Napříč Albánií autem

Letošní plánování dovolené bylo dobou COVIDu velmi ovlivněné. Původní plán s Malajsií nevyšel a tak jsme se rozhodovali až na poslední chvíli podle otevřených hranic. Když se otevřela Albánie, bylo jasno – už před dvěma lety jsem tam chtěla jet a tak teď je zřejmě ta pravá chvíle. Původní plán letecky do Tirany a vypůjčení auta na místě se nakonec rozšířil na cestu autem se zastávkou někde cestou tam i zpět. To "někde" znamenalo cestou tam Bělehrad a cestou zpět Sarajevo. V době našeho odjezdu začaly v Bělehradu protivládní demonstrace a do Bosny a Hercegoviny se nedalo dostat vůbec. Ale nakonec vše klaplo podle plánu a po 2 dnech v Bělehradu brzy ráno vyjíždíme přes Severní Makedonii směrem k Albánii. Cestou zastavujeme až u Chrámu Svatého Nauma na Makedonské části Ochridského jezera.

Chrám Svatého Nauma

Saint The Mother of God

projížďky loďkou v zálivu

Po malém zdržení na hranicích (už ani nepamatuji, kdy jsme museli otevřít kufr auta a ukázat věci…) přijíždíme do Pogradce, centra na albánské straně jezera. Ochridské jezero (příp. Ohridské jezero, méně často Pogradecké jezero, makedonsky Охридско Езеро, albánsky Liqeni i Ohrit) je jezero na hranicích Makedonie a Albánie (kraj Korçë) na Balkánském poloostrově. Voda v jezeře je průzračně čistá (viditelnost do 22 m hloubky). Teplota vody v létě dosahuje 18 až 24 °С. Má rozlohu 348 km². Je 30 km dlouhé a maximálně 15 km široké. Dosahuje maximální hloubky 285 m. Leží v nadmořské výšce 695 m. Podle zkušeností ostatních cestovatelů raději jako první hledáme bankomat, naštěstí jich je v centru pohromadě asi šest vedle sebe. Což se vzápětí ukáže jako výhoda, protože ne každá banka spolupracuje s mojí kartou. A pak už k ubytování, které je opravdu luxusní s krásným výhledem na jezero. Večerní koupání a večeře v restauraci u apartmánu, kterou nám doporučil velmi milý domácí.

Ochridské jezero

Pogradec, Apartment Plaisir

Další den máme volnější, tedy ženská část výpravy. Vyrážíme na nákup lokální simky s daty, což se po krátkých peripetiích u T-Mobile zadařilo (paní za přepážkou uměla asi 10 anglických slov, mezi kterými naštěstí bylo sim, data, tourist…). Procházíme se městečkem, kde opět v každé kavárně sedí jen muži. Ženy jsou tedy buď doma, nebo v práci – skvělé rozdělení rolí:-) Pak už pro dnešek jen koupání. Vláďa vyráží brzy ráno na výšlap na Guri i Kamjes.

Guri i Kamjes

Skála tvořená zvláštním slepencem připomíná jakýsi 100 metrů dlouhý, 80 metrů široký a přes 70 metrů vysoký parník, vrchol spočívá ve výšce 1461 m.n.m. Za dobrého počasí jsou odtud fantastické výhledy: hluboko pod sebou budete mít Ochridské jezero, za ním Suchou horu (alb. Mali i Thatë) na severu uvidíte Černý kámen (alb. Guri i Zi) vNP Shebenik-Jabllanicë, na západě pak nejvyšší horu celé oblasti Maja e Valamarës. Na samotný vrchol se bez horolezeckého vybavení nelze dostat, ale skalisko jde obejít po úzkých skalních římsách. Až ke skále to podle map vypadá na silnici, ale opravdu jen terénním autem. Trasa vede přes vesnici Dardhas s krásnými kamennými domy. Asi dva kilometry za touto vesnicí, v obci Lekas, končí asfaltová silnice (a to opravdu z ničeho nic, 3 pruhy se změní v kamenitou cestu…). Odtud je to něco přes čtyři kilometry do kopce pěšky.

