Na Big Mac do pouště

Na Big Mac do pouště

„Kámo, čekal bys, že je mekáč i na Západní Sahaře?“ u téhle věty to všechno začalo. Oba jsme věděli, že chceme něco nevšedního a že Laayoune (Al-Ajun), hlavní město Západní Sahary, by to mohlo splňovat. Už jen ten paradox - McDonalds na Sahaře. Vzali jsme to v rámci tripu do jižního Maroka. Zpáteční letenky za osmikilčo s Ryanem z Vídně jsme měli, jízdenky koupený na ONCF Voyages taky. Západní Sahara pro nás zněla dost exoticky, a navíc dobrodružně nejen kvůli její složité politické situaci. Hnala nás až poetická (a nerealistická) představa o nekonečných dunách písku, pouštním městě a lidech nedotčených západní civilizací. Bohužel tahle představa o cool Západní Sahaře nepanovala v našem okolí. Táta mi rovnou řekl, že teroristům platit výkupný nebude a že však v Chorvatsku je taky hezky... No, nenechali jsme se rozhodit ani obavami rodičů, ani v podstatě dosud de jure neuzavřeným válečným konfliktem mezi frontou Polisario a Marockým královstvím a vyrazili jsme do neznáma.

Je někdy k večeru a město pomalu zalévají paprsky zapadajícího slunce. Za ruchu troubících taxíků kráčíme po ulici Agádiru směrem k autobusovému nádraží. Vyměňujeme si dojmy z ulice a přemítáme o tom, o kolik jiný to bude v Laayoune. Míjíme mladé muže, kteří na ulici na prostěradle nabízejí veškerý sortiment od heverů, slepic až po díla francouzských filozofů. Mezi těmito klenoty jsem našel pro mě velmi vzácnou věc, jeden z obchodníků měl ve svém sortimentu knížku o francouzském létání do roku 1939. Mé snění o čtení té knihy přerušil linoucí se zápach mořských ryb z místního trhu, ale ne těch chutných ryb podávaných v přímořských restauracích, ale těch, které celý den schnou na sluníčku, aby je v případě obchodního neúspěchu snědli toulající se psi a kočky. Míjíme kavárny, kde místní celý den sedí, pozorují rušnou ulici a neustále si hezky po marocku z výšky dolévají národní nápoj – mátový čaj. Zároveň přemýšlím o tom, co budu dělat večer, vlastně mi toho moc nezbývá, pojedeme 12 hodin busem, takže se rozhoduji mezi Netflixem a Spotify. Pomalu docházíme k nádraží, které svým zevnějškem připomíná vyšehradské nádraží a začínáme zjišťovat, jak se cítí mladý holky v nočním Sherwoodu u Hlaváku. Gare Routiére, autobusy odsud míří do všech koutů Maroka, pocitově to ale na důležitý dopravní uzel nevypadá. Obzvlášť pokud to srovnám s marockými letišti a nádražními budovami, které jsou většinou ve skvělém stavu. Vstoupili jsme do budovy a v mžiku se nás ujímá mrňavej postarší chlapík, jenž shodou okolností správně odhaduje, že jedeme do Laayoune. Lámanou angličtinou se nás mile vyptává a tentokrát odhaduje špatně, protože nás má za děti diplomatů, které jedou navštívit rodiče na misi (Na Západní Sahaře je stále pod hlavičkou OSN přítomná mise MINURSO). Kdo by taky jezdil 12 hodin autobusem za turismem do Laayoune? Stařík dodává, že tu občas cestují Evropané za svými příbuznými na misi a že se nemáme čeho bát, že Laayoune bude krásný. Svým upřímným úsměvem s chybějícími zuby nám dodává životní optimismus, který nám vzal první dojem z autobusového terminálu. V okamžiku byl ten tam dodaný optimismus, zpátky si ho bere místní zástupce autobusové společnosti, který nás zaskočí s otázkou, zdali máme 5 kopií pasu. Sotva jsem si v duchu zanadával, jak jsem hloupej, že jsem to necheckoval, už nám nabízí, že jeho kámoš Ahmed za mírný peněžní obnos nám z kopírky kopie vyjede. Ahmed má totiž v autobusovém terminálu sámošku. Elegantně bych jeho obchod označil za duty free shop na nádraží dálkových autobusových spojů. Ukazujeme mu s kámošem pár marockých dináru, při pohledu na ně odhazuje pytlíky jakýchsi brambůrek a náhle se zjeví náš "trip saver" – kopírka. Neváhá, udělá nám 15 kopií, jelikož nám bylo vysvětleno, že vojáci a policajti budou požadovat více stránek pasu. Zavalení papírama odcházíme spokojení, že přeci jen vycestujeme.

