Namibie 2023

Rodinná dovolená se dvěma dětmi začíná. Odlétáme z Prahy s Turkish airlines přes Istanbul do Johanesburku. V letadle si po dlouhé době užíváme plný servis s několika jídly, dekou na noc a spacím balíčkem s papučemi, špunty do uší a kartáčkem na zuby. Inu Turecko! Ráno v Johannesburgu řešíme vyzvednutí zavazadel s mezinárodním přestupem. Ale nic nevyřešíme. Pro batožinu musíme přes imigrační kontrolu do JAR. Naštěstí nepotřebujeme víza a na hodinovou frontu máme času dost. Vstupní razítko do pasu a za chvilku další dvě cestou ven. Letadlo do Windhoeku je poloprázdné a obsluha báječná. Sotva stačíme sníst jídlo a zase přistáváme. Komplikovaný let přes Istanbul a Johannesburg volíme z důvodu srpnových vysokých cen a vlastně ve výsledku byl docela příjemný.

Půjčujeme si dopředu zamluvené auto Toyotu Hilux a jedeme. Trošku budím rozpaky obsluhy autopůjčovny svou nemotornou jízdou. Kombinace řízení vpravo, automat a tři lety za sebou mi nějak nedovolují plynulý rozjezd. Dnes se pouze přemístíme z letiště do hlavního města a pak si snad zvyknu. Stmívá se a kolem dálnice míjíme dvě tlupy paviánů.

Den 2 - Ovita Wildlife

Svítá v 7:00. Snídaně v Turmaline guest house je dobrá a vydatná. Dnešní úkoly jsou snadné. Nakoupit zásoby a přesunout se do první divočiny k jezeru hrochů. Tedy pokud tam opravdu je. Offline mapy.cz jsou jako již tradičně výborný průvodce i navigace. Signál za městem mizí a roaming je předražený a nedostupný. Jsme odkázání na wifi v ubytování. Nakupujeme zásoby jídla a vody v místním velkém Sparu a míříme na sever. Kempovací potřeby bohužel nemají. Kus cesty je po dálnici, pak už jen prašné cesty. Těch nás čeká většina. Asfalt je jenom na hlavních tepnách. Dálnice je slušná. Sice se na krajnici vyskytují chodci i cyklisté včetně těch v protisměru, ale nejsme v EU. Za městem Okahandja sjíždíme z asfaltu a pokračujeme po stěrkopískové cestě asi 70km. Za tu dobu potkáváme jediné auto v protisměru a pár chodců. Najednou jsme v pustině. Míjíme stádečka jelenů, několik prasat bradavičnatých, nespočet termitišť, tlupu paviánů, jejichž řev hrůzu nahání a také damany. Teď trochu machruji, jméno této tlusté myši jsem si musel vygooglit až zpětně v Ovita Wildlife Camp, kde máme parádní bungalov. Jsme tu pouze my a ještě jedna rodina, co dorazí pozdě večer. Vede to tu energetický a přátelský Němec a dýchá tu africká atmosféra (tedy vibe, jak mě opravuje Zuzka). Necháme si doporučit asi 7km dlouhou značenou procházku a večer sledujeme na vyschlém jezeře stáda zvěře. Ano jezero je vyschlé a hroši jsou prý jinde. Jsme v dosahu wifi a tedy víme co vidíme. Ondra si vede odborný seznam pozorované zvěře a bylo by trapné neznat jejich jména. Večeříme steak z jednorožce a pozorujeme mléčnou dráhu.

Den 3 - Hroši a Himba vesnice

V noci byla pěkná kosa, odhaduji tak 5°C. Snídaně je opět parádní včetně pštrosí šunky. V 9:00 už je dost teplo a jdeme s majitelem k napajedlu za farmou. Je v něm 7 hrochů a 6 krokodýlů. Zajímá mě, jak sem hrochy z vyschlého jezera takhle v období sucha převáží. Ale nepřeváží. V okolí je 22 podobných jezírek a hroši si prý chodí, kde chtějí. Ale zaručeně jenom v noci, celé dny jsou pod vodou a značené cesty jsou tedy 100% bezpečné, směje se, a ukazuje nám video z minulého týdne, na kterém v pravé poledne kolem jeho farmy prochází krokodýl.