Další den ráno vyrážíme tentokráte směrem do městečka Korce, které leží asi 40 km a 40 min od Pogradce. Korça (neurč. Korçë) je nejvýznamnějším centrem jihovýchodní části země i přirozenou křižovatkou cest z Albánie do Řecka a Severní Makedonie. Spočívá ve výšce 850 metrů na úrodné náhorní plošině, kterou ze všech stran obklopují hory. Kvůli výrazné nadmořské výšce a poloze v horské kotlině zde bývá o poznání chladněji než ve zbylých částech Albánie, což se ale v našem případě úplně nezdá a v poledne je na slunci vedro k padnutí. Procházíme po hlavní městské promenádě Shën Gjergji (sv. Jiří). Je centrem společenského života, čemuž odpovídá velké množství barů, restaurací a kulturních institucí, jako je například muzeum školství či umělecké fotografie, v dolní části nacházíme zrekonstruovanou knihovnu (naše oblíbené místo většiny cest). Přicházíme k náměstíčku s 33 metrů vysokou Panoramatickou věží (alb. Kulla Panoramike), z níž je úžasný výhled na centrum města i přilehlé pohoří Morava. Nahoru se naštěstí za 50 LEK dá dostat výtahem (a dole je WC).

knihovna

Panoramatická věž

Panoramatická věž - výhled

Dále procházíme přes Starý bazar, který bývá dějištěm několika festivalů (nejznámější jsou slavnosti piva v polovině srpna). Na okraji bazarové čtvrti dojdeme k nejstaršímu muslimskému svatostánku v Korçi, Mirahoriho mešitě. Nese jméno po zakladateli moderní Korçe Iljazu Bejovi Mirahorim, vojenském veliteli ve službách tureckého sultána, který díky zásluhám při dobývání Konstantinopole v roce 1453 získal město do správy. Postavena byla v roce 1494, čímž se řadí k nejstarším v celé Albánii. Ze stejné doby je i hodinová věž, která stojí hned za mešitou, na tu se však vylézt nedá. Po občerství v místním fastfoodu (výběr byl jasný – bylo tam nejvíc lidí) se jdeme ještě podívat na druhý konec pěší zóny do Katedrály Vzkříšení Krista, která je jednou z dominant města. Největší pravoslavný kostel široko daleko je charakteristický především dvěma stupňovitými bočními věžemi. Jedná se o novostavbu, která byla dokončena teprve v roce 1995. Původní katedrála ve městě byla totiž v době ateizační kampaně stržena. Na stavbu kostela vydatně přispělo Řecko, které se snaží vystupovat v roli ochránce albánských pravoslavných. Jediná keška ve městě nás dovedla ke Kostelu Svaté Delie, moc hezké místo nad městem.

Mirahoriho mešita

Hodinová věž

Katedrála Vzkříšení Krista

Kostel Svaté Delie

Odtud pak dále pokračujeme přes vyhlídku u hřbitova s památníkem padlým ve 2.světové válce na vyhlídku do hor. Překvapivě velmi slušnou silnicí stoupáme hodně vzhůru a začíná pěkný slejvák. Dojedeme na parkoviště pod vrcholem, čekáme než přestane pršet. Asi po 15 min se vyčasilo a jdeme, nahoru je to cca 800 m do pěkného krpálu. Na vrcholu kopce s názvem Maja Shëndëllisë (1365m) je Kostel Sv. Ilia, kde přečkáváme další krátkou bouřku a čas si krátíme počítáním obrazů a křížků (bylo jich přes 130).

památník padlým

Kostel Sv. Ilia

Kostel Sv. Ilia - výhled

Na cestu dolů už nám zase krásně svítí sluníčko. Po koupání v jezeře ještě večer jedeme k prameništi Drilon napájející Ochridské jezero. Nachází se na předměstí Pogradce nedaleko vesnice Tushemisht. Velké množství vody z Prespanského jezera zde vyvěrá na povrch po více než deset kilometrů dlouhém podzemním průtoku Suchou horou. Prameniště je upravené do podoby parku, vytvořeného kolem několika jezírek s křišťálově čistou vodou, v níž plavou ryby, kachny a labutě. Přes vodu přecházíme po dřevěných mostcích, kouzelnou atmosféru dodávají místu vrby, které se sklání nad vodní hladinou. Den zakončujeme večeří v jedné z restaurací u jezera, kde sedíme na terase nad hladinou vody a samozřejmě nemůžeme vynechat ochutnávku zdejšího pstruha (v albánštině Koran, byl skvělý).

prameniště Drilon

Ráno vyjíždíme cestou do Beratu podél jezera na druhé straně, která je o poznání lepší než ta vpravo. Snaha o ulovení kešky u bývalého vlakového nádraží končí nezdarem, zřejmě byla zničena. Dále stavíme ve vesničce Lin – malá rybářská vesnice se řadí k nejhezčím místům na albánské straně Ochridského jezera. Leží pod skalou na březích jezera, dojíždíme velmi uzoučkou silnicí co možná nejdále. Zde nám místní nabízejí výlet na lodi, ale volíme pěší chůzi na nejzazší výběžek. Cesta se stává čím dál méně schůdnou, tak se asi v polovině otáčíme zpět. Míjíme malinkatá políčka, která jsou do posledního místa využita k zasetí různých plodin. Poté stoupáme nahoru prohlédnout si zbytky raně křesťanské baziliky ze 6. století. Základy zdí byly zrestaurovány natolik, že si lze udělat představu o půdorysu tohoto kostela. Podlahy bývaly pokryty mozaikami, z nichž jedna se dochovala a je ukrytá pod plachtou, která ji chrání před povětrnostními vlivy. A je odtud nádherný výhled na jezero i okolní kopce.

