Namibie 2021 - Caprivi a Etosha

Caprivi

       Další den jsme pokračovali do Capriviho stripu. To je pás země mezi Botswanou, Angolou a Zambií, který je od hlavního města vzdálený jak geograficky, tak způsobem života. A to ještě víc než Praha a Ostrava. Rád na našich cestách po světě potkávám české stopy, na které bych mohl být hrdý. Obvykle jsou vyšlapané firmou Baťa. Tady jsem zpozorněl, když jsem zjistil, že pás země je pojmenovaný po německém kancléři Leo von Caprivim, jehož předkové prý nosili jméno Kopriva. Naštěstí pocházeli ze Slovinska. Proč naštěstí? Leo se totiž dohodl s Angličanama a vyměnil celý Zanzibar za kus země, po kterém Němci teoreticky mohli pomocí říční dopravy převážet zboží ze západního pobřeží na východ. Představoval jsem si, jak byl pak Leo smutný, když zjistil, že jeho plány zhatily Viktoriiny vodopády někde vprostřed cesty. Čech by se takhle napálit nedal. Alespoň tak vznikla specifická část země, která pomáhá ochraňovat velká stáda zvěře. Ta se údajně naučila mezi státy pohybovat podle toho, kde byl zrovna hlad a lidi je častěji lovili.

              Jak jsme postupovali na východ, vesnice byly menší a chudší, až se začaly objevovat jen chatrče z větví a hlíny, obehnané proutěným plotem proti divoké zvěři. Na několik dalších dnů se naší domovskou základnou stala vesnice Katima Mulilo. Odtud jsme vyráželi na výlety do národních parků a tady v nás začal hlodat červíček cestovatelského neklidu: „Jsme asi 170 km vzdušnou čarou od Viktoriiných vodopádů, kdy se sem zase dostaneme, nedokázali bychom nějak zorganizovat cestu a podívat se i na ně?“ V normálních časech by to bylo jednodušší, ale teď se k malému problému, že nemáme víza, přidal další, že ty země byly kvůli Covidu uzavřené. No ale jsme v Africe a už jsme se naučili, že v Africe neexistuje problém, který by se nedal řešit penězi. Dostáváme nabídku, že by nás k vodopádům vzali helikoptérou za 600 USD. Nepřistávali bychom, jen bychom se prolétli nad vodopády. Chvilku zvažujeme, jestli nám to za to stojí, ale nakonec uznáme, že tenhle zážitek oželíme. Viktoriiny vodopády si raději necháme na nějakou další cestu. Přeci jen bych se chtěl projít po ulicích Livingstone.

Místo toho projíždíme Kasika Conservancy a Salambala Conservancy se spoustou zvířat a ohromných a majestátných baobabů. Na cestě zpátky jsme se zastavili v národním parku Mudumu a večer už se zase ubytováváme na březích Okavanga. Vybrali jsme si lodgi, vlastněnou anglicko-německým párem důchodců s krásným zázemím a možností kempování přímo u řeky. Všimli jsme si pár rozdílů oproti místu, kde jsme kempovali minule. Místo vysokých, betonem zpevněných břehů s ocelovými trny na horní straně, máme vedle kempovacího místa jen několik metrů široký pás rákosu, pozvolně klesající k řece. V tom rákosí byly zřetelně vyšlapané cestičky ven z vody. Okamžitě jsme si vzpomněli na naši minulou zkušenost při večeři. Když nám majitel hrdě ukazoval kempovací místo, jako to s nejhezčím výhledem na vodu, asi přehlédl naše tázavě zdvižená obočí, a tak jsme se ho přímo zeptali: „Jak moc si máme dávat pozor na hrochy?“ „Tady u nás jsou komáři mnohem nebezpečnější než hroši. Kvůli malárii víte?“ překvapil nás hostitel svojí upřímnosti. „Díky bohu, že máme repelent!“ Nakonec jsme tu strávili dva dny, rozmazlováni personálem a díky znalostem majitele jsme prozkoumali úžasná zákoutí přírody se spoustou zvířat.

              Naše další velká plánovaná zastávka byla Etosha, zlatý hřeb naší cesty. Obrovský národní park kolem solné pánve na planinách severní Namibie. Tak populární, že jsme podlehli panice a zamluvili jsme si ubytování v kempech uvnitř parku předem. Tehdy jsme ještě netušili, že v Namibii žádní další turisté nebudou, a tak to nakonec nebylo potřeba. Ale díky tomu jsme měli jasný termín v našem itineráři a kupodivu nám přebýval jeden den. No přesněji jsme se během tohoto dne měli přesunout asi 600 km a tak jsme si zvolili cíl našeho přesunu. Zavolali jsme našemu kámošovi Markusovi, jestli se u něj zase můžeme ubytovat ve stanu, a že mu chceme poděkovat za to, že nás tak hezky povzbudil na začátku našeho výletu. Markus souhlasil, a tak jsme s vidinou celého dne, stráveného v autě, nakoupili půl kila Biltongu na cestu a ráno vyrazili. 