Jedeme dál na sever směrem k Etoshe k západní bráně Galton gate. Nechce se mi vracet na asfalt a tak směřujeme po cestách prašných. Nečekaně nás zastavuje brána do Erindi s výraznými cedulemi, že jednodenní návštěvy nejsou povoleny. Erindi game reserve jsem původně měl v hledáčku, ale z důvodu vysokých vstupů a nutnosti nocovat v předražených kempech jsem ji z plánu vynechal a opustil myšlenku vidět hrochy už před Etoshou. To ranní napajedlo vlastně bylo velmi vítané překvapení. Kudy vede hranice Erindi, jsem ale z mapy nepochopil a vracet se 70km zpět se mi moc nechce. Ptáme se, jestli můžeme park jenom projet. A to se kupodivu smí. Stráž si nás zapisuje a otvírá bránu. Projíždíme Erindi bezplatně a jako bonus vidíme první zebry a žirafy. Paráda.

Kolem čtvrté odpoledne přijíždíme do Oppi Koppi Rest campu ve městečku Kamanjab, našeho dnešního cíle. První zrada je tu. Na bookingu jsem rezervoval noc na dnešek a tady mají moji rezervaci až na zítřek. Vzájemně si ukazujeme potvrzení přímo z bookingu. Všechno sedí, až na datum. Divná chyba jistě musí být na jejich straně, říkám si. Manažerka to asi tuší také a zajistí nám bungalov v nedalekém rezortu, lepším a levněji. Cestou navštěvujeme vesnici Himba. Platí se vstupné a součástí je průvodkyně, která nám vysvětluje, jak to zde chodí (nebo možná chodilo). Místní ženy se přichází ukázat a vyfotit a taky prodat nějaký suvenýr. Třináctiletá slečna se před námi sprchuje. Samozřejmě tradičně bez vody. Má na to přírodní dýmovničku s bylinnými uhlíky. Prostě se vykouří. Těla a vlasy si mažou směsí másla a místní hlíny. Těžko odhadnout, jak moc je to celé skanzen a jak moc každodenní realita. Ale fakt je, že ty účesy jsou skutečné a připravit je na jednorázovou show se nedají. A taky tradiční Himba holky později potkáváme i jinde. Návštěva vesnice rozhodně stála za to.

Ve skalním rezortu Kaoko Bush Lodge již nás čekají s welcome drinkem a dáváme si další výbornou večeři. I tak jsme za dnešní nocleh ušetřili. A mimochodem, mají tu krokodýla, kolem po skalkách běhají damani a ze záchodu se snaží vyskočit žába.

Den 4 - Etosha

Krokodýl ráno někam zmizel, což je podivné. Nasnídáme se a pádíme k bráně do Etoshi – Galton gate. Formality jsou bez problémů. Kupuji vstup na 4 dny pro 4 osoby a auto a vyrážíme. První napajedlo nic. Druhé také nuda. Ondra začíná být nervózní. Pomalu se blížíme ke kempu Olifantsrus, když u třetího napajedla je živo jako z přírodovědného dokumentu. Zebry, žirafy, antilopy. Půlhodiny vše pozorujeme a pak se odněkud z dáli vynoří první slon. Krásný obrovský samec samotář. Obejde napajedlo a pije z betonové studánky. Sloni asi mají rádi kohoutkovou vodu. Za další chvíli se z druhé strany vynoří celé stádo slonů. Je jich 24 včetně mláďat. Podívaná u napajedla začíná. Trávíme tu hodně přes hodinu a dalo by se i víc, ale máme dlouhou cestu. Potřebujeme dnes dojet až do Okaukueja, kde mám rezervované místo pro stan. Najednou je zvěř úplně všude. Na cestě, kolem cesty, vdáli na obzoru. Všude jsou zebry, přímorožci, impaly, pakoně, pštrosy a další.

Děláme zastávku na svačinu v Olifantsrusu. Je to malý kemp pouze pro stany s napajedlem. Všude kolem jsou nespočetná stáda kopytníků. Po krátkém pikniku pokračujeme dál na východ. Čeká nás ještě cca 120km prašných a dost nekvalitních cest plus odbočky k napajedlům. Hned u dalšího napajedla je 18 slonů a množství jiné zvěře. Trávíme tu hodinu úplně sami. Vlastně v celé západní části Etoshe potkáváme sotva 5 aut.

