O francouzském fotbale, krásách i rychlovlacích.

Tenhle článek je druhý díl o mé čtyřtýdenní cestě po Evropě v létě 2019, pokud jsi teda nečetl první díl, doporučuji si zprvu přečíst první díl o zemích Beneluxu, který tady na cestujlevne.com vyšel už velmi dávno.

Po návštěvě Amsterdamu a Bruselu jsem chtěl strávit další tři dny v Lucembursku. Bohužel jsem ale klasicky nechával vše na posledních chvíli a den před příjezdem už byl jediný levný hostel v celém Lucembursku beznadějně plný. Tedy, levný. Na lucemburské poměry určitě, nicméně i přesto se cena pohybuje okolo 600 Kč za noc ve sdíleném pokoji. Tedy opravdu o dost výš, než jak jsem si finančně vytyčil a mohl jsem si dovolit.

Přes couchsurfing mám nabídku po návštěvě Lucemburska odjet do německého Trieru. Ovšem tahle varianta mi nedává příliš logiku a protože z kempu poblíž Lucemburku mi nepřišla kloudná odpověď, zdali si tam můžu natáhnout hamaku a kolik po mě budou chtít. Nakonec se rozhoduji navštívit Lucembursko jen na jeden den, prohlédnout si hlavní město a večer ještě rychle odjet do francouzské Remeše, kde se nachází relativně levný hostel. Jízdenka Interrail mi tohle umožňovala.

Ubytování v Remeši.

Do Remeše přijíždím až kolem osmé večer a jdu rovnou na hostel. Ten je docela dobře vybavený. Hostel trochu postrádá kolektivního ducha, tak typického pro hostely ve víc exponovaných městech. Spíše připomíná internát, pokoje jsou pouze pro tři. Ale o to víc se zakecáte a spřátelíte se spolubydlícími a pokud jedete po Evropě čtyři týdny, tak si od onoho kolektivního ducha rádi odpočinete.

Nádraží v Remeši

Mě společnost po tři noci dělal především ,,Kentán”, který se tak ve skutečnosti skoro určitě nejmenoval, ale kterého i přes to, že on neuměl anglicky a já zase neuměl francouzsky, považuji za kámoše. 🙂 Temperamentní padesátník rád si povídající s lidmi, i když oba dost možná mluví o něčem úplně jiném. Před odjezdem jsem ho požádal o selfie, ale bohužel buď nepochopil o co mi jde a nebo o to neměl zájem a tak fotku tohoto sympaťáka nemám, což mě mrzí. 🙂

Ale aby to nebylo jen o něm, tak jsem se první noc potkal i se sympatickým zhruba šedesátiletým Nizozemcem, který se po tom co mu zemřela žena, rozhodl jít na pouť do Santiago de Compostela. Což ve mě vzbudilo a stále vzbuzuje opravdový respekt. Druhou noc zase s vtipným Američanem. Jen doufám že Kentán nerozuměl tomu o čem se bavíme, protože to pro něj nevyznívalo moc dobře. 🙂

Remeš – nevelké město, kde se ale psala historie.

Den 1.

Ráno vstávám až později, v Remeši celý den neuvěřitelně prší. Navštěvuji tedy pouze katedrálu Notre-Dame, trochu se procházím centrem a také si jdu na nádraží koupit místenku do rychlovlaku TGV, kterou budu potřebovat až pojedu z Paříže přes Toulouse do Andorry. S radostí zjišťuji, že místenka do první třídy je stejně drahá jako do té druhé, tedy 10 eur a protože Interrail přece platí na všechny vlaky, bez přemýšlení si kupuji první třídu. Později zjišťuji, že to přece jen není tak jednoduché a že je mi místenka do první třídy k ničemu. Naštěstí šla ale zdarma přebookovat. 🙂

Katedrála Notre-Dame v deštivém počasí.

Hlavní síň katedrály.

Později jdu ale zpátky na hostel a přes den tak především odpočívám. Prohlídku muzeí si nechávám na další den a potají doufám že nebude tak příšerné počasí a bude možné se projít po městě aspoň trochu pohodlně.

Den 2.

Remeš sice není tak turisticky exponované místo jako Paříž a i já jsem do ní jel vlastně náhodou. Ale přesto je zde co vidět. Místní katedrála Notre-Dame sloužila celých sedm století ke korunovaci francouzský králů a je na seznamu UNESCO. Od minulého roku je navíc na rozdíl od svého pařížského protějšku nevyhořelá. Také to bylo město, kde byla ukončena druhá světová válka a to 7. května. 1945. Na žádost Sovětského svazu se událost ale ještě o den později opakovala v Berlíně, tentokrát i se zástupci SSSR.

