Na kole z Mnichova do Athén

Podniknout cestu na kole do Athén jsme se s kamarádem Tomášem rozhodli v listopadu roku 2023, kdy trasa a zastávky na ní začaly nabývat konečné podoby. Lákalo nás poznat Itálii v celé své délce a zároveň si vytyčit dostatečně vzdálený cíl, který bychom pokořili za úsilí a vytrvalosti, se kterými zatím nemáme zkušenosti. Od ledna jsme se ve volných chvílích oba začali učit italštinu, Tomáš již s určitým základem, já od píky.

Cestování po vlastní ose a vlastními silami, plánovanému jen do takové míry, aby stále zbyl prostor pro náhody a okamžité přizpůsobení se chtěným i nechtěným změnám, které jsou pro nás cestovatelským kořením, oba holdujeme. Jednu společnou cestu z léta předchozího roku za sebou již máme – 740 km z Vyššího brodu do Rijeky – a tak víme, že jsme v takovém složení schopni na cestě bez problémů vycházet. Neznamená to, že k občasným neshodám či vzájemným nepochopením nedochází, ale vždy se dokážeme v klidu a s rozmyslem dohodnout a nevadí nám dělat kompromisy nebo uznat pravdu druhého.

Výhodou snad také je, že s cestováním máme podobné zkušenosti, ale s uznáním přiznávám, že v dovednostech, jako je hledání nocležišť, jedna z nejzábavnějších činností naší cesty, a hospod, jsem zodpovědnost často předával Tomášovi, protože prokázal dobrou intuici v oslovování dobrých lidí, kteří nám svojí pohostinností zařídili vzpomínku navždy. Tomáš, jak ukáže příběh den po dni, se většinu dní postaral o rozmanitá místa na spaní, s nimiž se téměř vždy pojil nějaký příběh a setkání s místními.

Na svých předchozích putováních na kole o samotě jsem si s hledáním nocležiště hlavu nikdy příliš nelámal, abych déle honil kilometry, a na této cestě zjišťoval, že při troše snahy bych mohl poznat o pár dobrých lidí více. Ale na moji nepříliš uspokojivou obranu i spaní na betonové podlaze autobusové zastávky u frekventované silnice na předměstí čtyřsettisícového Štětína mi ve dvě hodiny ráno zajistilo návštěvu dobrých lidí, kteří pomáhají a chrání – příjezd policistů, kteří byli povoláni správcem kempu naproti autobusové zastávce, o kterém jsem nevěděl. Policisté mi tehdy mírným hlasem nařídili, ať se sbalím a hledím spát jinde. Kvůli nedostačující úrovni angličtiny jsem jim vysvětloval obavy z komárů v přilehlých borech citoslovci „bzzzzz“ a vzbudiv nedůvěru ve střízlivý stav jsem byl podroben otázce, zda jsem pil nějaký alkohol. Zpětně mohu být pyšný leda tak na to, že se mi mladého polského policistu podařilo rozesmát. Byl jsem tak unavený, že jsem po jejich odjezdu pouze převedl kolo, spacák a karimatku na protější stranu silnice a až do desíti za hlučného provozu chrněl na trávníku u plotu kempu.

Na jiných zastávkách se mne mnohdy dobří lidé čekající na ranní autobus po mém probuzení ptávali, zda jsem v pořádku a jestli nepotřebuji pomoc. Inu, co už, ale ať už se na cestě odehrává cokoli, vždy je dobré před odjezdem někoho o cestě obeznámit. Tomáš se v roce 2022 vypravil s jiným kamarádem stopem do Lisabonu a své rodiče informoval, že pojedou flixbusem. Nejspíše se mu podařilo okořenit i jejich emoce, když je o stopování přes půl Evropy zpravil až po návratu a po celý týden jim posílal fotografie ze Švýcarska, Itálie, Francie a Španělska se slovy, že v Lisabonu je krásně. Jejich cesta stopem nakonec skončila v Madridu, protože prázdniny skončily.

Mně byla vlastní orientace v mapě a prostoru, tu si Tomáš během cesty také velmi dobře osvojil. Průjezdy velkými městy jsem si bral na starost, baví mě totiž používat v nich mapu co nejméně a trénovat orientační smysl ve snaze dostat se do centra a z centra. Jinak jsme se ve velkých městech nezdržovali. Vedeme-li obtěžkaná kola pěšky, není to pohodlné. Neustálé sjíždění a najíždění na obrubníky, schody, vyhýbání se davům turistů a nemožnost navštívit společně nějakou pamětihodnost, neboť je třeba střežit kola, je otravné.

Status studentů je nám převážně ku prospěchu. Lowbudget cestování nám určitě dává větší smysl, nic jiného nám koneckonců na měsíční povyražení nezbývá, a zároveň nás motivuje vyhledávat vřelost místních. Ta se v různých zemích, které jsme projeli, liší, nicméně nebýt studenty a být o několik let starší, myslím si, že řada vstřícných slov, kterých se nám dostalo, například když jsme smlouvali o ceně ubytování, se nám již za pár let dostat nemusí, alespoň v Evropě.

Vraťme se do Prahy, kde naše cesta dne 29. 6. 2024 začíná.

Den 1.

Sraz máme dohodnutý na devátou ranní v hale hlavního nádraží v Praze. Loučení s rodinou a našimi přítelkyněmi na více než měsíční putování je nám neznámé, naše pocity teskné na jedné, a odhodlané na druhé straně. Tomášova babička, skvělá, starostlivá osoba, svého vnuka zazásobila nejen dvanáctero řízky, o které se Tomáš se mnou podělil a bohatě nám přesto vystačily na dva dny. Brašny na našich kolech jsou kapacitně vyčerpány, a tak nezbývá než veškeré zásoby vložit do mé krosny, o které jsem si bláhově myslel, že bude zatěžkána pouze mojí karimatkou. Nakonec od prvního dne nosím na zádech pojízdný špajz.

Přímý spoj z Prahy do Mnichova odjíždí v 9:23. Mnichov jako výchozí bod cesty vybíráme proto, že se chceme za co nejnižší cenu přiblížit Alpám, skrze něž bychom pokračovali do Itálie. Pokud bychom vyráželi přímo z domoviny, cesta už by trvala příliš dlouho. Spoj nakonec není přímý. Na území Německa je třeba kvůli nějakým problémům dvakrát přestupovat, nejdříve ve městě Schwandorf a také na předměstí Mnichova. Na další vlak, kterým bychom se popovezli na konečnou, se nám čekat nechce, a tak cestu odpoledne započínáme ve čtvrti Feldmoching. V supermarketu ihned za stanicí Tomáš obstarává třísetgramovou milku, abychom se před průjezdem Mnichovem posilnili. Řekli jsme si, že budeme vést statistiku spotřeby čokolády, tu jsme ale opustili v Pádské nížině, kde teplota vzduchu neumožňovala konzumovat čokoládu v pevném skupenství.

Průjezd Mnichovem probíhá hladce, cyklostezka nás vede do centra i z centra na protilehlou, jižní stranu města téměř bez přerušení. Kvalita povrchu, hustota, okolí cyklostezek a řešení jejich systému v městském prostoru v Německu a Rakousku je třeba důrazně vyzdvihnout. Ve velkých městech se neradi na kolech zdržujeme, být součástí hustého provozu není nic příjemného, míříme proto rovnou do městského jádra, ke Katedrále Panny Marie v Mnichově, německy Frauenkirche. Právě se koná EURO 2024, a tak pozorujeme, jak jsou pohostinství disponující obrazovkou napěchovaná hosty, a to dobrých několik hodin před započetím zápasu Německo – Dánsko. Nyní tedy zřejmě fandí Švýcarům, kteří zdolali Itálii.

Historické jádro Mnichova je na pohled opravdu pěkné, zbytek města upravený, vypulírovaný, ale osobně se mi zdá nezajímavý. Přejíždíme řeku Isar, pravostranný přítok Dunaje, pohodlně se vzdalujeme ruchu města a vjíždíme do lesů po pětikilometrovém rovném úseku cyklostezky, po níž se k večeru prohání nabušení silničkáři.

Podél cyklostezky nenacházíme žádný vhodný plac na spaní, a tak sjíždíme do přilehlé vísky Kreuzpullach, kde poprvé pokoušíme štěstí u místních lidí. Nechceme, aby naše prosba o doporučení místa, kde bychom se mohli schovat pod nějakou stříškou, zněla dotěrně a byla vyloženě vyrušující, a tak zásadně nezvoníme u domů, ale oslovujeme většinou postarší lidi, které spatříme na zahrádkách, terasách nebo kolemjdoucí. Dotaz je položen tak, aby bylo zřejmé, že nepotřebujeme nutně přijmout pod střechu těch, kterých se tážeme, ale bohatě si vystačíme s nějakým altánkem, venkovním posezením apod. Mapy nejsou všemocné a i ze satelitních snímků všechno nevytušíme, tak proč se neoptat po dobrém plácku.

První lidé nás posílají kamsi za vesnici, vracíme se pár set metrů na náves a při soumraku ještě hledíme do mapy. A tu na nás volá nějaká babča z balkonu mohutného domu alpského ražení. Představujeme sebe a naši cestu, vysvětlujeme naši situaci, mezitím se na balkonu objeví nějaký děda a empaticky se táže: „Are you looking for place to sleep?“ „Yes“, přitakáváme. „And you don't want to pay, right?“, sumarizuje náš záměr a bez delšího rozmýšlení neváhá a nabízí nám nocleh ve velké přízemní hale, která slouží jako opravna motorek. Vcházíme dovnitř a steleme si karimatky u ponku v zázemí několika desítek veteránů ve velmi zachovalém stavu. To je obživa Kristiána, Irmy a Moniky, kteří nás hned poté zvou na pivo a na fotbal, který co nevidět započíná. Během zápasu se strhla tak mohutná průtrž, že ze střechy stadionu padal solidní vodopád deště a zápas musel být přerušen. Mezitím nám hostitelé prozrazují více o své zálibě účasti na závodech veteránů. Navštívili i závodní okruh v Mostu.

Po zápase, v němž Německo porazilo Dánsko 2:0, se odklízíme do opravny a Kristián nám ještě před svým odjezdem domů nabízí, ať si z basy u zdi po chuti nabídneme lokální pivo, což se stěží odmítá.

Mnichov – Kreuzpullach

35 km, CELKEM: 35 km

Den 2.

Jelikož fotbalový zápas předešlého večera skončil kvůli přerušení později, šli jsme spát kolem jedné hodiny. Ráno tak vstáváme pozdě, v 10:15, a před odjezdem se ještě potkáváme s Kristianem, který přijel do práce. Nám teď také začíná šichta. Kristianovi, stejně jako komukoli jinému, kdo nám byl dále po cestě nápomocen, na rozloučenou jako dík věnujeme pohled. Na výběr má foto lázeňského města Poděbrady, odkud Tomáš pochází, ode mne Krtečka a Boba a Bobka. Kristian jako jeden z mála zvolil správně – Boba a Bobka.

Míříme přes mírné kopečky do města Bad Tölz, kde vprostřed náměstí obědváme. Město se pyšní honosně zdobenými širokými domy na náměstí. Nacházíme se před branami Alp, odtud trasa vede do prvního horského průsmyku ve směru na hranici Německo/Rakousko.

Za městem Lenggries začíná pršet, u přehradní hráze Sylvensteinspeicher déšť sílí a počasí přechází v bouřku. Není se kde schovat, a tak zvesela pokračujeme dále. Při dojezdu na státní hranici jsme promoklí na kost, to ale nebrání ve vzdorování mé lenosti zastavení, abych z hloubi podsedlové brašny vylovil pláštěnku. K tomu jsem se dokopal až před Achensee, kde déšť ustal a začalo mi být chladno. Podél Achensee, ledovcového jezera, jemuž se přezdívá Tyrolské moře, vede, jak jinak, kvalitní asfaltová cyklostezka. Výhledy na vrcholky na protější straně jezera jsou omezeny nízkými oblaky. Po drsných, kamenitých svazích stékají po prudkém dešti mezi sytě zeleným jehličnatým porostem stružky vody, jíž je jezero napájeno. Morfologie rozvětvujících se stružek připomíná cévní systém. Opíráme kola o dřevěné zábradlí na břehu vodní plochy a přes malé jachty vzdouvající se na hladině si tu scenérii vychutnáváme.

A jak to na cestě bývá, zrovna se něco musí posrat. Cyklostezka je přehrazena bíločerveným plotem, neznámo proč. Přichází k nám Čech a zpravuje nás, že o něco dále došlo k sesuvu půdy, těžká technika již přijela a sesutou půdu odklízí. Neprůjezdná je jak silnice, tak paralelně vedoucí cyklostezka pod ní. Hledíme do map a zjišťujeme, že objížďka není možná, tato komunikace je jedinou spojnicí mezi Mnichovem a Innsbruckem, pokud se nechceme vracet namíle nazpět a strávit objížděním celý příští den. Nabízí se možnost přečkat noc v místním kempu a vyrazit zítra. Z jezera nás navíc pozorují potápěči, kteří z vody hulákají, že vstup dále je zakázán, a že pokud projdeme, zavolají policii. Z opačné strany zátarasu se však sem tam vrací nějací turisté, kteří pořídili i fotografii z místa sesuvu. Chci situaci posoudit na vlastní oči, a tak sedám na kolo a jedu se k sesuvu podívat. Jsme s Tomášem domluveni, že pokud na místě nebude nikdo kontrolovat a překážku bude možné bez obtíží překonat, zavoláme si a on pojede za mnou. Tak alespoň nevypadáme příliš nápadně. Kdyby potápěči měli řeči, Tomáš by jim vysvětlil, že jsem se jel pouze podívat, krosnu mám zde.

