Od zasněžených vrcholků hor k Aralskému jezeru

Po návratu z Kostariky jsme přemýšleli, kam se následující rok vrtnout, přemýšlení to však nebylo nikterak složité. Volba padla na Uzbekistán, který jsme měli pár let v hledáčku. Máme tam navíc kamaráda, kterého jsme viděli naposledy v Moskvě v roce 2016.

Měsíce rychle plynuly a nastal čas zarezervovat letenky, které jsme koupili zhruba jeden a půl měsíce před cestou. Jak to u těch méně frekventovaných destinací bývá, nejsou zrovna levné, protože dopravců není bohužel mnoho. Ve hře byla společnost LOT a Turkish Airlines. Polský LOT dlouho letenky nabízel za 14 000 Kč bez zavazadel. Bohužel jsem tuto nabídku promeškal, protože bratr, se kterým jsem tam měl letět, otálel s povolením v práci. Nakonec tedy volba padla na Turkish Airlines za 16 500 včetně podpalubního zavazadla. Vzhledem k větší rozloze země (447 tis. km2) bylo nutné koupit ještě vnitrostátní letenku u Uzbekistan Airlines, kterou jsem pořídil za 1339 Kč včetně podpalubního zavazadla. Pro mě je vždy důležité vytvořit si itinerář, který měl být: Tashkent, následný přesun do města Charvak(3 noci)-Samarkand(3)-Buchara(3)-Urgench(2)-Muynak(2)-Tashkent(3). Ubytování jsem také objednal dopředu přes booking, hotely pro mě musí mít "strategickou" polohu.

Ve středu 27. 3, jsme tedy v 9:30 odletěli nejprve do Istanbulu, kde jsme měli zhruba pětihodinový přestup. Pamatuji ještě staré Atatürkovo letiště, a tak jsem byl zvědav na nové istanbulské letiště, které je však poměrně daleko od centra. Letiště na mě však kladný dojem vůbec neudělalo, a to jsem pár světových letišť již navštívil, přesně 75. S takovými „pálkami“ jsem se však dlouho nesetkal - pivo 15-17 Eur. Měl jsem hlad, a tak jsem si dal Whopper menu v Burger Kingu, nezjišťoval jsem si však hodnotu turecké liry a tak mě částka 464 Kč z mého internetového bankovnictví nemile překvapila. Ani s internetovým připojením to nebylo nijak slavné, zdarma pouze jedna hodina, poté za poplatek 6 EUR, takto hodnocení letiště shrnuje jedna recenze: „Zaměstnanci otrávení a nepříjemní. Nevím, na koho Turci hrají formu a komu chtějí vnutit pocit, že takto asi vypadá i jejich země“.

Istanbul Airport

Naštěstí nám čas rychle uběhl, a tak jsme ve 2:00 na čas přistáli na letišti Islama Karimova v Taškentu. Vstupní procedura byla velmi jednoduchá, nic nebylo třeba vyplňovat, úředník se na nic neptal, paradoxně na rozdíl od Kostariky, kde chtěli vědět naše povolání. Bohužel jsme asi 45 minut museli čekat na zavazadla, nevím z jakého důvodu, jestli třeba takzvaně „nebyli lidi“. Mezitím jsem v obchodě u baggage carouselu koupil velmi užitečného "pomocníka" - místní SIM-kartu operátora Beeline, 28 GB dat s platností 30 dnů za 9 USD. Karta mi nefungovala hned po vložení, musel jsem opět k prodavači, který vše rychlými prsty zprovoznil.

Letiště Tashkent

Yantai hotel

Ubytování jsme měli předem zajištěné v nedalekém Yantai Hotel (Abdulla Kaxxar ko'chasi 44A), asi 2 km od letiště. Taxikářů je po opuštění terminálu hodně, my jsme si vybrali jednoho týpka, se kterým jsme se domluvili na 12 USD, částka se dala určitě snížit, ale nám to bylo v tu chvíli jedno, hlavně, abychom již byli pryč. Po příjezdu do hotelu jsme zjistili, že moje rezervace byla sice zrušena, ač jsem hotel upozorňoval, že přijedeme v tuto pozdní hodinu. Pokoje byly naštěstí volné. Po úspěšném check-inu jsme ulehli ke spánku, pokoj měl zakryté okno ven, takže se spalo dobře, probudili jsme se v 9:30 a moc se vstávat nechtělo. Po kontinentální snídani sestávající z vajec na tvrdo a klobásy jsme se vydali do banky pro nějaké to oběživo.

Měl jsem vytipované 3 banky. Jedna z nich – Asakabank - měla být vedle hotelu, byla však úplně opuštěná, nějaký pátek zřejmě nefungovala. Další – OJSC Bank – neexistovala na uvedené poloze vůbec (google maps nejsou vždy spolehlivé). Vydali jsme se proto do 600 m vzdálené Aloquabank, kde jsme již měli štěstí. Oproti Kostarice, kde chtěli snad vědět i barvu spoďárů, byla výměna peněz velmi jednoduchá, nikdo se na nic neptal (ne ve všech zemích je to obvyklé, Čína je kapitola sama o sobě). Uzbecký som je bohužel měna velmi "měkká", za 600 EUR jsem obdržel 7,8 milionu somů, čili pěkně velký štos, což je pro mě velmi nepraktické, protože si peníze většinou dávám do bezpečnostního opasku. Samotný Taškent na mě působil značně rozestavěným a roztahaným - nekompaktním - dojmem.

Museli jsme také hned ověřit ceny v supermarketech - rozšířeným je řetězec Havas - podle očekávání byly ceny velmi nízké – 0.5 litru Coca-Coly za zhruba 12 Kč (6000 som, somy se musí násobit hodnotou 0.002), Old Spice tuhý deodorant za 60 Kč atd. Pivo v řetězcích Havas není k dostání. Zlatavý mok je k dostání v některých minimarketech či specializovaných alkoshopech či pivo-vodka obchodech. Vzhledem k tomu, že byl Ramadán, nepociťovali jsme nikde žádná omezení. Menší problémy byly až ke konci, ale to šlo jednoduše vyřešit.

