NICARAGUA-země "gallo pinto"

NICARAGUA - země "gallo pinto"

(gallo pinto-středoamerický pokrm-v překladu „kropenatý kohout“)

Tento text je de facto přepisem našeho deníku, vznikajícího v potu tváře Tomáše a to převážně v reálném čase při naší cestě.

17.11.2023 - odlet

Na terminálu č.2 pražského letiště se nás ve 3:30hod sešlo šest. Ve 4 hod otevřeli fóliování zavazadel, tak jsme si tašky nechali obtočit strečovkou a nalepit na ně nedůvěryhodný štítek, pyšnící se tuším nápisem SAFE BAG a nějakým stopováním zavazadel, moc jsme na to nesázeli. Stálo to 350,-Kč a v tu chvíli jsme zvolili z našeho středu Zbyňka, jako pokladníka, tzn. toho, komu dáme každý peníze a on bude držet bank a platit z něj společné výdaje. Osvědčené usnadnění pro nás ostatní, jen objednáváte a o nic se nestaráte a jeden člověk musí být stále ve střehu s ledvinkou plnou dolarů. Odbavení proběhlo rychle a bez potíží, také proto, že Ondra nás v předstihu částečně vyplnil přes svoje aplikace KLM a Copa Airlines. Paní v Praze nás ale upozornila, že letenka je jen do Panamy, tam se musíme opět odbavit a dostaneme další palubní lístky do Managui. O zavazadla se prý starat nemusíme, ty letí rovnou do cílové destinace. Nikdy nevěřte ničemu, co vám tvrdí při odletu. Let do Amsterdamu proběhl bez potíží, po příletu jsme zjistili, že náš následný let do PANAMY je o hodinu zpožděn, takže na přestup máme 4 hodiny času. Tak jsme si dali HEINEKEN, ale v 8:30 hod nás spíše poslal do letargie a chtělo se nám spát. Odlet z Amsterdamu proběhl hladce, letěli jsme strojem BOEING 787-10 DREAM LINER s uspořádáním sedadel 3-3-3. Ondra a Petr měli super místa u únikového východu, kde před nimi nikdo neseděl, my ostatní v přední části, kde je také trochu více místa na nohy. Délka letu byla plánována na šílených 11 hodin a 5 minut a byla dodržena. Já jsem si naštěstí našel 3 volná sedadla vedle sebe a proležel na nich téměř celých 10 hodin. Do Panama City jsme dorazili v 17:29 hod místního času, tzn. -6 hodin našeho času. Venkovní teplota 28 C a vysoká vlhkost. Na přestupu jsme měli opět 4 hodiny času, znovu jsme předložili pasy a dostali nové palubní lístky na let do Managui. Chybou bylo, že jsme palubní lístky nespárovali se zavazadly, ale věřili jsme tomu, co řekli v Praze, i když česká průvodkyně, kterou jsme potkali to své skupině zařídila a nám poté sdělila. Další problém byl při nástupu do letadla, kde Petra a Zbyňka zadrželi kvůli očkování na žlutou zimnici. My ostatní již čekali v rukávu před letadlem a oni 2 se dohadovali na gejtu. Je pravda, že Nicaragua toto očkování vyžaduje, pokud přicházíte z Panamy, ale my nevyšli z letiště, takže to byl nesmysl. Zbyněk někde v mobilu vyštrachal prohlášení MZV, že to Nica při tranzitu nevyžaduje, ale pustili je až poté, co Petr před skupinou Pakistánských dělníků, mávajících potvrzením o očkování, suše prohlásil: „ but, we are from clean Europe!?“ V letadle do Managui bylo poloprázdno a my dostali 6 míst u únikového východu, takže pro nohy luxusní prostor. Steward se sice pokusil o vtip s kompenzací ve výši 20 USD pro něj, ale my už na vtipy moc nebyli. Všichni jsme let prospali a po necelých 2 hodinách přistáli v hlavním městě Nicaragui v Managui. Ve 22:15 hod zde bylo přes 25 C a vysoká vlhkost vzduchu. Že je to chudá země jsme poznali hned na letišti, vše skromné, omšelé, žádný luxus a nablýskanost, jako u nás v Evropě. Překvapením pro nás byla nutnost vypsání příletového formuláře pro imigrační, vůbec je nezajímalo, že jsme to vyplňovali on-line už z ČR a museli jsme znovu. Vystáli jsme frontu k imigračnímu úředníkovi a ten nám za 10 USD vystavil papírek, že jsme turisté. Po příchodu do příletové haly jsme s hrůzou zjistili, že nám opět nepřiletěla zavazadla, stejně jako v Peru. Na přepážce nám sdělili, že snad přiletí zítra z Panamy, kde zůstala. Byli jsme utahaní, tak jsme využili taxíky přímo před letištěm k dopravě do hotelu, jediného, který jsme objednali již z ČR. Cesta přes Managuu ve 23:00 hod byla dost depresivní, všude nepořádek, tma, špína, zabedněné budovy, ostnaté dráty, vlnitý plech, potulující se psi, prostě jeden velký slum. Přijeli jsme na hotel, kde již byli švára Petr a Oskar, jeho kamarád, který je z Nikaragui a studoval VŠ báňskou v Ostravě se švárou. Oba odpočinutí ještě vyrazili do města, ale my už unavení z cestování jdeme po půlnoci spát.

18.11.2023

První ráno v Nikaragui, ve státě, ležícím ve Střední Americe mezi Karibikem a Pacifikem. Na severu sousedí s Hondurasem, na jihu s Kostarikou. Rozlohou je zhruba jako bývalá ČSR, žije zde 6 mil. obyvatel, hustota osídlení se zdá být řídká, ale je to dáno tím, že část území je bažinatá a téměř neobydlená, velkou plochu také zabírají vodní plochy a mangrovy. Byla to španělská kolonie, takže úředním jazykem je španělština a téměř 90% obyvatel jsou křesťané. V roce 1979 došlo v Nikaragui k převratu, byl svržen diktátorský režim a k moci se dostali Sandinisté, levicová strana, hlásící se k marxismu. V roce 2007 se stal prezidentem Daniel Ortega, který po změně ústavy je prezidentem dosud. Má přímou kontrolu nad armádou a policií, kontroluje také většinu médií a státních velkých firem, které tvoří základ příjmu do státního rozpočtu. Lidskoprávní situace v zemi je žalostná. Ale zpátky k našemu probuzení. První noc jsme spali opravdu bídně. Ani jsme se Zbyňkem neřešili, že spíme s Radkem a Petrem, nehlučnější noční dvojicí, která také bohužel nejrychleji usíná. Spíše se nám stále nedařilo se vyrovnat s časovým posunem -7 hodin, tak i když jsme usínali unavení z cestování, vzbudili jsme se kolem třetí, potom skoro každou půl hodinu a v 5 ráno jsme už nemohli spát vůbec. Zbyněk zadal kódy našich zavazadel do aplikace SAFE BAG, kterou stáhl do telefonu, kde chatoval s operátorkou, která potvrdila, že naše bágly by měly přiletět z Panamy kolem 13 hodiny. Všichni jsme čekali na 7 hodinu, kdy měla začít snídaně. Paní v okénku kuchyně připravila míchaná vejce se šunkou, k tomu Gallo pinto(osmažená rýže s fazolí - národní jídlo), k tomu sýr, který nabízí také teplý. Sýr bych přirovnal k našemu ovčímu, je slaný a vrže mezi zuby. Připravené bylo také ovoce, oloupané, nakrájené, hlavně melouny všech druhů a všudypřítomné banány, také fresh džus. Ovoce se zde pěstuje skoro veškeré, které vás napadne, podmínky pro rostlinou výrobu jsou zde ideální, teplo a dostatek vláhy. Kávu zde pěstují také, ale kvalita podávaného nápoje je hodně slabá, je to ale dáno přípravou, používá se zde především rozpustná káva, takže pro nás Evropany, zvyklé na presovače je to bída. I když na tabuli bylo napsáno, že na snídani se má host dostavit ve slušném oblečení, Zbyněk přišel ve slipech, ve kterých se rovnou vykoupal v bazénu přímo vedle našich stolů a ve kterých se vlastně i nasnídal. Po snídani jsme šli pěšky do nejbližšího nákupního centra, kde byl obchod místního telefonního operátora CLARO, každý jsme koupili místní SIM kartu za 6 USD na 15 dnů se cca 14 GB dat. Obchodní centra jsou hlídána, ani na parkoviště, které je oplocené se nedostanou žádní lidé, kteří by nepatřili mezi zákazníky obchodů. Bída sem nepatří, ale těch, kteří zde nakupují je tak 10 % z obyvatelstva. A to se bavíme o hlavním městě. Po návratu do hotelu jsme sbalili naše palubní zavazadla a Oskarovo autem a jedním taxíkem jsme jeli zpět na letiště zjistit, jak to vypadá s taškami. Přijeli jsme brzy, takže až po 2 hodinách čekání jsme obdrželi na telefon fotku z reklamačního oddělení, na které byly naše bágly již zde v Managui. Obecně lze říci, že tady využívají telefon a aplikace na něm pro všechny možné případy a chvíle, všichni, od dělníků až po policisty, hodně oblíbené jsou různé překladače, do kterých namluvíte věty a přepíšou se v jazyku, který si navolíte. Čekání jsme si krátili v letištní hospůdce, kde se někteří najedli, někteří si dali jen pivo a naší první rundu rumu, tuším, že to tenkrát byl 7letý. Obsluha byli moc milí lidé, dokonce nám do mobilní klimatizace nasypali led, aby nám nebylo horko, teploměr zde ukazoval 34 C. To se v Evropě, v restauraci na letišti nestane. Jídlo bylo zvláštní, např. tortilla s rozpečeným sýrem zalitá kysanou smetanou s cibulí nakrájenou na kostičky. Cibule nakrájená na kostičky v láku obsahujícím ocet je tu oblíbená součást kuchyně, která se dává ke všemu. Leží ve sklenici na stole a jak řekl můj švagr, „vypadá to jako na gothaj“. Po občerstvení jsme si došli na konec letištní haly do kanclu pro zavazadla a před letištěm již čekal multivan objednaný z půjčovny motorek, který nás měl odvézt do San Juan del Sur, města na Pacifickém pobřeží, kde jsme měli objednané motorky. Řidič měl pro nás i studené pivo, ale cesta ubíhala pomalu. Jeli jsme průměrnou rychlostí kolem 60-70 km/hod i když jsme použili chvíli PANAMERICAN, nebylo to poznat. Všude celkem hustá doprava a když jede před vámi truck, tak ty zde nejsou v bůhvíjak dobrém stavu, takže se sotva plouží. Po cestě řidič zastavil sám od sebe na vyhlídkovém místě, kde byly stánky trhovců a restaurace, asi chtěl přilepšit svým kamarádům, ale my skoro nic nekoupili, já 4 náramky za 6 USD. Bylo to naše první seznámení trošku s přírodou, do té doby jsme neviděli ani strom. Tady na vyhlídce bylo vidět, že vegetace zde Nikaragui nestrádá, má dost vláhy i tepla. Zhruba po 2,5 hodině jízdy, po celkem 140 km jsme dorazili do cíle. Město San Juan del Sur je asi turisticky nejnavštěvovanější místo v Nikaragui, které zná každý obyvatel země. Leží na břehu Pacifiku v zátoce ve tvaru půlměsíce, a z původně aztécké rybářské vesnice se stalo celkem multikulturní malebné město. Je oblíbenou destinací i místních a zahraničních surfařů. Má asi 15 tisíc obyvatel a jeho ekonomika, dlouho založená na rybolovu, se stále více přesouvá na stranu turismu. Hotel jsme měli přímo vedle půjčovny motorek, ale pokoje byly po 4 lidech, 1 záchod, 1 sprcha pro nás 7 a ještě ke všemu v jednom pokoji byly 2 letiště. Tedy spíše 1a ½ lůžka se společným prostěradlem na přikrytí. Šli jsme na pláž se projít, byla tma, protože v Nikaragui se stmívá také již po 17té hodině, všude kolem moře byly restaurace, celkem to zde žilo, tak jsme do jedné z nich zapluli a dali si jídlo a pití. Hrála zde dokonce živá hudba, kapela i se zpěvačkou a v televizi dávali přímý přenos ze Salvadoru z MISS UNIVERSE, kterou se stala toho dne Sheynnis Palacios z Nikaragui! To byl jásot a oslava, to byla neuvěřitelná náhoda.