Odebíráme se po schodech dolů do odpočívárny, doteď nevím, jestli to byla odpočívárna, nebo nějaké drogové doupě. Nebezpečně jsme se díky slunečními svitu necítili, ale prostředí bylo nepříjemné, okna proražená a pach moči všudypřítomný. Tak vycházíme ven k autobusům, abychom se nadechli čerstvého vzduchu. Čeká nás ale jen dusno a rozpálený asfalt. Koukám na hodinky a máme pořád něco kolem 40 minut do odjezdu. Projíždím si v hlavě vesměs pozitivní zážitky, kterých se mi v Maroku do té doby dostalo, a doufám, že Západní Sahara bude pokračovat ve stejném duchu. Záchody v Maroku byly zatím designem evropského stylu, první představitel tureckého designového proudu byl až na nádraží. To by nebylo až zas tak zlé, jenže krom toho, že toaleta byla placená, tak toaletní papír byl součástí až vyšší třídy za speciální poplatek. Navíc toalety byly zakouřený víc než poslední pajzl na české vesnici (Dokud se to mohlo, samozřejmě…), takže se tam nedalo dýchat. Vycházím z toalet a cítím úlevu, díky ještě před chvilkou tak nenáviděnému dusnu. Sedíme na lavičce a pozorujeme mihot cestujících, z ničeho nic si k nám přisedá jeden opravdu svérázný, postarší muž. Svým pohledem, tlustým obočím a tmavými oči mi připomíná typického Turka. Povídá: „Merhaba guys, where you coming from“? Při téhle větě mě zalejvá jakýsi pocit cestovatelského/lidského blaha, jako bych tušil, že budu součástí velmi zajímavé konverzace s velmi zajímavou personou. A taky že jo! Konverzace se nese v přátelském duchu a já jen lituju, že nemám zápisníček, abych si psal ty životní moudra, která z něj padají jak na běžícím páse. Ahmet, táta od rodiny, děti po vejšce, manželka doma, prachy nadělaný. Cestuje minimálně tři měsíce v roce, někdy prý zvládá i půl rok na cestách. Pochlubil se hlavně jeho pobytem v Brazílii, totiž, dostali jsme doporučení na lehké děvy v Sao Paulu… K tomu připojil i moudro hodné světového cestovatele „Kluci, svět je nejlepší procestovat dvakrát, jednou abyste si pořádně zašu… a poté abyste poznali i tu kulturu“. Nezapomíná k tomu přidat i svůj názor na upadající západní civilizaci a názor na válku na Ukrajině. Ke konci se z konverzace lehce stal Ahmetův monolog, ze kterého nás k mému neštěstí vytrhává blížící se odjezd autobusu. Beru si na Ahmeta facebook (Možná tomu neuvěříte, ale jednou za půl roku mi fakt posílá fotky z cest s dodatkem „Where are you right now?“). Stewardovi ukazujeme naše kopie a míříme hned do první řady sedaček. Máme tedy luxusní výhled a můžeme přihlížet, jak se náš řidič vypořádá s dopravní džunglí marockého města. Čeká nás krásných 640 km a 12 hodin jízdy…

