Mongolsko

11.9.-5.10.2019

Do Mongolska jsme se vydali z Kataru přes jihokorejský Soul, kde jsme strávili jeden den a potom dva další dny při návratu. Dále s Asiana Airlines do Ulánbátaru, z něhož jsme se rovnou přesunuli dvouhodinovým letem s Aero Mongolia do městečka Olgii na samém západě země. Zjišťujeme, že spolu se dvěma kluky z Ruska jsme jediní, kdo nemá předem domluvený odvoz z letiště a žádné taxíky tady prostě nečekají na příležitost odvézt čtyři turisty do města. Vše jsme nakonec vyřešili s pánem z občerstvení, který zavolal svému kamarádovi, aby pro nás dojel.

Bylo kolem osmé ranní a tak jsme to šli zkusit do našeho rezervovaného ubytování. Měli jsme štěstí a bylo už volno, milá paní domácí nás zavedla do jedné z několika jurt na jejich zahradě. Nadšení z interiéru trochu opadlo, když jsme nenašli žádný zdroj tepla.. Nicméně jsme odhodili krosny a vydali se do města na průzkum a pořádnou snídani. Odpoledne jsme trochu dospávali předešlou noc strávenou na letišti, či se spíš v péřovkách klepali pod dekou a smiřovali se s tím, že budeme vytahovat spacáky už dneska. Ovšem po návratu z večeře ve městě jsme našli naší jurtu krásně vytopenou s instalovanými kamínky uprostřed! Navíc každé ráno kolem šesté přišel dovnitř pan domácí a znovu vyhaslá kamna roztopil. To byla potom radost vstávat do tepla vyhřáté jurty, když venku bylo po ránu pár stupňů nad nulou. Do koupelny se chodilo přes zahradu a teplé vody bylo pomálu, i tak jsme si tady ty tři dny užili skvěle.

Olgii pod námi

Jsme tady!

Ubytování se snídaní

Útulná vytopená jurta

Orlí festival

Jeden z highlightů naší cesty byl podzimní orlí festival, jenž se konal u jezera Tolbo kousek od města Olgii. Paní domácí zařídila odvoz všem hostům jejího jurtového guesthousu na oba dva dny konání, cesta autem trvala asi půl hodiny. Festival byl soutěží sestávající asi z osmi disciplín jako přivolání orla, lovení liščí kůže tažené za koněm, různé závody na koních, přetahování o mrtvou kozu atd. Celkem bývají na podzim tři orlí festivaly, ten hlavní se koná začátkem října. Tento festival byl tedy o něco menší, nicméně za nás naprosto skvělá akce. Lépe již vypoví fotky.

Trek Altajem

V Mongolsku jsme hlavně chtěli prochodit místní hory. Vybrali jsme si trasu od jezera Choton po vrchol Malčin na hranici s Ruskem dlouhou něco kolem 120 km. Na začátek treku je to asi šest hodin krkolomné jízdy po nezpevněných cestách. Odvoz do hor jsme si zařídili u jedné z místních agentur, stejně jako potřebná povolení ke vstupu do oblasti a průvodce, bez něhož může být problém tuto konkrétní trasu absolvovat, neboť se budeme pohybovat v pohraničních oblastech. Bez místního doprovodu nás prostě strážci nemusí vůbec pustit dál. V pondělí ráno na nás tedy čekal řidič se starým ruským vanem a my se vydali na dobrodružnou cestu mongolskou stepí. Nic pro slabé žaludky, ale krajina byla dechberoucí. Pár kilometrů od Chotonského jezera jsme se stavili u našeho průvodce a jeho rodiny ve srubu na samotě na čaj a domluvili se na setkání u jezera někdy k večeru. My potom pokračovali na smluvené místo vanem a náš průvodce vyrazil se svými koňmi chvíli za námi. Jednoho koně měl pro jízdu a druhý byl nákladní. Před vysazením nás řidič ještě zavezl ke kontrole povolení vstupu do oblasti. Strážce si dlouze prohlížel naše pasy i povolení a dodnes nevíme co, ale něco se mu evidentně nezdálo. Možná nepřítomnost průvodce, jehož jméno bylo zapsané v permitu? Po chvíli došel pro druhého, zase prohlíželi a my netušili. Na to už jsme otevřeli pivo, co jsme si koupili na cestu. To je celkem pobavilo, jak drželi v ruce naše české pasy. Vypili jsme jej společně s řidičem a jedním ze strážců a asi po 20 minutách jsme byli propuštěni. Řidič nás zanechal osudu na břehu řeky, my postavili stan a šli vyhlížet našeho průvodce Churmeta, s nímž strávíme následujících osm dní. Anglicky uměl pouze pár slov, takže jsme se byli schopní heslovitě domluvit na základních věcech, ale jeho společnost na celém treku byla moc milá.

