Na Bali přes Berlín a neuvěřitelná východní Jáva
Zabalit se na Bali není nic těžkého, jen pokud při tom nechcete urazit přes 800 km na skútrech a ještě odbočit na Jávu
Cestopis z roku 2019 napsal Ondřej Tollinger
Na Bali přes Berlín a neuvěřitelná východní Jáva
Pokud má někdo zájem sledovat fotky podobné těm níže, stačí jít na http://www.instagram.com/tolli4sek/
Video z cesty naleznete zde: https://youtu.be/dqAjcnVYlag
Plán cesty na Bali začal klasicky akčním upozorněním na letenky. Toto samotné však nerozhodlo. Ten den se totiž hrál fotbalový zápas jednoho nejmenovaného klubu, který ten den vypadl z Evropské ligy. A vzhledem k tomu, že padlo několik piv a pár silných slov "Pokud bude akce trvat ještě ráno, tak kupujeme letenky", tak nám nezbylo jiné rozhodnutí, než následující ráno letenky opravdu koupit. Termín výletu byl stanoven na začátek Velikonoc a konec na Den vítězství. Celkově nás 20denní výlet stál jen 10 dní dovolené.
Přesuňme se však o mnoho měsíců dopředu, kdy startovala naše cesta do Berlína. Velký pátek se stal velkým i pro nás neboť začala naše cesta a to autobusem z pražské Florence směrem na autobusové nádraží v Berlíně. Příjezd do Berlína proběhl na čas a následovalo ubytování kousek od nádraží. První den byl plán navštívit odlehlé památky. Nejdříve přišel na řadu zámek Charlottenburg, následoval Olympijský stadion a den byl završen procházkou kolem chátrajícího radaru Teufelsberg. Tuto památku obzvláště doporučuji podrobně prozkoumat. Už jen cesta k ní je poměrně povedená, ale rozhodně nejdivnější bylo posezení u piva pod radarem.
Druhý den nás již čekal výlet do historického centra. Kromě pokreslené zdi na jihovýchodě se vyplatí navštívit most Oberbaumbrücke. Dále stojí za vidění hlavní památky a také nové vlakové nádraží, které svou moderní architekturou a zajímavým řešením křížením nástupišť vzbuzuje interesantní dojem. Aby památek nebylo mnoho najednou, doporučuji v mezičase ochutnat Currywurst, který se dá koupit na mnoha místech, ale nejlepší pravděpodobně naleznete v Curry 61, kde byla několikametrová fronta.
Zámek Charlottenburg
Olympijský stadion
Radar Teufelsberg
Oberbaumbrücke
Třetí den začal brzkým probuzením a cestou na berlínské letiště Tegel, na které si netřeba plánovat moc času. I když nástup na okraji lesa při naloďování do letadla směr Singapur opravdu pobavil. Přistání v Singapuru na tamním letišti již mělo jiné kouzlo a mimo problém s nákupem piva bylo vše povedené. Nakonec se našlo řešení i s pivem, které se dá koupit v duty free, kromě toho, že se toto nesmí, tak je třeba počítat s tím, že pivo nebude vychlazené. Mimo jiné však stojí za to ochutnat jídlo v místních restauracích s lokálním jídlem, cena je směšná a zaručuji, že z jídla budete nadšeni. Po dvanáctihodinovém letu však toto až tolik nevadilo. Po pár hodinách již následoval ranní let na Bali. Vzhledem k tomu, že naše první ubytování bylo v Kutě, centru všeho dění na Bali, tak padlo rozhodnutí nebrat taxi, ale vydat se na cestu pěšky. I přesto se však čekalo, než pokoj pro nás bude připraven. Vzhledem k následnému vyčerpání proběhla jen menší ochutnávka denního a nočního života v této lokalitě. I když - v kolik jsem šel spát přesně, si úplně nepamatuji. Druhý den na Bali se nesl v odpočinkovém duchu. Pozdní vstávání kompenzoval test surfování. Doporučuji si na poprvé půjčit prkno i s lektorem. Za dvouhodinovou lekci jsem platil 200k IDR.