Cesta probíhá za tmy, takže nebudeme moc obdivovat krásy marocké polopouště nebo hamady, kamenné pouště. Než ale vyrážíme z města, tak zastavujeme na každém kroku a nastává několikanásobná rošáda řidičů. Většina cestujících jsou Maročani, ale najde se mezi nimi i pár Západoafričanů, kteří pravděpodobně pokračovali dále na jih přes Mauritánii do Senegalu a možná i dál. Rozhodně přitahujeme pozornost. To nám ale tolik nevadí jako to, že zahalené ženy vedle nás si odkrývají chodidla a cestou nás tak doprovází moc „příjemný“ zápach. Svoji pozornost proto upírám mezi berberskou hudbu puštěnou ve sluchátkách, abych se naladil, a projíždějící náklaďáky, které na své korbě vezly velbloudy. Cesta autobusem je pro mě fakt dlouhá, ale zároveň i vzrušující. Z mého polospánku mě vyrušují občasné impulzivní troubení a nepravidelné zastávky. Na nich s Dominikem využíváme možnost si protáhnout nohy a nadechnout se čerstvého vzduchu. V tom nás, ale udeří nám známý zápach – na sluníčku sušené ryby. Bohužel pro nás je „vůně“ až příliš intenzivní. Jsem příliš velká citlivka, takže celou zastávku dýchám jen pusou. Kolem nás zuřivě bojují o jídlo toulaví psi. Tenhle svět jako by byl oddělen od idylické marocké restaurace. Jsou dvě ráno, nad grilem visí jehněčí maso, číšník vesele roznáší typický marocký čaj za doprovodu marockého popu a na parapetu jsou vyskládané v keramice uchovávané tajiny. Do toho všeho pobíhají malé děti hrající si na schovku. Říkám si, čím to je, jestli tyhle vesnice žijí tím, že tam zastaví autobus, nebo co stojí za tím rozruchem? Zatímco závidím dětem jejich hyperaktivitu, řidič už troubí na odjezd. Spolucestující se pomalu šourají od své porce tajinu a skleničky čaje, takže řidič musí ještě asi pětkrát troubit. Podobné zastávky nás čekají ještě dvě. Ze zvýšené přítomnosti policejních aut jsem odhadl, že se blížíme k hranicím, které nejsou hranice, alespoň z marockého pohledu se nejedná o státní hranice. Stavíme na prvním checkpointu. Policista nastupuje do autobusu a vybírá pasy. Na nás se kouká chvilku podezíravě, ale vzápětí pokračuje dál. Po krátkém čekání nám vrátili pasy a mohli jsme pokračovat dál. Čekají nás ještě další čtyři checkpointy. Ten poslední se zdá zatím největší, přítomní jsou i vojáci. Policajt spolu s vojákem vchází do autobusu. Koukají na nás, samozřejmě, kdo jiný by měl vyvíjet protistátní činnost než dva český kluci? Policajt přichází k nám a kámoše vyzývá, aby ho následoval. Ze zvědavosti se zvedám ze sedačky a aspoň jdu ke dveřím, abych slyšel, o čem se baví. Slyším útržky lámané angličtiny jako „What you want to do in Western Sahara?“, „What is your job?“ atd. Po skoro až křížovém výslechu přichází kámoš zpátky za mnou s pasem v ruce. Vypadá to, že pokračujeme.

Pomalu se rozednívá a nás už neobklopuje tma, ale všudypřítomné moře dun. Naše karavana proplouvá nekonečným pískem směrem Laayoune. Na horizontu se objevuje velké město. Oáza, která je vystavená na břehu vyschlé řeky. Díky vidině konce cesty se ulevilo mým nohám. Vjíždíme do města, snažím se pozorovat okolní prostředí. Ulice jsou prázdné, jen před námi zprvu klidně jedou dvě motorky, když vtom se srazí. Žádná vážná nehoda, ale mladí řidiči se válí na zemi. Spolucestující jsou zděšení, ale kluci se oklepávají, podávají si ruce a jedou dál. Nic neobvyklého, jak je nám později vysvětleno. Motorky tady totiž nemývají brzdy. Náš autobus je ale ještě má, takže v klidu zastavujeme na moderním autobusovém nádraží. Mile mě překvapilo, jak hezký Gare Routiére ve srovnání s Agadirem zde mají. Domy svým zbarvením připomínají všudypřítomný písek, jakby ne, Laayoune bylo hlavní město Sahařanů, kteří stále vedou konflikt s Marokem o Západní Saharu. Osa konfliktu je posunutá východně od Laayoune, takže město lze považovat za bezpečné. Navíc konflikt už není zdaleka tak intenzivní jako býval, maximálně se zde konají masivní politické protesty.

Jako správný magor do letadel jsem kamaráda přemluvil, že nejdřív půjdeme okouknout místní letiště. Před letištěm míjíme fotbalový stánek místního celku Jeunesse d´El Massira. Stadion zeje prázdnotou a jediná osoba široko daleko je vrátný, který nás odhání při snaze dostat se blíž k tribunám. Ani na letišti nemáme úspěch, vysoký plot s ostatním drátem mi zabraňuje se pokochat leteckým provozem, a tak vycházíme od letiště směrem k centru. Překvapuje nás okolní klid, ale příčina asi tkví v tom, že je ještě k osmé ráno, a bývá na místní příliš brzo. Takže zatímco my se plahočíme k centru, tak ulice se teprve probouzí. Při představě pouště si čtenář asi vybaví neúnosné horko a neutuchající slunce. Laayoune je v tomto ohledu zklamání, k naší radosti je 25 stupňů a zataženo. Dík patří především blízkému Atlantskému oceánu, který ovlivňuje místní klima. Před námi se už rozprostírá zahrada, kterých je zde skutečně mnoho. A přestože si Arabové nepotrpí příliš na pořádek a upravenost, tak místní zahrady jsou velmi honosné. Čistota, lavičky často i z mramoru, upravené keře a stromy, to vše je dost v kontrastu s realitou místních.