19.11.2023

V noci, asi ve 2:30 hod se švára stěhoval i se spacákem a karimatkou pryč z chrápajícího pokje. Spali jsme v 1. patře a před dveřmi byla podesta se zábradlím, tam jsme ho ráno našli. Říkal, že Petra a Radka slyšel i přes hudbu ve sluchátkách. Stále vstáváme všichni velmi brzy, již kolem 6 hodiny, stále nejsme srovnaní s časem. V přízemí hotelu, ale venku pod střechou jsme posnídali klasiku, tzn. kropenatého kohouta, vejce(míchaná jsou zde jako místní a volské voko jako evropské) a šli vedle do půjčovny pro motorky. Na ulici již stály v řadě červená a černá endurka GENESIS 200, která se stala naším prostředkem cestování. Krátce jsme je prohlédli, projeli se kousek po ulici a šli podepsat smlouvy do půjčovny. Rozhodli jsme se, že je vyzkoušíme a nalehko si vyjedeme za město na nějakou pěknou surfařskou pláž se vykoupat. Domluvili jsme si s vedoucí hotelu ještě jednu noc, švára raději s pokojem extra pro sebe, aby zase nespal venku, vzali jsme si plavky a jen v kraťasech a triku vyrazili na pláž pár kilometrů. Konečně vyjíždíme! Vede nás Václav, který si připevnil telefon na držák na řídítka. Za Václavem jede Ondra, který na celý výlet naplánoval trasu již v Čechách, takže spolu konzultují cestu a body. Stabilní pozici má ještě Petr, který vždy kolonu uzavírá a má na přilbě kameru a švára, který jede před ním, aby byl pod dohledem, přeci jen je trochu nováčkem mezi námi „ostřílenými enduráky“. Ostatní 3 členové výpravy se různě řadí a někdy míchají, hlavně Radek, který i při jízdě jednou rukou natáčí na telefon. Oskar jede za námi svým autem. Václav jede svižně, zhruba v polovině trasy odbočuje na nezpevněnou cestu, která se postupně zužuje až na stezku pro pěší, obklopenou lesem, nebo spíše neprostupným porostem. Přijíždíme k téměř vyschlému korytu říčky nebo potoka, které se zdá být pevné, jen naproti na výjezdu je vidět pás bahna. Dno pevné nebylo, Václav i Zbyněk již zapadli a tak vybíráme trochu jinou stopu a po přejezdu koryta slézáme a vracíme se jim pomoci vytlačit motorky. Moje bílé Adidasky již bílé nejsou. Následuje kousek pěšiny a náhle prudký výjezd, celkem dlouhý a hlavně plný nerovností a nahoře i kamenů. Asi vše vymleté z období dešťů. Po výjezdu jdu na hranu kopce, jede za mnou švagr, tak mám trochu obavu, ale zvládl to výborně, neubral a zastavil až těsně před vrcholem a bezpečně. Výjezd se po cestě opakuje ještě jeden, stejně strmý, ale již ne tak dlouhý, koukám do zrcátka, švagr vůbec nezaváhal a dal to na první dobrou. Vypadá to, že nezalekne a je šikovný, jak se později ukáže, vůbec jsme nepoznali, že je tu nováčkem. Terénní vložka pokračuje až do konce trasy, téměř k pláži. Těsně před ní je bouda a za vjezd vybírají 3 USD za osobu. Pláž se jmenuje Marsella a místo je to parádní. Nikdo z nás si asi nepředstavoval, že u Pacifiku bude takhle krásně. Vlny jsou vysoké, ale voda dostatečně teplá, pozvolný písčitý přístup do moře a na břehu krásný háj se sezením, s hamakami, venkovní restaurace, půjčovna surfů, sprchy, slušné záchody, a ve vodě kromě nás tak 2-3 lidi. Prostě ideál. Koupeme se, dáváme něco k jídlu a pití (rybu, kuře, krevety, banánové placky naslano a haloumi sýr) a když vidíme, že se místo trochu plní, odjíždíme prozkoumat ještě jednu pláž, kterou nám doporučili kluci z půjčovny motorek. Jedeme opět offroad, na konci s poměrně prudkým klesáním, přijíždíme do cíle. Na první pohled se rozhodně pláž nezdá lepší. Jsou zde ale lepší podmínky na surfování, je tu více surfařů, více cizinců, pláž je více sevřená mezi skalami, takže vlny jsou větší, užší, asi lépe čitelnější. Až poté zjišťujeme, že pláž se jmenuje Maderas a je mezi surfaři vyhlášená. Koupeme se, ale bohužel tu nejsou sprchy, tak se různě poléváme kýblem a nakonec jedeme zpět v plavkách. Po cestě zpět chytáme krátkou přeháňku, ale teplota je přes 30 C, tak to neřešíme. Po příjezdu na hotel parkujeme motorky na dvoře, v Nikaragui musí být vše za plotem. Koupeme se od soli a připravujeme věci, které necháme zítra ráno v půjčovně. Jde hlavně o teplé oblečení, které je zbytečné vézt s sebou, 24 hodin je zde jako u nás v létě. Balíme věci do pytlů, protektory do oděvů a lehce připravujeme tašky na zítřejší odjezd. Večeři dáváme v postranní ulici na dvoře soukromého domu, kde nám vaří majitelka domácí stravu na grilu, kuřecí a hovězí maso, gallo pinto, smažené banány, zelné saláty, apod. Výborné jídlo, za které jsme v 7 lidech zaplatili 33 USD a to v tom bylo i nějaké nealko pití. Je vidět, že i zde, v turisticky atraktivním místě, se lze stravovat levně, ale ne v restauraci v centru města.

20.11.2023

Ráno snídáme klasiku, Zbyněk platí obě noci, přitom se seznamujeme se staršími majiteli hotelu, bohužel ovládají pouze španělštinu. Většina místních obyvatel je na tom stejně, umí pouze španělsky, je to světový jazyk, který na tomto světadíle vede, anglicky se zde téměř nedomluvíte. Zřejmě nemají důvod, když budou umět anglicky, jejich životní úroveň se nezmění, nezískají více peněz, takže je to nezajímá a také je tak trochu podezřívám, že jsou líný. Ale nerad bych jim křivdil. Ale zvyknete si. Když chcete při snídani mléko do kávy, tak prostě začnete rukami tahat za imaginární kravské struky a to pochopí i Nikaraguec. Připravujeme se na odjezd. Na zahradě hotelu sbíráme prkna, která si přivazujeme para šňůrou, nebo kurtujeme za sebe na sedačky, abychom prodloužili prostor pro našeho spolujezdce „tašku“. Náš spolujezdec nesmí klouzat na bok, kde na něj číhá výfuk, který ho může propálit, prostě je potřeba tašku pevně přikurtovat a k tomu je prkno jako podklad perfektní. Po sundání tašky prkno zůstává dál součástí motorky. Většinou se jedná o 70-80 litrové nepromokavé tašky, s obsahem vážící kolem 17 kg. Loučíme se s Oskarem a vyrážíme ráno celkem včas. Konečně. Václav se opět zhostil role vůdce a to mu již zůstane až do konce putování. Jedeme po slušné silnici, která je vyskládaná z betonových kostek, jako kdyby jí někdo udělal ze zámkové dlažby. Je to zde celkem běžná skladba silnice a vlastně daleko lepší, než asfalt, nejsou v ní totiž díry. Ale o nich až později. Přijíždíme na začátek stavby nové silnice, na krajnici stojí nebo sedí ženy, v rukou terčíky a jakmile nás spatří, tak ukazují, zda máme pokračovat, nebo stát. Pokud to jen trochu jde, pouštějí nás, když usoudí, že s pracujícími mechanismy nebo protijedoucími auty vyhneme, zbytečně nás nezastavují. Lidé si vlastně daleko méně vzájemně komplikují život. Nejsou tu zbytečné nařízení, zákazy, příkazy apod. jako u nás v Evropě. U nás by nikoho na takovou stavbu nepustili ani pěšky, natož na motorce nebo autem. Takovou obrovskou stavbu by u nás zavřeli i s přilehlými komunikacemi. My tady ale jedeme mezi pracujícími mechanismy, koukáme na dumpery, bagry, buldozery, jedeme po čerstvě uválcovaném písku a štěrku nahoru, dolů. Zastavujeme ve vesničce, kterou stavba rozřízla na 2 poloviny, u malého obchůdku na něco k pití. Naproti 2 honáci(gaučové) se s námi fotí a jinak nedají, než, že nás musí na své motorce doprovodit k odbočce, abychom jí neminuli. Jedou v bílých holínkách v asi 35-ti stupňovém horku a když se s námi loučí, tak hrdě odmítají drobný obnos za poskytnutou službu. Jsme již blízko hranic s Kostarikou, tak se ani nedivíme, že opět narážíme na vojenskou kontrolní hlídku, která má přes cestu natažený provaz a chce od každého z nás pas a od některých i otevřít tašky na motorce. Dnes zažíváme již třetí kontrolu, předchozí ale nevypadaly tak nepříjemně, jako tento arogantní velitel. Zřejmě čím blíže k hranicím, tím je to ostřejší. Obě hranice, jak s Kostarikou na jihu, tak s Hondurasem na severu jsou vojáky striktně hlídané hlavně kvůli pašování drog, které tu tiše funguje pod státní kontrolou, privátní pokusy se asi tvrdě potírají. Zastavujeme v Sapoá, u soukromého rodinného domu je předzahrádka a chodí sem dělníci na jídlo. S tím už máme dobré zkušenosti, tak to jdeme vyzkoušet. Vaří uvnitř normálně v jejich kuchyni a venku je pár dřevěných stolů s lavicemi, za dobrý oběd pro nás 7 si vzali dohromady 34 USD, to není ani 1000Kč. Nemají Colu, Fantu ani pivo a vodu, to jsme museli jít koupit do stánku k dálnici. U stánku na zemi a na kamenech je rozložené vyprané prádlo a suší se na slunci. Ale ne na šňůře. Viděl jsem používat i svodidla na sušení, nevím, jak to potom vypadá, když okolo půl dne jezdí auta. Pokračujeme po dálnici do Rivas, jedno z velkých měst Nikaragui, správní město stejnojmenného departmentu. Zde se za 7 USD/osobu(včetně motorky)naloďujeme na trajekt, kurtujeme motorky k boku trajektu, i když hladina jezera je klidná. S 2 auty a asi 100 chodci míříme na ostrov Ometepe, ležícím na Nikaragujském jezeře (Lago de Nicaragua). Obrovské jezero tektonického původu, největší ve Střední Americe. Jeho plocha je 8430 km2, délka 148 km, šířka 55 km, největší hloubka 70 m. V jezeře žije Býčí žralok, jediný druh žraloka, který dokáže za potravou zaplouvat do delt sladkých řek a toto je jediné místo na světě, kde žije v uzavřeném jezeře. Jezero bylo totiž kdysi spojeno s mořem a voda v něm byla původně slaná, poté došlo postupně k desalinizaci a žraloci se přizpůsobili a zůstali zde v téměř sladké vodě. Vyloďujeme se na ostrově, který je tvořen dvěma vulkány, spojenými pevninskou šíjí, je to největší vulkanický ostrov na sladkovodním jezeře na světě. Vulkán Concepción má 1610 mnm, je aktivní, ale naštěstí lávu tu viděli naposledy v r.1957. Menší Maderas je vyhaslý vulkán a v jeho kráteru se dnes nachází malé jezero Laguna de Maderas. Na Ometepe žije přes 30.000 obyvatel, kteří se živí stejně jako jinde v Nikaragui především pěstováním kávovníku, banánovníku, tabáku a chovem skotu. Z přístavu pospícháme na ubytování, na které jsme dostali tip od Ondrovo kamarádů z Dobřan. Už se stmívá, takže přejezd je hodně svižný ale do komplexu El Mirador Ecologico dojíždíme stejně už po setmění. Pan majitel Gonzálo je fakt milý chlapík, vlastní zde pozemek o velikosti 6 ha a vybudoval na něm resort s cca 12-ti pokoji společenskými prostory a super venkovním bazénem. Je strašně ochotný a na místní výrazně inteligentní, povídá s námi anglicky, jídlo objednal z nedaleké hospody, pouští nám hudbu na přání, trávíme s ním fajn večer.

21.11.2023

Vstáváme až v 7:30 hod, buď jsme se konečně vyrovnali s časovým posunem, nebo toho rumu včera večer bylo více než obvykle. Rum je zde vynikající, vůbec po něm nebolí hlava, pálí se z cukrové třtiny a jeho výrobu víceméně ovládá vládnoucí garnitura. Jako vše zajímavé v této zemi. Nejrozšířenější značka Flor de Caňa je v překladu „květ třtiny“, je to tmavý rum a vyrábí se s rozmanitou dobou zrání od 3 až do 25 ti let, již 7-letý je vynikající. V noci vydatně pršelo, tak na projížďku po ostrově obouváme pevnou kotníkovou obuv a vyplácí se to hned při odjezdu z resortu, kde motorky bruslí na jemném bahýnku na nezpevněné cestě. Celý ostrov je Národní park, turisticky navštěvovaná oblast a turisté pro přesuny používají skútry a čtyřkolky, takže tu nejsme za takové exoty, jako jinde. Potkáváme i party bílých turistů na čtyřkolkách, kteří na nás mávají při naší cestě ostrovem. První zastávkou je pláž Santa Cruz, ale je to velké zklamání, pláží by ten proužek špinavého pobřeží, kde se jen potulovali psi, nikdo nenazval. Jasně, bavíme se o pláži sladkého jezera, nikdo nečeká, že to bude jako u moře, ale odpadky jsou v Nikaragui i tady ve vodě, na pláži, prostě všude. Nikoho z místních to vůbec nevzrušuje, vypadají, jako kdyby to vůbec nevnímali, rozhodně se nesnaží s tím něco udělat. Nikaragujci mají jiné starosti, než myslet na ekologii, řeší každodenní přežití a ne odpadky na ulicích a v přírodě. Je zde opravdu bída a řekl bych, že oproti Asii, kde je také, mají místní ještě jeden problém, jsou línější, než např. Vietnamci, takže to na nás působí ještě více pesimisticky. Jedeme do místní čokoládovny. Přijíždíme z pořádně prudkého kopce, necháváme motorky na parkovišti a pěšky navštěvujeme kavárnu na břehu jezera, ve které mají široký výběr zákusků a dezertů(nebo je to to samé?) většinou obsahujících čokoládu. Namíchají nebo uvaří teplé i studené nápoje obsahující čokoládu nebo kávu a obojí si zde také můžeme koupit z místního zdroje. Ochutnáváme nápoje i dezerty, vše hodně syté a kupujeme domů nějakou zrnkovou kávu. Není zde jen kavárna, ale je to celý resort, dokonce eko-bio, to je lákadlo na cizince, součástí je také hotel, na recepci jsou rozepsané hodiny jógy a dalších aktivit. Za hotelem se suší kakaová zrna, která se buď praží, nebo rovnou semelou na kakao(vý) prášek. Čokoláda je kombinací kakaového prášku a tukové složky, tzv. kakaového másla. Existují 3 typy kakaových zrn, z nichž nejvíce ceněná jsou zrna právě z této oblasti, jsou méně hořká a více aromatická, ale vyrábí se z nich pouze 10% světové produkce čokolády. Z čokoládovny jedeme na vodopády Salto San Ramón, abychom tu kalorickou bombu trochu vypotili. Přijíždíme k vjezdu a poté, co jsme prohlášeni za expedici, pouští nás na motorkách ještě zhruba 2-3 km do kopce po dost prudké offroadové cestě, před dojezdem pár slušných vraceček, že to skoro dvojka nebere. Švára nás opět příjemně překvapuje, zvládá to úplně bez potíží. Moto necháváme na menším přírodním parkovišti a pokračujeme ještě skoro 2 km po zužující se stezce džunglí, a poté v prudkém kamenitém terénu. Na některých úsecích je položená černá trubka, nebo kabel, aby se člověk mohl přidržet a vylezl, nebo slezl prudký úsek. V některých místech to bylo skoro jako někde na horském treku. Vodopády jsou parádní, voda je osvěžující a tak se všichni koupeme. Teda až na Radka, kterého potkáváme po cestě zpět. Vykoupal se a ještě nás doběhl, čemuž se všichni divíme, že nás po cestě dolů předjel i na motorce, tomu už se nediví nikdo. Dokončujeme objezd ostrova a ještě zastavujeme na večeři v restauraci pro bělochy, kde dáváme burgry a quesadillu a jedno vegetariánské a už potmě se vracíme ke Gonzálovi.

