Okouzlující Sicílie v srpnu

 Vzhledem k tomu, že se naše tříčlenná cestovatelská skupina skládá ze dvou dospělých a jednoho školou povinného (Tomík, 12 let), jsme stejně jako jiné rodiny odkázáni z většiny případů na prázdninové termíny dovolených. Tyto termíny bývají ovšem často buď nejdražší z celého roku nebo už rok dopředu rozebrané. Proto jsme plánování této naší cesty začali už na téměř rok předem a jednoho sychravého podzimního dne koupili letenky od společnosti Wizz Air do Catanie v akci za 4755 Kč pouze s příručními zavazadly, tj. zpáteční na osobu za 1585 Kč. Jako další krok bylo průzkum trhu půjčoven a hledání nejvýhodnějšího vozu od půjčovny s dobrou recenzí. Vytvořili jsme dvě rezervace bez platby předem a v průběhu roku sledovali, jak se vyvíjí recenze zákazníků. Obě jsme nakonec zrušili a cca měsíc předem vybrali půjčovnu třetí – Sicily by Car: Fiat Panda Hybrid Cross na 10 dní bez pojištění (zařídili jsme si vlastní pojištění spoluúčasti od Axy za 403 Kč), cena půjčovného byla 321 EUR s tím, že si k půjčovnému ještě připočetli vratnou kauci 200 EUR. Kauce nám byla vrácena do deseti dnů, jen upozorňuji, že platba se musí uskutečnit z kreditní karty a přepočítává se kurzem české banky.

 Dalším krokem bylo sestavení itineráře. Četli jsme cestopisy, studovali mapu, vzdálenosti a různé postřehy. Nakonec jsme zvolili tento okruh s tím, že se budeme pohybovat místy hodně turistickými a střídat je s místy, kde bychom rádi byli sami, a pak zase zpět mezi turisty. Řídili jsme se pravidlem, že některá místa vidět musíme, některá možná vyjdou a některá jsme museli z itineráře nakonec vynechat. Nakonec nám z plánu nevyšlo jen navštívit Taorminu, ale viděli jsme jiná nečekaná místa, která nám doslova vyrazila dech, takže nakonec se Sicílií nevyřízené účty nemáme. Shodli jsme se také, že jsme okruh naplánovali správným směrem, protože navštívená místa měla stoupající tendenci, co se týká „wow efektu“, opačným směrem bychom si „vystříleli“ nejsilnější náboje už na začátku.

 Konečná verze itineráře: Catanie – Syrakusy – pláž Marchesa di Cassibile – Ragusa Ibla – pláž v rezervaci Riserva Naturale di Randello – Agrigento – pláž v rezervaci Riserva Foce del Platani – Segesta – rezervace Zingaro – Palermo – pohoří Madonie – Catanie

 A ano, vynechali jsme Etnu a musím říct, že úmyslně. Po přečtení spousty cestopisů jsme dospěli k názoru, že turisticky mnohem méně navštěvované místo a mnohem hezčí výhledny nabízí druhá nejvyšší hora Sicílie – Pizzo Carbonara v pohoří Madonie. Druhým důvodem vynechání Etny bylo, že se na začátku prázdnin probrala k životu a výlet na ni by byl nejistý.

Den 1, sobota 17. 8. 2024: Praha – Catanie – Syrakusy

Když jsme kupovali letenky do Catanie, netušili jsme, že je letiště opravdu tak blízko aktivní Etny a že reálně hrozí výbuch a zavření letištní plochy. Před prázdninami se Etna probudila a pravidelně soptila nebo alespoň chrlila popel. Letiště v Catanii rušilo lety a my s obavami sledovali, jak se situace bude vyvíjet v polovině srpna. Plánovaný odlet 17. 8. naštěstí vyšel těsně po erupci, Etna si naposledy zasoptila v noci ze 14. na 15. 8. a letiště se zavřelo na cca 1 den. Od pátku 16. 8. začalo opět fungovat a my si mohli oddechnout, že nás to minulo jen o pověstný chlup. Teď už jen držet si palce na návrat domů.

 Let se společností Wizz Air nastupoval na čas, ale z důvodu přetížení letových cest jsme se nakonec odlepili od země s hodinovým zpožděním. V tento moment jsme se zaradovali, že jsme obezřetně zamluvili vypůjčení auta v půjčovně s časovou rezervou, tzn. až od 14:00, i když původně plánovaný přílet na Sicílii byl kolem poledne. Jde o to, že půjčovny rezervaci stornují, když se klienti nedostaví včas.

 Letiště v Catanii je malé a přeplněné. Před budovou nám vítr do obličejů foukl horký suchý vzduch společně se sopečným prachem, který nás na chvilku úplně oslepil. Během cca 5 minut jsme v budově vedle terminálu našli přepážku naší půjčovny Sicily by Car. Byli jsme připraveni na všemožné triky místních půjčoven, a dokonce jsme měli s sebou i seznam věcí, které si musíme na autě při přebírce zkontrolovat a vyfotit (např. vyzkoušet klíč do zámků z obou stran auta). Pán na přepážce nakonec působil sympaticky a sám nás upozornil na věci, které doporučuje zkontrolovat. Od přepážky jsme podle instrukcí došli do garáže k vozům a technikům, kteří nám vyplnili předávací protokol. Dostali jsme krásného nového Fiata Panda Hybrid Cross s terénním podvozkem a manuální převodovkou. Najeto měl jen 4500 km, voněl novotou a jezdil skvěle. S hybridem jsme ještě neměli zkušenost a vypozorovali jsme, že se baterie nabíjí, když člověk brzdí motorem, a přidává výkon z baterie při pomalejší jízdě, např. ve městě nebo na klikatých silničkách v horách. Zkrátka nám Fiátek šetřil benzín a mohli jsme méně tankovat. Velikostně byl tak akorát, dobře se s ním parkovalo i na úzkých místech a do terénu byl k nezaplacení.

 Zapnuli jsme navigaci a vyrazili směrem do Syrakus, kam jsme dorazili přibližně za hodinku. Bydleli jsme v La Rezidenza di Adamo. Tento apartmán jsme si zamluvili jen na jednu noc a vybrali si ho především kvůli ideální pozici. Parkování zde bylo zdarma v okolních ulicích, blizoučko pěšky do archeologického parku a pak cca půlhodinovou procházkou do centra města na ostrov Ortigia. Ubytování nás úplně nenadchlo, ale bylo relativně za dobré peníze a se snídaní v ceně. Pokoj velikostně akorát a v podstatě splnil vše, co člověk potřeboval. Jen ubytovatelé byli trošku zvláštní. K snídani měli přesně spočítané množství croissantů a když si syn chtěl přidat, byla paní vyděšená, že by jí pak nezbylo pro další hosty 😊

 Když jsme se ubytovali, osprchovali a převlékli, zjistili jsme, že venku mezitím trochu sprchlo. Doufali jsme, že se na podvečer trochu ochladí, ale krátký deštík moc nepomohl. Vydali jsme se do blízkého archeologického parku. Cena vstupného pro dospělého byla 16,5 EUR, děti zdarma. Měli jsme nastudováno, že by všude na Sicílii měla být k dispozici na ulicích pítka s pitnou vodou jako všude v Itálii. Brzy jsme ale zjistili, že jsou opravdu k dispozici, dokonce i v samotném areálu je jich několik a voda je pitná (pili jsme jí a špatně nám nebylo), ale chuťově byla strašná. Byla to odsolená mořská voda, a ještě k tomu teplá, zlidověl jí u nás název „slaneček“. V Sicilském horku jsme ji ještě několikrát v nouzi využili, ale pokud to šlo, kupovali jsme balenou.