Probudili jsme se do zamračeného počasí a za mírného deště se vydali na pochod. Náš průvodce na koni a my za ním pěšky. Celý dnešní úsek vedl kolem rozlehlého jezera Choton a krásně barevnými modřínovými lesy. Divoká nedotčená krajina, celý den mrholilo a nikde nikdo. Za ten den jsme potkali pouze stádo krav a rodinu, která se stahovala na zimu z hor někam do vesnice. Párkrát jsme brodili mělké potůčky, až pak přišlo překonávání větší řeky bez mostu. Nejdřív jsem byla na řadě já, nasedla jsem na koně s krosnou na zádech, za mě naskočil průvodce a šli jsme brodit. Kůň nejdřív dost protestoval, řeka byla docela hluboká, ale nakonec mu nezbylo než do té vody jít. Já byla vysazena a průvodce se vrátil zpátky, aby převezl nejdřív druhou krosnu a potom manžela. Všechno dobře dopadlo a nikdo se nevykoupal. Druhou noc kempujeme ještě pořád na břehu toho samého jezera, čínské hranice máme asi 10 km vzdušnou čarou za kopcem.

Přestávka cestou do hor

Naše společnost na treku

Jezero Choton

Další den už byl slunečný, tak jako i všechny následující. Zpočátku jdeme ještě asi hodinu kolem jezera, dnes stále bez výrazného převýšení. Cestou brodíme další potok na koni, tentokrát už jsme my i kůň věděli, do čeho jdeme a taky potok byl mělčí než ten včerejší. Procházíme skrz další kontrolu, kromě níž nepotkáváme živáčka, a nocujeme v meandru u řeky. Ani třetí den ve výsledku nenabíráme moc výškových metrů, jdeme údolím řeky Ag Su, ale věčně stoupáme a zase klesáme. Navíc mi není moc dobře, takže to byl náročný den. Asi to mléko v čaji, kterým nás průvodce nalévá každý večer. Obvykle naše večery probíhají podobně, pochod zakončujeme mezi třetí až pátou, stavíme stan, průvodce rozdělá oheň a uvaří kotel černého čaje s čerstvým mlékem, co si veze sebou. K tomu má pytel pečiva, domácí máslo a čokoládovou pomazánku, což nám vždy nabídne. To tvoří celý jeho jídelníček na cestě. My vaříme na plynu ze svých zásob a dělíme se taky. Po jídle filtrujeme vodu na další den, sedíme u dohořívajícího ohně a se setměním se přesouváme do stanu.

