Namibie 2021 - Duny a lvi z Kalahari

     "Určitě si musíte dát štrůdl v Solitaire", jeden z nejtajemnějších cestovních pokynů pro cestu do pouště Sossusvlei jsme dostali od Jany. Ještě doma jsme koukali na mapu a nechápali, jak dobrej asi musí bejt ten štrůdl, když za ním jsou lidi ochotní jet tak daleko doprostřed divočiny. Ze Swakopmundu je to asi 260 km a na mapě to fakt vypadá divně. V reálu je to pak docela logické. Cestou do Sossusvlei je totiž jen jedna benzínka a ta je zrovna v Solitaire, kde si otevřeli pekárnu a postupem času se stali docela pojmem. Původní majitel nedávno umřel a byl to očividně člověk, na kterého tam rádi vzpomínají. Když jsme tam přijeli my, byla velká pekárna zavřená, ale kavárna se štrůdlem fungovala dobře. Na dlouhé cestě je to docela osvěžení a doporučuji se tam zastavit.

Obratník Kozoroha

Druhé místo, kde jsme za celý ten měsíc cesty měli zamluvené ubytování dopředu byl Desert Quiver Camp, jako naše druhá odměna a rozmazlení za to nocování ve stanu. Podle mapy to bylo jedno z nejbližších ubytování před branou národního parku a my tam chtěli být první, hned za svítání. No, ale místní nechtěli, a tak nám do cesty postavili závoru, která se zvedla až v 7 hodin. To už bylo kolem hodně světla a tepla. Před námi se tam měli šanci dostat jen lidi v horkovzdušném balónu a v letadle. Tak jsme vyrazili na hodinový závod šneků. V národním parku je omezená rychlost na 50 km/h a chcete tam být samozřejmě dřív, než se tam nahrnou davy lidí. Ale rychlost se fakt hlídá. Měli jsme výhodu na konci, kdy se dojíždí až pod obrovské duny. Je to čistokrevný offroad pro teréňáky a turisti přesedají do místních shuttlebusů. My jen zapnuli redukci a pokračovali do cíle. Nic, co bychom na naší cestě už nezažili. Projít si duny v Sossusvlei to je zážitek sám pro sebe. Obrovské oranžové kopce a na planině mezi nimi zčernalé, stovky let staré kmeny akácií, vrhající stíny na dokonale rovnou zem, popraskanou do tvaru šestihranné dlažby. Měli jsme dojem z pouště ozvláštněný tím, že tady fakt hodně pršelo, a tak ve vedlejším údolí na planině mezi dunami bylo asi metr hluboké jezero. V tu chvíli nám docvaklo, že ty dlaždičky vzniknou tak, že vyschne jíl na dně. 

Desert Quiver Camp

Desert Quiver Camp

Naše představa, že budeme dopoledne fotit, pak si dáme ve stínu šlofíka, oběd a večer si to oběhneme ještě jednou a nafotíme západ slunce byla hezká, ale nereálná. Strávili jsme na planině tak dvě hodiny, vylezli na nejvyšší dunu a před polednem už bylo takové vedro, že jsme nevěděli, kam se schovat. Užili jsme si to, zaveleli k ústupu a západ slunce pozorovali z bazénu s drinkem v ruce. V našem kempu jsme strávili dvě noci a další den stál za prozkoumání ještě kaňon Sesriem. Den jsme si udělali volnější a plánovali, co vlastně ještě chceme v týhle zemi vidět. "Co Luderitz? Nebo Fish river canyon?" obojí se bohužel stihnout nedalo. Nakonec jsme se rozhodli pro kaňon a vyrazili na 500 km dlouhý přejezd přes města s názvy jak z německého venkova. Neměli jsme úplně přesně daný cíl, prostě se přiblížit ke kaňonu, abychom si ho ráno mohli prohlédnout. No, a tak nás v městečku Chamaites hned u kolejí zaujal billboard "Nejlepší štrůdl v Africe". "No počkat!" řekli jsme si s pocitem odborníků, "nejlepší štrůdl mají přeci v Solitaire, to se musí porovnat" a zatočili na příjezdovou cestu něčeho, co se ukázalo být jedním z nejzajímavějších kempů na naší cestě. 