22.11.2024

Vstáváme v 7 hodin, Ondra volá na ubytování na dnešní večer a začíná nejméně oblíbená disciplína, tzv. přebalování. Kompletní zabalení tašky, která je po dvou dnech pobytu rozházená po celém pokoji. Jde také o to, dát tu svojí „domácnost“ do tašky v nějakém rozumném pořadí, podle toho, co člověk předpokládá, že bude potřebovat. A také si pamatovat, na které straně zhruba je to či ono. Úplně jednoduché to není a zábavné už vůbec ne. Ale když tašku perfektně zakurtujete na prkno a něco z ní po cestě nutně potřebujete, nejhorší je, si ji při hledání celou rozhrabat. Mně se uvolnila spínací skříňka, tak ji ještě s Petrem utahujeme a po rozloučení s Gonzálem vyrážíme směr trajekt. V přístavu složitě kupujeme lístky na trajekt pro nás i naše motorky. Zbyněk je z toho rozmrzelý, ale tak to tady prostě chodí. Veškeré procesy jsou zde složité, zpomalené, protože lidé zde dělají vše pomalu, zbytečně složitě, neodborně a hlavně si neumí poradit. Na trajektu se stáváme centrem zájmu domorodců, bílí motorkáři, kteří si dopoledne dali 2 plechovky piva, to se hned tak nevidí. Někteří se s námi fotí, hlavně dívky a malé děti a hlavně se Zbyňkem a švárou. Když jsme se vylodili a ještě plánovali trasu kam pojedeme, návěs, který s námi cestoval na trajektu měl technický problém a bouchnul mu měch na nápravě. Je zajímavé poté pozorovat, jak místní v pantoflích a se železnou tyčí odstraňují zbytky železa z nápravy a celkem z toho nedělají vědu. U nás v Evropě by minimálně volali hasiče a asistenční službu, tady střepy kopli na stranu a jelo se dál. Přesun není vůbec zábavný, jedeme skoro celou cestu 80-90km/hod, skoro pořád na pětku a jediné, co nás drží v pozoru jsou díry na silnici. Cesta je to luxusní, u nás by to byla dálnice, a přesto jsou tu nečekané díry, někdy hluboké i 20-30cm, kde se dá prorazit kolo jako nic. Většina děr je v osamocena, objeví se najednou, převážně ve stopě automobilových kol. Žádné nebyly opravovány, netušíme, jak jsou tu dlouho, ale pro motorky je to nepříjemná věc. Snažíme se na ně vzájemně upozornit, ale když člověk pozoruje okolí, zvednuté nohy kamaráda si nemusí všimnout, a je zle. Při jedné pauze na protažení si Radek, Petr a Zbyněk jedou zablbnout do vyschlého koryta řeky, kterého si všimli z mostu. Radek se vrací s ulomeným zrcátkem a ještě to ani nestálo za to. Abychom si zablbli v terénu i my ostatní, vymýšlí Venca zkratku přes třtinové pole, bohužel v zatáčce jsme nepočkali na Radka, který se někde zdržel, takže ho ztrácíme. Po telefonu si domlouváme schůzku ve městě Diriomo, ale po příjezdu zjišťujeme, že Radek pokračoval dál. Dáváme jen krátkou zastávku na náměstí na jedno pivko a návštěvu kostela(asi abychom smyli provinění požívání za řídítky) a pokračujeme. Kolem 15. hodiny před městem Masaya zastavujeme v restauraci na vyhlídce, kde čeká Radek a dáváme jídlo. Na cestě většinou jíme jen ráno snídani a poté 1 větší jídlo obědovečeři právě v tuto dobu, tzn. mezi 15-16 hodinou. Projíždíme přes celou Masayu, hlavní město stejnojmenného departmentu, kde žije skoro 200 tisíc obyvatel, na druhé straně města je vjezd do národního parku Volcan Masaya, to je náš bod zájmu. Platíme poplatek za vjezd na noční prohlídku, ale naštěstí nás po chvíli pouští dovnitř i když je ještě světlo. Jedeme ještě několik kilometrů po asfaltové silnici stále do kopce. Okolo nás je několik nečinných sopečných kráterů v různém stavu „rekultivace“ a povrch je pokrytý vyvřelinou a prachem různé zrnitosti a stáří, na větší části již porostlý trávou a další vegetací. Přijíždíme téměř pod vrchol pohoří, přímo ke hraně vrcholu sopky Masaya. Ta je jednou z nejaktivnějších Nikaraguiských sopek známá svým obrovským kráterem, který má 12 sopouchů, nad kterými se tyčí 300 metrové stěny. Vznikla před 2500 lety a má v okolí i své dvojče, sopku Nindiri, se kterou se často doprovází v erupcích. Obcházíme kráter, který je i s nejbližším okolím pokrytý lávou a prachem, jsou zde 2 vyhlídky, ze kterým pozorujeme sopku před i po setmění. Noční režim je zajímavější, protože dole v kráteru je vidět žhavá láva. Odjíždíme potmě se ubytovat k další sopce, která je již dlouho nečinná a v jejím vyhaslém kráteru vzniklo jezero. Laguna de Apoyo je přírodní rezervace nacházející se mezi departementy Masaya a Granada, která byla vyhlášena v r 1991. Na břehu jezera jsou možnosti ubytování, ale jak jsme zjistili, tak kapacitně stále nedostačují. Tři se ubytováváme v resortu El Paradiso a čtyři o 1,5 kilometru dál v resortu Casa Marimba. Na pokec a kulečník se scházíme v El Paradisu.

23.11.2024

Vstáváme v 6:30 hod a prozkoumáváme náš resort, včera jsme totiž přijeli již potmě. Píšu resort, ne hotel záměrně. Ubytovací zařízení je totiž součástí pozemku, který je ve svahu na břehu jezera, mezi schodišti jsou vybudovány terasy, kde je venkovní posezení, bar, odpočinkový prostor pro lehátka, nebo jen prostě krásně osázená zahrada s pěšinkami, zajímavým rostlinstvem apod. Dole máme malou pláž, kde jsou kajaky na zapůjčení, ve vodě 50 m od břehu ukotvené dřevěné čtvercové molo, na kterém se můžete opalovat nebo jen tak odpočívat. Náš resort vybudoval a stále vlastní francouz a je to vidět, vše je i uvnitř velice vkusně a s citem zařízeno, to místní ubytování rozhodně takto nevypadá. Věřím, že investice se mu vrátí a myslím, že to ani nemuselo být drahé, není to okázalé, ale spíše zajímavé. Snídaně byla typico, tzn. Gallo pinto, míchaná vejce, toust, ovocný salátek, káva a melounový džus s bambusovým brčkem. I když byla káva v nádherných pálených, malovaných hrnkách, tak se stejně nedala pít. Kávu tu prostě neumí. Rum ano, ten umí výbornej. Po snídani si jdeme zaplavat. Voda je křišťálově čistá a voní jako minerálka. Určitě obsahuje velké množství minerálů, které se do ní dostali z lávy a sopečného prachu, podle mě byla cítit i síra a trochu slaná možná taky byla. Je to parádní koupání. Ale zpět k motovýletu. Je 9 hodin, tak v kraťasech a triku jedeme za klukama do Paradisa a rozhodujeme se, že dnes navštívíme Granadu. Je to jedno z nejvýznamnějších měst Nikaragui, je správním centrem departmentu Granada a žije v něm přes 120 000 obyvatel. Jedná se o nejstarší koloniální město střední Ameriky, založené Španělem Franciscem Hernandezem de Cordobou, který ho pojmenoval podle svého rodného španělského města. Z hlediska turistiky je to nejvýznamnější město, má velice zachovalé historické jádro, kde se nachází hodně starých budov z koloniálního období a také katedrála a klášter. Motorky parkujeme na náměstí, kde celé jedné straně stojí vyzdobené kočáry bílé barvy, připravené na projížďku městem. Zapřažené páry koní jsou nazdobené, mají zapletené růžové stuhy a umělé květy. Navštěvujeme místní kostely, které jsou vybavené dřevěným nábytkem a zdobené převážně malovaným dřevem, jinak trochu skromnější, než jsme my zvyklí, nejsou zde žádné přepychové zlacené předměty a umělecká díla, ale je zde krásně čisto a uklizeno, což je v Nikaragui nevídané. Je vidět, že kostely jsou udržované a navštěvované velmi často. Na náměstí je park a také trhy, kde je rozmanitý sortiment zboží od keramiky a oděvů až po občerstvení všeho druhu. Všude je již vánoční výzdoba, která zde v 30ti stupňovém horku působí na nás Evropany trochu nezvykle. Po prohlídce města se vydáváme na cestu z náměstí ulicí, která se stala vlastně tržnicí. Je problém zde vůbec projet a to jedeme na motorkách. Proplétáme se mezi auty v koloně a mezi chodci, kteří jsou všude, protože chodníky zabírají stánky se vším možným, co si člověk dokáže představit. Stačí, když z motorky ukážu na brýle(jistě značkové) na stojanu umístěném přímo na silnici a hned přiskočí prodejce a v koloně, aniž bych vypnul motor, je schopen mně podržet zrcadlo a hned je prodat. Neuvěřitelný mumraj, ve kterém je problém se vůbec udržet pohromadě. Vyjíždíme z města a po nezpevněné cestě přijíždíme na břeh jezera, k občerstvení, jehož majitel nám s kamarádem domlouvá projížďku na člunu. Přijíždí motorový člun dostatečně velký, všichni se nalodíme a jedeme zhruba hodinu při pobřeží jezera pozorovat hlavně ostrovy a ostrůvky a také stavby na nich. Pozorujeme život na ostrůvkách, kam se dostanou obyvatelé pouze lodí, na některých menších stojí samotné přepychové haciendy s nejlepším vybavením, personálem, strážci, nic levného nebylo to vybudovat a provoz také levný nebude. Na větších ostrovech jsou samozřejmě i skromnější stavby, je jich i více pohromadě, ale nás zaujali spíše ty luxusní stavby. V některých místech jsou i slušné vlny. Vyjížďka končí a nebylo to nic drahého. Po příjezdu zpět pozorujeme ostrovany, pasažéry autobusu, který tu má zastávku, jak přesedají do lodí a rozjíždí se po hladině ke svým domovům. Vydáváme se zpět po cestě plné louží a bahna, vyhýbání se je často zajímavá disciplína. Hlavně pro Radka, který když jednou rukou za jízdy natáčí, tak samozřejmě neřadí a tak někdy končí v bahně s chcíplým motorem. Není sám, já taky končím se zařazenou čtyřkou, kterou se mi nechtělo měnit, v hlubokém napůl již suchém bahně. Někdy, když se vyhýbám loužím na poslední chvíli, tak se motorka roztancuje a Radek za mnou se směje. Po příjezdu do resortů splachujeme bahno a jdeme za klukama do Paradisa na večeři. Hrajeme tříkolovou vědomostní soutěž o láhev rumu proti skupině holandských turistům, bohužel těsně prohráváme, ale švára dává dnes večer zápisné, takže nesmutníme.