Lin

bazilika v Linu

Po překvapivě dobré silnici dorážíme asi za 2,5 hodiny do městečka Berat, kde máme v plánu zůstat přes noc. Bydlení máme zajištěno přímo v hradu nad městem. Cesta vybraná Google mapami se jeví jako hodně nesjízdná, tak objíždíme město a cestou sice strmou, nicméně s upraveným povrchem stoupáme k hradu. Jaké je překvapení, že pevnost je hodně rozlehlá a možností ubytování je tady mnoho – tudíž nám chvíli trvá najít to naše. Nemohli jsme si přát autentičtější bydlení, paní domácí obývá spodek kamenného domku a pronajímá vršek. Hned u vchodu nás vítá nádherný citronovník:-) Bohužel paní domácí neumí jediné slovo v jiné řeči než albánsky, tak nezbývá než Google Translator. Nějak jsme se domluvili (chvíli to trvalo, pak Anička zjistila, že paní má překladač nastavený na albánsko-řecký…) a vydáváme se obejít hrad. Je to pravdu monumentální stavba, která je postavená na vysoké skále tyčící se nad řekou Osum a která trochu působí jako „město ve městě“. Legenda o jejím vzniku vypráví, že zde kdysi žili dva bratři Tomor a Shpirag, kteří se zamilovali do stejné dívky. Protože se nedokázali dohodnout po dobrém, rozhodli se situaci vyřešit soubojem. Oba bratři však v nelítostném boji zemřeli a nešťastná dívka svými slzami rozdělila město na dvě části. Dívka poznamenána žalem nad smutným koncem svých nápadníků se pak proměnila ve skálu vklíněnou mezi Goricu a Mangalem, na které se dnes tyčí již zmíněná beratská pevnost,jejíž součástí je i staré, životem stále tepající městečko.

Berat Castle

Berat Castle ubytování

Po malém osvěžení jdeme dolů obhlédnout město Berat. Toto 2400 let staré město se nachází v jižní části Albánie a je právem považováno za jedno z nejkrásnějších albánských měst. Je vzácným příkladem dobře zachovalého osmanského města, jež se pyšní bohatou historií a mnoha středověkými domy, mešitami a kostely, které si zachovaly svůj původní vzhled. Charakteristické jsou pro něj bílé terasovitě na sebe vrstvené domky s červenými střechami, které patří spolu s dominantní pevností tyčící se nad řekou k nejfotogeničtějším místům v zemi.

Berat

Berat Castle

noční výhled z Berat Castle

My však už notně hladoví hledáme nějakou restauraci a Google nám jako nejlépe hodnocenou radí Homemade Food Lily. Je to k ní zase do kopce a do schodů, ale vyplatilo se to. Úžasný majitel a číšník v jedné osobě a domácí kuchyně (a to doslova, paní domu vaří ve svojí kuchyni) udělali z tohoto podniku vrchol dnešního dne. Všechna jídla byla úžasná (ani jsem je nestihla vyfotit…) a my s nacpanými břichy odcházíme do penzionu. Naštěstí je to z kopce:-)

Ráno nás paní domácí poctí výbornou snídaní z domácích produktů a vyjíždíme na jih k moři. Na cestě nás jako první zastávka po 2,5 hodinách jízdy čeká město Gjirokastër. Je to kamenné město na jihu země, z kamene je od ulic až po střechy. Město tisíců schodů se skládá ze stovek osmanských věžových domů. Jako první se chystáme na hrad, cesta dle map však opět končí jinde. Zkoušíme jinou cestu, ta je však tak úzká a po klouzavých kamenech, tak raději necháváme auto na parkovišti a jdeme pěšky. Jak jinak než do kopce… Procházíme tunelem a na konci se ve snaze neztratit nastoupanou výšku drápeme uzounkou cestičkou okolo hradu – dnes vyhrávám první místo v nalezení cesty naprosto bez turistů. Před vstupem do hradu máme kouzelný výhled na honosné domy se střechami ze šedivého vápence. Cestou k autu ještě procházíme malé kamenné uličky. a chladíme se zakoupenou zmrzlinou a studeným pitím.

Gjirokastër

Sedáme do auta a ještě před příjezdem k moři zastavujeme u Blue Eye (Modré oko), které je asi 45 min jízdy od Gjirokastry. Podzemní pramen tu vyvěrá z hloubky asi 80 metrů a teplota vody je tu přibližně 10 stupňů. Také zde je už více lidí. Ale opět žádná hrůza. Namáčíme si s Aničkou nohy, voda až bolí na lýtka, jak je studená. Vláďa se koupe, což my dvě zásadně odmítáme. A pak už hurá k moři...