 Areál archeologického parku nás na úvod do sicilských antických památek trochu zklamal. Na druhou stranu se nám zde líbilo to, že nepříliš zachovalé ani ne moc zajímavé ruiny zdobí moc hezká umělecká díla. Překrásné sochy a plastiky s antickou tématikou vkusně doplňovaly zbytky staveb a vše dokreslovalo právě zapadající slunce, které právě vykouklo zpoza mraků. Na doplnění rychlých cukrů jsme si dali moc dobrou zmrzlinu a vyrazili dolů do města. Během naší cesty zapadlo slunce a historická Ortigia se nám ukázala v celé své večerní kráse. Před katedrálami zpívali pouliční zpěváci, na předzahrádkách lidé večeřeli pizzu a těstoviny nebo mořské plody. Atmosféra centra po západu slunce byla kouzelná. Došli jsme až k fontáně Aretusa a navečeřeli se v malé rodinné restauraci poblíž tržiště.

Den 2, neděle 18. 8. 2024: Syrakusy – pláž Marchesa di Cassibile – Ragusa Ibla

 Ráno jsme měli po snídani a odhlášení jako první cíl návštěvu Lidlu. Nakoupili jsme si mini pizzy, šátečky, ovoce a pití, protože jsme měli namířeno na pláž, kde by nemělo být žádné občerstvení. Naše první koupání v moři na Sicílii bohužel nakonec nebylo tak bez lidí, jak jsme si představovali. Zaparkovali jsme na místě, které bylo vyznačené na google mapě jako „free parking“ a asi po deseti minutách došli na pláž Marchesa di Cassibile. Počasí bylo zamračené a nevypadalo to, že by slunce chtělo ukázat. Prošli jsme přes placené parkoviště (25 EUR/den) na pláž, kde už kolem desáté hodiny bylo HODNĚ lidí. Každá italská rodina sbalila slunečníky, deky, občerstvení a někteří i psa a vyrazili. Nás to však neodradilo, protože jsme našli dobré místo v zadní úzké části pláže, kde jsme se rovnou ochladili v příjemné vodě. Sice nesvítilo slunce, ale bylo dusno a teplo. Voda byla tak akorát, kolem 26 stupňů. Vzali jsme si boty do vody a pití a vyrazili na průzkumy okolních skalisek, které se tyčili nad druhé straně pláže. Sem moc lidí nechodilo a byl tu hezký výhled na pobřeží, které se táhlo do dálky. Když jsme snědli zásoby a prozkoumali okolí do sytosti, vydali jsme se na cestu do města Ragusa, kde jsme měli zamluvené další ubytování.

 Cesta do vnitrozemí nám ukázala, jak moc Sicílie trpí nedostatkem vody. Projížděli jsme kolem zemědělských usedlostí a farem, které už měly nejlepší léta za sebou. Některé se ještě držely při životě, ale zde se pěstovaly jen olivovníky a vinná réva. Jiné už nadobro majitelé opustili. Naštěstí se krajina s blížícím se městem Ragusa ještě jednou proměnila a zazelenala. Kopce zvlnily obzory, cesta klesala a stoupala a možná díky členitému reliéfu zde příroda vodu udržet ještě dokaže. Poslední úsek cesty do Ragusy byl, mírně řečeno, pro zkušené řidiče a otrlé povahy. Silnice se kroutila jako had, jedna zatáčka o 360° střídala druhou, cesta byla uzoučká a každé protijedoucí auto nás nutilo téměř zastavit, abychom se vyhnuly. Místy ze srázů chyběla svodidla a já zavírala raději oči (kvůli strachu z výšek). Ubytování jsme měli přímo v historickém centru Ibly. Majitel Aldo nám už ráno psal, že nás čeká a že nám uvolní parkovací místo, až dorazíme. Propletli jsme se uzoučkými jednosměrnými uličkami, které byly na šířku „přesně tak na jednoho Pandu“, našli ubytování i Aldu, s jehož pomocí jsme v jednosměrce zacouvali na parkovací místo na nájezdu. Ubytování se jmenuje Risveglio Ibleo a jedná se historický rodinný dům o třech patrech. Aldo nám vysvětloval, že v něm přes zimu v každém patře bydlí část jeho rodiny. V horním bytě jeho rodiče, v prostředním patře jeho sestra s rodinou a v přízemí Aldo s rodinou. V létě nevyužitá patra pronajímají turistům, protože většina rodiny odjíždí do letního bytu u Říma. Nyní pronajímají jen prostřední patro, takže jsme jediní hosté. Celý dům má obrovskou duši, dýchá historií celé rodiny po generace. Všude na zdech jsou rodinné fotografie, knihovny plné starých knih a encyklopedií. Náš apartmán byl OBROVSKÝ. Připadali jsme si jako na zámku. V první místnosti byl dokonce i klavír. Na tomto místě na nás poprvé dýchla ta správná atmosféra Sicílie, kterou jsme sem během naší dovolené přijeli hledat.

 Po rychlé sprše jsme se vydali vstříc historickému centru Ragusy-Ibly. Hned za rohem od Aldova domu se rozprostíralo náměstí s katedrálou Duomo di San Giorgio, kolem které jsme po schodištích a uličkami šli skrz městečko Ibla zrovna těsně před západem slunce. Uličky a historická zákoutí se barvila do zlatava a některé výhledy byly až kýčovité. V části Ragusa jsme našli krásné vyhlídkové místo na celou Iblu, přímo před kostelem Chiesa di Santa Lucia, kam jsme se pak ještě vrátili za tmy, a ještě jednou ráno. Prošli jsme hlavní ulicí Ragusy ke Cattedrale di San Giovanni Battista, ale musíme přiznat, že ve městě Ragusa se nám tak nelíbilo jako v Ible. I když jsou obě městečka propojená, Ibla má ten správný wibe. V Raguse bylo cítit, že je větší a kosmopolitnější. Už z tohoto důvodu jsme nakonec místo na večeři zvolili v Ible, u katedrály Duomo di San Giorgio v jednom bistru. A ty těstoviny byly božské!

Den 3, pondělí 19. 8. 2024: Ragusa Ibla – pláž v rezervaci Riserva Naturale di Randello – Agrigento

 Snídani jsme měli s Aldem domluvenou na 8 ráno. Ještě před osmou jsme slyšeli, že nahoře v patře Aldo pustil nahlas krásnou klasickou hudbu, která jen dokreslovala atmosféru celého domu. Vystoupali jsme do dalšího patra, kde nás čekal stůl prostřený na terase a vynikající snídaně: domácí a lokální suroviny: sušený salám s pistáciemi, sýry, pečivo, rajčatový salát, domácí jogurt, marmeláda, džusy, vynikající cappucino a čaj pro Tomíka. Bylo toho všeho více než dost a se snídaní předchozí den v Syrakusách se to nedalo vůbec srovnat. Připadali jsme si jako v jiném světě. Chtě nechtě jsme ale nakonec museli Alda opustit, čekala nás dlouhá cesta do Agrigenta s mezizastávkou na další pláži. Doufali jsme ve skrytu duše, že tato pláž bude prázdnější. 