Sesuv dosáhl šíře cca dvacet metrů, v nejvyšším bodě mocnosti dvou metrů a přenést přes něj kolo nebyl žádný problém. Ano, porušujeme, co se dá, co už…

Den se chýlí k závěru, sjíždíme do údolí Innu a nasáklí deštěm musíme najít přístřešek. Sjíždíme ze silnice do horské osady Fischl, která patrně sestává pouze z hotelů, penzionů a farem. Nikde nikdo, otáčíme kola a tu přijíždí bílá dodávka. Neváháme a Tomáš ihned oslovuje muže, jenž z ní vystoupil. Po představení si nás muž chvíli chladně měří pohledem a nakonec říká, ať za jeho dodávkou jedeme pár set metrů do vedlejší osady. Přijíždíme k hotelu, muž vchází k recepci, po krátké chvíli se vrací a předává nám klíče se slovy, že je majitel a můžeme přespat v jeho pokoji. Přijímáme s hubou dokořán, jako dva největší otrhanci procházíme okolo luxusní recepce hotelu, v němž jedna noc vychází průměrně na čtyři tisíce korun. Recepční v sáčku nám otevírá pokoj a o chvíli se z pokoje nechtěně stává chlév, v němž myjeme a fénem sušíme ponožky a boty a sledujeme EURO.

Kreuzpullach – Fischl

91 km, CELKEM: 126 km

Den 3.

Vymydlení, s čistými, leč stále mokrými ponožkami a botami opouštíme hotelový pokoj. V 9:15 sjíždíme za mírného mrholení do údolí řeky Inn, která nás proti svému velmi vydatnému proudu provází do čtyřicet kilometrů vzdáleného Innsburku. V městečku Jenbach snídáme u supermarketu a ukrýváme se pod drobnou stříšku na schodišti mezi parkovištěm a silnicí. Okolo nás prochází důchodci s nákupem a nějaká školní výprava, zatímco si na schodu rozkládáme půlkilogramové balení kysaného zelí. K tomu pečivo, schwarzwaldskou šunku, čokoláda nesmí chybět.

Po cestě do Innsbrucku jedu napřed, Tomáš zvolil pohodlnější cestu po cyklostezce Innradweg, já silnici přes ves Rum. Bez určení konkrétního místa srazu se střetáváme v parku u řeky, kde již chvíli pozoruji šachovou partii na velké pozemní šachovnici mezi dvojicí mladíků s nerozvážnými tahy, kteří spojili síly proti tyrolskému penzistovi v černých společenských kalhotách, pruhované sváteční košili a lysým temenem s prošedivělým věncem, jenž bez újmy jediné figury ovládl šachové pole a půlmetrové figury soupeře s vervou rozmetává svými půlmetrovými figurami div ne za hrací plochu.

Vedle velkých šachovnic na zemi jsou zde také klasické stolní šachy, figurky je možno si bez optání vypůjčit v dřevěné bedně opodál. Chystáme se na jednu šachovou partii, ale tyrolský penzista mezitím snadno navýšil své Elo, a tak ho společně vyzýváme na souboj. Zdá se, že innsbrucký mistr tráví hrou v šachy většinu penze a vzhledem ke svému stylu odívání bere každou partii vážně.

Souboj započal. Musíme přemýšlet mnohem rychleji, než když hrajeme spolu a každý sto let přemýšlíme, kudy táhnout. Výhodou je, že soupeř nám nerozumí, a tak můžeme strategii průběžně konzultovat nahlas. Po každém upoceném tahu má soupeř dávno spočteno pět a pět a vzápětí jsme zase na řadě. Střední hra začíná gradovat, spouští se liják. Bereme na sebe pláštěnky, souboj se přeci nevzdává. To ale netušíme, že ani soupeř se nevzdává. Ten s ledovým klidem rozvíjí svůj červený deštník a pokračuje v mašinérii. Čas je neúprosný a začínáme být nervózní, abychom za světla stihli projet Brennerský průsmyk. K našemu překvapení se ale mistr začíná dostávat do úzkých a po hodině a patnácti minutách výživné hry jeho Elo zase snižujeme. Přestože mistr během hry dvakrát provedl nekalou praktiku vracení figur a klel slovem „scheisse“, podáváme si ruce a my ve vydatném dešti spěcháme v ústrety Brennerského průsmyku. Prohlídku Innsbrucku musíme kvůli času (15:30) obětovat.

Za Innsbruckem začíná vrchařská prémie z 590 m. n. m. do konečných 1 370 m. n. m., často s brutálním stoupáním. U silnice stojí automat s nápisem „Frische produkte“ a ve skleněných vitrínkách je možno zakoupit klobásy, sušené maso, vejce nebo brambory. Bereme klobásy. Ve vyšších partiích stoupání déšť ustává, střídá jej mlha, viditelnost jen na několik desítek metrů, ochlazuje se. Bez předchozího tréninku je Brennerský průsmyk prvním prověřením našich sil, důležitá je mysl uvažující nejvýše v řádech stovek metrů před námi.

Na hranici Rakousko/Itálie přijíždíme okolo osmé večerní a odteď se můžeme snažit uplatnit slovní zásobu italštiny. Začíná sjezd po cyklostezce, která na prvních kilometrech kopíruje trasu původní železnice, jež tudy vedla. Promoklí svištíme za soumraku do údolí a podivně mě tlačí palec v pravé noze. Nemohu si to vysvětlit jinak, než že se mi v botě tvoří led, však je opravdu chladno a déšť nás skrápěl po čas celého průjezdu Rakouskem. Po příjezdu do první italské obce na trase Gossensass Colle Isarco je jasné, že dnešní noc potřebujeme spát v suchu, příští dny konečně slibují slunce a teplo. Táži se skupiny mladých lidí na vlakové stanici, zda neví o nějakém místě, kde by se dalo přespat. Jedna slečna nám doporučuje tři sta metrů vzdálený penzion, k němuž nás doprovází a stručně nás představuje šéfové, své známé. Ta nabízí nocleh za 35 eur na každého, to je pro nás příliš. Byla by škoda přijít o náhodné hosty, kteří v deset večer potřebují na jednu noc střechu nad hlavou, a tak šéfová kýve na 20 eur, které jsme ochotni zaplatit a my jsme vděční.

Jenbach – Gossensass Colle Isarco

101 km, CELKEM: 227 km

Den 4.

Vstáváme v 9:15, díky zbylým zásobám jídla z včerejšího večera snídáme na postelích a nemusíme se zdržovat ranním nákupem.

Klesání do Brixenu není plynulé. Prudké sjezdy, při nichž je třeba udržovat brzdy v provozu, střídají krátké výšlapy a ostré zatáčky. Stále nejsme v samém údolí, nýbrž cyklostezka se vine přes svahy postupně do níže a níže položených hor. Gossensass Colle Isarco a čtyřicet kilometrů vzdálený Brixen, do něhož máme naměříno, dělí 510 výškových metrů, přírodní poměry se rychle mění. Před Brixenem, který je stále tak hluboko v Alpách, se v 600 m. n. m. nachází rozsáhlé fóliovníky s jahodami, ještě rozsáhlejší jabloňové sady a největším překvapením je pro mne místní produkce vinné révy na svažitých kopcích. A to ještě nevíme, co spatříme den následující.

Brixen, město s 20 000 obyvateli, se vyznačuje architekturou tyrolského rázu. Charakter sídel a skladba obyvatel regionu Bolzano-Jižní Tyrolsko, jehož je Brixen součástí, a jižně sousedícího regionu Trentino, česky Tridentsko, je historicky ovlivněn původním rozsahem Rakouska-Uherska, které sahalo až po severní okraj Lago di Garda. Typická ulice v historickém jádru Brixenu sestává z domů jemných tónů béžové, zelené, bílé či okrové, s arkýři i vikýři, štítovými, nezdobenými zdmi a krenelovanými atikami. Vinoucí se ulice je zakončena štíhlým kostelem z šedavého kamene s ještě štíhlejší, protáhlou kostelní věží, jakých je v Alpách nepočítaně. Sedáme si na zídku obklopující travnatou plochu kruhového tvaru, vprostřed níž je pečlivě zastřiženými květinami vyobrazen znak města v odpovídajících barvách – bílý beránek se žlutým věncem kol hlavy, držící na žerdi prapor s červeným křížem na bílém poli.

V Brixenu bychom si rádi pochutnali na první pizze v Itálii, avšak průměrná cena dvanáct eur nás odradila. Letmým pohledem na menu se orientujeme dle ceny margherity. Dále na cestě navštěvujeme restaurace obvykle na okrajích měst či v malých vískách, kde je cena o poznání příznivější, chuť často také. Jedeme tedy dále po cyklostezce, ale ostatní pohostinství otevírají až v 17 hodin. Podél cyklostezky ve směru na Bolzano zastavujeme v kiosku na hamburger a bratwurst, obsluha nás oslovuje německy. Inu, zatím na té Itálii mnoho italského není, všeho dočasu.

V tomto úseku je klesání již pozvolné, nemá to chybu. Okolo nás i nad námi hrozen vedle hroznu a zříceniny hradů. Některé vinice jsou na tak strmých svazích, až si pokládám otázku, jakým způsobem, zda ručně či mechanicky, probíhá sklizeň.

V jednom úseku se údolí smrsklo do šíře pár desítek metrů, které demonstrují vyspělost tamní infrastruktury. V těsné blízkosti paralelně vede cyklostezka, železnice, hlavní silnice a dálnice na mohutných betonových pilířích, které vystupují z těžko dostupných kamenitých úbočí.

Příjezd do Bolzana s necelými 110 000 obyvateli nám napovídá koncentrace různých komerčních prostor s nápisy společností podél dálnice. Ač se v Bolzanu, opět kvůli času, nezdržujeme, zpětně jej subjektivně hodnotím jako nejmodernější město na naší cestě. Všechno tiptop uhlazené. Za Bolzanem se řeka Isarco, podél které jsme celý den jeli, zprava vlévá do řeky Adige, jež je tepnou největšího údolí italských alp. Zde se údolí v 260 m. n. m. výrazně rozšiřuje, stále hluboko v Alpách, a přesto vstupujeme do zemědělsky velmi vytěžované oblasti. Vinohrady a nekonečné, opravdu nekonečné jabloňové sady, se již nenachází na úbočích, ale na úrodné půdě široké říční nivy. Díky malé nadmořské výšce a příhodným klimatickým podmínkám vděčí Itálie tomuto údolí za jednu z předních příček ve světové produkci jablek a také se spolu s jinými částmi italských Alp podílí na třetí pozici v objemu vyprodukované vinné révy.

První pizzu chutnáme v dědině u cyklostezky. Číšník klábosí s partou starých štamgastů a ptá se nás na cestu a odkud jsme. Podle vlajky soudí, že pocházíme z Francie. Vlajka je ale větrem srolovaná, budiž tedy. Překvapením pro nás je, že název Czech Republic u číšníka vyvolalo svraštění čela a po pár vteřinách uvědomění mě se zdviženým ukazováčkem opravil „Aaaa Czechoslovakia“. A tak to bylo celou Itálii. Škoda, že Česko v EURU nepostoupilo trochu dále, snad bychom se dostali více do povědomí.

Dnes budeme poprvé spát venku, na odpočívadle pod stříškou z vlnitého plastu. Dnešní den, který sice nepřinesl nějaké závratné příhody, zato ale průjezd vyšlechtěnou krajinou, poprvé a rozhodně ne naposledy zapíjíme flašou vína.

Gossensass Colle Isarco – Auer Ora

103 km, CELKEM: 330 km

Den 5.

Ráno myjeme řetězy. V opravně kol, kterou pravidelně navštěvuji a kde jsme si před cestou nechali seřídit kola, mi bylo doporučeno hodit myčku na řetěz do popelnice. Očista je sice efektivní, ale řetěz se rychle opotřebovává, proto jej čistíme jednoduše vlhkým hadrem za použití odmašťovače Bikeworkx a následně suchý řetěz mažeme článek po článku.

Před odjezdem z nocležiště přijíždí v autě přímo před nás chlapík, otevírá kufr, snímá z něj kýbl, který naplňuje vodou z kanálu a cosi u auta připravuje. Jdu za ním a italsky se jej ptám, zda s něčím nepotřebuje pomoct. Asi mám zatím špatný akcent, muž otázce rozuměl opačně a sotva jsem se dotázal, bez okolků vytáhl z kapsy peněženku a beze slov ke mně s politováníhodným výrazem napřahoval ruku s dvaceti eurovou bankovkou. Tak se mi to líbí. Vysvětluji mu, že já pomoc nepotřebuji a otázku opakuji. Pomoc nepotřebuje a ani bych mu pomoct nedokázal, muž totiž prováděl chemický rozbor vody.

