Od tropů po led

Ahoj, vítám vás všechny u cestopisu z roku 2024. Jsem zvědavý, na kolik minut vypočítá systém délku čtení tohoto cestopisu, obohacený asi o 438 fotek, pokud dobře počítám 😀. Doporučuji si to nechat na páteční či sobotní večer, protože toho bude opravdu hodně 😀. Tato cesta je plná superlativů a právem se pyšní samými NEJ. Je nejdražší, nejnáročnější na plánování, nejstresující při získávání povolení, ale přináší i řadu pozitivních NEJ. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl sepsat podrobné informace pro všechny, kteří by se v budoucnu chtěli inspirovat a podobný výlet absolvovat, protože takových cestopisů je jako šafránu.

Plánování a výběr destinace

Tenisovou hantýrkou, zkompletovat karierní grandslam, tedy stát pevnými nohami na všech 7 kontinentech byl můj sen od doby, kdy jsem si pořídil cestovní pas. Bílý kontinent si hodně lidí nechávají na později, na čas, kdy život zpomalí a krok se stane rozvážnějším, stručněji řečeno na důchod. Já mám ovšem do důchodu ještě daleko a nechci se spoléhat na to, jestli si to budu moci ještě dovolit a druhá věc, stihnout to dřív, než bude nenávratně poznamenána stopami jiných.
Svůj záměr jsem prozradil a nyní je načase přistoupit k tomu, s čím tuto vysněnou destinaci zkombinuji. V Jižní Americe (dále JA) se nacházejí 2 místa, které chci navštívit před dovršením 40tin stůj co stůj. Vodopády Iguazú na brazilsko-argentinském pomezí a mokřady Pantanal. Vodopády jsou relativně dostupné, čili tuto možnost akceptuji, s Pantanalem je to trošku horší, je hodně z ruky a mám jen týden času.
Zahledím se do mapy Argentiny a snažím se vyčíst, co by stálo za návštěvu. Do očí mi bije NP Iberá mokřadní oblast s bohatou biodiverzitou v provincii Corrientes. Trasa dostala finální podobu, sice nejedu po přímce dolů, ale brutální zajížďky také nebudou. Teď už jen zbývá doladit logistickou část, hluboce se nořím do jízdních a letových řádů a když se zdá býti vše v ťipťop, přecházím k nákupu letenek a jízdenek.
Rešerše započaly v létě, výchozí letiště volím Vídeň, cílové Sao Paulo (při cestě tam), Buenos Aires a Vídeň (zpět). Letenky startovaly na nějakých 18k u KLM dále pak i Air France a British Airways. Než jsem se stačil rozhoupat, letenky vzrostly o 4 - 5k. No fajně. Nebudu hořekovat ani lamentovat nad ztrátou 5k a kupuji u British Airways za 22 854 Kč multicity letenku Vídeň – Londýn – Sau Paulo – Buenos Aires – Madrid – Vídeň. Cestu tam zajišťuje BA, cestu zpět Iberia.
V práci už vědí, že jezdím na 5týdenní dovolené v období říjen-listopad, nakonec jim oznamuji, že od 21. října do 25. listopadu se budou muset obejít bez mých služeb.
Nemalá částka padne i na pojištění cesty, ale o tom bych pohovořil v části o Antarktidě. Čím víc se blíží datum odletu tím víc odcházejí dukáty z účtu. Prvně přijde na řadu vnitrostátní letenky Sau Paulo – Foz do Iguazu 1 633 Kč (LATAM) a Ushuaia – Buenos Aires 2 454 Kč (Argentina Aerolínas), následují 2 dávky proti horečce dengue 7 420 Kč, žlutá zimnice 1 750 Kč. V září, měsíc před odletem jsou i známy odjezdy autobusů, kterými se budu v Argentině přepravovat, částky uvedu na konci, stejně tak i za ubytko. Týden před odletem si ještě kontroluji seznam oblečení, které jsou vhodné pro bádání v chladných šířkách, málem bych zapomněl na nepromokavé kalhoty. Ty by mi určitě nepůjčili. Itinerář by byl zhruba hotový. Vodopády, NP Iberá a 30.10. se hlásit v Montevideu na nalodění.
Jako poslední věc před odletem si obstarám brazilskou měnu, v Praze se nachází jedna směnárna kousek od hl.n., kde touto měnou disponují.

Mapa kudyma jsem cestoval

Už nikdy do salonku

Nejvíce se těším na chvíli, kdy se přepnu do cestovatelského režimu a 21.říjen nezačal nejlépe. Vstávačka v 1:30 ráno !!! Popadnu svoje 36 l zavazadlo Cabin Zero a nechávám se odvést kámošem do Brna. Vlak společnosti Gepard Express odjíždí před 3:00. Na vídeňském letišti dorazíme kousek po 4:00, letadlo do Londýna letí až po 7:00. Čekání si zkracuji chozením mezi terminály a pitím kávy v bistru. Odlétáme podle rozvrhu a na Heathrow dosedáme o necelé 2 hodiny později.
To nejhorší mě teprve čeká, čekačka 12 hodin na navazující let, co já asi budu dělat? Zpočátku jezdím mezi terminály autobusem jen tak, tohle dělám asi 2 hodiny než dostanu hlad. Jelikož mi to letí z Terminálu 3 až kolem 22:00, rozhoduji se zapsat na čekací listinu do jednoho salonku, kde nepotřebujete mít členství nebo vyšší třídu. Nesympaticky jižan předvídal čekací dobu na volný stůl do 1 hodiny, ale prý to nemůže garantovat a teď kolika lidem to asi řekl? No fest. Dávám tomu šanci a jdu vykonávat línou chůzi, přešlapování na místě, vysedávání a furt tak dokola a čekám, kdy mi pípne pozvánka do salonku. Uběhly 3 hodiny a systém mě z fronty vykopl. Tak se tam ještě jednou hlásím, ale to už jdu normálně do hospody se najíst, protože mám velký hlad a žízeň. Po dalších 3 hodinách, mě to zase vykoplo ze systému. A dost!!! říkám si, a celkem nahněvaný jdu za tím Indem mu vysvětlit, že čekám 6 hodin a nic se neděje. Prý je plno odvětil.
Dobře, je tu ještě jeden salonek, jdu zkusit štěstí tam. Zde mi recepční (také Indka) sdělila, že pouštějí zákazníky 3 hodiny před pravidelným odletem za 40 liber, v mém případě asi v 19:00. Ještě nějaká chvíle sice zbývá, ale nakonec tuto informaci kvituji, protože chci zažít aspoň jednou v životě, jaké to je být mezi vyvolenými a chvástat se před ostatními, že popíjím 30letý koňak v koženém křesle kdežto oni leští dřevěné sedačky svým pozadím na regionálním letišti. Žádný Jackpot se nekonal, mohu skálopevně odpřisáhnout, že to byly 40 nejdražších liber, které jsem kdy utratil a už do žádného salonku nikdy nevkročím.
Pultík se žrádlem malý jak můj kancelářský stůl, že se z něho nedalo nic vybrat a k tomu blafy. Pivo točené do sklenice od vína a když jsem si řekl o druhé, tak na mě číšník upřel vražedný pohled, co tam zas pohledávám. A zákusky asi stejně špatné jak hlavní chody, jediné, co za něco stálo byl čaj a kapučíno. Už vlastně ani nevím, jestli tam měli nějaké lihoviny, ale pokud mohu dát jednu radu, určitě nechoďte do Club Aspire lounge.
Blíží se čas odletu, trošku hladový se šourám k bráně na druhém konci terminálu, kde už nás čeká A350-1000. Éro je plné občanů brazilské národnosti a po dobu 11 a půl hodiny se budu tísnit na prostřední sedačce.

Ach to Sao Paulo

Na hlavním vzdušném přístavu JA dosedáme za východu slunce asi v 5:35. To je 25 minut před plánovaným příletem, a tento náskok se mi bude hodit, abych stihl navazující let do Foz do Iguaçu. Bylo mi sděleno, že se jedná o nejvytíženější letiště v JA, co se týče odbavených cestujících, a proto obavy v 6:00 nebyly na místě. Pasová kontrola probíhla na zdejší poměry vcelku svižně. Pak je nutné projít kolem pásů se zavazadly a zařadit se do štrůdlu cestujících, který vede k terminálu 2.
Nevím, jak to chodí na jiných vytížených letištích, už si to moc nepamatuji, ale marně si vybavuji letiště, kde by byl koridor pro tak obrovský tok cestujících takto poddimenzovaný. Disponuji slušnou časovou rezervou, takže se jdu na záchod převléknout do kraťasů – venku panuje 30° hic.
Trvalo to ale trochu déle, protože na jihu záchody nevypadají moc vábně, a v ten moment si uvědomuji, že v JA ze všeho nejvíce nenávidím jejich úzké potrubí, bordel na zemi a také koše na použitý toaletní papír vedle mušle. Před sebou už mám jen bezpečnostní kontrolu, a zde nastává další problém. Lidí v řadě jak much na mrtvole, a jedou jen tři pásy. V řadě čekám asi 35 minut a k bráně dobíhám asi 5 minut před nástupem. Býval bych se nepřevlékal, tak tolik nepanikařím, ale v dlouhých hadrech se už nedalo vydržet.

Hledím jak puk

Téměř na minutu přesně se odlepujeme od dráhy a točíme na město u Tres Fronteras. Let je krátký, trvá něco málo přes hodinu, a když už jsme před finální zatáčkou, než se srovnáme s dráhou, naskytne se nám krásný výhled na řeku Paraná. Terminál v Iguaçu je velký asi jako vlakové nádraží v Ostravě – Svinově, což mi vůbec nevadí, za 3 minuty stepuju na zastávce a čekám na autobus k vodopádům. Na bezpečnost dohlíží vojenské policie s brokovnicemi.
Už dopředu mám přichystané lístečky s větami v brazilské portugalštině, poněvadž moje znalost sahá jen v počítání do 10 a pozdravů. Z letiště k hlavní bráně NP je to asi 10 minut a cesta stojí 5 realů (dále jen R). Mějte po ruce přesnou hotovost, řidič nevydává. Vstupné do areálu stojí 100 R, na lístku máte napsané, v jakou dobu je check-in. Každou půlhodinu odjíždějí minimálně 4 „dabldekry“ a 1 kloubový autobus, který vás vezme na 20 minutovou jízdu k samotným vodopádům. Po cestě jsou ještě asi 3 mezizastávky, kde můžete vystoupit.
Vystupuji na konečné a jdu po vyznačené stezce. Po pár metrech se mi naskytne výhled na monumentální svislost pádů. Ujdu další desítky metrů a přidávají se další a další, lepší úhly a osvěžující sprška díky dopadu proudu vody na zem, která v tomto parném počasí přichází vhod. Po stezce se promenádují ještěrky a nosálové, kolem polétávají pestrobarevní motýli a ptáčci. Jedinou nepříjemností mi byl obtěžující hmyz, zejména vosy a sršni, z kterých mám panickou hrůzu. Je říjen, turistická sezóna začíná nabírat na obrátkach, ale je to ještě únosné.
Brazilskou stranu stihnete projít za 4 hodiny, možná i méně, ale je škoda odcházet brzy. Utrácím poslední R za suvenýry, občerstvení a jdu na autobus. K tomu, abych se dostal do Argentiny, potřebuji nejdříve vystoupit na autobusovém nádraží ve Fozu, vyjít hlavní bránou, obejít plot, přejít přes hlavní cestu a tam stojí nenápadná zastávka pro autobusy do Argentiny a Paraguaye. Čekání mi znepříjemňují taxikáři, kteří mě za babku odvezou do Argentiny. S díky odmítám a nastupuji do autobusu.