Canyon Farm Yard vedou Meisie a Wally, pár důchodců s životními příběhy, které si stojí za to poslechnout. Celý kemp je takové umělecké dílo, protože Meisie ráda tvoří a Wally jí k tomu dává inspiraci. "Nejste z Ruska?" zahlaholili místo pozdravu, když jsme došli na terasu jejich domu. "Nee, nejsme, proč se ptáte?" "No, protože ti si nic neobjednají, donesou si k našemu stolu svoje jídlo a pití, chtějí slevu na suvenýry a udělají tady akorát bordel" Přitakali jsme, že jim rozumíme, že my jsme z Čech a podobný zkušenosti v naší historii máme taky. Usedli jsme tedy ke kávě a Meisie donesla její vychvalovaný Apfelstrudel. Když viděla naše tázavé obličeje, tak ji to došlo. "Hele tady jste v Africe, tady je teplo a listový těsto tady nejde udělat. Navíc jsem na začátku netušila, co to je Apfelstrudel, a tak jsem si ho vymyslela" a tak začalo vyprávění ženy, která se nevzdává. Narodila se nedaleko odsud a s rodinou se odstěhovali na jih, kde farmařili. To ještě JAR a Namibie byly jedna země. Po nějaké době se zatoužila vrátit a podle namibijských zákonů měla právo si koupit farmu, protože se tam narodila. No ale černý úředníci ji v tom nevycházeli vstříc. V Namibii má totiž předkupní právo stát, a tak vždycky, když nějakou farmu našla, tak úředník řekl "tu koupíme my" a čekal na úplatek. Ale Meisie se ohnout nedala, a tak koupila až třetí farmu, protože úředník už přečerpal budget na nákupy. Horko těžko pak hospodařili a pozorovali, jak kolem jezdí turisti. No a jednoho dne se s Wallym rozhodli, že postaví kemp. Jenže turistů k nim moc nejezdilo a bylo to takové smutné období. Meisie se rozhodla, že začne péct a vymyslela si drobenkovou buchtu s jablky a na světě byl nejlepší skoroštrůdl Afriky. Wally mezitím zveleboval kemp a z betonu vytvaroval dva krokodýly v jezírku a obehnal je pletivem. Jako živý. A tak se zrodil první Instapoint. Turistů postupně přibývalo a jednou se u nich zastavil chlapík, který říkal, že je režisér z Německa a natočí o nich film. Tak mu ještě dolili, pokecali a nechali příhodu být. Po nějakým čase jim za barákem zastavil vlak a z něj vyskákalo asi 300 lidí filmového štábu a přišel za nimi ten režisér a film opravdu natočili. Od té doby jsou prý v Německu filmové hvězdy a dveře se u nich netrhnou. Tak jsme se u nich ubytovali a zbytek večera poslouchali další a další historky podobného ražení.

Ráno nás Meisie nasměřovala do Hobasu na nejlepší vyhlídku na Fish River Canyon. Když jsme tam přišli a postavili se na kraj kaňonu, zavařil se nám mozek. Je to druhý největší kaňon na světe s hloubkou 550 m, šířkou 27 km a délkou 160 km. Pokud nemáte srovnání velikosti, je to jako byste koukali na tapetu a nevíte, co je blízko a co daleko. Byli jsme tam 29.4. a od 1.5. se smí chodit dolů do kaňonu na trail. Ten je dlouhý tři dny a musíte si všechno včetně vody nést s sebou. Na trail je pořadník a když jsme tam byli my, tak byl plný i na další rok. Prolétli jsme se dronem a pak seděli a s otevřenou pusou sledovali ten zázrak přírody.