Jezero Choton

Jezero

Řeka

Třetí noc v horách

Údolí řeky Ag Su

Čtvrtý den pochodu konečně jdeme do pořádného kopce - překračujeme sedlo Takalbai ležící ve výšce 3154 m n. m. a kempujeme asi o 500 m níž na druhé straně na louce s vyhlídkou do údolí. Další den procházíme celým údolím, kde ještě stojí několik jurt a kolem nich se pasou stáda jaků. Jinak už většina pastevců odešla z hor na zimu pryč. Také potkáváme výpravu sedmi Australanů s najatými průvodci a velbloudy. Dnešní úsek byl dlouhý, po prvním údolí jsme pokračovali do údolí Bílé řeky neboli Tsagaan Gol, z něhož jsme ještě vystoupali pár set výškových metrů, než jsme zakempovali. Šestého dne docházíme do základního tábora (cca 3200 m n. m.) ležícího hned vedle ledovce Potanin a máme odpoledne na odpočinek před plánovaným výstupem na horu Malčin (4050 m n.m.). To se ale pěkně mýlíme.. Asi hodinu po nás přijíždí na místo ruský van se záchranáři, kteří si rozdělají tábor a konstatují, že hora se zavírá a ráno zahajují pátrací akci po nezvěstném Američanovi. Bohužel jsme se později dočetli, že pátrání skončilo neúspěšně.. V noci pořádně fouká a ráno se vydáváme aspoň na vedlejší bezejmenný kopec, z něhož máme ledovec jako na dlani, stejně tak všech pět vrcholů Tavan Bogd neboli Pět Svatých. Těchto pět kopců, z nichž Chuiten je s 4374 m n. m. nejvyšší horou Mongolska, se rozkládá na čínsko-rusko-mongolské hranici. Pohled na ně je velkolepý. Odpoledne scházíme níže a poslední noc proprší. Počasí se má nyní zhoršovat, výlet jsme tedy měli načasovaný z tohohle hlediska ideálně. Osmý den již jen docházíme na smluvené místo, kde na nás čeká odvoz a loučíme se s naším milým průvodcem, který vyráží na dvoudenní cestu domů. My nasedáme do UAZu a drncáme se dolů z hor. Zastavujeme v nedaleké jurtě na čaj a občerstvení a potom už jen pět hodin jízdy po prašných cestách zpátky do města.

Ledovec Potanin, napravo hora Malčin

Stanujeme v základním táboře

Van mongolských záchranářů

Po návratu z hor si platíme dvě noci v pohodlném hotelu se vším komfortem a trávíme odpočinkový den v Olgii před cestou do Ulánbátaru. Navštěvujeme oblastní muzeum, které je velmi pěkné a člověk se v něm dozví něco z lokálních dějin a tradic regionu. Potom nakupujeme jízdenky na zítřejší 35 hodinovou cestu autobusem a nějaké sušenky a čokolády sebou. No nakonec je toho plná taška.

Cesta je zážitek intenzivní, takový ten, který potřebuješ zažít, ale pak už nepotřebuješ nikdy opakovat. Za zmínku stojí jednak těch 35 hodin, potom taky zapadnutý autobus v pět ráno kdesi v písku uprostřed ničeho, který se nakonec podařilo vytáhnout až bagrem. Pak taky mongolské šlágry v televizi a paní, která umí neuvěřitelně hlasitě mlaskat. Každých pár hodin se zastavilo na pauzu. Záchod byl buď za trsem trávy, dámy na jednu stranu od autobusu a pánové na druhou, anebo kadibudky na pláni, ty potom byly obvykle bez dveří. Několikrát před větší pauzou jeden z řidičů prošel uličkou a předem objednal jídlo pro zájemce. Na výběr bylo ze dvou jídel, nicméně jsme podle názvu moc netušili. To byl jediný moment celého našeho výletu, kdy jsem měla jako vegetariánka trochu problém. V těchto jídelnách kolem cesty je výběr jídel omezený a většinou žádné bezmasé. Bývají zde však kromě jídelen i potraviny, kde se dají koupit třeba instantní nudle, takže to vlastně žádný problém nebyl.