Blue Eye

kostelík u Blue Eye

Ksamil je polostrov na jihu Albánska, který je proslavený jednoznačně nejkrásnějšími albánskými plážemi s bílým pískem a až karibsky tyrkysovým mořem, hned naproti je na dosah řecký ostrov Korfu. Místní nás trochu strašili, že tu bude hodně Albánců, kteří se letos nedostali jinam a tráví dovolenou tady – ale nebylo to nakonec až tak hrozné. Ubytování nacházíme docela rychle, bydlíme v části Manastir, která není tolik turistická a podle cestopisů by se tu měly nacházet menší a divočejší pláže. Po ubytování jedeme na nejbližší pláž Pasqyrat (Mirror beach). Cesta zpočátku asfaltová se mění v hodně špatnou s mnoha výmoly, proto dále pokračujeme pěšky (už teď je jasné, že zpátky to bude do pořádného kopce…). Pláž je malá obklopená skálami, prostě nádhera. Jen je nám divné, že všichni odcházejí pryč a za chvíli pochopíme i důvod. Zvedl se vítr a jsou docela velké vlny, rozhodně to není na plavání. Tak si alespoň trochu zablbneme ve vlnách, prohlédneme jeskyňky kolem pláže a chvíli relaxujeme. Hlad nás pak vyžene k ubytování a ano, bylo to fakt do kopce:-)

pláž Pasqyrat

Manastir Beach

Restaurant Apollonia

Další den jdeme otestovat jinou pláž, podle map by tam měla být o něco lepší cesta. Jedná se o Manastir Beach a opravdu dojezd sem byl výrazně lepší. Jako všude jinde, i zde se platí za parkování a lehátka na pláži. Cena je 100 LEK za parkovné a 1000 LEK za lehátka. Večer pak vybírám dle Googlu a recenzí restauraci v Ksamilu, jako velmi dobře hodnocená vychází Restaurant Apollonia. Krásný výhled na západ slunce a ryba, kterou jsem si vybrala ve vitríně. Ideální zakončení dne…

Cestou ještě domlouváme výlet lodí na další den a jdeme spát. Ráno v 8 hodin nás mají vyzvednout, tak jsme zvědaví, jak zafunguje tzv. „Albánský faktor“. Po snídani jsme nachystaní na plavbu lodí a po drobných komplikacích s příjezdem Christiany z agentury (nějak nepochopila, ve které části Ksamilu bydlíme…) a s asi 20 minutovým zpožděním jedeme do Ksamilu, odkud vyjíždějí lodě kolem poloostrova. Zastávka s výstupem z lodi je u Ali Pasha pevnosti, na toto místo se jinak než lodí nedá dostat. Projíždíme okolo vojenské pevnosti s bunkry a pak kolem mnoha nádherných zátočin a ostrůvků okolo. Po asi 2 hodinách se vracíme zpět a jdeme se koupat. Dnešním cílem je pláž Pulebardha. Cesta je opět bez větších problémů a my se ocitáme na další nádherné pláži s tyrkysovým mořem. Dnes končíme o něco dříve, večer ještě chceme navštívit Butrint. Město bylo pohřbeno pod bahnem a skryto bujnou vegetací,díky čemuž se památky zachovaly ve velmi dobrém stavu. Vykopávky začaly v roce 1920. V roce 1992 bylo zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Hlavní stavby z řeckého období pocházejí ze 2. a 3. století př. n. l. Jsou to zejména velmi zachovalé divadlo, akropolis, dva chrámy a zdobené brány.

pevnost Ali Pasha Tepelenský

pláž Pulebardha

Butrint

Tentokráte ráno vyspáváme trochu déle, čeká nás jen kratší přejezd do ubytování opět u moře, ale již o něco severněji směrem k Tiraně. Cestou se ještě stavíme v pevnosti tyčící se nad Sarande – hrad Lëkurësi. Je odtud naprosto úžasný výhled na široké okolí. Vypadá to, že se zde často konají i velké akce a koncerty. Další cesta je hodně zajímavá, vede ve skále přes několik horských průsmyků a jsou z ní nádherné vyhledy dolů na moře. Po necelých 2 hodinách jízdy točitými serpentinami dojíždíme k našemu dalšímu ubytování, vesnička Ilias těsně před Dhermi. Je to pravdu víska o pár staveních a my bydlíme v typickém venkovském stylu – nádhera. Po chvíli oddechu jedeme na první pláž, co zde chceme vyzkoušet – Dhermi Beach. Cesta je naprosto luxusní oproti tomu, co známe z Ksamilu. I pláž je jiná, široká a o dost víc komerční. Ale lidí je tu málo, takže to výrazně nevadí a my si užíváme vody a slunce (pod slunečníkem ve stínu, jako vždycky…). Následující den se vydáváme na další pláž – Drymades Beach. Dojíždíme skoro až na konec pláže, kde je opravdu málo lidí a tak to zůstává po celý den.