Ta pravá dovolená však začala až třetí den. Brzy ráno proběhlo půjčení motorek, za jednu zaplaceno 650k IDR na 13 dní. Následovala snídaně a cesta na ikonické chrámy v Tanah Lot. Z tohoto místa pokračovala naše cesta do Ubudu. Nejdříve nechyběl oběd v místní úžasné "restauraci" Warung Siam. Lokální restaurace zpravidla poznáte podle slova warung. Doporučuji vyhledávat hlavně tyto. V Ubudu je kromě opičí zoo dobré navštívit tamní palác Puri Sagen Agung. Po zoo pokračovala cesta do hor, která měla své kouzlo, a to hlavně díky tomu, že na Bali se stmívá opravdu rychle. Najednou jede člověk v úplné tmě, jeho skútr prakticky nesvítí a jako bonus se v kopcích začne ztrácet GPS signál. Já jen upozornil, že takto už určitě také začínal nějaký horrový film. Finálnímu výsledku nepomohlo ani dosažení konce cesty, kde následně proběhlo čekání na našeho člověka, který nás měl vést k ubytování v džungli. Vše naštěstí dobře dopadlo a ještě nás u Simona a jeho přátel čekala úžasná večeře. Na Airbnb lze jeho ubytování najít pod názvem Batukaru Mountain Farmstay.
Tanah Lot
Oběd v Warung Siam
Opičí zoo v Ubudu
Ubytování v džungli
Na následující ráno byl naplánován výšlap na druhou nejvyšší sopku ostrova Gunung Batukaru (2276 m n.m.). Průvodce nám dělala dvojice místních, které jsem zařídil přes ubytování u Simona. Výšlap není nijak náročný, pokud vám nevadí, že džungle směrem vzhůru stále houstne a v jeden moment se člověk již téměř plazí. K mému štěstí se zcela nepovedl ani výhled z hory, lépe napoví fotky níže. Velmi zajímavý byl však obřad a pocta bohům, který proběhl za organizace oněch průvodců. Myslím si však, že z naší strany asi nebyl obřad proveden správně. Pršet nám totiž začalo už při výtečném obědě, který nám připravil z doneseného jídla jeden z průvodců. Poté co se počasí na moment umoudřilo se vyrazilo ve víře, že nejhorší déšť je za námi. První náročný úsek proběhl prakticky ještě za sluníčka, akorát následně přišel tropický déšť. Cesta se začala měnit v řeku a po pár minutách nemělo smysl se vodě vyhýbat. Po téměř hodině, kdy už konečně přestalo pršet, cesta nebyla o moc lepší. Mokrá hlína totiž moc dobře klouže. Drobným bonusem je, že se vás při cestě vodou a ve vlhkém počasí snaží léčit pijavice, které občas sem tam sundaváte z nohou. Nejvtipnější ale bylo, když člověk zjistí, že jeho skútr se nachází v kopcích, kam by v ČR jel možná jen s kros motorkou. Kupodivu naše cesta dolu proběhla hladce, až tedy na mnou utrženou pružinu od stojánku. Přesto se však den povedl. Následně také večer, kdy nám za drobný peníz dovezl náš průvodce tamní kořalku "Arak". Na otázku kolik je alkoholu v pití, jen ukázal cca do dvou třetin lahve a dodal "asi tolik". Nikdo z nás tří nevěděl, zda se máme bát a nebo smát. Nakonec však jako vždy smích zvítězil a kupodivu stále vidíme.