Cesta podél řeky Adige ve směru na Trento je ve střední a dolní části údolí dosti monotónní. Pojednou se otevře nějaký výhled a dalších deset či dvacet kilometrů si připadáme, jako bychom jeli na rotopedu a hodinu se bez hnutí dívali na jeden a ten samý obrázek na plátně. Jabloňové sady jsou stále častěji střídány vinohrady, až jabloně mizí zcela. Údolí je ze stran rázně ukončeno téměř kolmými, nažloutlými skalisky, které jsou teprve několik set metrů nad údolím pokryty hustou vegetací. Toť typická scenérie italských Alp.

Na předměstí Trenta stavíme u Lidlu, Tomáš jde na nákup, já sedám na dlažbu u nákupních vozíků vedle dvojice cyklistů přibližně v našem věku, které jsme prvně zahlédli v Bad Tölz. Pochází z Anglie a sledují cyklostezku Mnichov – Benátky. V parku za městem se hravě vypořádáváme se 750 gramovou konzervou tuňáka a navrch zakusujeme čtyři croissanty. Výdej je holt velký, a tak to do sebe pereme hlava nehlava.

Za městem Rovereto se odpojujeme od údolí a přes malé sedlo Passo San Giovanni (278 m. n. m.) přijíždíme k Lago di Garda, v pouhých 65 m. n. m., zatímco okolní terén místy převyšující 2 000 nadmořských metrů v dáli postupně mizí v rovinu Pádské nížiny splývající s jezerem.

Příjezd k jezeru je deštivý, místo na spaní je v této turistické oblasti k nenalezení, hledáme tedy kemp. Stan s sebou nemáme, neměli bychom ho kam uskladnit, a vůbec, tři a půl kilogramů navíc se nám táhnout nechtělo. Pokud nemáme stan a nechceme spát v chatkách za dvacet eur na každého, je třeba se poptat na recepci po jiné alternativě. Šéf kempu Navene nám po smlouvání ceny umožňuje nocovat na malé terásce jedné z chatek za poloviční cenu deset eur za každého. Po chvíli ale přichází a daruje nám klíče od chatky gratis. Máme k dispozici sprchu, toaletu, měkkou postel. Co víc si přát.

Auer Ora – Navene

99 km, CELKEM: 429 km

Den 6.

Dopoledne se cachtáme v jezeře a určitým kontrastem vůči místnímu mikroklimatu středomořského rázu s hojnými cypřišemi a piniemi je společenstvo kaprů, kteří kolem nás plavou.

Silnici kol jezera z dobré poloviny brázdí turisté v autech s německou espézetkou. Z pohledu mapy jedeme po pravé straně Lago di Garda. Tato strana nabízí časté výhledy, zatímco levá je prošpikovaná tunely.

Alpská etapa je za námi a městečko Peschiera del Garda nás vybízí k poznání bujné Pádské nížiny. Mezi sytě červenými, žlutými a jinak barevnými úzkými domky s dřevěnými okenicemi, místy krytými také markýzami, přejíždíme jeden z několika mostů lemovaný květináči muškátů přes kanál propojující jezero a řeku Mincio, jež z něj vytéká. Městské jádro je obehnáno opevněním a řekou obklopující jej kol dokola.

Jelikož jsme zhýčkaní kvalitními cyklostezkami, využíváme možnosti jet po další z nich podél řeky do Mantovy. V Pádské nížině je vše zelené jaksi větší než u nás doma, žně už tu jsou minulostí, mohutné klasy kukuřice nás s velkou rezervou převyšují a dřevnaté lodyhy bujného rákosu tvoří neprostupnou hradbu oddělující asfalt od říše vodního ptactva, hledajícího u břehů útočiště. Za rákosím jsou k vidění louky prostoupené remízky s vzrostlými vrbami, duby, topoly, jilmy, malé vinice, stromořadí cypřišů, občas nad koruny listnáčů vystoupí hrad s typickou rozšířenou věží, jež sloužila jako cimbuří.

A takto se nenápadně dostáváme do jedné z nejmalebnějších a nejpoklidnějších vesniček na cestě – Borghetta – poblíž většího města Valeggio sul Mincio. Z řeky Mincio jsou v malé obci odváděny náhony pro pohon vodních kol v úzkých mezírkách mezi domky, odkud voda proudí obloukovitým tunelem pod jiným, čelním domem, v němž je kavárna. Vpravdě hezky by se tu odpočívalo, my se ale jdeme dále potit a následovat zavlažovací kanály, které jsou z okolních řek odváděny v jakýchsi betonových neckách ve dvojřadu mezi kukuřičnými poli. Do Mantovy, města s 49 tisíci obyvateli, přijíždíme po mostu oddělujícím Lago Superiore a Lago di Mezzo na téže řece v mokřadní oblasti. Zastavujeme v Parco Piazza Virgiliana, parku symetrického tvaru u břehu Lago di Mezzo a odtud směřujeme do centra. Na náměstí Piazza Sordello se koná nějaký festival, na který je placené vstupné. Část města tedy objíždíme na sousední náměstí Piazza delle Erbe, jemuž dominuje Basilica di Sant'Andrea s renesanční kupolovitou věží. Pod ní jsou seřazené hubené barevné domky s podloubím a na rynku děcka čutají do mičudy.

Vyhládlo nám, a tak jsme po optání navedeni místními do lokální pizzerie na periferii. Pizzu z pece si objednáváme v italštině u staré kuchařky v bílé začouzené zástěře. Komunikace a slovní zásoba zatím nepostačuje k výběru na jistotu. Tomáš nakonec pojídá tu s houbami. Kuchařka se ujišťuje, zda chutná, Tomáš s plnými ústy přikyvuje. Jen co se kuchařka zády k nám vrací k pultu, Tomáš bleskurychle vrhá sousto do koše.

Na rozloučenou nám přeje hodně štěstí italskou formulí „In bocca al lupo“, v překladu „V tlamě vlka“, na což se zvláštně odpovídá „Crepi il lupo“, tedy „Ať vlk zemře“.

Je čas hledat nocleh. První pokus je neúspěšný. Místo zříceniny hradu přijíždíme ke zkorodované bráně mezi soustavou betonových koster zpustošených budov prorostlých stromovím. Hrádek je možná za bránou, zde to nicméně vypadá jako na začátku hororového filmu.

Štěstí dále pokoušíme u vesnice Pietole Vecchia, kde se ptáme místního farmáře, který právě usedá do traktoru. Doporučuje nám, ať se poptáme v kostele v obci Bagnolo San Vito. Na jeho statku bychom prý mohli přespat leda v kravínu, čemuž jsme se společně zasmáli a s díkem se rozloučili. Je už téměř tma, po cestě narážíme na pozorovatelnu fauny, v mokřadech kolem nás je pod hvězdnou oblohou život v plném proudu. Před komáry na prkenné podlaze rozkládám moskytiéru, zavěšuji ji šňůrkami za střešní trám, síť na zemi z obou stran zamýšlím připevnit prkny. Jedno volně leží před pozorovatelnou v trávě, druhé nepřipevněné na zábradlí. Bez zábran jej odklopuji a hle, pod ním vosí hnízdo. Hbitě odskakuji a je jasné, že se budeme muset přemístit. Je to už dobrých jedenáct let, co se na mne vrhlo celé sršní hnízdo a traumatu z bodavého hmyzu jsem se dosud nezbavil.

Tomáš na mapě nachází jinou pozorovatelnu o dvě stě metrů dále, a tak spíme tam, na podlaze vedle mravenčí dálnice, za šustění nutrií a štěkotu psů.

Navene – San Biagio

108 km, CELKEM: 537 km

Den 7.

Snídáme v Bagnolo San Vito, je nám horko, ale 30 °C to jistě nekončí. Musíme si zvykat, a to rychle. Přejíždíme řeku Pád a překvapuje mne její vodnost. Ve zprávách je snad každé léto k přečtení, jak je koryto vyschlé. Snad je to tím, že je teprve začátek července, ale koryto je nyní plné a totéž platí o jiných tocích, které jsme zatím přejížděli.

Za městem San Benedetto Po se napojujeme na asfaltovou cyklostezku podél meandrující říčky Secchia. Většinou jí není ani vidět, jak je schovaná pod vrstvou křoví a rákosu. Oproti tmavě tyrkysové hladině řeky Mincio je zde hladina kalně hnědá a koryto po stranách zpevněné betonovými stěnami. Ani protipovodňová hráz místy nezabránila poškození úrody kukuřice a totální erozi půdy po nedávné záplavě. Škody ale nejsou velké, jen lokální. Stejně jako v Německu a Rakousku, i zde jsou mezi městy velmi roztroušená malá sídla. Co pole, to usedlost, balíky slámy, domy z pálených cihel.

Vyčerpaní horkem odpočíváme u kávy v Concordia sulla Secchia. Okresní frekventovaná silnice přes Cavezzo se napojuje na ještě vytíženější silnici přes Composanto do Bologni. Jízda v takovém provozu je ztracený čas. Oči sledují pouze krajnici. Máme kliku, kousek od nás vede cyklostezka Euro Velo 7 zvaná Sun Route vedoucí z Nordkappu na Maltu. U jednoho z odpočívadel stojí cedule s mapou informující o pokračování trasy a poloze dalších odpočívadel, proto poprvé a naposledy na cestě známe místo noclehu dopředu. Odpočívadla jsou identická a to, na kterém dnešní etapu končíme, je v místě bývalé železniční zastávky. Potkáváme na něm sedmnáctiletého mladíka Nicola. Také by rád podnikl podobnou cestu na kole. Vizi má jasnou, chce být astronom, ve svém věku ovládá několik programovacích softwarů, tedy novodobý Galileo.

Odpočívadlo je plně vybaveno – nářadí na servis kola zavěšené na natahovacím drátěném lanu jako pojistka proti krádeži, osvětlení, odpadkový koš, studánka s pitnou vodou, soustava zásuvek. Akorát nás nenapadlo na noc vyhodit pojistky, abychom nemuseli celou noc spát na stole přímo pod rožnutou žárovkou.

San Biagio – Ca' Davia

93 km, CELKEM: 630 km

Den 8.

V devět ráno už to pěkně praží. Cyklostezka nás podél stávající železnice dovedla do dědiny Osteria Nuova. Za ní bez použití mapy předčasně odbočujeme a míjíme tak cyklotrasu mezi poli. To zjišťuji až v polovině polní cesty. Známý zvyk nevracet se za žádnou cenu po stejné cestě zpět na rozcestí ve snaze najít alternativu ať se děje, co se děje, se mi poprvé vymstil. Mapa nabízela možnost proklestit si cestu sto metrů skrz les a za lesíkem bychom byli na silnici, která by nás na cyklostezku dovedla. Tlačíme kola přes ostružiny a trní, které nás nakonec dále nepustily. Až nyní nezbývá než se vrátit zpět, to už mi ale z duše na předním kole unikl všechen vzduch. Pumpičku a lepení má v brašně Tomáš, já si s sebou vzal jen náhradní duši a Tomáš zase pumpičku bez náhradní duše. Na farmě při silnici mi jsou lidé nápomocni, mají k dispozici kompresor. Akorát ke kompresoru není připevněna hustilka s manometrem, nýbrž pouze vzduchová pistole. Ta je mi platná jako mrtvému zimník. Inu, to ale není jejich problém. Duši jsem poprvé a naposledy vyměňoval v dětství u babičky na staré kárce. Na cestách jsem ještě nikdy defekt neměl a svůj um jsem si tak šetřil až na tento moment, a to dokonce bez montpák. Ke galuskové duši se ne a ne dostat, až jsem pojal možnost, že se jedná o bezdušový plášť. Z omylu mne při technickém supportu na dálku vyvedl servisman, který mi kolo před cestou opravoval. Po nespočtu nadávek a krůpějí potu se mi po jedné a půl hodině duši podařilo vyměnit. Farmářům mezitím skončila šichta a před odchodem nás obdarovali čtyřmi broskvemi a čtyřmi melouny. Dva jsme v sedě na hlíně rozřízli vejpůl a naproti konkurenci si je náležitě vychutnali. Třetí meloun se ještě vlezl do krosny, čtvrtý jsme bohužel museli obětovat a položili jej prodavačce vedle auta, aby si jej popřípadě vzala. Snad o něj nezakopla…

Konečně přijíždíme do téměř čtyřset tisícové Bologni, města laděného do okrové barvy, jak cihla leží na cihle. Široké silnice jsou lemovány urostlými platany, na nichž od rozbřesku do soumraku zní hlučný orchestrion v podání cikád. Na náměstí Piazza Maggiore se střetáváme s japonským studentem Yuki, který dobře ovládá angličtinu, zná Karla Čapka a R.U.R. a sedmým měsícem s 12 000 kilometry v nohou křižuje Evropu.