Dál směrem na východ se vegetace mění. Projíždíme pustou planinu bez stromů, bez rostlin, bez zvěře a samozřejmě bez lidí. Po hodině se zase objevují traviny a život. Pod stromem spí nosorožec. Všímáme si ho jenom díky dvěma stojícím autům u cesty.

Do kempu Okaukuejo přijíždíme až před šestou, tedy chvilku před setměním. Je tu hodně lidí. Rychle stavíme stany a v místním obchodě kupujeme pytel dřeva, na kterém následně vaříme večeři. Docela mě překvapuje skladba návštěvníků. Většina jsou rodiny s dětmi a pak několik organizovaných skupin mládežníků. Jen Čechy jsme za celou cestu nepotkali.

U kempu je napajedlo, ke kterému se po setmění dostaví nosorožec. Nejdřív jeden, pak další dva. Napajedlo je nasvícené a můžeme je krásně pozorovat z pohodlných laviček.

Den 5 - Mazlík

Ráno většina kempařů se svítáním mizí. My balíme pomalu. Nespěcháme. Do Halali, kde máme další dvě noci, to je jenom 70km a tak vymýšlíme různé objížďky ke vzdálenějším napajedlům. Vidíme hyeny, šakaly, supy. Celkově mi připadá, že ve střední části parku je zvěře o něco méně než jsme viděli včera, ale je rozmanitější. Scény se v různých variacích opakují, budu tedy stručný. Tři bílí velcí sloni samotáři. Jsou opravdu velcí a bílí jsou asi od všudypřítomného prachu. Někde jsem četl, že se jim říká duchové Etoshi. Pak početné stádo samic se slůňaty. Nosorožec se napije a vyrazí na dlouhou cestu. Po sto metrech si zřejmě uvědomuje, že je dnes přes 35°C a tak se vrací a pije víc. Dál putuje podél silnice a my s ním. Dvacet minut ho provázíme pomalou jízdou a on jde pár metrů od nás. Řákáme mu mazlík, ale asi ho trochu rušíme. Nosorožec by totiž chtěl sežrat ty žluté trnité keře přímo vedle nás. Na obzoru putují další bílí duchové. Vidíme prvního lva. Válí se pod stromem 150m od silnice.

Kemp v Halali je o poznání příjemnější. Je tu mnohem méně lidí a víc místa na všechno. Večer k místnímu napajedlu přichází opět nosorožci. Asi je to místní pravidlo. Během hodiny se jich tu vystřídá sedm. Jeden moment je hodně zajímavý. Tedy alespoň pro nás neodborníky. Matka s mládětem jsou nějakou dobu u vody, když přijdou další dva nosorožci. Asi samci. Chvíli na sebe hledí a pak velkým obloukem přejdou na druhou stranu, aby mládě nerušili. Mládě je malé, padá do vody a zase se škrábe zpět. Pak začne sát mléko. V té chvíli ti dva na druhé straně zaujmou obranné postavení. Stoupnou si zády k sobě a střeží okolí. Jakmile kojení skončí, zase toho nechají a dál pijí.

Den 6 - Lvi

Ráno vyrážíme za úsvitu na krátkou vyjížďku, ale napajedla jsou prázdná. Potkáváme jenom ojedinělou zvěř u cesty. Polední žár trávíme v kempu u bazénu. Je opět 36°C. Odpoledne jedeme na sever k velké pusté planině. Pod osamoceným stromem nacházíme tři lvy. Válí se ve stínu a jak stín uhne, vždy se líně a dost naštvaně přesunou o kus dál. Jsou pár metrů od našeho auta. Pozorujeme je asi hodinu a půl. Za tu dobu se to tu dost naplní dalšími návštěvníky. Když se lvi o něco vzdálí, opouštíme první řadu takto vzniklé zácpy a vracíme se zpět do kempu. Cestou míjíme v dáli 4 nosorožci a opět množství zvěře. Kromě slonů, ty dnes nepotkáváme.

Ráno jsem v Halali chtěl objednat noční safari, což se dopředu udělat nedá. Kancelář otvírá v 7:00. Přišel jsem raději o 5minut dříve a přede mnou čekal jeden cizinec. „Bohužel dnes již máme obsazeno“, usmívá se na mě průvodce. Ja to? Nechápu. „Ten pán před vámi rezervuje 30 míst a kapacita je pouze 27. Bohužel už se nevejdete“. Odpoledne, když zevluji kolem recepce, na mě ten průvodce volá, že se spletl. Že to nebylo 30 lidí ale 13 lidí a že jedeme. To mě překvapil, klidně to mohl prodat někomu jinému.