24.11.2023

Snídaně dnes není „typico“, protože jsme si poručili omeletu se sýrem, Francouz je připraven i na potřeby Evropanů. V 9 hodin odjíždíme od Apoyo Lagun, tašky na motorky dáváme za plotem přímo pod pověšeným prádlem sousedů a jedeme znovu přes Granadu. Při zastávce si Radek kupuje cigarety na export za 40 Cordob, což je na naše asi 25 korun, to je výhodné, normálně zde stojí 85 Cordob. Dnes nás čeká určitě 200 km přejezd, což je na těchto strojích celkem dost, tak se nezdržujeme a vyrážíme. První zastávkou mají být jeskyně Cuevas del Cacique en Mateare, vytvořené starověkou civilizací, dokonce tam mají být nějaké nástěnné malby. Cesta k jeskyním se ale komplikuje, trasa vyznačená na mapě není trasou, ale stezkou, která bohužel vede přes soukromé pastviny. To nás zpočátku nezastavuje, kluci vpředu pokládají drátěný ohradník na zem a my vjíždíme do pastviny, přes kterou suverénně přejíždíme až do protějšího rohu. Tam ale cestu vzdáváme, před námi se tyčí další dva ploty, kromě toho se nás asi brzy někdo všimne a vůbec netušíme, jaká cesta necesta to bude, před námi se tyčí velký kopec, vypadá dost strmě. Otáčíme a raději se vracíme, dnes nemáme moc času, tak se tu nechceme zasekat. Vracíme se, stavíme plot zpět na sloupky a po cestě ještě vidíme blížící se skot. Jedeme proto rovnou do Leonu. Leon je město s dlouhou historií, bylo prvním městem založeným v Nikaragui již v roce 1524 Španělem Cordobou a dnes je to druhé největší město. Žije zde přes 200.000 obyvatel a bylo kdysi prvním hlavním městem Nikaragui. Dodnes se mu zde říká „Kolébka civilizace“ nebo „Mozek národa“ či Univerzitní město, neboť historicky bylo intelektuálním sídlem národa a byla zde otevřena první univerzita. Po úspěšném hnutí za nezávislost zde byl podepsán zákon o absolutní nezávislosti Nikaragui a Kostariky na Španělské monarchii a od té doby až do r.1858 byl Leon hlavním městem. My míříme rovnou do Leon Viejo, místa, kde se nacházelo původní staré město. To bylo přesunuto po tragickém zemětřesení a erupci sopky v r. 1610 asi 30 km od původního, kde zůstaly pouze ruiny zasypané popelem ze sopky. Ty byly v roce 1960 vykopány a dnes jsou zde ruiny, které navštěvují školy nebo turisté v rámci Národopisného muzea Nikaragui jako atrakci. Motorky necháváme před vchodem do Muzea pod kamerou, bundy a helmy dáváme pod zámek do kumbálu ostrahy, kupujeme lístky a dostáváme mladou anglicky mluvící průvodkyni. Sympatická slečna nás provádí vnitřní částí muzea o historii Nikaragui a poté nás bere ven na ruiny starého města. Vysvětluje nám, jak byl Leon zasypán popílkem ze sopky a poté zasažen zemětřesením a zoufalí lidé vybudovali raději jinde nový Leon. 1-2 metry pod zemí vidíme zdi původních budov, někde i maketu kostela, jak vypadal, a vlastně i maketu celého starého Leonu. Dozvídáme se i o historických osobnostech dějin, sympatická slečna vypráví celkem poutavě. Při odjezdu nás všichni zaměstnanci vesele zdraví, jsou úplně pohodoví, mají jistou práci, tak se usmívají a na všechno mají spoustu času, tady prostě nikdo nikam nepospíchá. Jedeme ještě okouknout vřídelní pole ve vesnici San Jacinto, vzdálené cca 20 km odsud, je mezi starým a novým Leonem. Tato oblast je známa pro své vulkány, mezi nimiž se nachází i San Jacinto, což je aktivní sopka stejného jména jako vesnička. Vzhledem k tomu, že se vesnice nachází na úpatí sopky, jsou zde časté silné větry. Místní obyvatelé se bojí, že by mohla sopka eruptovat a způsobit zničující lávu a sopečný prach. Proto bylo v okolí sopky zřízeno mnoho pozorovacích stanic, které sledují počasí a poskytují důležité informace o případné erupci. Po příjezdu ke vstupu platíme směšný poplatek a k našemu údivu můžeme na motorkách přímo do geotermálního pole. Země je zde teplá až horká, tak kličkujeme mezi prameny a raději motorky necháváme na kraji a procházíme oblast pěšky. Geotermální pole San Jacinto, je plné aktivních geotermálních pramenů a bahenních lagun a jsou zde i vápencové kameny, které se tvoří v důsledku sopečné aktivity. Všude bublá bahno o teplotě až 230C, zpod země uniká vodní pára a člověk si není moc jistý, zda se nepropadne. Místní žena s malým klukem se nám snaží ukazovat, kam nemáme šlapat a dává nám ametyst a obsidián, kameny, které tady sbírá. Také se snaží nám do pytlíků nabrat bahno a prodat nám ho. Ale co my bychom s bahnem na motorce dělali? Být taková atrakce v Evropě, tak nás tam nepustí volně ani pěšky, všude by byly zákazové a příkazové tabule, nadúrovňové chodníčky a zábradlí. Tady to nikdo neřeší. Slunce už zapadá, musíme se rychle přesunout, i když to tu bylo opravdu zajímavé a fotka odsud se stala i symbolem našeho výletu. Jedeme na pobřeží Tichého oceánu, do resortu SURFING TURTLE LODGE. Přijíždíme za tmy do městečka Poneloya a v místní hospodě domlouváme přepravu na naše dnešní spaní. Bohužel zjišťujeme, že místo je v podstatě na ostrově, na který se při odlivu dá dojít pěšky, jen přes úzký kanál, který není ani za odlivu broditelný, je potřeba přejet lodí. Motorky necháváme v zahradě u průvodce Davida, helmy v hospodě, vyhrnujeme kalhoty, sundáváme boty a vyrážíme potmě po mokrém písku někam za Davidem. Po chvíli narážíme na kanál, David jde pro loď a my tašky i sebe nakládáme na loď kvůli 100 metrům přejezdu na druhou stranu. Tady vyložit a pěšky nejdřív lesíkem a potom po pláži naloženi jako mezci absolvujeme trek do resortu. Cesta se zdá být nekonečná, všichni brbláme, jen Ondra ne, ale to je asi tím, že mu David nese tašku, nebo proto, že to vymyslel? To je jedno, konečně jsme na místě a stálo to za to. Název je odvozen od aktivity místní komunity, která vyhrabe z písku nakladená vejce mořských želv a přesune je do zabezpečeného prostoru, ze kterého jim po vylíhnutí umožní bezpečný odchod do moře. Jak jsme se dozvěděli, tak bez této aktivity, by místní vejce vyhrabali a buď snědli nebo prodali. Zbytek názvu jsme pochopili hned při příchodu. Byla to surfařská destinace, tvořená otevřeným barem, kuchyní a vzadu byly přízemní skromné pokoje, vybavené postelí, nebo palandou a sprchou. Osazenstvo bylo taky surfařské, potetované, volnomyšlenkářské, kouřící trávu a poslouchající divnou muziku. Byly tu především dívky, které sem přišly s potřebou se na surfu něco naučit, ale bylo tu i pár pokročilejších, jak dívek, tak i kluků, většinou bílých, někteří až z Evropy a někteří z USA. My se tu ze tmy zjevujeme v motorkářském oblečení asi ne úplně očekávaně, ale v místním osazenstvu to nevyvolává téměř žádný údiv. Je to tu prostě free. Ubytováváme se, hned se převlékáme a jdeme na bar si dát něco k jídlu a pití. Nabídka je zde kvůli zásobování omezenější než na pevnině ale vybrat se dá bez problémů. Není to zas tak „VOHLODANÝ MÍSTO“, jak to Petr nazval, když jsme se sem strastiplně blížili.

25.11.2023

Začíná den odpočinku v Surfing Turtle Lodge. Je to klasický Off-the-grid nebo off-grid, tzn., že budovy a životního styl jsou navržené nezávislým způsobem bez spoléhání se na veřejné služby. Předpokládá to být soběstačný, což je výhodné v izolovaných lokalitách, kam se běžné inženýrské sítě nedostanou, a je to atraktivní pro ty, kteří chtějí snížit dopad na životní prostředí a náklady na bydlení. Obecně platí, že musíte být schopni dodávat energii a pitnou vodu pro sebe, stejně jako hospodařit s potravinami, odpady a odpadními vodami. Až teď ráno si zde vše procházíme a podrobněji prohlížíme. Zásobování probíhá pouze při odlivu, protože jsou zde takové vlny, že loď by tady u břehu ostrova nepřistála. Přijede po kanálu, který jsme také překonávali, věci se naloží na jediný vozík tažený koněm a po souši převezou až sem. Elektřinu si vyrábí sami, takže zde není klimatizace, jen ventilátor a voda teče opravdu jen čůrkem, se vším se šetří. Je zde venkovní restaurace, nebo spíše bar a sezení, zavěšené hamaky, kožená křesla. Vedle je kuchyň, která je otevřená a vidíme jak připravují jednoduché občerstvení. Vše se snaží připravovat čerstvé, vedle baru na špalku osekají kokosový ořech a rovnou se servíruje. Za barem v zahradě jsou přízemní objekty, ve kterých jsme se ubytovali. Na pláži jsou 2 sprchy odloučený bar, nad kterým je zastřešená terasa, na které probíhá cvičení jógy a vedle baru je také líheň pro želvy. Ta není financována žádnou nevládní ani charitativní organizací, je plně podporována jen hosty a dokonce o ní psali v National Geographic a v Travel Channel. Želvy se zde líhnou celoročně, my jsme zrovna trefili hlavní sezónu, která je od září do prosince, ale bohužel jsme viděli pouze vejce v písku. Vedle baru je půjčovna surfů, jelikož sem turisté jezdí většinou kvůli tomu, tak jdeme a půjčujeme si 3 prkna. Dostáváme krátké školení od chlápka z půjčovny, který balanc na surfu trénuje i na místní slacklajně, natažené na pláži. My jí ani nepřejdeme a on na ní poskakuje, chodí pozadu a metá salta když z ní odchází. Ale zpět k surfingu. Zdálo se to celkem jednoduché na suchu, ale na vodě v těch vlnách, které teď přichází ke břehu je to docela složitost. Dělá nám problém se vůbec dostat přes vlny dál od břehu, potom se otočit, když přichází ta „pravá“ a svézt se po ní ke břehu. O stoupnutí si na prkno ani nemluvím. Pár pokusů je úspěšných, na břiše letíme proti břehu, je neuvěřitelné, jako rychlost to prkno nabere. Já i švára se buď zapichujeme v rychlosti do břehu, nebo se meleme pod vlnou tak, že netušíme, kde je dno a kde hladina oceánu. Ještě, že je prkno připevněno ke kotníku dlouhou gumou, už by plavalo někde v dáli. Petra vlna semlela tak, že vypil půl Tichého oceánu a když mu slanou vodu vracel, šla s ní i snídaně. Ale ještě, že on jediný veze s sebou vodotěsný foťák. Bohužel vyfotit švárovo ztracené Garminy ve vodě se nám nedaří. Navždy tak zůstávají jako památka po těch suchozemských krysách z Česka, zde, na dně Pacifiku. Zbyněk, Venca a švára jdou na jógu, kterou vede cvičitelka Isabela, rodačka odsud, nyní ale vždy část roku žijící v USA. Švára si jde ještě zaběhat po pláži, ale z písku ho od druhého dne bolí achilovka. Venca stále hledá klíče od motorky, všichni doufáme, že budou zastrčené v zapalování jeho motorky. Uvidíme zítra.

26.11.2024

Dnes je odchod v 7 hodin ráno, všichni kromě nás spí, personál také, takže jdeme bez snídaně. Tašky nakládáme na vůz tažený koníkem a sami pospícháme za vozem, abychom stihli odliv. Na břehu kanálu na nás již čeká loď, přeplouváme a jdeme pěšky k hospodě, kde jsme při příjezdu nechali přilby a kde doufáme, že čeká náš průvodce David a hlavně naše motorky. David je zde, jdeme na jeho zahradu pro motorky, bereme přilby, převlíkáme se z kraťasů do motorkářského a snídáme. Místní rybáři přijíždí z lovu a u břehu kuchají ryby a přendávají je do boxů. Venca v motorce klíč nenachází, ale jako zázrakem zůstal v lodi, která nás vezla po příjezdu přes kanál. Už byla tma, tak si toho nikdo nevšiml a našli ho až druhý den místní chlapi. Přebalujeme a za mírného deště, který nás provází od rána a odjíždíme z Poneloya. Dnes nás čeká cca 250 km cesty již směrem na severozápad, moc zastávek asi nebude, takže nic zajímavého a uvidíme, jestli bude čas na nějakou dokumentaci. Chceme to natáhnout až do města Somoto, ležícího až u hranic s Hondurasem. Po cestě nás staví nejméně třikrát policie a vojáci na silniční kontrole, většinou jim stačí pár pasů, občas napsat nějakou SPZ-ku, jen jedna z hlídek, nevím proč, jestli jsme už blízko hranic, je trochu drsnější. Parta policistů a vojáků má drahé auto, pěkné uniformy, slušné samopaly a neslušné dotazy. Chtějí vidět i techničáky a pojištění od motorek, dokonce Zbyňka zkouší z nějaké brožury silničního provozu, na jakou barvu semaforu se jede, nebo po jaké straně vozovky. Chceme po cestě navštívit fabriku na výrobu rumu Flor de Caňa, v překladu „květ třtiny“. Před příjezdem do města, kde fabrika stojí projíždíme obrovské plantáže třtiny protkané zavlažovacími stokami i umělým zavlažováním v trubkách. Přijíždíme k překopu na cestě mezi poli, kde teče zavlažovací strouha více jak 2 metry pod úrovní terénu. Chceme se otočit, ale Radek se rozhodl, že příkop překoná. Bohužel po cca 100 metrech končí motorka zahrabaná v bahně a tak bereme kurty a jdeme na pomoc. Je nás 5 a snažíme se pomocí kurtů motorku vytáhnout z příkopu, nakonec se nám to daří a Radek odjíždí s tím, že se potkáme někde na kraji plantáží. Potkáváme se na kontrolním stanovišti hlídky zřejmě bezpečnostní agentury, hlídající plantáže. Čekáme, až velitel hlídky po telefonu dostane pokyny co s námi má udělat. Nakonec posílá 2 kolegy na motorkách s námi, aby nás doprovodili až na kraj města, mimo plantáže a hlavně dohlédli na to, že jsme opravdu odjeli z jejich stráženého teritoria. Po příjezdu k fabrice zjišťujeme, že exkurze jsou vyprodané, takže se na prohlídku nedostaneme. Je to škoda, protože rum, neboli po místním „ron“, je v Nikaragui velmi dobrý a určitě by bylo zajímavé vidět celý proces výroby, když už stojíme před továrnou nejznámější značky Flor de Caña. Příběh této značky začal před více než 125 lety u cestovatele a vizionáře z Janova v Itálii, Alfreda Francisco Pellas Canessa. V 25 letech odcestoval do Nikaragui, kde dostal skvělý nápad, a to vyrábět rum přímo zde. Ideálním místem pro pěstování třtiny a zrání rumu se mu zdálo místo poblíž úpatí aktivní sopky. Místo si vybral vzhledem k vysoce úrodné půdě, skvělé vodě a horkému vulkanickému klimatu. V roce 1890 zakládá lihovar Flor de Caña ve městě Chichigalpa. Po necelých 50 letech, v roce 1937, byla založena firma Compañia Licorea de Nicaragua, která se zaměřila na produkci kvalitních stařených rumů. V současné době je Flor de Caña přední značkou rumů produkovaných ve Střední Americe. Vyrábí se výhradně z přírodních surovin pětinásobnou destilací. Rum je stařený v sudech z amerického bílého dubu, ve kterém dříve zrály americké bourbony. Jde o časem ověřenou výrobní metodu podle původní rodinné receptury. Nejprodávanější je sedmiletý rum, destilovaný z melasy. Pomalé a chladné zrání má za následek dokonalé propojení všech chuťových složek. Dnes je značka Flor de Caña, se svým portfoliem rumů starých od 4 do 25 let, jednou z nejuznávanějších prémiových značek na světě. Nedá se nic dělat, ochutnávka nebude, tak snad příště. Je pekelné vedro, tak ve městě na trhu ještě kupujeme pár banánů a nealko pití a po krátké pouze pokračujeme k Honduraským hranicím. Po cestě křižujeme říčku a třikrát přejíždíme brod. Tomáš na prvním pokládá motorku, naštěstí během chvilky nateklo trochu jen do lampy, na druhém švára shazuje řetěz, který pomocí větve nasazujeme zpět, na třetím brodu už vše probíhá bez problémů. Mezi brody a po nich sušíme během jízdy nohavice a boty, na mokré věci se lepí všudypřítomný prach, protože dnes jedeme velké úseky mimo asfalt. Na širších cestách bez provozu se my vzadu snažíme udržet formaci v řadě vedle sebe, aby se na nás od těch vpředu tolik neprášilo. Ale stejně máme prach všude. Cesta do Somota je nekonečná. Přijíždíme v 17:30 hodin, opět již po soumraku a hledáme hotel, který nám zde po telefonu zamluvil Oskar u svého kamaráda. Parkujeme na dvoře hotelu, který vypadá přívětivě. Není to žádný moderní komplex, ale to tady v Somotu nemůžete čekat. Po projetí velkých a pevných dřevěných vrat jsme na dvoře, který je téměř ze tří stran obklopen budovou , kde v přízemí jsou technické místnosti a v patře pokoje, jídelna a ochozy. Vše je již ozdobeno vánoční výzdobou, všude svítí a blikají světelné hadice, stromečky a zvířátka, na dveřích pokojů visí symboly vánoc a na polštáři mám povlečení s e sobem a Santa Clausem. Dáváme sušit kalhoty a boty na terasu a vyrážíme do města na nějaké jídlo. Somoto je hlavní město departementu Madriz, nachází se na Panamerické dálnici, pár kilometrů od honduraskému hraničnímu přechodu El Espino a žije zde skoro 40.000 obyvatel. Před španělskou invazí bylo kolonizováno aztéckými národy z Mexika. Jméno Somoto znamená „Údolí hus“. Ačkoli je město nyní všeobecně známé jako Somoto, říká se mu také Tepesomoto díky sopce, která městu dominuje na jihu ve výšce 1730 mnm a přírodní rezervaci Tepesomoto-La Patasta, která jej obklopuje. Na centrálním náměstí je jeden opravdu starý kostel ze 17.století ale jinak zde nic zajímavého nepotkáváme. Náš obyčejný hotel je asi to nejlepší ubytování, co ve 40-ti tisícovém městě najdete. Přijeli jsme sem především kvůli kaňonu, který chceme zítra navštívit. Přicházíme do restaurace, kterou nám Oskar doporučil a kde zrovna probíhá oslava 15-tin místní dívky. Celá rodina slaví vedle u stolu a nakonec je fotíme a s nimi se fotíme a dostáváme porce z dortu oslavenkyně. Venku lehce prší a Radek reklamuje steak, který chtěl méně propečený. To ale tady v Nikaragui nedostanete. Nevím z jakého důvodu, jestli obava z čerstvosti, nebo něco jiného místní nutí k tomu, aby veškeré maso propekli, usmažili, upražili do podoby podrážky suché jako cesta. Venku slyšíme klapot kopyt na dlažbě ulice a uvědomujeme si, že už jsme na severu, v oblasti, kde gaučové jezdí na koních i do hospody a zpět. Venku vidíme, že nastoupit do sedla po pár rumech je obtížnější, než do auta. Pro nás by to bylo asi nemožné. Jak už je ale gaučo v sedle, s řízením problémy nemá. Prostě se na koni už narodil.