"Měkká" měna

Supermarket Havas

Museli jsme se však sbalit a vypravit dále. Po check-outu nás přijel pozdravit náš kamarád Timur, nejedná se však o "typického uzbeka", i když se narodil v Buchaře. Pracuje jako software tester pro jednu banku, takže je velmi dobře situovaný a bere několikanásobně více než je průměr (dle srovnávače cen numbeo.com se průměrná čistá mzda v Tašekntu pohybuje okolo 422 USD). Timur je velmi kosmopolitní, studoval v Praze, poté pracoval v Moskvě, než ho válečná situace, kdy všichni zahraniční investoři prchli z Moskvy, donutila vrátit se domů. Doma však nebude dlouho, protože se příští rok přesune do Polska, kde má lepší pracovní příležitosti, než v Čechách kam se původně chtěl vrátit. Jeli jsme společně koupit jízdenky do horského města Charvak, jízdenka příměstským vlakem vyšla na pouhých 20 Kč. Poté jsme jeli do Café Buxoro, kde jsme si dali velmi chutný a "opulentní" oběd sestávající ze šašliků, salátu, chleba a čaje. Timur mi během hovoru doporučil velmi užitečnou aplikaci pro taxi YandexGO a místní verzi Maps, kde jsou např. všechna spojení MHD. Na další rozjímání nebyl však čas, Timur nás odvezl zpět na severní nádraží (TASHKENT SHIMOLIY, Stantsiya Tashkent Pass Tsentr), kde jsme se rozloučili.

Okolí hotelu Yantai

Cafe Buxoro

Oběd

Severní nádraží

Ke vstupu do (jakékoliv) nádražní budovy je nutno projít bezpečnostním rámem a ukázat jízdenku. Po chvíli tápání jsme nalezli příslušné nástupiště (č. 3) a ve 13:54 dorazil vlak (další by měly jezdit v 7:30, 16:55 a 19:08), který však nebyl žádný luxus, dřevěná sedadla byla jak z doby krále "klacka". Z okna jsme sledovali místy zanedbané a neupravené vesnice. Přivítáni jsme byli poměrně hustým deštěm, který však po příjezdu v 16:00 naštěstí ustal. Charvak (Chorvoq, Чарвак), je sice vzdálený pouze 75 km, vlak nebyl ale moc rychlý a pořád stál. Po příjezdu na konečnou stanici Hojikent (Xojikent) jsme se taxíkem za 150 000 somů (na YandexGo jsem v tu chvíli ještě zapomněl) nechali odvézt do 5,5 km vzdáleného hotelu Anka Palace. Na Bookingu nejsou skoro žádné hotely v Charvaku nabízeny, ty levné které jsme měly rezervovány předem, nám zrušili. Vytipoval jsem si proto „Anku“, ve které jsme měli strávit celkem 3 noci (800 000 somů/osoba/noc se snídaní). I když nejvyšší hora Uzbekistánu dosahuje ve srovnání se sousedním Tadžikistánem "pouhých" 4643 metrů, pro mě je cokoliv nad 1602m „zázrakem“. Okolní hory (součást rozsáhlého pohoří Ťan-Šan) dosahují výšky kolem 3000 metrů a vzhledem k ročnímu období byly vrcholky pokryté sněhem. Charvak nemá nějaké „romantické“ centrum a není vůbec kompaktní. Vše je docela daleko. Vzhledem k očividné chudobě se tedy nejedná o žádné Švýcarsko. Není zde ani moc restaurací v evropském slova smyslu. Narazili jsme akorát na malé bistro, kde jsme si dali lahvové pivo. K večeři jsme si dali na oslavu vodku Toshkent Night a uzenou rybu, kterou nám dal Timur.

Cesta do Hojikent

Charvak

Následující den jsme se chtěli vydat k jezeru. Chvíli jsme šli po silnici na severozápadní straně jezera a chtěl jsem použít stezky, které dle aplikace mapy.cz měly vést přímo k jezeru. Jenže byly všechny uzavřené. Šli jsme proto stále dál po silnici. Vzhledem k nepřízni počasí – silný déšť a vítr – jsme se rozhodli vyzkoušet aplikaci YandexGO. Myslel jsem, že mou polohu řidič „vidí“ u sebe v mobilu. Jenže nám po chvíli volal a chtěl, abychom udali adresu, naše ruština však není nijak dobrá a my navíc byli uprostřed ničeho. Po chvíli mi volal jeho kamarád, který mluvil anglicky a já mu vše vysvětlil. Vůz se v aplikaci naštěstí dal do pohybu a po chvíli jsme seděli v autě. Namířili jsme si to do 23 km vzdáleného Sidjaku, který mě spontánně napadl proto, že ho Jolana Sedláčková zmínila ve svém cestopisu "Po vlastní ose". Kdybych si její slova lépe zapamatoval, zjistil bych, že "vzhledem k tomu, že přehrada zásobuje pitnou vodou hlavní město, nachází se kolem jejích břehů spoustu policejních check-pointů, vojenských budov a oplocených areálů, kam se nesmí".

V Sidjaku jsme se vydali k vytouženému jezeru, které však nebylo zcela plné vody, jak jsem si naivně představoval. Poté jsme chtěli jít do malého bistra (alespoň jsme si to mysleli, že je to bistro), kde na nás ale koukali jak na idioty, protože si dovolujeme chtít něco k jídlu a ihned nás ze zařízení vypoklonkovali (připomnělo mi to jedny naše známé, kteří provozovali hospodu, ale chodili jim tam lidi). Někdy jsme prostě vůbec nevěděli, zda se jedná o veřejné bistro či jestli je to nějaký "soukromý" restaurant jen pro vyvolené. Ta tam byla moje naivní romantická představa o dobrých lidech, kteří by se s vámi podělili i o poslední sousto. Samozřejmě, že bychom za něj v tomto případě rádi zaplatili. "Západní" přístup zde tedy není možno aplikovat, z této perspektivy se úroveň ochoty v uzbeckém pohostinství jeví místy jako velmi nízká, o čemž ještě bude řeč. Uspěli jsme naštěstí ve vedlejším podniku, které bylo zákaznicky mnohem "proaktivnější" - 2x chutný plov, chléb a černý čaj, dohromady vše za 100 000 som (200 Kč). Sidjak není tedy moc „turisticky“ přívětivý. Návrat byl proto těžší, než jsem čekal. Aplikace YandexGo zde neměla žádná dostupná auta a tak nastal „problém“ jak se dostat zpátky. Ani běžné taxíky zde nebyly k dispozici. Oslovili jsme proto nějaké týpky, aby nás vzali do Charvaku. Domluvili jsme se na ceně 300 000 somů pro 2, šlo by to asi usmlouvat ještě níže, nějak jsme to ale neřešili a byli rádi, že nás odtud někdo odveze.

