Německá jednohubka

Vím, že jednodenní výlet, kdy člověk stráví v dopravním prostředku stejné nebo větší množství času než v samotné destinaci, není nikdy optimálním řešením. Občas se ale stane, že na víc není prostor. To byl i případ tohoto treku, jehož popis přináším v tomto krátkém cestopise. Doufám, že se stane někomu inspirací kam vyrazit s jednodenní dovolenou. 

Začalo to, když jsme s bratrem naplánovali krátkou zastávku v německém Garmisch-Partenkirchenu. Lákala nás možnost zdolat nejvyšší německou horu, Zugspitze. Tento plán ztroskotal 2 dny před odjezdem, kdy jsem se dozvěděl, že můj automobil je kompletně nepojízný. Jediná možnost byla na místo dorazit pomocí nadnárodního dopravce Flixbus. Bratr se bohužel z logistických důvodů a kvůli pracovním povinnostem nemohl přizpůsobit nabízeným časům odjezdů a příjezdů. Moc dlouho jsem neváhal a vyrazil tedy na vrchol sám.

Neměl jsem k dispozici tolik času, kolik bych si představoval, a tak jsem zvolil tu nejúspornější možnou variantu. Do Garmisch-Partenkirchenu jsem měl naplánovaný příjezd cca v 9 ráno a odjezd tentýž den v 20:25. Tento výlet se tak scvrknul (spolu s cestou z Prahy) na jeden den a dvě noci. Odpadla tak navíc nutnost táhnout hamaku a spacák. Ač se může toto časové rozpětí zdát jako dostatečné pro výšlap i pro sestup, nakonec jsem absolvoval jen cestu nahoru. O tom ale později.

Ze stanice Praha-Florenc vyjížděl autobus předchozího dne v 23:55. Hned po nástupu jsem byl svědky vystoupení Flixbus-Na stojáka. Řidič tu totiž diskutoval s svérázným pasanžérem, který navíc disponoval plnovousem alá Franz Josef. Zabývali se filosoficky velmi ožehavými tématy jako např. stěhování američanů na mars, neexistující virus Covid a v neposlední řadě probírali vývoj lepšolidí, kteří nepotřebují jíst ani pít. Bohužel jsem vydržel diskuzi poslouchat jen krátce, protože jsem plynule přešel do silného spánku.

Ještě před vpuštěním do Německa nás čekala nepříjemná brzká ranní hraniční kontrola. Němečtí celníci kontrolovali identitu a dělili nás na 2 skupiny. První z nich, ta větší, se mohla bez problémů vrátit do autobusu. Druhá skupina zůstala venku o cca 15 minut déle. Předpokládám, že se jednalo o turisty z méně bezpečných zemí a došlo u nich k rychlotestu, nicméně je to jen domněnka. Vybraným jednotlivcům bylo dokonce velmi důkladně prohledáváno zavazadlo. I s tímto zpožděním se Flixbus dokázal do své cílové stanice dostat relativně na čas a po přestupu v Mnichově a hodinové cestě druhým autobusem jsem konečně v 9 hodin stál v centru Garmisch-Partenkirchenu.

Po předchozí zkušenosti z Vysokých Tater jsem chtěl být připraven na jakékoliv uzavírky a změny týkající se výstupu na Zugspitze. Po důkladné rešerši na internetu jsem neočekával na trase žádných změn. Možná to způsobila i jazyková bariéra, ale přesto jsem byl překvapený. Nejprve mě řidič autobusu EibseeBus odmítl zavést do Hammersbachu s tím, že náhradním výstupním místem pro mne může být Höllentalstraße. Zakoupil jsem tedy jízdenku a vyrazil na náhradní startovní bod.

Po výstupu z hromadného prostředku jsem posnídal, dohnal bílkoviny kefírem, zavázal boty a kolem 10. hodiny jsem vyrazil na vrchol. Druhá nepříjemnost na mě čekala hned o kilometr dále, v Hammersbachu. Oficiální cesta do soutěsky Höllentalklamm byla uzavřena a dále šlo pokračovat jen náhradní trasou Dr. Heindricha. Jelikož jsem měl jen omezené množství času, vzal jsem náhradní trasu rychlejším tempem. To mi možná zbytečně vzalo moc sil a ubralo trochu na psychické pohodě.