hrad Lëkurësi

Dhermi Beach

Drymades Beach

Poslední den pobytu zkoušíme ještě jednu pláž dle doporučení různých cestopisů. Jedeme na Jale beach – nachází se asi 15 km od Dhermi beach. Ve více žebřících je právě tato pláž označená jako TOP pláž Albánie.Je to skrytá pláž v zátoce, avšak nám se zdála dost velká a poměrně plná, rozhodně jsme byli na hezčích. Pro nás však slouží pouze jako výchozí bod – jedeme odtud člunem (domlouvali jsme vše bez problémů na místě) na Gjipe beach. Tato pláž se nade vší pochybnost řadí k nejúžasnějším místům v celé Albánii. Průzračné vody Jónského moře, čistá oblázková pláž a hned u ní impozantní kaňon s olivovým hájem. Kaňon potoka Gjipe začíná u našeho apermentu ve vesničce Ilias a ústí přímo na pláži. Na pláž se kromě námi zvolené cesty po vodě dá dostat pouze terénním autem, protože necelé dva kilometry dlouhý závěr cesty vedoucí od vesnice Ilias je poněkud strmý a rozbitý. Auto lze nechat na parkovišti nad zátokou (200 leků/den), zbytek pak pěšky – cesta na pláž trvá okolo 20 minut, bohužel je však celá na přímém slunci. Na pláži si lze půjčit slunečník, lehátka nebyla. V restauraci mají pití a několik jídel včetně výborného salátu. Zde jsme v poklidu strávili skoro celý den, koupání bohužel trochu znepříjemňují přijíždějící motorové čluny. Ale okolí pláže je malebné s různými romantickými jeskyněmi, tak pořizujeme typické dovolenkové fotky:-)

Gjipe beach

Dhermi

Ráno brzy opouštíme Ilias směrem na sever a již cestou je vidět, že jedeme správným směrem – většina místních jede k moři… Ještě stavíme na výhled na moře a pokus o ulovení kešky (opět neúspěšný, albánské nám nějak nejdou). Další zastávkou je archeologické naleziště Apollonia v centrální části Albánie, zhruba deset kilometrů od města Fier. Na parkovišti je kromě našeho auta již jen jedno další – je vcelku pochopitelné, že sem moc lidí nejede, na přímém slunci to je docela úmorné. Ruiny Apollonie dnes představují jedno z nejdůležitějších měst středomořského světa, jež se zachovalo ve výjimečně neporušeném stavu. Představuje úchvatnou kombinaci dochované architektury a přírody a je atraktivní díky své jedinečné historii. Na konci prohlídky se pokoušíme najít kešku a zase nejsme úspěšní… Pak už jedeme cestou ke Komanskému jezeru. Zde se nám ukazují krásné výhledy a panenská příroda všude okolo.

Apollonia

Cesta se ale stává horší a horší, už začínám chápat, proč podle Google map má 30 km trvat přes hodinu… Cestou míjíme odbočku s názvem našeho guesthausu, ale nechce se nám věřit, že by to mělo být ono. Jedeme tedy dál, abychom pak zjistili, že to opravdu byla ona. Domlouváme si výlet na další den, který pak nakonec zajišťuje naše skvělá ubytovatelka. Cesta k apartmentu byla sice trochu krkolomná, ale vykoupením za to je pohled z okna. Bydlíme přímo nad vodou s naprosto úchvatným výhledem. Jdeme ještě dolů zkusit vodu, ale je opravdu hodně studená – tak si pouze máčíme nohy a pořizujeme spoustu fotek.

Drin

Borealis Guest House

Majitelka nám uvařila výbornou večeři z domácích produktů a hezkou angličtinou nám vypráví o životě u Komanského jezera. Je na ní vidět, že to tu má ráda. Loučíme se s tím, že na další dobroty se můžeme těšit zítra na snídani.

