Památky Bangkoku, paláce i chatrče, co lze vidět za pár šupů.

Rád bydlívám na výletech v historickém centru. Kupodivu tam nejsou předražené hotely, je slušný výběr restaurací s místními specialitami, blízkost tržišť a hlavně památky jsou v dosahu pěší procházky. V Bangkoku se nám to povedlo nad očekávání. Asi 50 metrů od Democracy monumentu, vlastně uprostřed mezi starým a novým královským palácem a všechny nejznámější waty v dosahu. Ještě doma jsem si naplánoval cestu z letiště nadzemkou a pak autobusem. Trasu jsem několikrát virtuálně prošel ( mám své zkušenosti). Vypadala v reálu úplně jinak. Zastávka nikde, ale při jejím hledání jsem narazil na svůj první tuk-tuk. Ono vlastně nejde na ně nenarazit. Jsou všude. Podle nastudovaných instrukcí jsem dohodl cenu a nastoupili jsme. Řidič nezklamal. Velmi pečlivě uvázal naše zavazadla a za zvuku klaksonu vyrazil. Přejel napříč šesti nebo osmiproudou ulici v plném provozu ( trošku jsem zavřel oči, jinak do osmi počítám bez problému ) a zařadil se do půlmetrové mezery mezi dva autobusy. Cestou ho zastavili jen závory u kolejí a projíždějící vlak. Dovezl nás v pořádku, velmi rychle a za dohodnutou cenu. Kufry donesl až na recepci. A s úsměvem nás předal do rukou slečny recepční.

Hotel s honosným znakem RR ( Ratchadamnoen Residence ) je čistý, klimatizovaný ( kromě haly a schodiště ) a bez výtahu. Je hic a 100% - ní vlhkost. Zřízenec nám pomáhá s kufry do třetího patra. Čumím do peněženky na nejmenší bankovku v hodnotě cca 800 našich korun a s nablblým úsměvem ho poklonkuji ven. Zdvořile se usmíval. Začínám si zvykat. Usmívají se všichni. Ja brzy odpoledne. Po nastudování vyrážíme k nejbližšímu chrámu a do města. Loha Prasart je typický budhistický komplex chrámový komplex. je krásný a stojí za vidění. Obdivujeme..."Helou..." Oslovil nás thajský, rozzářený a mírně úslužný úsměv. Přiznávám se úsměvu, že jsme v Bangkoku poprvé. Rozzáří se mu oči. Vzápětí u nás zastavuje tuk-tuk. Čistě náhodou je to bratranec úsměvu. Na mapce nám vysvětlí co všechno a za kolik musíme vidět. Všude nás doveze a všude na nás počká. Něco jsem usmlouval, ale je to moje první setkání s bratranci a cena zůstala na násobku běžného tuk-tuku. Projel s námi čtvrť křížem krážem. Navštívili jsme tři waty, dvě místní cestovky, prodejnu hedvábí a jedno bistro, vše kromě watů patřilo dalším bratrancům. U další cestovní kanceláře jsme se rozloučili, došla mi trpělivost, bratranci od úsměvu jsem dohodl a vyplatil poněkud jinou částku a po chvíli bloudění jsme dorazili k řece a pak do míst, odkud jsem trefil do hotelu. Ostatně po dlouhé cestě a čtyřech klášterech jsme měli nárok na odpočinek.

první jízda tuk-tukem

Loha Prasart před příchodem bratranců

Wat tri

Wat Makut

najvyšší Budha v Bangkoku

rybáři na Čao Praja

Večer nám to nedalo a vyrazili jsme ještě jednou. Taky nás asi vyhnal hlad. Restaurací a bister je v uličkách hodně. Hned první den jsme našli velmi zvláštní jídelnu, které se otvírá až večer pro místní. Plastové židle a oplechované stoly sice nevzbuzovaly moc důvěry, ale jídlo bylo horké a vynikající. Miluju ryby, miluju mořské plody, mám rád ostrá jídla. S výběrem nám pomohla anglicky mluvící školačka v uniformě, která byla s rodiči na večeři. I na večeři byla ve stejnokroji. Rodiny se školáky ostatně tvořily většinu hostů. Trocho ještě řešíme hygienu a pijeme vlastní balenou vodu. Ještě se procházíme nočním, slavnostně osvětleným městem. Končí právě týden oslav narozenin královny. Přez desetiproudé ulice se klenou slavnostní brány s obrazy královny, všechny stromy jsou ověnčené žárovičkami a na Královském náměstí jsou obrovské stany k ochraně návštěvníků oslav, je přeci období dešťů. Před půlnocí jsme na hotelu s pocitem, že Bangkok nás uchvátil.