řeka Paraná

vodopády BR

nosál

vodopády BR

Všechnu vodu, prosím

Řidiči ukazuji lísteček se vzkazem, aby mi zastavil na brazilské straně, kde mi celníci do pasu udělí výstupní razítko. Blížíme se k hranicím a ten lump ji projel. Rychle za ním utíkám, aby zastavil, že potřebuji to razítko. Vracím se asi 300 m zpět na celnici. Na argentinskou celnici je to 3 km, váhám, jestli počkat na autobus nebo jít pěšky, protože nevím, kdy pojede další bus. Jdu tedy pěšky a po asi 200 m mě míjí autobus. No fajně.
V nehostinných podmínkách bez jediné kapky vody a pokrývky hlavy šlapu asi 45 minut, než se dobelhám k druhé hranici. Položivý odevzdávám pas celníkovi, chudák ho se bojí vzít do ruky, jak je celý mokrý od potu. Hned za hranicí je malý krámek, asi už funguji na autopilota, žádám „todo agua“ podávám jí 10 USD a odcházím z 1,5 l lahví vody, s tím, že je to v pořádku. Asi jsem už nebyl při smyslech. Venku čekal autobus, na nádraží mě zaveze za 5000 argentinských pesos (dále ARS), také mu dávám 10 USD. Řidič potom za mnou došel a vrátil mi 5000 ARS.
Celý natěšený jdu na hostel, po 2 dnech uvítám každou kapku na kůži mého těla. Moje ubytko leží asi 200 m od stanoviště na ulici Av. Cordoba 325. Ani v nejhorším snu jsem si nepředstavoval, jak zlé s vodou to tu bude. Pustím kohoutky na plno a z hlavice vytéká proud 1 dl/min. Na jednu noc to stačí, ale nedokáži si představit setrvat na delší dobu. Po hodině se zkulturním a vyrážím do centra. Směnárny otvírají až večer, proto mířím k Tres Fronteras. Hlavní dominantou je asi 5 m památník v modrobílé barvě symbolizující argentinskou vlajku, dále výhled na most spojující Brazílii a Paraguay, a soutok řek Paraná a Iguazu. Podél řeky Iguazu se vracím zpět do centra, po levé straně kotví stará loď Gran Victoria, která svým vzhledem přitahuje nejedno oko turisty.

GB Hostel

most BRA - PAR

Tres Fronteras

Gran Victoria

Kde já to dám?

Začínám procházet směnárny, které nabízejí kurz „blue dolar“. Je to výhodnější kurz oproti normálnímu kurzu, na jednom dolaru můžete získat 200 - 300 ARS. Většina lidí to dělá stylem, že si stáhne apku Western Union, udělají tam nějaké čachry machry a na druhý den jdou do banky vyzvednout peníze. Anebo jsou pouliční šmelináři, co vykřikují Cambio, Cambio, Cambio.
Já si našel na internetech nenápadnou směnárnu v centru Puerto Iguazu, která ve skutečnosti fungovala jako prodejna suvenýrů. Na gůglu mají velice dobré recenze. Obchodnice nabízí za 1 USD 1150 ARS, nechávám rozměnit rovnou 300 USD. Paní vytáhla asi 10 cm štos bankovek a začala počítat. Něco jsem dostal v 1000, 2000 a 10000 bankovkách. Rvu do ledvinky asi 2 cm štos peněz, protože peněženka na to jednoduše nestačí. Je čas večeře, jdu do místní reštiky, kde objednávám ten největší kus masa a pivo, abych ulevil to pnutí v ledvince. Chvíli se ještě motám nočním Puerto Iguazu a mizím na hostel.
Ráno se musím rychle sbalit a opustit ubytovnu, na argentinské straně vodopádů chci být na otvíračku. Autobusem to trvá asi 35 minut, vstupné je 35000 ARS, čili je to dražší než v Brazílii. Zavazadlo si dávám do úschovny, fasuji mapku areálu a shledávám, že na to abych to celé stihl obejít, budu potřebovat skoro celý den.

směnárna

noční Puerto Iguazú, hlavní třída

Na každého se dostane

Argentinská strana disponuje větší soustavou vodopádů, dostanete se k nim blíž a nad úroveň jejich hrany, což je žádoucí, protože chcete cítit tu sílu a hřmot padající masy vody. K proslulému Ďáblovu chřtánu vede vláček, můžete nastoupit už u informačního centra anebo až v Estacion Cataratas. Vláček je zdarma, já tedy nastoupil v Estacion Cataratas a 20minutovou couravou jízdou se doplazili na konečnou. Pěšky bych to možná zašel za 75 min, ale nohy potřebovaly ulevit.
Rezervaci mám na 11:30, a jelikož mám ještě dostatečnou rezervu, vydávám se na stezku Circuito superior. Salto San Martin, Mbiguá, Salto Bernabé Mendéz, Salto Adán y Eva, Salto Bossetti, Salto Chico a Salto Dos Hermanas, to jsou všechny vodopády s vyhlídkami, na kterých můžete strávit času kolik jen chcete, ale odejít nechcete. Jak my říkáme zde na pomezí, čas není bohužel z gumy, vypravuji se na „vlakovou zastávku“. Z konečné k Ďáblovu chřtánu je to asi 1 km, turistů je zde o něco více než na brazilské straně, každý chce ovšem své místečko u zábradlí a cítit tu sílu. Turisté se snaží navzájem respektovat a posunovat se v řadě, a když už jste na konci tak buď odejdete nebo čekáte na další kolečko. Já udělal asi 3 takové kolečka, rozhodně mi nestačilo 15 minut a jít pryč.
Počasí bylo vymalované, jak z pohádky, bezvětří, ale buďte si jisti, že i tak vám klobouky uletí, pokud si je neuvážete pod bradou. Dostatečně nabažený se odebírám zpět na zastávku, odkud mě vláček zaveze zpět. Teď je řada na Circuito interior, výhled máte na výše uvedené vodopády zespodu, a jako bonus Salto Alvar Núňez a Salto Lannuse. Celou prohlídku zakončuji kolem 16:00 což je i vhodná doba na předražený obídek v areálu. V duchu si sumarizuji, co jsem za uplynulých 24 hodin viděl a rozmýšlím se, která strana vodopádů je hezčí. Ani po téměř 2 měsících se nedokáži jednoznačně rozhodnout.

vláček k Ďáblovu chřtánu

Ďáblův chřtán

Bohové musejí být šílení

Pobyt v provincii Misiones se pomalu chýlí ke konci a já musím postoupiti dále. Večer nastupuji do autobusu společnosti Rio Uruguay, do města Corrientes ve stojnomenné provincii máme dorazit v 6:00. Zdejší dálkové autobusy mají všelijakou pověst, navenek působí pěkně ale neduhy se projeví cestou. První komplikace přichází před městem Posadas, něco se stalo s pneumatikou a my strávili v dílně asi 50 minut.
Další neplánovanou zastávkou byla policejní kontrola na hranici provincií Misiones s Corrientes, četníci z GNA se pustili do prohlídky všeho a všech tak důkladně, že podobnou prohlídku jsem nezažil ani na letišti. Překopali mi všechny hadry, kontrolovali krabičky s léky, zda náhodou něco nepašuji, a dokonce i boty. Pak nechali všechno očichat psem a zavazadla ještě nechali projet rentgenem. Do města Corrientes jsme dorazili asi s 2 hod zpožděním, naštěstí mám další 3 hod rezervu, takže v klidu.
V samotném městě není obdivovat asi nic, působil šedě, omšele, výhled z okna mi stačil, nechci urazit ničí město, ale vzhledově mi připomíná některé okrajové části Ostravy či severočeská města. V 13:30 odjezd směr Mercedes, výchozí město do NP Iberá. Infrastruktura byla na zdejší poměry vcelku dobrá, silnice rovné jak pravítko s pramálo zatáčkami. Za oknem si mihala rovinatá travnatá step, která se po celou dobu jízdy zvlášť neměnila.
Během cesty mi na mobilu pípne email, otevřu ho a málem se mnou jebne o zem 😭. Píše vedení expediční společnosti Intrepid, že nalodění se o 2 dny opozdí z důvodu hurikánu Milton a neplánované zastávky někde v Brazílili. Náhradní program je sice zabezpečen jen musím skousnout, že přijdeme o nějaké vylodění v rámci expedice. Času je ještě dostatek, uvidíme s čím vyrukujou průvodci.
Mírně zklamaný, po příjezdu do Mercedesu si zajišťuji na další den odvoz do Collonia Carlos Pelegrini, výchozí bod pro všechny fakultativní výlety v NP. Jezdí tam jen jedna společnost, Ibera. Naštěstí moje domácí, u které jsem přespával byla tak hodná, že ze svého telefonu zavolala šoférovi, u nějž zajistila odvoz. Samotné město je díra světa, mají tu hezký kostel, malé náměstíčko, a to je asi všechno. V dojezdové vzdálenosti je svatyně Gauča Gila, ale na to je zapotřebí kolo. Po vydatné snídani se vydávám na autobusové nádraží, retro autobus spol. Ibera je tu v 11:50.

Corrientes

autobusák Corrientes

chátrající žel. infrastruktura

4 hodiny stejná krajina

Gaučo Čeko

Na tohle jsem přesně čekal, 4 hod jízdu v rozhrkaném autobuse na potrhaných koženkových sedačkách, kde prvních asi 35 km jedeme po asfaltce a dalších 80 km po prašné cestě. Jak se změnil povrch vozovky, tak se začala měnit i krajina, přijíždíme do mokřadní oblasti. Cestou nabíráme ještě pár gaučů, kteří jezdí do Pellegrini pracovat. Řidič mě vysazuje hostelem, není zde nádraží. Za 4 hod jízdu platím 10000 ARS. Ve vesničce, kde nežije ani 700 stálých obyvatel je několik koňských farem, 1 butik se smíšeným zbožím, bankomat, fotbalové hřiště a turistické centrum. Dostatek klidu, abych si užil 4denní blackout.
Hostel, kde jsem ubytován patří paní, která provozuje i hospodu. Ihned po příjezdu se musím jít zaregistrovat do turistického centra, domácí mi naštěstí půjčila kolo, protože je to dobrých 4 km. Poplatek činil 20000 ARS. Po návratu řeším s domácí, jak ji zaplatím za ubytování, Booking nepožadoval platbu předem. Dozvídám se, že s internetem je to zde všelijaké, spíše není, než je a uvítala by proto platbu v hotovosti. Poplatek za ubytko činil kolem 130 000 ARS, tolik hotovosti jsem sice měl, ale akceptoval bych spíš platbu převodem, jelikož ještě nějakou hotovost budu potřebovat na pozdější časy. Dala mi tedy údaje k platbě, byl jsem z nich trochu zmatený, protože takové údaje my tady nemáme. Špekulovali jsme asi 2,5 hodiny, než se nám podařilo identifikovat všechny údaje, kam patří vložit. Nakonec platba proběhne a říkám jí, aby počkala pár dní, poněvadž se zahraniční platbou je to všelijaké. Na večeři si dávám litrového lahváče Quilme, asi nejlepší zahraniční pivo co jsem kdy pil. Před spaním ještě musím vyházet všechny 20 cm žáby, které se nasáčkovaly před dveře do pokojíku.
Ihned po snídani se vydávám pěšky 4 km k turistickému centru, zde začínají 3 turistické trasy (okruhy) při nichž můžete pozorovat ptactvo, kapybary a pokud máte i štěstí, tak i jeleny. Zvládnout se to dá za 2,5 hodiny. Další 2 stezky se nacházejí v Lobo Cua, pěšky je to asi od turistického centra 2 km ve směru na Mercedes. Je to ráj kapybar a pletou se vám přímo pod nohama navíc nejsou vůbec plaší. Tato oblast trvá prozkoumat asi celý den, já si vybírám ten kratší okruh s délkou 5 km. Vracím se zabahněný pěšky na hostel, před projížďkou na člunu v 16:30 musím vypadat důstojně. Řidič mě a další 2 spolubydlící z vedlejšího pokoje nabírá do pick-upu a jedeme do kempu. Nastupujeme na malý motorový člun probádat mokřady, exkurze trvá 2,5 hodiny a během ní jsme viděli kajmany, kapybary, jeleny bahenní a několik druhů ptáků jako Jabiru, Kondory, Volavky, Čápy, Carau, Ibišky aj., pro milovníky ptactva je tato oblast domovem pro více než 300 druhů. Z flóry můžu jmenovati hlavně vodní hyacinty, lekníny a kosatce, tyto a další neznáme druhy tvoří důležitou součást ekosystému Esteros, a pomáhají udržovat rovnováhu mezi rostlinami a živočichy. Na zpáteční cestě jsme pozorovali úchvatný západ slunce, následoval návrat na hostel. Cena za exkurzi 20 000 ARS.
Ráno si domlouvám na odpoledne jízdu na koni, mezitím se projíždím na kole po okolí, navštívím místní hřbitov a farmy. Ve smluvenou hodinu jdu do konírny Cabalgatas Dardo y Artensanias fasuji 11 letého hnědáka a vyrážíme na 2 hodinovou projížďku přes celou dědinu na jeho pozemky. Jelikož si můj průvodce nebyl schopný zapamatovat mé jméno, říkal mi Gaučo Čéko jakožto po zemi odkud pocházím. Před mým příjezdem do vesnice uprostřed ničeho hustě pršelo, podle toho jsem i vypadal po projížďce. Za to všechno si gaučo káže 13 000 ARS, asi 11 USD. Když si vzpomínám, kolik to stálo na Havaji, tak je to přesně 10x méně !!! Večer se si balím všechny věci, ráno ve 4:00 mi jede bus zpátky do Mercedesu.
Colonia Carlos Pellegrini je klidná malá vesnička s prašnými cestami a spoustou vegetace. Procházet se po okolí je jako cesta zpět v čase. Sami Argentinci říkají o Corrientes, že tam nikdo nejezdí, protože patří mezi nejchudší provincie vzemi. Vyvažuje to ale díky bohaté fauně a floře a tradiční kultuře, která zahrnuje folklór a festivaly. Není to sice Pantanal, nepotkáte tam Jaguáry ani Anakondy, za to máte velký kus plochy pro sebe, který sdílíte s pár turisty z Missiones.

