Pamatuješ na Jebel Hafeet?

Vše začíná na podzim 2018, kdy využíváme akci a nakupujeme levné letenky se spol. Air Arabia do města Sharjah. Vzhledem k tomu, že doposud jsme cestovali takřka jen po Evropě, nechceme na začátek nic příliš extrémního. Rozvinuté Emiráty s atraktivní Dubají jsou tak na zimní období jasnou volbou. Týdenní program rozdělujeme do dvou částí, kdy za první čtyři dny procestujeme menší část země v autě (dnes si říkám - jak naivní) a druhé čtyři dny zůstaneme právě v Dubaji.

První dva dny jsou ale na naše poměry zvláštní, když se snažíme pochopit, jak vlastně v této zemi fungovat. Naleštěná krása v každém koutě střídá spoustu písku a prachu a rádoby luxusní hotely působí uvnitř jako vybydlené pětihvězdičkové ubytovny, které sice mají koupelny z mramoru a zlaté kohoutky, ale údržba obecně pokulhává. Po celý týden nabýváme pocitu, že jakákoli stavba v Emirátech funguje jako spotřební zboží, které se sice nejprve nějak udržuje, ale s postupem času ztrácí hodně ze svého lesku a po pár letech se prostě opustí, protože na vedlejším plácku se postaví něco nového. Čas v prvních dvou dnech trávíme v hlavním městě Abú Dhabí, kde na nás místní promenáda podél pobřeží působí ještě vcelku přirozeně a Mešita šejka Zayeda moderně a monumentálně. Přesto jsme z těchto i ostatních míst vcelku rozpačití a máme je problém přijmout za prvky místní kultury...

Směr Jebel Hafeet

V SAE začíná náš třetí den a my odjíždíme z Abú Dhabí východním směrem k městu Al Ain. Na něm nás jako nadšené chodce zvlášť láka druhé nejvyšší pohoří země a významná hora Jebel Hafeet, tyčící se jižně nad městem na hranici s Ománem. Tajně doufáme, že po těch dvou ne úplně ukázkových dnech uvidíme konečně něco, co bude stát za to. Vždyť hory jsou nádherné všude a tahle je součástí národního parku i chráněného území daného emirátu. Na jejím úpatí pak byly dokonce objeveny pozůstatky z doby bronzové, a tak má dnes pro mnoho místních údajně až spirituální význam. A co víc, horu dokonce doporučuje k navštívení i průvodce země na Cestujlevne.com. Víc přesvědčovat nepotřebuji, tomuhle říkám hozená rukavice. Konečně bude nějaké dobrodružství...

Cesta ubíhá pomalu. Dálnice se třemi pruhy v každém směru je vcelku vytížená a nekonečná. Vpravo písek, vlevo písek, před námi i za námi nekonečná a takřka rovná cesta. S postupně houstnoucí zástavbou se přibližujeme našemu cíli a teprve s přibližující se horou si všímám zajímavého detailu... "To na ní jako nepolezeme?" ptám se Terky. Silnice se totiž má po následujících 15 km směrem k hoře klikatit a po pár vteřinách opravdu pociťujeme lehké stoupání po široké silnici. Ačkoli jsme už 10 minut nepotkali auto v našem směru ani v protisměru, má silnice profil 2+1 (2 pruhy do kopce, 1 pruh z kopce). To aby pomalejší auta mohla být předjeta. Stoupání dosahuje pocitově maximálně 4 až 6 % a obrovské poloměry zatáček by i německá dálnice mohla závidět. Taková cesta si pochopitelně vyžádala odstřel několika částí pohoří nebo vylití stovek tun betonu, aby došlo ke zpevnění jiných úseků. To mě trošku znejišťuje. Tohle by byl schopný někdo udělat v nejvýznamnějším pohoří v zemi? V natolik významném místě?

Rozkaz zněl jasně... Dálnici až na vrchol hory!

Nenecháváme se odrazovat a pokračujeme dál k vrcholu. Cestou potkáváme několik hotelů, které vypadají, že poslední zákazníky obsloužily před desítkami let a podobně působí i malé kavárničky u silnice, ze kterých zůstalo v mnoha případech jen plechové torzo. Cestou k vrcholu se objevuje několik parkovišť s kapacitou pár desítek aut, která zejí prázdnotou. A všude kolem nás jen oronžovo-béžová mlha z místní směsi písku a prachu. Šmrnc tak místu podél cesty dodávají alespoň pestře barevné odpadky u silnice, které vypadají, že tu leží jen pár měsíců. Po pár minutách cesty konečně dosahujeme vrcholu hory Jebel Hafeet...

Parkoviště na Jebel Hafeet

Hora jako žádná jiná...