Ráno nás vítá snídaně v albánském stylu – domácí lívanečky, švestková marmeláda, sýr a pita chleba, to vše doplněné o bylinkový čaj. Pak vyrážíme na domluvenou projížďku po jezeře. Kapitán nás vyzvedl autem přímo v penzionu, odvezl nás ke kotvišti (to byla velká výhoda, jinak tam auta nepouštěli z důvodu velkého provozu a plného parkoviště za tunelem) a vyrážíme. Pohled na Komani jezero je opravdu nádherný. Cesta po něm je považována za jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě a bývá často přirovnávána k plavbě norskými fjordy. Tam jsme sice nebyli, ale fotky odtud tomu opravdu odpovídají. Naprosto dokonalá barva vody v jezeře je doplněná zelenými výběžky skal, takže fotíme jak o život:-) Plavíme se asi hodinu uprostřed strmých skal, okolo jsou horské vesničky, kam musí být opravdu komplikované se denně dopravovat. Vodní nádrž Komani, známější spíše jako jezero (albánsky Liqeni i Komanit), vznikla na počátku sedmdesátých let přehrazením divoké řeky Drin, která si v minulosti razila cestu skrz skály pod vrcholky vysokých hor. Vzniklo tak úzké jezero s mnoha zátočinami, sevřené po obou stranách strmými útesy, které dosahují výšky až několika seti metrů a často působí dojmem, že cesta dál už po jezeru nevede. My posléze odbočujeme doleva z vodní trasy pravidelných linek trajektu a plavíme se po řece Shala, tato část plavby je právem označovaná za nejkrásnější úsek. Bohužel to však vědí i ostatní, takže najednou začíná velká kumulace lodí i lidí u místa, kde je uprostřed řeky ostrůvek. Tam najednou končí krásná příroda a začíná komerce se vším všudy – lehátka, hlasitá hudba, davy turistů… Projdeme se kousek, namočíme se do řeky (je pěkně studená) a jdeme zpět k lodi. Dojedeme nazpátek do výchozího bodu, vyzvednout auto v ubytování a pokračujeme dále k jezeru Skadar. Cestou ještě stavíme u kostelu Matky Terezy v malé vesničce pod jezerem Komani.

Komani jezero

Shala River

Skadardské jezero je největší jezero Balkánu, rozprostírá se na hranicích Albánie a Černé hory. V průměru má 45 km na délku, 10 km na šířku a 8 metrů do hloubky. Ve svém nejhlubším místě dosahuje i 60 metrů. Jeho vznik se datuje do období třetihor při procesu rozpouštění vápencových hornin. Svou vodou zatopilo obilnici Černé Hory a stále se rozrůstá. Je součástí největších kryptodepresí v Evropě. V jezeře se nachází asi 50 ostrovů a ostrůvků. Na jednom z nich stojí zřícenina bývalého vězení pro ty, kdo neumí plavat. Proslýchá se, že vězení bylo zrušeno ve chvíli, kdy se naučil jeden vězeň plavat a utekl. Na území Černé Hory se do jezera vlévají řeky Morača, Rijeka Crnojevica a ještě další menší toky. Z jezera vytéká Bojana. Na Skadaru existuje největší ptačí rezervace v Evropě, která poskytuje útočiště takřka 270 druhům ptáků. My první 2 noci strávíme na albánské straně jezera a pak přejedeme již na stranu Černé hory.

Tentokráte nás uvítalo spíš hotelové ubytování, ale opět s příjemnou rodinnou atmosférou ( a minimem lidí), Hotel Restaurant Univers leží přímo na promenádě okolo jezera. Jdeme se tedy vykoupat, avšak čekají nás dvě nepříjemná překvapení. Pláž je docela špinavá, okolo jsou střepy a odpadky. Při ponoření se do vody (která tedy také není nejčistší) pak zjišťujeme, že je teplá jako kafe a osvěžení tedy moc očekávat nelze. Nevadí, jdeme zpět a odpočíváme v chládku klimatizovaného pokoje. Další den nás čeká město Skadar. Skadar je jedním z nejstarších evropských měst a pátým největším městem v Albánii. V roce 1979 bylo poničeno zemětřesením a dnes je z něj vzkvétající centrum obchodu a umění. V ulicích panuje čilý ruch a na každém kroku narazíte na restauraci s kompletním menu, jehož hlavními lákadly jsou ryby, různé úpravy jehněčího či telecího masa a množství salátů. Začínáme prohlídkou pozůstatků pevnosti Rozafa, rozkládající se pár set metrů od centra. Kdysi strategický hrad ze 3. století př. n. l. leží na kopci, ze kterého je nádherný výhled na celé město, Skadarské jezero i soutokřek Drin a Buna. Podle legendy dostal hrad jméno podle dívky Rozafa, jež se dobrovolně nechala zazdít do hradeb, aby se stavitelům přestaly bortit. Ještě před svým sebeobětováním poprosila, aby jí ze zdi mohly zůstat trčet paže a prs, kterými by mohla a kojit a konejšit svého syna. Po staletí předávanou legendu zná v Albánii každé dítě. V prostorách zříceniny se pak nachází kavárna a taky jedna keška, kterou jsme s úspěchem objevili.