Před vjezdem do Apenin hledáme cykloservis, abych si zakoupil náhradní duši a montpáky. To se podařilo. Přejezd Apenin je možný porůznu. Do Florencie pokračuje cyklostezka Euro Velo 7, anebo je možné jet po jedné z několika silnic. Cyklostezku nechci riskovat kvůli případnému nezpevněnému povrchu, zároveň jsme v časové ztrátě a cesta po cyklostezce je delší. Mé silniční kolo je sice svižné, ale pravda, omezeno povrchem a opotřebením nárazy zatěžkané brašnami náchylné k defektům. Tomáš preferuje cyklostezku, ale nakonec se se slovy „ve dvou se to lépe táhne“ přizpůsobuje a volíme silnici. Servisman v Bologni nám doporučil výjezd z města po silnici třetí třídy. Bylo to dobré doporučení. Nicméně čeká nás stoupání z 54 m. n. m. na Passo della Raticosa v 968 m. n. m. Náročnost cestování italským vnitrozemím začíná při vjezdu do Apenin nabírat na obrátkách. Občerstvení v restauraci není zatím možné, běžná otevírací doba je 19 hodin, a tak pokračujeme dále a dále, až v obci Fornace di Zena oba špatně odbočujeme a jelikož jsem pár set metrů před Tomášem, vesele pokračuji do prudkého kopce, zatímco Tomáš zbystřil a vrátil se. Troufám si ale říci, že mám lepší výhledy. Chybného odbočení jsem si všiml až po stěží zdolaných metrech a ty se mi nechtělo sjíždět. Voláme si a domlouváme se, že večeřet a spát budeme každý po svých a srazy budou zítra v místě, kde se silnice spojují.

Zastavuji na kopci a poslouchám ticho s rozhledem na hladce zaoblené zlatavé kopce po většině své plochy pokryté zbytky posečených klasů obilí. Z povzdálí nad krajinu doléhá znění soustavy zvonů melodicky odbíjejících půl osmou večerní. U vesničky Barbarolo usedám ke stolu na venkovním posezení lokální restaurace a pro ujištění se táži, zda tu vaří. Kyprá hostinská pokyvuje hlavou, a to je zatím vše. Vracím se ke stolku, naslouchám rozhovoru místních rodin, stírám ze sebe pot a dopisuji deník. O chvíli je u mne prostřeno a na stole přistává aperitiv se sýrem a vekou. To mě ale nenasytí, říkám si, a tak po chvíli znovu vcházím dovnitř a hostinská se bez optání přátelsky ptá, jestli mám rád těstoviny. Přesně na ty mám chuť, tak návrh odsouhlasuji a spokojeně se vracím na místo. Před posledními kopci se po spaghetti tagliatelle con fungi ještě posilňuji studeným karamelem a vyrážím směr Loiano. Tomáš nakonec přijede za mnou, aby měl nejhorší stoupání za sebou již dnes.

Místo na spaní se nám nedaří nalézt. Ptáme se kolemjdoucích. Ti nám doporučují terasovitou louku pod silnicí, nad níž právě stojíme. Pršet prý v noci nemá. Místo je to věru pěkné, v dáli pod kopci je vidět osvětlená Bologna, po půlnoci nás ale ze spánku vytrhla krátká přeháňka. Na chvíli jsme se schovali pod strom, déšť je studený a vane čerstvý vítr.

Ca' Davia – Loiano

72 km, CELKEM: 702 km

Den 9.

Probouzím se s únavou. Ne tolik kvůli nekvalitnímu spánku, ale kvůli fyzické zátěži. Tomáš jede na kole bez brašen pro snídani. Na hřebeni je ráno chladno, teplota ale rychle stoupá a větrovky po pár kilometrech uklízíme. Dnes nás čeká hlavní přejezd Apenin a stoupání se stává extrémně vyčerpávajícím. Za nejvyšším bodem následují střídavé sjezdy a výjezdy. Ve vrcholových částech pohoří v nadmořské výšce okolo osmi set metrů ještě probíhají žně. Víc než traktory je ale slyšet desítky motorek, které se shromažďují v Passo della Raticosa, na vrcholu zní jen rachot dvoutaktů. Dnes je jejich významný den, silnice Via della Futa SS65 mezi Bolognou a Florencií je srazy motorkářů proslulá.

Obědváme v obci Vaglio. Sice zde vaří až večer, můžeme si ale objednat studené jídlo – uzeninu, sýr, pečivo foccacia proložené dle přání salámem, a zmrzlinu – což také děláme. Do posledních šesti kilometrů do kopce se nám žalostně nechce. Je to poprvé za devět dní, kdy se k jízdě musím přemlouvat, i když máme před sebou toskánskou perlu. Před sjezdem do Florencie se nabízí výhled na dominantu Florencie, Cattedrale di Santa Maria del Fiore, jedinou budovu, která výrazně ční nad ostatní. Příjezd do Florencie překvapuje klidem a téměř až prázdnotou. V centru je to ale jiná písnička, hlava na hlavě. Na náměstí Piazza del Duomo necháváme zraky stát nad velikostí a ozdobností Dómu se zelenobílými mramorovými obklady. Okolo sochy Davida vedeme kola k mostu přes řeku Arne. Na širokých kamenných pilířích jsou postaveny obytné domky, na vnitřní straně mostu je spousta obchůdků a není poznat, že právě přecházíme řeku. Večeřet chceme za křesťanskou cenu, a tak plníme pod studánkou pet láhve a loučíme se s tímto renesančním pokladem. Ovšem naplnění dohromady devíti litrů vody, zatímco za námi vzniká fronta turistů toužících po osvěžení, probíhá na etapy.

Kupole florentského Dómu se záhy schovává za kopec, s potem ve tváři se obdivujeme členité krajině olivových hájů a vinohradů občasně zastíněných pinií. Toskánsko působí nevinným dojmem, jízda na kole tu ale není žádný med. Vysoké hory tu sice nejsou, rovina ale též. Kopec střídá kopec a není kopce, na jehož vršku by nebylo vesnice, ideálně co nejvýše. Takovou je i Impruneta, kde se hodláme nasytit pizzou.

V restauraci se koná oslava osmdesátin, všichni hosté dbají svého vzhledu. Můj trikot nese výrazné stopy po sražené soli v pásech kopírujících tvar mého batohu a s ostatními konzumenty kontrastujeme natolik, že se obsluze v italštině omlouvám za naše způsoby slovy „Mi dispiace per i nostri vestiti“ („Omlouvám se za naše oblečení“). Abych byl ale upřímný, po takové šichtě si z toho nic neděláme, hlavně se chceme pořádně najest a zase vypadneme. Nocležíme v malém parku na trávě u dětského hřiště při kraji obce.

Loiano – Impruneta

88 km, CELKEM: 790 km

Den 10.

Okolo sedmé ranní jsme obdarováni místním, co bydlí naproti, snídaní – borůvkovým džusem a sušenkami, za něž se obratem odvděčujeme pohledem. Jeho nápaditý synek se zabavuje improvizovanou jízdou na motorce tak, že mezi zadní kolo a rám bicyklu vtěsnal sešlapanou pet láhev, jejíž tření o drsný povrch plášťů při jízdě zvuk motocyklu věrohodně napodobuje.

Během krátkých a svižných sjezdů a táhlých, nepříliš prudkých stoupání krajinou, jejíž každá část, každý háj, kamenný domek a cesta, jsou opečovávány, nakonec přijíždíme v 37 °C ve stínu do Greve in Chianti, vyhlášeného vinařského města. Potřeba osvěžení je tak silná, že bez studu snímám na rynku triko, házím jej pod studánku, z brašny vytahuji prací gel a přepírám triko i svoji hlavu. V kavárně naproti do sebe kopeme espresso. Košt vína ve dne nepřipadá v úvahu.

Že bude přejezd Toskánska náročný, jsme předpokládali a již před Florencií jsem v mapě pohledem uhýbal směrem k moři, abychom nějaký čas pobyli v rovinách. Siena bude poslední štace v tomto regionu, na tom jsme se jednohlasně shodli.

Dříve, než Sienu obhlédneme, oba musíme navštívit cyklo servis. Při výměně duše před Bolognou plášť zcela nedosedl a při jízdě přední kolo mírně poskakuje. Do Sieny přijíždím s mírným náskokem, který tak ihned využívám k řešení problému. Na zamčených dveřích nejbližší cyklo opravny stojí, ať zavoláme na požadované číslo a obsluha obratem přijde. Tak to tu běžně chodí. Kolo mi dává do richtigu dvacetiletý mladík za pár minut. Tomášův problém se seřízením přehazovačky a povoleným výpletem řešit kvůli absenci nářadí nemůže. Doporučil nám ale cyklo servis v centru města. Tomu šéfoval starý opravář v kostkované košili. Hájil se tím, že má příliš mnoho zakázek a problém řešit zprvu odmítl, Tomášovo naléhání jej ale přesvědčilo. Je pátek večer, poslední možnost.

Tomáš sejmul z kola zavazadla, čímž jsme prostor před pultem společně s jiným, lehce dotěrným polským cykloturistou zaplnili, načež opravna pod návalem dalších zákazníků převážně s dětskými koly začala praskat ve švech. Starý opravář má náš velký obdiv díky své neochvějné trpělivosti. Po celou dobu naprosto klidným hlasem se samozřejmostí přijímá další a další zakázky a neustále odbíhá z dílny k pultu, jakmile ho při otevírání vstupních dveří upozorní zvoneček. Je mi stydno, když jsem zákazníkům, kteří přišli po nás, chtěl říct, ale naštěstí neřekl, ať to zkusí jinde, aby zde nemuseli dlouho čekat. Starý opravář po hodině a půl Tomášovo kolo uvedl také do richtigu a požadoval asketická čtyři eura. Musí tu být silná konkurence, pak se nedivím, že přijímá každou zakázku, a já vůl ho málem připravil o kšeft. Nevím, nakolik si opravář cení své práce, snad alespoň vydělává dostatek na dýškách. Tomáš přihazuje šest euro, skromně se odvděčujeme pohledem a s velkým díkem opravnu opouštíme. Její název dokumentujeme.

Táhlá úzká dlážděná ulice nás přivádí na náměstí půlkruhového tvaru II Campo, jemuž vévodí cihlová hranatá věž Torre del Mangia tyčící se do výše 102 metrů. A jak se tak kocháme, tu praskne duše na mém kole. Hledíme na sebe několik vteřin jak strnulí. To je snad špatný vtip! Na povyk není čas, bleskurychle se vracíme k opraváři, kličkujeme mezi masou turistů téže úzkou uličkou. Zvonek při otevření vstupních dveří do servisu cinká na poslední chvíli. Opravář je tak laskav a duši vyměňuje. Problém nebyl v přetlakování duše, jak jsem se domníval, nýbrž v opotřebování ráfkové pásky, která dále nebyla schopna zabránit kontaktu duše s otvory v ráfku, v nichž jsou umístěny niply.

Během zlaté hodinky a za přijatelné teploty doháníme kilometry, které je třeba nabýt, a opouštíme Sienu a s ní také frekventovanou část Toskánska. Jiná část regionu je takřka liduprázdná, bez polí, vinic a olivových sadů, pouze listnaté lesy. Mezi nimi se klidíme stranou od silnice poblíž dědiny San Lorenzo a Merse a na travnatém plácku vedle samoty pokládáme karimatky. Moskytiéra je pro dnešní noc samozřejmostí. Jen ji není kam přichytit, a tak jsme do ní zamotaní jako v pavučině. Což o to, účinné to je, ale bez špuntů do uší, aby nebylo slyšet toho příšerného bzukotu, se usíná nevalně. Tomášovi obzvláště, jízda v horku jej dohnala a parťák usíná v zimnicích s úžehem.

Impruneta – San Lorenzo a Merse

84 km, CELKEM: 874 km

Den 11.

Spaní stálo za starou belu. Alespoň že úžeh přes noc pominul. Vstáváme před osmou, rychle balíme, něco málo jíme, a vyrážíme, než se italská sauna spustí naplno. Nejsme ve velké nadmořské výšce, cca mezi 200-400 m. n. m., avšak drobné silnice III. třídy vedoucí podél dálnice ve směru na Grosseto, které se již nevtěsnaly do vinoucího se údolí jako ona, se porůznu kroutí po úbočích hustě zalesněných vršků. Tato další zkušenost nás opět upozorňuje, že při volbě trasy je kromě nadmořské výšky zásadní sledovat relativní převýšení. V 37 °C ve stínu zdoláváme krátké, leč prudké výjezdy s 20 % sklonem, a to nás hned zkraje dne rychle dostává ze sedla, kolo často vedeme pěšky, ob chvíli sedáme na silnici, hrneme do sebe vodu, která rychle ubývá. Při těch nejprudších výjezdech volíme techniku cik-cak, protože přímý výstup by nás rychle vyčerpal.

Překvapeni nejsme, se vší tou fyzickou zátěží jsme počítali, vidět a zažít to nejhezčí často obnáší i tu nejtěžší cestu. Ničeho nelitujeme, fyzické limity zatím nepociťujeme, z mnohem větší části je to o trpělivosti a vůli. Zpětně je ale vidno, že s každodenně vzrůstající teplotou a nastoupanými metry u mě klesá vůle k zaznamenávání dlouhých litanií do zápisníku a oproti alpským etapám nabyla cesta převážně sportovního charakteru, kdy je volný čas tráven soustředěním se na další výkon. Vodu, jejíž spotřeba se denně pohybuje v rozmezí 6-10 litrů, samozřejmě obohacujeme o minerály, bez nichž čert ví, jak by to s námi bylo. V bidonech rozpouštíme sůl, šumivé tablety magnesia, vápníku, multivitamínu. Navrch sosáme kolagen, selen, zinek a celaskon. Po ránu je mi někdy z toho koncentrátu až na blití, ale svůj účel to plní.