Charvak

Jezero Charvak

Prosím, sdělte mi Vaši adresu, abych Vás mohl vyzvednout

Sidjak

Po příjezdu jsme se osušili a odpočinuli a čekali na Timura s jeho rodinou, kteří v Charvaku měli strávit noc. Timur má vedle "jedné":-) manželky "pouze" jedno dítě. Jiní, co jsme se ptali, měli třeba 3 děti nebo dokonce i 5. Dali jsme si společnou večeři. Jídlo jsme si nechali přivézt z nějakého bistra. Na poměrně velkém hotelu jsme byli jediní hosté, takže nás nechali samotné v hotelové restauraci, která vzhledem k mimosezoně nevařila. Hovory se točily kolem života v Moskvě (Timur tam vlastní byt, který by nyní prodal pod cenou, takže vyčkává a pronajímá jej), práce i uzbeckých žen, které jsou údajně velmi komplikované, srdečně jsme se tomu zasmáli (a které nejsou?).

Anka Palace Hotel

Mejdan

Po snídani jsme se vydali na nedalekou lanovku „Chinorkent“, zpáteční jízdenka vyšla na 95 000 somů. Kabinová lanovka pro několik osob je velmi moderní. Naskytly se nám dechberoucí výhledy na okolní horstvo. Chtěli jsme však také jinam. Rozloučili jsme se proto s Timurem a vydali se do letoviska Chimgan (Чимган), které je vzdáleno asi 27 km od Charvaku. Zavolal jsem si YandexGO. Řidiči se však nelíbila naše destinace, do které měl jet za 72 000 somů, brblal něco ve smyslu, že se mu to nevyplatí. Musel jsem proto vytočit Timura a zjistit co taxikář chce. Po chvíli jej přesvědčil, ať s námi do jede do Chimgonu, kam jsme dorazili asi za 40 minut. Letovisko se nachází ve výšce 1500 m. Všude byl ještě sníh. Měl jsem vytipovanou lanovku na "předvrcholek" 3309 m vysoké hory Chimgan. Zpáteční jízdenka vyšla na 40 000 somů. Recenze nedoporučovaly jízdu slabým povahám. Nutno podotknout, že měly pravdu. Jedná se o "primitivní" dvousedačku, kde jako jištění slouží pouze železná tyč. Sedačky jsou navíc v poměrně velké výšce. Některé páry se k sobě proto dokonce křečovitě tiskly. Výhledy a všudypřítomný sníh však stály za to. Po půlhodině kochání jsme se vydali dolů. Taxikáři jsme za zpáteční odvoz nabídli 150 000 somů. Jelikož se konečně vyčasilo, cestou zpět jsme mohli obdivovat jezero i okolní vrcholky. Nastal zároveň čas přesunu.

Výhled z Chinoru

Chimgan

Lanovka na Chimgan

Následující den jsme si přivstali, museli jsme na nádraží Hojikent. Při check-inu jsme si vyžádali registrační kartičky, které jsme poté důsledně vyžadovali v každém hotelu, někde nám je nevytiskli, ale poslali na whatsup.

Registrační kartička, kterou je nutno uschovat pro výstupní kontrolu

Navzdory postupnému "otevírání se světu" je Uzbekistán stále „totalitní" zemí (oficiální zřízení je prezidentská republika). Při pobytu platí pro cizince povinnost registrace. Tuto registraci vyřídí automaticky a bezplatně hotel, v němž jste ubytováni. Pokud budete ubytováni v soukromí, máte povinnost se do 3 dnů od překročení uzbeckých hranic zaregistrovat na příslušném oddělení policie, které má zkratku UVViOG, obvykle se mu ale říká dřívější zkratkou OViR. Lze se také registrovat online, ale pouze ve spolupráci s hostitelem, je možno platit pouze uzbeckou platební kartou, viz stránky http://www.emehmon.uz. Předložení registrace je také vyžadováno při opuštění země, viz konec tohoto textu. Dle MZV ČR je "dodržování registrační povinnosti přísně kontrolováno při opuštění země. V případě, že došlo k porušení registrační povinnosti, není dotyčné osobě umožněno opustit Uzbekistán, a to do doby uhrazení pokuty případně do rozhodnutí soudu. Pokuta za nedodržení povinnosti registrace začíná na 1000 euro a může být i vyšší"

Vlak z Hojikentu nám jel již v 5:20 (další vlaky jezdí v 6:15, 9:50, 16:12). YandexGO v takto brzké hodině nefunguje. Odvezl nás proto zaměstnanec hotelu, kterému jsme z vděčnosti dali 150 000 somů. Po 2 hodinách jsme se opět ocitli na severním nádraží. Po snídani na nádraží jsme v 8:50 nastoupili do velmi moderního vlaku Afrosiyob, což je jedna z mála věcí, které můžeme Uzbekistánu závidět, v některých úsecích dosahoval rychlosti přes 200 Km/h. Jízdenku v ceně 385 Kč jsem raději kupoval na stránkách https://railway.uz/en/ cca 3 týdny předem, neboť údajně mizí velmi rychle. Při rezervaci je nutno zadat číslo pasu. Měli jsme namířeno do Samarkandu (Samarqand, Самарқанд), který byl v minulosti součástí Hedvábné stezky. Dorazili jsme sem za pouhé 2 hodiny. Z nádraží do ubytování jsem měl v plánu jet tramvají české výroby, nastoupili jsme však do špatné linky a po první zastávce vystoupili, šli jsme tedy na zastávku druhé linky, která však má dlouhé intervaly. Využil jsem proto mapy Yandexu, které ukazují i linky MHD. Nastoupili jsme do busu č. 12, který nás dovezl skoro až k ubytování. Jedna jízda vyjde na 2000 som a platí se buď řidiči nebo „průvodčímu“ při vystupování. Tam, kde to šlo jsme se snažili využívat MHD, abychom byli v kontaktu s místními, kteří na nás občas zvědavě koukali a ptali se odkud jsme. Uzbekové podle mě moc ale necestují vzhledem k chudobě a restriktivnímu režimu. Myslím, že mnozí naši malou zemičku ani moc neznali. Jeden starší pán ale znal Dubčeka a Husáka.