Za tmy se jede ke lvům. K těm stejným, co jsme pozorovali odpoledne. Zjevně se profláklo, že v okolí je superstar. Cestou vidíme dvě hyeny, sovu, šakaly. Ale zvěře málo, mnohem méně než přes den.

Den 7 - Etosha končí

Balíme a jedeme k východní bráně směr Tsumeb. Před polednem je zase všude strašně moc zvěře. K napajedlu před kempem Nomutoni dorazí dokonce dvě stáda slonů najednou. Mají s sebou úplně malé slůně, co se skoro neudrží na nohou. Takový mumraj jsme ještě neviděli. V Nomutoni si dáváme piknik a před čtvrtou hodinou opouštíme park. Konečně po 4dnech zase začíná asfalt. Těsně před bránou parku se další sloní stádo přetahuje u díry s vodou. Ubytování máme ve vagonech u benzínky v Tsumebu. Cestou platím pokutu za rychlost. Strážník chce 1000NAD za překročení rychlosti a další 1000NAD, protože Ondra není připoutaný. To je samozřejmě má blbost. Od těch posledních slonů jsem ho nezkontroloval. Ukecávám to za 500ND za obojí.

Den 8 - Okavango

Míříme směr Okavango. 500km na severovýchod a stejnou cestou za dva dny pojedeme zpět. Snad to bude stát za to. Cesta je pohodlná asfaltová. V polovině je checkpoint Murorani a od něj na sever se úplně mění krajina. Tedy pořád je to stejná placka, ale najednou jsou všude vesnice, nádherný velký stromy, dobytek, oslíci, ženy s vodou, chýše atd… zkrátka oproti předchozí prázdným cestám najednou úplně jiná Afrika. Stavíme se ve městě Rundu na oběd v KFC a u benzínky. Dokoupit zásoby je složitější, protože v obchodě mají asi nějakou akci na cukr a všichni se na pokladně dohadují a přetahují. Já raději čekám v autě. Na parkovišti jsou zvláštní individua, co se tváří jako hlídači. Kdyby tu nebyli, tak bych si připadal bezpečněji. Ale myslím, že to je jenom můj přehnaně podezíravý pocit.

Pozdě odpoledne přijíždíme do Rainbow river lodge na břehu řeky Okavango a stavíme stany hned vedle vody na luxusním travnatém místě. Řeka je překvapivě široká, čistá a krásně se v ní leskne zapadající slunce. Někde z povzdálí řvou hroši a naproti přicházejí pít sloni. Paráda. Už jen to za tu dálku stálo.

Den 9 - Hroši

Ráno jedeme do nedalekého Mahango game reserve. To je malý národní park podél Okavanga sousedící s Botswanou. Po Etoshe nemáme velké očekávání a vlastně jsme velmi mile překvapeni. Je tu jiná vegetace i jiná zvířata. Hodně prasat bradavičnatých, opice, impaly, přímorožci a hlavně doplňujeme velkou pětku. Stádo buvolů přichází za řekou hned kousek od hroší rodinky. Park Mahango je dlouhý jenom 15km podél řeky plus 10km odbočka hlubokým pískem k napajedlu, ale je to paráda. Jako bonus tu jsou baobaby a konečně taky supí strom. Tedy suchý strom, na kterém sedí hejno supů jako z Mauglího.

