Namibie po vlastní ose 2021

     "Než bychom se nechali zavřít do karantény, tak co kdybychom raději někam vyrazili?" ozvala se Iva jednou večer. Byla to divná doba. Všichni v depresích, do vedlejšího okresu se mohlo jen s povolením a poslední nápady v tisku zmiňovaly omezení pohybu. Byla půlka března a zadání znělo jasně. Otevřeli jsme si covidovou mapu a v té červené záplavě zemí, kam se nesmí, byla jedna, romantická, mysteriózní a relativně přístupná - Namibie.

     V tu chvíli jsme o týhle zemi nevěděli v podstatě vůbec nic, snad jen to, že je oranžová na mapě a taky na většině fotek co najdete na internetu. Naštěstí nám kamarádi doporučili spoustu míst, "který prostě nesmíte vynechat". Označil jsem je v mapě, spojil čarou a vyšlo mi , že náš výlet bude asi 7500km dlouhý a budeme na něj potřebovat víc než měsíc, který strávíme v autě s pohonem 4x4 a stanem na střeše.

plán cesty

     Koupili jsme si letenky na začátek dubna a začali řešit pronájem auta a vyřizování víza. Na půjčení auta jsme poptali asi osm společností, což se nám vyplatilo, protože nám přišly nabídky, který se lišily až o 50%. Během týdne jsme měli zarezervovanou Toyotu Hilux od Desert Car Hire na 27 dnů za 50.000,- Kč s vyzvednutím 5.4.. Horší to bylo s vízama. Podle oficiálních informací byla jediná možnost, jak je získat, přes berlínskou ambasádu. No a protože řádil covid, pasy bychom museli poslat s měsíčním předstihem diplomatickou poštou a stálo by to kolem 12.000,-Kč. Na webu namibijského turistického ruchu bylo napsáno, že Češi mají visa on arrival, ale nikdo v Čechách nám to nechtěl potvrdit a lidi co byli zrovna v Namibii nám tvrdili, že není možný získat víza ve Windhoeku. Protože jsme ten měsíc navíc stejně neměli, tak jsme se rozhodli, že to riskneme a pojedeme bez víz a na místě to nějak vyřešíme. Ve Windhoeku na letišti jsme pak všechno zařídili s jednou milou paní za 20 minut a za cenu asi 2000,-Kč.

     Když jsme přistávali, všiml jsem si že Namibie není oranžová a duny tady nejsou jediný kopce. Poslední čtyři měsíce tady totiž pršelo a všechno bylo krásně zelené. 

Druhý den ráno jsme si jeli vyzvednout naše auto. Bylo vidět, že jsme asi jediný turisti v celý zemi. Během dvou hodin nám v půjčovně ukázali, že je všechno funkční, jak je všechno zabalené a poskládané a jak se staví stan. Když už nám bylo všechno jasné, vzal si nás majitel půjčovny do kanceláře a dal nám ještě bezpečnostní školení, který probíhalo asi takhle: "Máme tady dobrý dálnice, tak nejezděte moc rychle. To auto má na střeše těžký stan, když pojedete rychle a budete muset zabrzdit, tak dostanete smyk, převrátíte se a zahynete. Taky nejezděte mimo hlavní silnice, hodně tady pršelo a tak někde zapadnete, převrátíte se a zahynete. A hlavně nejezděte mimo civilizaci, protože se ztratíte, nikdo vám nepomůže a zahynete..." Ještě chvíli chtěl takhle pokračovat, ale přerušili jsme ho. "Hele pochopili jsme, že máme na to auto dávat bacha, ale přijeli jsme sem za dobrodružstvím a půjčili jsme si ho, abychom se mohli podívat do přírody mezi zvířata a byli jsme nezávislí a mohli si jet kam chceme. A když už o tom mluvíme, tak tady na severovýchodě v poušti je Národní park Khaudum a všichni nám říkali, že je to tam drsná jízda. Dá se to tamtudy projet skrz?" Majitel se na nás podíval pohledem, ve kterém jsme mohli číst "Zahynete!" Tak jsme si půjčili dvě náhradní pneumatiky a kompresor a vyrazili jsme na naši expedici.

    První den jsme měli naplánovanou jen krátkou 500km etapu. Jeli jsme po dálnici a jeli jsme pomalu, abychom se nepřevrátili. Naším cílem bylo městečko Tsumeb, kde jsme měli domluvený ubytování v glampingovým stanu na farmě u Markuse. Když jsme přijeli na místo, Markus na nás čekal u brány, abychom se mu na pozemku neztratili, i když předtím říkal, že má jen malou farmu, protože má jen 3000 hektarů.