Afrosiyob

Nádraží Samarkand

MHD v Samarkandu

Dali jsme si oběd v Al Umar Cafe & Resto, 30 cm pizza za 65 000 somů, 0.5 litru Pepsi za 7 000 som. Přístup personálu zde byl ale naopak vynikající. Poté jsme se přesunuli k nedalekému ubytování Kamila Prime B&B, které bylo velmi levné, cca 300 Kč/osoba/noc (opět přes booking), ale zároveň kvalitní a čisté s vlastní sprchou. Poněvadž panovalo velmi krásné počasí, vyrazil jsem hned do „akce“. Šel jsem na nedaleký Siyob Bazaar, kde lze sehnat vše možné - oblečení, ovoce či zeleninu. Odtud jsem zamířil na muslimský a židovský hřbitov a za 40 000 somů navštívil nedaleké mauzoleum Shah-i-Zinda (Shohi-Zinda). Poté jsem zamířil přes slavné náměstí Registan do mauzolea Amira Temura (Go'r Amir Maqbarasi), kam stojí vstup 40 000 somů. Poté jsem se vrátil zpět do Registanu, tentokráte jsem ale zavítal dovnitř, do placené zóny za 65 000 somů. Registan je jeden ze symbolů Uzbekistánu, jedná se o komplex 3 madras - Ulugbekova, Šerdor a Tillakori. S velmi dobrou náladou jsem se poté vrátil na hotel v očekávání věcí příštích.

Al Umar Cafe & Resto

Kamila Prime B&B

Siyob Bazaar

Pohled na mauzoleum Bibi-Khanym

Hřbitov

Následující den jsme vyrazili do Šachrizabzu (Shakhrisabz, Шаҳрисабз), dalšího historického města (stanoviště taxi se nachází u křižovatky So'zangaron ko'chasi a Registon ko'chasi). S taxikářem jsme se domluvili na 150 000 somech (Yandex ukazoval 194 000 somů) pro dvě osoby za 85 km jízdy (1,5 hodiny). Zajímavá je i „epická“ cesta přes hory s krásnými výhledy na zasněžené vrcholky hor. V Šachrizabzu se nachází socha a hrobka Timura (vstup 30 000 som), palác Ak Saray pocházející z roku 1400 (vstup po slevě 25 000 som), který je památkou UNESCO. Z paláce bohužel zbylo jen málo, ale to, co zbylo, je působivé. Za shlédnutí stojí také krásná mešita Koʻk Gumbaz Masjidi. Město opět působí nekompaktním dojmem, pokud zabočíte z hlavní ulice do vedlejších uliček, lze se rázem octnout na venkově. Z města lze vidět mocné tádžické pětitisícovky. Opět panovalo krásné slunečné počasí. Kolem 17:00 jsme se s bratrem původního taxikáře vydali za 150 000 somů opět do Samarkandu.

Cesta do Šachrizabzu

Šachrizabz - socha Amira Temura

Následující den jsem vyrazil busem č. 95. do Ulugbekovy observatoře (Ulug´bek rasadxonasi). Dovnitř jsem však nešel, expozice je údajně velmi malá. Poté jsem pěšky zamířil zpět. Měl jsem namířeno do archeologického muzea (Samarqand asos solingan tarix muzeyi), které je přilehlé k starobylému městu Afrosyiob, které bylo zpustošeno v roce 1220 Mongoly, dnes po něm zbyl soubor vykopávek (Davlat Arxeologia Qo'riqxonasi Afrosieb). Po prohlídce muzea (vstup 40 000 som, expozice však není nijak rozsáhlá) jsem se přes hřbitovy dostal zpět k Siyob bazaru, kde jsem si v nedaleké restauraci Istiqlol dal tradiční plov s čajem, což mě stálo pouhých 40 000 somů, obsluha byla velmi ochotná a milá. Poté jsem navštívil krásnou mešitu Bibi-Khanym a nemohl jsem si nechat ujít ani večerní Registan, který byl nasvícený různými barvami za doprovodu hudby. Cestou na hotel jsem si v minimarketu zakoupil lahvové pivo Pulsar, pivovar byl založen za pomoci českých projektantů, stavitelů a sládků, vyšlo na 15 000 som. Na další kratochvíle nebyl již čas, následující den (3. 4.) nás čekal přesun do Buchary.

Ulugbekova observatoř

Ulugbek

Samarqand asos solingan tarix muzeyi

Davlat Arxeologia Qo'riqxonasi Afrosieb

Plov

Z hotelu jsme se dopoledne vydali na tramvaj a dojeli na nádraží, kde nás čekal opět rychlovlak Afrosyiob, jedna a půlhodinová cesta uběhla velmi rychle, do stanice Vokzal Buxoro (Воксалы Бухоро) ve městě Kogon (Когон) vzdálené 15 km od centra Buchary (Бухоро, Buxoro) jsme dorazili na čas (jízdenka - 3 týdny předem koupená - vyšla na 279 Kč), ubytování jsme museli zvolit strategicky kvůli dalšímu přesunu, volba proto padla na hotel Vostok, cca 1,9 km od nádraží, kde jsme strávili 3 noci. Po obědě ve stylové restauraci Golden Buchara (2x šašlik, chléb, čaj + salát za 210 000 somů) jsme vyrazili autobusem č. 378 (jízdné 2 500 somů) do centra Buchary. Vystoupili jsme u Buxoro Ark, což je středověká citadela, kterou jsme navštívili za 40 000 somů. Nacházejí se zde malé expozice k historii a také velkolepý výhled na panorama starého města. Poté jsme se vydali kolem hradeb k minaretu Kalon (Minorai Kalon) a skončili u vodní nádrže Ljabi-chauz (Labi Hovuz), která mi trochu připomněla pražskou náplavku, jakožto místo setkávání. V jedné z četných restaurací jsem si dal pizzu a 2 točená (značně kyselá) piva, která mi však moc nesedla (pizza/65 000 somů a 30 000/pivo) . Bohužel autobusy MHD tu jezdí snad jen do 18:00, využil jsem proto služeb YandexGO, do 15 km vzdáleného hotelu jsem se dostal za krásných 20 500 somů.