Další téměř povinnou zastávkou je Giant´s playground s toulcovými stromy. Jsou to vlastně aloe, ale vypadají jako stromy z jiné planety a Křováci si z jejich větví dělali toulce na šípy. Původně jsme si vybrali nějaký kemp podle Google, ale na místě se nám nelíbilo. Vyrazili jsme tedy zpět k městečku Keetmanshoop a objevili farmu, co nabízela ubytování. Na recepci jsme zastihli paní, která z nás očividně nebyla nadšená. Zeptali jsme se na ubytování, které nám sice nabídla, ale odpovídala jen úsečně a vůbec se na nás nepodívala. Skoro nás to odradilo a přemýšleli jsme "proč si někdo otvírá kemp, když nemá rád lidi."  Paní nám dala stvrzenku a místo pozdravu procedila "Krmení gepardů je od pěti večer." "Cože?" začal jsem vysypávat prach pouště z ucha v domnění, že jsem se přeslechl. Paní se na nás konečně podívala a zopakovala zřejmý fakt, že krmení gepardů bude v pět. Měli jsme hodinu čas, tak jsme rozložili stan a šli se podívat po farmě. Měli tu dva výběhy s gepardy. V pět jsme stáli na značkách a ta stejná ledová paní přišla s kýblem vybraných stejků, ale teď jsme ji nepoznávali. "Kočičky moje zlatý! No jo maminka vám nese véču" bylo nám jasné, že ta paní miluje jen jeden živočišný druh a lidi to nejsou. Vzala nás do gepardího výběhu, kde každá z koček dostala 2 kila čerstvého masa, a zatímco se krmili, my dostali přednášku. Jak se člověk rozlejzá po Namibii a oplocuje farmy, ubývá gepardům životní prostor. Když se to spojí s tím, že mamka učí mladé lovit a místo figurín používají ovce, třeba dvacet za noc, tak je na malér zaděláno. Naštěstí už jsou gepardi chránění, a tak se odchytávají a zřizují se pro ně ubytovny, kde žijí polodivoce. Není to jednoduché, protože žerou jen čerstvý maso a tím čerstvý, je myšleno ještě teplý. Stejk co si donesete od řezníka už je pro ně starej a nedotknou se ho. Stáli jsme uprostřed výběhu a metr od nás vrněly blahem dvě kočičky a my jsme doufali, že jim porce stačila. Bylo vidět že dospělí lidé je nezajímají ale když šlo kolem výběhu dítě, tak si ho pečlivě měřili. Zážitek to byl úžasný.

Druhý den ráno jsme vraceli klíče od kempu a manžel od té milé dámy se nás ptal "Kam máte namířeno dál?" "No vlastně ani nevíme," přiznali jsme a píchli jsme do mapy kousek na sever. "Ne tam nechcete," kouknul na mapu chlapík, "Jeďte se podívat do Kalahari na lvy". "Tak jo!" zhodnotili jsme návrh a on nám pro změnu ukázal kam. V Kalahari Game Lodge mají devět lvů na farmě a jezdí se za nimi na výlety. Protože ubytování v lodgi bylo trochu dražší (4000Kč/noc) ubytovali jsme se na vedlejší farmě. Tam jsme s farmářem strávili poučný večer. Býval to učitel na střední a když viděl, že ty děcka nemají žádný zájem se učit a v 16 se holky nechají zbouchnout a žijou ve slumu, tak se rozhodl, že na to kašle. Pořídil si farmičku, má na ní 30.000 ovcí a má prý míň starostí. Pomáhají mu 4 místní a jeden prej umí i číst. "Škoda, že se nemůžete zdržet, vzal bych vás na obhlídku svých pozemků, ale to je na dva dny" řekl nám to tak ledabyle, že se skoro vůbec nechlubil velikostí své farmy. 