Odpoledne chceme na loďku. Domluvil jsem plavbu již včera s obsluhou kempu, ale nějaký Němec mě asi přeplatil, takže to vypadá, že budeme mít smůlu. To je mrzutost. Situaci trochu vylepšuje další stádo slonů na protějším břehu. Rozhodneme se zkusit štěstí jinde a jedeme se zeptat do luxusního rezortu Popa falls. Máme štěstí, za 5minut vyplouvá malá loďka pro osm lidí a zrovna mají 4 místa volná. Ideální. Přidáváme se k německé rodince a vyplouváme. Velký šrumec tu není, během těch dvou hodin potkáváme pouze tři jiné výletnické plavby. O to víc je toho k pozorování. Zjišťujeme, že hroši, kteří celou noc řvali někde v dáli, obývají ostrov hned naproti kempu a další plavou po skupinkách opodál. Jeden krokodýl se sluní 100m pod kempem a druhý podobně daleko proti proudu. Hroši se spočítat nedají. Pořád se schovávají ve vodě a skupinka tak může mít 5, ale klidně taky 8 členů. Nádhernou plavbu korunujeme výstupem uprostřed vodopádů při západu slunce. Vracíme se do kempu a zjišťujeme, že jsme tu dnes úplně sami. Jen my, řeka, ohniště a ptáci, co dělají zvláštní zvuky podobné vrzání dveří. Pořád přemýšlíme, co budeme dělat, až připlují ti krokouši, co jsme je pozorovali z loďky. Snad je odrazují zapnuté lampy v kempu, jiná zábrana tu totiž není. Ty obsluha schválně rozsvěcí na všech místech i když tu kromě nás nikdo není. Po setmění dáváme pivo na baru a z vody nás pozoruje hroch. Další se s mohutným pleskotem vrhá do vody z nedalekého ostrova.

Den 10 - Krokodýli

Vstávám lehce před úsvitem, jako každý den. Dlouhé zimní srpnové noci nikdy nemohu dospat. Pozoruji řeku za rozbřesku. Včera tu plavali dvě krásné vydry. Dnes mě z rákosí sleduje hroch. Je ve vodě asi 25m od našich stanů. Zdá se, že se vzdaluje. A vida, oni jsou dva! A zase se pomalu vrací. Raději budím ostatní a připravuji je na ústup do auta, které je hned vedle nás. Mezitím hroši odejdou a my získali kromě nevšedního zážitku možnost vyjet dříve. V 8:00 máme sbaleno, vyřízeno, nasnídáno a vyjíždíme. Dnes nás čeká nejdelší přejezd 700km do Otjiwaronga. Cesta jde velmi dobře. Polovinu si krátíme audio knihou a jako rozptýlení se stavujeme se na pizzu v Otavi. Díky ranním hrochům jsme v cíli před čtvrtou odpoledne a stíháme návštěvu krokodýlí farmy. Dozvídáme se výhody chovu těchto zvířat a jednoroční mláďata si smíme vzít do ruky. Ubytování máme luxusní v Otjibamba Lodge, kde kolem bungalovů a bazénu chodí různí kopytníci, pštrosy a žirafák.

Den 11 - Lachtani

...s vědomím, že máme v kufru sedm černošek plus několik dětí odjíždíme směr Uis...

Dnešní pompézní snídaní maličko slavíme Zuzčiny narozeniny a pak se vydáváme směrem k moři. Cesta je opět dlouhá, pustá a z větší části prašná. Uprostřed ničeho potkáváme auto s ruplou pneumatikou. Řidič nás prosí, abychom dvě ženy s malými dětmi vzali do Uisu, 35 km vzdáleného městečka. Souhlasím a ony se již ládují do zavazadlového prostoru. Dávám jasné instrukce, na které batohy si smí sednout a které musí za každou cenu zůstat nahoře. Ovšem pak si uvědomuji, že v ruce držím nemluvně a obě ženy jsou již vevnitř. Nějak se tam srovnají a zároveň udělají místo pro další tři pasažérky. Naštěstí již bez dětí. Moc nechápu jak, ale vejdou se k nim také. Odněkud se vynořují další dvě a ty se samozřejmě také vejdou. Já ztrácím kontrolu nad pozicí našich batohů a s vědomím, že máme v kufru sedm černošek plus několik dětí a že snad děláme dobrý skutek, odjíždíme směr Uis. Jedu hodně opatrně, nerad bych udělal z naší pneumatikou podobnou beztvarou věc, se kterou zápasí jejich dva řidiči. Auto to vydrželo, pasažérky taky a kupodivu i naše zásoby nikdo nerozmačkal. Snad jsme jim pomohli. Dáváme si kafe v další bělošské kavárně na kraji Uisu.