Cesta na vrchol
Pohled z drona na cílovou rovinku
Chrám na vrcholu Gunung Batukaru
Následující ráno při loučení se Simonem jsem dostal užitečnou radu, a to změnit cestu do údolí Bunut Bolong, což se ukázalo jako správné rozhodnutí. Dokonce se mi podařilo potkat servis (který je stejně prakticky na každém kroku) a nechat si opravit stojánek. Nová pružina včetně okamžitého vyměnění stála celých 10k IDR, což bylo naprosto vtipné a zdaleka nevyvážilo hodnotu zážitku. Naším cílem pro tento den byl hotel kousek od města Jembrana. Po ubytování následovala cesta do městečka, kde nás nenapadlo nic jiného než otestovat snad každé jídlo, které nás potká. Večer byl super a pouliční jídla chutná a smažená. Komplikované bylo až ráno a to nejen z důvodu toho, že po nás majitelka hotelu chtěla nějaký doplatek za klimatizovaný pokoj (který kamarád uhádal a ve výsledku se neplatil), ale především se v nás ozvalo včerejší jídlo. I přes úvodní komplikace se nám však podařilo dorazit do přístavu Gilimanuk, kde nás čekal trajekt na Jávu.
Bunut Bolong
Na cestě do města Jembrana
Pohled na Bali
Štěstí bylo, že můj kamarád v kopcích ztratil sluneční brýle. Na lodi si totiž koupil nové od místního prodejce, který nás následně seznámil s jakýmsi lokálním taxikářem a ten nás po drobné hádce o cenu nakonec vzal za 60k IDR k našemu ubytování. Nezapomněl však po cestě zastavit u týpka, který mimo jiné pořádá cesty do kráteru sopky Ijen, která zde byla naším cílem. Opět se nám podařilo dohodnout rozumnou cenu, a to včetně průvodce a masky. V ceně 125k IDR nebyla akorát vstupenka do areálu, která je pro turisty poměrně drahá a o víkendu vyšla na 150k IDR. Následně nás již taxikář dovezl k ubytování. To bylo naprosto úžasné, ale první noc už tolik úžasná nebyla. Vzhledem k tomu, že na Ijen se vychází za tmy, aby člověk mohl vidět modré plameny, tak se vstávalo krátce po půlnoci. Kompenzací byla poměrně jednoduchá cesta až do samotného kráteru. Finále sice není pohádka, ale pokud nenesete nahoru 100 kg síry na zádech, tak se nebojím ani o méně zdatné jedince. Dalším bonusem, který na této cestě dostanete, je okouzlující východ slunce. Náš průvodce mě dokonce vzal na několikaminutový běh po okraji kráteru, abych mohl bezpečně pustit drona a neplatil případně pokutu za jeho použití. Mimo to si předtím půjčil mé GoPro a došel s ním udělat parádní záběry modrého plamene. Byl to totiž horník, který stále nosí síru z dolů. Cestou zpět do města proběhla ještě zastávka u vodopádu Jagir a pokud si nezapomenete plavky a nepojede s vámi pár kyselých Němců, tak určitě dejte koupačku v tomto vodopádu.
Kráter Ijen
Já při focení Marka s horníkem
Vodopád Jagir
Po návratu zpět na ubytování se šlo do oběda spát. Velice jsem ocenil, že ubytování bylo se snídaní, která na nás po návratu čekala na terase. Odpoledne se šlo do města Banyuwangi, respektive na místní pláž, která byla tak nějak ve výstavbě. Každopádně pozdní oběd s kokosem vyšel na 20k IDR, což je cena, za kterou na Bali zpravidla nedostanete ani samotný kokos. Nejvtipnější na tomto výletu byla procházka po pláži v plavkách. Nejdříve si nás místní dívky začaly tajně fotit a postupně nacházely odvahu přijít. V ten moment pochopí člověk, jak těžký život mají celebrity. Pár set metrový úsek pláže nám trval neskutečně dlouho a u třetí velké party bylo třeba slečny zastavit, že nemáme den jenom na focení s nimi. Každopádně se jednalo o velmi vtipný zážitek. Samotné Banyuwangi toho nemá tolik co nabídnout z památek, ale o to zajímavější je procházet tamní ulice a ochutnávat pokrmy. Musím však zmínit jeden velký nedostatek. Nikde se nedalo koupit pivo ani nic na zapití. Což by opravdu pomohlo srazit sirný pach v ústech, který se ve mě držel až do večera. Jo a rada zkusit nealkoholické pivo není úplně nejlepší. Chutná to jak sladká limonáda. Naštěstí se to dalo přežít a naše cesta následující ráno mohla pokračovat zpět na trajekt. Parkování skútrů na Bali za menší poplatek u jednoho hotelu se vyplatilo. Bezproblémové vyzvednutí a následně mohla pokračovat naše cesta z Gilimanuku do Pemuteranu. Mimochodem nikdo z místních nám nedoporučil vzít si skútr na Jávu. Lístek za motorku na trajekt byl směšný, ale komplikace může být v tom, že skútr je psán na jiného majitele. A potom, drobný poplatek za cestování na Jávě byl naprosto přijatelný. Ostatně cesta trajektem v jednom směru stojí cca 7k IDR. Zaleží zrovna, jaké poplatky jsou za platby kartou.
