak místními oblíbená promenáda podél řeky Shatt al-Arab. Pro dopravu po městě poslouží taxíky. Jih je bohatý na ropu a její těžba je viditelná na kilometry. Už při nočním letu do Kuvajtu jsem z okénka letadla viděl hořící věže.

Shatt al-Arab z promenády v Basře

Kavárna/muzeum/galerie v Basře

Pomalá obnova historického centra Basry

Někde v jižním Iráku

Chibayish (Čibájiš)

Vesnice v těsné blízkosti vnitrozemí delty Eufratu. Velmi populární místo pro místní turismus a na poměry Iráku kuriozita. Vlivem dřívějších politických rozhodnutí a stavby přehrad v okolních zemích se množství vody v mokřadech výrazně snížilo. Pořád je jí dost na to, aby se v ní mezi rákosím dalo ztratit. Někteří z původních obyvatel tzv. "mokřadových Arabů" tam pořád žijí. V arabštině se jim říká "Arab al-Ahwar". To se hodí i na lokálních policejních checkpointech pro vysvětlení vaší cesty. Jako by nebylo jasné, co tam turisté jezdí dělat 🤦‍♂️Potkali jsme tu první zahraniční cestovatele, německý pár ve vlastní přestavěné dodávce. My jsme pro dopravu využili taxikáře z předchozího dne, který nám dopoledne ukázal Basru a odpoledne dovezl až k mokřadům. Za 100 USD. To je dost, ale není to přehnané. Pozval nás po cestě aspoň na oběd. Pro cestu do další destinace už jsme využili sdílenou dodávku za 3000 IQD.

Krátkou projížďku i přespání v tradičním domku je možné domluvit u Martyrs Monument. Místní šéf ochranky mluvil slušně anglicky, domluva nebyla problém. Úplně nás dostal, když nám na Instagramu ukázal video z mokřad českého páru, který tam byl 2 dny zpátky, a pak jim ještě zavolal a dal nám na ucho jistou Věrku! Ta nám řekla o další Češce, která se někde v Iráku toulá. Zdá se, že tam jezdí víc cestovatelů, než se zdá 🙂 Každopádně, běžná cena za 1-2 hodinovou projížďku v tradiční lodičce s méně tradičním motorovým pohonem je 25000 IQD za loďku. Poměrně standardní cena pro cizince v celém Iráku. Místní platí mnohem méně. Projížďka a přespání v domku z rákosí (s večeří i snídaní) nás přišlo na 60000 IQD. Stálo to za to! Můžete trvat na přespání přímo na vodě, ale počítejte s velkým množstvím komárů a horším zázemím. O to větší by měla být pohostinnost místních. My jsme zvolili noc na pevnině avšak stále u vody. Náš domek byl postavený hned vedle normálního domu majitele a jeho rodiny. Na plotě z venku bylo prohlášení o sponzorství UNESCO. Mokřady jsou součástí stejného zápisu, jako následující archeologická oblast Ur.

Tradiční domek z rákosu. Daleko od břehu, daleko od všeho.

Tradiční loďka.

"mokřadový Arab"

Vodní buvoli

Skromná večeře - rýže, chleba, grilovaná rajčata, smažené domácí hranolky a jogurt

Naše ubytování v tradičním domku vylepšeném o hliněné základy a větrák.

Nasiriyah (Nasírija)

Nasiriyah je nejbližší město k zaniklému sumerskému městu Ur a jeho částečně zrekonstruovanému zikkuratu. Jedná se o údajné rodiště biblického proroka Abraháma, a tedy nábožensky významného místa pro židy, křesťany i muslimy. S ohledem na přítomnost nejpřísněji střeženého vězení v Iráku a online reportů na přísné checkpointy jsme měli menší obavy, jestli se do města a k zikkuratu vůbec dostaneme. Cesta sdílenou dodávkou na kraj města proběhla nakonec bez jediného zastavení. Po výstupu se na nás sesypali taxikáři a za 20000 IQD jsme rychle domluvili cestu k zikkuratu a zpět do města včetně čekání. Kontrolám jsme se ale nevyhnuli. Vězení bylo akorát podél naší cesty, takže si na nás při několika příležitostech smlsnuli. Jednou to za nás vyřídil řidič, jednou jsme museli vyplnit protokol v malé pevnosti a poslat jejich šéfovi zprávu na Whatsapp. Tu si dodnes nepřečetl 🤷‍♂️

Návštěva zikkuratu samotného je záležitostí na půl hodiny maximálně. 25000 IQD na hlavu. Dříve bylo povoleno na něj šplhat, teď už ne. Dobré rozhodnutí pro jeho zachování. Tady potkáváme první turisty, menší zájezd Asiatů. A osamoceného Brita, který strávil předchozí den obhlídkou policejních stanic zevnitř. Že prý natáčel video na tržišti na miniaturní akční kamerku. To zakázáno není, měl prostě smůlu na blbce. Asi by si ho všimnuli, i kdyby na sobě neměl to svítivě oranžové tričko. Trval si na své nevinně tak dlouho, dokud ho s omluvou nepustili.

Zikkurat Ur

Nebylo ještě ani poledne, tak jsme město samotné projeli zpět na "autobusák" a vydali se do Najaf opět sdílenou dodávkou za pár šupů.

Najaf (Nadžaf) a Kufa

Pro šíitské muslimy třetí nejsvatější místo hned po Mecce a Medině (oboje v Saúdské Arábii). Nachází se zde hrobka (shrine) Imáma Aliho, bratrance a zetě proroka Muhammada. Zároveň je zde údajně největší hřbitov na světě, kde je pohřbena spousta důležitých osob šíitského islámu a vojáků z nedávných konfliktů. Od pohledu už se jich tam víc fakt nevejde. Mezi hroby už vlastně ani nejde chodit. Sousední město Kufa má dvě krásné mešity, které stojí za návštěvu. V případě nezájmu o náboženský turismus lze celou oblast přeskočit, ale je zážitek pozorovat a prožít, jak důležité místo to pro muslimy je. V sekci praktických informací je důležitá zmínka o tom, jak se správně obléknout při návštěvě těchto svatých míst.