Je ráno. Snídaně je jednodušší, odpovídající velikosti hotelu. Evropská i thajská jídla. Thajská polévka po ránu se skvělá. Vyrážíme k Velkému paláci. Zastavíme se v národní galerii a kolem Sanam Luangu míříme do největšího komplexu historických budov. Velký palác se jen velmi těžko dá popsat. Je to směs nádhery, historie, stavebních a uměleckých stylů, keramiky, obrazů, pozlacených chrámů i soch, barev a vůní. Nejde to popsat, musí se to vidět a zažít. Striktní omezení nefotit platí v chrámu smaragdového Budhy a muzeu královské rodiny. Smaragdový Budha je relativně malá soška (65 cm) na velikém zlatém trůnu, pokud o ní nevíte a nehledáte ji, tak si ji ani nevšinete. Je to ale jeden z nejposvátnějších náboženských symbolů v zemi a dotknout se jí smí jen panovník a ten také několikrát ročně během obřadů mění její slavnostní roucho. Než jsme prošli všechno bylo 15 hodin a nás vyhnali z muzea královské rodiny. O hodinu a půl později i z celého komplexu. Stejně už jsme nebyli schopni vstřebávat další nádherné zážitky. Cestou jsem si dal durianového nanuka ( manželce raději banánového ) a cosi jako grundle, smažené rybičky. Na večeři jsme vyrazili do místní restaurace tentokrát spíše mezi větší skupiny, asi kamarádů nebo spolupracovníků. Sedí spolu kolem velkého stolu plného misek s rozličnými dobrotami, které jim takřka nepřetržitě donáší personál restaurace.

zlatá nádhera

malované příběhy

královský palác

Ráno jsme zas trochu zaspali. Je po 11 hodině a jdeme podle kanálu k Wat Pho. Míjíme chodce. "Helou..."Úsměv. Thajský, rozzářený a mírně úslužný. Aha, bratranec. Ne, ne, ne... Už mě nedostanete...Jdeme kousek spolu. " Ale Wat Pho dnes otvírá až ve 14 hodin, pane..." Jsem ve střehu. "Máte čas tak právě na projížďku po grand kanálu a návštěvu plovoucího trhu přímo v Bangkoku..." Zastavuje u nás tuk-tuk. Bratranci ! Nechci žádnou smlouvu, nechci nikam vozit. Nakonec připouštím aby mě dovezli k chrámu. Je to jen kousek. U zdi chrámu zastaví a společně se mnou dojde asi 20 metrů k řece, kde parkuje několik čluny hang yao ( úzké čluny s motorem na dlouhé tyči). Ani nevím jak, ale už smlouvám a s manželkou odjíždíme v jednom z člunů napříč přez Čao-Praja do ústí grand kanálu. Čeká nás asi jeden a půl hodinová plavba místy, která jsem si ani neuměl představit. Včetně malého plovoucího trhu, několika chrámů, mnichů, krmících sumce a karasy, zkrátka nezapomenutelný zážitek. Byli to bratranci a cena je dvojnásobná, ale stejně to stálo za to. Po přistání konečně vyrážíme do chrámového komplexu Wat Pho na velkého ležícího Budhu. Další nádherný zážitek. Je ho kus. Má nádherná chodidla vykládaná perletí se 108 kladných vlastností Buddhy. Rozloučili jsme se s ploskami velikosti volejbalového hřiště a pokračujeme v prohlídce chrámu, sedících i stojících pozlacených budhů, stúp a hlavního chrámu Wat Pho s budhou na vysokém trůnu. Venku mně zaujalo i nádherné bambusové lešení, vysoké víc než 10 metrů. Jsou 4 hodiny a je čas se vydat zpět podle zdí velkého paláce k hotelu. Cestou jsme minuli několik zadních branek do paláce. Nedalo mi to, a u jedněch dvířek vysokých několik metrů jsem manželku vyfotil.

Večeři jsme si dali u stánku vedle jednoho z kanálů. Jídlo ještě lepší než v restauraci. Hygienu už neřešíme. Jen vodu pijeme dál vlastní balenou.