žáby

žába

farma

uvítací tabule

turistické centrum

Laguna Ibera

Živý mrtvý

Čekačka na přípoj do Buenos Aires je 4 hodiny, v Mercedesu se toho moc dělat nedá, tak aspoň navštívím na chvíli svou domácí, u které jsem bydlel před odjezdem do NP. Cesta do hlavního města trvá 12 hodin, po cestě nás opět zastavuje GNA a podrobí prohlídce. Tentokrát už nejsou tak důkladní, nemají psa ani rentgen, jen nakukují do tašek a prohmátnou obsah. Na hlavní terminál Retiro přijíždíme o půlnoci.
Z autobusového nádraží do terminálu Buquebus, odkud vyjíždějí lodě do Montevidea je to 25 min pěšky. V noci je to tady před nádražím hodně divoké, všude četníci a okolo pobíhající feťačky v podprsenkách skandující Puta madre. Před 1:00 vstupuji do terminálu Buquebus, v čekárně kromě spícího vrátného jsem úplně sám. První zaměstanci se objevují kolem 5:00 a obsazují stanoviště na přepážkách nebo v kavárnách. Nástup na loď máme kolem 6:30 a o hodinu později už vyplouváme směr Montevideo. Do přístavu uruguayské metropole dorazíme v 10:00, dívám se všude kolem, ale naše expediční loď tu ještě není. Po výstupu z terminálu na nás čeká už průvodkyně s cedulkou Intrepid. Je nás celkem 5 lidí a mikrobusem jedeme do hotelu Hyatt Centric provést check-in. Po registraci se mě ujme delegátka expedice a řekne mi pár informací co a jak, následně se odebírám do pokoje. Pokoj je prostorný s 2 letišti a výhledem do vnitrobloku hotelu. Ve smlouvě máte napsáno, že pokud sdílíte kajutu na lodi s někým tak toho samého parťáka máte na hotelu. Dnes je volný den, jdu rozměnit 40 USD na uruguajské pesos (dále UYU), za 1 USD dostávám 42 UYU. Autobusem mířím do centra uruguayské metropole, vystupuji na Plaza Independencia. Jedna jízda stojí 54 UYU. Uprostřed náměstí stojí památník José Gervasio Artigase, za ním vstupní brána do města a před ním budova v zajímavém architektonickém stylu Palacio Salvo.
Můj další cíl je Museo 1972, muzeum věnováno katastrofě letu 571 s uruguayskými ragbisty, kteří letěli v roce 1972 na přátelský zápas do Chile. Jsou zde k vidění trosky letadla, osobní věci obětí, fotografie a personál vám rovněž pustí i 15minutový dokument. Vstupné činilo cca 12 USD a je to velice populární místo mezi místními, poněvadž na vstup jsem čekal asi 45 minut. Po výstupu z muzea se pomalu toulám po městě až najednou zjistím, že po ujití asi 8 km se ocitám skoro u hotelu aniž bych tam úmyslně mířil. Zvelebím se a jdu na večeři se 3 lidmi, kteří přijeli stejným trajektem z Buenos Aires a také jsou účastníky expedice. Od nástupu do autobusu v Collonia Pelegrini do tohoto okamžiku (cca 40 hodin) jsem nenaspal ani 3 hodiny a z hospody na hotel jdu stylem, jak bych se zrovna probudil z narkózy.

Museo 1972

Bohové se zase zbláznili

Nový den začíná hotelovou snídaní a až do oběda máme volný program. Po obědě nastupujeme do přistavených autobusů a všech 150 lidí jedeme na komentovanou exkurzi po městě. Každý autobus má svého průvodce. Autobusy zastavují jako včera na Plaza Independencia, venku stoupá teplota vysoko nad 30 °C a my se nemáme šanci ukrýt před spalujícím žárem. Postupně si bereme na paškál divadlo Solis, budovu velení uruguayského námořnictva, náměstí Zabala, Constitución, budovu parlamentu, na svačinu jdeme do reštiky a prohlídku zakončujeme u přístavu na tržiši Mercado del Puerto kde koštujeme 4 druhy uruguayského piva.
Na hotel se vracíme celí spocení, jdeme se upravit do svých pokojů. V hotelovém konferenčním sálu je na 18:00 naplánována první hromadná schůze před expedicí. Každý u vstupu fasujeme pohár červeného nebo bílého vína a usedáme do pohodlných křesel. Na scénu přichází vedoucí expedice Stephi v doprovodu ředitelky expediční společnosti Intrepid, Sarah. První minuty probíhaly v poklidu, přivítání, úvodní řeči střídaly potlesky a pak samozřejmě přišly i ty méně příznivé zprávy. Jak jsem už zmiňoval výše, zpoždění, které mělo trvat 2 dny se nakonec posouvá na 3 dny. Původně jsme měli vyplout 1.11. ráno, podle nejnovějších informací to bude až 2.11. ráno 😭.
V tu chvíli se všechny ty babky a dědové proměnili v neřízené střely a začali spílat těm dvoum chudinkám, že je to blbost, hovadina a kdesi cosi, že neplatili nehorázné peníze pro to, aby si vyposlechli takové zprávy. Personál se snažil uklidňovat hosty, že loď zdržel na cestě hurikán Milton, který v říjnu bičoval Floridu a neplánována zastávka někde v Brazílii. Loď totiž plula z Newfoundlandu, kde jí skončila letní sezóna v Arktidě. Jakmile se dav zklidnil, probírali jsme spolu, jak nejvíce vytěžit z toho zpoždění. Nakonec zavládl jednoznačný souhlas, vynecháme Falklandy a všechno to napereme do jižní Georgie a Antarktidy. Na závěr ještě vystoupí kapitán lodě Jacques a navigátor a ubezpečují nás, že udělají vše pro to, aby to byla cesta, na kterou do smrti nezapomeneme. Všichni zas byli hepy. Poté se nám představil celý 34členný tým a společně se odebrali na večeři do Hard Rock Café. Samozřejmě zadarmo.

divadlo Solis

ústředí uruguayského námořnictva

s naší průvodkyni

Plaza Zabala

Co se v té škole učíte?

Já a dalších 59 Australanů, 30 Britů, 20 Američanů, 10 Kanaďanů, 8 Číňanů a zbytek světa + 34 členů expedičního týmu se mačká na 2 patrech restaurace, je evidentní, že tam nikdo jiny kromě nás není. U stolu sedím s Australanem a 2 Britkami z menu jsou očividně nesví, hlavně ty 2 babky, protože neumí španělsky. Vlastně nikdo z nás. Já se učil 2 měsíce před cestou abych nebyl marný a aspoň si v té reštice objednal. Svou objednávku jsem již nadiktoval, ostatní tápali, protože tomu nerozuměli. Přivolávám na pomoc jednoho člena z týmu, španělsky mluvicího, aby dámám objednal. Nakonec chudák musel obejít skoro všechny stoly, aby si mohli všichni objednat. Hodně jsem litoval personál restaurace, protože se měli fakt co ohánět, hodně objednávek předělávali, protože se hostům něco nelíbilo. S plnými bříšky se vracíme na hotel.

Jak jsem dojil krávu

S nvým dnem přichází nové dobrodružství. Nastupujeme do přistavených autobusů a míříme do sousedního departmentu San José na farmu Estancia La Rábida. Cesta trvala hodinu. Od odbočky z hlavní na polní cestu nás doprovázejí na koních majitel farmy a jeho dcera, po 6 kilometrech kodrcavé jízdy jsme na místě. Probíhá oficiální přivítání, několik gaučů na koních s vlajkama pronesou úvodní řeč a my se rozprchneme po pozemku. Na baru se podává pivo, víno nebo sodovka, samozřejmě zdarma a kolik hrdlo ráčí. Na roštech se připravuje maso všeho druhu, na stolech jsou připraveny jednohubky s klobásama. Po nějaké chvíli probíhá výklad o farmě, následně naskakujeme do připravených vozů a jedeme poznat pozemky. Zastavujeme u ohrady poblíž pláže, majitel vypustí arabáky a klidným tempem vyražejí k pláži, my je následujeme. Zde nechají koně volně pobíhat, čvachtat se v řece La Plata, gaučové jim dávají různé povely a my obdivujeme jejich poslušnost.
Další zastávka je v kravské ohradě, slova se ujímá jedna z dcer majitele a vypráví nám něco o chovu a produkci. Na zpáteční cestě ještě zastavujeme u obřího zásobníku vody, nenažraní turisté se mačkají u kohoutků, aby zchladili své hlavy v tomhle parném dni. Nacházíme se opět v jádru farmy kde se chystá slavnostní oběd. Rozdělili nás na 2 skupiny, první skupina se odebírá k masu a přílohám, druhá skupina k salátům a obecně studeným pokrmům. Po hodině se zase role prohodí. Dosyta najezení se odebíráme k další ohradě s jinými druhy koňmi, podle fyziologie těla se bude jednat o pracovní koně.
Opět zaměstnanci ranče ukazují jejich poslušnost a dovednosti. Následně majitel představuje na jednom koni, jak by měl byt správně ustrojen a splňovat tak potřeby pravého gauča. Na scénu přichází kráva. Kdo chce může si toto přítulné zvíře podojit. I já si jdu připomenout dětství kdy u babičky na vesnici jsme povinně na letních prázdninách pečovali o dobytek. Vyprodukované mlíko vypiji do dna, ještě teď se oblizuji, jak bylo chutné. Před námi je poslední program na farmě, tažení člověka na kravské kůži za koněm. Téměř všichni se této bláznivé disciplíny účastní, kdy se posadíte na kůži a kůň vás táhne po obvodě ohrady. Všichni máme problémy se udržeti ve svislé poloze, když kůň opisuje oblouk, nejeden žokej končí mimo svůj vyhrazený prostor. Po tomto zábavném programu je čas se rozloučit s farmou a vyrazit zpět na hotel. Tento den se mi velice líbil, společně s argentinským venkovem v NP Iberá patřilo k tomu nejlepšímu za dosavadní pobyt v JA.

Na hotelu se všichni dáváme dohromady, čeká nás společná večeře a poslední brífink před naloděním. Slova se opět ujímá naše vedoucí expedice a přednáší co nás čeká, co nás nemine a kde je naše loď. Jak se ukáže později, urazit 294 námořních mil (dále jen nm) jí trvalo necelých 21 hodin. Ke slovu se dostává ještě ředitelka společnosti a dává cestujícím možnost odstoupit od smlouvy a inkasovat tak náhradu v plné výši. Nikdo ovšem k takové možnosti nepřistupuje. Po večeři se seznamuji s jediným zástupcem na palubě z našich šířek a délek, 36letou polskou průvodkyni Karolinou. Chvíli tlacháme o všem možném a nemožném, pak se domlouváme, že mi bude dělat tlumočnici, pokud nebudu něčemu rozumět. Večer přichází na pokoj můj spolubydlící, 61 letý Švýcar čerstvý důchodce. Táži se ho kde byl celou tu dobu, pravil, že byl ptáčkovat a tak stanoval v divočině s kamarády.

příjezd na farmu

uvítání

mňam, už se nám to dělá

tady se bude papu

majitel

V rytmu tanga

Ráno si balíme všechny zavazadla, v mém případě jen 36l příručák a odnášíme do hotelového suterénu. Check-out je naplánovaný na 12:00, čili kdo chce, může trávit čas buď na pokoji, v knihovně u recepce nebo ve městě. V 13:30 jsou tu pro nás autobusy, my se loučíme s hotelem a jedeme nejdřív do botanické zahrady. Nejsem milovník flóry, trávíme zde asi hodinu a pokračujeme na sever do vinice Bodega Spinoglio. Na začátek je ochutnávka několik druhů vín (2x bílé, 2x červené), k tomu přikusujeme sýry a uzeniny. Z nenadání se odněkud vynořili tanečníci s velkými bubny a začali plácat do rytmu.
Doprovod jim dělaly spoře oděné tanečnice s bujným dekoltem v pestrobarevných kostýmech a přidali se rovněž účastníci zájezdu. Takto nám hráli asi hodinu a půl, po tomto představení nás majitelka provedla vinicí s odborným výkladem. Ze všech zemí JA které jsem měl možnost navštívit (Chile, Kolumbie, Argentina, Brazílie a Uruguay) jsou ženy z tohoto malého státu nejkrásnější 😀. Hromadně se přesunujeme do sklepních prostor, kde mají majitelé sklad, ale také stravovací prostory, v nichž pořádají různé slavnostní akce jako svatby, večírky a bály. Usedáme ke kulatému stolu a sledujeme co se bude dít.
Na parket přichází první taneční dvojice, nalepeni na sebe doslova na mikrometr se v doprovodu hudby oddávají tanečním kreacím. Po nich vystoupí druhý a třetí pár, za mohutného potlesku je doprovázíme do zákulisí. Personál svolává hosty u jednotlivých stolů, aby přistoupili si nabrat na talíře jídlo, číšnici mezitím čepovali do našich číších víno. Uprostřed večeře znovu vyjdou na parket všechny 3 páry dohromady a představují nám poslední sadu choreografie. Tanečnice vytahují některé účastníky od stolu aby i oni předvedli své umění. Já naštěstí seděl v rohu, čili nemusel jsem podstupovat to riziko, že se ztrapním. V osm večer nastupujeme naposledy do autobusů a natěšeni se přesouváme do přístavu.