Olgii

Vyhrabávání autobusu

Následující den po příjezdu jsme strávili prohlídkou města. Navštívili jsme buddhistický klášter Gandantegchinlen, který vznikl roku 1809 a nechal jej vybudovat pátý Jebtsundamba Khutuktu, spirituální vůdce mongolského buddhismu a mongolský ekvivalent Dalajlámy. Za éry Sovětů byl Gandan jediným fungujícím buddhistickým klášterem v Mongolsku. Celý komplex je dnes chráněný státem a sídlí v něm kolem 150 mnichů. Po prohlídce všech chrámů jsme se stavili na vynikající jídlo ve veganské restauraci a pokračovali na kraj města na památník Zaisan, z něhož je vidět celý Ulánbátar. Samotné město má rozhodně co nabídnout - velice moderní centrum, celkově rozšířené stavby ve stylu sovětské architektury, a potom jurtové osady v okrajových částech města. Najdete v něm moderní kavárny, restaurace různých světových kuchyní, bary. Ovšem doprava je v Ulánbátaru zoufalá, kolony v kteroukoli denní dobu, přeplněné autobusy mhd, chybějící metro.

Gandan

Gandan, chrám Avalokitešvary

Zaisan

Výhled na město

Ulánbátar

Další den už jsme se zase ocitli v autobuse, tentokrát jen na pět hodin. Cílem bylo město Charchorin neboli Karakorum, historicky významné místo asi 350 km západně od Ulánbátaru. Ono tedy původní Karakorum bylo zničené a nezůstalo z něj téměř nic a dnešní Charchorin je průměrné mongolské maloměsto, ale z archeologického pohledu rozhodně důležité. Nachází se zde také nejstarší buddhistický klášter v zemi - Erdene Zuu. Klášter byl založen již roku 1586. Mezi lety 1937 - 1965 byl Sovětským svazem zavřený, následně byl otevřen pouze jako muzeum a znovu funguje od roku 1990. V Charchorinu jsme strávili dvě noci. První den jsme si pronajali džíp s řidičem a vyrazili s dalšími dvěma Čechy, které jsme potkali v guesthousu, do údolí řeky Orchon zapsaného na seznamu UNESCO. Druhý den dopoledne jsme věnovali prohlídce onoho kláštera a městského muzea. V muzeu jsou vystaveny četné nálezy z této oblasti a je zde k vidění model města Karakorum, kdysi hlavního centra Mongolské říše.

Odpoledne už sedáme na bus zpátky do hlavního města. Po příjezdu na nádraží nás naprosto dostal taxikář. Potom, co jsme se domluvili, že nás hodí na hotel asi 4 km odtamtud, naložené krosny v kufru, sedíme v autě a on zmizí. Čekáme, chceme odejít, kufr zamčený. Po asi 10 minutách se vrací k autu a tak tedy, že jedeme. Staví ale v ulici hned za nádražím a nakládá nějaké krabice. To už vážně chceme sebrat věci a jít. Přemlouvá nás, že ok a že hned jedeme, no tak jo. Stojíme v koloně, potom odbočuje v půli cesty mezi paneláky, kde se snaží zaparkovat a naše dotazy naprosto ignoruje. To už nás fakt vytáčí, po zastavení mu bereme krosny z kufru a odcházíme. Ještě na nás pokřikuje něco o placení, k*kot. Ty dva kilometry radši dojdeme pěšky.

Údolí Orchon

Obědváme v jurtě

Erdene Zuu

Charchorin, v jednom z domků jsme ubytovaní

Další den se necháváme dovézt asi 50 km od Ulánbátaru k soše Čingischána na koni. Největší jezdecká socha, to se prostě musí vidět. Tato památka vznikla roku 2008, je vysoká 40 m a zhotovená z nerezové oceli. Vnitřkem koně se dá po schodech vyjít na vyhlídku, kde vylezete přímo před Čingischánem. Impozantní. Uvnitř komplexu je též malé muzeum a suvenýry samozřejmě. Poslední den ještě obíháme další památky ve městě, navštěvujeme Zimní palác Bogd Chána, kde trávíme asi dvě hodiny, národní muzeum, které taky stojí za vidění, a znovu procházíme náměstí Suchbátar. Kolem desáté večer vyrážíme na letiště. Tři týdny jsou pryč a my opouštíme tuto zemi plni dojmů a skvělých vzpomínek.