Moje přání hezkého počasí díkybohu vyšlo a tak vycházím brzo, abych viděl všechno co chci. Tedy projít se centrem a navštívit dvě muzea. Jedno muzeum umění a pak muzeum kapitulace, která je v budově kde bylo stvrzeno ukončení druhé světové války. Kousek od hostelu ale narážím na zvláštní billboard s povědomými znaky.

,,Vždyť to je fotbalovej klub!” honí se mi hlavou. ,,Dimanche? Vždyť to je neděle, to je přece dneska! Stade de Reims a Racing Strasbourg? To musí být minimálně druhá liga!” říkám si a rychle zapínám aplikaci Livesport a hledám druhou francouzskou ligu, abych zápas nakonec našel v té první. Jasně, na fotbal nejsem zrovna expert. To ale neznamená že bych si nechal ujít francouzskou ligu. Takovou příležitost člověk nemá každý den. 🙂

Vytahuji telefon a hledám kde koupit vstupenky. Zjišťuji, že jejich cena začíná na 10 eurech, v případě kotle domácích. Popřípadě 15 eur na hlavní tribuně. Přemýšlím, jestli jít do kotle, když jsem tady poprvé. Ale když jsem zjistil, že si můžu za 5 eur koupit šálu ve výprodeji, tak jsem se rozhodnul pro kotel. Bude to stát stejně, budu mít suvenýr a když budu předstírat, že rozumím tomu co se kolem mě děje, tak stejně nikdo nepozná, že nejsem místní, říkám si. 🙂

Socha Ludvíka XV. na náměstí Place Royale.

Městská brána.

Protože ale do zápasu pár hodin ještě zbývá, jdu se alespoň projít městem a podívat se do muzea kapitulace. Muzeum umění nakonec vynechávám, beztak jsem jich už ale na cestě viděl dost a především ještě hodně uvidím. Muzeum kapitulace je ale jen jedno. 🙂

Na budově mě zaujmou vlajky vítězů, včetně vlajky SSSR a pak se jdu podívat dovnitř. Za chvilku v minikině začíná dokument v angličtině a tak chvíli vyčkávám.

Minikino muzea kapitulace.

V muzeu najdete přesně to, co by jste čekali. Vojenské uniformy, staré předměty a pak tedy především zachovalou místnost, kde byla podepsána kapitulace Německa.

Stůl u kterého byla podepsána kapitulace Německa.

Pohled na muzeum.

Pak už se vracím na hostel se připravit a v dostatečném předstihu jdu na nedaleký stadion. Ve fanklubu si vyzvedávám vstupenku i šálu a jdu si ještě pro pivo. 🙂 V bufetu se zakecávám s mladou výčepní, která jak zjišťuji, má první směnu a neumí si vyměnit kotouček v pokladně. S čímž jí ochotně pomáhám a trochu se zakecáváme, odkud vlastně jsem a co tady dělám, ačkoliv slečna neuměla příliš anglicky. Později začíná být trochu husto a tak už si jdu sednout na místo, ale o přestávce jsem se pak ještě vrátil.

Čekání na zápas. 🙂

Zápas mezi Remeší a Štrasburkem, jak možná tušíte, není zrovna hit ligy a tomu odpovídala i návštěva. Která byla, pokud si dobře vzpomínám, jen okolo 13 tisíc diváků, což je na Francii dost slabé. Navíc v zápase nepadl ani jeden gól a kromě pár útoků se nebylo ani příliš na co dívat. Ale i přesto jsem si zápas užil.

Jedna z akcí v zápase.

Kotel domácích.

Po zápase, posilněn dvěma pivy, mám ještě chuť zajít za pinglicí. Co když je ona ta životní láska, kterou už tak dlouho hledám! Pak nad tím ale přemýšlím víc do hloubky a dochází mi, že pokud zítra ráno odjíždím do Paříže a už ji nikdy v životě neuvidím, tak to není příliš pravděpodobná varianta a raději místo šaškování odcházím na hostel se připravit na ranní odjezd do hlavního města.

To už jsem přes skupinu #DiscoverEU na FB domluvený s Kristy ze Slovenska, že budeme v Paříži tři dny spolu a pronajali jsme si společně byt přes airbnb. Zcela nejlevnější, už brzy se ukáže proč… 🙂

Ooo, Paříž!