Teprve tady nás čeká neuvěřitelné překvapení. Zhruba 50 metrů pod vrcholem se nachází v jedné rovině vystavěné parkoviště pro více než 100 automobilů. Nelze pochybovat, že podobně jako při stavbě silnice, i tady bylo nezbytné využít těžké techniky za účelem zploštění plochy. Celkem tu parkuje méně než deset aut - polovina z nich je zaparkovaná u otevřené, ale liduprázdné restaurace, z čehož usuzuji, že patří majiteli a personálu; další dvě až tři patří dělníkům, kteří na druhém konci provádí nějaké úpravy a poslední patří nám. Ten prostor je tak velký, že by se sem bez problémů vešel celý fotbalový stadion v Edenu.

Část parkoviště na vrcholu

Přesouváme se k okraji hory, kde je z dálky vidět natažený 2 metry vysoký plot. Při bližším ohledání zjišťujeme, že za ním se (pravděpodobně z bezpečnostních důvodů) nachází dalších několik metrů vylitého betonu. Tato kombinace tak neumožňuje dostatečný výhled pod horu a pohled do dálky limituje zvířený písek - tzv. písečný opar. Z vyhlídky tak toho příliš moc vidět není, ale aspoň je bezpečná. Rozpačitou atmosféru dotvářejí místní chodníky, po kterých se procházíme zcela sami a které jsou i 50 metrů široké. To si ovšem vyžádalo odstřelení vrcholu západní části hory - známky tohoto zákroku jsou dobře viditelné dodnes.

Jedna z hlavních vyhlídek

Daleký výhled

Tenhle kus hory prostě překážel

Naše původní nadšení z objevování nových míst pomalu střídá frustrace a nepochopení. Nečekali jsme stromy ani lesy; vrcholky rakouských Alp ani americké Sierry Nevady. Čekali jsme přirozenou úctu člověka k přírodě. Tu ale místní projevují po svém. A proto, aby si místo zachovalo svůj původní charakter, rozhodly se odpovědné úřady SAE pro nastavení několika omezení, které se vztahují k pohybu domácích mazlíčků, kempování, hraní her nebo používání dronů. Co jiného by totiž mohlo narušit autenticitu tohoto místa než výše uvedené? Aby tyto klíčové informace nikdo nepřehlédl, jsou umístěny na několika 2,5 metru vysokých tabulích.

Jasná pravidla.

Vracíme se k našemu původnímu záměru - vystoupit až na vrchol hory, a tak hledáme vhodnou cestu. Nacházíme ji kousek za restaurací a je bohužel uzavřená. Za ní se nachází bývalá vojenská zóna, protože (jak jsme pochopili) armáda SAE má na starost správu vrcholu hory. Podle toho, co ale vidíme, je toto místo dlouhodobě opuštěné. A já arabskému světu prostě přestávám rozumět... Cílem výstupu na horu je obvykle dosažení vrcholu s rozhledem do všech stran. Pro komfort návštěvníků je tak celý prostor v okolí horního parkoviště bezbariérový, nabízí řadu laviček a dětských hřišť. Jenom neumožňuje vystoupat k samotnému vrcholu, který je veřejnosti uzavřen.

Není problém si pod vrcholem posedět, ale na něj nikoho nepustí.

Radši rychle pryč

Cestou dolů se zastavujeme ještě na jednom z parkovišť podél tříproudé silnice - není překvapením, že všechny tyto stavby si vyžádaly likvidaci dalších částí hory, která si tak zachovala pramálo ze své původní podoby. Do dálky vidět příliš není, a tak si prohlížíme alespoň tu spoustu asfaltu a všudypřítomné odpadky. Na fotce je k vidění polovina jednoho z asi pěti parkovišť, na kterém stojí jediné auto. To patří nám. Odjíždíme rychle od hory pryč a pouze z okénka auta pozorujeme vysoké zdi, za kterými by se měla nacházet místa objevu některých z pravěkých pozůstatků.

Parkoviště podél hlavní cesty

Odpadky

Za tímhle místem jsme se táhli přes 2 hodiny a více než 100 kilometrů. Ze všech míst, která jsme během cest navštívili a která se nám nelíbila považujeme horu Jebel Hafeet za absolutně největší propadák. Víme ale, že špatná zkušenost vychází pouze z naší nepřipravenosti a podcenění, resp. přecenění SAE jako země. A kdyby nebylo žádné špatné zkušenosti, nevynikla by velká spousta těch ostatních a skvělých zážitků. Dnes se této příhodě jen zasmějeme, když se naše vyprávění o cestování stočí k Dubaji a Emirátům a sarkasticky jen poznamenáme...