Druhý den ráno jsme ještě za tmy dorazili na recepci Kalahari Game Lodge. Dostali jsme drink a instrukce, že budeme čekat. V sedm totiž přišly údaje z GPS obojků lvů a my věděli, kam vyrazit. Tak trochu podvod. Nasedli jsme do otevřeného Jeepu, jehož stěny do výše kolen sedícího člověka tvořila celta a nad tím už nic a nad námi plátěná střecha. Společnost nám dělala ještě rodinka Němců a náš řidič a ranger v jedné osobě nám dával školení. "Hlavně se nevyklánějte z auta, nevystrkujte ani ruce. Nemluvte a nedělejte rychlý pohyby. Lvi všechno vidí a můžou zaútočit. Když vy nevidíte je, neznamená to, že nevidí oni vás" Němec zbledl, Němka se ho chytla za ruku a dcera na chvíli odtrhla oči od mobilu. Jeli jsme za rozbřesku a my si uvědomili, že nám všichni slibovali červenou poušť, přitom všude byla tráva po pás a Kalahari voněla po senu a melounech. Zeptali jsme se na to našeho průvodce a ten nás ubezpečil "Máte obrovský štěstí, dost tady pršelo, a to se pak Kalahari zazelená, naposledy to bylo před dvaceti lety" Tak nevím, jestli to neříká každému.

Po hodině jízdy řidič zastavil a vytáhl směrovou anténu na lokalizaci lvů. Chvíli lovil signály z obojků a pak jsme zase pokračovali. Takhle jsme smečku dohledávali asi deset minut a řidič pořád říkal "Jsou tak 100 metrů od nás zalezlý v křoví" a snažil se je najít dalekohledem. Z malého kopečka jsme zamířili dolů, projeli jedním křovím a za ním byla písčitá cesta, do které jsme skoro okamžitě zapadli. Aby to řidič pojistil, šlápnul na plyn a zahrabal nás tak, že si auto sedlo až na podlahu. Poslušni školení, jsme složili ruce do klína, nikdo ani nedutal a nehýbali jsme se, abychom nevyprovokovali útok. Jen jsme upřeně koukali na našeho průvodce, co s tím jako bude dělat. Tomu chvíli trvalo, než porovnal mediální škody z článků "hosta sežral lev" s výší svého platu a opatrně se vydal mimo vozidlo s lopatou. Vždycky trošku odhrabal kolo, pak honem nasedl a sešlápl plyn. Situace se nelepšila. Po nějaké době marného čekání jsme se rozdělili, osádka stála ne Jeepu a koukala na všechny strany a já šel pomoct řidiči. Vzal jsem mu lopatu, nasekal pomocí ní větve nejbližších keřů a strčil je do písku pod kola. S pomocí dřevěné klády, kterou jsme měli na nárazníku, jsme pak auto nadlehčili a vyprostili. Pak už bylo jednoduché popojet těch osmdesát metrů, ke křoviskám, odkud nás celou dobu pozorovala smečka lvů a královsky se bavila. Bylo úžasné být v jejich světě. Je to obrovský rozdíl oproti tomu, co vidíte v ZOO. Tady jsou to pánové tvorstva, plní síly a energie. Chvíli jsme je takto pozorovali a fotili až se za námi objevil dešťový mrak. Průvodce vyjekl nadšením "Jestli začne pršet, tak budete mít zážitek, ty lvi totiž zalezou pod naše auto". Němci v tu chvíli zaveleli k ústupu a později přiznali, že měli většinu cesty fobii. Jeli jsme na jednu vyvýšeninu na kafe a Iva se začala průvodce doptávat: "Hele a není to takhle trochu nebezpečný?" "Nééé to já poznám a když se jim něco nelíbí, tak to já couvnu s autem a oni se uklidní" opáčil řidič. "No ale co kdyby se šli schovat pod to auto" nedala se odbýt Iva. "No mám tady takový klakson a na ten bych zatroubil a oni by utekli" a aby nám dodal odvahu, vytáhl bílou flaštičku, jak od spreje proti komárům, na jejímž konci byla malá trumpetka. A aby dodal odvahu i sobě, tak to zmáčknul a poslední zbytky plynové náplně opustili trumpetku se slabým "tut..." a my vyprskli smíchy. Nejlepší sledování lvů v životě, děkujeme Kalahari, pokaždý když rozříznu meloun tak si vzpomenu.