Afrosiyob

Cestou do Buchary

Bus č. 378

Cestou k hotelu

Vostok Hotel

Další den jsme vyrazili opět k Buxoro Arki, jako milovníci světa z výšky jsme si nemohli odpustit vyhlídkovou věž Shukov Tower (vstup 50 000 som), která byla postavena již v roce 1929 jako vodní věž. Výhled na Buxoro Ark byl velkolepý. Poté jsme se kolem Qo'sh Madrasy vydali na Central Bazaar (Buxoro Markaziy Bozori), kde lze koupit snad úplně vše. V nedalekém bistru jsme si dali manti (plněné taštičky), salát a čaj za příjemných 93 000 som. Cestou zpět jsem si nemohl nechat ujít ruské kolo (15 000 som). Poté jsem bloumal postranními uličkami a dostal se k Chor Minor Madrasah. Šel jsem opět do nedaleké Labi Hovuz a nasával zde atmosféru. V "alkoshopu" jsem si koupil výtečný Sarbast za 11 000 som a klidně jej popíjel na lavičce, bez toho aniž by si mě někdo všímal, ač je Uzbekistán islámskou zemí. Do hotelu jsem se dostal opět Yandexem, tentokrát za 15 500 somů.

Shukov Tower

Buxoro Arki z Shukov Tower

Bolo Hauz Mosque z Shukov Tower

Qo'sh Madrasa

Bazaar

Následující den jsme si v Kogonu prohlédli Letní palác bucharských emírů (Sitorai mohi xosa saroyi, vstup 20 000 som) a poté jsme si udělali Yandexem (22 000 som) výlet do nedalekého (12 km) města Bogoudin (богудин), kde se nachází komplex Baha' al-Din Naqshband, což je jedna z nejvýznamnějších súfijských svatyní, k vidění je zde také hrobka Bakhautdina Naqshbanda (14. stol.), zakladatele nejvlivnějšího súfijského řádu ve střední Asii, vstup činil 15 000 som. Vrátili jsme se do Kogonu zpět Yandexem a po obědě jsem se vydal busem č. 378 na Hazrati Imam, což je muslimský hřbitov, kde jsem nasával klid a ticho a přemýšlel nad smyslem a pomíjivostí života. S Bucharou jsem se rozloučil opět rozjímáním a sledováním ruchu v Labi Hovuz, na hotel jsem se vrátil opět Yandexem.

Palác bucharského emíra

Baha' al-Din Naqshband,

Následující vstávání ve 3:00 ráno bylo náročné. Zastaralejším lůžkovým vlakem Sharq jsme ve 4:25 vyrazili do Urgenche (Urganch, Урганч). Původně jsme si za 365 Kč zakoupil 2 místa ve 4 lůžkovém kupé (kupé pro dva jsem promeškal a bylo vyprodáno, na tento typ vlaku je jízdenky možno koupit cca 14 dní předem). Průvodčí mi však za 300 000 somů nabídl "upgrade" do kupé "deluxe", které bylo pouze pro 2 osoby. V 10:10 jsme konečně dorazili do Urgenche (vlak pokračoval do historické Khivy). Jako pijavice se na nás vrhl houf taxikářů, jejich služeb jsme ale naštěstí nemuseli využít (Yandex zde bohužel navíc nefunguje), neboť naše ubytování se nacházelo u vlakového nádraží - Sharq Hotel, ulice Yoshlik 33, rozestavěné okolí hotelu působilo dost neutěšeně.

Buxoro Vokzal

Sharq

kupé deluxe

Urgench

Protože bylo krásně, ihned jsme vyrazili do města Khiva (Хива), dalšího historického klenotu, zapsaného v seznamu UNESCO. Od hotelu jsme jeli autobusem č. 5, poté vystoupili a vydali se (1 km) do Ulitsa Mashal, kde se před obchodem Mashal Mebel (je sice takto označen na google maps, ale ve skutečnosti tam je Agrolab) nachází trolejbusová zastávka (trolejbusy jsou značky Škoda 24Tr Irisbus), interval je každých 20-30 minut, doba jízdy 55 minut, jízdné 4000 somů (vystoupit lze přímo u hradeb u severní brány). Historické opevněné centrum Khivy se nazývá Ichon Qala, vstupné do komplexu jsme nezaregistrovali. Za 100 000 somů jsem podnikl výstup na minaret (Islam Khoja Minaret) a mohl obdivovat městské hradby nebo nedokončený "modrý" minaret Kalta Minor. V "lepší" restauraci v centru jsme si dali Barak Asorti, což je jakýsi mix pelmeňů, porce byla za 60 000 som, točené pivo za 40 000 som, účtovali si zde pěkně "severoamericky" 20% "service charge", což by mi ani tak nevadilo, ale moc se mi to nelíbilo vzhledem k velmi laxnímu a nevšímavému přístupu personálu (tzv. socialistický přístup). Nevím, jestli je to jakýsi relikt socialismu, chybějící tradice nebo i jako důsledek celkového post-covidového úpadku pohostinství. V 18:00 jsem se posledním trolejbusem vydal zpět do Urgenče.