Botanická zahrada

Bodega Spinoglio

Vítejte na palubě Ocean Endeavour

Na město udeřila tma, my ovšem vyhlížíme světla přístavu. Asi to znáte, když jste jako malí jezdili zájezdovým autobusem s rodiči do Chorvatska nebo Řecka a v momentě, kdy se vám před očima zjevilo moře, tak máma s tátou nadšeně prohlásili „Dívej, moře“. To samé bylo i tady, průvodkyně zavýskala do mikrofonu a vylekala klimbající lidi slovy „Už je tady“!!! Dorazili jsme do přístavu, u nástupního můstku čekal připravený personál a se všemi se vítal. Některé babky se s nimi objímaly jako by to měl byt jejich poslední den. Ano, ty samé babky, které na úvodním brífinku nejvíce kamenovaly expediční tým.
Po vstupu na palubu jsme na recepci odevzdali pas a za to obdrželi identifikační kartu a přístup k internetu. Ano, společnost nám darovala jako kompenzaci za zpoždění 10 GB dat, což mi trošku pokazilo zážitek těšil jsem se na téměř 3týdenní blackout. Kajutu mám hned u recepce na palubě č. 5, po otevření dveří na mě čekalo překvapení v podobě okénka. Původně jsem měl mít kajutu bez okénka, ti tady mají jen členové expedičního týmu a pár turistů, kteří si zaplatili jednolužák, nebo dvoulužák ale bez sdílení se spolubydlou. Věci házíme na postel a míříme do společenské místnosti, kde na nás čeká velkam drink a členové týmu, aby nás poučili o chování na lodi, prošli pár bezpečnostních procedur a nastínili program na příštích 24 hodin. Putujeme zpět do svých kajut uložit se ke spánku. V kajutě je tak nesnesitelné vedro, že klima vůbec nestíhá. Naštěstí šel kolem údržbář, aby nám otevřel okénko, sami ho bez páčidla neotevřete. Necháváme otevřené i dveře od kajuty, aby se nám ještě lépe dýchalo.

moje kajuta

na zádi

5 dní (ne)nudy

V 6 ráno nás budí nastartované motory, drtivá většina hostů se jde dívat, jak bude probíhat „vytažení“ lodě z přístavu. Postupně se k nám přivazují 3 remorkéry, jeden zepředu a dva z boku, a na molu je již připravena obsluha odpoutat lana od bitev (upevňovací prvky). V 7:30 se tak děje a jak se vzdalujeme od mola, tak máváme lidem v přístavu stejně jako tomu bylo v případě Titanicu. Možná si někdo budete klepat na čelo proč tak činíme, ale pro drtivou většinu z nás to byla životní cesta, kterou ztěží zopakujeme. Ostatně, kromě zaměstnanců přístavu tam nikdo nebyl :-D
Jakmile jsme se dostali mimo perimetr přístavu, odeply se od nás i remorkéry a před námi po následujících 5 dní nebylo nic jiného než oceán. Rychlostí 13 uzlů ukrajujeme kousíček po kousíčku z celkových 1400 nm které máme před sebou, než spatříme břehy Jižní Georgie (dále JG). Na každý den je naplánovaný program, který je zobrazen na televizi, hodina po hodině, ať už jde o povinné brífinky, vědecké přednášky či zábavu. Jediné, co se nemění jsou časy ranní jógy, snídaně, oběda, odpolední svačiny a večeře.
První den plujeme pod oblačnou oblohou, teplota ovzduší dosahovala příjemných hodnot na programu byla jen jedno povinné školení o bezpečnosti na lodi, co dělat v případě vyhlášení stavu nouze, kam jít, jak se obléci apod., pak byla volná zábava. Se spolubydlou jsme chodili ptáčkovat, ostatní hráli karty, četli, chodili do fitka či sauny. Mezitím se jedlo. Ze zvířecí říše zpočátku nám dělaly společnost labutě koskoroba a holoubci pikui, to jsme pluli ještě po řece La Plata.

První tučňák

Oficiálně vplouváme do jižního atlantiku a cestu nám křížují albatrosi pestrozobí a černobrví. Oba dva druhy je těžké od sebe rozeznat, až na displeji zrcadlovky vidíme rozdíly mezi těmito šlechetnými ptáky. Ještě, než jsme se kolegou ptáčkařem odebrali na večeři, měli jsme příležitost spatřit prvního tučňáka. Šlo o dospělého jedince pingvina magellanského, na pravoboku se 3x vynořil a stejně jak rychle se objevil, tak ještě rychleji zmizel. Po večeři již promítali v televizi zítřejší program. Z programu se mi nejvíce zamlouvá přednáška o velrybách, ptačí migrace a pozorování oblohy.
Z kraje dne nás společnost odměnila bundami, které si můžeme vzít domů jako dárek. Jedná se o černou bundu značky Kathmandu s logem společnosti Intrepid na prsou a na rukávu nápis Antarctic Expedition. Mě se určitě bude hodit, do JA jsem přijel jen v mikině.
Oblíbená aktivita mezi seniory pozorování oblohy spočívá pořídit fotodokumentaci oblohy a určit o jaké mraky se jedná, pokud tam jsou. Tyto snímky se následně pošlou do NASA, z kterých agentura čerpá informace pro své účely. Poté mají povinné schůzky kajakáři a fotografové, kteří si připlatili za aktivity, které nebyly v ceně výpravy. Pro mě to znamená, že mám volněji a mohu se věnovat psaní deníku nebo ptáčkování.
Před večeři na jeviště přednáškového sálu vstoupili chlapci od kormidla, kapitán Jacques, první důstojník Domingo a navigátor Pedro, za hotelový management byli pozváni vedoucí za uklízeče, číšniky, kuchaře, pokojské, prádelny a zásobování. Proběhla úvodní řeč, přivítání a přípitek na nezapomenutelnou cestu. Po této proceduře následuje naše oblíbená prezentace, jak bude zítra? Teď je to ještě sranda, čím tmavší odstíny fialové na satelitních snímcích tím větší bučení se ozývalo. Pak jdeme na večeři a spát.
Ráno se probouzím za doprovodné hudby z amplionu, kterou vedoucí každé ráno budí pasažéry a hlásí jaké je počasí, vítr, výška vln a jakou vzdálenost jsme ukrojili. Po dvou celých dnech máme za sebou cca 640 nm a 800 ještě zbývá. Po snídani máme zajímavou přednášku o mořských savcích jako kytovci, ploutvonožci a jejich chování a adaptaci, poté jdeme pozorovat a fotit oblohu. Před obědem přichází první povinná schůze IAATO. Průvodci nás edukovali o chování lidí na souši k zvířatům, jak daleko máme od nich dodržovat odstup, jak máme býti upraveni, co všechno (ne)smíme mít s sebou atd.
Po obědě se scházíme na další povinnou schůzi o biologické bezpečnosti. Dozvídáme se, jaké oblečení si musíme donést, aby nám je mohli zbavit všelijakého cizího bordelu, který se nesmí rozšířit po souši. O pár chvil se přesouváme do převlékárny (Mudroom), kde si zkoušíme gumáky a bundy, kromě toho ještě fasujeme záchrannou vestu a skříňku. Odpoledne mám volněji, věnuji se psaní deníku, četbě a ptáčkování. Vidíme samé skvosty jako albatrose hnědého, atlantického a buřňáka tristanského.

Albatros pestrozobý

Buřňák tristanský (Spectacled Petrel)

plnou parou vpřed

skipr Jacques

Cítím led

Máme nový den, přichází i razantní ochlazení atakujeme padesátou rovnoběžku, vlny dosahují výšky 4 metrů, je to furt nic. Jako první máme přednášku o geologii JG a ledovcích, následovanou povinným mítinkem, kde se seznámíme s motorovými čluny (Zodiaky). Personál nám představuje, jaké úkony musíme učinit před nástupem do zodiaku, správný úchop při nástupu, jak správně našlapovat a posunovat se. Dalším důležitým pravidlem je vstávat na nohy až pokud to dovolí řidič. Poté mají povinný brífink fotografové a kajakáři, my se odebíráme pozorovat ptactvo a oblohu. Konečně se otevřel butik a já jdu prozkoumat, co bych si mohl dovézt domů na památku.
Na magnetické kartě máme nahraný 50 USD bonus, který můžeme utratit za cokoliv, mě to vyjde na cent přesně, a to jsem prosím pěkně koupil jen 3 magnetky, 6 pohlednic a 3 prupisky. Přednáškový sál se opět zaplňuje, chystá se promítáni filmu o Shackletonovi, britském polárníkovi, který je považován v expediční komunitě za hrdinu. A potom zase volná zábava deník, četba a ptáci.
Ze zástupců ptactva se nám ukáže Albatros královský a hnědý. Po večeři hrajeme hru uhádni zvíře, máme hádat zvuky savců a ptáků přehrávaných z reproduktoru. Jelikož neznám názvy v originále, odhodlávám se jen k pozorování tohoto tyjátru.
Je 6. listopadu, dnes bychom měli spatřit obrysy Jižní Georgie. Po snídani nám ornitolog Jeff přednáší o ptactvu, které budeme moci pozorovat. Hlavní tváří je pochopitelně tučňák královský, ale nepřijdeme ani o několik druhů albatrosů. Z endemických druhů se můžeme setkat South Georgian pintail, Linduška jižní (pipit), rybák jižní a kormorán modrooký. Na další aktivitu jdu až po obědě, tradičně se účastním pozorování oblohy.
Neméně zajímavý program startuje o hodinu později, kdy náš průvodce Mariano z Patagonie vysvětluje, jak správně připravit a konzumovat nápoj maté. V mezičase buď píšu deník nebo se jdu podívat na můstek. V dáli se nám formuje první ledovec, vypadal podobně jak ten z Titanicu. O této skutečnosti nás informuje vedoucí rozhlasem a všichni se, jak mravenci shromáždí na vrchní palubě. Ledovec míjíme pravobokem lodě asi o 50 m což je dobrá vzdálenost na to vidět, zda se na něm odehrává nějaký život. Před večeři pořádá mořská bioložka Suzie výklad o velrybách a rypouších což mě velice zajímá, protože hlavně přítomnost rypoušů na JG rozhodlo o delší plavbě.
Přichází chvíle, na kterou všichni čekali. Vedoucí promítá satelitní snímky z radaru, protože zítra nás čekají první vylodění. Vypadá to nadějně u pobřeží má vítr dosahovat vítr v nárazech maximálně 20 uzlů, což je ještě přípustná hodnota, odpoledne to vypadá ještě líp, tam se dostáváme na poloviční hodnoty. Je třeba si uvědomit, že počasí v těchto šířkách a díky geografické pozici ostrova je nevyzpytatelné a může se měnit z minuty na minutu.