Cesta do Paříže

Ráno vstávám poměrně brzy a vyrážím směr nádraží. Cesta z Remeše do Paříže netrvá ani hodinu, pokud ovšem pojedete rychlovlakem a na ten bych potřeboval místenku, tudíž jsem se rozhodl jet s přestupem v Châlons-en-Champagne, což je cesta zhruba na dvě hodiny. Mezi šestou a osmou mi jelo hned několik vlaků, pak ale bohužel až do dvanácti žádný. A tak jedinou variantou bylo jet posledním ranním vlakem a v Paříži počkat na Kristy, jedoucí z Berlína.

Ovšem už od rána se kazilo co mohlo. Kromě toho, že jsem na hostelu zapomněl láhev s pitím, což bych jistě přešel, se na nádraží zdržuji nákupem croissantu s kávou. Bohužel, jak už to tak v těchhle situacích bývá, jak na potvoru se seknul platební terminál, což mě zdrželo minimálně na dvě až tři minuty. Co následovalo dál už si možná domyslíte… Dobíhám na nástupiště, na zádech těžký batoh, v jedné ruce káva, v druhé croissant. Přibíhám ke dveřím, když v tom se vlak pomalu rozjíždí. Několik sekund se mi hlavou nehonilo hlavou nic jiného než jen nadávky a nadávky. :)) Pro jiné by to však musel být vtipný pohled. 🙂

To je on! Prokletý poslední ranní vlak. Vyfotit si ho bylo to jediné co jsem stihnul.

Od jiného nástupiště jel pár minut na to rychlovlak TGV přímo do Paříže, zkouším u průvodčího, jestli mi to neprojde, ale jak jsem předpokládal, bez místenky to nejde a za tu chtěl na místě snad 40 eur…tedy, nic pro mě. 🙂

Do odjezdu vlaku mi zbývají zhruba čtyři hodiny a tak jdu zpátky na hostel pro láhev, procházím se kolem Notre-Dame, krásně ozářené sluncem a nakonec se natahuji na lavičku u nádraží. Nicméně i takovéhle momenty patří k cestování. Sedět dvě hodiny na lavičce v místě, kde jste nikdy nebyli, nechat se ozařovat sluncem a přitom přemýšlet, má něco do sebe. 🙂

Notre-Dame v ranním slunci. 🙂

Zároveň píšu Kristy že se karty obrací a místo toho, abych já čekal dvě hodiny na ni, bude ona muset počkat dvě hodiny na mě. Přičemž jsme se tou dobou ještě ani neznali osobně. 🙂

Čekání na další vlak. 🙂

Nakonec se ale dočkám a odjíždím směr Paříž, kde se na nádraží s Kristy chvilku hledáme a pak společně vyrážíme do našeho bytu na konečné metra Les Courtiles. Před poslední zastávkou…byť nechci aby to vyznělo jakkoliv rasisticky…začíná souprava lehce tmávnout a já s Kristy se pomalu stáváme výstředními postavami. Čtvrť Les Courtiles je totiž skutečně velmi výrazně imigrantskou čtvrtí. 🙂 Jízdenky celé tři dny řešíme pomocí denních jízdenek, protože na rozdíl od všech předchozích měst, kde jsem se pohyboval výhradně pěšky, je na to Paříž už příliš velká.

Cesta na Les Courtiles.

Pronajímatelem nám byl, když ne typický francouz, tak přinejmenším typický francouzský imigrant. To znamená Alžířan, který neuměl anglicky. 🙂 Google translator však postačil a když pominu lokalitu a vybavení bytu, nemůžeme si stěžovat. 🙂

Pozitivní vyhlídky z okna naší kuchyně. 🙂 (Hřbitov)

Jak si na cestách poradit s věšením prádla.