27.11.2023

Jak už jsem zmínil, hotel ve kterém bydlíme, je nejlepší hotel ve městě. Když vyjdeme po ulici, všichni ví, že to jsou ti běloši, co jsou v něm ubytovaní. Cena ubytování se pohybuje těsně pod 500,-Kč na osobu a noc, což je pro místní nepřijatelná částka. Pro nás je to dobrá cena a v porovnání s jiným ubytováním je kvalita daleko lepší. Jelikož jsme v horách, okolní kopce jsou 800-1200 mnm, noci zde nejsou už tak teplé a tak si na sprchové hlavici můžete zapnout elektrický ohřev proudící vody. Tento luxus jsme zatím nikde nezažili, dodnes všude tekla voda jedné teploty, i když někde byly i 2 kohoutky. Naše hlavice probíjí, Zbyněk se úplně lekl, tak to už raději nepokoušíme, ať se nesvíjíme v křeči ve sprše, Václav by nám ještě vynadal. Po snídani sbíráme špinavé prádlo a dáváme do hotelové prádelny, to se hodí, deset dnů za námi a vše již potřebuje pořádnou pračku. Dáváme také sušit obuv, stále vlhkou ještě z brodů z předevčírka. Dnešní cíl je vzdálen jen 15 km a jedeme nalehko, jen s batůžkem podívat se do kaňonu Somoto. Kaňon Somoto je chráněné území s rozlohou cca 170 ha, z čehož 125 ha tvoří samotný kaňon řeky Rio Coco. Nadmořská výška okolní krajiny dosahuje 800-900 metrů, samotný kaňon, dlouhý cca 5 kilometrů, je v průměru široký jen 10-15 metrů. Skalní stěny kaňonu dosahují impozantní výšky 120-150 metrů. V kaňonu byly během jeho průzkumu nalezeny petroglyfy(malby na skále)původních obyvatel z předkolumbovského období. Průzkum, to je to, co má tento kaňon s námi společného a co je pro Čechy na něm „také“ zajímavé. V rámci programu zahraniční spolupráce se Česká geologická služba podílela v letech 2003-2009 na výzkumných projektech v zemích Střední Ameriky. Nejdéle probíhala spolupráce v Nikaragui. Čeští geologové během těchto prací v roce 2004 "znovuobjevili" a postupně prozkoumali a zdokumentovali tento mimořádně zajímavý kaňon. Veškerou dokumentaci poté dali k dispozici nikaragujským orgánům. Na základě těchto podkladů připravilo nikaragujské ministerstvo životního prostředí opatření, směřující k ochraně tohoto území od 29. listopadu 2006. Spolupráce české strany s nikaragujskými orgány pokračovala i při přípravě jeho kandidatury na zařazení do světové sítě globálních parků Unesco. Máme se tedy na co těšit. Přijíždíme na „základnu“, což je podle nás normální civilní domek, kde na verandě dostáváme v angličtině přednášku o kaňonu a také vybavení. Vybavení jsou 2 lodní vaky, z nichž jeden je děravý, ten bude vnitřní(doufám) a záchranné plavací vesty. Můžeme se těšit na Canyoning (čti: kaňoning)! Jedná se o adrenalinový sport založený na zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, přelézání balvanů a napadaných stromů. Šéf nás nakládá do svého starého džípu a jedeme pro naše dva průvodce. Jsme oblečeni jen v plavkách a botech, někdo si nechává i triko pod vestou. Na začátek kaňonu jdeme 2-3 km pěšky a slézáme do koryta. Jdeme podél říčky a najednou už to nejde a musíme do vody. Není úplně teplá, asi pramení někde v horách, a slunce zrovna nesvítí. Za chvíli si zvykáme a následující cca 3 hodiny plaveme, přelézáme kameny, plaveme, brodíme a stále dokola. Na třech místech nás průvodci upozorňují na možnost si skočit do vody z různě vysokých skalních polic na břehu. Všichni si skákání jednou zkoušíme, jen Václav využívá všechny možnosti, skáče třikrát a užívá si kaňoning na maximum. Je to pro nás pro všechny velký zážitek. Na konci kaňonu už celkem všichni promrzlí se převlékáme, věci ve vaku jsou naštěstí v pořádku, a čekáme na převozníka s pramicí. Všichni najednou se pramicí přesouváme na místo, kde již po břehu můžeme normálně jít a vracíme se na základnu. Tam mezitím připravil šéf oběd, vysušené kuře na grilu a Gallo pinto. Při odjezdu zjišťujeme, že švára má prázdné zadní kolo. Voláme do nejbližšího servisu, kde to bohužel nikdo nebere, tak si od místních půjčujeme ruční pumpu a dofukujeme duši na dojezd k nejbližšímu pneuservisu. Naštěstí tady v Nikaragui jsou podél všech silnic pneuservisy téměř na každých pár kilometrech. Nejsou to pneuservisy, jak jsme na ně zvyklí v Evropě, dělají to většinou na koleně, ale výsledek je stejný. Vydáváme se zpět do Somota. V nejbližším pneuservisu na nás bohužel chlápek nemá čas, má toho moc, tak zde jen dofukujeme jeho kompresorem, protože kolo uchází fakt rychle. Říká, že kousek dál je další servis, tak pokračujeme a opravdu za necelé 2 km zastavujeme a jsme úspěšní. Dáváme opravit švárovo zadní kolo a využíváme zastávky k napnutí a namazání řetězů na všech motorkách. Musíme těm našim strojům poskytnout alespoň nějakou péči, zaslouží si to za tu službu a kromě toho jde v přepočtu o cca 50,-Kč na motorku. V Čechách by se za 50,-Kč na tu motorku asi nikdo ani nepodíval. Kupujeme ještě jednu náhradní duši, kterou přiváží do 10 minut nějaký náklaďák se zeleninou a jedeme do Somota. Po příjezdu dáváme opět sušit věci a vyrážíme do města. U budovy městské tržnice dáváme poprvé streetfood, je to sladký piroh a káva a pokračujeme na náměstí. Už se šeří a téměř všechny pouliční stánky jsou uklizené. Procházíme park uvnitř náměstí, připomíná spíše džungli, ale udržovanou, v hustých zelených tunelech svítí vánoční výzdoba, která vrcholí při příchodu do středu parku. Nějak nám sem ta vánoční atmosféra nesedí. Píšeme zprávu Oskarovi a náš přítel na telefonu nám doporučuje restauraci, kde si vaří vlastní pivo. Těch v Nikaragui moc není, tak jdeme ochutnat. Zvenku nenápadná restaurace se nachází v patře, poprvé vidíme v této zemi pípu, a poprvé okusíme točené! Interiér je fakt zajímavý, kreativně pojatý a baňos se sprchou by tu člověk nečekal. Co by také nečekal, byla bohužel i chuť místních dvou druhů piv. Jedno pivo bylo černé, to ochutnáváme jako první a po něm světlé. Klidně by se mohla jmenovat Fujtajbl a Tosnadne, v Čechách by jistě útočila na přední příčky v nepitelnosti. Světlé chutnalo po Acylpirinu, tmavé zase až příliš po melase a ještě mělo nějakou zvláštní příchuť, která sem nepatří. Ani v Somotu nejsou extra oblíbené, byli jsme tu jediní hosté. A tak Zbyněk, který má dnes narozeniny, jde na ulici do obchodu a přináší rum, který ladí naše chuťové buňky. Místní pizza, která je také naše první v Nikaragui nám buňky opět rozlaďuje, a tak oslavenci povolujeme aby ji rozdal místním pejskům a kočičkám. Je to hodný člověk.