Mořská bríza nepřináší pouze snesitelné podnebí, ale i písek do očí. Projevuji vděčnost za svoji kefíju, tradiční arabský šátek, díky němuž a mým částečně šikmým očím nemám takový problém s pískem v očích jako kámoš. Z visuté zahrady i přes písek ve větru koukáme až do dáli do pouště. Je to až romantická představa neprozkoumané nekonečnosti, ale jen představa, protože realita pouště je dost krutá. Mezitím si kolem nás všímám rozkvetlých květin, stromů rodících první citrusové plody a slumy. To už jsme ale zase u kontrastů. Dál brouzdáme městem směrem k našemu cíli, k naší Mecce. Naše pouť směřuje ke středobodu společenského života místních mladých – restaurace McDonalds. Stojíme s kámošem před ní a sdělujeme si svoje představy o meníčku v mekáči uprostřed pouště. Máme na to dostatek času, otevírají až v 09:00. Cítíme privilegium prvních hostů tohoto dne, všechno snad bude čerstvé a hranolky nebudou tolik utopené v oleji. Objednáváme si skoro každou položku, abychom mohli udělat srovnání s Evropou. Výběr je o poznání chudší než v Evropě, ale cena je tak čtvrtinová a na kvalitě to není poznat. Jen doufáme, že případnou kvalitu nepoznáme až na zpáteční cestě v buse. Nechceme ale svůj jednodenní pobyt strávit zrovna v mekáči. Vydáváme se tedy do víru města. Město mezitím ožilo, všechny pouliční krámky jsou už otevřené. Nedostává se nám, ale podobného zážitku jako z marockých měst a jejich úzkých uliček. Laayoune díky své krátké historii má široké a otevřené ulice.

Dodávka Spojených národů na misi Minurso

Procházíme kolem policejní stanice, která nám připomíná vážnost zdejších politických protestů. Všechna policejní auta mají zamřížovaná okna. Na nějakých z nich jsou vidět známky po střetu s demonstranty. Nevím, jestli podobný obrázek nám dává pocit bezpečí, nebo nebezpečí. Náš cíl je podívat se do slumů. Zde nás vítá prach a štěrk a udusaná hlína (písek). Nejsou to typické slumy, kde jsou postavené domky z plechů a rákosí. Spíš zde vidíme polorozbořené domy zaplavené odpadky. Na ulici skoro nikdo není, nedivíme se, že tu je mrtvo. Raději jdeme pryč a až úzkostlivé pocity ze slumů vyměňujeme za vnitřní klid na náměstí El-Michouar. Toto rozlehlé náměstí je asi nejznámější „dominanta Laayoune“. V této části města jsme se necítili obklopeni pouští a chudobou. Cosi jako budova radnice, nebo místní samospráva vypadala poměrně moderně. Je jasné, že někde musí být vidět ty peníze, které sem od marockého krále Muhammada VI. tečou. Jdeme si odpočinout do parku, kde si ve stínu stromu dopřáváme poledního odpočinku. Připomínám Dominikovi, že máme pořád v baťohu pastelky, který chceme předat místním dětem v rámci navazování diplomatického vztahu Západní Sahary a České republiky. Přemýšlíme, kam dál. Laayoune není Paříž, nebo New York, nepřetéká turistickými zajímavostmi. Usilovně tedy hledáme, kam se ještě můžeme projít, než před západem slunce půjdeme na autobusové nádraží, odkud pojedeme zpátky do Agádiru.