Biltong je maso z téměř libovolné zvěře, které se pomalu suší přirozenou cestou ve větších proužcích a po usušení se seká kolmo na vlákna na tenké plátky. Tyhle plátky se pak v pytlících po kile (velkej pytel), půl kile (dost velkej pytel) nebo i 200 g pytlících prodávají na pumpách. Jižní afrika a Namibie jsou zeměmi masožravců, kde vám na návštěvě místo kafe spíš nabídnou grilovaný stejk a místo oříšků Biltong. Po těch několika dnech jsme si na to tak navykli, že to vypadalo na závislost. No a tak zhruba ve dvou třetinách naší cesty za Markusem jsme zjistili, že budeme přejíždět hranici, o který jsme nevěděli. Cestou tam jsme se totiž prodírali pouští a nikdo nás nevyhmátl. Jenže při cestě zpátky, pěkně po asfaltce, se před námi objevila značka „za 15 km veterinární checkpoint“ – Namibie je rozdělená na oblasti, mezi kterými se nesmí převážet maso kvůli nemocem. Na internetu někteří cestovatelé psali, že problém je i mléko a měli s tím oplétačky a platili pokutu, ale spíš si říkám, že to byli troubové a neprošlo by jim ani to sójové. Začali jsme si připadat jako drogoví dealeři a naše mozky začaly urychleně zpracovávat informaci: „jedeme 60 km v hodině, máme mezi sebou pytlík se skoro půl kilem masa, který nikomu nedáme! kolik máme času ho sníst? Málo!“ a tak jsme se začali ládovat, až nám Biltong lezl i z uší. Pomalu jsme dojížděli ke koloně, která se před checkpointem tvořila a už z dálky bylo vidět, že to není nějaká sranda typu větev přes cestu a židle ve stínu. Tady stálo několik policajtů a na silnici byla regulérní brána, kterou mohlo projet vždy jen jedno auto. Už nás bolely sanice od toho, jak jsme žvejkali tuhé kousky masa a pytlík pořád nebyl prázdný. Když už jsme byli třetí od brány, tak jsme to vzdali, „tak a teď nás zavřou, a navíc nám ještě bude blbě“. Iva schovala pytlík na zem pod sedadlo a už se k nám vydala přísná policistka. „Vystupte si!“ řekla místo pozdravu. „Tak snad nebude hned tak zle“ připravuji si obhajobu. „Haló pane vystupte a pojďte sem. Tady po tom koberci a pořádně si otřete boty a vyčváchejte si je v té dezinfekci“ opakuje přesnější instrukce. A jéje z toho mi asi slezou nehty, mám totiž sandály a žlab s něčím, co nazvala dezinfekcí je tady nejspíš už od loňska. Paní policistka na nás pečlivě dohlížela a když jsme byli umytí, požádala o otevření ledničky. Žoviálně jsme se zasmáli, že my jsme vegetariáni a při pomyšlení na uložené mléko a vajíčka v nás byla malá dušička. Paní policistka ledničku prohrábla a vysvětlila nám, že se nesmí vozit jen nezpracované syrové maso a popřála hezkou cestu. Tak to nám spadnul našťouchaný biltong ze srdce.

Markusova farmička se stanem

Večer si najdeš kámoše

...a ráno se divíš

Večer, už za tmy, jsme dorazili za Markusem a tentokrát k nám přišel na návštěvu i s jeho ženou Erikou a jejich šesti psy. Erika je veterinářka a má záchrannou stanici pro zvířata. To vysvětlilo těch šest psů, ze kterých se nakonec vyklubalo psů pět a Pumba, prase bradavičnaté, které nám láskyplně okusovalo prsty na nohou, zatímco jsme si povídali. Erika znala Český Krumlov a Kutnou horu, protože v Čechách byla na výletě. My z Namibie neznali nic moc, a tak jsme se styděli. Markuse i Eriku samozřejmě zajímalo, jak se nám líbil Khaudum. „Poslouchej Markusi, proč jsi nám neřekl, že na severu je tolik hlubokýho písku?“ zeptal jsem se. „Já nikdy na severu nebyl. My tam vždycky přijedeme z jihu, kempujeme v Seronera, 15 km za branou a počítáme ptáky u napajedel“ odpověděl Markus bezelstně.