Okamžitě využíváme postarší pračky a bez svolení si půjčujeme prací prášek, protože už oba potřebujeme vyprat. Zároveň se domlouváme, že na večer koupíme víno a vyrazíme pod Eiffelovku. 🙂

První pohled na Eiffelovku. 🙂

Eiffelovka byla pochopitelně jedna z nejdůležitějších míst celého čtyřtýdenního tripu, takže jsem byl rád, že mám s kým tam být. Pod Eiffelovkou piknikujeme asi od půl osmé, a naproti původnímu plánu zůstat tam do západu slunce, to protahujeme až do jedenácti. U Eiffelovky se teprve pořádně seznamujeme. 🙂

Krom toho taky celé tři hodiny odoláváme ,,nájezdům” místních prodejců vín a kytek. Nakonec, když už šli jejich ceny dolů, jednu kupuji přesně za 7 eur a 200 korun českých, které mi zůstali v peněžence. 🙂 Za dobrý obchod to považuji já, který je nemusí nadále tahat a zřejmě i obchodník, který si tak přišel k zhruba 5 eurům navíc. Byť s nutnou cestou přes směnárnu. 🙂

Zlé jazyky tvrdí, že víno je alkohol. Ale my víme své!

Rozsvícení Eiffelovky. 🙂

Ikonická fotka. 🙂

V jedenáct hodin to definitivně balíme a oklikou přes nábřeží jdeme na metro a zpátky na byt.

Paříž, den druhý.

Ráno vůbec nikam nespěcháme. Válíme se asi do 12, společně vymýšlíme oběd a je nám fajn, i když zrovna nechodíme po památkách. Ba co víc, možná právě proto.

Pohodový pařížský oběd na balkóně našeho bytu. 🙂

Později začínáme obcházet známé pařížské pamětihodnosti. Začínáme na Champs-Élysées , kde se jdeme podívat i do opravdu luxusních obchodů, na věci, které si nikdy nekoupíme. Jako např. svetr jako od babičky za 110 tisíc korun. Vidět takové ceny české babičky, které podobné svetry umí šít, tak už touhle dobou možná čile jezdí v novém Ferrari. 🙂

Svetr za 4500 eur. 🙂

Champs-Élysées.

Pak jdeme dál k Vítěznému oblouku, kde se pochopitelně na chvilku zdržujeme. Máme trošku problém projít přes obrovskou silnici a když už tam jsme, tak si oblouk prohlížíme včetně detailů.

Vítězný oblouk.

Později přejíždíme ke katedrále Notre-Dame, ale už jak jsem zmínil, před pár měsíci vyhořela a to znamená že jsme z ní příliš neviděli. Alespoň máme důvod proč se do Paříže vrátit.

Katedrála Notre-Dame.

Takže přecházíme přes řeku, sedáme si s Kristy na nábřeží a hodinu si užíváme pohodu s výhledem na Notre-Dame, zatímco na sebe máváme s lidmi na proplouvajících lodích. 🙂

Výhled od řeky.

Později se procházíme k Louvru. Cestou se na slavném mostu Pont des Arts zakecáváme se zahraničním párem, který nám radí co v Paříži ještě navštívit a taky si děláme s Kristy společnou fotku. 🙂 Je velká škoda, že už na tomhle místě dnes nenajdete tuny zámečků lásky, kterými se tenhle most tolik proslavil

Pont des Arts. 🙂

Návštěvu samotného muzea si necháváme až na další den. Ale jdeme se projít alespoň do vedlejšího parku, který byl se zapadajícím sluncem opravdu okouzlující. 🙂

Cestou to ještě bereme přes obchod, kde si kupujeme láhev vína na večer a pak už míříme zpět na byt. Tou dobou už pomalu začínáme plánovat kam pojedeme dál. Zatímco já už měl koupenou místenku do rychlovlaku směr Andorra, Kristy žádné plány neměla a kam se vydá dál, netušila. Do Andorry se jí sice nechtělo, ale postupně jsme došli k tomu, že by jsme si mohli později dát sraz v Barceloně. Ale o tom ještě později. 🙂

3. den v Paříži – flákání a večerní Louvre

Na ráno jsme si naplánovali výlet na zámek Versailles, ale místo toho jsme ráno vyspávali až do pozdního dopoledne a na naší flákací náladě se do oběda nic nezměnilo. 🙂 Plánujeme další dny, děláme si jídlo, řešíme spoje a odpoledne vyrážíme k Louvru, aby jsme jej mohli večer zadarmo navštívit s pokud možno, co nejmenšími davy lidí 🙂

U stanice metra Les Courtiles celé tři dny postával jeden, zřejmě indický imigrant, který si tam otevřel nepříliš legální business s grilovanými kukuřicemi. Byl jsem vyloženě zklamán, když jsme byli cestou na metro svědkem zásahu místní policie, která u pána zkušeně zastavila se svojí dodávkou, vytáhla z ní petláhev s vodou, gril svědomitě uhasily a za zběsilého máchání před obličejem jednou z kukuřic, dali pánovi pokutu a vyhnali ho pryč. Doufal jsem totiž, že tuhle zajímavou pochoutku, na kterou se den předtím stála dokonce fronta, ochutnám.