28.11.2023

Dnes máme naplánován hodně dlouhý přesun, vypadá to na nějakých 300km jízdy. Také proto vítáme k snídani, snad poprvé co jsme zde, toasty s marmeládou, sladké nám zlepšuje náladu před startem. Balíme vyprané a usušené věci ze včerejšího canyoningu a Petr jde ještě do lékárny. Ty jsou v Nikaragui na každém rohu, nevím úplně z jakého důvodu, ale takovou četnost jsem při našich cestách zatím nikde neviděl. Kupuje si kapky do ucha a pro šváru něco na průjem a vyrážíme. Po zhruba 50 km zastavujeme v Estelí. Estelí je se 130 tisíci obyvateli osmé největší město Nikaragui a aktivní obchodní centrum na severu země. Leží na síti silnic Panamericana a i přes nadmořskou výšku přes 800 metrů zde panuje teplé klima, teploty se pohybují mezi 25 °C a 28 °C, s mnohem nižší vlhkostí než ve zbytku Nikaragui. Jeho hlavní hospodářskou činností je zemědělství, půda v okolí je ideální pro pěstování doutníkového tabáku a město se stalo útočištěm kubánských výrobců doutníků po kubánské revoluci. Tyto doutníky získaly mnoho ocenění a učinily Estelí jedním z nejvýznamnějších tabákových lokalit na světě. Proto zastavujeme před bránou fabriky na doutníky a zkoušíme si domluvit exkurzi. Po chvilce na bránu přichází místní manager v bílé košili a za 20 USD na osobu nám slibuje prohlídku výroby. Zajíždíme na parkoviště pro zaměstnance a odkládáme motorkářské oblečení. Je kolem poledne a vedro je na padnutí. Plynou angličtinou nám vykládá o historii a současnosti výroby v této fabrice, která je jednou ze dvou Nikaraguiských továren firmy FABRICE DE PUROS DE TABACO AJ FERNANDEZ, která ve výrobě zaměstnává více než 4.000 lidí. Zakladatel A.J. Fernandez vytvořil firmu, která patří mezi nejlepšími výrobce doutníků na světě. K výrobě kvalitního doutníku si musíte vypěstovat svůj vlastní tabák, tady v Nikaragui je sklizeň pouze 1x ročně, protože půl roku je období dešťů a plíseň je největším nepřítelem. Každý tabákový list je sbírán a připraven z rostliny v nejvhodnější dobu, potom se listy převezou do sušáren, kde mění barvu z jasně zelené přes odstíny žluté až po hnědou. Ze stodol na sušení tabáku putují listy do třídírny a jsou uspořádány do fermentačních pytlů. Následujících šest měsíců až dva roky projdou listy změnou, která přinese kvalitu nezbytnou pro výrobu prémiového doutníku. Poté se tabákové listy opět třídí a ukládají do balíků, které jim umožní několik let zrát, než se dostanou na finální zpracování. Obě továrny ručně vyrobí více než 100 000 doutníků denně. Procházíme celý proces výroby, dostáváme přičichnout k různým druhům tabáku, dle místa sklizně, v různé fermentační fázi až přicházíme k finální ruční výrobě. Je to opravdu manufaktura, listy stáčí ručně s použitím pouze jednoduchých pomůcek. Vedle expedice je obrovský humidor, kam se vejde až 1 milion doutníků. Expedice loni rozeslala do celého světa skoro 42 miliónů doutníků. Vyváží především do USA, hlavně ovocnou variantu tabáku, ale jejich produkty koupíte i v Evropě, kam se dováží i kořeněná nebo zemitá vůně a chuť. Exkurze je opravdu zážitek, ale vše jednou končí a my se s průvodcem srdečně loučíme a jedeme tankovat. Protože slunce pálí od rána, tak u benzínky Ondra kupuje pružné Ray-Bany za 5 USD a vyrážíme dál na jihovýchod. Zhruba po 100 km zastavujeme na jídlo. V Nikaragui najdete na každém jídelním lístku určitě hovězí, vepřové, kuřecí maso a rybu, rybí a krevetový salát a také rybí polévku. Příloha samozřejmě rýže nebo banány na sladko i na slano jako placky. K pití dva druhy místních piv, Victoria a Maestro, obě pitelné. Po jídle zjišťujeme, že švára má opět prázdné zadní kolo. Dofukujeme opět půjčenou ruční pumpou, ale po 300 metrech jízdy je kolo zase prázdné. Takže probíhá výměna řidičů, na švárovo mašinu sedá Petr a po prázdném kole dojíždíme po 1,5 kilometru do pneuservisu. V servisu jsou pouze 2 mladí hoši, kteří se strašně trápí a práce jim vůbec nejde od ruky. Radek s Petrem a Václavem se na to už nemůžou koukat, zapojují se, za necelou hodinku je duše vyměněná a stará vyhozena, má prasklinu ve sváru. Ještě, že jsme včera koupili i tu náhradní, protože chlapci tu žádnou takovou nemají. Je jasné, že kvůli zdržení dnes dojedeme za tmy, máme před sebou ještě 70 km a tady se fakt stmívá rychle. Jízda potmě na místních silnicích je nebezpečná hlavně kvůli již popisovaným dírám v asfaltu. Radek i Tomáš trefují díru a Tomášovi bohužel tím okamžikem odchází přední žárovka. Zřejmě byla v lampě voda ještě z brodu a ta vystříkla na horkou žárovku. Tomáš jede zbytek cesty mezi dvěma motorkami, jednak proto aby viděl, ale hlavně, aby viděn byl. Do hotelu San Pedro přijíždíme po 19 hodině, je to osamocený hotel velmi slušné úrovně, dokonce zde mají bazén a celkem slušnou kuchyni. Večer sedíme u bazénu, koukáme s místními na Nikaraguiskou fotbalovou ligu a popíjíme rum, na kterém je napsáno 12 Aňos, což znamená, že je dvanáctiletý. Švára dává zápisné.

29.11.2023

Zbyňďa se ráno koupe v bazénu, ale asi je to zbytečné, vody si dnes užije dost. Jedeme 236 km přejezd na pobřeží Atlantského oceánu, přesněji řečeno na břeh Karibiku do přístavního města Bluefields. Zhruba v polovině cesty zastavujeme u velké opuštěné stavby ze dřeva, je to restaurace, kde dáváme pauzu. Jako hosté jsme tu sami, ale zřejmě se jedná o nějaký bývalý resort, teď už nefungující, zůstala jen hospoda. Vzadu je vidět ještě nějaké zemědělské stavení a domek, u něj přivázaný pes a opice, zjevně nemají problém spolu vycházet. Při odjezdu začíná drobně mrholit, ale nasedáme, protože cesta je dlouhá. Za hodinu už prší tak, že musíme zastavit u dřevěného přístřešku, nevíme k čemu slouží, stojí na kůlech, podlaha je ve vzduchu, jen částečná, zbytek tvoří pouze trámky. Průtrž přidává na síle a vítr zahání vodu pod střechu. Posouváme se pod přístřeškem kam až to jde, balancujeme na trámech metr a půl nad terénem, hlavně, ať ten přívalák vydrží naše tašky na motorkách. Vyhlížíme nějaký světlý kousek nebe a už si dovedeme trochu představit místní období dešťů. Někteří si oblékají nepromokavé soupravy, které jsou povinnou výbavou nejen tady ale na všech našich výletech a když trochu přestává, vyrážíme dál. Kalhoty a boty jsou stejně za chvíli mokré z vody, která se zvedá ze silnice. Silnice na západní pobřeží je na místní poměry luxusní, široká, bez děr a téměř bez provozu, to jsme v Nikaragui ještě nezažili. Cestovní rychlost se zvyšuje úměrně k vysychající vozovce a poslední úsek letíme určitě pořád kolem 100 km/h. V pozdnějším odpoledni přijíždíme do Bluefields. Město má přes 50 tisíc obyvatel a patří k nejdůležitějším přístavům Karibského moře. Leží v zálivu při ústí řeky Escondido(Bluefields River) a když ho předali Britové nezávislé Nikaraguy, stalo se správním centrem autonomní oblasti. Na rozdíl od zbytku Nikaraguy je převládajícím jazykem angličtina, protože obyvatelstvo vzniklo smísením původní indiánské populace s otroky dovezenými z Afriky. V šestnáctém a sedmnáctém století na pobřeží operovali piráti, nejvýznamnějším byl Holanďan Abraham Blauvelt a poangličtěním jeho jména vznikl název města. V roce 1860 předali Britové město pod správu nezávislé Nikaraguy. Bluefields je obchodním střediskem, z místního přístavu se vyvážejí banány, mořské plody a tropické dřevo ale v historii byl i významnou vojenskou základnou USA. Pro náš výlet je důležité také místní letiště, které v omezené míře funguje pro přepravu osob na ostrovy v Karibském moři. Po příjezdu na letiště a dlouhé diskuzi s personálem zjišťujeme, že zítřejší ranní let je plný, ať se přijdeme zeptat zítra ráno na další možnosti. Zároveň sondujeme možnost přepravy na ostrov lodní dopravou. Trajekt jezdí pondělí, středa, pátek, pluje 8 hodin a nejbližší je také plný. Nezbývá než přespat a zítra snad něco seženeme. Jdeme se pěšky podívat na nejbližší hotel, který nám doporučil personál letiště, ale je to hrůza, nechápeme, jak v tom plesniváku může někdo bydlet. Na mapě hledáme nějaký slušný nocleh a večer přijíždíme k uzamčené bráně hotelu, vrátný nás pouští dovnitř, motorky parkujeme v suchu suterénu hotelu a asi jako jediní hosté se zabydlujeme. Večer jdeme ještě ve třech lidech do města do obchodu koupit něco dobrého, protože švára má dnes padesátiny. Ve třech lidech jdeme kvůli doporučení, které jsme četli, dostali od místních a sami také po jedné jízdě přes město nabyli. Není radno se po setmění pohybovat po Bluefieldsu sám, vysoká kriminalita je vidět i za bílého dne a v noci, když jste běloch a tudíž je předpoklad, že máte peníze, to už je skoro sebevražda. Svižným krokem přicházíme k malému obchůdku, který má otevřeno dle loga 24 hodin a před ním vidíme frontu většinou tmavých obyvatel. Dovnitř pouští po jednom zákazníkovi chlápek s brokovnicí a uvnitř je ještě další ostraha. Chlápek na nás kývne, a my za nesouhlasného mručení černochů předbíháme celou frontu a vcházíme dovnitř všichni tři najednou. Chlápek za námi okamžitě zamyká a my se ocitáme v klimatizovaném čistém malém obchůdku, zjevně místní řetězec 24hodinových obchodů s nevelkým, ale dostačujícím sortimentem potravin a základního drogistického zboží. Personál čistý, úslužný v čistých stejnokrojích, počty jim jdou sice pomalu ale to už bychom chtěli moc. I tak si připadáte jako v jiném světě proti tomu, co vidíte venku za dveřmi. Konec snu, platíme a jdeme ven. Chlápek nám pokyne, významně položí ruku na pumpu na hrudi a odemkne dveře. Venku dvoumetrový černoch nás sotva pustí ven a fronta se ještě prodloužila. Nekoukáme doleva ani doprava a svižně se vracíme do hotelu. Na rohu ulice vedoucí k přístavu vidím obrysy stále stejných postav zjevně pod vlivem omamných látek, ve vedlejším bloku se před hospodou mlátí dva opilí hosté, jen jejich žabky spořádaně čekají na vozovce proti sobě jako startovací bloky. Vrátný hotelu nás s úsměvem vítá a říká, že bychom neměli chodit ven takhle pozdě. Neboj, už nepůjdeme, teď jdeme slavit narozeniny. Švárovi se ty oslavy pěkně sešly.

30.11.2023

Předchozí večer jsme se domluvili, že dnes ráno v 7 hodin pojede jedna skupina na motorkách na letiště a druhá půjde do přístavu, abychom včas zjistili možnosti dopravy na ostrov Corn Island a koupili buď letenky nebo lodní lístky. Z letiště volá Zbyněk, že na zítra ráno mají letenky, tak je bereme. Check-in je sice už v 6:25 hod, tak budeme muset vstát v půl šesté, ale to nevadí, hlavně, že poletíme. Raději hned objednáváme na zítra taxíky v 6:10 hod před hotel, aby bylo vše podchyceno a neletěli bez nás. Takže jsme klidnější a můžeme se věnovat poznávání okolí. Oscar nám po telefonu domluvil s kamarádem výlet lodí z přístavu do delty řeky a proti proudu až do městečka Laguna de Perlas. Balíme jen nejnutnější věci do malých batůžků, na bráně nás vyzvedává Oscarova spojka a jdeme pěšky z hotelu do přístavu. V Bluefields je i za bílého dne vidět, že se město potýká s kriminalitou a že si zde lidé uspokojují své potřeby, aniž by řešili jak za to zaplatit. Všude je otevřeno, ale dovnitř ani vejít nemůžete, na dveřích obchodů jsou mříže, malá část je otvírací, nejdříve podáte peníze a poté vám prodavačka podává zaplacené zboží. Nabídka sortimentu je buď vyfocena nebo vystavena na policích, ale v dostatečné vzdálenosti od mříží. Lékárny, pošta, banky, to je úplně jiný příběh, i za mříží lékárny stojí policista s brokovnicí v ruce. Všude je vidět žiletkový stočený drát na hřebenech plotů i soukromých domů a zahrad, je to ještě více zabezpečenné, než v Managui. Na tržnici před přístavem si prohlížíme trh s ovocem a zeleninou, je to asi to jediné, co není za mřížemi. O kousek dál je trh s masem ale to už je zamřížovaný víceúhelník, kde uvnitř jsou prodejci a z vystaveného mase za mřížemi na špalku useknout požadovanou část, kterou samozřejmě nejdříve přes mříže zaplatíte. Ulice vedoucí k přístavu je plná obchůdků a hospod, ale úroveň je šílená a osoby, které zde vycházejí z hospody nebo nakupují jsou taky velmi pochybná individua. Přicházíme do přístavu, kde je zastřešená čekárna jako někde na autobusovém nádraží a betonový dok nebo kóje, kde parkují linkové lodě, které zde rozváží a převáží pouze pasažéry, ne náklad. Jde o konstrukčně jednoduché lodě se silným závěsným benzínovým motorem a rovnou stříškou spíše jen proti slunci. Kapacitně vidíme tak 3 druhy, od 10 - ti do max 25-30 -ti pasažérů, kteří jsou vybaveni záchrannými vestami a rozhodně to nejsou turisté. Vypadá to, že lodí cestují každý den. Moře zde v přístavu je špinavé jako kafe, pod čekárnou se v koutě na hladině hromadí petky a další plasty,o Karibiku jsme měli jiné představy, tak uvidíme, jak to bude vypadat dál od břehu. Pro nás přijíždí loď podobná ostatním, jen trochu menší, na ní řidič a jeho pomocník, dostáváme vesty a vyrážíme. Přejíždíme záliv a letíme ve skluzu rychlostí 45-50 km/hod do delty řeky. Na otevřené hladině zátoky docela fouká a přední část lodě plácá o vlny tak, že Tomáš Radek a Ondra poskakují na lavici jako tenisáky. V deltě řeky vítr tolik nefouká, loď jede opravdu rychle řekou proti proudu a my pozorujeme na obou stranách břehy porostlé bujnou vegetací až k vodě. Na chvíli zastavujeme na pozorování opic, které se prohánějí na stromech u břehu, asi o jejich stanovišti kapitán ví, protože v té rychlosti si jich člověk ani nemůže všimnout. Zhruba po hodině cesty přijíždíme do Pearl Lagoon(Laguna de Perlas), do které ústí 3 řeky, které bohužel vodu zabarvují dohněda a dnes ještě více, protože v noci pršelo. Protože i dnes je pod mrakem a silně fouká, nemohl nás vzít na otevřené moře, tak jsme zde v Laguně. Celkový pocit je rozpačitý, takto jsme si Karibik určitě nepředstavovali. Přistáváme a jdeme se projít do stejnojmenného města s necelými 20-ti tisíci obyvateli, z nichž většina jsou potomci afrických otroků a anglických pirátů. Živí se zemědělstvím a rybolovem, jdeme se podívat do zpracovny krabů a krevet, což je zážitek a procházíme část městečka podél pláže, na konci je v hospůdce pěkná vyhlídka přímo nad mořem, tak dáváme s majitelkou štamprdličku rumu, společné foto a vracíme se k lodi. Nasedáme a necelou hodinku jedeme na El Bluff, což je výběžek pevniny mezi řekou Bluefields River a Karibským mořem. Je to poměrně úzký pruh, kde z jedné strany na něj naráží velké vlny Atlantského oceánu a na druhé straně hnědá voda z řeky. Dnes je větrno a spolu s nepořádkem, který všude okolo nás vnímáme působí místo celkově nepřívětivým dojmem. Vypadá to, že kdysi zde vznikl pokus vybudovat resort, ale teď jsou zde jen opuštěné budovy, slunečníky a ruiny jako v postapokalyptickém filmu. Moře také špinavé, odpadky připlouvají a zase odplouvají, voda kalná, vítr zvedá vlny které olizují pláž až k opuštěným slunečníkům, které zde kdysi někdo postavil. V místě, kde jsme se vylodili je poloostrov úzký, za pár minut jsme na břehu Atlantiku, jdeme teď prozkoumat oblast kousek podél pobřeží. Na mapách v telefonu je symbol restaurace v objektu, který zvenku vypadá jako neprovozuschopný. Před budovou hraje parta kluků fotbal na kousku rovné trávy, míjíme je a vcházíme do potemnělé restaurace, kde na stole spí jediný host a za barem je černoch a servírka ve středním věku. Nabízí nám klasický jídelní lístek a my trochu s obavou objednáváme. Nakonec jsme kupodivu celkem spokojeni, na to, jak vybavení vypadá, je jídlo chutné a čerstvé. Nevím, z čeho podnik přežívá, ale dobře na tom nebude, na toaletách se propadl strop, je vidět na oblohu, dovnitř prší, ale zjevně to nikoho nevzrušuje, jsou důležitější věci. Vracíme se na loď, lodivod už na nás čeká, do petky chytil světle zeleného jedovatého hada, kterého Petr vypouští, bohužel už pozdě. Vracíme se kolem přístavu na El Bluff, kde vidíme zaparkované vojenské lodě ale také jejich polopotopené vraky, dostáváme upozornění, že není radno je fotit, či natáčet. Vracíme se do Bluefields, jdeme ještě do obchodu pro snídani a také se stavíme v kostele, který je sice skromný, ale světlý a čistý a je vidět, že i tady, v místě s vysokou kriminalitou, jsou silně věřící a do kostela chodí vždy slušně ustrojeni a naladěni. Večer se koupeme v hotelovém bazénu a jen zlehka slavíme Ondrovo dnešní svátek. Zítra totiž vstáváme velmi časně.