Albatros hnědý

Albatros královský

Zodiak brífink

10 USD" data-sub-html="

10 USD

10 USD

8 USD" data-sub-html="

8 USD

8 USD

Nedostalo se na všechny

Během večeře cítíme, že už stojíme, nacházíme se v Jason Harbour, jdeme se podívat na příď kde a jak daleko od pobřeží kotvíme. Pak už jdeme spát a nemůžeme se dočkat rána. V 7:00 budíček, vedoucí nás informuje o povětrnostních podmínkách a vyhlašuje termín prvních vykládek na 8:30. Jsme rozděleni do několika skupin po 20 lidech, protože ne všech 150 lidí se může mačkat v mudroomu. Jeřáby začínají snášet první zodiaky na vodu a tým asi 6 lidí jde obhlídnout podmínky na souš. My už jsme připraveni v oteplovačkách a čekáme, až nás budou po týmech svolávat do mudroomu. Konečně nadešel ten okamžik, nazouváme si gumáky, bundu a vestu, a řadíme se k nástupu.
Ještě, než sejdeme schody k nástupní platformě, průvodce každého pečlivě zkontroluje, zda máme všechny náležitosti. Už když jsme dole další pracovník si oskenuje naši kartu, aby poté věděl, že po návratu nikdo nezůstal na souši. Gumáky smáčíme ve Virkonu (dezinfekční tekutina) a nastupujeme do zodiaku. Člun uveze 10 lidí a většinou nikdo nechce sedět vpředu, protože už při malinkatých vlnkách vás to ošplíchne. Jelikož naši skupinu svolávali mezi prvními, máme právo jít prvně na souš.
Maximálně 100 lidí může v jeden okamžik vstoupit na půdu ledového kontinentu, ten zbytek dělá plavbu na zodiacích kolem pobřeží, a pak se to zase prohodí. Na pobřeží proběhne školení, kudy máme chodit, kudy ne, připomíná vzdálenosti od zvěře a v kolik máme zbýt zpátky na pobřeží. Na pláži kousek od nás se válí dospělý samec rypouše sloního se specificky zahnutým zobákem, opodál lachtan ušatý a tučňáci královští. Všichni kolem sebe promenádují jako by se nechumelilo, čekal jsem, že někdo si na někom pošmákne a ono nic.
Vstupuji na stezku a vydávám se až na její konec, postupně se zastavuji u menších či větších skupinek tučňáků a lachtanů. Vždy se snažím zastávky rozvrhnout tak, abych se stihl vrátit zpět, a ještě chvíli pobyl na pláži. Drtivá většina turistů ovšem tuto krásu vnímala přes čočku fotoaparátu, což mi přišlo škoda. Pro tyto účely jsem používal akční kameru, když jsem si chtěl pořídit lepší fotku tak na telefon, pro detailnější záběry jsem využíval služby spolubydlícího ptačkáře a jeho Canon.
Vymezený čas pro setrvání na souši utekl, je až neuvěřitelné, jak ten čas rychle utekl. Teď se role obrací a nastupuji na zodiak abych se zůčastnil projížďky podél pobřeží. Po asi 10 minutách plavby se zvedl takový vítr, že jsme byli nuceni se vrátit na loď, a ti lidi, kteří nás vystřídali na souši v podstatě neměli skoro žádný čas si užít procházku, protože taky museli rychle na loď. Dovoluji si tvrdit, že takových 30 – 40 lidí ostrouhalo. Na projížďku jsme vyfasovali takového řidiče, který to měl na háku a upaloval na plný plyn k nakládací rampě. Všech 10 nás bylo mokrých jak slepice. Nakládání zodiaků zpět na palubu bylo docela zábavné, vítr v nárazech 50 uzlů si s nimi dělal ve vzduchu co chtěl. Ačkoliv jsem měl 3 rukavic, všechny byly promočené, abych je měl do odpolední exkurze suché, sušil jsem je fénem. Přesouváme se do zálivu Moltke Harbour, kde se má odbýt odpolední vylodění. Po obědě všichni čekáme na hlášení, v kolik máme býti připraveni. První informace hovoří o 13:30 pak 14:45, nakonec je čas blíže nespecifikovaný. A tohle je přesně ono, nikdy nevíte, kdy a jak se počasí změní a můžete mít modely jaké chcete. Po poradě je odpolední exkurze zrušena a my se přesunujeme do St. Andrews, kde zakotvíme a přečkáme noc.

Jason Harbour

Královský zpěv a sloní řev

Večer na poradě někteří cestující neskrývali zklamání z toho, že byli ochuzeni o pobyt na souši, s tím bohužel nikdo nic nezmůže. Dozvídáme se, co nás čeká zítra ráno v St. Andrews, budeme se procházet mezi největší kolonií tučňáků královských jejichž populace čítá více než 100 000 párů. A abychom něco z toho měli budíček je stanoven na 5:00 a svolávání do mudroomu v 5:45. Dobře naladěni odcházíme na večeři a spát. Ještě, než zazní budíček z rozhlasu, většina už je na nohách a čeká na informace.
Vítr je příznivý, vlny téměř žádné, s malým zpožděním začínají svolávat skupiny na nástup. Moje skupina je až předposlední, tudíž mě čeká prvně projížďka na zodiaku. Když je takto krásně a nic se neposere, je lepší jít prvně na projížďku, protože pak je méně lidi na souši. Projedeme několikakilometrový úsek pobřeží, vidíme lachtany, rypouše a nějaké ptáky. Pak jsme přivoláni na souš opět proběhne krátký brífink, co smíme, co ne a jdeme nasávat atmosféru. Přede mnou se zjeví několik desítek tisíc párů tučňáků královských, jak pochodují v dlouhém štrůdlu v několika řadách vedle sebe jedním či druhým směrem za doprovodu krásného zpěvu, který mě tak ochroml, že zůstávám nehnutě stát a naprosto ignoruji okolí.
Do jejich symfonie občas zasáhne svým troubením rypouš, ale nemá šanci je přeřvat. Ač je obloha zatažená a pobřeží se občas zahalí do mlhy, panují ideální podmínky pro pozorování. Přicházejí i smutné okamžiky, viditelně zkrvavení tučňáci nebo rypouši po souboji se svým mužským sokem o udržení harému. Žádný souboj jsem neviděl, ale je fascinující pozorovat, jak si příroda sama nastavuje svá pravidla a rovnováhu. A zároveň srdcervoucí vidět tato moudrá stvoření trpět a krvácet. Náš pobyt je u konce a vracíme se zpět na mateřskou loď. Jdeme na pozdní snídani, promočení si jdou vysušit rukavice, a to včetně mě.

St. Andrews

Pro dobrovolníky

Přesouváme se do Gold Harbour na odpolední túru, připraveni máme být v 13:30. Dávám si pauzu od psaní deníku a ptáčkování a jdu se podívat co se děje na můstku. Začíná to být zajímavé, vlajka na přídi lodi vlaje, jak by se měla co nejdříve odepnout od stožáru. Vítr v nárazech dosahuje 65 uzlů, což je absolutně nemožné pro svěšování zodiaků, maximální přípustná hodnota je 30 uzlů. Opět to vypadá, že budeme ochuzeni o vylodění. Čekáme tak dlouho dokud se dá a v 17:15 se opět oblékáme do výbavy a jdeme aspoň na hodinovou projížďku kolem pobřeží. Opravdu se vyplatí čekat, dokud to jde, dny jsou tady dlouhé, takže šance je vždy.
Tohoto vylodění se účastnilo asi 75 % turistů, vynechali jen ti nejstarší. Kolem pobřeží je možné pozorovat pouze tuleně, občas zahlídneme jedince tučňáka. Promočení a zmrzlí naskrz se vracíme na loď. Jdeme se poslechnout rekapitulaci a plány na další den. Třetí den bude ve znamení prohlídky velrybářské vesničky Stromness a odpoledne Grytviken, jedno z málo míst, které je celoročně obyvatelné. Posléze se promítají snímky ze satelitního radaru, sálem se prožene mexická vlna, poněvadž oblast pokrývá modrá a zelená barva, tzn. téměř bezvětří. Slavit je však předčasné, všichni si pamatujeme, jak to mělo vypadat první den.

Gold Harbour

Den jak z omalovánek

Skrz okénko kajuty prosvítají sluneční paprsky do interiéru a já vím, že bude krásný den. Loď se vůbec nehoupe a já ještě se v poloospalém stavu pozoruji okolí. Předpověď se zdála býti přesná, oblékám se do výstroje a čekám na svolání mé skupiny. Naše skupina je mezi posledními čili mě opět prvně čeká projížďka na zodiaku. Až po nástupu na člun zjišťuji, že obloha je téměř bez mraků a vane mírný vítr. Od velrybářské stanice se musíme držet na 200 m, proto fasujeme dalekohledy, abychom si mohli v klidu prohlédnout pozůstatky, které tam již více než 60 let rezaví. Konečně jsme přivoláni na souš, máme 2 hodiny na průzkum.
Průvodci vyznačili asi 3 km trasu, která končí někde u vodopádu. Všichni byli vodopádem nadšeni, poté co jsem spatřil Iguazú mě nějaký mini vodopádek nechává klidným, nebudu kvůli tomu přece pálit 45 min času, a proto jsem obdivoval zvířectvo v perimetru 1,5 km od pláže. Kromě nás byli na souši ještě nějací vědci, kteří sbírali vzorky půdy. My se tak po vydařeném ránu vracíme zpět na loď a před odpoledním výstupem si musíme dát do cajku gumáky a oblečení.
Přemísťujeme se do Grytviken, kde mimo jiné můžeme všichni v jednu chvíli vstoupit na souš. Neplatí zde pravidlo 100 lidí. Protože správci, vědci a ochránci přírody zde dbají na zachování unikátního ekosystému, poctí nás nejdříve svou návštěvou a zkontrolují čistotu našeho vybavení, zatímco nám jedna vědkyně přednáší o tom, co tam dělají, čím zabíjejí volný čas atd. Dostáváme i razítko do pasu, čímž se stává mým nevzácnějším přírůstkem do sbírky. A jaké nejvzácnější razítko máte vy? 😀 Konečně nasedáme na zodiaky a máme 3 hodiny na průzkum. Upaluji hned na poštu poslat pohledy dom, jedna známka stojí 1,75 liber. Ještě si kupuji tričko za 22 liber a magnet. Další mé kroky míří do muzea, kde je výstava o Ernestu Shackletonovi, historii velrybářského průmyslu, zvířecí exponáty a informace o současném vědeckém výzkumu.
Hlavní dominantou „centra“ vesničky je velrybářský kostel postaven norskými velrybáři a obří rezavé zásobníky na velrybí tuk. Na samém konci vesničky leží hřbitov, kde má svůj hrob britský polárník a dobrodruh Ernest Shackleton. Před vstupem na hrob nám průvodci do hrnků nalili whisky a pak jsme přikročili k hrobu. Já se nerozpakoval a hned to kopnul do sebe. Někteří se na mě s údivem koukali, co robím, oni po zvolání hip hip hurá vylili obsah hrnku na hrob. Zima je zima, nebudu plýtvat pitím, když je možnost se trošku zahřát. Studení jak psí čumák ti Britové, to vám povím. Pak je komentovaná prohlídka jednou zdejší průvodkyní, já jdu pozorovat rypouše a nově i tučňáky oslí.

Stromness

Barbecue pod otevřeným nebem

Čas se pomalu chýlí ke konci u břehu se už shromažďují čluny a začínají svolávat první skupiny k návratu. Já odcházím mezi posledními, tudíž si ještě vychutnávám unikátnost tohoto nádherného místa. Máme asi hodinu se dát do kupy, umýt, zahřát, znovu obléct, neboť na vrchní palubě bude opékačka. Číšníci připravili vyhřívané talíře, vyzdobili stůl vyřezávaným ovocem a šéfkuchař Nendi ukuchtil samé mňamky. Teď jsem vůbec neposlouchal tělo a nabral si plný talíř masitých jídel, všechny ty kotlety, stejky, žebra, klobásy a nevím co skončilo v mých útrobách. U jídla vyhrávala živá hudba, která zpříjemňovala pobyt v chladném večeru.
Po večeři nás pár dobrovolníků pomáhala s úklidem stolů a křesel, kteří před našim návratem ze souše tak hezky připravil personál. Dneska je rekapitulace a brífink až po večeři, nadšeně usedáme do sedaček, co si vedoucí připravila pro náš poslední den v JG. Pokud se snímky ze satelitu nemýlí, měl by nás čekat minimálně stejně hezký den jako dnes. Ráno si uděláme zastávku ve Fortuna Bay, kde je další velká kolonie tučňáků. Na tomto místě se tým rozhodl udělat jen výstup na souš a to abychom si v poslední den co nejvíce užili vůni a krásu JG. Prvních 100 lidí jde do akce v 7:00, budeme mít 2 hodiny na to si co nejvíce zafixovat do paměti jeho jedinečnost. Tady musím ještě podotknout, že půl hodiny hledal personál na souši vhodné místo pro vylodění, poněvadž zvířata na pláži nechtěli ustoupit a vy nemůžete tůrovat motorem a odhánět je, oni musí sami ustoupit.
Vše se naštěstí podařilo. Stezka tentokrát není příliš dlouhá, vede ke kopečku, kde se něco děje. Ještě, než se tam vydám a davy zmizí, klábosím s polskou průvodkyní a natáčíme nějaké video, které bude ve večerní rekapitulaci. Imitujeme chůzi tučňáka nic jiného nás nenapadlo :-D. Mířim na hůrku a odtud je výhled do údolíčka na velkou kolonii tučňáků královských i s jejími malými tučňáčky v jejich hnědém huňatém kožíšku.