Pláž v Banyuwangi
Přístavní městečko Gilimanuk
Pláž v Pemuteranu
Odpolední příjezd do Pemuteranu se povedl na jedničku. Časově již vše vyšlo podle plánů a povedená byla i silnice, kterou zde lemuje mnoho opic. Strach mi však nedovolil zastavit a naštěstí ani benzín nedošel, což se kamarádovi už jednou stalo, ale naštěstí na bezpečném úseku. Ukazatel nádrže až tak spolehlivý není, ale po pár dnech už každý dokázal odhadnout, kdy nejpozději musí tankovat. Každopádně Pemuteran mohu každému doporučit a až na mělké moře je tu jako v ráji. Ceny jsou velice nízké a jídlo bylo úžasné. Nevzpomínám si na konkrétní lokalitu, ale chybu člověk neudělá při zastávce v jakémkoli warungu. Osobně mohu doporučit ochutnat Pad Thai.
Následující den pokračovala naše cesta do Singaraji, bývalého hlavního města ostrova. Po cestě proběhla zastávka na dvou chrámech. Opičí Pulaki Temple kousek za Pemuteranem stojí opravdu za návštěvu. Následovala zastávka na místním tržišti v Bubunanu. Zde jsem ochutnal místní dezert. Dodnes nedokážu říct přesně, o co se jednalo. Byla to směs ovoce, žele, ledu a dalších zajímavých ingrediencí. I když jsem něco podobného viděl ještě párkrát na Bali, tak nikdo to nepřipravoval tak jako tento místní umělec. Další zastávka byla až na pláži Lovina, kde nás potkal místní bar. Nešlo se neosvěžit pivem, i přesto, že to bylo nejdražší pivo na ostrově. Od tohoto místa se pokračovalo do ubytování ve Warung Bambu. Naprosto úžasný zážitek nejen s jídlem, ale i krásným ubytováním. Jo a málem bych zapomněl. Před zastávkou na nejdražší pivo proběhlo koupání ve vodopádu Singsing, který má dvě části. Doporučuji se vydat až k té horní a pokud potkáte stejně bláznivého průvodce, tak vás vezme dolu cestou, kde se budete brodit v řece s krosnou na hlavě.