Imam Ali Holy Shrine

hřbitov Wadi as-Salaam

Al-Sahla Great Mosque

Karbala

Další z nejposvátnějších šíitských míst. V bitvě tu padl třetí imám Husajn (pravnuk proroka Muhammada) a nachází se tu jeho hrobka Holy Shrine of Imam Hossain. Ve stejném areálu je ještě hrobka Holy Shrine of Abu Fadhl al-Abbas, patřící synovi prvního imáma Aliho (jehož hrobka je v Najaf), který padl ve stejné bitvě. Karbala je destinací každoroční šíitské náboženské pouti Arba'een (znamená doslova "čtyřicet"), ale i mimo ni. Na návštěvu stačí dvě hodiny, my jsme přijeli během odpoledne z Hillah. Sdílené dodávky končí přímo u vstupu do poutního areálu, odkud to je k hrobkách asi 1,5 km pešky. Cesta vychází na 2000 IQD a trvá hodinu.

Holy Shrine Of Abu Fadhl Al-Abbas

Holy Shrine Of Imam Hossain

Babylon

Pár kilometrů na sever od Hillah leží pozůstatky starověkého Babylonu. Mezi místními známý jako Bábl. To až se budou ptát, kam míříte. Doteď nevíme, jak správně vyslovit Hillah, aby nám rozuměli. Zní to trochu jako z hrdla vyslovené "Chyla". Každopádně cesta sdílenou dodávkou z Najafu přišla na 2500 IQD za sedačku. Za cestu z Hilla do Babylonu si řidič taxi řekl o 5000 IQD. Samotné vstupné do Babylonu pak stojí klasických 25000 IQD za osobu. V Babylonu je nejpopulárnější menší replika Ištařiny brány (sloužící jako vchod do muzea), zbytky staré brány (části jsou v muzeu v Berlíně) a také Saddámův palác na kopci. Saddámův palác je přístupný veřejnosti a poskytuje krásný výhled na okolí. Po celém Iráku je takových paláců rozeseto několik. Všechny jsou v podobném stavu. Přístupné jsou jen některé.

Replika Ištařiny brány, menší než původní

Zbytky původní Ištařiny brány

Detail na zdi brány

Někde tady jsou zbytky starého divu světa - Visuté zahrady Semiramidiny

Saddámův palác na kopci

Výhled od Saddámova paláce na zbytky Babylonu

Bagdád

Z Hillah je to na kraj hlavního města hodina cesty. Dodávkou za 3000 IQD. Spousta cestovatelů tuhle cestu podniká obráceně, protože do Bagdádu přilétají. Nemohu zaručit, že sdílené dodávky pojedou okolo Babylonu cestou do Hillah, my jeli po jiné hlavní silnici do Bagdádu. Veřejná doprava končí na kraji města a je nutné se do centra dopravit taxíkem. Jezdí tam i sdílené dodávky, ale stejně vás pravděpodobně neodvezou, kam budete potřebovat a taxík ve městě bude nutný. Proto jsme zvolili taxík rovnou. 10000 IQD přes celé město je maximum. Na doporučení jsme vybrali Hotel Oskar. Stál 85000 IQD na noc, ale stálo to za to.

V rámci města jsme chtěli vidět hlavně ikonický Martyr Monument. Ten jsme nakonec viděli jen z okénka auta, neboť byl celou dobu zavřený. Prý je to častý problém, říkali místní. Otevírací doba neodpovídá. Stráže vám řeknou nějakou blbost, jen aby se vás zbavili. Protože jsme byli ve městě v pátek a sobotu, nedostali jsem se ani do národního muzea, které prý stojí za vidění. Zajeli jsme se podívat aspoň na "vítězný oblouk" v podobě zkřížených šavlí, reprezentující památku na válku s Íránem. Tam nám pro změnu hlídkující voják zakázal vystoupit z taxíku. No to byl den. Chuť jsme si (doslova) spravili v restauraci servírující typický rybí pokrm masguf. Více o něm v sekci Jídlo v praktických informací. Zapili jsme to slavným rozinkovým džusem v "baru" na Rashid Street. Byl skvělý, ale osobně mám stále raději ten z granátových jablek, který tam také dělají. Večer je ideální strávit v Shabandar cafe u čaje a dýmky povídáním si s místními. Je to velmi známé místo, anglicky mluvících místních se tam našlo překvapivě dost. Čajovna se nachází ve známé Mutanabbi street, právě kousek od dříve zmíněného džusového baru.

"Vítězný oblouk" Crossed Swords

Břeh Tigrisu protékajícího hlavním městem

Shabandar cafe

Bazar

Rasheed street

V Bagdádu máte také perfektní příležitost posnídat nejtypičtější iráckou snídani kahi s gémarem (více info v sekci Jídlo). Bývá tam narváno, hlavně o víkendu. Naštěstí mají sezení jak venku tak uvnitř ve dvou patrech. V mapě nemají anglický název, ale lze najít v Google mapách pomocí následujícího kódu "8CQ3+C4 Bagdád, Irák". Z hlavního města jsme se vydali taxíkem k UNESCO památce Taq Kasra, známé také jako starobylý Ctesiphon. Taxík tam i zpět s čekáním nás přišel na 30000 IDQ. Památka je bohužel zavřená pro rekonstrukci, ale řidič nám pomohl přemluvit (=podplatit) hlídače. Ten někomu zavolal a za 25000 IDQ na osobu se nám otevřela brána do areálu. Podle fotek na internetu se s trochou šikovnosti dá také přijet z jiné strany a udělat si fotku zdarma alespoň přes zeď. My se rozhodli vstupné zaplatit a areál si projít. Na večeři zpět v Bagdádu jsme zkusili restauraci Darbunah. Krásné prostory, lahodné irácké jídlo, ale velmi turistické ceny. 40000 IQD za večeři pro dva je na místní poměry hodně. Dokonce nám jako na jediném místě v celé zemi automaticky naúčtovali 10% servis.