Markus je optometrista, který zařizuje brýle lidem v dost širokém okolí, stará se o farmu a ve volném čase ještě ubytovává turisty v krásném prostředí, který pořád vylepšuje. Skamarádili jsme se okamžitě, jak nám ukázal náš luxusní stan a dal k dispozici ledničku plnou studeného piva. Protože vypadal, že se v Africe vyzná, rovnou jsem se ho zeptal: "Markusi, chtěli bychom navštívit Národní park Khaudum a projet skrz, cestou do Capriviho pásu, ale všichni nám říkají, že je to nebezpečný. Co ty si o tom myslíš?" Markus se zahleděl do zapadajícího slunce. "Nebezpečný? Ne, je to dobrodružný. Je to ta pravá drsná Afrika a budete mít alespoň na co vzpomínat." Popsal to tak hezky, že jsem se rozhlídl, jestli se někde neobjeví lvice Elsa.

Takže bylo rozhodnuto, pojedeme do Tsumkwe na návštěvu kmene San, známějších jako Křováci a odtud 120 km skrze poušť Khaudum na sever. Užili jsme si pohostinnost Markusova stanu a ráno skvěle odpočatí pokračovali na cestě za dobrodružstvím.

Meteorit Hoba

Naše první zastávka byla u meteoritu Hoba, největšího železného meteoritu na Zěměkouli. Když byl objeven v roce 1920 vážil 66 tun, dneska váží 60 tun a s rychlostí, jakou ho místní ořezávají a prodávají turistům, tam bude k vidění maximálně do roku 2025. 

Od meteoritu už to bylo jen celý den rovně na východ do Tsumkwe, městečka Křováků, ale musím uznat, že jsme cítili jisté zklamání. Už před námi sem dorazili misionáři, kteří domorodcům vysvětlili, jak se má chovat správný moderní křesťan. Takže původně nezávislí křováci začali žít v boudách z vlnitého plechu, nudí se a vyhlížejí u toho turisty. Nemáme v oblibě turistické atrakce, kde domorodci hrají divadýlko o tom, jak jejich předci žili, než museli začít platit účty za mobilní telefon, a tak jsme se jen ubytovali v místním komunitním kempu, abychom je nějak podpořili a večer si přečetli pravidla pro vstup do blízkého národního parku. A v těch pravidlech se psalo, že vstup je povolen minimálně dvěma vozidlům 4x4 ve skupině, s výbavou na přežití a vyprošťování, jídlem na dva dny a 100 litry vody na auto. Byli jsme sami, měli jsme 25 litrů vody a došlo nám maso.

Ráno jsme vyrazili brzy, protože na bránu parku to bylo asi 50 km. Jak jsme se vzdalovali od města, viděli jsme víc a víc původních slaměných chýší a víc lidí, kteří byli očividně šťastnější než ti, co žili ve městě a to i přes to, že všude byly značky "Pozor sloni!" Mávali jsme na sebe a smáli se, protože to byla veškerá komunikace, kterou jsme vzájemně zvládli. V této oblasti žije víc slonů a snad prý i víc lvů, než lidí, tak doufáme, že lidi jsou pořád na horní pozici potravního řetězce.

Na bráně jsem šel najít hlídače, abych se ho zeptal jestli nám dovolí vjet do parku i když jsme jen sami. Po chvilce jsem jednoho našel jak pospává v kanceláři a ten mi řekl: "Jasně, ale vstupný zaplatíte až po průjezdu na severní bráně, protože já tady nemám kasičku" No a protože už nic dalšího nedodal a nevypadal, že by chtěl vyvíjet nějakou činnost, otevřeli jsme si bránu a pomalu zabořili kola naší Toyoty do horkého písku Khudumu s napjatým očekáváním příštích zážitků. Po chvíli jsem vypnul ECO mod a zapnul náhon 4X4, nebyl čas hrát si na hrdinu.

Po 15km relativně jednoduché cesty jsme dorazili do bývalého kempu Sikereti a začala nám svítit kontrolka trakce. Sakra. Po chvíli jsme si na to ale zvykli a mohli jsme se soustředit na pozorování zvířátek.

Díky zimním dešťům byla vegetace hodně hustá a to ztěžovalo pozorování zvířat. Většinou jsme málem vjeli doprostřed stáda antilop za zatáčkou, všichni jsme se lekli, chvíli  se vzájemně pozorovali a pak důstojně opustili prostor. Nejlíp se nám pozorovaly žirafy, které se už zdálky tyčily nad okolní vegetací. Po celodenním putování jsme dojeli do severního kempu, kde jsme se ubytovali.

Kempy v Namibii se liší od těch jihoafrických, obehnaných vysokým plotem s elektrickým proudem. Tady plot nebyl a přes příjezdovou cestu byla brána z kmene stromu a na ní byla přibitá cedule "dávejte si pozor na lvy a slony". Protože jsme před půl hodinou málem přejeli černou mambu, lvi nám žádné další starosti nedělali.