„Tak díky Markusi, z celého srdce ti děkujeme, měl jsi pravdu. Zažili jsme drsnou Afriku, na kterou budeme celý život vzpomínat.“ 

Etosha

Iva si večer rozmazlila jednu z Eričiných fenek natolik, že se ráno obě probudily v jedné posteli. Iva nevyspalá, pošlapaná a poslintaná, fenka šťastná a vyspaná, připravená si hrát s novou kamarádkou. Takže nám chvilku trvalo, než jsme ji vrátili, sbalili se a vyrazili směr Namutoni, kde je brána národního parku Etosha. Na bráně jsme byli překvapeni specifickými bezpečnostními postupy. Nejdříve jsme vyplnili formulář s osobními údaji včetně čísla bot a pak na nás měli tři otázky:

Otázka č.1: Máte zbraň? Pokud byste řekli ano, zdvořile by vás požádali, abyste ji po dobu pobytu v parku schovali a nestříleli s ní. Otázka č.2: Máte dron? Pokud byste řekli ano, mohli by vám ho zabavit nebo alespoň znemožnit létání tím, že by ho zatavili do nějakého pytle a omotali lepící páskou. A otázka č.3: Máte igelitku? A pokud byste na tuto otázku odpověděli ano, pravděpodobně byste byli zatčeni za porušení nějakých zákonů na ochranu přírody. Beru ochranu přírody vážně, ale někdy to byla jen hra, která umožnila úředníkům vymámit z turistů peníze za porušení některých pravidel. Jak jsme si všimli, místní se o ochranu přírody příliš nestarali. Plasty se válí všude. Lepší je ale nepoužívat žádné plastové sáčky. Už kvůli těm zvířatům, která tam jsou doma.

První noc jsme trávili v Namutoni. V této oblasti je plno žiraf, zeber, pakoňů a antilop. Po setmění se pak kempem rozléhal řev lvů a ty jsme mohli pozorovat přímo z terasy nad vodní nádrží.

Další den jsme při našem přesunu na západ do kempu Halali zastavili u několika napajedel. Hned ráno jsme byli odměněni krásnou návštěvou. Celou dobu jsme si mysleli, že antilopy se predátorům vyhýbají širokým obloukem a dřív, když jsme viděli stádo antilop, tak jsme lva ani nečekali. Tady jsme u napajedla pozorovali, jak pijí zebry a antilopy a kousek od nich kojot schovaný za kamenem zrovna ulovil holuba, který sedl na břeh, aby se napil. Hlídací antilopa stála asi deset metrů od nás a pozorovala okolí a ani nehnula brvou když kousek dál z křoví vylezla lví smečka. Lvi prošli patnáct metrů od antilopy, zvířata u napajedla se trochu vzdálila a lvi si začali užívat svoji chvilku na osvěžení. Kdyby nebylo toho kojota před chvílí, tak si řeknu, že zvířátka mají dohodu, že u napajedla se neloví.Navečer jsme u dalšího napajedla fotili slona s pakoněma a využívali večerního měkkého světla s dlouhými stíny. V tu dobu se prý fotí nejlépe. Takhle jsme tam stáli asi půl hodiny a už jsme se chystali odjet, když jsem si všiml ve zpětném zrcátku, že se k nám zezadu blíží nosorožec. Okamžitě jsem si vzpomněl, že na zrcátcích jsou obvykle nápisy "Objects in the mirror are closer than they appear". Tak tenhle už byl opravdu blízko a nám nezbylo nic jiného, než sedět klidně, potichu a nehýbat se. Ukázalo se, že to byla mladá nosorožčí samička, kterou jsme zaujali natolik, že se přišla podívat, jestli si s námi může hrát. Chvilku nám očichávala nárazník a pak olíznula zadní světlo. Ten divnej bílej parťák si s ní ale hrát nechtěl, tak se rozeběhla k pakoňům a chvilku se s nimi přímo před námi vesele honila.

Centrální část parku byla plná slonů, nosorožců a velkých stád zeber. Západní část Etoshy, mezi Okaukuejo a Olifantsrus Campsite, byla suchá, jen s malými zvířaty, jako jsou kojoti a surikaty. Na druhou stranu jsme tam byli sami. Etosha byla opravdu jedním z nejlepších míst které jsme navštívili.

Pokračování na: https://www.cestujlevne.com/cest...htani-3148