 Vymotali jsme se jednosměrnými uličkami z Ibly do Ragusy a pokračovali z vnitrozemí opět směrem k pobřeží, jen opačným směrem. Mířili jsme k rezervaci Riserva Naturale di Randello, u jejíž vstupní brány jsou dvě parkoviště zdarma a vstup se také neplatí. Rezervaci tvoří borový les s výhledem na moře a nabízí pláž se zlatým pískem, kde je možné najít různé druhy mušlí. Projde se bránou okolo hlídače, pak po cestě po šipkách. Vstupů na pláž je z cesty několik, všimli jsme si také sprch na opláchnutí od slané vody a grilovacích míst. Pro tuto pláž jsou typické písečné duny, je to dlouhá divoká pláž s jemným pískem a čistou vodou. Barva vody nebyla úplně modrá, ale voda byla příjemně osvěžující, pocitově opět kolem 26 stupňů. Nejdůležitější devízou této pláže bylo ale málo lidí. Nečekaný pocit obrovské svobody. Vypůjčili jsme si zapíchané větve a dřevěnou paletu, abychom si vytvořili provizorní přístřešek před sluncem a plnými doušky jsme si užívali toto krásné místo. Tomík stavěl přehradu, já se opalovala v příboji, manžel fotil a zkoušel různé filtry. Den utekl jako voda a jelikož jsme slíbili dalším ubytovatelům, že dorazíme do šesti a před námi byly dvě hodiny cesty, museli jsme po třetí hodině vyrazit.

 Čím více jsme se blížili k Agrigentu, tím více byla ve vzduchu cítit spálenina. Už z domova z google mapy jsme věděli, že v okolí bývají často požáry, ale projíždět přímo okolo jednoho z nich nebyl úplně příjemný pocit. Minuli jsme hlavní kruhový objezd směřující k Údolí chrámů a sledovali obrovskou kolonu směřující tímto směrem. Řekli jsme si, že sem musíme zítra vyrazit dříve, abychom se té koloně vyhnuli. Všichni chtějí vidět Údolí během zlaté hodinky, protože přes den je tu strašné vedro.

 Ubytováni jsme byli v jednom ze tří apartmánů penzionku Lumie di Sicilia na samém konci městečka Porto Empedocle. Vybírali jsme především podle lokality – cca 15 minut autem do Údolí chrámů, 30 minut pěšky ke Scala dei Turchi. Oba manželé provozující penzion na nás už čekali a nanavigovali nás na dvorek zaparkovat. Giovanna nás ubytovala a ukázala nám ve sdílené kuchyňce, jaké police v lednici můžeme používat a jakou lahev vody si můžou hosté vzít. V ostatních částech lednice měla už pečlivě předpřipravené věci na snídani. Také nám rovnou udělala telefonickou rezervaci do blízké pizzerie na večeři. Po vynikající večeři jsme cestou zpět narazili na skvělou cukrárnu, ve které jsme si ještě na cestu koupili zmrzliny a s sebou na zítra zákusky.

Den 4, úterý 20. 8. 2024: Scala dei Turchi , Vale de Templi

 Ráno nás Giovanna přivítala bufetovou snídaní, ve které převládaly sladké koláče a croissanty, ale také speciálně pro nás připravila bruschetty s rajčaty – předchozí den se nás ptala, jestli máme raději k snídani sladké nebo slané. Po jídle jsme si do batohu připravili plavky a vodu a vyrazili jsme pěšky na jeden z ikonických high-lightů ostrova: Scala dei Turchi.

 Scala dei Turchi je zářivý útes, který se přetvořil do jedinečného útvaru připomínajícího obrovské schodiště. Nezvyklá barva útesu je dána jeho nerostným složením. Směs jílu a karbonátu, která je nazývaná slín, dala kameni jasný čistě bílý odstín. Sedimenty, jež se pak po staletí pravidelně usazovaly na jednom místě, vytvořily neobvyklý tvar připomínající ohromné nepravidelné schodiště. V minulosti celá oblast čelila nájezdům Saracénů (původní název pro turecké nájezdníky). Své útočiště zde pravidelně nalézali turečtí piráti. Podle legendy své lodě kotvili v blízkých vodách a skalní útvar pro ně skýtal jakýsi přirozený úkryt před poryvy nepříjemného větru. Z této skrýše také mohli lehce vyšplhat mezi zátoky srázu a po překlenutí vrcholu masivu mohli v překvapujícím útoku plenit přilehlé vesnice a obydlí. Říká se, že Turci ukončili své nájezdy až v městečku Scala poté, co se střetli s obyvatelstvem současné obce Porto Empedocle, která jediná se ubránila.

 Vstup k této zajímavosti je zdarma, ale ze strany od městečka Punta Grande se nedá dostat až přímo na skálu. Z bezpečnostních důvodů je vstup zatarasen a je tu dokonce i stráž. Z této strany nám útes moc zajímavý nepřišel, pláž byla přelidněná, plážové kluby nevyhledáváme a ani vstup do vody zde není moc příjemný. Vyfotili jsme si pobřeží z různých úhlů a vydali se na nedaleká vyhlídková místa podívat se na tuto zajímavost i z druhé strany. Na vyhlídkách už bylo lidí méně a panoramata byla mnohem hezčí. Všimli jsme si, že z druhé strany se k útesu dá přiblížit a řekli jsme si, že se večer podíváme do mapy, jak by nám zítřejší zastávka zde zapadala do plánu.

 Cestou zpět na ubytování jsme si vyhlédli koupací místo na městské pláži. Překvapilo nás, jak byla pláž široká a prázdná, když moře mělo tak krásnou barvu. Pochopili jsme, když jsme se vydali do vody – byla strašně ledová! Těžko odhadnout kolik měla stupňů, měli jsme pocit, že nám doslova omrzají části těla ponořená do vody. Nic to ale neměnilo na tom, že voda byla neuvěřitelně čistá, lidí málo a ty výhledy – až jsme si říkali, proč ti lidé vůbec platí za lehátka přímo u útesu, když tady je to mnohem hezčí. Po návratu na ubytování jsme si pochutnali na zákuscích, které jsme si včera večer dali do lednice. Jakmile nás uviděla Giovanna, ihned se nás zeptala, jestli bychom k těm zákuskům nechtěli kávu a džus pro Tomíka. Byla opravdu moc všímavá a pohostinná.

 Druhou částí dnešního programu bylo navštívit Valle de Templi, další z hlavních atrakcí Sicílie. Tato archeologická oblast je unikátní nejbohatším seskupením zachovalých řeckých chrámů na světě. Od roku 1997 je Valle di Templi zapsáno na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na tomto místě se v minulosti nacházelo řecké antické město Acragas, které bylo údajně nejkrásnějším ze všech pozemských měst. Řecká kolonie zde byla založena v roce 582 před Kristem osadníky z nedalekého města Gela, které vybudovali přistěhovalci z řeckého ostrova Rhodos. Přestože byla osada neustále sužována zemětřeseními, největší škody jí způsobili křesťanští obyvatelé, kteří plundrovali zdejší chrámy. Nakonec bylo městečko v roce 406 př. n. l. zničeno Kartágem. Zachován zůstal chrám Tempio di Concordia z roku 430 před Kristem. Ušetřen byl pravděpodobně jen proto, že jej obyvatelé v 6. století přeměnili na křesťanský kostel. Jde o ohromnou dórskou stavbu, kterou lze považovat za nejkrásnější chrám nejen na Sicílii, ale také v celém řeckém světě. Konkurencí mu může být pouze Hefaistův chrám v Athénách.