Druhý den brzy ráno jsme vyrazili do okolí fotit zvířátka a když už jsme měli písku doslova plné zuby, vrátili jsme se do kempu, posnídali, sbalili se a vyrazili na půlhodinovou cestu těžkým terénem k severní bráně. Tohle jsme si pak zopakovali ještě jednou, protože já šikula nechal v kempu tašku s klíčema a na bráně nás na to upozornil hlídač. To jsme ještě nevěděli, že je to tréning na to, co mělo přijít za branou. Jemný hluboký písek nás nechtěl pustit, občas jsme museli jet i lesem, abychom nezapadli a Iva pak raději zabavila navigaci, abych nevěděl, jak je to ještě daleko. Strávili jsme tam spoustu času, a tak jsme na břeh Okavanga dorazili až za tmy. Rychle jsme rozdělali stan a hroši všude kolem nám k usínání zpívali své ukolébavky.

Druhý den ráno jsme se šli podívat na nedaleké vodopády Popa, no a když už jsme tam byli, tak jsme si pronajali lodičku s průvodcem a jeli se podívat i z vody. Kousek od vodopádů jsme na břehu objevili hroší rodinku a krokodýla. Chlapík nám chtěl dopřát zážitek, tak jsme ty hrochy měli opravdu zblízka a když nám došlo, že nemá pud sebezáchovy zaveleli jsme k ústupu my. Hroch je nejnebezpečnější zvíře Afriky, a to zejména tehdy, když jste v malý lodičce nad rodinkou potopenou ve vodě. Ono to ani na souši není moc lepší, protože ten tlusťoch běhá rychleji než Usain Bolt.

Vodopády Popa

krokouš není pod stromem moc vidět

Po tomto zážitku jsme se vydali nakoupit zásoby na další cestu do hloubi Capriviho pásu, směrem k Viktoriiným vodopádům. Navštívili jsme několik obchodů a tržnic, ale nikde jsme nenašli žádné maso. Což bylo divné. Všechno lokální jídlo je totiž v podstatě maso s kukuřicí, někdy bez kukuřice. Neměli jsme štěstí ani na moderní benzínové pumpě s obchodem kousek za městem, a tak jsme požádali o radu strejdu Googla. Ukázal nám řeznictví uprostřed slumu na předměstí, tak jsme tam vyrazili. Nebyli jsme na tenhle druh zážitku připraveni, ale i tak jsme se odvážili dovnitř. Je potřeba zmínit, že Iva je vlastně vegetarián s občasnou chutí na stejk. Uvnitř řeznictví právě pomocník řezal krávu na cirkulárce a majitel nám ochotně a hrdě otevřel mrazák, ze kterého na nás koukala celá kráva i s kopýtky. A když píšu koukala, tak z oka do oka. 

Můj mozek okamžitě začal vymýšlet společensky přijatelnou výmluvu. A jako se tonoucí stébla chytá, napadlo mě chabé: „Ale ta kráva je celá zmražená a my si chceme maso grilovat teď k obědu, promiň, ale když nemáš nic rozmraženého, tak my půjdeme.“ Jenže řezník se nedal tak snadno odbýt, vzal mě za rameno a odvedl ven. Tam mi ukázal na strom na druhé straně cesty. Na jedné jeho větvi tam visela další rozřezaná kráva a slunce už zahájilo grilování. Dneska chuť žít zvítězila nad chutí na maso a my jsme téměř důstojně ustoupili

Na večer jsme měli zamluvenou projížďku lodí po řece, spojenou s pozorováním ptáků. Při západu slunce už byla každá fotka kýč, a tak jsme se rozhodli, že zakončíme večer romantickou večeří při svíčkách na terase, na břehu řeky. Užívali jsme si krásného večera plného zpěvu ptactva na břehu šplouchající řeky, oddělení od divočiny jen chatrným zábradlím z kmenů mladých stromků. Cítili jsme se jako viktoriánští objevitelé, popíjející zasloužený drink po celodenním kreslení map nově prozkoumaných území. To zhruba do té doby, než vedle nás vylezl na břeh hroch a začal se ve tmě pást. Iva ho měla někde kousek za zády, a tak se mě šeptem ptala „Co budeme dělat?“ Podíval jsem se na servírky, které nám stále nerušeně připravovaly jídlo u nedalekého baru a začal jsem ji a sebe uklidňovat „hele tady je to asi úplně normální, tak se asi nemusíme bát“ a snažil jsem se u toho vypadat přesvědčivě. Dívky nám pak s úsměvem přinesly večeři, pomalu, s grácií došli k těžkému barovému stolu a vmáčkly se za něj tak, že jim ze tmy koukaly jen oči těsně nad deskou a pozorovaly co se bude dít. Hroch se naštěstí najedl a po chvíli šel spát a tak jsme mohli jít taky.

Pokračování na: https://www.cestujlevne.com/cest...tosha-3135