BBQ

BBQ

chlupka

Vyletí ptáček

S hlubokým zármutkem musíme opustit toto božské místo a vrátit na loď, protože další turisté už nedočkavě přešlapují na rampě. S ostatními si na palubě vychutnáváme čaj, kávu, polívku nebo sušenky a u toho študujeme místo odpolední exkurze, protože ta bude zároveň poslední na půdě JG. Prince Olav Harbour je jen hodinu plavby na západ od místa kde se teď nacházíme, po obědě tam budeme. Obloha nad námi je vymetená, dalo by se říci, že je srovnatelné se včerejškem.
Hladina je klidná jako zrcadlo, takže svěšování zodiaků nebude problém ani samotná jízda. Naplánovaná je jen 2 hodinová jízda, tučňáci zde nejsou, tuleni a rypouši se mačkají na úzké pláži, že to znemožňuje zachování dostatečného odstupu. To podstatné ovšem vidíme z člunu a nejen to, poprvé dokonce vidíme i ptáčka Pipita, což ptačkáři doprovodili výskaním a neskrývali radost, dalšími úlovky jsou racek jižní, buřňák Hallův a kormorán modrooký. Jsme zpátky na lodi a na zádi se formujeme k hromadnému focení. Bude to krásná památka. Většina z nás si vzala expediční bundy, které jsme jako dárek od společnosti nafasovali, někteří tak neučinili a přišli ve věcech, které měli schované v mudroomu a zřejmě se nestihli převléct. Je pravda, že to focení probíhalo ihned, co se poslední člun vrátil z výpravy. Pak ještě kdo chtěl, mohl se v malých skupinkách odfotit s personálem, což byla velmi žádaná aktivita.
Odcházíme na večeři. V 21:00 pořádá expediční tým hudební vystoupení, bohužel hrajou takové skladby, které diváky nezvedne z křesel, ale spíše je uloží k hlubokému spánku. Pak už se na to nemohla dívat 85letá důchodkyně Helen ze Švýcarska která se zhostila role kotelnice a začala vybízet skupinu k rychlejším vypalovačkám. A myslím že se jí to povedlo, mikrofonu se hostil průvodce z Mexika a začal zpívat španělsky. To se zamlouvalo i ostatním a pár z nás rozpohybovalo pneumatiky, které nám za 10 dní přejídáním nakynuly. Naše pohyby připomínaly samce rypouše sloního, když se snaží jít do oceánu.

hromadné foto

fot s 1/3 expedičního týmu

Olav Harbour

kormorán modrooký

buřňák Hallův

Přímo před námi

Před sebou máme 2 celé dny a kousek, přepočteno na vzdálenost 800 nm plavby, než zakotvíme na Elephant Island v Jižních Shetlandech. Program dne se vrací do zajetých kolejí, tedy pozorování oblohy, přednášky o geologii, ledovcích, savcích, ptácích na Antarktidě, prezentace fotek, co jsme viděli na JG a v neposlední řadě čištění oděvů a gumáků. Ve volné chvíli se hrály vědomostní soutěže nebo se chodilo ptáčkovat. Jak postupně plujeme jižněji začíná se na hladině formovat mořský led, ještě ne v takové formě, aby výrazně zpomalil loď.
Dostaváme informaci rozhlasem, že okolo půlnoci nám zkříží cestu tabulový ledovec s označením A23a, největší plovoucí ledovec na světě o rozloze 4000 km2, to odpovídá velikosti státu Rhode Island v USA. On vlastně ani moc nepluje, nebo nedriftuje, jeho rekordy jsou méně než 1 km za měsíc. Po 22:00 můžeme už na radaru pozorovat dlouhou nudli, která ledovec znázorňuje. Na vzdálenost 2 nm jde už ledovec vidět dalekohledem, vedoucí svolává všechny cestující, aby se přišli podívat na vrchní palubu, jak budeme stát čumákem u jeho stěny. No prvně jsem si myslel, že zastaví na vzdálenost 300 m, ale kapitán se toho nebál a špička přídě zůstala stát 60 m od stěny ledovce. Někteří turisté ze srandy svolávali hlášku z Titanicu "Iceberg right ahead" 😀. Posádka rozsvítila všechny reflektory na lodi a snažila se dosvítit na její konec. Na ten bližší samozřejmě. Věnovali nám 20 minut na pozorování tohoto majestátního kusu ledu.
Je nový den, vidíme nové ledovce, na kterých sídlí tučňáci, na levoboku a pravoboku pozorujeme velrybí výtrysky, občas se mihne i ploutev. Odpoledne přichází menší zdržení, před námi je několik stovek metrů široké pásmo ledu, kterým musíme proplout. Zpomalujeme na 1,5 uzlů a „driftováním“ se snažíme vyhnout těm největším. Všechny vyčnívají okolo 1 m nad hladinu, ale nevíme, kolik toho je pod hladinou. Takové ledovce mohou být těžké asi jako tahač nebo i plně naložený kamión a vletět do něho by znamenalo návrat do přístavu. K tomuhle se vrátím ještě na konci. Aby to bylo ještě pozoruhodnější, spatřili jsme v blízkosti velryby, jak se krmí, což přidalo na kouzlu tohoto okamžiku. Po této nečekané události jsme pokračovali v našem vzdělávacím programu, a i přes překážky jsme z dnešního dne vytěžili maximum.

A23a

Kde ses tady vzal?

Větrné ráno nás přivítalo při příjezdu na Elephant Island, náš první pohled na antarktickou pevninu. Ostrov nás přivítal studeným větrem, sněhem a deštěm, což dokonale ilustrovalo drsné podmínky této odlehlé oblasti. Konečně jsme našli vhodný úkryt k vylodění a rychle nastoupili na zodiaky. Tento ostrov bývá hojně navštěvován v rámci polárních výprav, protože v roce 1916 se zde odehrála nejúspěšnější záchranná mise, což na tu dobu byl neuvěřitelný úspěch. A ve všem měl zase prsty Ernest Shackleton. Historii si přečtete ve svém volném času 😊 Setkali jsme se s tučňáky oslími a tučňáky uzdičkovými, kteří zde hnízdili, zatímco rypouši sloní odpočívali na břehu.
Prostoru, kam můžeme chodit moc nemáme, proto taky i několik desítek minut civíme na tučňáka, jak sedí na vejci a ten pohled nikdy neomrzí. Weddelovi tuleni, antarktičtí kormoráni a bělokuři sněžní obohatili jedinečné spektrum zvířat, která jsme na tomto izolovaném ostrově pozorovali. Nejzajímavější je ovšem sledovat ptáky Skua, jak si pochutnávají na mršinách a vyzobávají maso z koster.
Další místo bude Half Moon Island na soustroví Jižní Shetlendy které je asi 80 nm daleko, to si necháváme na další den, odpolední vylodění z důvodu zpoždění postrádá smysl.
Na tomto místě skutečně vnímáme, že jsme dorazili do Antarktidy — ledovce a majestátní hory nás obklopují ze všech stran. Díky klidnému počasí bez větru a jasné obloze, kterou sem tam doplnil mráček, z něhož padaly sněhové vločky byla krása tohoto místa naprosto dechberoucí. Na „půlměsíci“ žije kolonie tučňáků oslích a nově také uzdičkových. S touhle informací jsme šli na souš. Za mírného sněžení se blížíme k pláži a z dáli nás už vítají první tučňáci, sníh je zářivě čistý jak alabastr. Jediná věc vybočovala z normálu, a to přítomnost tučňáka kroužkového, jediného kusu tohoto druhu na tomhle ostrově, který je jinak domovem již výše zmíněných tučňáků. Bylo to opravdu obdivuhodné a opět jsme na něj většinu času koukali jak na svatý obrázek. Tohle ráno využíváme ideálních podmínek a užíváme si sněžnicovou túru, jízdu na kajaku, celodenní pádlování a plavbu na zodiacích. My musíme postoupiti dále, a tak jako vždy se zlomeným srdcem opouštíme tento malebný ostrůvek.

Uzdičkový

Oslí

Tuleň Wedellův

pták Skua

tučňák kroužkový

Navlékání nitě do jehly

Další cíl leží jižně nedaleko odtud, malebný ostrov Deception Island připomínající podkovu. Příjezd na Deception Island okořenilo krásné, klidné odpoledne. Bránu do ostrova tvoří cca 200 m úžina Neptunovy komíny, zdá se to býti hodně, ale je třeba zdůraznit, že dno je velice plytké, a navíc uprostřed leží kus šutru, který leží asi 3 m pod hladinou čili to vyžaduje precizní navigaci. Najednou se ocitáme uprostřed kaldery.
Zde uskutečňujeme vylodění, plavbu na zodiacích a jízdu na kajacích, plně se ponoříme do historie a krásy tohoto pozoruhodného místa. Stojí zde velrybářská stanice, velké kotle a zásobníky na zpracování a skladování velrybího tuku, hangár na hydroplán a hřbitov. Ze zvířecí říše nám dělají radost tučňáci a tuleni. Odpolední exkurze se chýlí ke konci, balíme věci a míříme zpět na loď. Vyplouváme z kaldery a míříme ještě o pár stupňů jižněji. Cestu nám kříží kosatky, je to vůbec poprvé co je můžeme spatřit velryby zabijáky, díky jejímu zbarvení je můžeme za slunečního dne vidět i metr pod hladinou.

vjezd do kaldery je jen 200 m široký

hřbitov

Když je led proti

Večer je nám promítán plán na zítřejší aktivity, ranní vylodění se má uskutečnit v místě Orne Harbour, pečlivě si studuji informace o tom, co je toto místo zač a nic kloudného se o něm nedozvídám. Odpoledne se budeme plavit na Cuverville Island. Probouzím se za mírného houpání lodi, a zjišťuji že OE již kotví v Orne Harbour. Po snídani jdu zkontrolovat okolí na palubu a zjišťuji, že zde není ani místo na vylodění, v podstatě je to díra všech děr na ledovém kontinentu. Jako bych se ocitl v některých moravskoslezských nebo severočeských městech.
Vedoucí vyslala monitorovací zodiak na obhlídku, nevím, na co je tam posílala, bylo jasné, že tam není místo na vylodění. Po zhodnocení situace se expedice rozhodla, že podmínky pro vylodění nejsou vhodné, a tak se rozhodujeme pro plavbu na zodiacích. Jinak to dopadnout nemohlo. Po dobu dvou hodin jsme prozkoumávali zátoku, vychutnávali si nádherné výhledy na Gerlache Strait. Navzdory chladnému a větrnému počasí jsem rád, že jsem si mohl vyjet, každá aktivita se počítá. Ale nezapírám, že jsem se těšil do tepla, protože ruce mě pěkně zebaly. Jakmile se všichni vrátili na palubu, nastala chvíle pro otužilce na jejich tradiční skákání do vody z nakládací rampy. Ze 151 lidi se k této aktivitě uchýlilo asi 40 jedinců, všichni byli uvázani k vodítku jako psi, pro případ, kdyby to někdo nezvládl. Ani ne hodinu odtud leží malinký ostrov Cuverville, ukrytý v kanálu Errera.
Z rádia dostáváme info, že nahromaděný led u pláže nám nedovolí se vylodit, protože pro zodiaky je moc silný, aby je proboural. Opět nás čeká 2hodinová jízda a kajaky, oproti ranní aktivitě je zde hladina klidná jak zrcadlo a bezvětří. Zde potkáváme druhého a posledního tučňáka kroužkového a opět mezi kolonií tučňáků oslích. Nejhezčí momenty této plavby jsou skákající tučňáci při návratu na souš, malou kaňkou je trochu neohrabaná řidička zodiaku. Večer se přesouváme k Portal Point, kde má proběhnout kempování. Husté sněžení a mlha tuto možnost zatrhla.