Pad Thai ve warungu v Pemuteranu
Koupání ve vodopádu Singsing
Pláž Lovina
Následující ráno se nalehko vyrazilo k vodopádům do vnitrozemí a k chrámu Pura Ulun Danau Beratan. Každý z nás si vzal pár stovek tisíc do kapsy se slovy, že nás dnes stejně nečeká nic extrémního: poplatíme jen pár vstupů plus dáme někde jídlo. První zastávka byla u vodopádu GitGit, ke kterému vede pohodová cesta a průvodce opravdu nepotřebujete. No i když, možná bych poradil neutrácet všechnu hotovost za blbosti. Marek utratil veškerou hotovost za suvenýry u malých holčiček s kouzelným úsměvem a ještě mi zůstal něco dlužen za obřadní roucho "Sarung" do chrámů. Kamarád Lukáš se držel zkrátka, ale ve finále neodolal koupit plátno s krajinou za 100k IDR. Když jsem ho táhl z obchodu, tak za námi běžela prodavačka a křičela stále nižší cenu a když jsem uslyšel jednu konkrétní, tak jsem ho zastavil a ptal se, zda se nechce vrátit. Ve finále za to mohu tedy já. No co se dalo dělat. Naštěstí nám zůstávalo asi 150k IDR na další cestu a Lukáš měl kartu. Vše by bylo v pohodě, kdyby jeden z nás nepíchl duši u kola svého skútru a to je ta příhoda, kdy se nám Marek na pár minut ztratil a ani se mu nedalo dovolat. Po pár minutách nejistého rozhlížení jsem to s druhým kamarádem otočil a asi po 800 metrech na nás čekal Marek u skútru. U něho již byl opravář a pomalu s kolem na zádech odjížděl domu. Celá výměna trvala asi 15 minut, což byl vlastně super zážitek, až na to, že výměna stála 200k IDR. Vzhledem k tomu, že to bylo na místě během pár minut, tak nás to netrápilo, co ale trápilo, byla informace, že již nemáme dostatek hotovosti. Naštěstí nám místní důvěřoval, že po cestě zpět zbytek peněz po cestě dovezeme. Já jsem prozíravě nechal ještě nějakou korunu na benzín, kdyby došel.
Naštěstí cesta k chrámu již byla bez komplikací. Tedy až na převrácený náklaďák v kopcích. Poté již vše probíhalo bez komplikací, alespoň já si to tedy myslel, že to takto bude. Hned ve městě u chrámu Pura Ulun Danau Beratan nás potkal bankomat. Poté proběhlo tankování a následně návštěva chrámu. Samozřejmě záhy nechyběl ani oběd. Další zástavkou byl vodopád Banyumala Twin. K našemu údivu se zde nachází dostupně ještě další tři vodopády. Slabá přeháňka byla zažehnána - nákupem pláštěnky. A mohlo se jít na vodopády. Při cestě zpět dokonce přestalo pršet a vše nasvědčovalo tomu, že pojedeme ještě na vodopád Sekumpul. Plán se však rychle změnil po nasednutí na skútry. Slabý déšť se proměnil v peklo a já nevěděl, zda bude lepší počkat nebo jet. No popravdě, nejelo se dobře a člověk musel být hodně opatrný. Naštěstí vše dopadlo dobře a v Singaraji už na nás opět čekalo sluníčko.
Vodopád GitGit
Havárie náklaďáku
Chrám Pura Ulun Danau Beratan
Okouzlující vodopád
Zase jednou nám zvonil budík ještě před svítáním. Toto ráno nás totiž čekal výlet za delfíny, který se povedl a dokonce máme i několik zajímavých záběrů. Po delfínech na nás čekala úžasná snídaně ve Warung Bambu a poté už následoval odjezd k nestihnutému vodopádu Sekumpul. Jelikož se nám nechtělo platit nesmyslný vstup a času bylo málo, tak byla zvolena nakonec jen cesta na vyhlídku. I přesto mohu vyhlídku doporučit, i pokud máte krosnu na zádech. A nemusíte mít strach, koupání ve vodopádu nás ještě čekalo. Jednalo se o další zastávku na místě, kde byl krásný obrázek dvou vodopádů a bazénu. Ve finále byl bazén vypuštěný a druhý vodopád se nachází několik kilometrů daleko sdostupností přes via ferratu. Takže byl k vidění pouze vodopád Air Terjun Carat. Koupání v něm bylo úžasné. Problémem je akorát, že se při cestě zpět opět člověk zapotí. Poslední zastávkou na naší cestě vnitrozemím byl chrám Pura Ulun Danu Batur. Vstup byl i včetně welcome drinku. Zde byla výhra mít svůj Sarung. Po návštěvě chrámu i s výkladem nás opět zastihl extrémní déšť. Stejně by hlad, tak se vyplatilo zastavit v místním warungu na Bakso polévku. Závěrem dne už bylo jen najít ubytování v lázních. A ano, opravdu, na Bali mají lázně, a to dokonce s úžasným výhledem na sopku Batur.