Trolejbus Škoda

Khiva - hradby

Khiva

Islam Khoja Minaret

Khiva

Výlet na další památku nebyl předem naplánován. Pevnost Ayaz-Qualu jsem zaregistroval na obrázku u nějakého trhovce. Busem č. 4 (2000 som), který jezdil kolem našeho hotelu jsme dojeli na nádraží (Urganch aftobus, taxi bekati, u bazaru Dehqon). Zde jsme přestoupili na „meziměstký“ autobus (4000 som) do městečka Berunyi, kde jsme za 200 000 somů (tam i zpět) vyjednali taxi do 47 km vzdálené pevnosti, která se nachází v poušti. Pevností je v této oblasti vlastně nachází několik, my jsme si vybrali Ayaz-Qualu 1 a 2, protože byly nejdostupnější. Ve 13:00 jsme se vrátili zpět do Berunyi, kde jsme si v bistru dali pivko a chutný oběd, zřejmě tam moc cizinců nezavítá, chodili se nás totiž dívat i z kuchyně. Odpoledne jsem se vrátil ještě do Khivy.

Ayaz-Quala pevnost 2 a vlevo pevnost 1

Kolem Ayaz-Qualy

Ruiny Ayaz-Quala 2

Museli jsme však opět dál, v 9:00 nám jel z nádraží Mezhdugorodniye Avtobusy (hned vedle vlakového nádraží) autobus do Nukusu (Nókis, Нөкис), kam nám cesta trvala 3 hodiny (30 000 som). Malý meziměstský autobus byl velmi nepohodlný, sedačky jsou malé a řidiči vozí různé harampádí (vápno, pneumatiky, ráfky od motorek atd.), které dávají dozadu mezi cestující. Kolem 12:00 jsme dorazili na nádraží Qubla, odkud jsme se Yandexem (za 13 500 som) přesunuli na další - 5,5 km vzdálené - nádraží Saranča (Avtovokzal Saransha, автовокзал Саранча), z něhož jsme museli podniknout další tříhodinovou cestu (25 000 somů) do destinace "katastrofického" turizmu, kterou byl Muynak (Mo´ynoq), nádraží je hned na začátku města. Ubytování jsme měli zajištěné v nedalekém Отель RATMINA – MUINAK. Hotel působní opuštěným dojmem, jeho okolí není zrovna udržované, okolo běhali potulní psi a pásly se krávy. Můj první dojem byl: "Tak to je teda úlet". Hned při check-inu jsme si u sympatické majitelky za 170 USD pro dvě osoby ihned zamluvili výlet k Aralskému jezeru, v což jsem tajně doufal. Poté jsme si žízniví a unavení dopřáli "obědovečeři" v nedalekém bistru Muynak Café, bohužel opět ve stylu "přišli dva idioti a dovolují si dát nedej bože něco k jídlu". Už domluva byla docela krkolomná, ukázali jsme na obrázek jídla, oni něco brblali, nevíme ani jestli mluvili vůbec rusky, já do překladače nicméně napsal "dejte nám, prosím, cokoliv co máte". Na doslova vymodlené jídlo jsme pak v úplně prázdné restauraci čekali asi jednu hodinu. Alespoň, že byl k dispozici vychlazený plechovkový Sarbast. Výmluvná je i jedna recenze: "Don't bother if you're a foreigner. They were not interested in serving us. After a while we just left".

Urgench Avtovokzal

Překládka zboží

Avtovokzal Saranscha

Cargo

Muynak je jakýsi přístav bez vody. Podmínky pro život jsou zde extrémní, v zimě je třeba -30°C. Toxické prachové bouře, které silné větry zvedají přes vysušené a znečištěné mořské dno, způsobují u obyvatel množství chronických i akutních onemocnění. V Muynaku zůstalo zhruba 13 500 lidí (většinou etničtí Karakalpaci), v okolí totiž společnost Eriell těží ropu a zemní plyn. Navzdory všemu mě překvapilo, jak se tu navenek žije normálně. Pro nás je už nevídané, že místní děti jsou do devíti večer venku a hrají fotbal a že to není místo divných existencí a feťáků.

Následující den pro nás v 8:22 přijel sympatický Timur, který dobře hovořil anglicky. K Aralu je možné cestovat pouze terénním autem s pohonem 4X4, jeli jsme proto robustním Chevroletem Trailblazerem. Cestou jsme míjeli trucky vezoucí ropu, která se těží na dně vyschlého jezera. Značně rozbitá asfaltka po krátké době skončí a začíná pro změnu úplně rozbitá polnice. Jízda severozápadním směrem proto ubíhala velmi pomalu, míjeli jsme početné těžební věže. Po čase jsme se přibližovali k jakémusi vyvýšenému „zlomu“ (zřejmě bývalé pobřeží), na který jsme najeli a na jeho vrcholu jsme se stočili na sever. Polní cesta zde byla lepší, takže se dalo jet mnohem rychleji. Po nějakém čase jsme dorazili k zavřené bráně. Odtud již bylo vidět nechvalně proslulé „umírající“ jezero Aral v plné kráse. Z nedaleké maringotky vylezl chlápek a pustil nás dovnitř. Poté jsme velmi těžkým terénem sjeli dolů a dostali se po 3 a půl hodině "tvrdé" jízdy až téměř ke břehu, kde se nachází camp Aral Plaza, kde lze přenocovat v jurtách, je zde k dispozici i restaurace. U jezera panoval klid a žádní jiní turisté. Jezero bylo bahnité, asi bych tam nevlez. Zdrželi jsme se asi půl hodiny a poté jeli zpět. Vyčerpávající cesta pro nás (tedy hlavně pro Timura) skončila zhruba v 16:00, tedy opět po 3 a půl hodině jízdy, každý cent ze 170 USD byl proto zasloužený. Už se vůbec nedivím, že k Aralskému jezeru se Dan Přibáň v roce 2007 s trabantem neměl šanci vůbec dostat, podvozek by mu odešel asi již po pár metrech.

Chevrolet Trailbazer. S trabantem se k Aralu dostat prostě nelze

Na dně jezera

Cesta na imaginární břeh

Nechali jsme se v Muynaku vyhodit u památného hřbitova vraků lodí. Podívaná to byla skutečně bizarní. Připomínalo mi to také "Blízká setkání třetího druhu", aneb loď octnuvší se v poušti. Ve filmu to bylo způsobené "ufony", zde bohužel člověkem, když byly přítoky jezera - řeky Amudarya a Syrdarya použity k zavlažování a zúrodnění pouště (k pěstování bavlny), do jezera však neproudilo dostatečné množství vody a od 60. let jezero postupně vysychá.