 Na doporučení Giovanny jsme zaparkovali u brány č.5 (Porta V) na placeném parkovišti (při výjezdu jsme platili 4,90 EUR). Vstup byl 15 EUR, dítě zdarma. První výraznější stavbou nebo spíše pozůstatky byl Dioscurův chrám (Tempio dei Dioscuri). Prakticky jde o čtyři spojené sloupy, které jsou zajímavé především kvůli kompozici – hned za nimi se rozprostírá město Agrigento. Další významnou stavbou jsou pozůstatky Herkulova chrámu (Tempio di Ercole) ze šestého století před naším letopočtem. Jedná se o nejstarší chrám na tomto nalezišti. Zachovaly se z něj především sloupy s podstavci. Chrám Concordia (Tempio di Concordia), o kterém jsem se již zmiňovala, se majestátně vypíná na kopci a působí opravdu monstrózně. Chrám Athény (Tempio di Giunone) byl poslední stavbou, kterou jsme navštílili. Od tohoto chrámu je vidět celé údolí, nad kterým zrovna zapadalo slunce. Bohužel tomu odpovídalo i množství lidí, kteří se hrnuli do areálu všemi vchody – nejoblíbenější čas na návštěvu areálu je totiž na zlatou hodinku. Pořídili jsme ještě nějaké fotky po cestě zpět. Areál je rozsáhlý a množství lidí začalo být neúnosné. Mířili jsme do na večeři do pizzerie, ve které jsme byli předchozí den, ale měli zrovna zavřeno. Zvolili jsme tedy výjimečně sladkou večeři – po cestě byla totiž ještě naše oblíbená cukrárna se zmrzlinou a zákusky.

Den 5, středa 21. 8. 2024: Scala dei Turchi podruhé – pláž v rezervaci Riserva Foce del Platani – Segesta

 Tento den jsme započali skvělou snídaní od Giovanny. Sbalili jsme věci a přesunuli se do asi 5 minut vzdáleného městečka Lido Rossello, kde jsme zaparkovali a zamířili na městskou pláž. Odtud kolem cedule se zákazem vstupu, kam chodili i další lidé, na překrásné liduprázdné pláže, které se táhly přibližně kilometr až k Tureckým schodům. Zde žádná stráž nebyla, a když jsme viděli rodinky, které si nesly slunečníky, přenosné lednice, děti a psi, řekli jsme si, že je to bezpečné. Nezamýšleli jsme tu strávit celý den, jen si prohlédnout Turecké schody z druhé hezčí strany a pokračovat v našem dnešním programu. Čisťounká, i když studená voda omývala naoranžovělý písek a po levé straně se tyčily vysoké bílé skály. Dopolední slunce a vymetená obloha, lehký větřík, vše vypadalo dokonale. Až nám přišlo podezřelé, že jsme potkali jen pár lidí. Samozřejmě, že jsme se trošku báli, aby nepřišli strážci, a možná i kvůli tomuto strachu jsme zde nestrávili více času. Prohlédli jsme si schody, kluci se i vykoupali a pokračovali dál. Samozřejmě, že z této strany jsou Schody překrásné, působí na člověka jako úplně jiné místo než druhá strana zálivu a je škoda, že oficiálně se sem nesmí. Nebo možná výhoda? To záleží asi na úhlu pohledu.

 Po asi půlhodinové jízdě jsme přijeli do rezervace Riserva Foce del Platani. Tady se opět parkuje před bránou, ve které sedí strážce parku. Vstup je zdarma a parkování také. Rezervace byla zřízena s cílem zaručit ochranu ptačí populace a podpořit obnovu středomořských křovin a dun. Rezervace zahrnuje některé z nejvíce nedotčených písečných pláží na Sicílii a také pásy dun, které hostí jak přirozená, tak umělá rostlinná společenství. Pláž je zde divoká, návětrná a téměř úplně bez lidí. Voda má neuvěřitelnou barvu, je studená a s postupem dne se zvedaly i vlny. Ideální místo, kde strávit část dne a vyčistit si hlavu z turisticky exponovaných míst. 

 S pozdním odpolednem jsme se rozloučili s pláží a vyrazili na 1,5 hodinovou cestu do našeho další cíle Segesty. Cestou jsme se zastavili v městečku Castelveltrano koupit něco dobrého na večeři. Našli jsme cukrárnu Tosto, ve které jsme si dali vynikající arancini a těstoviny s masovou směsí. Naproti jsme ještě nakoukli do maličké rodinné pekárny a od panímámy jsme si ještě koupili další druhy arancini s sebou. Byly velké jako lidská pěst a plněné masem, sýrem, špenátem, špekem a podobně. Za cenu 1,5 EUR absolutně nešlo odolat. Panímáma byla neuvěřitelně milá a k našemu nákupu za cca 12 EUR nám ještě přidala nějaký sladký šáteček na zákusek.

 Občerstveni jsme pokračovali do našeho dalšího ubytování La Suite Di Segesta. Z tohoto ubytování jsme byli unešeni – bylo to naše jediné ubytování na Sicílii s bazénem a velikou zahradou s různými možnostmi posezení. Paní na recepci nám poskytla vytisknuté mapičky s okolím, ukázala nám, kde jsou obchody a restaurace. Penzion samotný je totiž na samotě mimo civilizaci. Zjistili jsme, že blízký supermarket Conad ve městečku Calatafimi má ještě otevřeno, tak jsme rychle vyrazili nakoupit nějaké pití (víno a limonádu pro Tomíka) ke koupeným arancini k večeři. 

Den 6, čtvrtek 22. 8. 2024: Rezervace Zingaro

 Na tento den jsem se osobně moc těšila. Čekal nás trek celkem o délce 14 km po pobřeží přírodní rezervace. Dosyta jsme se nasnídali, domácí byli moc milí a další ubytované jsme zatím ani nepotkali. Jako bychom v této haciendě na venkově byli sami. 

 Přírodní rezervace Zingaro se rozkládá na ploše přibližně 1600 ha na asi 7 km dlouhém pásu pobřeží s malými písečnými plážemi a drsnými vápencovými skalami. Jde o nejstarší přírodní rezervaci na Sicílii. Nejvyšším bodem přírodní rezervace je hora Monte Speziale (914 m). Středomořská flóra je tvořena olivovníky, akáty a zakrslými palmami a nabízí útočiště pro zhruba 40 různých druhů ptactva (např. sokoly, supy nebo orly). 

 Parkování před rezervací u městečka Scopello, které bylo zdarma, už bylo v době našeho příjezdu kolem půl desáté plně obsazené. Zaparkovali jsme proto na soukromém parkovišti za 9 EUR, zaplatili vstupné 5 EUR za osobu a vyrazili na sedmikilometrovou trasu. Po cestě není žádná možnost občerstvení, měli jsme proto s sebou cca 6 litrů vody, nějaké jídlo a samozřejmě plavky. Na trase by nás měly čekat malé plážičky (celkem pět) s možností vykoupat se.