Orne Harbour

Cuverville island

Když Antarktida zpívá ticho

Tady přečkáme noc a uvidíme co se nám ráno naskytne. Bude to totiž poslední vyloďovací den na ledovém kontinentu, všichni si přáli, abychom z toho vytěžili maximum. Ráno se zahalila loď do mírné mlhy, nicméně jsme už mohli vidět průzračnou vodu jižního oceánu bez jediné vlnky, na hladině plavaly malinké kousky mořského ledu tzv. brash ice, podstatnou část vodní plochy pokrývala ledová krusta, opodál se tyčily do výšky ledovce různých geometrických útvarů, a především přítomnost antarktického poloostrova.
Zde poprvé staneme na jeho pevninskou část. Mlha se rozpadla, předpověď slibuje na příští hodiny exkluzivní podmínky. Kajakáři se chystají do svých obleků, zbytek do gumáků a bedlivě posloucháme rozhlas až budou naše skupiny vyvolávány k předposlední exkurzi. Moje skupina je poslední, půjdu prvně na člun. Co dělá toto místo zajímavým a unikátním je absence hluku. Ne že by tady nebyly žádné zvířata, ale je jich zde málo čili jediný zvuk, který slyšíte je zvuk motoru. Plujeme asi 90 minut, potkáváme jen pár skupinek tučňáků, voda je zde tak průzračná, že vidíme na dno. Konečně nás vedoucí volá na vylodění, po výstupu na souš si všímám razantního úbytku turistů.
Teď je to jen naše, nejdřív je nás tu okolo 40 a ubíhajícím časem se počet snižuje. Jsme požádáni, abychom zde chodili v naprosté tichosti, nebo mluvili jen šeptem. Pokrývka sněhu dosahuje na některých místech 1,5 m, průvodci vytyčili bezpečnou stezku a prvních 100 lidí nám ji pěkně zprůchodnilo. Každý se má možnost vyfotit s vlajkou na památku, což také každý učiní. Na souši není žádná zvěř, pozorovali jsme jen hory, ledovce, klidnou mořskou hladinu, a hlavně vnímali hrobové ticho. Všichni už odjeli a zůstalo nás tady jen 3 a členové expedičního týmu. Schválně jsem si nechal ujet zodiak, abych mohl poslední den co nejvíce zúročit. Nakonec přišla řada i na nás, a tak se se 6 členy týmu vracíme na společném člunu. Zvedáme kotvu a míříme k poslední aktivitě na ledovém kontinentu.
V mezičase obědváme a sledujeme okolí. Odpoledne se vítr zvedl, což nás přimělo pokračovat v plavbě a hledat nové útočiště. Naším cílem byly ostrovy Davis a Harry – pro expedici dosud neprozkoumaná místa. Tato změna plánu nám však hrála do karet, protože jsme byli přivítáni v neporušených, bezvětrných a slunečných podmínkách. Byla to ideální příležitost zamyslet se nad naším časem v tomto neobyčejném místě a užít si poslední 2,5hodinovou plavbu v zodiacích. Teplota se vyšplhala na 4 °C, to dělá nejteplejší a zároveň nejkrásnější den během celé expedice.
Dostávám asi nejlepšího řidiče zodiaku, člověka, který má čich na objevování zvířat v těchto šířkách. Neříkám, že ostatní jsou špatní, ale nemají ten šestý smysl a jen slepě následují toho zkušeného. Během tohoto časového úseku najezdíme spoustu km a strávíme dlouhé minuty pozorováním. Všechno úsilí se bezezbytku vyplatilo, postupně objevujeme leopardího tuleně, pak 2x s odstupem 15 minut jiný druh, a na závěr plavby znovu leopardího tuleně ostatní čluny se jen připojily. Každý si válel šunky na pohupujícím ledu o velikosti 3x3 m. Někteří cestující mají asi dost, pár člunů se s nimi muselo vrátit na loď, protože zima. Naše radovánky jsou u konce, v hlubokém žalu se loučíme s tímto úchvatným kouskem země a máváme mu na rozloučenou, pro některé je to první a poslední možnost setkání s ledovým kontinentem. Vracíme se zpět na palubu a chystáme se k skupinovému focení.

Hromadné foto

Portal point

na foto s vlajkou se stála krátká fronta

s polskou průvodkyni Karolinou

Drake Lake nebo Drake Shake

Loď se dala do pohybu všichni zůstáváme na palubách abychom se naposledy pokochali výhledy na majestátné hory, ledovce a divočinu. S tímto nádherným, leč zklamaným pocitem dáváme poslední sbohem Antarktidě, která se nám pomaličku vzdaluje. Vody jsou prozatím klidné, uvidíme, co si pro nás nachystá slavný Drakeův průliv, do jehož vod bychom měli vplout okolo půlnoci. Všechny tabletky a náplasti byly už rozebrány, já neměl v záměru cokoliv kupovat, protože jízda na horské dráze mému žaludku nic nedělá. První noc proběhla v klidu, hlášeny byly maximálně 6 m vlny, což na zdejší poměry není nic.
Přes den probíhají vzdělávací semináře, workshopy, tak jak jsme si za tu dobu zvykli a exkurze na můstku. Kromě výkladu jsme se mohli během vyhrazených 30 minut zeptat na všechny věci okolo řízení, navigace, tech. specifikací, osobních životů posádky atd. Cesta ubíhala plynně, teplota vzduch postupně stoupala a ledovce zmizely, Drakeův průliv také nedával o sobě moc vědět.
Je 18.11., poslední den, kdy by nás mohla překvapit síla zdejších vod. Nic se ovšem neděje, rychlostí 13 uzlů se blížíme k Hornově Mysu, nejjižnějšímu cípu Jižní Ameriky. Díky známostem prvního důstojníka Dominga, který zde tráví polovinu roku, nám bylo umožněno připlout na vzdálenost 1,5 nm, přičemž dovolena vzdálenost je mnohonásobně vyšší. Snižujeme rychlost na 9 nm protože vplouváme do Beaglova kanálu.
Odcházíme na poslední povinný meeting věnovaný zítřejšímu vylodění v Ushuaia. Dostáváme instrukce, jak budeme svoláváni k východu a jaké autobusy nás zavezou na záchytné body, odkud potom už půjdeme vlastní cestou. V podvečer se koná charitativní aukce, předměty z lodě budou v aukci vydraženy a výtěžek jde na nějaký výzkum. Postupně se draží prázdná láhev Shackletonove whisky, láhev vody z roztátého ledovce, hrnek na maté, aktivity jako ranní hlášení, řízení lodě a na závěr 2 nejvíce vydražené položky vlajka z přídě a výkres ve formátu A0 s mapou a ručně namalovanými zvířátky od naší průvodkyně Sophie.
Lidé byli ochotni za tyto věci zaplatit 1100 respektive 2250 USD. Před poslední večeří probíhá slavnostní rozloučení s expedičním týmem a posádkou. Na podium je pozváno asi 95% z cca celkem 140 lidí, kteří se starají o chod na této lodi. Na svých místech zůstal jen 1 člověk na můstku a pár lidí ve strojovně. Postupně jsme si vyslechli projevy všech lidí na vedoucích pozicích, předávání cen nejlepším zaměstnancům a čtení dopisů od turistů věnované týmu za příkladnou organizaci expedice. Samozřejmě došlo i na nějaké objímačky od ježibab, které nejvíce grilovaly expediční tým ještě před vyplutím.

Tohle se prodalo za 2250 usb

Rozlučkový večírek

národnostní složení posádky

Exkurze na můstku

Znesvěcení posvátného místa

Vstávám před 6:00 abych se vyhnul rannímu budíčku, který provede výherce ze včerejší aukce, hraje totiž na foukací harmoniku a já nemíním dostat poslední den infarkt :-D Jdu na vrchní palubu a zrovna přirážíme levobokem k molu. Obsluha lodě hází několika zaměstnancům přístavu lana, aby nás upoutali k bitvám, následně se všichni odebíráme na poslední snídani. Po snídani čekáme už jen na informace z rozhlasu, kdy začnou vyvolávat skupiny k vylodění. Ten okamžik nastal, při odchodu ještě dostáváme nášivku s logem společnosti, podáváme si ruku s některými členy týmu a děkujeme jim za všechno, co pro nás udělali.
Poslední pohled míří i na loď Ocean Endeavour, je to poslední sezóna v barvách společnosti Intrepid, od příští sezony budou brázdit polární oblasti s Ocean Nova. Nastupujeme do připravených autobusů a naposledy máváme našim průvodcům. Odjíždíme do úschovny zavazadel, kde si můžeme zdarma uložit své zavazadla a ulevit tak našim zádům při prohlídce města Ushuaia. Můj odlet byl naplánován po 18:00, mám dostatek času na to, projít si město důkladněji a zpozorovat nějaké změny za téměř 7 let, kdy jsem zde v lednu 2018 v rámci dovolené po Chile na krátkou chvíli zavítal. První kroky mě zavedly na adresu, kde sídlí můj agent Freestyle Adventure Travel, který mi tuto plavbu dohodil. Shodou okolností jsem hovořil i se stejnou zaměstnankyní, se kterou jsem všechny detaily po mailu probíral, a za to se náleželo poděkovat. Strávil jsem tam asi hodinu a stihli jsme probrat vše co se za těch 19 dní událo.
Dalším cílem byly obchody se suvenýry a pošta, domů se nejezdí s prázdnou. Pokud budete chtít poslat pohled z Argentiny do ČR, tak ne přes argentinskou poštu, známka stála 9500 ARS, což mnoho zákazníku odradilo. Já poslal jen jeden, takže tuto cenu ochotně akceptuji. Poslední místo, které mám v plánu navštívit je slavná cedule s nápisem Fin del Mundo. Kdo to místo zná, stojí kousek od vjezdu do přístaviště, v roce 2018 tam ještě nebyly žádné stánky a hlavně, byla čistá. Teď je to místo plné stánků kde prodejci nabízejí fakultativní výlety a to podstatné, nástěnka je polepena od různých kýčovitých nálepek a skoro není čitelné, že se tam píše o konci světa. Udělal jsem si jednu fotku, šel vyzvednout zavazadlo a pěšky 5 km mířil na letiště.
Pěškobus volím hlavně z důvodu výhledu na okolní přírodu a značné časové rezervy před odletem, cesta mi trvala odhadem hodinu a půl. Při pohledu na terminál vás nenapadne, že jste na letišti, ale spíš před ošuntělým hokejovým stadionem někde v Berouně. Uvnitř najdete to nejnutnější, pár odbavovacích pultíku, 2 obchody se suvenýry a 1 hospodu. K bezpečnostní kontrole se jde nahoru a funguje jen jeden skener, ale i tak jde vše jak po másle, moc odletů není naordinováno. Před nástupem si dávám ještě 2 lahváče Patagonia, protože vím, že do rána už nic jíst nebudu.

přístav Ushuaia

expediční loď World Traveler

Bude mi chybět

tabule konec světa leden 2018

Tabule konec světa listopad 2024. O pár vlasů chudší :-(

Ushuaia

Vítejte v BsAs

Po 3 hodinách přistáváme na letišti Jorge Newbery, je to malé městské letiště kousek od centra určeno pro vnitro lety. V kiosku si kupuji lítačku Sube na autobus a peláším na zastávku. Svou hostitelku informuji o přibližném času příjezdu. Bydlet budu v garsonce a po další 4 dny bude jen moje. Hlavní města nesnáším, beru to jako nutné zlo a snažím se tam trávit co nejméně času před odletem. Jasně, mohl jsem se toulat někde po Patagonii, ale už se mi nechtěla řešit logistika.
Po snídani jdu na prohlídku města, začínám u obelisku, pokračuji k divadlu Colón, a autobusem do čtvrti La Boca. Zde stojí za obdiv zejména barevné domečky, všichni místní obyvatelé nosí fotbalové dresy Messiho nebo Diega a každý zde fandí týmu Boca Juniors. Samozřejmě také nemohla chybět návštěva stadionu La Bonboniera, i když jen z exteriéru. V okolí je mnoho kaváren a obchůdků s cetkama, na chodníku se tančí tango. Pokračuji pěšky do čtvrti Puerto Madero, kolem vodních kanálů se táhne dlouhá linie barů, restaurací, tančíren s výhledem na lodě a jachty. Schválně jsem si zašel zde na večeři, vybral jsem si 2 restaurace s nejlepším hodnocením, z jedné jsem po 15 minutách odešel, aniž bych si objednal, protože pingl prostě nepřišel, a přitom byla skoro prázdná hospoda. Nakonec končím v picerce, ale i tak odcházím hladový, proto se jdu dojíst do stánku s rychlým občerstvením.
Je nový den, teploty atakují třicítku, den strávím v deltě řeky Tigre. Vlakové spojení mezi hlavním nádražím a Tigre je vynikající, vlaky jezdí v 15 – 20 minutových intervalech bez přestupu. Nemusíte si ani kupovat jízdenku, platíte lítačkou Sube. Cesta trvá hodinu, plynule a bez zpoždění, nevím, jestli se někdy toho dožiju na síti SŽDC. Centrem dění je veslařský klub kde se nachází i turistické centrum s fakultativními výlety po řece Tigre. Rezervuji si 2hodinovou projížďku na lodi za 12 000 ARS, ještě předtím si zajdu na oběd a pár piv. Celkem nás jede 6, moc si z té jízdy nepamatuju, jen vím, že voda byla strašná močka. Po návratu do BsAs jdu projít krámy se suvenýry, ale už mě nic nenapadá, co bych rodině a přátelům přivezl.