Grosseto je se svými 81 000 obyvateli první větší město v Itálii takřka bez turistů. Toto patrně opomíjené jihotoskánské město poslední dobou údajně opět zažívá mírný vzrůst turistického významu. Na náměstí s architektonicky specifickým kostelem z bílo-hnědého mramoru jsme v čase nedělního odpoledne sami.

Před příjezdem do přímořské oblasti vinohrady definitivně mizí a dále se vyskytují jen sporadicky. V polích mezi olivovníky se na vysušených stéblech posečené pšenky pasou stračeny a o chvíli střídá zemědělská krajina na dalších pět dní krajinu turistickou. V obci Fonteblanda stavíme v supermarketu pro jídlo na večeři a po dvaceti kilometrech svižné jízdy se v Ansedonii uchylujeme na útesu u pláže, kde s odvoláním na barmanův bezstarostný souhlas můžeme spát. Ansedonie není vpravdě ničím zajímavá, sestává téměř pouze z privátních domů a pozemků a výhled na moře, ač se i zde nacházíme na skalisku, tak kvůli všudypřítomnému zákazu vstupu není možný.

Přímá pobřežní linie bez zátok se táhne až do dáli, kde je v oparu jen matně vidno maják u přístavního města Civitavecchia. Za poslechu Jarka Nohavici se teprve za tmy ládujeme půlkilogramovou sklenicí oliv, zakusujeme chléb, kompletní štangli uzeniny, téměř celou kostku parmazánu a vše splachujeme láhví vína. Nic, co by bylo pro spánek zdravé, ale hladu neporučíš, dříve jsme to nestihli. Anebo stihli, ale v šest večer a poté jsme zase dostali hlad.

San Lorenzo a Merse – Ansedonia

113 km, CELKEM: 987 km

Den 12.

Ráno bez snídaně pouze balíme věci a přemísťujeme se na liduprázdnou pláž. Vnášet kolo na písečnou pláž je věc, kterou kolo nemá rádo, a tak jej nadnášíme. Po osvěžení v moři využíváme studánku u silnice za pláží k údržbě kola a oblečení, naplnění pet láhví a se smočenou hlavou se vezeme po úsecích, na nichž i deset kilometrů není zatáčky. V Itálii hodnotím kladně přítomnost kruhových objezdů i na těch nejzapadlejších křižovatkách. Dalším kladem je frekventovaný výskyt studánek. Za koupi vody jsme v této zemi mnoho neutratili, pouze v horských oblastech, a po několik set kilometrů jsme s sebou mohli vézt tytéž pet láhve.

Do přístavu Civitavecchia je třeba projet desetikilometrovým úsekem rychlostní silnice o dvou pruzích v každém směru, jiná alternativa není. V úseku stojí kvůli rekonstrukci kilometrové zúžení do dvou levých pruhů, čímž na chvíli narušujeme plynulost provozu. V Itálii nám mnoho šoférů na pozdrav krátce zatroubí, tito mezi ně nepatří.

Dnešní etapa je monotónní a nudná. Pobřežní nížina po většinu času neumožňuje výhled na moře. Od vozovky jej odděluje úzký pás plážového porostu, úrodná pole, osídlení nebo soliště. Město Civitavecchia, v překladu „starobylé město“, v němž obědváme, je jedním z nejvýznamnějších italských přístavů pro nákladní i osobní dopravu, zejména ve směru na Korsiku, Sardinii a Sicílii. V osobní dopravě sehrává důležitou roli jako vstupní bod pro turisty výletních lodí, kteří chtějí navštívit sedmdesát kilometrů vzdálený Řím, spojení s nímž zajišťuje železnice. Zatímco severně od přístavu je podle mého úsudku turismus sporý, jižním směrem, ve městech Santa Marinella a Ladispoli, je vliv komerce mnohem silnější.

O několik dní dříve jsem podotkl, že budeme z pravé strany míjet letiště Leonardo da Vinci (Fiumicino), a Tomáš nyní navrhuje, že bychom tam mohli před zítřejší prohlídkou Říma přespat. Čeká nás tedy ještě třicet kilometrů. Po silnicích III. třídy objíždíme letištní areál a po desáté večerní vstupujeme na terminál 1. Spát v přízemí vedle bezdomovce v začouzeném vaťáku s odérem mariány asi nebudeme, Tomáš tedy nachází flek v koutě za sloupem v prvním patře. Zkušenost s přespáním na letišti zatím nemám, ale stálý provoz a osvětlení celkem jasně napovídá, že tady se asi dorůžova nevyspíme.

Ansedonia – Aeroporto Fiumicino

136 km, CELKEM: 1 123 km

Den 13.

Dnešní etapa začíná časně z rána. Ve čtyři hodiny ráno nás nemilosrdně probouzí securiťák se slovy, že spát na zemi tu nemůžeme. Po slabých čtyřech hodinách mělkého spánku se probíráme s očima napuchlýma jako po útoku vosího hnízda a skládáme karimatky. Shodujeme se, že hledat jiné místo na spaní už nemá cenu, a tak v 5:30 vyrážíme. Nezbývá než brát výlet do Říma v doprovodu rudě zabarveného vycházejícího slunce pozitivně.

Na předměstí Říma usedáme ke sladkému pečivu z pekárny a dále do centra volíme pohodlnou cestu po cyklostezce podél nevelké Tibery. Podél vozovky přibývá odpadků a střepů, na rozhlížení se tak mnohdy není prostor.

V 9:30 stojíme na Svatopetrském náměstí. Tento moment považuji za největší milník, který jsme na trase měli v plánu, řada cyklistů a poutníků zde svoji cestu končí a o to více snad stanutí na tomto místě prožívají. My máme před sebou stále více než polovinu putování a hlava, ač by si to přála, není vůbec nastavena na zklidnění mysli, na prožitek místa. Vůbec.

Tomáš před třemi týdny Řím s přítelkyní navštívil a je mi tak průvodcem po nejznámějších památkách – Pantheon, Forum Romanum, Coloseum. Jak bylo řečeno v úvodu vyprávění, na kolech se ve velkých městech nechceme zdržovat, je to nepříjemné, a zároveň průvodců po známých turistických městech je spousta. To důležité jsme viděli, dojem z města máme

Výjezd z města plánujeme po Euro Velo 7 kopírující nejznámější římskou silnici Via Appia. Silnice je ovšem vybudována z dlažebních kostek nebo zcela nesjízdných olbřímích kamenů. Po obou jejích stranách stojí rezidua antických památek, jsme ale nuceni sjet na okresku. Ta je i za velkým městským okruhem ucpaná a frekventovaná dále i tam, kde by člověk očekával postupné rozmělnění dopravy do více směrů.

Ihned za Římem jsme šokováni prudkým zhoršením úrovně infrastruktury – stav silnic a budov je neutěšený. Výmol střídá výmol, střepy jsou zde snad alternativou bílé krajnice. S kontejnery si tu příliš hlavu nelámou, odpad je všude, ale opravdu všude. Míjíme opuštěné zemědělské a jiné brownfieldy, vybydlené hotely a domy. Je-li třeba vrátit se po krátké pauze z krajnice do provozu, čekáme i několik minut, než se najde mezírka mezi neustále projíždějícími auty, včetně nákladních, kam se můžeme s koly vtěsnat. Zatímco Tomáš nakupuje v supermarketu, neujde zraku, že výraz nakupujících lidí je chmurnější, vzhled neupravený. To zmiňuji proto, že Italové, jak jsme se sami v severní a střední Itálii přesvědčili, jsou pověstní tím, jak si potrpí na způsobu odívání. Pokud prozradím na tomto místě, poslední dny strávené v Itálii ukázaly, že takto škaredý popis zdaleka odpovídá snad jen pobřežnímu pásu mezi Římem a Neapolí, dále na jih již soudit nemůžeme.

Tankodrom nás dovedl do bezduché, na evropské poměry opravdu neobyčejně umouněné obce Tor San Lorenzo, kde hledáme nocleh v kempu. Dva z nich jsou plně obsazené, jak nás zpravila recepční s fialovými kružnicemi okolo očí. Třetí se rozprostírá o pár kilometrů dále stran silnice u prašné cesty. Šéf nám nabízí za deset eur na každého plácek na prořídlém trávníku více prostupovaném hlínou než trávou, určeném primárně pro parkování karavanů. Alespoň moře tu je. Kemp je nicméně specifický. Neslouží k jednodennímu, dvoudennímu rekreování. Soudě podle obytných, plně vybavených buněk, v nichž se s ohledem na jejich stav muselo vystřídat mnoho návštěvníků, slouží nejspíše k týdennímu, ne-li možná celoprázdninovému pobytu početných rodin s dětmi, které si v uličkách mezi řadovkami buněk hrají. V buňkách z trapézového plechu je k mání televize, sporák, na verandě sušák.

Spatřit antické dědictví Říma bylo impozantní, cestování na kole ale umožňuje poznání krajiny jako celku a ze dneška zrovna nadšení nejsme. Do půlnoci za plotem řádí DJ a co chvíli na místní děcka huláká „Vai vai vai“, v překladu povzbuzující „Do toho“. Půlnoční zábava je prostoupena střílením petard. Co už. Uvidíme, co přinese zítřek.

Aeroporto Fiumicino – Marina di Tor San Lorenzo Sud

95 km, CELKEM: 1 218 km

Den 14.

Ranní výjezd začíná úměrně stavu silnice – po vjetí do výmolu vedu po pěti kilometrech jízdy kolo s defektem zadní duše. Není kam ustoupit, lze jen jít vedle masy projíždějících aut. Jdu čtyřicet minut pěšky do cykloservisu u města Anzio, který Tomáš našel, když na mě čekal. Opravář ani nemusel vyměňovat ráfkovou pásku, náraz do výmolu byl zkrátka příliš tvrdý a duše praskla. Kupujeme zde plechovky s magnesiem v prášku, prodavačka nám darem na cestu dává každému dvě proteinové tyčinky.

Na začátku provincie Latina střepů ubývá, objevují se i kvalitní silniční úseky. Za městem Netuna poprvé od Říma také prořídla doprava. Města Pomezia, Sabaudia, Pontinia a Latina náležící stejnojmenné provincii na jihu kraje Lazio nedosahují ani stáří sta let. Byla založena Benitem Mussolinim ve 30. letech 20. století a vyznačují se odlišnou architekturou v porovnání s tradičnějším vzhledem a morfologií ostatních italských měst – funkcionalistickou, slohu typického pro období fašistické Itálie. Města vznikla v rámci programu urbanizace a agrární reformace tohoto dnes převážně zemědělského, tehdy bažinatého regionu. My projíždíme národním parkem Circeo po pobřežní silnici, která odděluje laguny po levé straně od pláže po straně pravé. V délce více než třiceti kilometrů vyrůstá z písčité půdy charakteristická makchie a na silnici je charakteristicky zaparkována třicetikilometrová kolona automobilů. Rovina je na jižním okraji národního parku završena 541 m vysokým vrchem Monte Circeo.

Ani tento den jinak nepřinesl nic zajímavějšího kromě disciplíny v silničním slalomu. Za městem Terracina stavíme u benzínové pumpy, abychom se poohlédli po nějakém místě na spaní. Tomáš odbíhá pomoct několika mládencům vyprostit auto zapadlé v písku a všiml si nevyužívané zahrádky schované za pumpou. Náhodou jsme u vchodu natrefili na majitele, optali se italsky na možnost, že bychom tu přespali, a majitel po chvíli zvažování pokynul. Na kachličkách zahrádky, jejichž spáry prorůstá tráva, rozkládáme karimatky, otevíráme flašu vína a vyhlížíme zajímavější zítřky. Vždyť brzy se jich dočkáme.

Marina di Tor San Lorenzo Sud – Terracina

90 km, CELKEM: 1 308 km

Den 15.

Vstáváme po sedmé pod sílícím žárem slunce a provádíme každodenní rituály – balení, hygiena, toaleta, dopisování deníku, snídaně na benzínce, dnes i údržba kola.

Před městem Gaeta silnice provází podél hor pěknými výhledy na moře, občas projíždíme krátkými tunely. U Formie potkáváme na parkovišti supermarketu Conad 23letého Moritze z Německa. Moritz cestu započal u svého děda v Garmischi a dnes je před dojezdem do Neapole jeho předposlední den. Všichni dálkoví cyklisté, kterých jsme doposud poskromnu potkali a které ještě potkáme, se oproti nám zásadně liší tím, že vstávají mezi pátou šestou ranní, aby se vyhnuli největšímu horku a ve dvě jim šichta končí. Moritz je jedním z nich. Něco na tom určitě je. Zlatá hodinka ale také po náročném dni dokáže jízdu proslunit.

Dvacet kilometrů jedeme ve třech, v Borgo Centore zastavujeme na kávu, na kterou nás Moritz pozval a na místě mu přejeme šťastný dojezd. Svých sto kilometrů má za sebou a po druhé odpolední si jde najít místo na spaní.

Před námi dnes stojí ještě sedmdesát kilometrů do Neapole, ve které Tomáš zabookoval hostel. Mezi městy Mondragone a Pozzuoli, defacto předměstím jihoitalské metropole, cesta vede po velmi široké, leč rozbité silnici ověnčené pytli s odpadem. Místní mládež, asi motorkářský gang, širokou silnici využívá k opakovaným průjezdům na rozeřvaných půlitrech, při nichž se v rychlosti staví na zadní kola.

Mé sestře jsem slíbil, že v Neapoli navštívíme adresu, na níž čtyři měsíce pobývala před několika lety na Erasmu. Teprve poté se pojedeme ubytovat. Z hlavní silnice sjíždíme ostrou zatáčkou s velkým spádem do sítě úzkých, hustě obydlených uliček. Před čtyřpatrovou bytovkou posedává na dřevěné rozkládací židli snědá obyvatelka Neapole v dlouhé puntíkované suknici otočena směrem k vratům a s kýmsi rozpráví. O něco dále nás po dlážděné silničce předjíždí náklaďáček s rozhlasem naložený melouny, na nichž s nohou opřenou o korbu sedí mladík v černé baseballce. Domy jsou ve výšce propojeny elektrickým vedením, balkony obloženy sušícím se prádlem, až staneme před mimořádně úzkou bytovkou trojúhelníkového půdorysu. Tak nějak jsem si Neapol představoval, přesto nechápu, jak v tom sajgonu sestra mohla přežít.

O Neapoli si netroufám tvrdit, že je to na pohled krásné město. V těsných uličkách to vře, všude je život, není snad zapadlého kouta. Je to živý organismus s lokálními pravidly v silniční dopravě – bez výraznějšího dodržování pravidel. Skútry okolo nás projíždí po jednosměrce stejně jako my, akorát v protisměru. Vždyť pravidla se mají respektovat. Být na kole součástí neapolské dopravy, v níž je klakson nepostradatelnou součástí automobilu, je při jízdě po dlažebních kostkách adrenalin. Je to jediné město na naší trase, které mne bavilo svým organizovaným chaosem.

Pokoj hostelu sdílíme na palandách s dalšími třemi hosty – Alžířanem z Francie, Albáncem Lulim, který dle svých slov pravidelně jezdí do Neapole na pivo, a studentem italské literatury původem ze středoitalské Perugie.

Hlavním důvodem návštěvy Neapole je pro nás tamní pizza. V malé pizzerii, rychlost jejíhož provozu rozum nepobírá, jsme po odpoledním půstu připraveni na pořádný hodokvas. Necháváme si na stůl postupně přinést rovnou dvě pizzy pro každého a nutno říci, že místní margherita s propečenou kůrkou za čtyři eura nemá konkurence. Lahodné těsto jsme spláchli čtyřmi plechovkami coca-coly a s žaludky dosáhnuvší svých limitů se odebíráme ke spánku. Zítřek bude vydatný.

Terracina – Neapol

125 km, CELKEM: 1 433 km

Den 16.

V půl desáté snídáme v baru u hlavní strasse čokoládové cornetto a espresso. V příštích kilometrech nás rozlehlá Neapol nepřestává bavit. Od předměstí Neapole vede přes Portici a Ercolano silnice z dlažebních kostek nebo kamenných dlaždic vyplněná střepy. Silniční kolo zázrakem přežívá. Až před brány Pompejí je pobřeží od Pozzuoli přes úpatí majestátního Vesuvu souvisle osídleno v délce cca padesáti kilometrů. Nekonečná kolona aut je tu samozřejmostí. Byť nás v příštích dnech čeká přejezd hor, nedočkaví se těšíme, až se po čtyřech dnech vyprostíme z husté dopravy. Ta na náladě totiž nikterak nepřidává. Uběhlou hodinku Tomáš trefně zhodnotil slovy, že silnice tu naposledy dostala update, když ji zalila láva z Vesuvu.

V obchůzce po Pompejích se po čtyřiceti minutách střídáme, jeden hlídá kola. V cyklistických tretrách přecházím po obřích kamenných dlaždicích. Je chvályhodné, že jsou často přehrazeny ocelovými můstky, jež umožňují pohyb po areálu vozíčkářům. Z ochozu na věži při okraji starověkých zbytků města se otevírá pohled do všech stran, na Vesuv i na horské pásmo, za nímž se skrývá jeden z klenotů jižní Itálie – pobřeží Amalfi.

S upocenými přestávkami stoupáme do 720 m. n. m., hřeben podjíždíme tunelem, za nímž nabyté výškové metry zase rychle mizí nad hlavou v ostrých serpentinách s úchvatným výhledem na Tyrhenské moře. Skrz početná malá sídla pohlcená cestovním ruchem v zařízlých soutěskách nebo čnící na strmých útesech se přibližujeme k Salernu. Pobřeží Amalfi, Salerno nevyjímaje, je očividně preferováno náročnější klientelou. Cena jednodenního pobytu v nejdražších pokojích by hravě pokryla naše měsíční náklady na cestě.

Okolo půl osmé přijíždíme do Salerna, kde Tomáš zajistil apartmán. Dnešní etapa byla náročná, ale scenérie oku lahodící. Usínám rychle. Náročné už to být nepřestane.

Neapol – Salerno

95 km, CELKEM: 1 528 km

Den 17.

Jako obvykle naše snídaně sestává z espressa a čokoládového cornetta, dnes i pomerančového džusu z místní kavárny. Do města Eboli nám v posledních kilometrech po rovině cesta příjemně ubíhá. Jak se vzdalujeme od moře, průmyslové čtvrti za Salernem definitivně střídá příroda. Teplota dopoledne stoupá k 35 °C a za Eboli začíná stoupání. Zprvu pozvolné, stíháme se tak rozhlížet po olivových hájích na vyprahlé půdě pod horami, malých, napohled nedostupných vískách v dáli obklopených lesy, ale před i za městem Vietri di Potenza se již rádius zorného pole smrsknul na pár metrů s pohledem upřeným do černého asfaltu.

Pronikáme-li stále hlouběji do nitra Apenin, přes vyschlé koryto řeky Melandro a svažité úzké pásy doutnající spálené trávy po nedávném požáru, kraj Basilicata, předposlední na cestě Itálií, uchvátí klidem, který nám po hektických dnech při pobřeží tolik chyběl. Den, jako je tento, nemá tolik co vyprávět, ten se musí prožít, beze slov, až na ta sprostá, kterými si člověk při jízdě do kopce často ulevuje. Je o pomalém, trpělivém našlapování do pedálů, upřeném pohledu na otáčející se kliky.

Po několika zdolaných kopcích v čase odpočinku hledíme na městečko Picerno, tyčící se v okolí nejvýše a za tmy dojíždíme do obce Tito Scalo v 850 m. n. m. Vesnice jsou tak vyzdviženy, že posedů netřeba. Stačí vylézt na kostelní věž a myslivec může lovit divou zvěř po celých Apeninách

Místo na spaní zatím nemáme, ale ať je hodin, kolik chce, vydatná večeře je podmínkou. Proto se usazujeme v poloprázdné restauraci na okraji města. Zde v horách nebude problém sebou šlahnout na poli, v remízku či olivovém háji. Zmoženi horami a horkem neznáme bratra a po třinácti dnech se zasycujeme čtyřmi druhy pořádného fláku masa a doušek po doušku zapíjíme litrem a půl vína ve dvou. Je známo, že pod vlivem je výběr místa na spaní snazší, mnohdy beze snahy končívá na tom samém místě. V našem případě je to ale vlastně dobrý nápad, Tomášův nápad. Nenápadně se ptá číšníka, zda neví o nějakém dobrém místě poblíž a ten, odtušiv naše záměry, bez okolků s přívětivostí nabídl místo pod stolem.

Po půlnoci se restaurace uzavírá a číšníci Tomas a Giovanni nám nabízejí přípitek lokální kořalkou Amaro Lucano sestávající z výtahu více než třiceti bylin, jíž se v kraji Basilicata užívá jako digestivu pro podporu trávení. Snad i spánku. V mžiku usínáme, zatímco na protější straně terasy ještě číšníci rozpráví se známými.

Salerno – Tito Scalo

106 km, CELKEM: 1 634 km

Den 18.

Ráno pouze balíme, snídani odkládáme, beztak batoh zeje prázdnotou. Dopoledne je třeba stihnout návštěvu cyklo servisu, ve výpletu Tomášova kola se opět utrhl drát. Servis se nachází v průmyslové čtvrti oddělené řekou od zbytku horského města Potenza rozprostřeného v kopcích. Opravář obě naše kola zhodnotil jako nevhodná pro cestování s brašnami a byl toho srdce, že výměnu drátu a vycentrování zadního kola provedl gratis.

Kopce nás dvakrát vyhnaly nad 900 nadmořských metrů, v druhé polovině dne již převážně klesáme, přesto občasná prudká stoupání v 39 °C vyjíždím na morál. Městečko Tricarico nad rýhovanými poli po orbě prašné půdy nemnoho se lišící od pusté horské planiny, vybízí k dalším krásným výhledům na světlehnědé zdivo dokonale zapadající do zemědělské krajiny.

Za posledním výraznějším stoupáním začíná sílit protivítr vanoucí od Jaderského moře a posledních dvacet kilometrů před příjezdem do Matery je utrpení. Volíme spaní v levném apartmánu při historickém centru, do něhož se zmoženi vydáváme po deváté večerní. Celé město, podobně jako i dále ostatní sídla východní Basilicaty a přímořské Apulie, je laděno do světlých odstínů, staré domky v jádru jsou postaveny z bílého kamene.

Pod kostelem shlížíme ze zábradlí na osvětlené stříšky, o kus dále kytarista na stoličce vyhrává na struny. Byť by popisu více odpovídalo, kdyby ze zábradlí shlížel romantický pár a ne dva otrhaní cyklisté, jsem opravdu rád, že jsme tuto zastávku zařadili do itineráře, jakož i celý kraj Basilicata. Davy turistů se sem nehrnou, zdejším silnicím v překvapivě uspokojivém stavu vládnou naše kola a před námi je poslední den strávený v Itálii.

Tito Scalo – Matera

112 km, CELKEM: 1 746 km

Den 19.

Včerejší etapa byla pro mne fyzicky nejnáročnější, na tu dnešní se připraven necítím, únava je cítit hned zkraje dne. Chceme ale stihnout noční trajekt z Brindisi do albánské Valony, jinak bychom se další tři dny neposunuli. A to si kvůli datu odjezdu autobusu z Athén dovolit nemůžeme. Časová rezerva přijde vždy vhod a ještě je brzy na její vyčerpání.

Mnozí čtenáři řádky hovořící o únavě a horku možná přechází, měsíční cestu chci ale krátce po návratu vyprávět zrovna tak, jaké dojmy byly během jednotlivých dní. Převýšení v předchozích dvou dnech mi vzalo šťávu i náladu, a to už vjíždíme do Apulie plné rovin, jen s malým převýšením.

Podobně jako průjezd Pádskou nížinou, apuliské roviny jsou jedny z těch, které nenudí. Olivové háje jsou hrazeny kamennými zídkami, pod solitérními duby se na sebe tlačí stádo stračen soupeřících o chládek ve stínu a v městečku Alberobello, které by byl hřích minout, si opravdu připadáme skoro jako v pohádce. Zdejší architektura je zcela specifická a vysvětluje vykutálenost předků místních obyvatel.

Zdi kruhového půdorysu s bílou omítkou podepírají kuželovou střechu typu trulli z plochých kusů vápence, které se v patrech nad sebou zpola překrývají, až dosahují vrcholu. Ten je zpevněný vápnem a na samém vršku je uchycena obrácená kuželová úseč s koulí, též z vápna v bílé, jindy černé barvě. Praktickým důvodem kuželového tvaru střechy bylo snazší odvádění dešťové vody, snížení rizika průsaku nebo odolnost vůči větru. Větší význam má ale patrně důvod historický.

V dobách prvního výskytu a rozmachu takových domků mezi 14. a 16. stoletím se jejich obyvatelé snažili vyhnout povinnosti hradit daň z nemovitosti, jež se týkala trvalých budov. Inu a tak ti piškuntálové stavěli suché střechy bez použití malty, aby střechu mohli v případě potřeby rozebrat a hájit se tvrzením, že stavba není trvalá. Na některých střechách je vidno rozmanitých symbolů vyobrazených též za použití vápna. Symbolů se užívalo k vyjádření křesťanské či pohanské víry anebo pro účel ochrany.

Podobný charakter má i městečko Locorotondo o deset kilometrů dále. Domky jsou rozesety před i za těmito městy. Určitě se chceme do této oblasti jednoho dne vrátit, jen ne na kole.

Do Brindisi přijíždíme v půl osmé, večeříme na náměstí Piazza Mercato. Vprostřed něho stojí veliká střecha, a jak název náměstí napovídá, jednalo se o tržnici. Vnitřnostmi z jehněčího, které jsem chtěl náhodně okusit, jsem si s nadsázkou mírně pokazil gastronomický zážitek z celé Itálie.

V zemi jsme strávili šestnáct dní a poznali v ní 1 650 kilometrů. V půl deváté vyrážíme již za tmy do přístavu, kde jsou nám dle rezervačních čísel vydány palubní lístky a čekáme na trajekt vyplouvající po půlnoci.