Delfíni
Vodopád Sekumpul
Pura Ulun Danu Batur
Koupání v lázních
Ranní pohled na sopku Batur
Po probuzení nás čekal přejezd k největšímu chrámu Pura Besakih pod nejvyšší sopkou ostrova Agung. Zde v ceně vstupenky půjčují Sarung, ale když už má člověk svůj, tak proč jej nepoužívat. Zde se dokonce již projevila naše schopnost hádat se o cenu všude. Dalo se uhádat i pivo za normální cenu. Původně za malé paní chtěla dokonce 40k IDR, ale ve výsledku jedno stálo klasických 25k IDR. Důkaz toho, že je potřeba smlouvat všude. Další zastávkou po obědě byl chrám Pura Penataran Agung Lempuyang. jedná se o velmi zajímavé místo v horách a to především pokud cestou do Amedu zvolíte cestu přes hory. Zde jsem v malé vesnici bavil svým dronem snad každého, kdo tam bydlel. Závěr dne v Amedu však neměl chybu. Dokonce nám pan majitel ubytování i dal ochutnat místní palmové víno, které s vínem nemá nic společného, a dojem neudělal ani pětilitrový plastový kanystr, ze kterého nám naléval. Ve výsledku dobrá nebyla ani chuť, ale když se pije s místníma, tak i tři skleničky dáte. Než zjistíte, že ono víno má 27 % alkoholu. Jo a mimochodem, pokud zde budete, tak určitě navštivte Warung Enak, zato místní diskotéce se klidně vyhněte. Stejně se ten jejich arak pije špatně i s Coca Colou.
Pura Besakih
Na cestě do Amedu
Pláž v Amedu s výhledem na Agung
Ráno nás čekalo opět balení a cesta k jinému ubytování. Přes krásná rýžová pole nás cesta zavedla až k vodnímu paláci Taman Soekasada Ujung a od tohoto místa pokračovala až k ubytování u místního pána, který má rýžová pole. Zážitek byl naprosto autentický, a to i s uvařením večeře. Předtím však probíhalo koupání na nedaleké pláži Virgin, která nás okouzlila natolik, že se nám vyplatilo si následující ráno přivstat a dorazit na ni na východ slunce.
Rýžové terasy
Vodní palác Taman Soekasada Ujung
Východ slunce
Pláž Virgin s výhledem na Agung
Po snídani se hned zase vyrazilo na cestu. Vzhledem tomu, že jsem zpět do Denpasaru nechtěl pokračovat po "dálnici", tak se odbočilo do hor a jelo se nádherným údolím Sideman. Zde opět nadchly rýžové terasy. Zbytek cesty do Sanuru v Denpasaru byl již po místní dálnici, což je prostě jen široká silnice se semafory a přechody. Mírně nás však zradil večer v Sanuru. Vzhledem k odlivu se zde prakticky nedalo koupat, a tak nezbylo nic jiného, než si udělat výlet do Kuty. Samozřejmě návrat na ubytování byl brzy "ráno", a dokonce se zastávkou v místním McDonaldu. Spicy burger jsem jedl v tomto řetězci poprvé a opravdu nabídka jídel byla mírně odlišná, než je tomu u nás. Předposlední den po probuzení nás již čekala poslední cesta, a to zpět na první ubytování. Vše již bylo poklidné, akorát tedy při vracení skútrů jsem si zapomněl říct o doklad totožnosti, ale naštěstí jsem to pak ještě stihl zachránit. Nic nám nebránilo si užít ještě poslední večer s místními lidmi v Kutě a probudit se do našeho posledního dne na Bali, kdy nás již čekala cesta zpět domu.
Rýžové terasy v údolí Sidemen
Pláž v Kutě
Jak se ti cestopis líbil?
Ondřej Tollinger procestoval 60 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.