Hřbitov

Památník

Náš pobyt se bohužel pomalu ale jistě chýlil ke konci, v 8:50 jsme vyjížděli z Muynaku zpět do Nukusu. V autobuse jsme potkali sympatického Španěla Davida, který pracuje v Dubaji jako web designér na volné noze. David ale na dovolené zavrhl všechny informační technologie a měl pouze otřískaný mobil bez internetu (zřejmě podstupoval takzvaný digitální detox, nic ale proti němu). Ukázal jsem mu proto sílu Yandexu a zavolal jej, přijel však malý Chevrolet Spark, který měl místo kufru plynovou bombu (skoro všichni jezdí na plyn), takže bylo dost obtížné se do malého auta poskládat - 1x řidič, 3x statná chlapiska, 2x 15 kg zavazadlo, 1x 9 kg zavazdlo, 2x příruční zavazadlo. Dojeli jsme k největšímu "highlightu" (v Nukusu toho moc k vidění není), kterým je muzeum I. V. Savického (I. V. Savitskiy nomidagi Qoraqalpog‘iston san‘at muzeyi), kde se nachází na 15 000 obrazů ruských modernistů. Kromě Ruského muzea v Petrohradě je to údajně největší sbírka tohoto druhu. Některé obrazy znázorňovaly tehdy ještě živé Aralské jezero. Poté jsme s Davidem navštívili Markaziy bozor a v postranní uličce jsme popíjeli pivko, což by bylo v Dubaji nepřijatelné. Hovory se točily právě kolem života v Dubaji. Shodli jsme se na tom, že Dubaj je ve srovnání s Uzbekistánu velmi rigidní, co se týče náboženství. V Uzbekistánu nosí ženy jen šátky, zakuklené ženy v burkách jsem zde neviděl, ač prý také existují, ale není jich mnoho. V Dubaji na mě některé doslova vrhaly vražedné pohledy. Naproti tomu tradičním islámem v Uzbekistánu je islám velmi umírněného charakteru. Zdejší režim až příliš tvrdě kontroluje, jakým způsobem se lidé stavějí k islámu. Z radikálních proudů má totiž velký strach.

Cesta do Nukusu

Test kapacity autíčka

Nukus

Savického muzeum

I. V. Savický v Samarkandu

Aral

Dne 10.4. byl svátek Ramadan Khait, což je svátek duchovní a morální očisty. Svátek oslavuje ukončení islámského měsíce půstu Ruza (ramadánu), který trvá 30 dní. Potřebovali jsme nějaké nové uzbecké oběživo, ale banky byly v ten den a ještě asi 2 následující dny zavřené. Tuto situaci snadno vyřeší bankomaty, např. banky Trastbank kam lze vložit americké dolary (Eura bankomat nebral), které bankomat smění na somy. Doporučuji vzít si také dolary v co nejnižších bankovkách. Jiná omezení v souvislosti se svátky pro nás nebyla patrná.

"Směnomat"

Poté jsme se rozloučili s Davidem a vydali se na 2,5 km od muzea vzdálené letiště, které připomínalo spíše autobusové nádraží, nicméně bezpečnostní procedury byly velmi přísné. Odlet do Taškentu se konal ve 22:30, po hodině jsme přistáli opět na Karimově letišti. Tentokráte to byl ovšem Terminál 3, ze kterého jsem si objednal Yandex za 27 000 somů (letištní taximafiáni mě s touto částkou posílali do pr...) do 7 km vzdáleného hotelu v blízkosti metra Toshkent (Тошкент) - Airport Hotel 24/7, ulice Geydar Aliev ko'chasi 8.

Nukus Airport

Uzbekistan Airlines

Airport Hotel 24/7

Taškent byl v roce 1966 postižen zemětřesením, Následná výstavba mu vtiskla socialistický ráz, moc starobylých památek tedy nenabízí. Úchvatné je taškentské metro (jedna jízda 2000 som, kupuje se v pokladnách), které bylo zprovozněno v roce 1977 a které pomáhali vybudovat Sověti. Člověk při vstupu do metra prochází bezpečnostní kontrolou, takže pokud možno nenosit s sebou nože. Nemohli jsme si nechat ujít ani vyhlídku z televizní věže Toshkent Teleminorasi (vstup 50 000 som, otevřeno 10:00-20:00, pauza 13:00-14:00, nejbližší metro Bodomzor). Navštívili jsme také rozsáhlý bazar (Chorsu bazaar, Eski Juva Bozori) na stejnojmenné stanici metra a také Tashkent City Mall, který je podobný všem mallům ve světě. Chtěli jsme si potom dát na nedaleké terásce v korejské restauraci Dayako RestoBar dvě pivka, točený Sarbast a Tuborg, opět s přirážkou 20%, po objednání se však asi 10 minut nic nedělo, tohle na mě bylo trochu moc, na place asi 5 mladých "telat", restaurace nebyla zdaleka plná, šel jsem tedy k baru a ptal jsem se obsluhy, co je tohle za přístup. Jen na mě koukali. Řekli jsme si, že tohle je moc a znechuceně jsme odešli, jsem sice tolerantní, ale takový přístup se mi vůbec nelíbil, což podtrhuje i jedna recenze: "Trvalo jim dlouho, než k nám přišli, nechtěli přijmout naši objednávku. Servírka byla hrozně nepříjemná. Objednali jsme si kimpaby, strašně moc rýže, bez chuti. Ramen smrdí hovězím vývarem, kuřecí maso je bez chuti. Tento podnik nedoporučuji. Číšníci i manager jsou jako ospalé mouchy".