Skaradské jezero

Rozafa pevnost

Pak pokračujeme k olověná mešitě, která stojí na jižním předměstí Skadaru, na úpatí hradu Rozafa. Své jméno získala podle olověných plátů, které pokrývají její kupole. V 18. století ji nechal postavit někdejší vládce Skadaru Mehmed paša Bushatli, který je zde také pohřben. Mešita byla dokončena v roce 1774 a patří k vrcholným ukázkám osmanské architektury na území současné Albánie. Začátkem 20. století byla několikrát silně poničena a olovo z její střechy rozkradeno. Postupem doby mešita ztratila i svůj minaret. Díky tomu, že byla v roce 1948 prohlášena kulturní památkou, však přežila ateistickou kampaň albánského komunistického režimu, při níž bylo strženo mnoho mešit, kostelů a dalších sakrálních staveb. Podle průvodců se prý jedná o jednu z nejhezčích mešit v Albánii, nás však zase nějak výrazně nenadchla ani zvenku, ani zevnitř. Poté parkujeme kousek od Katedrály svatého Štěpána, nakoukneme dovnitř – zde se odehrává svatba, tak v tichosti prohlížíme kostel a odcházíme. Venku už je pekelné vedro, přesouváme se k dalšímu kostelu – Františkánský klášter, který mnoho albánských katolíků chová ve zvláštní úctě především proto, že se zde nacházel hrob slavného albánského literáta Gjergje Fishty. Komunisté ho obvinili, že za druhé světové války kolaboroval s italskými okupanty a jeho hrob zlikvidovali. Dnes někdejší hrob označuje kříž v podlaze kostela, který byl v 60. letech přeměněn na kino, dnes ale opět slouží svému původnímu účelu. V tomto klášteru je pro změnu další svatba, tahle je navíc doprovázená pohřebním vozem, velmi zajímavý zvyk:-) Dalším cílem je pomník Matky Terezy a Velká mešita uprostřed parku, která je hlavním skadarským muslimským svatostánkem.

Olověná mešita

Františkánský klášter

Velká mešita

Postavena byla v roce 1995 na místě mešity stržené v době ateistické kampaně v 60. letech za saúdské peníze. Nás s Aničkou bohužel kvůli nedostatečnému oblečení bohužel dovnitř nevpustili, tak vnitřek vidíme jen na fotkách Vládi (ten byl pro muslimy oblečen dostatečně…). Na mešitu navazuje bulvár pro pěší Kolë Idromeno, který je centrem Skadaru. My zde nacházíme ochlazení v podobě výborné italské zmrzliny. Vyjíždíme dále k asi 7 km vzdálenému městečku Mes. Zde se nachází Ura e Mesit, historický kamenný most, který překonává dnes již vyschlou řeku Kir. Most je 108 m dlouhý, 3,4 m široký, 12,5 m vysoký. Středový oblouk mostu je vysoký až 18 m. Asi pět metrů severně od hlavního oblouku se most mírně vychyluje ze své osy, což nám umožňuje most vyfotit. Večer ještě koupání v jiné (a čistší části) jezera s nádherně kýčovitým západem slunce…

Druhý den již přejíždíme na stranu Černé hory, cesta je krásná s mnoha panoramatickými výhledy. Musím přiznat, že tato část jezera se mi líbí víc než na albánské straně – vzhledem k mnoha malým i větším ostrůvkům vypadá velmi malebně.

Ura e Mesit

Skadar a západ slunce

Jezero Skarad-Černá hora

Závěrem

Do Albánie jsme přijeli směrem z Bělehradu od Skopje, cestu podél Ochridského jezera do Pogradce bych ale doporučovala jet z opačné strany (ne od Ohridu, jak jsme jeli my). I když je to na kilometry delší, vede tam rozhodně lepší cesta.

Na mapy není úplně spolehnutí, co vypadá jako silnice může být buď krásná asfaltka nebo polní cesta plná výmolů. Ptát se místních na sjízdnost nemá cenu, podle nich je sjízdné autem všechno.

Bankomat spolehlivě fungující s českou kartou (Komerční banka) byl od Tirana Bank, ale asi se to bude lišit podle typu karty a banky u nás.