Během celní kontroly nám bylo ráznou celnicí přikázáno sejmout veškerou bagáž a vložit ji do skeneru. Celnice Tomášovi zabavila oba kapesní nože, které měl. Ztráta památky po svém dědovi nás oba mrzela. Poukázal jsem gesty na brašny, které jsou k mému kolu bytelně připevněny soustavou dohromady patnácti elektrikářských pásek a výmluvně se snažil zdlouhavému snímání zavazadel vyhnout slovy „I am sorry, but I need the knife.“ Celnice pochopila, zavazadla zkontrolovala jen pohmatem, skenerem prošel pouze spacák, polštář, moskytiéra a batoh.

Uleháme pod sedadly na karimatky, vyplutí trajektu není ani cítit. Za osvětlení usínáme a těšíme se na Albánii.

Matera – Brindisi

136 km, CELKEM: 1 882 km

Den 20.

V půl osmé ráno se probouzíme do již živého palubního prostoru a trajekt vplouvá do města Vlorë. Po jedné pasové kontrole ihned hledáme možnost občerstvení. V Albánii se dlouho neohřejeme, poznáme alespoň 150 kilometrů pobřeží. O zemi se v posledních letech proslýchá mnoho nového, tak se pojďme přesvědčit na vlastní oči.

Vlorë je moderní přímořské letovisko, které se mohutnou výstavbou nových hotelů rychlým tempem rozšiřuje. Povrch silnice jižně od města je zbrusu nový. Nebylo by divu, kdyby na počátku naší cesty teprve zasychal nový asfalt. Jinde jsou úseky starší, ale vpravdě nic, co bychom neznali z Itálie. Hlavně žádné velké výmoly. To základní, čím se albánská riviéra proslýchá, poznáváme během prvních hodin jízdy. Před horskou překážkou, jež za úzkým pásem roviny vystupuje na poloostrov Karaburun, se po levé i pravé straně nachází povrchové doly, v nichž se těží zejména vápenec, štěrkopísky či ropná břidlice. Poměrně frekventovaný provoz nákladních aut s naloženými korbami zásobuje rychle se rozmáhající stavební průmysl. Takových potkáváme mnoho. Z dopravní tepny odbočujeme směrem do hor v místě, kde silnice prochází sedmikilometrovým tunelem pod 1 352 metrů vysokou horou Maja Thanasit.

Vlhkost je dnes o poznání vyšší než kterýkoli předchozí den, horko je tak úpornější. Svlékám košili, kterou co půl minuty stírám za jízdy do strmého kopce pot z podrážděného obličeje a pak ji přehazuji přes řídítka. Košile zděděná po tátovi každodenním nošením po usušení zrohovatí a stává se z ní solidní brnění s pancéřovanými nárameníky. Vzhledu a zápachu se už dávno jen smějeme, však už ho ani necítíme.

V horách při silnici často posedávají stánkaři z medem a olivovým olejem. Jednu sklenici medu kupujeme, dobrou polovinu ihned vyžíráme, a po drobné tržbě nám protislužbou prodavačka u svého domu po požádání dovoluje, abychom si z venkovní hadice doplnili pet láhve vodou.

Cukry už nám došly, a tak med vyjídáme lžící v sedě na silnici, pod kterou cinkají zvonečky koz spásajících vyschlou trávu. Metr po metru se suneme k vrcholu ve výšce 1 035 m. n. m., výhled na moře hluboko pod námi je fenomenální. Albánské hory na protější straně, jimž tu velí 2 045 metrů vysoká hora Maja Çikës, budí respekt, jsou velkolepé. Od těch italských se liší jednoduše divokostí. Svahy Apenin nejsou zdaleka tak strmé a jsou zemědělsky pestře využity. Albánský reliéf se vyznačuje spíše zemědělskými kotlinami, které jsou obklopeny táhlými horskými pásmy s příkrými úpatími.

Klesání po serpentinách je tak prudké, až to příjemné není, brzdy se vaří. Sjíždíme k pobřeží, u něhož vzniká kompletně nové letovisko Green Coast Residence, do mapy sotva zanesené. Cesta do Himarë není zadarmo, silnice od pobřeží zachází mezi hory, dolů, nahoru, doleva, doprava. Po krátké intenzivní přeháňce jsme při sjezdech na mokré silnici extrémně opatrní, přesto Tomáš v zatáčení o 180 ° z kola padá, naštěstí bez újmy. Jedu v závěsu za ním a jen tak tak v téže zatáčce dobržďuji před protijedoucí černou audi. Černá audi, černý mercedes, nový i starý, to je v Albánii typický úkaz vozového parku.

V Himarë večeříme řecký salát a souvlaki, řecký pokrm z masa, nejčastěji vepřového, napíchnutého na špejli, v našem případě podávaný s hranolkami jako sendvič v pita chlebu. Za městem je schovaný kemp, v němž jsme ubytovaní nejen na dnešní, ale také zítřejší noc. Nastal čas na day off. V mém případě po několik dní soustředění se na zvládání každodenní výzvy převažuje nad vjemy z přírody, měst a lidí. Přál bych si, aby se misky vah otočily. Od Itálie víme již nějakou dobu, že se nabízí možnost odjet z Athén tímtéž autobusem o týden dříve. Na to však máme pouhých šest dní. K tomu byl Tomáš již za Pompejemi plně odhodlaný. Náročnost cesty vybízí k jejímu rychlejšímu zdolání, myšlenky na blízké jsou stále častější, v kopcích nebo v nesnázích tím spíše. Mne přesto možnost odjezdu z Athén o týden dříve nepřišla jako dobrý nápad. Přílišný spěch, krátké zastávky na zajímavých místech mi sňaly z tváře smích a optimismus. Počítali jsme s pěti týdny na cestě, na cestě, která svým trváním bude patrně na mnoho let tou nejdelší. Měli bychom z ní vytěžit co nejvíce, ale beze spěchu. Po jednom strmém stoupání v albánských horách mne došla trpělivost a parťákovi, který když se pro něco pevně rozhodne, tak jde do věci se vším nasazením, řekl svůj názor. Nerad, ale stál jsem si za ním poté, co mne dnešní a předešlé dva dny přesvědčily, že přejezdy hor ani nadále nebudou probíhat snáze.

Po příjezdu do kempu o několik hodin poté Tomáš přistupuje na návrh, abychom zde strávili celý zítřek, trochu se pozastavili, zregenerovali a k Athénám se blížili pozvolněji.

Vlorë – Himarë

72 km, CELKEM: 1 954 km

Den 21.

Dnes se žádná činnost nekoná. Usalašili jsme se na konci improvizovaného kempu na útesu pod naklánějícími se borovicemi, z něhož můžeme rovnu skákat do moře. Strže mezi množstvím ostrých kamenů překlenují dřevěné můstky propojující celý kemp. Na upravených rovných ploškách je prostor vždy jen pro jeden stan. Těch je tu několik desítek, neuspořádaně rozmístěných. Byla to dobrá volba. U dřevěného posezení je možno zahrát si billiár. Konečně zbyl také čas na šachovou partii, billiár nezkušenými pohyby tágem hrajeme až k večeru.

Den 22.

Ráno čistíme zanesené řetězy, beze spěchu balíme a v 38 ° vyrážíme. Charakter jízdy při pobřeží je identický jako doposud – střídavá klesání a stoupání, krátké pozdravy horám, když se silnice od moře vzdálí. Na albánských cestách se kromě místních ponejvíce objevují Kosovci, Severní Makedonci, jižněji pak Řekové, ale v zásadě se sem sjíždí celá Evropa, velmi často Švédové či Britové.

Dlouhé klesání do města Sarandë, to je nejhezčí úsek dnešní etapy. Cesta schovaná za pobřežními kopci s výhledem do vnitrozemské kotliny. Dnes potkáváme kopu zvířat. Míjíme vozku s oslem na silnici, divoké kozy, ovce, krávy, býky, prvně také psy. Na ty ještě dojde.

Kvůli horkům nemíváme ve dne větší hlad, v Sarandë si tak podáváme obrovskou porci kebabu s hranolkami a řecký salát. Dnes, stejně jako včera, nás obsluhuje mladý jedenáctiletý číšník zdatně vládnoucí angličtinou i zásadám obsluhování. Ten včerejší byl snad až příliš horlivý v pobízení nejistých kolemjdoucích k volným stolům, ale o tržby se stará s nasazením, to se cení.

Příjezdem do města Ksamil, které je jedno z nejvíce komerčních na naší krátké návštěvě Albánie, dnešní etapa končí. Je nejkratší z předchozích dvaceti dvou dnů, ale možná právě to z ní dělá pro Tomáše fyzicky nejtěžší den. Místo na spaní je přívětivé – malý kemp na zahradě, v němž jsme hosty pouze my a Francouzi v obytném autu na druhé straně trávníku.

Himarë – Ksamil

67 km, CELKEM: 2 021 km

Den 23.

Opouštíme Ksamil a vjíždíme do národního parku Butrint z přírodního hlediska chráněného zejména pro své mokřady a laguny. Součástí je ale také archeologické muzeum a řada antických památek. Přes úzký kanál spojující moře s lagunou nás přepravuje dřevěný přívoz, který je v nepřetržitém provozu tažen lany od jednoho břehu k druhému. Jeden z převozníků má snad úžeh, pročež se pod palbou slunečních paprsků oblékl do černé péřové bundy s černou kápí na hlavě.

Zbylých 25 kilometrů albánského jihu je už jiná písnička. Minulo přívozu a cestovní ruch ten tam, o komerci se tu leda vypráví. Více neobydlených či nedostavěných domů než obydlených. Benzínové pumpy a fabriky povětšinou chátrají. Není tu živé nohy. Nejjižnější výspa Albánie je ale intenzivně využita k pěstování plantáží citrusů, limetek nejvíce, granátových jablek a oliv. Severněji jsme na takové plantáže nenarazili. Také zde, jako i jinde v Albánii nebo dále v Řecku, stojí u cesty početné včelí úly se svázanými otepi chrastí na vrchu. Chrastí slouží jako izolátor proti umrznutí včelstva v zimě či jeho přehřátí v létě a obecně jej chrání před nepříznivými povětrnostními vlivy.

Kilometr před hranicí s Řeckem vytahuji z batohu tlustou nit se sušenými fíky, kterou Tomáš obstaral o tři dny dříve podél silnice v horách za Vlorë, a s krkem jimi ověnčeným uždibuji kousek po kousku a čekám na parťáka.

Hraniční přechod na řecké straně se od většiny ostatních v Evropě liší tím, že šofér při předkládání dokumentů musí vystoupit z automobilu a dojít několik metrů ke kterékoli volné přepážce. Přechod probíhá svižně, kontrola zavazadel není nutná, a podél moře vjíždíme v pořadí do šesté (počítáme-li Vatikán) a poslední země na naší trase.

O Řecku, o řeckých horách, městech, lidech nemáme představu. První z nich získáváme během stoupání před městem Filiates, kde potkáváme početné stádo koz s pastevcem na chvostu. Pastevci, ať už hovořím i o těch, které ještě potkáme, jsou podle toho, jak na mne působí, ti nejtrpělivější a nejpohodovější lidé, jaké jsme poznali.

O kus dále ve stínu odpočívá jiné divoké stádo. Vše narušuje honácký pes, který stádo obětavě chrání a okamžitě za mnou do kopce startuje. Startuji také. Nejdříve jsem se mu vysmál a vítězně se již pohledem dozadu neobtěžoval. Nedalo mi to, abych se přece jen neujistil, a ten darebák mě zase stíhá. Ujel jsem mu. „Nejlepší doping na zrychlení“, přišla mi utěšující zpráva z domova, když jsem se s anekdotou pochlubil.

Jízda v horách nemusí nutně znamenat pohyb nahoru a dolů, krásné stolové hory ve vnitrozemí na severozápadě Řecka nás provází údolím podél řeky mezi Filiates a Paramythia. V obci Neochori nacházíme nocleh na rezivějícím dětském hřišti. Lidé žijící za plotem nás ujistili, že divokých psů se tu netřeba obávat a pohostili nás dvěma toasty, ledovou vodou a dvěma plechovkami piva.

Ksamil – Neochori

77 km, CELKEM: 2 098 km

Den 24.

Z hřiště nás bleskurychle sprovodil divoký pes. Zdejší tuláčtí psi jako by uplatňovali zvláštní taktiku. Jak se cyklista přibližuje, nejdříve pes přechází na jeho stranu se staženým ohonem a bojácným výrazem. A v momentě, kdy může dojít k fyzickému kontaktu, pes náhle vycení tesáky a útočně vyhrožuje. Dnešní etapa začíná svižným spurtem.

Řecké silnice snad na každém kilometru doprovázejí dřevěné, kamenné nebo kovové náboženské svatyně zvané kandylakie. Od albánsko-řeckých hranic potkáváme tyto svatyně s takovou pravidelností, až si začínám myslet, že se jedná o odečet kilometrů zbývajících k následující křižovatce. Teprve později zjišťuji, že svatyně jsou připomínkou životů, které byly ztraceny autonehodou anebo životů jiných, které byly zachráněny. Kandylakie se ve velkém nachází ve většině obchodů vystavujících svatyně před vstupem. S dosavadním vysvětlením by bylo dobré, aby nešly na odbyt. Kandylakie mají ale v řecké, silně náboženské kultuře, hlubší význam. V každé z nich je ikona svatého. Jejich historie je daleká a na dříve stěží dostupných horských cestách jsou mnohdy staré jako cesty samy. Jejich význam je velmi spirituální. Vedle „silničních kandylakií“ informují svatyně také o nedaleké přítomnosti skrytého kostela, upozorňují, abychom si uvědomovali nebezpečí na cestách. Obecně dávají člověku znát, aby si vážil svého života.