 Nemile nás překvapilo množství lidí a vstupné. Zingaro byla jediná námi navštívená rezervace, kde se platil vstup i parkovné. Její umístění blízko velkých aglomerací a severních plážových středisek z ní bohužel dělá oblíbený turistický cíl jak pro pěší turisty, tak pro lodní výlety. Trasa není ve vedru kolem 35 stupňů ale žádný med. Dost jsme se bavili, když jsme potkávali rodinky a „koupáky“, kteří měli na nohách žabky a v ruce jen malinkou půllitrovou lahev vody. Výhoda byla, že tito turisté většinou nedošli dál než na první pláž. Protože i ta první pláž nebyla úplně blízko, potkávali jsme lidi, kteří byli úplně přehřátí a zoufale ucucávali ve stínu poslední zbytečky vody. A právě z tohoto důvodu jsme první pláž obloukem obešli a mířili rovnou na druhou. Výhledy byly neuvěřitelné, chvílemi si člověk připadal jako na divokém západě. Skály, zeleň, hory a modré moře tvořily nádhernou kombinaci. U druhé plážičky jsme zamířili rovnou k vodě. Těšili jsme se na ochlazení v průzračně čisté vodě, jejíž průzračnosti hodně pomáhá fakt, že plážičky jsou kamenité, proto je dobré mít s sebou také boty do vody. Očekávali jsme chladnou vodu, a proto nás překvapilo, jak byla teplá! Byli jsme připraveni na podobnou teplotu jako v okolí Agrigenta, ale tady byla nesrovnatelně teplejší. Téměř žádné vlny ani proudy, užívali jsme si z vody výhledy na hory a připravovali jsme se na další pokračování v cestě. Třetí plážička byla pro odvážnější, jednalo se o místo vhodné spíše na skoky do vody. Dále po cestě jsme došli k jeskyni, která pamatuje první osadníky Sicílie. Vykoupali jsme se i na čtvrté a páté plážičce, kde už se kumulovali lidé, kteří přicházeli do rezervace z druhé strany od města San Vito Lo Capo. Na cestu zpět se nám už začalo slunce pomalu schovávat za hory a vytvářelo krásné odpolední světlo. Některé pohledy na pobřeží vypadaly až kýčovitě. Lidé začali ubývat a my se ještě po cestě nazpět vykoupali na první plážičce, kterou jsme prve vynechali. Byli jsme po celodenním ostrém slunci rádi, že zátoka byla už schovaná ve stínu. Při cestě zpět na ubytování jsme zajeli do blízkého supermarketu Conad a nakoupili si suroviny na vynikající italskou večeři na pokoji. V lednici se nám chladilo ještě víno Nero d´Avola ze včera. Krupavé bagety s ricottou, mortadelou, sušenou šunkou, mozzarellou, rajčaty a olivami nás skvěle zasytily a pohladily po duši.

Den 7, pátek 23. 8. 2024: Segesta – Palermo

 Tento den jsme začali pozvolna, unaveni z předchozích dní. Po báječné snídani jsme se domluvili s ubytovateli, že vyklidíme pokoj, a ještě pobudeme u bazénu, na který jsme dosud neměli pořádně čas. U bazénu bylo k dispozici kromě sprchy i sociální zařízení. Dopoledne bylo opravdu velké horko, tak jsme za toto rozhodnutí byli rádi. Po lehkém obědě ze zásob jsme nadobro opustili krásnou haciendu a zamířili na 3 kilometry vzdálené archeologické naleziště Segesta.

 Segesta bylo antické město, z něhož si lze dodnes prohlédnout zachovalý chrám z pátého století př. n. l. s dórskými sloupy a antické divadlo z přelomu druhého a třetího století př. n. l. Ačkoliv chrám nikdy nebyl dokončen, jeho zbytky patří spolu s divadlem mezi nejpůsobivější starověké památky na Sicílii. Působivý dojem místa umocňuje úžasná poloha v odlehlém místě nad hlubokým údolím uprostřed hor. 

 Parkoviště bylo zdarma a vstupné 10 EUR/os., ještě jsme si připlatili shuttle bus na kopec k divadlu, důvodem bylo velké horko i časový fond. Amfiteátr je velkolepý, především je umístěný na kopci, ze kterého je výhled na všechny světové strany. Dokonce jsme viděli na haciendu, ze které jsme před chvilkou odjeli. Do divadla se v dobách jeho největší slávy vešly až tři tisíce lidí a podle nainstalovaných reproduktorů stále funguje. Na nebi se začaly tvořit dešťové mraky a měnilo se počasí. Asi po hodině důkladné prohlídky vrchní části areálu jsme se nechali autobusem svézt zpět dolů, abychom si mohli prohlédnout chrám. Podle instalací bylo patrné, že zde probíhají nějaká představení. Dalo se jít dovnitř a vstřebávat atmosféru tohoto magického místa, nad kterým se bohové začínali pomalu zlobit. Dalších návštěvníků bylo pomálu, díky čemuž jsme si mohly obě památky vyfotit úplně bez lidí. 

 Během naší hodinové cesty do Palerma místy trochu sprchlo, možná, že vydatnější déšť zůstal v horách a my před ním ujeli. Ve městě totiž nepršelo vůbec a zase bylo horko. Měli jsme zamířeno do kláštera, respektive katakomb Kapucínů (Catacombe dei Cappuccini di Palermo). Auto jsme nechali kousek dál na ulici. Vstupné 5 EUR pro dospělého, 3 EUR pro dítě.

 Místo je to opravdu zvláštní. Především když se jedná o světový unikát, kam se sjíždí turisté z celého světa, bych předpokládala trochu organizovanější a utěšenější okolí kláštera. Když člověk přijede na místo, má neustále pocit, že to přeci nemůže být ono. Budova, která vypadá jako staré nádraží naproti malé benzíně. Na malinkém parkovišti před budovou pobíhá místní blázen, který vybírá „parkovné“. Uvnitř katakomb je přísný zákaz focení, který hlídá ostraha. 

 Kapucínské katakomby vznikly v 16. století. Byly vykopány pod kapucínským klášterem, kde bylo hromadné pohřebiště. Prvotním záměrem bylo, aby katakomby sloužily jen pro zemřelé mnichy z tohoto kláštera. Posléze si bohatí a mocní prosadili, aby zde mohli být taktéž pohřbeni, a to nejen oni, ale také jejich celá rodina. Prominentní osoby, které zde zemřeli mezi 17. a 19. stoletím, konzervovali samotní kapucínští mniši. A právě z důvodu zachování jejich společenského statusu, byli oblečeni i po smrti do šatů dle trendů té doby, jednalo se o šatstvo z nejdražších látek. Praví se, že mezi mumiemi je i tělo proslulého španělského malíře Velasqueze. Šlo o to, že nejbližší zesnulého přispívali do pokladny kláštera. V případě, že někdo přestal takto přispívat, tělo jeho příbuzného bylo ihned odstraněno z vitríny a mniši tam vystavili zesnulého, jehož rodinní příslušníci byli ochotni přispívat. Poslední pohřbenou tu byla v roce 1920 Rosalia Lombardo. Rosalia zemřela v pouhých 2 letech a jedná se o tak zachovalo mumii, že holčička působí tak, že jen spí a za chvíli se probudí. Přikládám ilustrační foto z internetu.