1.12.2023

Vstáváme v 5:30 hod, balíme jen nejnutnější věci na 2 dny do igelitek a batůžků a v 6 hodin jsme již na recepci. Velké tašky, helmy, motorkářské oblečení necháváme v místnosti za recepcí a motorky na krytém parkovišti pod hotelem. Narychlo snídáme PICOCK trojhránky a sušenky, co jsme koupili včera večer v obchodě a v 6:10 hod přijíždí objednané 2 taxíky, kterými se přesouváme na letiště. Taxi je v Nikaragui velmi oblíbený způsob dopravy, to je dáno samozřejmě cenou, o které se dá jednat, nejsou zde žádné pevné sazby jako u nás. Také většina vozů není označená jako taxi, jezdí zde soukromé vozy většinou té nejmenší kategorie a většina od značek Toyota, Hyundai a Kia. Malé jsou proto, aby se otočili ihned na silnici do protisměru a velikost místním nevadí, při dobré vůli se vejde dovnitř spousta pasažérů. Není zde žádnou výjimkou, že taxi zastaví již se zákazníkem dalšímu, který požaduje svézt stejným směrem a tak se cestování zlevní, podělí se spolu o náklady úplně cizí lidé. Zažili jsme to na vlastní kůži, zastavilo nám auto, kde se již 3 - 4 lidé vezli, myslel jsem, že se tam už ani nevejdeme, ale ano, vešli jsme se a uvnitř všichni usměvaví, nic nebyl problém, nikomu nevadí, že se na něj někdo tlačí, nebo smrdí potem, u nás si to představit nedovedu. Lidé postupně během trasy vystupují, platí a ostatní jedou dál do svého cíle. My máme ale nyní 2 vozy pouze pro sebe a za 50,-Kč nás přes celé město přiváží na místní malé letiště. Do 8:00 hod jsme odbaveni, hala je malá, dřevěná, ale odbavení je standardní, včetně rámu, jelikož je letadlo tak pro 15 pasažérů, všechny nás váží i se zavazadly, aby se letadlo nepřetížilo. Opět nám vyndávají nůžky a pilník, jinak vše bez potíží. V odletové hale sedíme ještě asi půl hodiny, než přilétá z Managui malé letadlo, které zde doplňuje pasažéry. Všichni se do letadla nevejdeme, takže já a Václav čekáme na další spoj. Mrzutě se vracíme a sledujeme odlet první skupiny. Za 40 minut ale naštěstí letíme dalším letadlem, tak zpoždění je celkem v pohodě. Pilotuje žena, i když většinu letu je zapnutý autopilot, jde o ani ne půl hodinku, sedíme přímo za piloty a sledujeme moře pod námi. Poznáváme El Bluff, na kterém jsme včera byli lodí a za ním směrem do oceánu se konečně mění barva vody na krásně azurovou. V dálce už vidíme ostrov. Je to větší z ostrovů Corn Islands (Kukuřičných ostrovů), které byly kdysi útočištěm britských a nizozemských pirátů, díky svým klidným zátokám a blízkým trasám španělských galeon plných zlata. Dnes na tomto větším ostrově, který má přibližně rozlohu našeho kraje žije necelých 8.000 obyvatel, většina v a kolem města Brig Bay. Úředním jazykem je španělská angličtina, pozůstatek dávných dob. Při příletu na Big Corn Island začíná pršet, přistání proběhlo bez problémů a i děšť ustává. Telefonujeme si s první skupinou, která se usadila v resortu PIC-NIC, tak si s Václavem bereme taxi a jedeme za nimi. Resort je perfektní, žádný luxus, ale pro naše účely naprosto vyhovující. Přesto se rozhodujeme, že prozkoumáme celý ostrov, jestli náhodou nenajdeme někde něco vhodnějšího. Bereme taxi a objíždíme po břehu celý ostrov dokola. Zastavujeme na druhé straně ostrova u hotelu, který má i bazén, ale důvodem je vysoký břeh a vlny, takže na koupání v moři to na této straně vůbec nevypadá. Raritou jsou volně žijící ještěři, kteří se potulují na břehu moře po trávníku u hotelu. Nejsou zde ale žádní hosté, tak část skupiny bere taxi a dokončuje objížďku ostrova a část jede na korbě stopnutého soukromého pick-upa zpět do PIC-NIC. Zde je to pro nás ideální, nádherná pláž bez lidí, pozvolný vstup do moře s jemným pískem, prostě Karibik tak, jak jsem si to představovali. Ubytování v přízemních dřevěných pokojích, které stojí nad zemí, spojených probíhající terasou je skromné. Na pokoji 3 postele 1 noční stolek, 3 police v nice za dveřmi a klimatizace, toť vše. Ve sprše je vidět odtokem ven na písek, vedle záchodu je také díra skrz podlahu, kohoutek na umyvadle nedrží (ale v NIKA nedržel nikde), vše ze dřeva oprýskané, odřené nebo prasklé. Ale co tady člověk potřebuje? Jen přespat. Jsem tu skoro sami, pár Nikaragujců, ale těch bohatých sem asi moc nejezdí, cizinců tu také moc není, spíš baťůžkáři jako jsme my a z těch moc peněz nakápne. Proto nevidíme žádnou výstavbu resortů, hotelů ani apartmánů nebo soukromého bydlení. Před PIC-NICem je 200 m od břehu na pilotech postavené dřevěné molo na párty, plaveme to omrknout a Radek odpojuje kamery, které nás tam monitorují. To se samozřejmě nelíbí místní šéfové, která tam přijela lodí a vynadala nám. Nakonec ale Radka a Václava přivezla zpět na břeh a tak se jdeme pěšky porozhlédnou jinam. Pár stovek metrů od nás jsou v písku zasypané staré vraky lodí, vedle nich molo, sloužící k vojenským účelům, takže pro nás opět zapovězené. Vracíme se zpět, v našem resortu máme i venkovní bar a kuchyni v jednom, posezení ve stínu s pivem za 30,-Kč a jídlem do 200,-Kč. Pro místní dost drahá sranda, pro nás je to asi stejné jako doma. Na pláži to není jako v Evropě, jsou tu 4 plastová lehátka, 2 hamaky a 1 sprcha, kterou musíme přemlouvat. Ale je tu nádherně a my relaxujeme.

2.12.2023

Konečně dnes nemusíme vstávat brzy na čas, na snídani se slézáme jako šváby na pivo. Ondra natrefil na týpka, se kterým domluvil, že nás zítra ráno převeze zpět na pevninu až do Bluefilds. Skvělá zpráva, protože letenky nejsou k mání, tak bychom museli čekat na trajekt, který bůhvíjak dlouho jede a hlavně, na který neprodávají dopředu místenky. Moc velké riziko v našem časovém plánu. Takže nabídku kapitána Gylyho přijímáme a skládáme zálohu v hotovosti. Tak snad tu zítra ráno v 8:00 hod bude připraven i s lodí. Cesta prý bude trvat dvě a půl hodiny, pokud nebudou příliš velké vlny, to by loď musel zpomalit. Je to sice podstatně delší než letadlo, ale těšíme se na nový zážitek. Dnes se vydáváme pěšky po pláži na částečnou obchůzku ostrova druhým směrem než včera. Na obrovské betonové molo za plotem nás stráž pouští za drobný úplatek, asi jen proto, že žádná loď tu zrovna nekotví. Procházíme asi jediný hotelový resort v našem sousedství, tady je to na úrovni jak na pláži, tak i uvnitř, ale opět tu moc hostů není. Procházíme vegetací, která zasahuje až na mořský břeh, jsou zde palmy a tráva a někde i celkem slušné rodinné domy, pěkně ve stínu pod stromy. V jednom z nich je malá kavárna, vlastně sedíme venku, uvnitř je normální byt a soukromá kuchyně. Jsou to opravdu Italové, paní je sdílnější, tak se dovídáme, že je jí 65 let, pochází z Říma, kam se tak třikrát do roka vrací na návštěvu. Tady už jsou 27 let a nic jim tu nechybí. Jen tu kávu už nevaří takovou jako v Itálii. V patře nabízeli i ubytování, je vcelku skromné, ale místo má takovou klidnou, až vlídnou atmosféru. Pokračujeme dále po břehu a přicházíme k městečku, kde je letiště a přístav pro trajekty a lodě. Tady jsou už místní budovy podstatně horší, někdy jen ze dřeva, někdy jen z plechu, místní jsou stejně chudí jako jejich spoluobčané na pevnině. U přístavu v hospůdce na terase si dáváme kuřecí křídla a Petr burgera a malému černouškovi, který se k nám přidává, kupujeme Colu. Po cestě zpět do PIC-NIC procházíme ještě kousek městem a prohlížíme se Zbyňkem a švárou interiér místního HARDCORE baru a se SHAKIROU dáváme místní bílý rumík.

3.12.2023

Ráno vstáváme v 6:30 hod, balíme těch pár věcí, sprcha a rychle na snídani, ať kapitán Gyly nečeká. Obsluha má zase jeden ze svých zpomalených dnů a jindy klidný švára jde po 35 - ti minutách do kuchyně jim vysvětlit, že ty vejce už by museli mít i malovanou skořápku za tu dobu. Přijíždí loď, a na ní kapitánovo syn. Všichni jsme si mysleli, že pojedeme na něčem solidním, ale tahle loď připomíná obyčejnou bárku, na které jsme absolvovali projížďku na řece, spíš byla o něco menší, což nás překvapilo, možná i vyděsilo. Překvapením bylo i to, že je osazena pouze 70 - ti koňovým motorem, to je ještě méně, než co měla naše pobřežní loď na řece. Je to v podstatě odlitek včetně lavic bez polstrů, alespoň, že má bimini, protože 2 a půl hodiny na dnešním slunci by nevydržel ani Sahařan. Naštěstí to dnes nevypadá na žádný déšť, natož bouřku, i když tady se mění počasí velice rychle. Batohy dáváme do špičky lodě s předpokladem, že tam budou v suchu, všechno z kapes do nich (proto se nezachovali žádné foto a video dokumentace, možná Petrovo podvodní kamera?), oblékáme vesty a sedáme. Na přední lavici nikdo, na prostřední 3 kusy a na zadní 4 kusy. Vzadu za kormidlem na stojáka kapitán se svým synem a celkem klidným výrazem. Je 8:30 hodin a vyrážíme. My pasažéři teda rozhodně ne s klidným výrazem. Přeci jen jedeme na širý oceán v plastové bárce. Vlny na volném moři jsou na naši loď příliš velké. Poskakujeme na lavicích, od přídě i boků dostáváme téměř všichni čas od času nějakou spršku slané vody, i když kapitán se snaží najíždět na vlny v nějakém úhlu, který má zřejmě naučený a měl by být zárukou klidnější plavby. Není. Cesta je dlouhá, při rychlosti 25-30 km/hod to pojedeme 3 hodiny. To si nikdo z nás nedovede představit. Po hodině „cestování“ už nevíme, jak si sednout a při mezipřistání na El Bluff, kde Gyly vyřizuje papíry, si snažíme co nejvíce protáhnout zdřevěnělé tělo. Po 10 – ti minutách odjíždíme směr Bluefields a modlíme se, ať už jsme na pevnině. Za tři a půl hodiny po vyplutí vystupujeme v přístavu a jsme zase suchozemské krysy. Pán bůh zaplať za to! Jdeme šťastní pěšky do hotelu, kde se v bazénu zbavujeme zbytků slané vody, přebalujeme tašky, které jsme nechali na recepci, kurtujeme na motorky a vyrážíme. Ještě zastavujeme ve městě v obchodě AM/PM pro pár sladkostí, protože po cestě se stavět na jídlo nebude, není čas. Musíme dnes za odpoledne zvládnout určitě 240 km až do hotelu San Pedro, který známe již z cesty sem a hlavně, nechceme riskovat, protože v okolí nejsou žádná větší města, kde bychom mohli hledat ubytování. Během cesty jednou zastavujeme na pití, sníme slaďoury a za 10 minut zase nasedáme a jedeme. Je neděle a ještě nějaký místní svátek, zřejmě se to týká omladiny, protože chodí ve svátečním oblečení, mají hranaté čepice jako v USA na konci studia, ale jdou potom do kostela, každopádně jsou čistí, voní a moc jim to sluší. Kolem 18 hodiny přijíždíme do San Pedra a po lodním dobrodružství a cestě bez přestávek toho dnes máme plné zuby. Spíše plné zadky. Ještě, že máme Radka, který po cestě jednou rukou řídí a druhou natáčí, a to nejen nás všechny, ale zvládá i sebe a nebýt jeho, tak ten dnešní den nemáme ani zdokumentovaný. Ještě samozřejmě Petr, který má na přilbě kameru natáčí celý výlet, na toho nesmíme zapomenout, jeho kamera bude zdrojem většiny záběrů celé naší kolony.