Snídáme v kavárně v Paramythii a před námi je čtyřicet kilometrů velmi pozvolného klesání horským údolím proti větru. V obci Glyki nás zchladilo ledové koryto mýtické říčky Acheron s průzračně tyrkysovým proudem. S původním řeckým označením řeky „ho akhea reón“, překládaným jako „proud žalu“ nebo „tok bolesti“, je spojován mýtus o převozníku Cháronu, jenž po řece převážel duše mrtvých do Hádovy říše. Ať je to pravda nebo ne, pro nás je Acheron proudem vzkříšení.

Dvacet kilometrů před městem Préveza opouštíme hory a východním směrem polykáme po větru poslední dnešní kilometry. Tomáš opakovaně potvrzuje roli gurmeta a bookmastera. V zapadlé vísce Neos Oropos večeříme za poslední dny snad pátou špejli souvlaků v podniku Chaplin snack bar, vedle kterého je jiný podnik Charlie Cafe Bar And More. Hrajeme šachy a karty a znovu pokoušíme jednou osvědčenou metodu hledání noclehu – ptáme se obsluhy na možnost spaní v restauraci. Tomáš naši situaci vysvětluje trochu obšírněji než jindy, až jej zmatený číšník přerušuje a domnívá se, že chceme požádat o snížení ceny za večeři. Po chvíli se záležitost uvádí na pravou míru a číšník přichází se svolením šéfkuchaře. Dnes je ale v restauraci živo a karimatky rozkládáme na terase až v jednu ráno.

Neochori – Neos Oropos

75 km, CELKEM: 2 173 km

Den 25.

Noční ukolébavku nám zahrály dvoutakty skútrů vracejících se v půl druhé ráno z okolních taveren. Spaní bylo na draka. Unavení objíždíme Ambrakijský záliv přes město Arta dnes již po frekventovanější silnici. Ve vesničce Menidi hledáme v kavárně úkryt před avizovanou bouřkou, ze které ale nic nebylo. Kapky deště se vypařují rychleji, než další stíhají dopadat a my pokračujeme do Amfilochie, kde již na šestém řádku dnešního vyprávění večeříme hovězí karbanátky a řecký salát. Do Athén dle ukazatele před tavernou zbývá něco přes 300 kilometrů, dojezd do cíle se nám už v hlavě honí často.

Pamatujete, jak jsem se zmiňoval o pastevcích a mém dojmu z jejich mírné povahy? Na samotě za městem jsme na jednoho natrefili. Tomáš zahlédl staršího muže, asi šedesátníka, s pěstěným černým knírem v bílém nátělníku. Opětovaným mávnutím ruky dává muž znát, že nás registruje a jdeme si naproti. Samotu střeží pes, kterého obloukem obcházíme. Tomáš před muže předkládá telefon s připraveným antré o nás a o tom, že hledáme místo na spaní s překladem do řečtiny. K muži mezitím přispěchala hospodyně v kuchyňské zástěře a v kruhu v očekávání mlčky upíráme pohled na hospodáře, až zprávu dočte a sdělí verdikt. Hospodář svolil, prstem ukazuje na posečené políčko za plotem, kam si můžeme uložit kola a na uschlé slámě složit hlavy. Muž se s ledovým klidem vrátil na své místo za židli na verandě a jen pozoruje prostor před pozemkem. Ovčácký pes se už šel někam ukrýt. Chvíli společně na verandě sedíme snažíce se o stručnou konverzaci. Zeptat se byť i na jméno je oříšek, ale gesty se dá po nějaké době domluvit na všem podstatném. Kostas je pastevec ovcí a jeho stádo čítá 400 kusů. Jeho žena Mariana je Kostasovi očividně dobrou hospodyní, neboť stále odbíhá sem tam a s dobrou náladou jej, ale i nás a svá vnoučata, která přijela záhy po nás, obsluhuje. S velkým díkem přijímáme zmražený sladký dezert, podle překladače jej v řečtině hospodyni náležitě chválíme a odkrádáme se ke slámě. Na spaní je ještě brzy, ale o zábavu máme vystaráno. Je to ta nejvíc uklidňující relaxační metoda, jakou jsem kdy poznal – pozorování několikaset členného stáda ovcí, které se s plnými žaludky vrací pod Kostasovu střechu. Po chvíli si s nadšením entomologa natáčím patnáctimetrovou kolonii pracujících mravenců a zaujímám při tom postoj jako Trautenberk, když držel proutkařskou hůl a hledal vodní zdroj. Z verandy je slyšet smích. Buď si Mariana a její vnoučata myslí, že jejich hosté jsou biologové a nebo idioti, Kostasovi je to asi docela ukradené. Tihle lidé nás přijali sice po důstojném zvážení, ale s takovou samozřejmostí pastevecké pohostinnosti, že si je budeme pamatovat navždy. Ke štěstí opravdu stačí málo, je tu nádherně.

Po desáté se chystáme ku spánku, tu nás ale Mariana volá k sobě. Po chvíli jsme pochopili. Ukazujeme na plná břicha, že hlad nemáme, ale Mariana je tak štědrá, že ihned prostírá další stůl a vedle Kostase, který nad talířem právě obírá kuře, pokládá další dvě kuřata. Kuře s brambory je výtečné, ale Mariana má štědrosti na rozdávání a pokládá mezi všechny talíř plný jehněčího, talíř oliv, talíř rajčat, talíř ovčího sýru a talíř chleba. Dopustil jsem se faux pas, když jsem předtím vším Kostasovi nabídl albánské olivy z konzervy v nálevu. Mimikou dal jasně najevo, že jeho domácí sklizeň je lepší. Vše do jednoho bylo domácí výroby a slušelo se talíř vymést doběla. Opojen chutí jsem podle překladače vyjádřil v řečtině vděk slovy „Myslím, že po takové večeři nebudeme muset až do Athén nic jíst“ a Kostas se tomu překvapivě začal ohromně smát, my také, a jen tužkou na papírek napsal 350 km. Popřáli jsme mu dobrou noc a odešli spát.

Neos Oropos – Amfilochia

77 km, CELKEM: 2 250 km

Den 26.

Po mnoha dnech noc konečně proběhla nerušeně. Po večerním kuřecím a jehněčím nářezu ještě nestihlo slehnout. Přeji Kostasovi sedícímu v bílém nátělníku na verandě dobré ráno, bez vysvětlení jej obcházím, přehazuji kolo přes plot oddělujícím pole od příjezdové cesty, a bez trika, jen v šortkách kvaltuji na toaletu pět set metrů vzdálené pumpy. Trávit večeři u Kostase by bylo nepatřičné.

Kostas stále mlčky důstojně sedí na verandě, až přichází jeho choť, obléká jej do košile a zapíná knoflíky jeden po druhém. Loučí se s mužem a pro Kostase přijíždí v pick-upu jeho známý, aby společně odjeli do práce. Kostas ještě stačí vystoupit z místa spoluřidiče, abychom se s ním zvěčnili na fotografii, Marianě před odjezdem věnujeme dva pohledy se vzkazem.

Na snídani se zastavujeme u supermarketu až po třiceti kilometrech na předměstí Agrinia. Vláčnou 300 gramovou čokoládu v pružném obalu jíme v centru až po kávě, Tomáš lžící, já příborem.

Jakmile minulo krátkého přejezdu mezi skalisky, stavíme na pár minut u pravoslavného kostela. Vstoupím-li dovnitř kostela, rozhostí se ticho, jakého si jindy nevšímám. Poprvé až na této cestě vnímám prostor uvnitř a za zdmi každého kostela zcela odděleně.

Jelikož je severní pobřeží poloostrova Peloponés více osídlené, místo na spaní raději hledáme dříve, několik kilometrů od dálničního mostu spojujícího obě pevniny. Zacházíme do restaurace při pobřeží s posezením na travnatém plácku a po nasycení se tážeme číšníka, tentokrát konkrétně, zda na trávníku můžeme přespat. Bez výtek souhlasí, a dokonce nám na účet podniku přinesl karafu vína. Jmenuje se Vasilis a restaurace je rodinným podnikem. Poslední hosté odchází okolo půl jedné, čekání si zkracujeme šachy.

Amfilochia – Antirio

103 km, CELKEM: 2 353 km

Den 27.

Most vedoucí na Peloponés na kole přejet nelze, přecházíme jej po chodníku a kola vedeme. Hlavou už jsme v cíli, fyzicky nikoli. Cesta proti větru ubírá sil a na jedné z přestávek, jak jinak než na asfaltu u supermarketu, lamentujeme nad tím, jaká je to ještě do Athén štreka. Měsíc na cestě je pro oba spíše za hranicí mezi radostí po poznání a touhou po návratu. A pokud přemýšlíme nad cílem, a ne pouze nad úsekem, který nás každý den čeká, každý kilometr je těžší. Času nám zbývá nadbytek, zdržování se ve volném tempu před cílem by ale postrádalo náboj. Přibližujeme se tak na vzdálenost, jakou jsme si vytyčili na zítřejší, poslední den. Ve městě Xylokastro se v boru usazujeme na plážových lehátkách a rozprávíme.

Antirio – Xylokastro

101 km, CELKEM: 2 454 km

Den 28.

Za úsvitu vstáváme, mnozí jsou již ve vlnách. Před odjezdem k osmé hodině se v nich také zchlazujeme a míříme stůj co stůj k vytouženému cíli. Dnešní etapa ubíhá mimořádným tempem, před polednem stojíme nad Korintským průplavem, úzkým a pod přemostěním hluboko vetknutým do skalnatého podloží.

U rafinerie mne do cíle hbitě popohání smečka potulných psů. Do přístavního města Pireus se krátce přeplavujeme po přejezdu ostrova Salamína. Pireus souvisle navazuje na řeckou metropoli. Voda došla, to teď ale neřešíme. Konečně je vidno celé plochy rozlehlého města a vrchu, na nějž míříme. Na Akropolis s koly nemůžeme, proto naše cesta končí na Philopappos Hill, který výhled na Akropolis nabízí. Poslední metry vlečeme kola vzhůru po ostrém kamení. S finálním pohledem na město z výše s koly nad hlavou se dostavuje pocit vítězství, ne nostalgický, proto, že cesta končí, ale v posledních dnech opravdu vytoužený. Spojení „Cesta je cíl“ bylo platné každý den, protože na konec cesty jsme se téměř celou dobu raději ani neodvažovali myslet.

Xylokastro – Athény

120 km, CELKEM: 2 574 km

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 3 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 9 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Petr Karaivanov

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-09-05T15:51:30+02:00

Petr Karaivanov procestoval 20 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

6 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jakub Langer

před 15 dny

Cestopis je velmi rozsahly, zabral par dni nez jsem jej po chvilkach prelouskal.
Kazdopadne cykloexpedice je skvela, kdyz uz nekdo nekdy nejakou zakusil. Trasu jste si vybrali ambiciozni, i kdyz v cervenci zrovna jiznim smerem, to je opravdu vyzva. V alpskych udolich jeste fajn, ale v Italii, Albanii a Recku, tam uz byvaji ty denni teploty v lete pres 35 stupnu na kolo zkratka moc.
V Bavorsku, Tyrolsku, Severni Italii jsou cyklostezky dost na urovni, ale tam nekde pod Rimem a Neapoli si dokazu predstavit, ze asi zadnej med. Navic ty strepy, atd.
V krasne Albanii pak mate muj obdiv, ze jste si vyslapli pres ten prusmyk v NP Llogara. Osobne mi to ve furgonu stacilo. A taky, ze jste se zastavili a nocovali v krasne klidne Himarë, plaz i hrad stoji zato!

Rad bych se zeptal na poplatky za osobu a kolo na ferry Brindisi - Vlorë a take na jizdenku a poplatek za kolo tim dlouhym autobusem Ateny - Cesko? Diky!

Petr Karaivanov

před 13 dny

Zdravím, děkuji za obsáhlou reakci.

Ferri do Albánie vycházelo cca na 1000 Kč/os i s kolem

Bus z Athén do Prahy prostřednictvím společnosti Korona Travel 2900kc/os + rezervace na kolo 1500kc/os. V tomto případě nespokojenost s komunikací mezi českou a řeckou pobočkou. Rezervaci nelze zajistit online, ale telefonicky. Faktura nebyla vystavena a to byl problém. Česká pobočka ale tvrdila, že není potřeba potvrzení mít. Řekové byli opačného tvrzení. Vyjednávání tedy dalo trochu zabrat.

melounek

před 16 dny

to mě po..., tak dlouhý cestopis bude těžké triumfnout :-D Nechám si to na jindy

dedik77

před 17 dny

skvele cteni a heroicky vykon. Fandim vam. Co vam pomohlo pri planovani dilcich etap? Eurovelo?

Petr Karaivanov

před 16 dny

Ahoj, cestu jsme plánovali jen podle míst, která chceme navštívit. Že jedeme část po Eurovelo, jsme zjistili až v průběhu cesty.

Jani Procházková

před 17 dny

Skvěle napsaný cestopis. Těším se na další! ❤️