 Po návštěvě katakomb jsme potřebovali najít bezpečné místo v ulicích Palerma, kde přes noc zaparkovat „panďase“, pokud možno bez placení parkovného. Ubytování jsme měli zamluvené v historickém centru a na mapě a v recenzích ostatních ubytování v okolí jsme měli vytipovanou oblast, kde by to mělo být bezpečné. Našli jsme pěkné místo na křižovatce dvou ulic, dostatečně široké, aby nedošlo k nechtěnému odření. Do ubytování jsme to měli kousíček, asi 700 metrů. Do této chvíle na nás Palermo působilo neutěšeně a možná i nebezpečně. Ale jakmile jsme se začali pohybovat po historickém centru, bylo to jako vstoupit do jiného světa. Centrum je živé, barevné a okouzlující. Naše ubytování se jmenovalo Ballarooms a jednalo se o několik pokojů po kompletní rekonstrukci uvnitř historického domu se společnou jídelnou, ve které na uvítanou čekal koláč s marmeládou a ricottou. Pokoj byl prostorný s velikým oknem do tiché ulice a se střešním oknem, které pouštělo do pokoje spoustu světla. 

 Osvěženi rychlou sprchou jsme vyrazili do centra, respektive hned za roh na hlavní ulici, která nás dovedla k fontáně Fontana Pretoria a na náměstí Quattro Canti. Vyšla nám na procházku městem zrovna zlatá hodinka, na nebi se růžověly červánky, na náměstí zpíval pouliční zpěvák s kytarou písničky od Beatles a my si koupili k dokreslení atmosféry ještě Aperol. Prošli jsme se až k Teatro Massimo, když už se setmělo úplně. Město žilo a svítilo, z různých stran se mísil zpěv různých zpěváků, předzahrádky restaurací se plnily. Menšími uličkami jsme se propletli až ke katedrále (Cattedrale di Palermo), která byla v noci překrásně osvětlená a řekli jsme si, že se nám tu moc líbí a rádi bychom katedrálu viděli i za dne a uvnitř. Cestou zpět na ubytování jsme se proplétali už méně exponovanými uličkami, v některých až člověk měl strach. Odpadky se válely po zemi, ošuntělé a posprejované rohy budov, přetékající popelnice. I toto je Palermo. Mísí se zde snad všechny národy světa. Z jedněch dveří jsou slyšet muslimské modlitby, ze druhých vyjde Afričan a vedle něj stařičká Italka. Všichni tu žijí pospolu. Navečeřeli jsme se v restauraci poblíž ubytování a šli načerpat síly na další den.

Den 8, sobota 24. 8. 2024: Palermo – Cefalú – Isnello

 Snídaně v Ballarooms byla bezkonkurenčně nejlepší z celé naší dovolené. Hostitelka Mariella nás ráno srdečně přivítala (včera jsme se ubytovali s pomocí zamykací schránky na klíče sami), ptala se nás, co jsme už ze Sicílie viděli a kam se chystáme. Během hovoru nám uvařila cappucino a postupně přinesla jednotlivá jídla a ke každému nám povídala, co to je a co z těchto jídel je tradiční sicilské. Všechno připravovala vlastnoručně sama: koláče sladké i slané, nakládané papriky, olivy, sušená rajčata, domácí jogurt a marmelády. Kdyby tak bylo v lidských silách ochutnat všechny ty dobroty! Říkala nám, že suroviny nakupuje od soukromníků a že miluje vaření. Až doteď jsme si mysleli, že jsme měli na předchozích ubytováních skvělé snídaně, ale Mariella všechny překonala.

 Když jsme se rozloučili, nechali jsme si věci v autě (přežilo noc v Palermu na ulici bez úhony) a pokračovali opět do centra. Ještě jednou jsme si prošli včerejší trasu přes Quattro Canti, okolo Teatro Massimo až ke katedrále. Vstup do katedrály je zdarma, ale my jsme si koupili lístky na střechu, ze které by měl být krásný výhled. A ten byl! V katedrále byla spousta lidí, ale na střechu jich šlo jen pár. Byl krásný slunný den, i když trochu horký, ale slunce výhled jen umocňovalo. Za historickými budovami a romantickým náměstím se rozpínalo celé Palermo ohraničené horami. Na obzoru se kupily baculaté mráčky, jako by je někdo nakreslil. Když naše skupinka turistů odešla a než přišla druhá, měli jsme střechu sami pro sebe. Uvnitř katedrály nás opět přivítal hukot množství lidí. Před katedrálou zpíval další zpěvák s kytarou. Na chvilku jsme si sedli na lavičku a nechali se pohltit jeho hlasem. Pak jsme se přes méně načančané uličky, no upřímně, některé opravdu hodně zanesené odpadky, promotali zpět k panďasovi.

 Další dnešní zastávkou bylo město Cefalú. Původně jsme ho v plánu neměli, ale jelikož jsme přes něj měli cestu do našeho dalšího cílového místa, řekli jsme si, že se tu zastavíme. Po hodinové jízdě a náročném hledání volného parkoviště jsme zaparkovali u pláže. Nakonec jsme stihli vše, co jsme chtěli vidět, do dvou hodin od vjezdu, tak jsme platili za parkování 5 EUR.

 Už první momenty na hlavní promenádě nám napověděly, jak to tady bude vypadat. Davy a davy lidí, jeden slunečník nalepený na druhém. Romantická atmosféra z Palerma se rozplynula. Nedokázali jsme pochopit, že takto strávená dovolená se někomu líbí…moře bylo sice teplé, ale mělké a působilo na nás jako rybník. Našli jsme si maličké místo na pláži, ale když jsme se šli namočit (nedá se říct zaplavat, protože bylo moc mělko), přišli další lidé a doslova se na naše věci nalepili. Po této zkušenosti z pláže jsme se vydali do města prohlédnout si katedrálu a náměstí. Úzkými uličkami se valily davy lidí, až nás věčné vyhýbání unavovalo. Katedrála je efektně postavená před zvedající se skálou a uvnitř naštěstí tolik lidí nebylo. Po katedrále v Palermu nás ale nijak nenadchla. Chtěli jsme si dát těstoviny v blízkém bistru, které měli připravené v alobalové mističce, ale hrubá obsluha nebyla schopná nám říct, kolik těstoviny stojí. Přešla nás chuť, dojedli jsme raději naše zásoby z batohu a z milého Cefalú co nejrychleji odjeli. Na toto místo v dobrém opravdu vzpomínat nebudeme.

 Cesta z Cefalú vedla úzkými silničkami plnými ostrých zatáček přímo do hor. Teplota na palubním teploměru postupně klesala a počasí se měnilo. Vjížděli jsme do mraků a rozpálené pobřeží bylo totam. Necelých 23 km utíkalo pomalu, silničky nedovolily jet rychle. Za 45 minut po čím dál horších cestách se před námi v údolí mezi horami začalo objevovat městečko Isnello. Byli jsme jediní lidé široko daleko. Slyšet bylo jen cinkání zvonečků zvířat, která se pásla kolem. Těsně před vjezdem do městečka jsme se zastavili na odpočívadle, abychom se pokochali výhledem na domečky mezi kopci, nad kterými se tyčil skalní masiv. Mezi kopci se valily mraky, ve vzduchu byla cítit vlhkost a svěžest.