Na člunu po velkém kanálu

Přez Čao-Praja do velkého kanálu

Největší ležící Budha v e Wat Pho

Budhova chodidla = hřiště

Řady budhů, každý jiný i stejný

Dnes vyrážíme druhým směrem podívat se na největší hroudu zlata na světě, na 5500 kilogramů těžkou sochu sedícího Buddhy z ryzího zlata. Její vznik se datuje do 13. století. Socha má zajímavou historii. Mniši ji kdysi ukryli před bramánci pod silnou vrstvu jílu, takže o její existenci téměř dvě stě let nikdo nevěděl. V celé své kráse se tento zlatý kolos vyloupl až v roce 1955. Dělníci sochu při stěhování poškodili a díky tomu pod objevili uvnitř zlatou sochu. Golden Buddha Temple , chrám skrývající tuto sochu stojí uprostřed čínské čtvrti. Prošli jsme si ji cestou tam i zpět. V Bangkoku si zvyknete na množství krámků, bister a stánků ve všech uličkách, ale v čínském městě je jich najednou desetkrát tolik a ze všech stran na vás útočí směs světel, barev, zvuků a hlavně vůní nebo pachů. Cestou zpět jsme zabrousili do krámku s čaji a kořením. Čínský majitel, stařík, odhadem osmdesátník a postupně dva jeho přicházející přátelé se mnou ochutnali asi deset druhů fantastického čaje, připravovaného vždy specificky a s obrovskou péčí a zaujetím, hlavně však i s příběhem a historií. Na jeden šálek pozval do krámku i moji a asi jeho manželku, pak jim ale zas jemným gestem naznačil, že pro klid dalšího čajového obřadu již nejsou nezbytné. Pokusil se mě také učit zásady přípravy čaje a umění, jak si šálek vychutnat. Koupil jsem víc než kilo čajů. Už mám jen zbytek a ten si šetřím. Také od té doby kupuji drahé bílé čaje. Stejně to není ono. Pak jsme už značně utahaní ještě navštívili Golden Mountain Temple, chrám zlatého pahorku. Cestou na vrcholek míjíme řady zvonků a stejně jako tisíce před námi zkoušíme na nich zahrát. Výhled z vrcholku je nezapomenutelný, stejně jako celý tento den. Kolem pahorku se rozprostírají chrámy starého města a ne obzoru se tyčí hradba mrakodrapů, svědčící o prosperitě země. Cestou k hotelu jsme maličko bloudili v uličkách a nakonec nás zastihl liják. První a trval asi 10 minut, což na období dešťů bylo vlastně velmi dobré. Večer jsme našli i nóbl restauraci. Jídlo bylo desetkrát dražší, chuť stejná. Ať žijí stánky.

Výhled na Bangkok

Chrám zlatého budhy

Zlatý budha

Na zlatý pahorek

Z těch nejproslulejších chrámů Bangkoku nám chybí už jen Wat Arun, komplex na druhém břehu řeky. Nespěcháme, cestou kolem houpačky si dáme i nějaké smažené maličké potvory na špejli. Chroupou. našli jsme i uličku s místními cestovkami, kupujeme si na další den výlet do Sangkhlaburi a Ayutthay. K Wat arunu nás dovezl přívoz z Tha Tien, kousek od Wat Pho. Je nádherně ale fouká a tak dívky na kolem projíždějících člunech piští. Vítr je zkrápí vodní tříští. Wat Arun je zas trochu jiný. Vystoupáme po strmém schodišti a procházíme se po ochozu. Bangkok je postaven v rovině a tak každá vyvýšenina skýtá nádherné panorama. Oslovil nás mladík kolem pětatřiceti. Je zde s přítelkyní a je z Argentiny. Slyšel nás mluvit česky a má potřebu nám sdělit, že v Praze studoval na ČVUT stavařinu. Pochvíli se domluvíme. Studoval stejnou školu jako my s manželkou. Najednou je svět o poznání menší a hezčí. Vracíme se přívozem zpět a jdeme si před cestou na hotel odpočinout do klidu Saranrom Parku. Je to zde ostatně běžný zvyk, že celé rodiny chodí odpoledne po práci společně do parku na piknik. Domlouváme se, že nový Bangkok s jeho mrakodrapy a nákupními centry přenecháme koupěchtivým. Teď raději odpočinek a noční trhy. Navečer zas vyrážíme ke královskému zámku a dusit zoo. Celé Královské náměstí je zastavěno čtyřmi obrovskými stany. Je noc ale i tak se na jejich výzdobě tvrdě pracuje. Za stany k oslavám jsme nakonec byli moc rádi. Zastihla nás totiž druhá průtrž mračen v Bangkoku, tentokrát však trvala poněkud déle, ale posléze už nebyla tak vydatná a jezdily tuk-tuky. Jedním z nich jsme dojeli k hotelu.

Wat Arun

Trůnní sál

zákoutí Saranrom Parku

Stan pro oslavu narozenin královny

Wat Arun

Velmi brzy ráno ještě před snídaní nás vyzvedává mikrobus. Nabíráme několik dalších souputníků z jiných hotelů a vyrážíme vstříc daleko starobylejším městům vyrvaných z náručí džungle. Je to výlet zakoupený v místní cestovce s anglicky hovořícím průvodcem. Docela rád jsem organizaci dne přenechal odborníkům. Ale Ayutthaya je sama o sobě na samostatné vyprávění. Je obrovský komplex několika chrámů. Mezi nimi přejíždíme mikrobusem. Po čtvrtém komplexu už se dojmy pletou a jsme rádi že míříme zpět. Po velmi krátkém oddechu a koupeli na pokoji znovu vyrážíme do večerního města, tentokrát do Khaosan road, kterou máme jen pár minut od hotelu a kterou nelze v Bangkoku opominout. Je to ulička atrakcí a noční tržiště, místo setkávání lidí i kultur a jedno z lidských mravenišť. Chcete si nechat potetovat záda nebo jen masáže, chcete ochutnat cvčka, koupit cokoli, vyslechnout hudbu nebo si bláznivě zakřepčit? Jste na správném místě. Jen si v Khaosan road nedávejte s nikým schůzku. Minete se i s telefonem u ucha v davu daších 30 000, valících se a postávajících všude kolem. Je potřeba si koupit pár drobností na památku. Lněnou košili, lehounkou a tenounkou jako jako dech nosím moc rád.