Místní streetart

Nakonec jsme se rozhodli, že to necháme na náhodě. Vydáváme se tedy vstříc neznámému cíli. Při procházení ulicemi si nemůžeme nepovšimnout zaparkovaného velblouda. Velbloud si v klidu sedí uprostřed ulice přivázaný k nějakému patníku. Jdeme k němu blíž s tím, že si ho pohladíme, v tom nás ale zastaví místní kluci od policie. Policejní velbloud? Kdo ví, ale intuitivně jsme tušili, že asi nebude nejlepší se k němu dál přibližovat. Začínáme migrovat mezi parky, kde si vždycky na chvíli odpočineme a směřujeme k dalšímu parku. U jednoho takového parku přihlížíme místnímu fotbalovému utkání. Pobíhající kluci jsou věkově tak mladší žáci. Hřiště je kvalitní umělka, za kterou by se nemusely stydět hřiště ani u nás doma. Je fajn, že spousta věcí se se zeměpisnou polohou mění, ale kopání do mičudy přináší radost všude na světě. To už se ale ubíráme k návštěvě dalšího parku. Upoutali jsme pozornost malého kluka na kole, který se po krátkém uvažování a překonání studu, rozhodl za námi vyjet. Nakonec na nás sebevědomě promluvil anglicko-francouzsky, načež jsem díky měsíčnímu streaku v Duolingu (jazyková aplikace) vypotil pár frází francouzsky, ale oba jsme postupně vyplýtvali množinu slov, kterými jsme se mohli domluvit. Také jsem mu z nějakého důvodu řekl, že jsme z Ameriky, sotva jsem dořekl „Amerika“, kluk se rychle rozjel a slibně vyvíjející se interakce skončila… Při našem dalším toulání se hlavním městem Západní Sahary se nám podařilo narazit na katedrálu, která zde stála jako vzpomínka na španělskou nadvládu. Zkoušíme najít vchod, ale vypadá to marně, všechny vrata jsou zavřený. Je pozdní odpoledne, takže se opět vydáváme do centra. Ulicí se blížíme (určitě podvědomě) zase k mekáči. Před námi na chodníku si hrají dva kluci, tak ve věku šesti až osmi let. Nejdřív se nás trochu bojí, ale poté na nás mávají a smějou se na nás. Z báglu vyndáváme dvě sady pastelek a předáváme jim je. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale všechno důležitý nám řekli svýma očima a svým úsměvem. Jeden z nich hned zkoušel pastelku na chodníku. S klukama jsme si plácli high five a s hřejivým pocitem na srdci jsme vyrazili na přídavek Big Macu.

Městská oáza

Jsem rozmazlenej, vodu moc nepiju. Tohle je můj přeslazený "marocký lifesaver"

S posledním soustem burgeru si vychutnáváme i atmosféru. Hosté mekáče jsou víceméně naši vrstevníci. Mekáč je pro ně středobodem společenského života. Jsou tady party, které na sebe navzájem pokřikujou, zároveň jsou ale tady i budoucí (snad) páry. Čas kvapí, zvedáme se a jdeme na bus. Poslední procházkou se snažím navnímat, co nejvíce dojmů. Slunce pomalu zapadá a krásně svými paprsky dobarvuje okolní domy. Pokračujeme dál a pomalu uzavíráme kapitolu "Západní Sahara". Nemůžeme popřít, že Laayoune má svoji duši i své kouzlo, ale i tak jsme rádi, že můžeme jet zpátky. Blížíme se na autobusové nádraží, děláme si poslední fotky v ulicích a na poslední chvíli si ještě v místním pouličním obchůdku kupuju moje oblíbené marocké pití - Hawaii soda. Hrozně sladký, ale mega dobrý. Na autobusovém nádraží začíná být šrumec. Do odjezdu máme 35 minut, a tak sháníme zásuvky na dobití power banky. V duchu oceňuji, že zde mají poměrně čistý terminál oproti Agádiru. Při nástupování do autobusu se k Dominikovi přibližuje muž s růží v ústech. Vyndává růži z úst a pokřikuje něco v arabštině. Pro mě je situace poměrně vtipná, směju se, že si zde našel nového kamaráda. Pro něj to asi taková sranda není, alespoň podle výrazu jeho obličeje. Naštěstí se pomatený týpek nemá k fyzickému kontaktu. Mně se daří nevybuchnout smíchy a Dominik zase úspěšně kouká do nebe a ignoruje svého nápadníka. Pro jistotu urychluji proces nastupování do autobusu, abychom uvnitř získali alespoň falešný pocit bezpečí. Týpek se na chvíli od busu oddálil, ale během krátké chvíle opět obchází náš autobus kolem dokola hledajíc svého nového kámoše. Stále něco pokřikuje, snažíme se chovat "racionálně", a proto zatahujeme záclonu. Takže jako jediný máme záclonu zatáhlou. Máme štěstí, nemyslí mu to víc než nám, takže se už natrvalo oddaluje od našeho autobusu. Mezitím nastupovali další cestující, kteří si této situace ani nevšimnuli, nebo alespoň dělali, že ji nevidí a neslyší. Oddycháme si, když se zavírají dveře autobusu a pomalu vyjíždíme směr Agádir.

Tak díky za všechno, Laayoune, a třeba někdy příště!