 Projeli jsme městečkem, jeho úzké jednosměrky nás navedly k místu, kde se dalo pohodlně zaparkovat. Posbírali jsme naše věci a vydali se do ubytování A casa del Nonno. Toto ubytování bylo úplně jiné než všechna předchozí, snad kromě ubytování v Raguse u Alda. Tady jsme totiž také bydleli doslova u lidí v jejich domě. Majitelé Ninno a Maria jsou starší manželský pár, který obývá vrchní patro domu. Pokoj v prvním patře pronajímají turistům. A casa del Nonno v překladu znamená „u dědečka doma“, a přesně tak jsme si u nich připadali. Přivítali nás, jako by přijeli příbuzní, zarezervovali nám stůl na večeři v blízké restauraci a vyslechli si naše plány, se kterými nám pak poradili. Bavili jsme se o jejich životě na Sicílii, dříve bydleli v Cefalú a procestovali jižní Ameriku, do které se přes zimu zase chystají. Na západ slunce jsme se vydali na vyhlídku nad město, kam nás Ninno a Maria poslali. Cesta tam trvala asi deset minut, městečko je malinké. Na vyhlídce jsme byli sami, a mohli jsme si tak vychutnat nádherný pohled na městečko a hory v pozadí zabarvené dorůžova. Tomík přišel s nápadem, že bychom mohli na vyhlídku přijít ještě ráno na východ slunce. Jakmile se začalo stmívat, vyrazili jsme do restaurace La Brace na druhé straně městečka. Jedná se o klasickou rodinnou restauraci, do které chodí místní na různé rodinné oslavy a občas sem zavítají i zatoulaní turisté. Na tabuli mají vypsané denní menu, vybírat lze i z menu stálého. Dali jsme si lahev vynikajícího lokálního červeného vína, pizzu, lasagne a těstoviny. Jídlo bylo nad naše očekávání lahodné a místní pizzu nemůžeme vynachválit.

Den 9, neděle 25. 8. 2024: Pizzo Carbonara

 Tento den jsme měli celý vyčleněný pro pěší trek na druhou nejvyšší horu Sicílie, Pizzo Carbonara (1979 m. n. m.). Na tento vápencový masiv je dechberoucí výhled z našeho vyhlídkového místa nad Isnellem a je vidět i z balkónu našeho ubytování. Ráno před snídaní jsme se na Tomíkův popud vydali na vyhlídku a prošli si spícím Isnellem i na druhé vyhlídkové místo, ke klášteru. Noci jsou zde v horách chladnější než na pobřeží a dobře se tu spí. Také tu jako na jednom z mála míst Sicílie mají vynikající vodu z kohoutku. Chutná, chladivá, jako ze studny. Žádný „slaneček“, nebylo potřeba tady tedy kupovat vodu, stačilo otočit kohoutek. Na vyhlídce jsme vyšplhali až ke zřícenině hradu a prošli si celý vrchol kopce, nad kterým se zvedal druhý velikán: Monte Grotta Grande (1061 m. n. m.). Na svazích této hory zrovna snídaly divoké kozy, slunce si hledalo cestičky mezi nízko ležícími mraky a výhled do okolních hor byl neuvěřitelný. Až jsme málem zapomněli, že máme na osmou domluvenou snídani a musíme pomalu zpět. Snídani nám Maria připravila u nich v obýváku ve druhém patře, a opět nám vyrazila dech sicilská pohostinnost. Různé sladké i slané šátečky, vynikající topinky se sýrem a s rajčaty, obložené housky, zelenina, ovoce a jako sladkou tečku nám přinesla domácí tiramisu. Musíme uznat, že její tiramisu nemá konkurenci. Ninno nám dokonce půjčil plastovou krabičku na jídlo, které se do nás už nevešlo, abychom si ho mohli vzít s sebou na výlet ke svačině.

 Den na výlet byl jako malovaný, Ninno nám říkal, že máme štěstí na počasí. Popojeli jsme si autem 24 km, cesta utíkala pomalu, jedna serpentýna na úzké silničce střídala druhou. Projížděli jsme jehličnatými lesy směrem k lyžařskému středisku, které už bohužel moc v zimě neslouží svému účelu kvůli nedostatku sněhu. Na vrchol Monte Mufara je přivedená lanovka, která je v provozu i v létě a místní lidé i pár turistů s její pomocí zdolávají vrchol i s dětmi a užívají si piknik v prosluněných horách mezi stromy. My však mířili jiným směrem, na parkoviště pod vrchol Pizzo Carbonara, odkud začínal náš osmikilometrový trek. Milé překvapení bylo, že naše auto bylo na parkovišti jediné. Slunce bylo v této nadmořské výšce velice ostré, byli jsme rádi, že jsme se na pokoji důkladně namazali opalovacím krémem a rovnou jsme si nasadili i sluneční brýle. První polovina výletu byla dechberoucí. Nevěděli jsme, kterým směrem se dříve dívat. Malé mraky, které se mezi kopci tvořily, se převalovaly přes vrcholky stromů, ta modrá barva nebe byla úplně oslepující. Připadali jsme si jako na vrcholku světa. V údolích a mezi stromy nám příroda občas připomněla, že paní je tu ona a ofoukla nás zčistajasna úplně ledovým větrem, který po pár metrech opět úplně utichl, aby převzalo nadvládu hřejivé slunce. Míjeli jsme hluboké prastaré krátery vyhaslých sopek, které nám připomínaly původ tohoto pohoří a za celou dobu jsme potkali jen pár lidí. Po přestávce na svačinu jsme dorazili až k cíli naší cesty, u kterého jsme zanechali pozdrav v turistické knize schované ve schránce. Druhá část cesty vedla převážně z kopce a otevíraly se nám zase nové, dříve schované obzory. Během návratu autem zpět do Isnella jsme na silnici potkali stádo oveček, které se nás vůbec nebály a neměly se k odchodu ze silnice. V městečku jsme si zašli do cukrárny Pink Panther na skvělou zmrzlinu a kávu a na pokoji si trochu odpočinuli. Západ slunce jsme již tradičně sledovali z našeho vyhlídkového místa a den zakončili báječnou pizzou a místním vínem v restauraci La Brace. Na tento způsob života by se dalo zvyknout.

Den 10, pondělí 26. 8. 2024: Monte Grotta Grande - Catanie

 Původní plán na tento den byl odjezd z Isnella, návštěna Taorminy, a poté vrácení auta na letišti. Isnello a místní obyvatelé nám ale tolik přirostli k srdci, že jsme nakonec turistický spot Taorminu vyměnili za druhý trek v horách. Po báječné snídani od Marie jsme si nechali poradit od Ninna trasu, o které nám vyprávěl už předchozí den. Tato trasa je prý vyhledávaným trekem, kvůli kterému do Isnella jezdí turisté na jaře. Na této trase je překvapivé, že o ní není vůbec žádná zmínka v google mapách a mapy.cz trasu najdou, ale trošku zmatečně, jak se později ukáže. Pětikilometrová trasa do kopce a pětikilometrová z kopce by měly dohromady trvat přibližně pět hodin. Cílem cesty je vrchol hory Monte Grotta Grande, která se vypíná nad naším oblíbeným vyhlídkovým místem nad Isnellem. Ninno nám říkal, že pro výstup jsou dvě možnosti: přímá kratší cesta do prudkého kopce nebo klikatá delší cesta s méně prudkým stoupáním. Trek popisoval jako „krásnou procházku“, ale nám bylo jasné, když jsme se podívali, do jaké výšky se hora tyčí, že výstup v tomto horku úplně jednoduchý nebude. Okolní příroda nás uchvátila a představa, že zde by mělo být ještě méně lidí než na Pizzo Carbonara, nás lákala. 