Po chvilce se přede mnou ukázal vstup do samotné soutěsky. Jako člen AV jsem zaplatil symbolické vstupné 2 eura a mohl jsem pokračovat dále. Soutěska Hollental je zajímavým zpestřením cesty nahoru. Dravý skalní potok Hammersbach a nespočet přírodních vodopádů můžete cestou sledovat z uměle vytvořených skalních chodníčků a chodeb. Turista je tu často pod útokem malých stékajících pramínků a i chodník byl na mnoha místech zalit malým množstvím vody. Doporučuji tedy nepromokavou obuv. Kvůli velkému množství vlhkosti jsem navíc raději uklidil fotoaparát do batohu a znovu ho vyndal až na vrcholu. Po cestě jsem alespoň pořídil pár fotografií na mobil.

Po jednom kilometru skalní atrakce končila a cesta se změnila na běžnou lesní pěšinu. Porost začal ustupovat a bylo možné v dálce zahlédnout i samotný vrchol. Tato část až k chatě Höllentalangerhutte patří spíše k těm nudnějším a nenabízí zajímavější pasáže. To se nedá říct o následující části přes skalní útvar Brett. U horské chaty jsem 10 minut poseděl a vydal se k němu. Zde začíná první zajištěná ferrata. Jedná se o přechod s nízkou náročností, který se dá bez problému zvládnout i bez jištění. Samozřejmě bezpečnost je vždy na prvním místě a tak jsem se oblékl do úvazku a poctivě se cvakal. Přechod byl přesto docela rychlý a člověk se tak bez zdržení vyšvihne o dalších 300 výškových metrů do dalšího údolního schodu. Zde začíná suťové pole a v dáli už je vidět nástup na ledovec.

Suťové pole je vždy mou neoblíbenou části výšlapů. Přechod přes ně bývá relativně pomalý a vysilující. Navíc není suťové pole zrovna estetickým zážitkem. Pole nebylo naštěstí dlouhé a v jednu hodinu jsem stál u nástupu na ledovec. Právě když jsem oblékal nesmeky, dorazila skupina čechů. Trochu mě překvapilo, že je překvapilo, že je na cestě sněhové pole. Rozmýšleli jak tuto situaci vyřešit a zda pokračovat dále. Doufám, že dorazili v pořádku.

Postup přes ledovec byl s nesmeky až nečekaně rychlý a jeho přechod netrval více jak půl hodiny. Na vrchu vás čeká nástup na závěrečnou ferratu se stoupáním přes 400 metrů. Toto místo je asi nejkritičtějším bodem celého treku. Často se tu totiž tvoří fronty a navíc, když ustoupí ledovec, může být prvních pár metrů ferraty ošidných. Přede mnou byla sice skupinka pouze tří lezců, stejně jsem se zdržel skoro deset minut. Po úvodní těžší pasáži jsem je poprosil o puštění dopředu a pokračoval jsem opět směrem vzhůru. Samozřejmě se do výstupové rychlosti projevuje velké množství nastoupaných metrů, ale technicky není ferrata náročná. Asi 100 metrů pod vrcholem mi došly síly a má postupová rychlost se snížila. Oproti svěžímu stavu jsem tu nechal dobrých 20 minut. I přes úbytek sil jsem zdárně dorazil na vrchol cca v 15:25 a můj celkový výstupový čas i s odpočinky byl 5,5 hodiny.

Na vrcholu jsem udělal půlhodinovou pauzu a rozmýšlel další postup. Na sestup stejnou cestou jsem si časově nevěřil. Bylo možné sestoupit na rakouskou stranu do Ehrwaldu a poté dojet do Garmische vlakem. Tento sestup by měl být stihnutelný, ale neoplýval velkou časovou rezervou. Jelikož jsem zrovna na tomto treku potřeboval s velkou jistotou stihnout Flixbus zpět do Čech, udělal jsem zbabělý krok a cestu dolů absolvoval lanovkou. Slíbil jsem si alespoň pro příště, že sestup absolvuji tradičním způsobem.

Souhrn:

• Vzdálenost: 11 km
• Stoupání: 2300 m

Rozpočet

Rozpočet byl samozřejmě narušen změnou dopravy na Flixbus a tím pádem i nedostatkem času a nutností použít pro sestup lanovku. Na cestě jsem zaplatil následující:

• 1250 Kč za Flixbus Praha-Garmisch a zpět
• 82 Kč za autobus z Garmisch do skoro Hammersbachu (3,1 Eur)
• 53 Kč za vstup do Hollental (2 Eura)
• 919 Kč lanovka (v ceně vlak zpět do Garmische)

Celkem tedy 2304 Kč. Opět se dá samozřejmě výrazně ušetřit nějakým akčním flixbusem nebo cestou autem. Pokud máte čas, tak samozřejmě i zrušením lanovky na cestě dolů. Bez ní se člověk dostane na 1400 Kč za osobu.