4.12.2023

Hotel San Pedro opět nezklamal a perfektně jsme si odpočinuli. Já jsem spal se Zbyňkem a švárou opět na pokoji č.6 s krásným gekonem, který běhal po zdi a nakonec se nám schoval za televizí, byl jsem z toho trošku nervózní, ty plazy zrovna nemusím. Ráno opět Václavovi nestartuje motorka, už včera s tím měl problém ale v časovém presu jsme to neřešili. Naštěstí je hlavní silnice od hotelu trochu z kopce, roztlačujeme Václava, moto naštěstí chytá, ale budeme to muset řešit. Dnes máme před sebou zase přes 200 km do SAN JUAN DEL SUR, bez přestávky to nedáme, takže na ní plánujeme opravy. Opravy zahrnují nejen Václavovy starty, ale také oba nakoplé Zbyňkovo ráfky a zadní Radkovo. Jsou to pozůstatky pádů do děr na silnici, už jsme o tom mluvili, ve vyšší rychlosti při nepozornosti, nebo sledování okolí jsou to pořádné bomby do kol. V tomhle stavu nechceme motorky vracet, asi bychom se neubránili tomu, že v půjčovně při vracení by nám strhli něco z depozitu . Po příjezdu do Granady nás zastavuje práce na silnici, která je celá rozkopaná, žádné zákazy vjezdu jako v ČR zde nejsou, ale projíždíme staveništěm přes hromady hlíny a přes vybagrovanou vozovku. Po zastávce na doplnění pitného režimu opět nestartuje Václavova mrcha. Petr zkouší na jedoucí motorce roztlačit Václava nohou, jedou dva bloky a zpět, ale vůbec nic se nemění. V úmorném vedru zoufale zkracujeme kabely od svíčky, ale nic nepomáhá. Místní už se nás začínají všímat a nakonec jeden z nich, sympaťák od naproti se nabízí, že nám pomůže vše vyřešit. Ptáme se ho na možnost opravit zde ráfky, když už tady musíme udělat nucenou zastávku. Václav mezitím odpojil nabíjení telefonu od moto baterky a najednou ta jeho mrcha chytla. Místní kámoš nám doporučuje opravnu, tam ale bohužel momentálně na nás nemají čas. Borec neváhá, bere svoje auto i s manželkou, se kterou se zjevně někam chystali, a vede nás přes celé město do opravny u hlavní městské tepny, kde zastavujeme a parkujeme motorky přímo na ulici. Přímo na chodníku je zastřešený prostor, kde funguje opravna pro Evropana v neuvěřitelných podmínkách. Zažili jsme to už ve Vietnamu, ale už je to pár let, takže se opět divíme, jak jednoduše se dá vše dělat. Samozřejmě, že u nás v Evropě by toto místo nesplňovalo ani jedno z nařízení či směrnic EU. Bezpečák nebo hygiena by to zde okamžitě zavřely, ale to většinu místních služeb. My s respektem pozorujeme dva starší chlápky, kteří mění středy, vyplétají ráfky kol a rovnají je pomocí jednoduchého, pro někoho možná až primitivního, náčiní. Vedle nich funguje s neskutečnou zručností mladík, který zouvá a opravuje pneumatiky. Je radost je pozorovat a člověk by se nejraději zapojil a pomáhal jim, je to o té atmosféře. Žádáme je o opravy našich kol a vysvětlujeme, co potřebujeme udělat. Mladík okamžitě a obratně sundává všechny naše kola, zouvá je a starší muž je vyklepává. Nejdříve kladivem přes dřevěný trámek, potom přímo kladivem na ráfek. Petr mně opravuje vyskočený blatník, to se stalo při pádu na brodu a já opravuji vteřinovým lepidlem ulomený pravý blinkr. Pro jistotu spoj s Ondrou ještě přelepujeme elektrikářskou izolepou. Celou dobu kolem nás proudí ve dvou pruzích auta, autobusy, náklaďáky. Nikdo ale netroubí, nenadává, nestresuje. Borci za veškerou práci chtějí 20 USD, které jim rádi dáváme, vřele děkujeme a jedeme na náměstí. Dáváme si na hodinu rozchod, protože konec výletu se blíží a nezapomínáme na naše bližní doma, chceme zde koupit pár vzpomínek. V Nikaragui je dobrý rum, káva a doutníky, jinak zde nemáte co koupit. Po těchto věcech ale teď nejdeme, známe místní tržnici tady v centru města, nabízí tu přesně to, co chceme, drobnosti, které potěší a dají najevo, že na někoho myslíte. Můžete zde smlouvat, první cena většinou není míněna opravdově, se slevou se počítá. Za půlku vám to zde ale neprodají, nejste v Turecku. Z hodiny se stávají samozřejmě dvě hodiny a něco, ale nakonec se pomalu slézáme zpět u motorek. Už nás začíná tlačit čas, protože dnes musíme vrátit do půjčovny motorky a jasné je, že to stihneme až navečer. Po cestě na hlavním tahu nás staví opět hlídka, kombinace policie a armády, pod velením černovlásky. Policie je modrá, vojáci jsou v černých uniformách a byli k policii přiřazeni od r.2018, od chvíle, kdy volby opět vyhrál Ortega. Pro jistotu. Ukazujeme asi 3 pasy, ale jelikož je vidět, že už jsme zde něco projeli, přistupují k nám velmi vstřícně. Dokonce nás velitelka žádá o společné foto na její telefon. Ochotně pózujeme s velitelkou uprostřed a její brokovnice na hrudi tomu dodává šmrnc. Zastavuje veškerou dopravu, i kamion musí počkat, abychom my mohli jako VIP v klidu odjet ve skupině. Do San Juan del Sur přijíždíme v podvečer, na začátku města doplňujeme všechny nádrže a jedeme najít ubytování. Vybíráme si hotel SUNSET přímo na konci promenády vedoucí podél Pacifiku, nedaleko od přístavního mola. Motorky parkujeme uvnitř malého dvora, na kterém se nachází i bazén. Nikomu tu nevadí, že mota stojí téměř vedle něj. Bohužel v půjčovně už nikdo není, proto tu stroje musí přes noc zůstat a vrátíme je zítra ráno. Na večeři jdeme k soukromníkům, kteří dělají jídlo přímo na ulici. Sedáme ke stolu v jejich zahradě a dáváme si výborné Gallo pinto a maso na grilu. Jen pro pivko nám musí skočit mladej do obchodu, to tady rodinka nevede. Jídlo bylo výborné, lepší než na promenádě, ale hlavně, za třetinu ceny.

5.12.2023

Ráno vracíme motorky do půjčovny, skoro je nekontrolují, jen koukají do nádrže, zda jsme je natankovali a vrací nám depozit. Vracíme se do hotelu, objednáváme 2 taxíky a jedeme se podívat na severní útes, nebo kopec nad městem, na kterém ční socha Ježíše Krista s rozpaženýma rukama Christ of the Mercy. Nahoru je to neskutečně prudký kopec, taxíky jedou na jedničku a zastavují na parkovišti pod schodištěm. Tady na nás počkají, než si prohlédneme vyhlídku a vrátíme se zpět. Od parkoviště zdoláváme prudké schody a stojíme pod 134 metrů vysokou sochou, jednou z největších soch Krista na světě, postavenou v r. 2009. Pod sochou je malá kaple s lavicemi s obrázky a fotografiemi ze stavby tohoto monumentu. Jedeme zpět na severní okraj města a pláže, kde kotvíme ve venkovním baru a jdeme si naposledy užít Pacifický oceán. Někdo jí, někdo se koupe, jiní spí, další hlídají psi, někdo vykonává více činností. Všichni užívají poslední den našeho výletu. Jdeme pěšky zpět na hotel, balíme věci a dle domluvy pro nás přijíždí mikrobus, kamarád majitele půjčovny motorek, který nás veze zpět do Managui. Cesta je horší, než když jsme jeli sem, doprava houstne hlavně kolem měst a je problém trucky a autobusy předjet. Autobusy, to je zde v Nikaragui nejlevnější forma dopravy, většina z nich vypadá jako americké školní autobusy a linkové jsou zásadně bez klimatizace. Klasických zastávek je tu málo, spíše jde o nějaká oblíbená místa, ale běžnou praxí je, že si stoupnete na kraj silnice a na autobus si prostě mávnete jako na taxi. Spolu s řidičem jede v každém autobusu „závozník“, který hned po vašem mávnutí stojí v otevřených předních dveřích a vaše zavazadlo, pokud je větší, naloží na střechu. Je to možná neuvěřitelné, ale viděli jsme, že nahoru na střechu naloží s pomocí klidně i skůtr. Autobus samozřejmě zastaví na blikačky a nic neřeší. A když nejde kvůli dopravě objet, no tak stojí i doprava za ním. Ale většinou se nikdo nestresuje. Železnice v Nikaragui není, takže většinu materiálu a zboží přepravují dlouhé Trucky s čumákem, které sice nejsou v úplně nejlepším technickém stavu, ale místní legislativě to zjevně nevadí, hlavně že jedou. Přijíždíme do Managui, kde nám Oskar zamluvil slušný hotel, který je asi 5 km od letiště. Je to poslední noc, tak si dopřáváme dobré ubytování. Hotel je obehnaný vysokou zdí, u brány poctivě hlídají a prohlíží každé vozidlo, do areálu se nedostane nikdo, kromě ubytovaných. Je to asi nejlepší ubytování během našeho pobytu, dokonce zde slyšíme i rusky mluvící hosty. Rezervujeme místo i pro Oskara, který přijíždí strávit s námi poslední večer a zítra nás doprovodit na letiště. Dostáváme od něj každý na památku kávu a společně večer u bazénu sedíme a naposledy vychutnáváme výborný místní rum.

6.12.2023

V půl páté budím Oskara a šváru, ten musí na letiště, ale telefon s budíkem strčil pod polštář. V rychlosti se loučíme a Oskar ho veze na letadlo do USA. Po návratu z letiště a po naší snídani jedeme s Oskarem ještě do Managui do obchodu koupit nějaké typické Nikaraguiské potraviny, hlavně koření, nápoje a kandované ovoce. Po cestě zpět do hotelu nás zastavuje policie a Oskar za nedovolené odbočení dostává pokutu 1000 Cordob, což je zhruba 630,-Kč. Na pokutu je to dost velká částka, hlavně, když si člověk uvědomí, že zde slušný plat je tak 400-500 USD. Oskar je pěkně naštvaný, ale vysvětluje nám, že s zde neexistuje s policií smlouvat nebo něco řešit. Stačí se trochu rozčílit a už vás vezmou s sebou, to nikdo neriskuje, raději nediskutuje. Pokuty se nikdy neplatí na místě, to je protikorupční opatření, vždy musíte dojít na poštu a tam pokutu zaplatit. Oskar naštvaně hází bloček do kapsy a rychle odjíždíme. Bohužel, zřejmě z nervozity přehlídl zpomalovací retardér o který málem prorážíme vanu na jeho Toyotě. Zpomalováky jsou v Nikaragui velmi oblíbeným prvkem vozovek hlavně v obydlených oblastech. Ale klidně vás překvapí i někde mimo obec, kde je nečekáte. Je to způsob, jak udržet dopravu v nějaké přiměřené rychlosti, celkem běžně je jich několik za sebou ve vesnici, třeba ve vzdálenosti několik set metrů mezi sebou. Sotva se rozjedete, tak zase musíte brzdit, protože vidíte žlutou značku s vyobrazením retardéru. Jsou to většinou proarmované betonové příčné pruhy, které mají různou šířku, výšku, hranatý, kulatý nebo kdovíjaký profil. Přijíždíme zpět na hotel, dobalujeme zavazadla a taxi nás veze na letiště. Oskar jede svým autem za námi, má volno, tak nás doprovodí až na odlet. Odbavení proběhlo bez potíží, zavazadla jsou zabalená, tak jdeme do hospody v odletové hale a dáváme s Oskarem poslední Victorii, což je místní pivo. Ve stejné hospůdce jsme před třemi týdny začínali, taky jsme si tu dali pivko, první v Nikaragui. Tak se kruh uzavírá a naše putování po zemi sopek, rumu, tabáku a kropenatého kohouta končí.

Bylo to tu fajn, sbohem Nikaraguo.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 2 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal radek_64478

Cestopis byl naposledy aktualizován 26. 2. 2025

radek_64478 procestoval 21 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 měsícem a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

3 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Petra _7

před měs

Omlouvám se dala sem to do půlky, na mě děsně dlouhé a některé info úplně zbytečné ( třeba že se Zbyněk koupe v bazénu apod. ) :( a chyběly mě teda fotky, aspoň pár aby si člověk udělal obrázek. Ale jinak to musel být určitě zážitek, o tom žádná :)

Bear

před měs

Nejenom zbytecne dlouhe, ale obcas i nepresne a zavadejici, poplatne tak nejak soucasnemu, realite jiz ne zcela presnemu, mainstream narativu o teto nadherne zemi. Asi jsem byl letos holt v trochu jine Nikaragui ;-)

radek_64478

před 17 dny

Sorry, vím že je to dlouhé. Je to však hlavně pro nás, co jsme tam byli... také na to upozorňuji, že je to forma deníku. Co se týče nepřesností - nevím co máte na mysli. Je to náš subjektivní pohled na tuto zemi. Neříkám že je objektivní, ale to není ani ten Váš pohled. Jinak mě se tam moc a moc líbilo a mohu jen doporučit.