Zajímavá pařížská street food specialita. 🙂

Na večer míříme do Louvru, aby jsme se vyhnuli největším davům lidí. Louvre je ale i tak přecpané a my se snažíme v prvé řadě najít Mona Lisu. To jsme se ještě netušily, že se nachází v úplně jiné expozici a že budeme mít nakonec co dělat, aby jsme ji vůbec viděli. 🙂

Poměrně pečlivě si projdeme hlavní expozici a pak se vydáváme za Mona Lisou, fronty byli extrémní a nějakou dobu jsme se už obávali, že se k ní před zavírací dobou ani nedostaneme. 🙂 Kristy si dělá srandu a navrhuje všechny předběhnout, já ale docházím k názoru, že by to nám asi neprošlo a tak trpělivě přešlapujeme na místě. 🙂

Po projetí mnoha eskalátorů, se konečně dostáváme i k místnosti s Mona Lisou. Jak se čas blíží k deváté hodině a vidím kolem sebe stále nervóznější asijské turisty (Protože co by jsme z té dovolené měli, kdyby jsme se doma nemohli pochlubit fotkou Mona Lisy?) i členy bezpečnostní služby, začínám mít obavy jak tohle dopadne. Nakonec můžu ale naštěstí prohlásit, že k davovému šílenství nedošlo a nikdo nebyl ušlapán. 🙂

Mona Lisa. 🙂

Aspoň jedna fotka příšerných davů pro představu. 🙂

Vyšlo to! Společné selfie i s Kristy a Monou. 😀

Cestou z Louvre se ještě zdržujeme v podzemí pod muzeem, spontánně si ve fotokabince děláme společné fotky a procházíme se posledními místy Paříže, kde jsme si strávené 3 dny užily opravdu dosyta, ačkoliv jsme nenavštívily všechny pamětihodnosti. O to ale vůbec nejde. 🙂

Cestou na byt se mi k mojí radosti ještě jednou naskýtá možnost ochutnat onu blízkovýchodní pochoutku od indického podnikatele a tak toho za 1 euro hned využívám. 🙂 😀

Závan exotických dálek v ulicích Paříže. 🙂

Na bytě se balíme a na dva dny loučíme. Já druhý den hned prvním ranním metrem odjíždím na rychlovlak do Toulouse a Kristy v poledne do Bordeaux, aby jsme se o dva dny později mohli znovu na tři dny sejít v Barceloně. 🙂

Cesta do Andorry a krátká návštěva Toulouse.

Z cesty do Andorry jsem měl jednoznačně největší strach, byl to totiž jednoznačně nejtěžší oříšek. Existuje sice nádraží Andorre L’hospitalet, které má Andorru v názvu, to se ale nachází na území Francie několik kilometrů od hranic. Navíc tam v posledních letech z Andorry ani nezajíždí žádné autobusy. Plán je tedy jasný, dostat se tam a od tam už to dojet stopem. 🙂

Z Paříže do Toulouse to musím vzít rychlovlakem, který jede čtyři hodiny. Je to totiž příliš velká dálka na to, aby se to dalo za jeden den stihnout normálními vlaky, ke které s jízdenkou Interrail není potřeba přikupovat místenku. Ale vzhledem k tomu, že mě stála jen 10 euro a navíc jsem rychlovlakem nikdy nejel, mě to vůbec nemrzelo. Naopak, dost jsem se na to těšil. 🙂

Bohužel jsem ještě netušil, co zažiju na pařížském nádraží a byť se to vůbec netýkalo mě, dodnes se mi z toho zvedá tlak, jen když si na to vzpomenu. Francouzské rychlovlaky se totiž dělí do několika ,,tříd”, přičemž rychlovlaky Ouigo, které fungují jako low-cost rychlovlaky, z nějakého důvodu obsahují i bezpečnostní kontroly jako na letištích a pokud se nestihnete k vlaku dostat dřív jak 30 minut před odjezdem, už vás zkrátka nepustí přes odbavení, byť to nedává žádnou logiku.

I se zavazadly to v těchto rychlovlacích funguje podobně jako v letadlech.

