Namibie 2021 - Himbové a lachtani

Epupa falls, země Himbů

Naplněni pozitivní energií z národního parku Etosha jsme vyrazili zase mezi lidi. Konkrétně jsme se chtěli podívat na hranice s Angolou, k vodopádům Epupa. V této oblasti sídlí dva z nejznámějších kmenů, Himba a Herero. Takovým správním centrem oblasti je městečko Opuwo. Mimochodem je zajímavé, že v tomhle okrese názvy skoro všech měst začínají na „O“, některé na „E“. My jsme dorazili do Opuwa v době oběda s vizí, že si nakoupíme proviant na další týden a zajdeme si na oběd, než vyrazíme do divočiny na sever, kde není žádná infrastruktura. Hned, jak jsme zastavili na parkovišti před obchoďákem, začalo nám být smutno. Naše auto obklopili příslušníci kmene Himba a začali žebrat, i když některé ženy nabízely alespoň náramky. Co pro ně můžete udělat je, že „zaměstnáte“ děti, aby vám pohlídaly auto. Vysvětlíte jim, co je to „hlídat“, že při tom budou poblíž auta a budou na něj koukat a odhánět lidi, co by chtěli dovnitř a nepůjdou si třeba zdřímnout do stínu do vedlejší ulice. No a pak jim zkusíte vysvětlit princip práce a odměny. To znamená, že odvedou-li práci, dostanou odměnu, jakou si předem dohodnete. Nám se to třeba zdá jednoduché, ale sem tenhle princip ještě nedorazil. Tady se razí heslo „zaplať, protože jsi Mzungu (běloch)“.

My jsme auto nijak zvlášť hlídat nepotřebovali, ale naučit je něco nového se nám zdálo jako dobrý nápad. Když jsme najali tři hlídače ve věku pět až osm let, vyrazili jsme do obchodu. Jednalo se o Spar, na jaký jsme zvyklí z Evropy. To je výhoda Namibie, nakupovat se tu dá normálně. Jediné, co tady není, je čerstvé ovoce a zelenina. Na tenhle sortiment jsou lepší tržnice. Ve velkých obchodech mají jen malá oddělení, protože tady se nic moc nepěstuje a dovážené ovoce, jako jablka, nebo banány, jsou v Namibii drahé a nikdo to nekupuje. Prostě si raději dejte maso. Obrňte se, protože v obchodě mají Himbské ženy zase jinou taktiku. Vybíráte si zboží, nekoukáte kolem a jdete s košíkem v ruce kolem regálu a najednou vám do něj hodí pětikilový pytel rýže nebo pětilitrovou láhev oleje. Jako chápu, že to mají těžký, ale když se dvě trefí do jednoho košíku v jednu chvíli, tak vám to málem vyhodí rameno z kloubu. Takže to zase vyndáte, chvilku vám nadávají a vy se nějak srovnáte s vlastním svědomím a buď jim něco koupíte, nebo ne. Auto jsme před obchodem našli v obležení dětí, protože se očividně rozkřikly principy platby za službu. Bylo dost složitý mezi nimi najít ty původní hlídače, které jsme si vybrali a slíbili jim peníze. S těmi jsme se poctivě vyrovnali a děti se důležitě naparovali, že pracovaly. Tak doufám, že si z toho vzali ponaučení a zůstane jim to. Pak jsme se museli nějak spravedlivě srovnat s těma ostatníma, abychom zachovali ducha tržní ekonomiky, který tu začal klíčit. To znamená, že ty děti, které nás otravovali v obchodě strkáním lízátek do košíku a určitě nic nehlídaly, nedostaly nic a těch pár ostatních "po koruně".

Mysleli jsme si, že budeme rozdávat ponaučení a rozšiřovat jejich znalosti a vezli jsme jim kvůli tomu český korálky a pohledy. Děti jsou očividně zvyklé dostávat od turistů bonbóny, nebo peníze, a tak z nás moc radost neměly. Jsme přesvědčený, že sladkosti nemají dostávat, a tak s námi mají na cestách smůlu. Pohledy nakonec dělaly větší radost dospělým a úplně nejvíc teamu obsluhujícímu benzínku Shell, se kterými jsme jich dokonce pár vyměnili za umytí skla. A tím jako myslím, že to byla obchodní dohoda, ne že jsem si nechal umýt sklo a pak dal zmatenému chlapíkovi pohled se slovy „Užij si pohled na Prahu“ a odjel.

Po hodině jsme měli lidí už zase docela plné zuby a byl čas vyrazit směr vodopády Epupa. Oběd jsme vynechali a dali si v autě sušenky a kolu. K vodopádům to bylo asi 180 km suchou přírodou, po kamenitých cestách s povrchem jako valcha a na místo jsme tak dorazili až večer. Ubytovali jsme se v Epupa Falls Lodge & Campsite na břehu Kunene River hned u vodopádů a bylo nám doporučeno, abychom se k vodě moc nepřibližovali, že tam jsou krokodýli. Večer se u nás ještě zastavil nahaněč turistů a nabízel výlet do Himbské vesnice. Jeho nabídka zněla 200 USD za výlet a prý musíme ještě nakoupit potraviny pro starší kmene, aby nám dovolili vstoupit. Pro zajímavost jsme se ho zeptali „Kde jako tady uprostřed ničeho máme nakoupit potraviny?“ „No náhodou mám i jediný zásoby tady kolem, takže vám nějaké prodám, tak za 120 USD olej a mouku, co vy na to? Musíme jim přeci pomáhat“ odpověděl ten dobrý muž. No nevyhnali jsme ho mezi krokodýly, ani nepřetáhli ostnatým klackem přes záda za to, že chce pomáhat především sobě a parazituje na kmeni, který žije opravdu těžkým životem. Jen jsme mu vysvětlili, že už jsme jim dnes pomohli v Opuwu a nemáme na návštěvu vesnice čas. Ogrilovali jsme si dobré maso a hučení vodopádu nás velmi rychle ukolébalo ke spánku.

              Další den ráno, jsme se hned za rozbřesku vyšplhali na kopec nad vodopádem, abychom stihli vyfotit východ slunce. Už tam na nás čekal výběrčí vstupného. Protože jsme za ty peníze dostali i židle, tak jsme mu rádi zaplatili. Vyprávěl, že má na Instagramu profil, fotí každý den vodopády a má docela dost sledujících. Ty moderní technologie jsou všude. Byli jsme tam sami, tak jsem se prolétl i dronem. Při cestě zpátky z kopce do kempu jsme už zastihli první himbské prodejkyně tradičních výrobků. Koupili jsme si nějaké náramky a náhrdelníky a po snídani vyrazili zpátky do Opuwa. Po cestě jsme se několikrát zastavili a blbli s dronem a při focení zvláštních kulatých obrazců v savaně jsme si uvědomili, že koukáme na himbskou vesnici. Uprostřed byla kruhová ohrada pro zvířata o průměru asi deset metrů, postavená z větví akácií a kolem ní v kruhu hliněné chýše o průměru a výšce tak 1,5 metru. To nejprostší lidské obydlí, jaké jsem kdy viděl.

Za odpoledne jsme cestou rozdali dětem poslední korálky a pohledy a s nadějí vyhlíželi nejhezčí stavbu Opuwa, křižovatku s odbočkou na Palmwag a Skeleton Coast, protože jsme znovu do města už nechtěli ani zajíždět. Křižovatku jsme našli a asi pět kilometrů za ní u krajnice taky VW Golf na nízkoprofilových závodních gumách, u kterého bezradně stál chlapík s manželkou v nedělních šatech. Tady, uprostřed ničeho, je normální zastavit a vzájemně si vypomoci a toto byla naše chvíle. Jen jsme zastavili v oblaku zvířeného prachu, chlapík už stál u mých dveří a ptal se „nemáte pumpičku?“ „Kámo, narazil jsi na profesionály, my máme kompresor“ nadmul se mi hrudní košíček pýchou a vyrazil jsem do akce. Otevřít haupnu a připojit kompresor na baterku bylo dílem okamžiku a když řidič nasadil hadičku na ventilek a zapnul kompresor, očekával jsem alespoň mírné zajásání. Místo toho se z pod auta vyvalil oblak prachu. Strčil jsem hlavu pod auto a viděl, že pneumatika není píchlá, ale zeje v ní asi deseticentimetrová díra. Myslel jsem, že za tu dobu, co tam stojí, alespoň stihli zhodnotit situaci a napáchané škody. „Tu pneumatiku musíš vyměnit“, seznámil jsem řidiče optimistu se svým zjištěním. „Nemáte hever?“ kontroval okamžitě. „Jo hever máme, ale pneumatiku na tvoje auto fakt ne“ brblal jsem si pod vousy a vyskládával naše tábornické potřeby, protože hever byl až vespod. Když jsem vyheveroval auto a řidič z kufru vykutálel rezervu, ozval se znovu „Nemáte klíč?“ „To jako fakt?“ kroutíme hlavami nad jeho připraveností. Takže s naším klíčem, heverem, kompresorem a výraznou pomocí zprovoznil své auto a když jsme vraceli poslední krabice do našeho kufru, přiloudali se dva jeho kámoši spolujezdci s rezatou pumpičkou, kterou si došli půjčit do Opuwa. Řidič je rychle seznámil se situací a našimi zásluhami a chlápci se přišourali k nám. „Jdou nám poděkovat, to je hezké“ pomyslel jsem si, načež se ozvalo sborové „A nemáte ještě chleba?“. Vyprskli jsme smíchy, nějaké pečivo jim dali a zanechali je jejich osudu, abychom jim ještě nemuseli naplnit nádrž.

              Začal se rychle blížit večer. S takovým zdržením jsme nepočítali, a tak jsme na internetu našli ubytování a zamluvili kempovací místo v Palmwag Lodge (Gondwana Collection) uprostřed malé rezervace pár desítek kilometrů od nás. Jak jsme se blížili, na silnici byla brána. "Asi vrata od rezervace, ale mělo by to být ještě kousek dál" koukli jsme na sebe s Ivou a nic netušíc dojeli až k ní. „Ó, jaká zrada!“ znovu karanténní hranice. Tentokrát máme, ale v ledničce krásný kus masa, na který jsem se celou cestu těšil. Tady byl režim o poznání volnější, a tak nám dva hlídači nad objeveným kusem hovězího navrhli postup: „Rozdělejte si tady oheň a ugrilujte si to.“ Slunce se klonilo k západu a místo to nebylo zrovna hezké, abychom si tam chtěli grilovat, tak jsme jim se slzou v oku navrhli alternativu: „Co kdybychom vám to tady nechali a vy už se o to nějak postaráte?“ mrk, mrk. Alternativa to byla pro obě strany přijatelná, a tak jsme byli propuštěni a večer jsme si v lodgi zašli na luxusní večeři do restaurace. Výhodou ubytování v lodgiích s autem s kempovací výbavou je to, že si můžete pronajmout jen kempovací místo a máte k dispozici všechno zázemí, které lodge nabízí pro své klienty. Takže máte bazén, restauraci, prádelnu a nemusíte si na to vzít hypotéku. Nás noc stála 800Kč, standardní pokoj tam stojí 4000Kč/noc

Skeleton coast

Od Palmwagu na jih jako bychom se přenesli na planetu Mars. Kam až oko dohlédlo byl temně červený písek a kamení a celý svět jako kdyby lemovaly skaliska na obzoru. Pustil jsem do rádia audioknihu Marťan a pomalu jsme se prokousávali ke známé bráně s lebkou a zkříženými hnáty na začátku Národního parku Pobřeží koster. Ona tedy není úplně na začátku, protože po část roku je přístupné i pobřeží severně od ní, ale když jsme tam byli my, bylo to jediné možné místo vstupu na naší cestě. Po cestě jsme projížděli územím, kde se vyskytují endemické rostliny Welwitschie podivná. Jen vyběhnout z auta a vyfotit si je, bylo v pálícím slunci nepříjemné a tak jim jejich život nezávidím. Nejstarší rostliny se dožívají asi 1000 let, rostou jen na omezeném území pouště západní Namibie a rozmnožují se jen pomocí větru. Když tak o tom přemýšlím jsou to možná nejlaxnější živočichové na planetě. Kdysi to prý byly stromy a když tehdejší prales ustoupil, řekli si, že oni nikam nejdou a raději se přizpůsobí. Postupem času se zavrtali do písku a žijou z vláhy, kterou jim každé ráno přinese mlha od moře. Občas se na ně přijedou podívat turisti, kteří když ten biologický zázrak vidí, nejspíš řeknou "a to je všechno?" a zase jedou dál. A tak jsme taky jeli.

Welwitschie podivná

Bránu do parku uprostřed ničeho jsme našli, udělali povinnou fotku, zaplatili vstupné a už jsme uháněli k pobřeží Atlantského oceánu po cestě, která vznikla uválcováním písku a jeho prolitím slanou mořskou vodou. Název oblasti podél 500km pobřeží vznikl z toho, že tu v průběhu stovek let ztroskotalo asi 600 lodí a jejich zbytky, jako kostry nějakých obrovských prehistorických zvířat, zdobily a stále zdobí pobřeží a varovaly ostatní námořníky před zrádnými mělčinami a proudy. Na jednu stranu tady nepřetržitě duněl oceán, na druhou stranu zde bylo podivné ticho, protože v takto nehostinných podmínkách přes den žádné zvíře nevyleze. Jinak se tu prý vyskytují pouštní lvi a zmije. Takže jsme se moc neprocházeli, jen jsme vyskočili ven, vyběhli se namočit do oceánu, protože to je povinnost a už jsme mazali zpátky do klimatizovaného auta. Drsné a agresivní prostředí vzniklé spojením prachu a soli si začalo vybírat svoji daň a rozsvítily se nám nějaké kontrolky na palubní desce. Na jedné křižovatce téměř neexistujících cest stála cedule, která nás informovala, že na pobřeží se nachází kemp "In the middle of nowhere" a poskytuje solné koupele. Jaké taky jiné. Tak jsme se rozhodli, že tam strávíme odpoledne a noc. Hippie recepční nás seznámila s přísnými pravidly a historií kempu, který dříve býval solným dolem. Pak se sůl přestala vyplácet, tak se přeorientovali na turisty. Služby kemp nabízel omezené. V recepci byl malý obchůdek, ale slečna byla nekompromisní: "výrobky z masa tady nevedeme, ne bohužel nevaříme a ne, alkohol si u nás koupit taky nemůžete" "Takže jenom nějakou sůl, co?" zkusil jsem téma, které by ji mohlo být blízké, ale nezasmála se. Tak jsme se ubytovali, postavili stan a užívali si na břehu moře oddychový den. 

Druhý den ráno za východu slunce byla všude mlha a tak jsem konečně pochopil, jak tady můžou přežít nějaké kytky zavrtané v písku. Atmosféra to byla téměř magická. Ručník nechaný venku byl kompletně mokrý a vyždímaná voda by se dala pít - to jen kdybyste tu někdy ztroskotali. My ale nečekali na záchranu a tak jsme sbalili stan a vyrazili na jih směrem na Cape Cross za rozkošnými lachtánky. Na tomto výběžku, kde bývalo výletní místo s vyhlídkou, místy na kempování a několika přístřešky se usadila kolonie lachtanů. Protože se jim tady dobře lovily ryby, tak se kolonie postupně rozrůstala a dnes jich tady je přes dvě stě tisíc a to všechno leží na jednom kilometru pláže. Když jsme přijížděli, vůbec nám nepřišlo divné, že se vstupné vybírá už asi pět kilometrů od pobřeží. Zaplatili jsme a jeli na vyhlídku. Po třech kilometrech už Iva začala čenichat a já začal přemýšlet, co se nám to zkazilo v ledničce. Takto jsme dojeli na parkoviště u kolonie, zaparkovali pěkně blízko, abychom nemuseli nikam chodit a jakmile jsme otevřeli dveře, narazil do nás takovej smrad, že se oloupala palubní deska. a upadl voňavý stromeček ze zrcátka. Se slovy "Třeba si na to zvykneme" jsme vzali foťák a šli se mezi povalující se lachtany projít. Klasická situace, kdy fotky vypadají o hodně líp než realita. Ano můžete vyfotit malé lachtaní mládě s obrovskýma očima, které je k pomazlení, ale zaručeně u toho budete stát v exkrementech a mimo záběr bude kostřička dalšího, které nemělo takové štěstí a nebude na obálce přírodovědeckého časopisu. Na místě je oplocený chodníček  s metrovým plotem, takže se teoreticky dá nerušeně chodit mezi zvířaty. Nevýhoda tohoto řešení je, že ten plot vrhá stín a protože je to jediný stín v okolí, všichni ti lachtani se snaží vmáčkout co nejblíž. My jsme chodníček využili směrem k pobřeží, doprostřed stáda. Při cestě zpátky jsem byl překvapen, že někteří lachtani se vmáčkli do stínu až tak vehementně, že nám leželi v cestě. "Hybaj z našeho chodníku" začal jsem je odhánět s pocitem pána tvorstva, ale několikeré zacvakání zubů a rychlý pohyb stokilových těl mi dalo na srozuměnou, že jsem tu jen na návštěvě. Evoluce má mnoho podob a ne vždy je abstraktní myšlení a schopnost používání nástrojů to nejdůležitější. Takže jsme se potupně stáhli o kousek zpátky, přelezli plůtek a vraceli se oklikou mezi povalujícími se lachtany. Na ten smrad jsme si za celou dobu nezvykli a vháněl nám slzy do očí i po hodině. Je hezké vidět, že se někde zvířatům opravdu daří dobře a přeju jim to.

Měli jsme před sebou asi 80km cestu do Swakopmundu, výletního města, kam jezdí na dovolenou všichni bílí obyvatelé Namibie. Nejsem rasista, jen nám to všichni říkali. "Tak snad za tu dobu stihneme vyvětrat naše auto" těšili jsme se na lázeňské městečko. No a abychom tam nedělali ostudu, zastavili jsme se na první benzínce, která nabízela mytí aut. Dopřáli jsme našemu mazlíkovi umytí bříška tlakovou vodou a když jsme viděli, jak velké kusy Namibie z něj opadávají, tak jsme se podivili, že nesvítilo těch kontrolek víc. Pokecali jsme s majitelem pumpy, kterého zajímalo od koho máme auto půjčené. "Jo toho znám, ten sem jezdí na dovolenou" řekl nám. Jak jinak taky. Pak jsme se v hotýlku dali do kupy a vyrazili si užívat kavárniček a hospod na malebném pobřeží Afriky.

Pokračování na: https://www.cestujlevne.com/cest...ahari-3151