Měsíc nám uběhl jako voda a nám je jasné, že teď už nic nového neobjevíme. Musíme se vydat na cestu zpět do Windhoeku a vůbec se nám tam nechce. Zhruba v půlce cesty ležel Bagatelle Kalahari Game Ranch, který byl ve většině itinerářů cestovek jako první zastávka. My jedeme v protisměru, tak proč z toho neudělat naši poslední zastávku. Ještě si užíváme krásné výhledy na Kalahari a jak se blížíme k našemu ubytování uticháme a oba ve své hlavě skládáme vzpomínky a necháváme na sebe působit prožitá dobrodružství. Ranch byl opravdu hezký a tak jsme si ogrilovali maso a jako zákusek ananas (nejlepší kombinace na grilu, ale můžete to teda doplnit i nějakýma bramborama či zeleninou) a sedli si do baru při západu slunce a už jen meditovali.

Protože byla blbá doba a potřebovali jsme testy na Covid, museli jsme tomu podřídit i závěr cesty. Výsledky testů prý dostaneme do 24 hodin a platí 24 hodin. Tak jsme naplánovali, že zajedeme večer před zavíračkou do Windhoeku, necháme si vyšťourat nos, odjedeme za město na jednu farmu přespat a druhý den přes den vrátíme auto, dostaneme testy a další den v 6 ráno budeme na letišti. Plán to byl hezký a farma se nám líbila. Seděli jsme u ohně, hlavu v záklonu a zkoušeli jsme si zapamatovat tu boží oblohu plnou hvězd, jakou jsme jinde než v neobydlené Namibii neviděli. Ještě když jsme druhý den odjížděli do hotelu k letišti, Iva říkala "Jéé my jsme si ani nevyfotili ten kostel co jedinej stojí za návštěvu Windhoeku! Tak snad někdy příště." V šest ráno jsme se s vytištěnými testy zařadili do fronty na letišti a když na nás přišla řada, tak nám kupodivu řekli "Vaše testy nejsou platné!" BUM! "Proč? Jak je to možný? " "No protože ten test musí být platný v době, kdy budete vystupovat z letadla v Německu." řekla nám úřednice. "Ale my tam letíme 22 hodin a ten test má platnost 24hodin, to technicky nejde!" zkoušeli jsme logiku. "Nejste jediný, jděte támhle k okénku, tam stojí ostatní a domluvte se tam" odbyla nás. Iva se rozhodla, že tohle ji nezastaví v odletu domů a šla prostě na odbavení. Tam samozřejmě znovu zkontrolovali testy, zanadávali si na úřednici, která nebyla dost důsledná, aby nás odchytila a poslali nás ke stejnému okénku. Bylo 9,30. U okénka nám řekli, že nám zarezervují let na další den ráno a testy si máme udělat ve Windhoeku na jiném místě, a že nám přijdou do 2 hodin. Jen tam zavírají v 10,30 a zítra je v Namibii svátek a nepracuje se, usmál se na nás asistent za přepážkou. Zatímco se s ním Iva bavila, vyrazil jsem mezi taxíkáře. 800 Kč do 45 km vzdáleného města, zněla nejlepší nabídka. "Chlapi, to na mě nezkoušejte, na dnešek jsme spali v hotelu za 1000 Kč a doprava byla v ceně, už tady měsíc jezdíme a známe ceny!" překvapil jsem je svýma znalostma, ale dosáhl jen toho, že šli oškubat jiného turistu. Nakonec jsem za 600 Kč půjčil auto, abychom měli zajištěnu i cestu zpět. Na parkovišti nám řekli, že to co jsme si půjčili není vydezinfikované od Covidu, že máme půl hodiny počkat. "Nečekáme chceme jiné!" pak už to všechno klaplo a my to stihli. A stihli jsme alespoň i ten kostel, i když upřímně, nestálo to za to. Co za to stálo, byla každá minuta našeho výletu. Namibie se nám zažrala pod kůži a když jsme se po čase s Ivou bavili, do které země bychom se chtěli vrátit, byla to Namibie. Teď už víme, že není jen oranžová. Je barevná, veselá, živá, voní i smrdí a lidi jsou tam boží i divní. A hlavně máme štěstí, že jsme viděli ty spousty zvířat v jejich prostředí. "Tak snad zase někdy příště!"