 Po snídani jsme vyklidili pokoj, rozloučili se a odnesli si věci do auta. Hned na začátku trasy nám navigace ukazovala nesmyslnou odbočku do svahu a přes soukromý pozemek. Snažili jsme si pomoct aplikací Maps.me, ale ta ukazovala ten stejný nesmysl. Museli jsme tedy tento kousek trasy obejít a během této obchůzky jsme potkali „kouzelného dědečka“. Starší pán, který mluvil jen Italsky, nás chvíli sledoval, jak se dohadujeme, kudy máme jít. Nesl si nějaké kýble do auta. Zastavil se, mávl na Tomíka, aby šel k němu. Potom sáhl do kýble a naložil mu, co unesl, čerstvých rajčat, ze své zahrádky. Asi vydedukoval, že se chystáme na trek a chtěl nám dát něco na cestu. Moc jsme mu poděkovali, rajčata schovali do batohu na později a vyrazili, tentokrát už po správné cestě. Cesta nebyla značená, na několika místech byly dvě možnosti: přímé šplhání do kopce nebo klikatější a mírnější cestička. Spodní část trasy vedla borovicovým lesem, kolem rostl vřes a různé bylinky. Modré nebe, zlaté slunce a vůně jehličí dokreslovaly atmosféru. Když jsme vyšli z lesa a stromů začalo ubývat, otevřely se dechberoucí obzory na okolní hory, mezi kterými byl nejvýraznější masiv Pizzo Carbonara. Dole v údolí na nás vykukovalo městečko Isnello, které se opticky s rostoucí vzdáleností zdálo menší a menší. Během stoupání po klikatících se cestách jsme mezi zakrslými borovicemi potkali stádo jelenů. Na horském hřebeni se cesta dělila k různým vrcholům hor. Zde na křižovatce jsme viděli jediné dva lidi z celé naší cesty, a ty jsme zahlédli jen z dálky. Na cestě po hřebeni jsme narazili na perfektně umístěnou lavičku a stůl ve stínu pod stromem, na které jsme posvačili a pochutnali si na těch výborných sladkých rajčatech od kouzelného dědečka. Vrchol hory Monte Grotta Grande byl oplocený proti zvířatům a stál na něm kříž. Já jsem na vrcholu hory moc času nestrávila, kvůli mému strachu z výšek se mi tam neudělalo moc dobře a raději jsem šla počkat na lavičku do stínu. Kluci si zde ovšem výhled užili dosytosti, vykukovali dolů na malinké Isnello a kochali se výhledem do všech stran. Musíme říci, že se nám zde líbilo ještě trochu více než na včerejším treku na Pizzo Carbonara, krajina zde je rozmanitější a výhledy ještě o trochu hezčí. Každopádně jsme šťastní, že jsme nakonec zvolili oba tyto výlety, protože byl každý z nich prostě jiný. Po návratu do městečka jsme potkali Ninna, smál se a říkal, že do Taorminy to už asi nestihneme. Odpověděli jsme mu, že ten trek, který nám doporučil byl tak nádherný, že jsme prostě nemohli spěchat. U Pink Panthera jsme si dali zmrzlinu a kávu a potkali jsme našeho kouzelného dědečka, který nás už z dálky zdravil a evidentně byl rád, že jsme ten výšlap v tom horku s pomocí jeho rajčat zvládli. 

 Z Isnella se nám vůbec nechtělo odjet. Cesta do Catanie trvala přes dvě hodiny, ujeli jsme 165 km a než jsme se napojili na dálnici, plazili jsme se pomaloučku děravými horskými silničkami plnými serpentýn a poslouchali ještě s melancholií zvonečky, které cinkaly na krcích pasoucích se zvířat. Před dojezdem na letiště jsme dotankovali na benzíně doplna, vrátili auto v půjčovně zaměstnanci, který nám potvrdil do předávacího protokolu, že je vše v pořádku. Za naši okružní cestu po Sicílii jsme najeli asi 1 000 km a s panďasem se nám těžce loučilo. Za tmy a zpocení jsme za deset minut došli k našemu poslednímu ubytování na tomto kouzelném ostrově: Airport Al Volo. Hostitelka Jolanda nám předala klíče a na pokoji nám nechala nějaké menší občerstvení ke snídani. Výhoda tohoto ubytování bylo, že z pokoje člověk došel na odletový terminál za deset minut. Ráno jsme odcházeli z pokoje velmi brzy, kolem půl páté, tak se nám sladkosti do letadla hodily. Posnídali jsme je společně s hroznovým vínem, které jsme si přivezli od zelináře ještě z Isnella. Letadlo přistálo v Praze na čas a my už se mohli pomalu začít těšit na nějakou další cestu.

 Když jsme plánovali naši cestu na Sicílii, slýchali jsme z našeho okolí stále stejnou reakci: „proč na Sicílii? Proč ne na Sardínii? Tam jsou krásné pláže.“ Myslím si, že náš cestopis na tuto otázku odpověděl docela přesvědčivě. Sicílie nabízí nepřeberné množství zajímavostí a pláže jsou jen třešničkou na dortu. Přes velké množství přírodních rezervací, pulzující města plná historie a antické památky, které člověka teleportují do tisícovky let starých civilizací až po sicilskou pohostinnost a vynikající kuchyni se dá s čistým srdcem říct, že Sicílie nabízí unikátní kombinaci zajímavostí. Okruh, který jsme několik měsíců upravovali až do této finální podoby, byl nakonec naplánovaný skvěle. Důležité bylo, že navštívená místa měla stoupající tendenci a zlatý hřeb na závěr – kouzelná Madonie – zanechal v našich srdcích nesmazatelnou stopu. Nezapomenutelné jsou pro nás také pláže, které jsme navštívili, především pláž v rezervaci Riserva Naturale di Randello, pláž v rezervaci Riserva Foce del Platani, turecké schody z druhé strany od městečka Lido Rossello, a i když zde bylo docela dost lidí, tak bych v neposlední řadě zmínila rezervaci Zingaro. Obě antické památky: Údolí chrámů v Agrigentu i Segesta nás oslovily, každá svým způsobem. Znovu bych určitě navštívila obě. Italská města po setmění mají všechna lákavou živou atmosféru a nabízí vynikající jídlo i pití. Do paměti se nám hluboko zarylo rozporuplné Palermo s pouličními zpěváky a překrásnou katedrálou. Aglomeraci Ragusa Ibla si budeme pamatovat především díky úžasnému ubytování a snídani na terase u Alda. Nezapomenutelná je také hacienda, ve které jsme bydleli u Segesty s překrásnou zahradou a bazénem. Celkově vzato je ubytování a jídlo nedílnou součástí našich dovolených už z toho důvodu, že si často povídáme s ubytovateli, ptáme se na jejich rady a pak zpětně ve vzpomínkách máme pocit, že jsme zavítali do jejich soukromí, do jejich království, na které mohou být právem pyšní. Sicílie má spoustu problémů s nedostatkem vody, s infrastrukturou, s odpadky. Také má ale neuvěřitelnou duši, historii, a hlavně obrovské srdce, které se snaží vnímavým turistům předat a ukázat jim, že pohodlí není zdaleka vše a že pokud je člověk ochotný obětovat trochu energie a dokořán otevřít oči, může spatřit a vidět překrásná místa očima místních.