Taq Kasra

Samarra

Do Samarry se jezdí jednak kvůli mešitě Haram of Imam Ali, ale také kvůli ikonickému minaretu Malwiya Mosque. Cesta z hlavního města trvá cca 2 hodiny a hromadná doprava odjíždí ze stanice Allawi Northern, odkud se odjíždí i do Mosulu. Kvůli náboženské důležitosti a dřívějším pokusům o atentáty je to přísně střežené město. Bylo nutné podstoupit 3 check-pointy. Na posledním nás vojáci se vší slušností požádali o vystoupení z auta a taxík se zbývajícím osazením otočili, ať jede jinudy nebo jinam. Nevíme, kam přesně měli namířeno naši spolucestující. Každopádně nám po kontrole pasů a víz dali vodu a zavolali nám taxíka s řidičem, kterému důvěřovali. Ujistili se, že nemáme v plánu ve městě zůstat přes noc, a pak nám dovolili jet k minaretu. Do mešity Imáma Aliho jsme ani nechtěli, viděli jsme jich už dost. Malé zklamání přišlo, když nám u minaretu řekli, že je zavřený. Mohli jsme si tak akorát udělat fotku. Cesta k němu byla zatarasená ostnatým drátem. Na vrchol už se asi chodit nebude. Ale kdo ví. Přece jen je to také UNESCO památka. Dovedu si představit, že by minaret dlouho neodolával návalům věřících. Navíc tam ani není žádné zábradlí, které by bránilo lidem padat dolů. Každopádně prý existuje menší kopie minaretu nějakých 20 km od města, kam se šplhat může. My si ale hlídkujícím policajtům řekli o taxíka do Mosulu a dohodli se na ceně 100000 IQD za soukromé auto, abychom měli na 3 hodiny cesty pohodlí.

minaret Malwiya Mosque

Mosul (arabsky Mosl)

Nejvíce zdevastované město během války s ISIS. Dneska už je to ale jen sotva poznat. Za 6 let od konce války se stihlo postavit na nohy. Jako připomínka slouží dvě obrovské zdevastované budovy hned při vjezdu do města: nemocnice a hotel. Dále pak staré centrum kde úzké uličky a bludiště mezi domy nahrávaly bojovníkům ISIS. Těžká technika irácké armády neměla šanci se tam dostat. V dnešní době je odhadem polovina domů vyčištěná od nastražených min, nevybuchlých raket, zbylých zbraní a munice. Vyčištěné domy mají u vchodu nasprejovaný nápis "safe". Rekonstrukce zastřešené organizací UNESCO jsou v plném proudu, práce na roky dopředu je ale víc než dost. Městem nás provedl jeden velmi aktivní člen CouchSurfingu, který zde žije od dětství. Válku přežil i s rodiči v jiném městě. Díky němu se nám poštěstilo potkat i další cestovatele, kteří zrovna v Mosulu byli. Nechtěl jsem tomu věřit, ale v jeden večer se potkali 2 Češi, Španěl, Němec, Číňan a Iráčan v prostém šíša baru ve městě. Až jsem na chvilku zapomněl, kde se vlastně nacházíme.

Už dlouhé roky rozestavěná mešita Saddáma Husajna. Nepřístupná.

Informace o "úklidu" ve starém centru.

Zdevastované staré centrum

Uklizené domy jsou označené sprejem jako bezpečné. Vstup samozřejmě na vlastní nebezpečí. Pořád se to může sesypat jako domeček z karet.

Street art ve starém městě.

Hatra

O Hatře jsme slyšeli mnoho a viděli obrázky na internetu. To jsme si nechtěli nechat ujít. Náš místní "kamarád" z Mosulu nás varoval, že se pořád jedná o celkem nebezpečnou oblast vzhledem k vzdálenosti od nejbližší silnice a města. Jeho poloha "někde v poušti" neumožňuje takovou ochranu jako města. Nicméně zmínil, že tam občas se svými hosty jezdí. V další řadě je velmi těžké se tam dostat. Po cestě jsou 4 check-pointy, každý je střežený jinou vojenskou skupinou. Prý je potřeba znát správná slova pro každou z nich, ať už to znamená cokoliv. Na internetu je velmi málo informací o náležitostech potřebných pro vstup. Zjistili jsme, že lístek je možné koupit za jak jinak než 25000 IQD pouze v Mosulu. Prý by nám i doporučil spolehlivého člověka, který nás tam může odvézt. Naštěstí jsme si ale sedli a on sám měl den volna, tak nás spolu se španělským cestovatelem do Hatry vzal. Zaplatili jsme mu každý 35 USD za cestu. Považujeme naši návštěvu za obrovský úspěch. Spoustě cestovatelů se Hatru navštívit nepovedlo. A přitom se jedná snad o nejzachovalejší archeologickou oblast v zemi. Celá cesta i s návratem do Mosulu zabrala asi 5 hodin.

Už z dálky vyráží dech.

Chrám v Hatře. Prostě nádhera.

Ve vnitřní části jsou viditelné škody způsobené střelbou.

Poslední check-point.

Zvěrstva ISIS - cvičný terč střelby. Za sochou zeď plná kulek.

Kurdistán

Kurdská část Iráku je vyhledávaná turistická destinace i u místních. Denně přijíždějí plné autobusy z Bagdádu. V zimě chtějí lidé zažít sníh, v létě se naopak ochladit v kaňonech a u vodopádů. Krajina by se od zbytku Iráku nemohla lišit víc. My jsme si Kurdistán nechali na konec naší cesty, abychom si odpočinuli. A také to dává smysl s ohledem na víza (viz sekce praktických informací). Začnu naší zkušeností s přechodem pomyslných hranic na cestě z Mosulu do Duhoku. Jeli jsme sdíleným taxíkem, protože v Kurdistánu sdílené dodávky běžné nejsou. K naší smůle si řidič místo hlavního tahu vybral vedlejší cestu mezi poli. První dva check-pointy proběhly bez problému a na posledním (třetím) arabském musel řidič za nás provést registraci. Kamenem úrazu byl v pořadí čtvrtý, první kurdský check-point. Řidič se několik minut s vojáky hádal a všichni mávali rukama a argumentovali. Nakonec to náš řidič vzdal, otočil auto a vysvětlil nám, že my jako cizinci nemůžeme překročit hranici tady.

Muži Kurdistánu. Mladší generace se obléká v západním stylu.

Náboženská tolerance je druhé jméno Kurdistánu

A tak jsme se vrátili celou cestu do Mosulu, abychom vybrali úplně jinou silnici. K mému úžasu řidič nezvolil hlavní tah ale další vedlejší cestu. První check-point dobrý. Na druhém nás musel jít řidič zaregistrovat a zkysnul tam skoro půl hodiny. Dokonce i náš poslední spolucestující (národností Kurd) to vzdal a nasedl do auta k někomu jinému. Na třetím check-pointu (posledním arabském) jsme opět museli čekat, než se chlapi dohodnou. Pak mi dali na ucho anglicky mluvícího člověka, abych mu vysvětlil takovou tu klasiku. "Z Česka. Jojo, Petr Čech a Milan Baroš, správně. Fakt tu nepracujeme a ani nechceme, jsme jen turisti. Budeme tam týden a domů letíme z Erbilu. Víza máme z Basry." A najednou bylo všechno v pořádku. Úsměv sem, úsměv tam, všichni spokojení, jedeme dál. Na řadě je první kurdský check-point. Řidič odejde na čtvrt hodiny k okýnku a vrací se s vítězným úsměvem. Jsme v Kurdistánu. Cestou do Duhoku ještě další 2 check-pointy.