Cesta na metro

Metro

Televizní věž

Večer jsme měli sraz s Timurem, vzal nás do tradiční "restaurace", spolu s námi tam byli 4 jeho kolegové z jeho práce, čili z IT branže, takže dobře situovaných. Byl to vlastně pavlačový dům, kde je kuchyň venku, venku je i káď s rybami a uvnitř domu je velký stůl, kde se sedí na lavicích. Timur nás chtěl "ohromit" slibovanou specialitou - rybou, ale byl to prostě jenom smažený kapr. Servírovala se vodka a coca-cola. Diskutovalo se např. o islámu - všichni u stolu byli ateisté, islám vnímají jako brzdu pokroku v Uzbekistánu, svobodě projevu - v Uzbekistánu značně omezená, ruštině - Timur mluví sice uzbecky, ale nerad, vnímá ruštinu jako jazyk příležitostí, Evropě - v Evropě byl pouze Timur a Oleg, který byl snad všude včetně Prahy, ostatní nebyli, jeden z kolegů chce za prací do Evropy, ale stát mu v tom brání, má strach, že by tam zůstal a nevrátil se, muslimských ženách - poslušné "ovce" bez názoru, stereotypech - Uzbekistán je v zahraničí vnímán jako země, kde se stále jezdí na koních.

Tradiční restaurace

Pak jsme "změnili špajz" a jeli do nedaleké restaurace Jago, což je fajn hospoda evropského stylu - točené pivo několika druhů a navíc ochotný personál jako bonus.

Jago

Druhý den jsme věnovali nákupům a odpočinku, na letiště jsme vyrazili v sobotu v noci našim posledním Yandexem za 27 000 somů. Než člověk dojde k terminálu, musí venku projít dvěma bezpečnostními kontrolami, po odbavení jsem musel při bezpečnostních procedurách několikrát ukázat pas, o přísné bezpečnostní kontrole ani nemluvě. Policejní úředník po mě vyžadoval registrační kartičku z hotelu, s klidem jsem mu jich ukázal celý štos, povinnost předložení registrace je tedy stále vyžadována. Na internetu jsem totiž našel spoustu protichůdných informací, někdo to vůbec neřešil, já však ano, aneb neznalost neomlouvá, co se nestalo jiným, neznamená, že se nestane mě. Ve 2:30 jsme odletěli a přes "milovaný" Istanbul se vrátili ve 14:00 do Prahy.

V Uzbekistánu jsme strávili 16 čistých dnů, byl to však velmi příjemně strávený čas a velmi dobrá volba. Pokud hledáte cenově dostupnou destinaci s většinou milými lidmi a zároveň chcete, aby pro nás byla dostatečně jiná ("exotická"), zde je jeden příklad.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 5 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 6 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Ziggy1

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-04-24T11:41:34+02:00

Ziggy1 procestoval 40 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

9 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

FilipZeVsi

před 7 měs

Realistické, upřímné, dík:)

Áčko

před 7 měs

Zajímavý cestopis, ale musím říct, že po přečtení mě to vůbec neláká se tam podívat :D Ta zaostalost a nulová turistická infrastruktura a "zakázaná" angličtina by mi asi zkazila veškerý zážitek, i kdyby tam byla perfektní příroda.

kocist

před 7 měs

Můžu teď doporučit ateliér Harry Pottera v Londýně.

Tam Vám to bude vyhovovat.

J0x

před 7 měs

Tenhle přístup znám i z jiných postkomunistických zemí, takže by mě neodradil. 😆

Jen pro pořádek pro autora: havalimanı = letiště.

Ahmad Masúd

před 7 měs

Áčko: do Střední Asie se jezdí mmj. pro tu mizernou infra a třeba i omezenou možnost komunikace v angličtině. I když to už dávno úplně neplatí, ale ruština je použitelnější výrazně více. Esprit ze Sajůzu už dávno skoro vyprchal, ale pro geronty (+- 50 plus) je to furt cosi co znají z mládí z letáků Intouristu a vyprávění zasloužilých komunistických krys, které měly to štěstí a rajzovali po Sajůzu v dobách, kdy na stěnách viseli Husák a Gorbačov.

Libor_S

před 7 měs

@Ahmad: Já nemám o moc víc než 50 a moje rodina neměla s komunisty nic společného, ale stihl jsem projet v naší Ladě z Prahy až kousek za Soči (nejdál jezero Rica), myslím, ještě za Brežněva.

Milan V

před 7 měs

Tahle diskuse je celkem zbytečná. Divit se, že je v Uzbekistánu použitelnější a používanější ruština, než angličtina je celkem úsměvný a vzhledem k provázanosti s Ruskem se to asi nikdy nezmění. Na druhou stranu, čemu se divím já je fakt ten mizernej východní přístup třeba v těch hospodách. A to platilo celkem pravidelně v ex CCCP (kromě asi Pobaltí) asi všude, až na výjimky. Člověk chápe, že děžurný těsně před důchodem se už novejm kouskům nenaučí, nicméně přístup “mladý telata, který neuměj přijmout objednávku a přinést kompletní příbor” by se už s generační obměnou zlepšit mohl i v takovým Uzbekistánu ;-)

Ziggy1

před 7 měs

Ohledně Taškentu v dobách minulých doporučuji vzpomínky Honzy Čecha, podle toho, co vypráví urazil dnešní Taškent kus cesty, ale to platí asi pro většinu postovětských republik. https://www.planes.cz/cs/article...choviny-69

Ziggy1

před 7 měs

Ohledně komentáře o zaostalosti či infrastruktuře v Uzbekistánu, v okolních zemích jsem nebyl, ale myslím, že jsou na tom kromě Kazachstánu ještě hůře než Uzbekistán (dle HDP suverénně vede Kazachstán, Tadžikistán je na posledním místě), který je vhodný na začátek podle mě.

Uzbekistán pro mě je další dílek do pestré mozaiky s názvem "svět". Podle mě je nutno přijmout svět takový jaký je a nikoliv jaký by měl být podle nás. Vnímat je v jejich vlastních kontextech - neumíš rusky - tvůj problém.

Bratr je z gastronomického prostředí, takže jsme na to trochu zatíženi, vůbec nekritizuji laxní přístup v restauracích, vadí mi jen ty kapitalistické způsoby a socialistická výkonnost. Když platím, chci za to odpovídající servis.