Obelisk

Colon

Puerto Madero

La Bonbonera

Ať to stojí, co to stojí

Nový den, jdu se nasnídat do slavné Café Tortoni, jenže co mě nepřekvapuje, asi 50m fronta před podnikem. Jdu kousek vedle do obyčejné kavárny se nasnídat a pak na Plaza de Mayo. Zde stojí prezidentský palác Casa Rosada, jak už název napovídá, budova s růžovou fasádou. Budova je otevřena veřejnosti od 10:00, čekám, co se bude dít, ale dovnitř chodí jen úředníci. Na protějším rohu je Catedrala Metropolitana, v Božím chrámu jsem byl naposledy ani nepamatuju.
Odtud do čtvrti Recoleta, hlavním lákadlem je květ Floralis Genérica, přes park potom na Plaza Francia. Neméně důležitým místem a magnetem v Recoletě je hřbitov, ale když jsem zjistil, kolik chtějí za vstupné, tak mě chuť přešla. Poslední den je třeba vyšperkovat nějakým kulinářským zážitkem, mířím do čtvrti Pallermo, kde jsou ty nejlepší parilly v celém Buenos Aires. Abych do večeře vydržel, jdu na pozdní oběd, v tomhle horku bodne pivo a špízy. V 18:00 jdu na Happy hour do parilly La Cabrera Express, strávit tu můžete 1,5 h. Objednávám si 400 g kus masa za cca 40 000 ARS, už předkrm vypadal jak hlavní jídlo.
Dávat si špízy byl špatný nápad, pětinu masa mi zůstalo na talíři a já rychle upaloval na byt, protože se zdálo, že asi porodím. Probouzím se do nového dne, sice stále nafouknutý, jak balón ale v dobré formě si naposledy před odletem projít okolí. Kvůli pozdnímu odletu (22:25) mi domácí umožňuje čekout v 16:00, poslední den probíhá v uvolněném tempu a rytmu, posedáváním v kavárnách, parcích, prohlížení výloh aj. Vyzvedávám si batoh a mířím na autobusovou zastávku v přesvědčení, že autobus č. 8 modré linky mě zaveze až na letiště. Bohužel pro mě jsem nastoupil do autobusu č. 8, ale červené linky, čili mě to zavezlo úplně do kelu. Panika nebyla na místě, stále mám několik hodin se tam došourat, i pěšky.
Nastupuji do dalšího autobusu, ten mě vyhodí asi 3 km od letiště, zbytek už dojdu po přivaděči. Na letišti rozfofruji poslední love a jdu se odbavit. V 21:15 se bordujeme na palubu A350-900 společnosti Iberia. Let do Madridu trval okolo 11 hodin, zde je přestup cca 2 hodiny a ve Vídni jsme kolem 19:00. Odtud ve 23:30 žlutým autobusem do Ostravy. Tím se zakončila moje 5týdenní životní cesta, která se zřejmě nebude opakovat.

Catedrala Metropolitana

Casa Rosada

před Casa Rosada

Recoleta

hřbitov v Recoletě

Jak probíhal výběr plavby?

Nejdůležitější je si stanovit rozpočet a délku itineráře. Následují další aspekty, jako roční doba, velikost lodě, aktivity a co dostanete v ceně zájezdu. Pokud pracujete s nějakým omezeným rozpočtem, jako já, nemůžete si moc vymýšlet. Rozeberu krok po kroku, jak jsem postupoval já.
Disponuji rozpočtem 7 500 USD a trvám na aspoň 12denní plavbě. Ty nejkratší itineráře jsou jen na 9 dní a to je málo.
Roční období: říjen, listopad; chci být na jedné z prvních výprav v dané sezóně, která zakotví u břehu bílého kontinentu, protože ji chci vidět pokrytou ledem a sněhem, nikoliv obnaženou. Navíc je šance, že loď nebude plná. O aktivity nemám moc zájem. Skok do vody je zdarma takřka u všech výprav, za kajaky si už ovšem připlatíte 1 300 USD, paddleboard 300 USD, nocleh na souši 400 USD, fotografický workshop 1 300 USD – tohle mít nemusím.
V ceně zájezdu máte vždy plnou penzi, nějaké přednášky, výlety na souš motorovými čluny (Zodiaky), někdy i bundu a pár kilobajtů na surfování po internetech.
Nabídky jsem si nechal zasílat někdy od listopadu 2023.
Většinou to bývá tak, že expediční společnosti nabízejí volná místa na palubě svých lodí prostřednictvím webových stránek nebo k tomu využívají služeb prostředníků. Prostředníky využívají často, když už nemůžou doobsadit loď.
Tak tedy nabídky chodí a chodí (asi od 8 cestovek u kterých odebírám newslettery: Quark Expeditions, Atlas Expeditions, Oceanwide Expeditions, Poseidon, Aurora, Swoop, Antarctica Travels a Freestyle Travel Adventure), jednou měsíčně přes WhatsApp jim napíšu, jestli nemají nějakou akci.
Onoho dne, 29. května 2024, mi píše agentka z poslední jmenované cestovky, Freestyle Travel Adventure, že má pro mě zajímavou nabídku od 7 350 USD do cca 10 000 USD na 21 dní!!! Ještě že se do spamu dívám každý den; zpozdit se, byť o den, už by žádné místo být nemuselo.
Cena závisí od typu kajuty: apartmá s velkou postelí, velkým oknem a balkonem jsou nejdražší, sdílené kobky bez jakéhokoliv okénka v nejnižší palubě naopak nejlevnější.
Čtu svižně itinerář, snažím se pobrat to nejdůležitější. Jde o plavidlo Ocean Endeavour, kapacita 199 pasažérů. Bez rozmýšlení vybírám druhou nejlevnější kajutu za 7 750 USD, cimra o 10 m², dvojlůžák bez okénka. Nepotřebuji nóbl apartmá, stejně se tam chodíte jen převlékat a spát. Agentka posílá platební údaje a z nich se dozvídám, že její CK převzala nabídku od jiné CK sídlící v Austrálii. Uhrazuji 25% depozit na konto CK Chimu v Austrálii, platba je potvrzena a zbytek musím doplatit nejpozději 95 dní před vyplutím.
Berte na vědomí, že stejný zájezd stojí běžně 2x tolik, pokud si ho koupíte s výrazným předstihem. Když už jedete tak daleko a strkáte do toho tolik peněz, nespokojíte se jen se základní 9denní plavbou, protože tohle zažijete jen jednou za život, pokud vyděláváte o něco méně, než je průměrná měsíční mzda. A vůbec mi nevadilo, že překročím můj vyhrazený rozpočet.
Máte-li vše uhrazeno, pošle vám agentka papíry a vy s nimi musíte jít k svému obvoďákovi, aby vás shledal způsobilým pro zájezd do míst s extrémními podmínkami. Samozřejmě je to vše v angličtině, za potvrzení cáluju 500 Kč.
Všchno to posílám zpátky agentce a po pár dnech se ozve expediční doktorka a ptá se na věci, které byly mým lékařem zaznamenané v dotazníku. Ještě podepíšete prohlášení, že itinerář se nemusí do puntíku vyplnit a v případě jakékoliv zdravotní (u člověka) či technické (na lodi) indispozice valite zpátky do přístavu. Ze 151 lidí bylo 80% důchodců a nikdy nevíte koho může klepnout pepka.
Když jsem výše popisoval, že pásmem nahromaděného ledu je zapotřebí proplouvat slimačím tempem, tak to platí doslova. Loď Ocean Victory (r.v. 2021) trávila s námi v JG jeden den, vrazila do ledu tak silně, že se ji poškodil stabilizátor a museli se vrátit zpátky do přístavu. A to po jednom dni dobrodružství !!! A to nemáte jak s autobusem, že na vás čeká v přístavu náhradní loď. Nevím jak to vyřešili, ale určitě to zkazí celou dovolenou.
Nejdůležitější a zároveň nejsložitější je výběr vhodné pojišťovny, která vám tuto expedici bude ochotna pojistit. Jelikož je pomoc skutečně daleko, je požadováno krytí na evakuaci vrtulníkem ve výši minimálně 250 000 USD. V Česku to kdysi dělal Allianz, ti to bohužel v roce 2023 přestali nabízet. Jedinou možností momentálně je pojišťovna ERV, v červenci jsem si nechal udělat kalkulaci, na 21 dní by to dělalo 14 300 Kč, to jsem absolutně nemohl akceptovat. Proto jsem oslovil jednu z doporučených zahraničních pojišťoven, kteří se orientují na expedice, pojišťovnu IMG , za 5 minut byla pojistka uzavřena v hodnotě 1 828 Kč.

původní itinerář, kdy ještě nebylo jasné co se stane s lodí. Původně bylo plánován odjezd z Puero Madryn, pak se to změnilo na Montevideo, itinerář vylodění ůstával stejný.

finální itinerář

Vítězný inzerát

další nabídka

Náklady

A nyní přichází nejoblíbenější rubrika cestopisu, na kolik tato sranda vyšla?
Expedice Antarktida - 183 908 Kč
Mezinárodní letenka - 22 854 Kč
Letenka Sao Paulo -Foz do Iguacu - 1 633 Kč
Letenka Ushuaia - BA - 2 454 Kč
Autobus Puerto Iguazu - Corrientes - 1 073 Kč
Autobus Corrientes -Mercedes - 411 Kč
Autobus Mercedes -BA - 1 156 Kč
Trajekt BA - Montevideo - 1 677 Kč
Ubytování Puerto Iguazu - 681 Kč
Ubytování Mercedes - 952 Kč
Ubytování Colonia Pellegrini - 3 855 Kč
Ubytování Buenos Aires - 3 477 Kč
Očkování dengue - 7 420 Kč
Očkování žlutá zimnice - 1 750 Kč
Pojištění expedice - 1 828 Kč
Pojištění JA - 2 196 Kč
Storno pojištění - 7 725 Kč
Doprava domů - letiště - domů - 889 Kč
Kapesné - 20 000 Kč
Nákup vybavení před odjezdem - 5 723 Kč
Celkem to dělá hezkých 271 662 Kč a o 90 000 Kč překonává mou nejdražší dovolenou z 2022 po Austrálii. Cena útěchy přijde v podobě návratu 775 USD za zpoždění. Každý rok si říkám, že půjdu s výdaji za cestování dolů, ale pokaždé přijdu s destinací, která tu předcházející hravě překoná 😀

Závěr

Rok co rok tvrdím, že ta aktuální dovolená byla nejlepší co jsem kdy absolvoval. A letos to říkám zase, protože tohle byl odlet na Mars a nevím, co by se muselo stát, abych tohle triumfnul.
Pět týdnů, které se střídaly jako obrazy na plátně. Z tropických pralesů, kde hukot vodopádů přehlušil všechny starosti, až po tichou majestátnost polárních krajin, kde se ledové království odráželo v očích tučňáků a obřích rypoušů. Mokřady, kde život pulzoval v každé kapce vody, a města, která ukázala tvář chudoby i lesk bohatství.Každý den byl jiný, a přesto to všechno zapadlo do sebe jako dokonale promyšlená mozaika. Nemohl jsem si přát víc. Tahle cesta nebyla jen výletem – byla návratem k tabuli života, kde jsem znovu objevil, jak pestrý a neskutečně krásný svět dokáže být.
Co bude příště? Skutečně nevím. Arktida, Amazonie, Galapágy, Papua Nová Guinea nebo snad orangutani na Borneu? Anebo úplně něco jiného nebo v krajním případě vůbec nic. Bude mě čekat spoustu práce, abych vybral něco speciálního 😀
To by bylo pro letošek asi vše, cestování zdar, tomu dalekému obzvlášť, ať se vaše cestovatelské sny v roce 2025 přemění ve skutečnost.
Na počtenou 😀
PS: Fotky jsou pořízeny na OnePlus Nord 3 a detailnější na zrcadlovku Canon.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 6 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) melounek

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-12-24T13:43:23+01:00

melounek procestoval(a) 10 zemí světa světa, nejvíce Jižní Ameriku a Severní Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 2 lety a napsal(a) pro tebe 13 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

6 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jakub Langer

před hod

Je videt, ze jsi se radne rozsoupl a splnil si dalsi cestovatelsky sen. Pravda, trochu jinym stylem nez "cestuj levne", ale to projednou nevadi ...
Pokud jsi vybral takovou tropicko-ledovou trasu, a zaroven asi nezbyvalo vice casu na prekrasnou Brazilii, i po ceste by se neco dalsiho naslo. Napada me treba vodopad Monday v blizske Paraguayi, zriceniny jezuitske misie San Ignacio v Argentine a treba i mirne kolonialni Colonia del Sacramento v Uruguayi.

Dal k ledove plavbe, koukam, ze to byla velka ornitologicko-ptackarska vyprava. Kor kdyz jsi mel krome pozorovani operencu k dispozici i kvantum prednasek poradanych lodi i odborne info od svycarskeho spolubydliciho. Kdyz jste pak spolecne mohli i vymenit fotky, tak je to uzasne! Videli a zaznameli jste toho spoustu!!

To razitko z Jizni Georgie bude spise modni zalezitost, protoze ten ostrov patri pod Velkou Britanii.
Na CL mape jsem jej nenasel (Falklandy ano). Jeste navstevu Brazilie a Uruguaye si muzes do CL mapy zaznamenat.