Duhok

Už 5 kilometrů za Mosulem jsem si začal všímat polí s obilím. Při příjezdu na kurdský check-point už byly podél silnice dokonce i stromy. A při čekání na řidiče jsem se kochal výhledem na zelenou krajinu a hory v pozadí. Ze suché nehostinné pouště mezi zelené stromy a kopce za necelých 100 kilometrů. Po deseti dnech super změna. Duhok tenhle pocit akorát umocnil. Město se rozkládá pod působivými kopci a příjezdová cesta k němu je lemovaná stromy. Na hlavním náměstí v centru je poměrně klid (na to že tam vede 4 proudová silnice, tak fakt dobrý), všude vlají vlaječky, v dohledu se tyčí kopce (a na nich jsou další kurdské vlajky) a celkově to působí uvolněně. Ve městě ale jinak nic nového nenacházíme.

Náměstí v Duhoku

Street art - pocta kurdské armádě "Peshmerga"

Chlapík s tamarindovým džusem

Alqosh (Al-kuš) a Lalish (Láliš)

Z Duhoku je snadné se vypravit na celodenní výlet sjednaný s řidičem taxíku. Nám trocha práce odpadla v momentě, kdy nám jiný cestovatel v Mosulu předal telefonní číslo na řidiče, kterého mu dohodil hotel a se kterým strávil 3 dny. Ten uměl něco málo anglicky a dopředu jsme věděli, že si řekne o 50 USD za Alqosh a Lalish, a dalších 50 za Amedi. Ať už to bude v jednom dni nebo ve dvou. Klášter Rabban Hermizd v Alqosh prý bývá pro turisty zavřený, ale náš řidič uměl zatáhnout za správné drátky a návštěva nebyla problém. Tentokrat jsme se dostali dovnitř dokonce bez úplatku. Jedná se o velmi starý skalní klášter. Toleranci víry v Kurdistánu potvrzoval fakt, že křesťanskou památku hlídají muslimští vojáci.

Rabban Hermizd Monastery

Chodby uvnitř skalního kláštera

Lalish je o necelou hodinu cesty dál. Jedná se o nejdůležitější poutní místo Jezídů. Nachází se tam hrobka jejich nejvýznamnějšího náboženského učitele, kterého také považují za jednoho ze sedmi andělů. Místo jako takové je pro ně posvátné proto, že zde údajně přistála Noemova archa a vznikla tu nová civilizace. Ikonickým prvkem jejich víry jsou kuželovité svatyně, které reprezentují paprsky slunce dopadající na zem. U parkoviště před vstupem do "města" je strážní budka, kde je nutno si sundat boty. Ponožky si lze ponechat. Hodí se je mít nejen v zimě. V létě může být kámen ve městě pěkně horký. Pokud se nechcete jako návštěvník dopustit ošklivého faux pas, nešlapte na žádný práh dveří. Ani kamenný. Věřící je líbají a s úctou překračují. Vy je líbat nemusíte ale překračovat ano.

"Střechy" ikonických svatyní

Vstup do hlavní svatyně

Uvnitř hlavní svatyně

Jezídky

Amedi

Amedi nebo také Amedýja je město postavené na hornaté plošině skoro u hranic s Tureckem. Cesta z Duhoku se dá zvládnout za hodinu, z Erbílu tak za tři. Kromě stopování je snad jedinou možností soukromé taxi. Amedi jako takové nemá moc co nabídnout. Nachází se tam historická kamenná brána města (momentálně v rekonstrukci) a mešita, která pravděpodobně dříve bývala synagogou. Ve městě prý nejsou ani hotely. Proto i místní turisté míří zejména do protějšího města Sulaf, kde jsou hotely, restaurace a hlavně krásné výhledy na Amedi. Cestou z Duhoku je možné zahlédnout jednu z bývalých vil Saddáma Husajna. Cestou z Erbílu je možné se podívat do krásných kaňonů s průzračně čistou vodou. Pokud si z Kurdistánu chcete přivézt něco typického, oblast Amedi je známá pro velmi kvalitní tahini pastu, kterou prodávají všude u silnice. Jedná se o důležitou přísadu do humusu, který si snadno doma uděláte.

Amedi z dálky

Amedi z protějšího města Sulaf

Výhled z Amedi na Sulaf (ze soukromého pozemku)

Saddámova vila

Akre

Akre je poměrně dobře spojené jak s Duhokem tak se Soranem. Jezdí se sdílenými taxíky, za 10000 IQD na sedačku. Cesta v obou směrech trvá asi hodinu a půl. Bezprostředně po příjezdu do Akre nic zajímavého vidět není. Skoro jsme ho chtěli hned opustit. Pak jsme ale zjistili, že je nutné zajet do starého Akre. Taxi řidiči je nejlepší říct "seri kale", což je jméno zříceniny hradu ve staré části. Cesta z nové části je překvapivě dlouhá, právě proto není hned zřejmé, jaký klenot se tam ukrývá. Cesta jedním směrem přijde na 2000 IQD. Nechte si zastavit na náměstíčku ve staré části. Nejde nepoznat. Pro úchvatné výhledy si vyšlápněte na kopec se zříceninou. Neméně hezký výhled si užijete i ze střechy jedné z několika restaurací. Cesta ke zřícenině vede spletí uliček a schodů mezi domy. Navigace není nutná. Stačí vyrazit z hlavního náměstíčka jednou ze zdobených uliček a pořád stoupat vzhůru. V Akre lze přespat v hotelu Laween. My jsme se rozhodli pokračovat do Soranu ještě tentýž den.

Výhled ze střechy restaurace

Výhled od zříceniny hradu

Soran a Rawaduz

Úplně jiný svět. Hluboké kaňony a vodopády. Soran může posloužit jako základna, ale pohodlně to lze zvládnout jako denní výlez z Erbílu. Kaňony, spíš než místo pro turistiku, slouží jako místa pro piknik. Viděli jsme spoustu skupin piknikovat i v rozšířených záhybech podél silnice. Prostě kdekoliv se našel prostor ve stínu skal. Na vodopády může být z našeho pohledu trochu smutná podívaná. Ne že by nebyly krásné, ale jejich bezprostřední okolí se proměnilo v zábavní park. Jinak by to ale s místní kulturou a množstvím přijíždějících asi nešlo. Nachází se tu dva známé vodopády - Geli Ali Bag a známější Bekhal. My jsme se šli za 1000 IQD podívat pouze na ten první. Kolem vodopádu Bekhal doslova stojí město! Tedy obchody, stánky, restaurace, místa na selfie apod. Neměli jsme chuť zastavovat a zdržovat se. Výhled z mostu na vodopád byl ale fajn. V Rawaduzu jsme našli akorát jednu vyhlídku, ale existují místa, kudy se do kaňonu k řece dostat. Náš řidič taxi je ale asi neznal. Za hodinu a půl jízdy a čekání v okolí Soranu jsme zaplatili 25000 IQD. V Soranu jsme přespali na doporučení v hotelu Diana Palace za 60000 IQD se snídaní. Tady jsme také potkali partu čtyř českých kluků.

Rawaduz

vodopád Geli Ali Bag

kaňon cestou do Soranu

Výhled poblíž vodopádu Bekhal

Erbil

Hlavní město Kurdistánu. Pro spoustu turistů první kontakt s Irákem. Pro nás poslední. Dominantou je citadela na kopci v centru města. Pod citadelou se rozprostírá velké náměstí s fontánami a klasický bazar. V pátek je tu velmi živo. Za návštěvu stojí také mešita Jalil Khayat, která je podle obrázků na internetu krásné barevná. Nám se ji navštívit nepovedlo, byla zavřená. Místní člověk nám řekl, že je často a nepředvídatelně zavřená a doporučil zkusit ji během času modlitby. Je působivá ale i zvenku. Erbil je pravděpodobně nejliberálnější místo v celém Iráku (někdo tvrdí, že Sulajmánia). Lze tu sehnat alkohol a spousta žen nosí upnuté, i když zahalující oblečení. V modernějších částech města (oblíbených mezi expaty) byste si mohli myslet, že jste v jakémkoliv světovém velkoměstě. Moderní restaurace, kavárny, ženy oblečené jako u nás, moderní výškové budovy atd. Jednou z takových částí je například Dream City.

Ve městě můžeme doporučit hotel Lomana. Čisté a hezké dvoulůžko za 40000 IQD na noc i se snídaní, kilometr pešky od centra. V Google mapách je chybně označený na opačné straně ulice. Na letiště se i uprostřed noci dostanete Kareemem za cca 10000 IQD. Nechte si rezervu tři hodiny, před letištěm je několik důkladných bezpečnostních kontrol a fronty. Online check-in nám také odmítl vystavit palubenky, takže bylo nutno vystát frontu na letišti, self check-in kiosky nefungovaly. Z/na letiště vás odveze i speciální letištní taxík, cena je ale přemrštěná (tuším okolo 30 USD).

Hlavní náměstí Erbilu

Pohled na město ze zadní části citadely

Hlavní náměstí z citadely

Uvnitř citadely

Obchůdky u hlavního náměstí

Bazar

Praktické informace

Informace pro ty kdo cestu zvažují. Co jíst, jak se oblékat a jak se na cestu pojistit?

Víza

Pro občany EU se udělují turistická víza na 60 dní při příjezdu. A to jak na mezinárodních letištích, tak na pozemních přechodech. Platí se 75 USD nebo 77 USD. Každý zdroj tvrdí něco jiného. Vyplatí se mít přesně pro urychlení procesu. Důležitá informace je, že vízum udělené ve federálním Iráku platí i na území Iráckého Kurdistánu. Obráceně to neplatí. Pokud začnete cestu v Kurdistánu, zaplatíte nejdříve 70 USD tam a pak ještě jednou při vstupu do federálního Iráku. Nevyplatí se cenově a nestojí to ani za dlouhé zdržení na checkpointu, kde to budete muset vyřešit.

Pozemní hranice s Kuvajtem

Platí pouze směrem Kuvajt->Irák, opačně ne. Aby vás vůbec k přechodu z Abdali do Safwanu pustili, je potřeba speciální povolení, tzv. zelený papír. Ten lze získat jenom a pouze na letišti v Kuwait City, v budově Ports Management (najde se na Google mapách). A ještě nutno upozornit, že v pátek a sobotu mají zavřeno. Na místě jinak zkušenost fajn. Stačí zmínit na vrátnici i v budově "Iraq permit" a oni rozumí, proč tam jste a co chcete. Vydává se zdarma na počkání během cca 10 minut. K hranicím vás z města doveze taxík. Pokud strávíte nějaký ten den ve městě, můžete použít pro dopravu appku Kareem a pokud potkáte rozumného řidiče, který trošku rozumí anglicky, dohodněte se s ním. My jsme si takhle vzali číslo na velmi milého Afgánce, dohodli se na 15 KWD, ráno mu napsali na Whatsapp a jeli jsme. V hotelu na recepci nám také nabídli pomoc, ale uvedli cenu 35 KWD, tak jsme si to zařídili po svém a levněji. Cesta k hranicím trvá cca hodinu po hlavním tahu, případně něco přes 1.5h pokud se necháte svézt po novém mostě. Kousek před hranicemi je velké parkoviště aut, kde postávají žluté autobusy. Tam se nechte vysadit. Autobusy nějakou dobu čekají na lidi a pak vás provezou přes všechny kontroly až k bráně do Iráku. Cestou vystoupíte akorát na imigrační pro výstupní razítko. Při ostatních kontrolách vleze celník dovnitř. Autobus stojí 1 KWD. Hranice je otevřena od první ranní modlitby (Fajr) pouze do 16:30 (zhruba odpovídá odpolední modlitbě Asr). Přes polední modlitbu (Dhuhr) mají prý 2 hodiny pauzu, ale to není oficiální informace.

Zelený papír nezbytný pro pozemní přechod

Brána Iráku na přechodu s Kuvajtem

Jazyk

V textu jsou roztroušené arabské výrazy v iráckém dialektu (některé jsou stejné ve standartní arabštině), které pomohou v komunikaci s místními. Na začátek je fajn pozdravit "as-salámu alejkum", případně na takový pozdrav odpovědět jednoduše "alejkum salám". Pro pozdravení se s dětmi a mládeží stačí "marchaba". Můžete se jich zeptat, jak se mají - "šlónek" na muže a "šlónyč" na ženu. Nejčastější odpověď bude "zejn" nebo "zjén". Oboje znamená dobře, liší se jen podle toho, s kým mluvíte. I samotný irácký dialekt má svoje varianty. Většinou se rozlišují "basrí", "bagdádí" a "moslí", které zhruba odpovídají jižnímu/střednímu/severnímu Iráku. Rozdíly jsou ale malé, lidé si navzájem rozumí. Velmi užitečná a slušná fráze je "bela zachma", něco jako "prosím" nebo "pokud vám to nedělá problém". Použijete pro zavolání číšníka nebo třeba jen dodáte k nějakému požadavku. Tahle fráze vám získá plusové body, je totiž velmi irácká.

Check-pointy

V textu několikrát zmíněné check-pointy jsou prostě policejní/armádní stanoviště na silnicích a cestách. Jejich účelem je zajistit bezpečnost v oblasti. Zpravidla jsou vždy před vjezdem do většího města a za výjezdem z něj. Důkladnější kontroly bývají ty při vjezdu. Dále se kontroly provádí v blízkosti některých strategických cílů nebo populárních turistických míst. Vyplatí se tedy mít pas vždy s sebou a po ruce. U těch nejvíce střežených může být klidně několik check-pointů v řadě. Na každém bude nějaká jiná bezpečností složka. Snadno se stane, že hned dvě po sobě jdoucí kontroly vás prověří, jako by tam ta předchozí ani nebyla. Spoustu jsme jich projeli jen s nutným přibržděním. Někde stačilo stáhnout okénko a nahlásit zemi původu. Někde si prohlédli i pasy, protože o "Czech Republic" nikdy neslyšeli. Z pasu to ale také nikdo nepochopil. Pomůže arabské "čík". V jednotkách případů musel vystoupit řidič i s našimi pasy - co se venku dělo, nevíme, ale jednalo se nejspíš o nějakou formu registrace. Pokud voják nezná anglické slovíčko "passport", požádá vás o "džaváz", tedy o pas. A nakonec v několika málo případech jsme museli jít na menší pokec do přilehlé budovy, usmívat se a snažit se co nejlépe vysvětlit, kdo jsme a co tam děláme.

Check-point

Ceny

V zemi se často akceptuje americký dolar. V době naší cesty byl kurz okolo 1440 IQD za 1 USD. Hlavně hotely a řidiči taxíků si mohou říct o dolary. Pokud se dohadujete o ceně, nechte si ji napsat na papír nebo do kalkulačky na telefonu. Tisíce se u nich často nepíšou nebo nevyslovují, takže 10000 se zkrátí na 10. Proto se vždy ujistěte, jestli se jedná o 10000 IQD nebo 10 USD. Smlouvání je doporučené v taxi, hotelu a na tržišti. Penězům se v iráckém dialektu říká velmi sympaticky "flus". Žebrajícím dětem tak můžete říct třeba "maku flus", doslova "nejsou peníze". Pokud si chcete zjistit cenu něčeho, stačí se zeptat pomocí "išgad?" a naznačit ještě klasickým gestem tření palce o ukazovák a prostředník. Není špatný nápad se naučit čísla aspoň od 0 do 10. Slovíčka jsou stejná jako ve standartní arabštině, jen se lehce liší přízvuk. Nejméně se standardní arabštině podobá trojka, která se v Iráku vyslovuje jako "tláta".

Doprava

Všude fungují taxíky, které vás dovezou, kam budete chtít. Stačí se dohodnout na ceně. Pohonné hmoty jsou v zemi velmi levné ale taxíky zase tak moc ne. V menších městech jsou minimálně za 2000 IQD, ve větších 4000 IQD. A to dokonce i v případě appky Kareem, kde vás nikdo nenatáhne. Maximální částka, kterou byste měli za jednoduchou cestu v rámci města zaplatit je 10000 IQD. V menších městech méně. S Kareemem máme dobré zkušenosti. Řidiči se vám nesnaží volat a ověřovat, že to myslíte vážně. Občas se po spárování s řidičem bude zdát, že se auto nehýbe. Než budete urgovat, dejte jim minutku. Pokud zrovna nepracují, často někde sedí a pijí čaj.

Mezi městy samozřejmě můžete také privátním taxíkem, pokud rozpočet dovolí a omezený čas si to bude žádat, ale jinak využijte sdílené taxíky nebo dodávky. Všechny tři možnosti můžete sjednat na speciálních místech ve městě, tzv. garáž. Pro nás snadno zapamatovatelné slovo. Pro ně stanice hromadné dopravy. Menší města mají jednu, větší několik. Nejlépe se k nim dostanete právě taxíkem. V Bagdádu stačí říct například "garáž Samarra" a řidič vás odveze na místo, odkud se jezdí právě do Samarry, ale také třeba do Mosulu. Je to podobný princip jiným světovým velkoměstům, kde jsou stanice pro každou světovou stranu, aby autobusy nemusely jezdit přes město. Občas se jedná o pouhý pruh podél silnice ven z města, kde čeká pár aut a dodávek. Po příjezdu si vás jistě všimnou řidiči a začnou pokřikovat cílové destinace jejich vozů. Až zjistí, kam míříte, možná se na vás i sesypou a někdo bude nabízet soukromé taxi, někdo sdílené a někdo dodávku.

Důležité slovíčko je kaját. To je výraz pro sdílené dodávky, které pojmou 11 až 17 lidí. Jsou nejlevnější a odjíždí jen, když se úplně zaplní. Nejsou nepohodlné, ale žádný extra komfort také nečekejte. Většinou nemají klimatizaci, větrá se okýnky. Když jsou prázdné, je uprostřed nebo na kraji ulička, do které se později rozevře menší sedátko. Na delší než hodinovou jízdu bych se tomu sedátku snažil vyhnout. Sedět vedle řidiče je také fajn, jen pokud tam ale neposadí dva lidi, protože pak ten prostřední nemá žádné místo na nohy. Místo, které si v dodávce zaberete nemusí nutně být to, kde budete sedět během jízdy. S osazením se hýbe tak, aby žádná žena neseděla vedle muže, ke kterému nepatří. Mezi nesporné výhody dodávky patří menší náchylnost na kontroly na check-pointech. Pokud tedy vaše bílá tvář není zrovna na ráně při pohledu z venku. Pokud se dodávka ne a ne zaplnit, vždy máte možnost přeskočit do sdíleného taxi nebo zaplatit zbývající neobsazené sedačky. Nikdy jsme ale nečekali déle než půl hodiny. Cena za sedačku ve sdíleném taxi je většinou maximálně dvojnásobek ceny sedačky v dodávce. Pohodlí a dřívější příjezd do cíle za to občas stojí. Ve sdíleném taxi zpravidla vzadu sedí 3 lidé. Pokud chcete kompromis mezi soukromým taxi a sdíleným taxi, zaplaťte si ve sdíleném sedačku navíc, aby se vedle vás nikdo netísnil. Anebo rovnou sedačku vedle řidiče, která bývá o něco dražší. Opět ale platí, že vás řidič může jako muže přesunout dozadu, pokud přijde samostatná žena a vzadu žádná jiná nesedí.

Ubytování

Hotely jsou téměř všude, ale na Bookingu najdete pouze ty nejdražší. Velmi často nabízejí i pokoj pro jednotlivce za nižší cenu než pro dvojice. O žádném hostelu v zemi nevím, možná v Bagdádu by se našel. Cena pokojů se pohybuje od 20000 IQD na noc až klidně po 100000 IQD na noc. Průměrné dvoulůžko v menších městech stojí 40000 IQD - 50000 IQD, v Bagdádu o něco víc. Téměř každý slušnější pokoj má malou ledničku a menší balenou pitnou vodu. A papírové kapesníčky které snadno nahradí často chybějící toaletní papír, pokud vám nevyhovuje bidetová sprška. Asi v polovině případů bylo na pokoji zabalené malé mýdlo. Překvapivě často chyběl ručník a to i u těch dražších pokojů. Snídaně byla spíše výjimka. Pokud ale byla, byla v ceně. Na její přítomnost se můžete zeptat arabsky pomocí "aku rijůg?". Pokud vám potvrdí, že je, můžete ještě dodat "eja saá?", což znamená doslova "která hodina". V jednom hotelu jsme měli například jen od 6 do 8. Dobré vědět den dopředu 🙂 Malé upozornění pro ubytování pro páry. Mohou se ptát, jestli jste rodina. Řekněte ano, i když nejste manželé. V opačném případě mohou trvat na tom, že vaše přítelkyně nemůže spát ve stejném pokoji jako vy. V Kuvajtu dvojnásobný pozor, spousta lepších hotelů má přímo na Bookingu napsáno, že ani cizinci bez manželského certifikátu nemohou sdílet pokoj. V některých hotelech to platí pouze pro Kuvajťany a cizince pracující v zemi.

Jídlo a pití

Vodu z kohoutku ne. Nedoporučuje se ani vlastnoruční filtrování kvůli možnému výskytu virů. Balená voda je dostupná úplně všude. Dostanete ji skoro ke každému jídlu. Většinou je v ceně. Prodávají ji i děti na ulici, u silnic, na benzince apod. Nejčastěji v 500ml lahvičkách, to přijde na 250 IQD. Pokud nemůžete vodu sehnat, nebojte se někomu říct "aríd máj", doslova "chci/chtěl bych vodu". V každé jídelně je umyvadlo s mýdlem. Záchody občas bývají poblíž a často nevypadají hezky. Na jejich lokaci se vždy můžete zeptat pomocí "hamám?". Téměř všude seženete také čaj. Většinou už s cukrem připraveným na dně skleničky/kelímku. Jeho množství můžete ovlivnit slovy "švéja sakar", doslova "málo cukru". Cena 250 IQD za malou a 500 IQD za větší skleničku. Populární jsou i ovocné džusy, zejména pomeranč. Často se kombinují s ledem a cukrem.

Průměrný čaj má 3-4 odměrky! cukru.

Rozinkový džus

Čerstvě mačkaný džus z granátového jablka nebo pomerančů

Káva z džezvy, známé také jako "turecká"

Jídlo je převážně masové. Stejně jako v jiných zemích blízkého východu seženete šavarmu (pro nás turecký kebab), kebab (grilované maso na tyči, říká se mu tady kabáb), nějakou verzi byriani (maso na hromadě rýže) a tashreeb (chleba utopený v dušeném mase se zeleninou). Dostupný je také humus a falafel. Ze sladkostí je všudypřítomná baklava. Naopak za místní speciality se považuje "kahi wa gémar/kejmar". Jedná se o listové těsto oslazené medem, cukrovou vodou nebo datlovým sirupem. Těstová část je kahi. Gémar nebo kejmar (výslovnost se trochu liší podle regionu) je bůvolí tuk. V podstatě těžší šlehačka. Pokud ji máte rádi, tohle vás úplně dostane 🤤 Ve spoustě hotelech se v rámci snídaně podává jen ta šlehačka. K tomu je často dostupný jen tradiční chleba, jako na následujícím obrázku. V zemích blízkého východu vždy trošku oželím absenci zeleniny. Rajčata, cibule a nějaké zelené bylinky mají skoro všude, ale tím to končí. V Iráku jsem si moc užíval nakládanou, lehce fermentovanou zeleninu. Většinou krásné sytě žluté barvy, jako na jednom z obrázků. Za absolutního vítěze tradičního jídla považuji masguf. Jedná se o kapra! podélně rozevřeného a dlouhé hodiny grilovaného/uzeného okolo ohně. Maso je potřené omáčkou nebo kořením a tamarindovou směsí. Prodává se na kila (už hotový) a nejčastěji je k sehnání v restauracích podél řek. My jsme ho sehnali v jedné z lepších restaurací v Bagdádu, protože v mokřadech ho během našeho pobytu pan majitel zrovna neměl. To jsem netušil, že v Kurdistánu na něj narazíme ještě několikrát.

Tradiční irácký chléb. Tady ke snídani s gejmarem.

Kahi s gejmarem.

Předkrmy. Ve většina restaurací dostanete před větším jídlem alespoň polévku nebo pár salátků.

Tashreeb (tašrýb). Dušené maso se zeleninou na chlebu.

Tradiční slaná snídaně - fazole s tukem a vejci.

Kabáb, prostě grilované maso na špejli.

Dress code

Ženám se doporučuje oblečení zakrývající celé tělo až ke krku, aniž by prozrazovalo tvar těla. Šátek přes vlasy, který zároveň zakryje krk (hidžáb) není s mužským doprovodem nutností, ale znatelně sníží nechtěnou pozornost místních mužů. Do mešity je nutný. Muž by se měl vyhnout akorát tílku bez rukávů. Kraťasy se nosí výjimečně a spíš jen ve větších městech. Do mešity je nutné zakrýt kolena. Ženy pak musí být výrazně opatrnější při vstupu do areálu hrobek (všechno co má v mapě ve jménu shrine), které vyžadují dodržování přísných pravidel. Ženy musí mít zakryté kotníky i chodidla, stačí si obléct vysoké ponožky (mohou být silonkové). Šátek přes hlavu musí kompletně zakrývat vlasy i krk, nelze ho mít jen symbolicky přehozený. Obecně se k těm nejsvatějším hrobkám doporučuje rovnou konzervativní abája nebo rovnou čádor. Lze sehnat snad v každém bazaru. Přítelkyni kompletně zahalenou ale oblečenou v evropském stylu dovnitř bez čádoru/abáji nepustili. Pro všechny mešity a hrobky platí, že je lepší sebou nemít žádný batoh. U každého vstupu je v podstatě "letištní" kontrola. Navíc místní lidé batohy vůbec nenosí, takže je to jen další věc, která na vás upoutá větší pozornost. Kromě toho je to nepraktické vzhledem k davům věřících, mezi kterými se budete pohybovat. Ženská kabelka je běžná, kontroluje se ale také. Mužské a ženské kontroly jsou oddělené, jako všude jinde v arabském světě.

Ženský vstup ke hrobce.

Ženská část přilehlých prostor jedné z hrobek.

Internet

Wifi v hotelech jsou nespolehlivé a často pomalé. Nejlepší je pořídit si místní SIMku. Doporučujeme buď Asiacell nebo Zayn. Korek je čistě kurdská záležitost a ve zbytku Iráku nefunguje. My jsme si Asiacell zařídili na pobočce v Basře. Vyžadovalo to víc času, než je běžně nutné, ale karta fungovala hned a spolehlivě celou dobu. Za 5GB dat na měsíc jsme zaplatili cca 15000 IQD.

Cestovní pojištění

Běžná cestovní pojištění se nevztahují na oblasti, do kterých je vládou vydáno doporučení necestovat. Pokud tedy nemáte se svém cestovním pojištění speciální doložku kryjící např. teroristické útoky a evakuaci ze země, potřebujete na cestu do Iráku jiné pojištění. My jsme zvolili IATI Travel Insurance doporučené spoustou zahraničních cestovatelů, u kterých jsme čerpali informace před cestou.

Co se jinam nevešlo

Zdráhal bych se cestu do Iráku doporučit samotné ženě. I přes vcelku pozitivní zkušenosti s chováním místních mužů k cizím ženám si myslím, že samotné ženě by se dostávalo nechtěné pozornosti. Při cestě v páru většinou problém nebyl. Muži jednali hlavně se mnou, ale stačilo se otočit na opačnou stranu a už na přítelkyni začali mrkat a posunkama naznačovat pozvání na cigaretu, večeři atd. Když jsem šel po ulici sám, dostávalo se mi naprostého minima pohledů ve srovnání s tím, když jsme šli spolu. Pokud jsme někde delší dobu stáli nebo seděli, někteří muži na ni neskrývaně zírali. Pro trochu klidu v duši jsme všem tvrdili, že jsme manželé. Po nějaké době jsme začali tvrdit, že máme i děti, protože jinak jim tradice velí vás jako bezdětný pár politovat a insh'allah děti brzy určitě budou. Každopádně, dvě užitečná slovíčka jsou "zauží" a "zaučtý", které znamenají "můj manžel" a "moje manželka". Aby to neznělo pouze negativně, občas se nám pozornost, kterou na sebe přítelkyně strhávala, i hodila. Mohli jsme se tak bez ostychu přiblížit k cizím ženám, například pro fotku nebo vyprávění ze života z ženského úhlu pohledu. Přítelkyně projela spoustu zemí Blízkého východu sama a na tuto pozornost ze strany místních mužů i žen je zvyklá. Předpokládali jsme, že moje maličkost po jejím boku těmto pohledům, posunkům a návrhům zabrání, ale spletli jsme se.

Na závěr

Cestu jsme si užili. Nebyla zdaleka tak náročná, jak jsme si představovali. Lehce otravné byly check-pointy, ale nikdo se na nám na nich nesnažil znepříjemnit život. Nakonec byli všichni spíš zvědaví. Hotely na slušné úrovni jsou skoro všude. Veřejná doprava existuje. Lidé anglicky nerozumí, ale jsou ochotní pomoct. Některým jazyková bariéra nezabránila v tom, aby nás pohostili ve své restauraci nebo rovnou doma. Nerad pohostinnosti zneužívám, a proto vždy na zaplacení trvám alespoň chvilku. V Iráku si pak peníze většinou vzali. Však je také potřebují. Nejeden taxikář nás doslova unesl :) Místo hotelu nás vzal rovnou k sobě domů, abychom povečeřeli s jeho rodinou a strávili u nich noc.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 14 x Velmi praktické!

📷 7 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 11 x To chci taky zažít!

❤️ 19 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Ondra J

Cestopis byl naposledy aktualizován 2023-05-22T20:50:01+02:00

Ondra J procestoval 85 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil

4 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Ala

před rokem

Ondro, díky, parádní cestopis.

Azul

před rokem

Výborný cestopis, jeden z nejlepších, co jsem tu v poslední době četla. A také průvodce, dal sis s tím práci a evidentně jste si to užili (protože jste byli připraveni). Dnes mi to opravdu zpříjemnilo den a udělalo radost:-)

Batuzkar.com

před rokem

Jel bych hned. Parádní cestopis, díky za prozkoumání netradiční destinace a podělení se o zážitky a zkušenosti. Jak je to s tou pozemní hranicí Kuvajt-Irák? Z Iráku zpět do Kuvajtu mě nepustí?

Ondra J

před rokem

Pustí bez problému. Pozor si dej jen na víza. Rádi dělají problémy, pokud nemáš e-víza, viz průvodce tady na webu. A po přechodu hranic nebude úplně levné dostat se do hlavního města, pokud nechceš zkusit stop. Za hranicemi čekají podnikavci, kteří si řeknou klidně o 150 USD za cca hodinovou cestu. I kdyby sis zkusil domluvit, že pro tebe někdo z hlavního města přijede, bude cena nejméně 25-30 KWD. Existují informace o autobusech do al-Dzahra, ale nikdo nám nebyl schopný je potvrdit. Jízdni řád neexistuje.