Naše trasa po Albánii vypadala takto (přijeli jsme od Skopje a odjížděli směr Podgorica):

Všechny cesty na mapce byly naprosto v pohodě s výjimkou té do Komanu, jak jsem již popisovala. Cestu dolů do Ksamilu z Pogradce přes Korce nám místní nedoporučovali, i když vypadá kratší. Když to říkali i oni, tak bych tomu fakt věřila:-)

Albánie jako taková nás všechny nadchla jako celek. Krásná příroda, památky bez lidí, velmi přátelští a milí místní, kteří nás klidně pozvali nakouknout i do kuchyně. Stejně jako v Asii jsem velmi brzy měla intenzivní pocit, že se sem chci vrátit. Líbilo se nám i to, že na mnoha místech je vidět, že se podnikání Albánci teprve učí. Nedostatky vyvažují milou povahou a vůbec vám nepřijde divné, že i ve slušné restauraci jíte na jednorázovém papírovém ubrusu… Na závěr přidám směsku našich různých postřehů:

na silnici všichni řídí asi jako i jinde na Balkáně – troubí se vždy a všude, blinkry neexistují, zastaví se tam, kde je třeba a bez ohledu na to, zda někomu překážím (často se stávalo, že dvě auta zastaví vedle sebe a řidiči si povídají – ostatní doprava stojí) – nazvala jsem to „Albanian style“
parkuje se kdekoli, druhá řada je normální místo (že někdo nevyjede???)
nejvyšší povolená rychlost je jen číslo na placce, kterého si nikdo nevšímá
vůbec mi přišlo, že většina značek je spíše pro ozdobu a plná čára (ani dvojitě plná čára) přeci není zeď
na silnici běžně potkáte krávy, koně, ovce, kozy…
na kole se dá odvézt cokoli – od kozla přes otep slámy po plynovou bombu, ale cyklistika jako sport se zde prakticky nepěstuje – výjimku tvoří Skadarské jezero, ale půjčit si tu kolo vyžaduje notnou dávku odvahy:-)
třídění odpadů neexistuje, v obchodě vše balí do spousty igelitů
odpadky se pohazují tam, kde je třeba – klidně z okénka auta za jízdy, podle toho to také všude vypadá (i přes snahu místních)
Bunkry jsou opravdu všude – postavit je nechal diktátor Enver Hodža v době, kdy se obával útoků. Odhaduje se, že je dnes na území Albánie rozseto více než 700 tisíc bunkrů různých velikostí.
Jídlo je skvělé, zdravé a chutné. Zelenina je ve srovnání s našimi cenami opravdu levná – po jejich rajčatech a melounech se mi bude stýskat. Klasický byrek najdete snad všude, jedná se o kus slaného koláče vyrobeného z listového těsta s různými náplněmi (byl dost znát rozdíl mezi stánkem a domácím byrekem, ten první nás moc neoslovil). Moc nám chutnalo i Fërgesë – skládá se z paprik, rajčat a tvarohu (nejlépe domácího).
A to nejdůležitější – s cestovkou sem jet fakt NE. Pojedete hodinu z Tirany po dálnici do Drače, tam u moře v hotelu a zase zpět – ze země jako takové neuvidí člověk vůbec nic. A možná bude mít na vše úplně jiný názor než my…

Ubytování cestou:

Pogradec: Apartment Plaisir, Rruga 10 Deshmoret e Pojskes 7300. Jedno z našich nejkomfortnějších ubytování, sice 4.patro bez výtahu, ale bezkonkurenční výhled na jezero. Super majitel s dobrou angličtinou jako bonus.

Berat: Guest House Toli inside Berat Castle. Úžasné bydlení na hradě, paní domácí ale nemluví jinak než albánsky.

Ksamil: Sunset House, Manastir 3651, 9706 Ksamil. Krásný výhled, možnost parkování uvnitř zahrady. Apartmány jsou docela malé, zařízení kuchyně velmi strohé. Ale bylo vidět, že se na všem ještě pracuje, byly úplně nové.

Ilias: Eva Apartments, Ilias Village 9422 Dhërmi. Romantika v malé vsi asi o 10 domech a kostelu, výborná domácí. Není zde wifi a i datový signál je mizerný.

Koman: Borealis Guest House, SH25, 4001 Koman. Mizerná příjezdová cesta, ale jinak špičkové bydlení s výhledem na jezero, paní domácí vaří z místních produktů (výborně) a pomůže zorganizovat výlet po jezeře.

Skadarské jezero (Albánie): Hotel Restaurant Univers, SH24, Shiroka. Milý personál, prostorné pokoje, výborný poměr cena/výkon.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 4 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 5 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Katka S

Cestopis byl naposledy aktualizován 2020-08-21T20:04:24+02:00

Katka S procestovala 33 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

7 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Martina Skleničková

před 2 lety

Dobrý den, ráda bych se zeptala na tu zmiňovanou příjezdovou cestu k ubytování u Komani lake. Je to zvládnutelné pro osobák? Mám Hyudai ix20. Je tedy trochu vyšší,ale stejně...:) . Děkuji Martina

Lukáš _7

před 2 lety

Dobrý den, cestě je normálně sjízdná. Osobní auto tam normálně projede. Vyzkoušeno několikrát s naložený kombíkem. Na konci července pojedeme opět okolo.