Dál je krajina ještě pustší. Blížíme se k moři. Vzduch se tetelí na všech stranách kolem nás a vzniká dojem fata morgana, anebo jak Ondra vtipně poznamená, jsme v Matrixu a svět se kolem nás postupně načítá. Skutečně to tak vypadá. S blížícím se pobřežím se citelně ochlazuje. U moře je sotva 15°C a ledový vítr. Míříme na Cape cross k lachtaní kolonii. Smrad by se dal krájet, ale podívaná je výtečná. A těch zvuků co nadělají. Hemží se kolem nás tisíce lachtanů. Ztrácíme pojem o čase a odjíždíme jako poslední kolem páté odpoledne. V 17:00 se totiž vjezd ke kolonii zavírá, což je myšleno doslovně, jak nás poučuje vrátný, co se právě pěšky vrátil asi kilometr od hlavní brány, kterou samozřejmě zamkl. „Jak se odtud teď dostanete, to vážně netuším, asi musíte přenocovat někde tady.“ Povídá s překvapeným výrazem a já nepoznávám, jestli je to vtip, nebo se mu vážně nechce zpátky. Asi něco mezi. Nakládáme vrátného do auta a vezeme zpět k bráně, kterou nám s nazlobeným výrazem ve tváři otvírá. Malý bakšiš 50NAD náladu spravuje a snad je vše v pořádku. Frčíme do Walvis bay, kam přijíždíme akorát se soumrakem. V ubytování nikdo není. Nezbývá, než aktivovat roaming a zavolat na kontaktní číslo. Ženský hlas na druhé straně neochotně posílá někoho na recepci s poznámkou, že kvůli nám musí paní přes celé město a že musíme 10 minut počkat. To už je dnes třetí situace, kdy nevíme, jestli jde o špatný vtip. Po dvaceti minutách přijíždí velmi příjemná paní a vše je OK. Jenom děsná zima.

Den 12 - Sandwich Harbour 4x4 drive

Snídaně je ráno výborná, nálada spravená a jdeme na předem objednané safari 4x4 drive k Sandwich Harbour přes duny. Pozorujeme plameňáky, kteří jsou úplně všude a hlavně v zátoce před hotelem. Ráno je zataženo a škaredo. Zřejmě pověstné mlhy na pobřeží koster. Ale brzy se vyčasí a vyleze sluníčko. Cestou vidíme přímorožce, šakaly, pštrosy a občas zatoulaného lachtana. Pak řidič vyskočí a vrtá se v písku dokud nenajde gekona písečného. Trik s magnetem a sbíráním magnetických zrníček byl taky dobrý. Před polednem následuje hogofogo piknik s šampaňským na dunách a krásné výhledy na oceán. S plným břichem pokračuje rallye po dunách. Večer se neúspěšně snažíme najít pelikány, ale je příliv a silný vítr a k místu na mapě s názvem Pelikán point se jet neodvažuji a tak jen procházíme nekonečné pláže kousek za městem.

Den 13 - Solitair

Pobřeží se s námi loučí úplně klidnou hladinou bez větru. Dnešní přejezd do Sesriem by neměl být dlouhý, ale cesta je špatná. V horách vlastně dost příšerná a velkou část jedu pouze 40km v hodině a i tak se dost bojím, že kola nevydrží. A taky že ne. Ale bylo to vlastně štěstí. Píchli jsme těsně před benzínkou a k pneuservisu stačili dojet se zbytkem vzduchu. Než jsme si dali výborné kafe a koláč v Solitair, kde jsou vystaveny vraky aut, máme opraveno a můžeme pokračovat. Cestou vidíme pár podivných stromů připomínající dračince a samozřejmě míjíme ceduli označující obratník kozoroha.

Kempujeme v Sesriem Campsite uvnitř národního parku. Máme ohrazené stání kamennou zídkou, kterou oblizují duny z červeného písku. Zase je horko a další až kýčovitý africký západ slunce. Vaříme těstoviny na posledním polínku, co nám zbylo ještě z prvního kempu. V noci fouká děsný vítr, stany se kymácí a spí se špatně. Na záchody Ondru raději doprovázím. Ceduli, „pozor toulají se tu Hyeny“ bere totiž dost vážně a v kontextu s filmem Bohové musejí být šílení má obavu, že by hyena mohla být než on.

Den 13 - Deadvlei a uvíznutí v písku

Vstáváme hodinu před úsvitem stejně jako všichni v kempu a vyrážíme do údolí Deadvlei. Je to 60km daleko a poslední 4km se jede hlubokým pískem. Polovina návštěvníků staví na konci asfaltu na parkovišti a berou přes písky shuttle service. Nevím proč, ale z nějakého důvodu usuzuji, že to nemůže být tak zlé, a pokračujeme dál. Nebyl to dobrý nápad. První pískoviště dávám na hraně svých schopností, ale sotva po kilometru uvízneme a konec. Vlastními silami se neroztlačíme ani nevyhrabeme. Potupně tedy stopuji shuttle servise a platím předražený přejezd a prosím řidiče o pomoc. Ještě potupněji pak sleduji, jak průvodce nastoupí do našeho auta a celkem a bez větších obtíží z písku vyjede a přeparkuje náš vedle "cesty", aby jako nepřekážel. Svezeme se se skupinou pobavených turistů do cíle. Náladu mi zlepšuje jenom fakt, že u "krajnice" nestojím sám a že jsme v Dead vlei stále před východem slunce. Ráno je v údolí jenom pár návštěvníků a není problém zažít i vyfotit toto místo liduprázdné. Po východu slunce lezeme na Big Daddy Dune, největší dunu v okolí. S nastupujícím poledním žárem a s přicházejícími davy turistů údolí opouštíme. A je to první místo v Namibii, kde zažíváme něco, co lze vzdáleně nazvat dav turistů. Cestou zpět vyzvedáváme naše auto. Podél cesty stojí minimálně deset dalších chudáků, jako jsme my.

Polední žár trávíme v prázdném kempu, kde si dáváme v restauraci jediné nabízené jídlo, výborný hamburger. Odpoledne jdeme do Sesriem kaňonu, kde potkáváme zmiji písečnou a večer lezeme na Elim dune. Ta ale nevykazuje znaky dunovitosti a tak nás příliš nenadchne. Navíc se bojíme, odkud na nás vyleze jiná jedovatá havěť, protože tato duna je zarostlá travinami.

Den 14 - Cesta zpět

Ráno vyrážíme opět před úsvitem. Chceme ještě vylézt na Dunu 45 a trochu si užít červené písky v okolí. Čísla dun značí vzdálenost v km od brány v Sesriem. Na vrcholu čekáme na východ slunka a pak se pomalu vracíme dolů a do tábora. Cestou vidíme poslední přímorožce, šakaly, pštrosy, impaly a krásně pózujícího orla. Na to že jsme uprostřed písečné pouště je tu hodně živo. Přesouváme se na poslední bod naší výpravy – do poklidného betta kempu. Zítra nás čeká návrat do Windhoeku a pak už letíme zpět.

Praktické info na závěr

Ceny letenek jsou masakr. V červnu a v první polovině července se dá do Windhoeku dostat přes Frankfurt nebo Katar za cenu pod 20.000,- na osobu. V srpnu to šplhá skoro na dvojnásobek. Volíme tedy Turkish airlines z Prahy přes Istanbul do Johannesburgu za 19.500,- a doplňujeme přelet s jihoafrickými aerolinkami do Windhoeku asi za 4.500,-. Obojí je za zpáteční lety. Z vídně jsou levnější lety přes Addis Abebu, ale četl jsme dost různorodé komentáře.

Víza do Namibie kupujeme na letišti při příjezdu. Musí se vyplnit formulář a pro děti je nutné mít s sebou přeložený rodný list. Ten jsme pro jistotu nechali udělat se všemi formality - tedy apostilou. Ale potřeba to nebylo, stačil úřední překlad do angličtiny. Vízová kancelář je trochu bokem, ale jde to rychle, vlastně jsme byli rychlejší než většina lidí s předek koupenými vízy.

Ubytování jsem řešil přes booking. Dá se najít ve všech cenových kategoriích a obecně je levnější nebo srovnatelné jak v Evropě. Standard je obecně dost vysoký. Všude čisto. Uvnitř národních parků jsem rezervoval místa pro stany přes rezervační systém na stránkách nwr.com.na (namibia wildlife resorts). Ty na bookingu nejsou. Rezervace fungovala bez problémů, dokonce bylo možné i v rámci dostupnosti měnit termíny. Platí se přes jejich portál, není to úplně intuitivní, ale fungovalo to. Místa pro stany jsou cenově dostupná, vycházelo to na cca 1000NAD pro 4 osoby a auto na noc. Ale výhoda, že začínáte a končíte den v srdci parku a ještě u napajedla, je obrovská. Kemp u Okavanga jsem bookoval napřímo a platil na místě. Ohledně plateb je dobré mít sebou hotovost. Ne všude berou karty.

Auto jsem rezervoval asi trochu pozdě, většina doporučovaných půjčoven měla už vybookováno. Tak jsem risknul Ekonomy Car Rentals za 35.000,- na 16dní. Zvláštní vybavení jako například družicový telefon jsme neměli.

Stany jsme si vezli vlastní a ani zdaleka jsme nenaplnili limity pro zavazadla v letadle. Zakoupit si vybavení pro kempování na místě může být oříšek. Snažili jsme sehnat vařič, ale skončili jsme u pytle s dřevěnými polínky.

V červenci a srpnu je období sucha a tedy nejvíc zvěře u napajedel a hlavní turistická sezóna. Davy ale rozhodně nečekejte. Snad jenom v Sesriem.

Platí se Namibijským dolarem (NAD). Kurz ke koruně byl asi 1:1.15 ve prospěch dolaru. Ceny jsou obecně nižší než u nás. Večeře v lepších rezortech byla za 200NAD, v bělošských restauracích tak cca 150NAD. Nafta zhruba 20NAD za litr (24Kč). Všude se očekává drobný bakšiš. Za natankování, hlídání auta na parkovišti, odnos nákupu do auta, umytí okna atd… dávali jsme obvykle kolem 20NAD. Je dobré mít hodně drobných. Suvenýry jsme potkali jen u občasných prodejců kolem silnic nebo v Himba vesnici, něco málo v kempech, jinak nic, až na letišti. Celková útrata se všim všudy cca 52.000,- na osobu na 16dní včetně letu.

mapa cesty

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 8 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 10 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Štěpán Frána

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-06-01T13:42:25+02:00

Štěpán Frána procestoval 53 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

12 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Pepa S

před 22 dny

Dovolím si jen doplnit, místní SIM karta na data 25 Giga a platností 30 dnů stojí cca 350 Kč, nepřijde mi předražená. v obydlených místech funguje skoro všade.

Reni85

před 22 dny

Vďaka za info. Kupovali ste na letisku? Aký operátor?

Pepa S

před 21 dny

Ano na letišti, jejich operátor myslím že MTC. Bez problému, ještě mi to v telefonu rozchodil.

Jirka Huptych

před 9 měs

Ahoj, super cestopis. Do Namibie se chystáme teď v dubnu a chtěl jsem se zeptat ještě na víza. Překlad rodného listu dětí jste měli úřední? O tom jsem se totiž nikde nedozvěděl, pak už jen pojištění, dvě fotky a plán cesty? Díky moc! Jirka

Azul

před 9 měs

Snad nevadi, ze odpovidam za autora - ano, pise, ze meli uredni. Obecne asi temer vsude na svete plati, ze cim vic razitek, tim lepe.

Štěpán Frána

před 8 měs

Jojo, je to tak. Měli jsme kopie rodného listu ověřené Apostilou a úředně potvrzený překlad do angličtiny. Je to hodně běhání, ale nechtěl jsem riskovat, že narazíme na pitomce.

Reni85

před 11 měs

Vďaka za cestopis,do Namibie sa chystáme 10/24 a cestopisov z tejto krajiny je malo. Krásne fotky a tie slonie stáda musel byť silný zážitok 👍

Petra Šindlerová

před 24 dny

Dobrý den, Štěpáne, chystáme se do Namibie. Hledám už delší dobu kontakt na nějakého místního průvodce. Dokázal byste mi prosím pomoct? Moc děkuji Petra :)

Pepa S

před 22 dny

Nejsem Štěpán, ale nač potřebujete průvodce, vše zvládnete sami. Pepa

Michal Jakubík

před 22 dny

Nejsem Štěpán, ale pokud chce paní Šindlerová průvodce, tak chce průvodce a není potřeba jí do toho kecat. :) Michal

Pepa S

před 21 dny

Nekecám , jen jsem zvídavý.

Štěpán Frána

před 11 dny

Co vím, tak v Etoshi v kempech průvodci jsou a je možné si s nimi zaplatit denní nebo noční safari, ale nebyla v tom žádná velká výhoda. Na pobřeží jsme využili https://www.seboagroup.com/tours-activities myslím, že umí více než jednodenní výlety po dunách. Zeptejte se tam, možná budou vědět víc.