A přesně toho jsem byl svědkem. Vidím to pořád jako dnes, ohlížím se odkud mi pojede můj vlak, protože přes odbavení jednoho takového rychlovlaku nemůžu jít dál. A přes dlouhou chodbu vidím přicházet otce s dvěma malými dětmi, rozkládací koloběžkou na rameni a úsměvy na tvářích. Než dlouhou chodbou dojdou až k odbavení, odbíjí ona půlhodina a pracovníci natahují pásky, aby se nedalo projít. Maximálně půl minuty na to přichází rodinka s jízdenkami, ukazují je pracovníkům, ti je však bez zájmu pošlou pryč. Vlak jede sice až za půl hodiny, jízdenky stáli bez pochyby mraky peněz a vzhledem k tomu že eskalátor k nástupišti je hned za odbavením, by vlak s přehledem stihly, oni však už mají smůlu. Důvodem k tomuto pravidlu je jinak to, že se jízdenky kontrolují už před nástupem do vlaku. I tak je to ale značně přehnané.

Během chvíle přichází několik dalších cestujících, které čeká to samé a strhává se mela. Za chvíli naštvaný otec i s dalšími zhruba pěti dospělými cestujícími násilím strhávají pásku a snaží se proběhnout kolem pracovníků. To se jim nakonec nepodaří a za obrovského řvu a vzteku cestující po několika minutách odcházejí pryč. Logika? Tu v tom asi nehledejte. U mého typu rychlovlaku InOui, které navazují na dřívější TGV, žádné takové kontroly nejsou a k vlaku si klidně můžete dojít i dvě minuty před odjezdem. Nicméně až budete ve Francii, tak si na to rozhodně dejte pozor.

Jízdu do Toulouse si pak ale upřímně užívám, vlak dosahuje obrovských rychlostí a je to super zážitek. 🙂

Můj rychlovlak v Toulouse. 🙂

V Toulouse mám na přestup asi dvě hodiny a tak jsem se rozhodnul projít se alespoň do centra, trochu si to tam prohlédnout a najít nějakou tu kešku. V jedné uličce kam jsem zahnul, jak jinak, než jen díky kešce, na mě naproti přes ulici kdosi něco křičí. Odpovídám: ,,I don’t speak french.” Muž, očividně imigrant, přebíhá na druhou stranu. V tu chvíli se mi zblízka dívá do obličeje a agresivně na mě křičí ,,Shit! Hey, shit! Shit!…” Nic jiného v angličtině asi nesvedl. Odpovídám jen ,,Ahh, okey.” a okamžitě se na podrážce, nepříliš inteligentně, otáčím přesně o 180° a chůzí odcházím zpět na hlavní ulici. Asi tři sekundy čekám kdy přijde rána zezadu, ta naštěstí ale nepřichází a pouze slyším nějaké další výkřiky. Tohle je bohužel reálná příhoda, kterou jsem zažil.

Snažím se ale, si touhle příhodou, krátkou návštěvu Toulouse příliš nezkazit. 🙂 Protože, alespoň z toho mála co jsem viděl, je i Toulouse hezké město. Byť se těžko může rovnat Paříži i Remeši. 🙂

Ulice Toulouse. 🙂

Cestou zpět na nádraží se ještě stavuji do Primarku pro plavky asi za 4 eura, v Andoře mám totiž rezervaci v hostelu, kde je i bazén s nádherným výhledem na Pyreneje. Takže by byla škoda si ho pořádně neužít. 🙂 O tom ale až později, ten stojí za větší zmínku. 🙂

Na nádraží zažívám další stresy, asi typické pro francouzská nádraží, vlak nabírá zpoždění a když se konečně na ceduli objeví nástupiště, francouzsky mluvící personál mě na něj odmítá vpustit, protože z něj má každou chvíli odjíždět i rychlovlak. Naštěstí jsem nakonec včas vpuštěn a užívám si dvouhodinovou jízdu v prakticky prázdném vlaku s úžasnými výhledy na hory. 🙂

Výhledy na hory z okna vlaku. 🙂

Nádraží Andorre L’Hospitalet.

Na nádraží hned pociťuji vyšší nadmořskou výšku, ať už sílou slunečních paprsků nebo i čistým vzduchem. Ale o stopování do Andorry a zážitcích nejen z andorrských hor, ale i z Španělska a Portugalska, zase někdy příště. 🙂 Díky za přečtení. 🙂

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 0 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Čeněk Šmerek

Cestopis byl naposledy aktualizován 28. 1. 2021

Čeněk Šmerek procestoval 25 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 5 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil